Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Severní hory (přes Ostříží zrak)

Dech mi v nejvyšších místech docházel a odpočinek nepřicházel ani při klesání. Hory byly nebezpečným místem a každý krok si žádal opatrné rozhodování a našlapování. Jeden špatný krok mohl znamenat smrt. A já umřít přeci nechtěl. Chtěl jsem tu být pro Mielei, chtěl jsem ji zas najít. Jak by jí asi bylo, kdyby zjisitla, že jsem se zřítil z nějaké hory a umřel tu? Dozvěděla by se to vůbec?
Tyto myšlenky mě doprovázely celou cestou z hor. Skoro jsem ani nevnímal, že jsem došel už na rovnější plochu. Co jsem si však uvedomoval, byl pohled až na rokli, která se přede mnou objevila. Další strmé klesání a pak stoupání. To místo bylo nebezpečné a mé myšlenky se svezly k mému ztracenému bratrovi. Když jsem nad tím tak přemýšlel, mohl přeci jen skončit někde rozpláclý na dně rokle, hor... Nebo se někde utopil? Kdo ví, ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem přemýšlel i o slovech Mer. Byl pro mě mrtvý. Ta slova na začátku bolela, ale pak se z nich stal fakt. Nikdo o něm neslyšel, nikdo ho neviděl... Byl mrtvý. Bylo vlastně docela úlevné si tohle připustit, než žít v obavě, jak se má. Nelíbilo se mi to, ale Mer měla pravdu.
Pochmurně vydechnu a začnu stoupat ven z rokle a pak na nějakou šílenou horu, abych se dostal na louku s portálem.

-> Červená louka (přes nejvyšší horu)

<- Les u Mostu (přes Luka)

Po odpočinku se mi šlo mnohem lépe a tak jsem přidal do kroku. Louku už jsem znal. Bylo to místo, kde jsem se rozloučil i s Mielei. Tiše si povzdychnu. Vážně se ze mě stal zamilovaný ňouma? Ano, mohla za to vlčice, kterou jsem poznal, naučil ji to málo, co Sill naučila mě a vše se obecně seběhlo tak rychle... Vlastně mi z toho naskakovala husí kůže pod kožichem a kožich se mi lehce ježil. Ne strachem, ale všemi těmi pocity a obavou, co když se jí něco stalo, co když ji nepřijme má rodina nebo naopak její zas tu mou.
Cestou přes louku ulovím ušáka na posilněnou a když ho rychle spořádám, vydám se svižnější chůzí dál. Teď mě čekala cesta již nepříjemnějším terénem. Mířil jsem k horám a pak jsem jimi stoupal dál. Chtěl jsem se co nejrychleji dostat k portálu na louce. Tam to do mé rodné smečky bylo nejkratší. Trochu zmírním tempo, abych vyraovnal spotřebu své energie kvůli stoupání, ale jinak tempo více neměním. Hnala mě potřeba si promluvit s otcem o Mielei. Hnala mě potřeba to co nejrychleji vyřídit, abych se s ní viděl.

-> Rokle (přes Ostříží zrak)

<- Luka

Mer se nakonec rozhodla mi oznámit, že na Chaos kašle a že zůstane u rodiny. Zahřálo mě to v hloubi srdce, i když zároveň jsem pocítil smutek, protože teď bylo problémem, jak to dopadne s tím jejím partnerem. Jak si poradí? Zůstanou spolu? Tyto myšlenky mi zůstavaly v hlavě, když jsem se s Mer rozloučil. Pospíchala domů a já si potřeboval chvíli odpočinout. Proto jsem zamířil dlouběji do lesa, kde jsem se na chvíli natáhl. Nechtěl jsem teď sestru pronásledovat, oba jsme potřebovali urovnat si myšlenky a to bylo nejlepší, když nás nikdo neovlivňoval. Teď byl čas se vrátit domů a tam se setkáme. Uložím se tedy na chvíli pod jedním stromem, kde jsem byl mezi křovisky více krytý a usnu.

Když se probudím, cítím se konečně odpočatý. Lehce si odfouknu, když vstanu. V hrudi se mi ozývala divná bolest z prázdnoty. Mielei mi chyběla. Opravdu ten cit, ta láska, tolik bolela? Bolelo tolik odloučení? Muselo to být ono. O to větší důvod byl, abych se rychleji vydal dál. Abych se co nejdříve dostal domů a pak se mohl s Mielei opět vidět. A tak jsem se vydal dál,

-> Severní hory (přes Luka)

"Nemáš zač se omlouvat. Abych pravdu řekl... smrt matky mě možná bolela trochu méně než Blinda, strýce. Stále mám v sobě divnou díru, ale.. už to nebolí. Nebo ne tolik. Myslím si.. že by na nás pyšná byla. Že je naše máma. Ty jsou přeci vždy na své přeživší vlčata pyšné ne?" řeknu pomalu a občas se zakoktávám a radši volím kratší věty, abych se do nich nezamotal. Dělalo mi trochu problém tohle vyjádřit. O tomhle jsem vlastně s nikým z rodiny dlouho nemluvil. Naposledy možná s Mer, možná jsem si stěžoval i Sill, ale s tou byla vlastně konverace nekonverzací.
Mrzelo mě, že nevidí, jak jsme vyrostli. Ale... jak by snesla to, že Atray někam zmizel jako malý a už se neukázal? Tahle myšlenka mě donutila na sestru pohlédnout.
"Víš vlastně něco o našem bratrovi? Atrayovi? Musel jsem ho opustit jako malého a... pak prostě jsem o něm už neslyšel." žil vůbec? A pokud ne, byla to má vina, že je mrtvý? V očích se mi mihly obavy a nekonečný pocit viny. Co když je vážně mrtvý? Neměl jsem ho opouštět...
Když jsem poslouchal, co říká Mer o zrádcovství, skoro jsem na můj vkus až moc vybuchl. Ne, nebral jsem ji jako zrádce a na její další slova jsem zavrtěl hlavou. "Jenže tys ji nezabila... a i kdyby ses do Chaosu přidala, nikdy nebudeš jejím vrahem. Ne pro mě." řeknu kupodivu skoro plynně a pak si povzdychnu. Byl čas jít dál a tak jsme se dali do pohybu.

→ Les u Mostu

Chápal jsem Mer celým svým srdcem i duší. Kdysi jsem ji považoval jako malý za bezcitnou mrchu a teď jsem ji rozuměl více, než jsem si kdy myslel. Chtěla být silná, pro všechny kolem. Ona to věděla už od samého začátku a já na to přišel až časem. Až po smrti Blinda a pak matky. Stejně jako ona mi dělalo problém vyjádřit city. Možná jsem působil více jako ťunťa než ona, ale problém byl stejný. Ona si tohle vše v sobě uchovávala pod maskou tvrdosti, kterou potřebovala k tomu, aby mohla fungovat. Aby mohla existovat.
Na její slova o Aileen kývnu. Možná to byla pravda, ale v mém pohledu stále zůstávalo jisté opovržení. Sedět a jen fňukat a naříkat na celé kolo? No, nechovala se tehdy ani dospěle, ani silně ani rozumně. Vlastně se chovala víc pošetile než otec, kterého to muselo ranit z nás všech úplně nejvíce.
Pak přišla její další slova, o lásce a o tom, že vlastně ze svého milovaného udělala zrádce. Lehce sklopím uši a v očích se mi objeví cosi jako šok a překvapení. Tohle jsem nechápal. Nechápal jsem, jak někdo může takhle někoho odsoudit jenom proto, že se zamiloval. Jejich rodiče se jistě také museli milovat aby je zplodili. Museli k sobě něco cítit a jistě nezáleželo na to, odkud by byli. Tiše si povzdychnu. V očích jsem měl jisté zmatení a smutek.
Už jsem se chystal něco říct na uklidnění, ale Mer pokračovala a to, co řekla, mi zježilo srst. Postavím se do pozoru a sleduji ji odhodlaným ochranitelským výrazem, i když jsem věděl, že je o dost silnější než já. "Jestli tě někdo označí za zrádce, osobně se pokusím ho roztrhat. Ani otec by tě neměl označit jako zrádce. Ne kvůli zpropadené lásce. Však nikdo z nás si nevybral kde a komu se narodíme a kde a koho potkáme a co k němu budeme cítit..." byla to jedna z mála chvil, kdy se ze mě hrnula slova bez jakéhokoliv zakoktání. Zlobil jsem se. Jak si mohla myslet, že ji někdo označí za zrádce? Jak by si to vůbec někdo mohl dovolit?

Mer potvrdila, že Mielei zná a já lehce zavrtím ocasem. Nemluvila o ní přímo vřele, ale byť jen její nabídka pomoci znamenala, že si ji svým způsobem váží či ji má nějak ráda... nebo prostě že jí vyloženě není nesympatická. To byla dobrá zpráva.
Když jsem ji však řekl, že ji podpořím, Mer se napnula a pak začla dál povídat. Blížila se válka? V očích se mi mihne něco jako hluboký smutek. Strach v tom nebyl, jen jsem si vzpomněl na mrtvé Blindovo tělo a na mrtvé matčino tělo. Kolik vlků čeká stejný osud, pokud se válka rozjede? Pohlédnu na sestru s lehce sklopenýma ušima. Při zmínce o Alyanně se musím ušklíbnout. "A Aileen, ta by si taky zasloužila dostat trochu do kožichu aby přestala být tak ufňukaná." tu poznámku jsem si prostě odpustit nemohl. Stále jsem měl před očima její herecký výkon při oznámení smrti matky a jejím pohřbívání a to vzlykání mi do teď drásalo uši. Oklepu se a na tváři se mi opět objeví ta stará lítost, když jsem poslouchal svou sestru se mi zpovídat dál. Když skončí, lehce si povzdychnu a opět se o ni lehce otřu na znamení, že ji chápu. Na znamení, že se snad vše vyřeší.
Další slova mě hnala domů. Kývnu. "Měl jsem to v plánu a to... o Iridanovi... to neříkej. Nikdy nevíš, jak to může dopadnout. Třeba... třeba se to vše nějak vyřeší a budete spolu. Třeba založíte svojí smečku." usměji se na ní. Byla to naivita, věděl jsem to, ale naděje byla furt víc, než beznaděj.
"Kudy se domů vydáme? Přes most nebo tím portem?" optám se jí v naději, že půjde tedy se mnou.

Merlin se o mě otřela a na mé tváři se objevil spokojený a vděčný výraz. Vážně jsem byl rád, že se k tomu osmělila a evidentně ji to pomohlo se uvolnit. Věděl jsem, že od ní tyhle věci byly vzácné a tak jsem si toho vážil a zároveň mi bylo jasné, že má plnou hlavu zoufalých myšlenek a pocitů. Rozuměl jsem ji více než si dovedla představit.
Když se zeptala na toho vlka, zvesela zavrtím ocasem a kývnu. "Mielei. Prý jste se potkaly a slíbilas jí, že ji budeš učit magii. Omlouvám se, trochu jsem tě v tomhle předběhl... Ne že bych byl nějak zběhlý v magii jako ty nebo Sill, ale od Sill jsem se toho dost dozvěděl a naučil, tak jsem jí to předal." vyhrknu tak, že se občas zaseknu, abych našel správné slovo. Když ji tímhle vším zasypu, trochu omluvně sklopím uši. "Promiň... chápu to vše ohledně citů... Já, také mi dělá problém se vyjádřit, mluvit a vyjadřovat pocity? To je ještě horší. Ale... jak jsem řekl, kdyby ses tam v té smečce opravdu měla cítit lépe... podpořím tě... a i kdybys byla v znepřátelené smečce... vždy ti budu chránit bok. I když vím, že to nepotřebuješ." slova ze mě lezla pomalu, abych se tolik nezadrhával a abych si stihnul promyslet, co ji chci skutečně říct. Aby pochopila jak to myslím, abych vyjádřil, jak to myslím.

Když začala vyprávět o jizvách, skoro jsem zrudnul studem. Říkala mi to. Bavila se o tom, ale neviděl jsem ji tak dlouho, že jsem pozapomněl. Lehce sklopím uši v němé omluvě.
Pak jsem se o ní otřel. No otřel, vlastně jsem se ji skoro moc nedotknul, protože jsem věděl, jak moc na tyhle kontakty není, jenže... od chvíle, co jsem se usmířil se Sill jsem toho náhle tolik nepovídal. Nebyl jsem schopný v kuse mluvit už jenom proto, že jsem zjistil, že jak jsem dětství strávil vlastně skoro sám, měl jsem problém se vyjadřovat. Už jsem používal alespoň správné tvary slov, ale ta slova hledat? Občas to byl pro mě horor. Mer stála chvíli jako solný sloup, ale nakonec se také otřela. Pohlédnu na ní a v očích se mi možná zobrazí vděk za to, že pochopila, co jsem tím chtěl naznačit. Pak začala mluvit a já opět lehce naklopím uši pozadu.
Mer začala mluvit o svém vztahu a Chaosu. Chaos jsem stále neměl rád. Někdo od nich zabil naší matku. Zjistla, kdo to byl? Netušil jsem, ale když jsem se odpoutal od myšlenky smrti matky, v očích se mi objevilo hluboké pochopení. Teď jsem ji plně chápal. Měl jsem to s Mielei vlastně velmi podobně. Lehce si olíznu čumák. "Já... já tě chápu Mer. Mám to... podobně. Také jsem si asi někoho našel. Nepatří do smečky, ale... nechci ji tam hnát, kdyby nechtěla... A prostě... Mer." pohlédnu ji do očí a nejistě si olíznu čumák, jak jsem se snažil najít slova. Byl jsem zas jako nějaký ňouma! A to mi to s Mielei tak moc už šlo! Tiše si povzdychnu. "Chápu tě a pokud by ses rozhodla jít za ním. Pokud by ti tam opravdu bylo líp... pokud by ses tam více cítila, jako že tam patříš... podpořil bych tě." šeptnu tiše.

Mielei se odtáhla a já na ni smutně hleděl. Byl čas se rozejít. "Taky tě najdu... nikdy tě už nepřestanu hledat." šeptnu jí tiše a a na její nabídku setkání kývnu. Nechtělo se mi ji nechat jít ale přesto jsem musel. Zůstanu sedět jako tvrdé Y na místě a sleduji, jak odchází. Nebyl jsem schopný se hnout a tak jsem tam seděl i ve chvíli, kdy mi zmizela z očí. V mé duši se rozhostilo prázdno. Jako kdyby se mnou odešla část mé duše. Bylo se čemu divit? Nebylo.
Tiše si povzdychnu a pomalu se zvednu, abych se vydal směrem k portálu a domů do zlaté, když si to ke mně náhle přikráčela má sestra. Její slova na přivítání byla poněkud zvláštní a na mé tváři se objevil šok? Překavapení? Chvíli na ni zmateně zírám a pak se oklepu. Kde se tu vůbec vzala? A pak jsem si všimnul jizev a naježila se mi srst. A kde u všech bohů nabrala ty jizvy? "MER! Kdo ti proboha tak ublížil?!" řeknu zmateně a zároveň s tichým ochranitelským zavrčením. Věděl jsem, že je silnější než já, že se o sebe umí postarat, ale kdo ji u všech bohů takhle mohl zřídit? Pohlédnu na ní, do jejích očí a mám pocit, že ji něco trápí. Místo odpovědi na to, jak se mám já, se k ní lehce přiblížím a letmo se o ní otřu. Skoro jako bych se jí nedotýkal. Věděl jsem, že to úplně nemusí, ale bylo to mé němé vyjádření, že jsem se již z šoku z jejích jizev vzpamatoval a zároveň ujištění, že pokud ji něco trápí, poslouchám.
Mohlo ji dojít, že jsem se... změnil? Uklidnil? Znejistěl? Rozhodně jsem nebyl sebejistým výřečným vlkem, ale mé ochranářství a snaha sestrám pomoci a bránit je zůstala. A teď se k tomu přidala i potřeba chránit Mielei. Musely se s Mer minout. Chtěl jsem jí tak moc o ní říct, vyptat se jí na toho jejího Chaosana o kterém naposledy mluvila, ale teď jsem jí nechával prostor pro její trápení.

← Mlžná džungle

Vyrazili jsme na tu velkou louku. Byl jsem rád, konečně se pročistil vzduch a nebyl tak těžký vlhkostí jako v tom lese. Spokojeně vydechnu a při každém třetím kroku se vždy lehce nějak protáhnu, abych se zbavil ztuhlosti a bolesti svalů. Trénink s Mistrem byl obtížný.
Na louce narazíme na Wua. Usměji se na Mielei, která skoro poskočila radostí a vydala se rychle za obchodníkem. Asi chtěla něco koupit? Určitě, jinak by se k němu takto nehrnula. Sednu si o kus dále, abych jim nechal trochu soukromí a rozhlédnu se kolem. Až teď jsem si uvědomil, že jsem s touhle upovídanou vlčicí prošel docela kus světa, na kterém jsem žil. Ostrovy. Podle všeho to byly ostrovy. Když se ke mně začne vracet, zavrtím radostně ocáskem. Její otázka mě však vyvede z míry. Už už chci vyhrknout, že se od ní nehnu, když mi pak dojde, co jsme si domluvili. Museli jsme se oba ukázat doma. Podívat se za rodinou a hlavně jim všem oznámit, že se s Mielei máme rádi.
V očích se mi objeví hluboký smutek a tlamu zase zavřu, když si to vše uvědomím. "No... já... strašně rád bych s tebou zůstal, ale... jak jsme se bavili. Možná by bylo dobré se rozejít za rodinami. Ale abych pravdu řekl, nejraději bych si tě vzal s sebou." lehce smutně sklopím uši, když to říkám. Vlastně až teď do chvíle loučení jsem si neuvědomoval, jak moc mi bude chybět. Tomuhle se říkala láska? Bylo to skoro mučení se s ní loučit... Navíc jak mi při té otázce zabořila čumák zase do srsti. Smutně se o ní otřu. Nechtěl jsem od ní, ale nutit jí k tomu, abych ji hned zavedl do smečky, by bylo víc než sobecké.

Pokývu hlavou a mírně se ušklíbnu. Jaký asi dojem udělala na ní Merlin? Věděl jsem jaká je a to, že ode mě Mielei neutekla v první chvíli co zjistila, že jsem její bratr, bylo dobře. Možná to znamenalo, že má sestra nebyla tak moc kousavá vůči ní? Možná. Co si ale pomyslí o věčně mlčící Sill? Ale tak, pokud měla trpělivost s mou mlčenlivostí, třeba s tím také mít problém nebude. A Atray? O tom jsem stále netušil, jestli žije. Trápilo mě to a zároveň jsem se bál zjistit, že opravdu žije. Že se třeba změnil. Přijal bych ho jiného? Kdo ví. Byli jsme dvojka, dokud se naše cesty omylem nerozdělily. Pak jsem potkal Blinda co mi umřel. Pak mi umřela matka a on se ani neukázal... I Sill tam byla! I naši starší sourozenci, i když se zdálo, že ti vyspělejší jsme my a ne oni.
Při těch myšlenkách na mě padne smutek a při vzpomínce na Alyannu a Aileen? Musel jsem se oklepat. Doufal jsem, že hlavně tu druhou ufňukanou už jen tak nepotkám. Ano, asi bych je měl mít rád, byly mou rodinou, ale... Tiše si povzdychnu a podívám se na Mielei a znovu se pokusím o úsměv. Kývnu na její větu, že se s nimi ráda seznámí a úsměvem dám najevo, že to plně chápu, že ne hned.
"Rád je poznám..." řeknu nejistě na její elán o seznámení mě s její rodinou a kývnu na její dálší návrh. Nelíbilo se mi, že bych se s ní měl rozdělit, ale měla pravdu. Musel jsem se objevit ve smečce. Dlouho jsem tam nebyl a opravdu jsem si o své rodinu začínal dělat starosti. Když zavelí, jen se pousměji a vydám se za ní.

→ Luka

Dal jsem ji najevo, že jsem tu pro ni. Že jsem u ní a že ji budu chránit. Nepotřeboval jsem k tomu slova. Obecně jsem byl spíše někdo, kdo vyhledával ticho a radši bude všem dokazovat vše svými činy než slovy. Když se Mielei rozpovídá, nastražím uši a pohledem do jejích očí ji dávám najevo, že ji poslouchám a plně vnímám. Přemýšlel jsem zároveň i o jejích slovech a lehce kývnu. "Kdybys pak někdy chtěla, rád bych tě představil otci a sourozencům. Třeba se ti naše smečka pak zalíbí." řeknu a tak nějak jsem zapomněl při tom zmínit, že mým otcem je alfa smečky. O sourozencích věděla, ale co jsem si pamatoval, nikdy jsem ji neprozradil, jakým postavením oplývají rodiče. "Vlastně když už tak mluvíme o domovině, měl bych se tam někdy co nejdříve podívat... Zkontrolovat sestry a otce." řeknu nejistě a možná trochu smutně. Nenutil bych ji tam jít, pokud by sama nechtěla a tak jsem se tak nějak obával, že se tam budu muset vypravit sám.
Na její další slova kývnu. "Ano, to měli... a ano, je velmi krutý." řeknu a pomalu vstanu. Bolest ztuhlých svalů mě donutí se pořádně protáhnout. Když se pak podívám na Mielei, lehce se usměji a čekám, jestli zvolí směr, nebo mám směr vybrat já.

Mielei sebou občas trhla. Copak se ji asi zdálo? Vždy mě to na chvíli probudilo. Přimělo mě to trochu se k ní více natisknout, aby měla větší pocit bezpečí a pak jsem opět spal dál. Nějak jsem se snažil i přes tu blízkost dodržovat nějaké to její soukromí a nebýt na ní úplně nalepený.
Přepadla mě únava natolik, že po nějaké době mě dokonce přestalo budit i její škubání a já si spokojeně oddychoval. Ze sna na mě náhle dolehla její vůně a začlo se mi zdát, jak se ke mně přitiskla a hlavu si položila na mou srst na krku. Spokojeně ze spánku cosi zabrumlám a olíznu si čumák. Doufal jsem, že se z tohohle snu nikdy neprobudím. Jen se ve spánku trochu natočím, aby mi celá ta pozice nebyla tolik nepříjemná a v klidu si cosi pobrukuju. A ta vůně... Ten pocit její blízkosti... Bylo to tak živé, že jsem náhle uprostřed snu začal uvažovat, jestli to přeci jen není pravda. A to byl přesně okamžik, kdy jsem otevřel oči.
Srdce se mi rozbušilo, když jsem zjistil, že u mě opravdu takhle leží. Lehce tiše nejistě polknu a pak se náhle Mielei otočí do džungle, jako kdyby o něčem přemýšlela. O něčem ne úplně příjemném. Pohlédnu tím směrem a když si ověřím, že tam není nebezpečí a že skutečně nejspíše jen přemýšlí. Jemně do ní dloubnu čumákem a otřu se o ní. Ten sen byl krásný, ale tahle skutečnost byla ještě krásnější. A já ji teď chtěl ukonejšit, že je vše v pořádku, že jsem s ní a ona se mnou.

← Svatyně

Konečně jsem byl venku. Tlapka mě bolela a taky jsem na ní lehce kulhal, i když jsem se to snažil všemožně skrýt. Mielei tam ležela a spala. Pomalu se dokulhám tiše k ní a chvíli sleduji jak dýchá. Náhle se zarazím. Měl jsem si lehnout k ní? Mohl jsem to vůbec? Ach u všech bohů! Jak moc jsem teď po tomhle všem potřeboval se k ní přitisknout a odporoučet se do říše snů za ní. Ale potkal jsem ji teprve nedávno. Patřilo se to? Přitom jsem věděl, jak jsme se o sebe otírali, jak krásně voněla.
Kdesi v hloubi mysli zaúpím. Pomalu se rozhlédnu a pak tiše a opatrně trochu kulhajíc obkroužím tělo vlčice a nakonec si lehnu tak, aby se o mě zádama opírala a já ji hřál svým bokem. Přivřu spokojeně oči. Bylo to takhle správné? Nebyl jsem na ni příliš natisklý a zároveň jsem ji cítil. A ta její vůně a pravidelné oddechování? Začaly se mi klížit oči a já se za chvíli ponořil do sladké černoty.

← Mlžná džungle


NÁKUP
7 mincí + 30% bonus -> 72,8% = 73%

Síla: 21 + 20 → 41 %
Vytrvalost: 20 + 15 → 35%
Rychlost: 11 + 9 → 20%
Obratnost: 12 + 9 → 21%
Schop. lovu: 8 + 20 →28%


Mielei jsem nikde neviděl, ale rozhodně mě zaujal vnitřní vzhled prostor. Cítil jsem stále její pach a nikde nebyla cítit krev, takže jsem to bral tak, že je jednoduše v pořádku. Doufal jsem v to, i když mé srdce splašeně bušilo ve strachu, že se ji něco stalo. Na konci si všimnu nějaké siluety a tak si k ní pospíším. Vlčice to však nebyla. Vlk vypadal staře a moudře a nepromluvil ani slovo. Byl to ten Mistr o kterém mluvila Mielei? Musel být. "Eh... uhm...já... Dobrý den... přišel jsem, abych mohl zesílit, abych mohl ochraňovat milované." prohlásím a snažím se nedat najevo strach? Stres z toho, že nevím, kde je Mielei? Možná. Mistr se ani neusmál ani nepromluvil, když se ke mně náhle přiblížil...

SÍLA
Náhle jsem se objevil v jakémsi ringu a starý Mistr stál přede mnou. Viděl jsem snad záblesk v jeho očích? Pak náhle vystartoval. Takže tedy zápas. Záhy jsem si navíc uvědomil, že nemohu požívat magii. Nu dobrá tedy, byl to souboj silový. Rozhodně jsem se snažil jak nejlépe jsem dovedl, ale po chvíli jsem začínal nabírat na dojmu, že můj vlk je snad nedotknutelný. I když jsem dostával rány jen já, měl jsem alespoň pocit, že občas vidím pochvalné zablýsknutí v jeho očích. Když se Mistrovi zdálo, že je toho dost, náhle jsem se ocitl jinde...

SCHOPNOST LOVU
Objevil jsem se v lese? Byl to normální les, ne ten hnusný nebezpečný, neprostupný a s vlhkým vzduchem jako byla ta džungle přes svatyní. Ne, tohle byl obyčejný příjemný les. Podívám se na Mistra, který vedle mě stojí a dívá se kamsi na mýtinu. Když se na ní zadívám, všimnu si zajíce. Když pohlédnu zpět na vlka vedle, už byl pryč. Jasně, lov. Měl jsem určitě toho zajíce ulovit. Pomaličku tedy zvážím všechny své možnosti, směr větru a posunu se tak, abych byl vůči zajícovi proti větru. Pak se začnu pomalu plížit houštinami a když jsem dostatečně blízko ušáka, vystartuji. Chvíli kličkuje, ale nakonec se mi povede mu mezi stromy nadběhnout a pak náhle chramst. Cítil jsem jeho krev a slyšel uspokojivé křupnutí a pak bezvládné zajícovo tělo v tlamě. Stihnu z něj však utrhnout jen pár soust, než se náhle objeví Mistr a pak... pak jsem opět jinde.

VYTRVALOST
Skály. Všude jenom skály a přede mnou tyčící se vrchol kdesi v nedohledu. Zhluboka vydechnu a podívám se na Mistra, který mi jasně naznačil, ať šplhám. Pak zmizel. Skoro jsem ho za to jeho mizení a přesouvání neměl rád. Zklidním dech a přesvědčím své tělo k výšlapu. Už teď mě začínaly bolet svaly v těle, přesto jsem však šel dál. Před sebou jsem měl jeden fakt, když vylezu na tenhle pitomý vrchol, budu blíže k tomu, abych Mielei a své sestry ochránil. A s tímto elánem zrychlím krok. To se mi málem stalo osudným, protože mi podklouzla tlapa. Cítil jsem, jak se naply šlachy připojující sval ke kostem a měl jsem co dělat, abych stihnul rychle změnit váhu a zapřel se jinak, než by mi mohla kost nebo šlachy rupnout. Zpod mých tlapek se uvolnilo pár kamínků, které se s cinkotem kutálely kamsi dolů. Tlapa zapeklitě bolela, ale já musel šlapat dál. Tentokrát však již mnohem opatrněji.
Po několika dalších nesnázích se mi konečně povedlo se dostat na místo, kde na mě čekal Mistr. Byl jsem zadýchaný a než jsem stihl něco říct, přenesl mě opět někam jinam...

OBRATNOST
Skoro zaúpím, když se objevím na značené překážkové dráze uprostřed džungle. Vzduch tu byl opět nehezky těžký a oproti řidčímu vzduchu v horách. Sotva jsem popadal dech. Mistr lehce zakroutil hlavou a pak ukázal na dráhu a následně zmizel. Jen tam chvíli stojím, než se mi dech srovná a alespoň trochu se zklidní i bolavá tlapa. Pak se zhluboka nadechnu a opatrným avšak rychlým tempem začnu zdolávat překážky a nástrahy. S bolavou nohou to však šlo hůře, než jsem doufal... Když se konečně dostanu do cíle, opět mě Mistr někam přesune.

RYCHLOST
Už jsem skoro nemohl. Přesto mě teď čekal dle Mistra běh. Závod. Rychle se vydýchám a připravím se. Pak oba na Mistrův signál vyběhneme. Byl jsem pomalejší, avšak nevzdával jsem se. Na trati bylo i pár překážek, které mě nutily rychle reagovat. První byla problém, ale další byly lehčí a lehčí. Stačilo prostě vypnout a spolehnout se na své tělo. A pak? Konečně jsem ho dohnal a tím závod skončil. Byl jsem si však jistý, že Mistr zpomalil, abych ho dohnal.

Zrychleně oddechuji, když se znovu přeneseme, tentokrát zpět do svatyně. Pohlédnu na Mistra a vidím radost? Ne, zklamání. Alespoň sám pro sebe jsem byl zklamání. Potřeboval jsem zesílit víc a na to jsem zatím neměl. S povzdechem se mi uklidní dech. Podívám se ještě jednou na Mistra, kývnu mu jako dík a pak lehce kulhající a úplně vyčerpaný se vydám zase ven v naději, že tam najdu Mielei.

→ Mlžná džungle

Schváleno