Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Připadalo mi, že se Mielei ponořila do myšlenek a že ji něco trápilo. O čem asi tak mohla přemýšlet? Mou domněnku mi potvrdil i její hluboký nádech a výdech, jako by se chtěla uklidnit. Jen se na ni mírně usměju a jemně do ni šťouchnu čumákem a nesměle se o ní otřu. Chtěl jsem jí dát pocit jistoty a klidu.
Kývnu, že ji tam velmi rád vezmu. Třeba z Modráku bude stejně nadšená jako já. A já se zas rád podívám na ty stěhující se stromy. Přeci jen jsem tím lesem častokrát procházel, ale nikdy mě nenapadlo si těch stromů nijak víc všímat. Poprvé mě zaujaly barevné koruny, ale pak jsem to nějak vypustil z hlavy. Když pak Mielei prohlásí, že jí život nejspíše poslal zase mě, lehce se pod srstí opět začervenám. Obecně od chvíle, co jsem byl s touhle vlčicí jsem se až moc červenal. A měl takový zvláštně příjemný pocit v okolí žaludku.
Když pak navrhnu, že bychom se měli posilnit nějakým úlovkem, souhlasila. Jen se na ni usměji, opět se o ni jemně otřu a pak se rozhlédnu a zavětřím,. Nějakého toho ušáka bychom tu určitě ulovit mohli. Podívám se na Mielei a pak se pomalu a tiše vydám skrze ovocné stromy a keře a hledám snadnou ušatou kořist.

Opět pod srstí zrudnu, když Mielei prohlásí, že když spolu zůstaneme, tak se vždy budeme moci učit od toho druhého. Že se vždy něco najde. Ta věta pro mě znamenala potvrzení, že se mnou chce zůstat a já cítil, jak se mi srdce radostně rozbušilo. Byl to zvláštní ale velice příjemný pocit, který se mi rozlil po celém těle a usídlil se někde kolem žaludku. Jen na Mielei pohlédnu a opět se na chvíli pohroužím do hloubky jejích očí. Když si uvědomím, jak dlouho na ni zírám, rychle stydlivě uhnu pohledem a dělám, že mě zaujaly plody v korunách stromů.
Když jsme se pak začali bavit o kouzelných stromech, bedlivě poslouchám a při zmínce o nějakém jejím kamarádovi mě to bodne. Žárlivost? No tak Dei! Takový ty nejsi! Teď ji máš celou pro sebe! Rychle se oklepu, abych to ze sebe setřásl a zvesela kývnu. "Rád se tam s vámi pak podívám." řeknu a pak Mielei prozradí, že o tom velkém kouzelném stromě nic neví. "Rád tě tam vezmu, byl fakt obrovský. Sice mi přání nesplnil, ale třeba mi místo toho poslal tebe." řeknu s úsměvem zamilovaného blázna a zavrtím lehce ocasem.
"Ano, k svatyni bychom se pomalu vydat mohli... ale možná bychom se předtím měli posilnit? Něco malého ulovit?" nadhodím. Žaludek se mi začal stahovat totiž nejen tím opojným pocitem, ale i hladem. Pokud jsme ve svatyni měli zesílit, určitě bylo dobré se na to nejdříve najíst.

1% do síly prosím

Mielei na mě byla možná až moc hodná. Netušil jsem, čím jsem si to vysloužil, ale když prohlásí, že se budeme učit jeden od druhého, opět jsem zrudnul. Abych zahnal nervozitu a nemyslel na bušící srdce, rychle s úsměvem kývnu. "Nevím, co více se ode mě chceš učit, ale dobrá." usměji se nejistě na ní.
Pak však stočím pohled k ovocným stromům. Byl jsem z nich učarován a měl jsem sto chutí se do nějaké dobroty pustit. Jenže jak se na ovoce dostat? Pokud bylo něco spadaného, většinou kolem toho poletovaly vosy a ty jsem tak nějak pokládal za nebezpečné. Vypadaly ošklivě. Obecně jako většina hmyzu. Neměl jsem ho moc rád a ty žluté a černé proužky těhlech okřídlených potvůrek nevěstily nic dobrého. Proto se koukám hlavně po korunách a vyhlížím něco, co by se třeba dalo shodit nebo na něco dosáhnout.
Z mých myšlenek a chutí mě náhle vytrhnou slova Mielei. "Kouzelné stromy? Začarovaný les?" tvář se mi lehce zachmuří přemýšlením, o čem může mluvit. Pak jsem si vzpomněl na ten zvláštní modrý strom s červenými plody, Nějak mi to pak zatemnilo myšlenky i na ten divně barevný les. Tenhle strom byl přeci unikátnější než celý ten les! Potkal jsem pod ním tehdy dva vlky a ten strom... měl podle nich plnit přání. Tehdy jsem si přál, aby strýc žil. Jenže to se nesplnilo. "O jednom vím... Je na kraji takového divného lesa. Asi toho tvého začarovaného. V tom jsem byl, jen jsem procházel. Ale tenhle strom musel být určitě čarovný. Byl obrovský. Vyšší než všechny ostatní. Listy byly modré a plody červené. Prý by mohl plnit přání. Tyhle stromy jako on nevypadají." řeknu, když se po ovocných stromech rozhlédnu. Začal jsem zas tak trochu mlít páté přes deváté, jak se mi myšlenky splývaly se vzpomínkami a zároveň jsem začínal přemýšlet o něčem úplně jiném.

← Křišťálové jezero (přes Luka)

Styděl jsem se za to, jak jsem ucuknul, navíc mi to bylo opravdu líto. To, co jsem začínal cítit k této vlčici jsem nikdy dříve necítil a byl jsem z toho hodně zmatený. Na druhou stranu i přes to zmatení jsem od ní nechtěl odejít. Nejistě se jí omluvím. Možná jí to mrzelo, ale nedala to na sobě znát a ještě mi řekla, že si budu muset zvyknout. Na mé tváři se objeví nejistý ale šťastný úsměv, který jako by říkal nevyřčená slova 'Na tohle si zvyknu rád'.
Když se jí i tak omlouvám dál, lehce do mě drcne a já se o ní za to lehce otřu. Měl jsem takový zvláštní nepříjemně-příjemný pocit v okolí žaludku, ale hlad to nebyl. "Já.. před tebou se nebojím. Jen je to pro mě všechno, složitější. Ale budu pilným studentem." nejistě se zasměji a pak pohlédnu směrem k cíli naší cesty, který se již rýsoval. Stromy byly řidší než v normálním lese a co víc! V korunách se skýtaly sladce vonící plody. Bylo nádherně. Slunce pálilo, jako kdyby to byl poslední den, kdy bude takovéhle horko. Na nebi nebyl ani mráček a sluneční paprsky si hrály na slupkách podzimních plodů. "Ani jsem nečekal, že něco podobného najdeme... Ale vypadá to tu krásně." řeknu a lehce zavrtím ocasem. Pak se můj pohled stočí zpět na Mielei a opět na ní zůstanu chvíli omámeně zírat s lehce tupým omámeným a okouzleným úsměvem. Ani jsem netušil, kde se na mé tváři objevil, ale nemohl jsem si pomoci. Vlastně jsem ani netušil, co je to zamilovanost a o to víc jsem z těchto pocitů byl zmatený... příjemně zmatený, protože nic nepříjemného na tom nebylo. Ne s touhle vlčicí.

Mielei byla nadšená, že jsem neprotestoval a já zase za to, že mě neodsuzovala za to, že mi dělá velký problém vyjádřit své city. Oplatím ji proto nejistý ale milý úsměv. Spousta vlků mě mohla soudit za mé komunikační schopnosti, ale ona ne. Byly mi skoro dva roky a tohoto problému jsem se nemohl zbavit. Styděl jsem se za to, ale díky téhle vlčici jsem začínal mít pocit, že nejsem takové pako, jak jsem si o sobě myslel.
Nejistě ji oplatím její předchozí otření a doufám, že při tom neslyšela, jak mi poskočilo srdce a rozběhlo se na plný výkon, jako bych běžel několik mnoho kilometrů. Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnil a pohlédnu do dáli. Zaujal mě jeden lesík a tak ho Mielei nabídnu. Když se na ní otočím, stojím u ní blízko a hledím jí do očí. Byly nádherné a já měl pocit, že se topím. Zajímalo mě, jakou magií jsou zbarvené, protože voda to nebyla. Teď jsem se na to ale ptát nechtěl. Nejistě ji pochválím oči, protože se mi opravdu líbily. Líbil se mi i ten její úsměv, který se jí na tváři objevil po mých slovech. Pak ale náhle ke mně přiblížila čumák a když se bnaše čumáky dotkly, polekaně sebou lehce trhnu a zastříhám ušima. Nečekal jsem to. Když si uvědomím svou chybu, nejistě a omluvně se usměji. "Promiň, já... překvapila jsi mě... a nemáš zač." vyhrknu svou nejistou omluvu směrem k ní.
Pak se pomalu rozešla tím směrem a i se ohlédla jestli jdu! Zahřálo mě to kdesi v hloubi duše. Přidám do kroku, abych ji dohnal a pak jdu po jejím boku směrem k tomu lesíku. Nejistě poslouchám její slova a cítím, jak se mi opět hrne červeň do tváří. Lehce zavrtím hlavou, když prohlásí, že je to nepřirozené. "Já... jsem opravdu rád, že jsem tě potkal... není to nepřirozené... jen mi dělá občas problém něco vyjádřit." řeknu nejistě a pohlédnu na ní.

→ Ovocný lesík (přes Luka)

Když jsme zamířili dál, Mielei se rozhodla o mě... otřít? Jen na ní pohlédnu a mírně se usměji, abych zamaskoval, že jsem pod srstí opět zrudnul. Bylo mi s ní velmi dobře, ale zatím to vypadalo, že ji extrémně baví mě přivádět do rozpaků.
Pak jsem však zahlédl našeho hledaného obchodníka a trochu jsem se za ním rozběhl. Měl jsem už v plánu, co přesně chci a za to rozhodnutí vlastně mohla i Mielei. Hlavně Sill, pak i zpětně Blind... vlastně celkové uvědomění, že mám rodinu rád i přes to, jak jsme se rozdělili a jak málo se nám rodiče věnovali, když jsme byli malí. Chtěl jsem jim být podobnější a tak jsem si nechal změnit srst. Když je změna provedena, otočím se směrem k Mielei a čekám nějakou reakci. Po tom všem, co ve mně záhadným způsobem probudila, po těch všech zmatených pocitech jsem prostě měl potřebu, aby k tomu něco řekla.
Její reakce mě však zaskočila. Celá se rozzářila a začala vychvalovat, jak moc mi to sluší. Opět jsem byl moc rád za srst a že nevidí, jak opět rudnu. "Já... no... také ti to moc sluší... jsi moc pěkná." vykoktám ze sebe nesměle a nejistě. A pak Mielei zasadí poslední "ránu" slovy, že si mě nechá.
Ta slova mi tak trochu vyrazila dech a tak nějak nevědomky zatěkám pohledem po okolí, než se zhluboka nadechnu a nedonutím se k nějakému většímu klidu. Na tváři se mi objeví úsměv. "Tak platí." odvážím se říct a dojdu k ní. Nejistě ji oplatím to předchozí otření se.
Pak se zahledím směrem, kde to vypadalo na džungli. "Vydáme se tedy ještě do toho místa, kde se dá zesílit?" zeptám se a pak si v dáli všimnu ještě jiného místa vedle džungle. Vypadalo to na nějaký hodně řídký lesík listnatých stromů. "Možná bychom to mohli vzít tamtudy?" pohodím hlavou směrem přes louku k tomu zvláštnímu lesíku, který byl plný ovocných stromů, což jsem zatím nemohl tušit. Stál jsem po tom otření Mielei blízko, takže když jsem se na ní zpět otočil, díval jsem se jí přímo do očí. chvíli je pozoruji a pak opět nejistě promluvím. "Máš moc hezké oči..."

← Les u Mostu (přes Luka)

Zamyšlení Mielei mi nasadilo brouka do hlavy. Měla pravdu. Jak byl u všech všudy starý? A kolik si za celou tu dobu vydělal? Nevypadal nikterak bohatě, ani se tak nechoval a přeci musel mít kapsy nahrabané všemožnými poklady od vlků. "To by mě také zajímalo." řeknu tiše a zamyšleně. Můj krok se díky tomu i lehce zpomalí, jdu však stále dál.
Vlčice se mě pak snaží utěšit, že možná potkám někoho, kdo viděl Atraye. "Snad... ale také bych prozatím o tvou společnost nerad přišel." řeknu s mírným úsměvem a zastřihám ušima. Na její poznámku o tréninku se nejistě ušklíbnu. Chtěl jsem opravdu, aby viděla, jak jsem úplně vyčerpaný? Chtěl jsem, aby viděla, jak jsem slabý? Asi mi nic moc jiného nezbývalo, pokud jsem chtěl zesílit. Každý přeci začíná jako slabý vlk ne? A pak roste a sílí a trénuje a sílí... Lehce se ošiju, abych ze sebe setřásl ty obavy. Neměl jsem se před ní za co stydět.
Už když jsme se blížili k jezeru jsem si všiml známé postavy v dálce. "Hele! Máme štěstí!" zavrtím zvesela ocasem a podívám se na Mielei. V dálce stál obchodník. Rychle přidám do kroku a když jsem konečně u něj, začnu si prohlížet co má. Hledal jsem jednu jedinou věc. Prášek na změnu srsti. Sill a tahle milá vlčice mi pomohla pochopit jednu věc. Záleželo mi na mé rodině a tak nějak jsem chtěl vypadat... svým rodičům blíže. Chtěl jsem se změnit, protože vnitřně jsem se také změnil. Chvíli s panem Wu vyjednávám, jak si vše představuji, zaplatím mu a pak na mě zas foukne ten svůj barevný prášek. Nakonec si vezmu ještě ten jeho záhadný balíček. Minule jsem dostal opravdu zvláštní věci, ale ještě jsem je nevyzkoušel.
Když mám srst změněnou a vše je předáno a zaplaceno, nejistě se podívám Mielei. Asi by mě to u jiného vlka nezajímalo, ale... Líbil jsem se jí i takhle? Nebyla to až moc náhlá změna? Nebýt srsti, byl bych zase celý rudý nejistotou a studem a možná ještě něčím jiným? V mých očích se zračila jistá otázka, jestli je to takhle v pořádku...


NÁKUP
Zbarvení - Rowy ví, barvy očí prosím nechat = -250 kšm
Mastery box = - 50 kšm (30 kšm + 2 rubíny)
Původní jmění Deie: 286 kšm 4 rubíny 3 mince (po převodu jedné mince na Hanku)
Po nákupu = 6 kšm 2 rubíny 3 mince

Mystery box - 6 - Posel

Schváleno

← Temný les (přes Most)

"To asi ano, stěhuje se nějak rychle a často, stále jsem nepochopil jak, když má s sebou to haraburbí." řeknu v odpověď na to, že za ním Mielei nedávno byla. Docela mě zamrzelo, že jsem ho teď musel hledat a není na místě, kde ho potkala ta vlčice. Nebo alespoň jsme se to domnívali. Každopádně jsem byl rád, že Mielei tou představou jeho hledání je celkem nadšená a tak neskončím sám.
"Třeba jednou ano. Doufám, že je v pořádku. Jsem i rád, že díky tobě vím, že je má sestra Mer v pořádku." řeknu a byť jsem se na její rodinu neptal, poslouchal jsem její další slova. Trochu jsem se styděl, že jsem se nezeptal, ale... byl jsem jednoduše tišší než ona. Dost konverzací mi trochu unikalo, nebo jsem se bál je začít. "Ke komu se přidala?" zeptám se se zájmem. Jakmile se někomu něco moc nezamlouvalo, hrál v tom roli Chaos. A Chaos mi zabil mámu. Alespoň někdo z nich. Alespoň jsme se o tom tehdy bavili s Mer. Zjistila od toho svého kamaráda z Chaosu vůbec ty informace o smrti naší matky?
Když se zeptám na místo, kde se dá zesílit, Mielei nadšeně odpověděla, že ví. Jen se na ni vděčně a radostně podívám. "Tak zkusíme prozkoumat okolí a pak se tam vydáme? Zkusíme tu džungli najít?" usměji se. "S rysem?" řeknu skoro až starostlivě a začnu se obezřetně rozhlížet a dávat větší pozor na okolí. Trochu zpomalím, abych mohl Mielei kdyžtak chránit. Naštěstí se nic nestalo a nás pak čekal odporný most. Chvíli váhám, ale pak ho přejdu. Čekám, až se objeví i má společnice a pak se rozhlédnu po lese, ve kterém jsme skončili. Byl už živý, hezký... Líbilo se mi tu. Podívám se na Mielei a s úsměvem se vydám kamsi za nosem k místům, kde mezi stromy prosvítala louka.

→ Křišťálové jezero (Přes Luka)

← Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

Ze mou spršku se nezlobila a byl jsem za to rád. Tak nějak mi to potvrdilo, že to není vlčice se zvednutým čumákem vysoko k nebi. Vlastně byla po dlouhé době společností, ve které jsem se cítil dobře a uvolněně. Neměl jsem strach, že by mě nějak odsuzovala a brala jako něco míň, nebo že jsem nesplnil sliby a podobně. Bylo ulehčující ulevit srdci i mysli od všeho, co se mi stalo, co jsem zažil a co jsem provedl.
"Co tam najdeme, to nevím, ale už jsem dlouho neviděl toho obchodníka s věcičkami." řeknu směrem k Mielei a pak se soustředím na cestu. Šli jsme jen po okraji hor, ale i tak bylo třeba sledovat tlapky.
Když jsme konečně sešli dolů, otevřel se před námi odporný mrtvý les. Pohlédnu na Mielei. "Mám ještě starší sourozence, moc si je nepamatuji a moc jsme se s nimi nesblížili... připadali nám míň dospělí než my." odpovím zamyšleně na její otázku a vzpomínám na smrt matky. Ta jedna starší sestra byla vyloženě na zahrabání někam s tím, jak hysterická byla. "Pak jsou ještě stejně staří sourozenci. Sill a Atray. Sill jsem nedávno viděl jít do smečky, ale o Atrayovi jsem dlouho neslyšel." povím s tichým povzdychem. Atray byl pro mě spolupachatel všeho... a teď byl pryč. Od doby, co jsme se rozdělili jako malá vlčata, jsem ho neviděl.
Kdybych byl tehdy silnější... Zastříhám ušima. "Prý by tu někde mělo být i místo, kde může vlk zesílit... asi nevíš, kde to je?" optám se a rozhlédnu se po lese. "Jo a možná bychom měli přidat... tenhle les je... divný." řeknu nejistě a opět zkontroluji, že mi Mielei stačí a přidám trochu do kroku.

→ Les u Mostu (přes Most)

Měla evidentně obrovskou radost a když poskočila ve vodě, div mě nepocákala. I tak jsem před vodou neuhnul a jen ji s mírným úsměvem pozoroval a můj ocas se díky té radosti lehce pohupoval. Konečně jsem měl možnost někoho něco naučit a nebýt to já, kdo je učen. Opravdu mě to těšilo. Připadal jsem si tak jako skutečný ochránce, kterým jsem vždy chtěl být pro své sourozence a v čem jsem tak úspěšně selhal.
Mielei se ke mně náhle natáhla a já dostal pusu na tvář. Neuhnul jsem. Spíše jsem tam náhle stál jako překvapený solný sloup a všem bohům jsem děkoval za srst, protože jinak bych byl asi rudý od hlavy až po tlapky. "Uhhh... to jsem si ani nezasloužil...?" vykoktám ze sebe nejistě a trochu se ošiju, abych ze sebe shodil tu nervozitu, překvapení a hlavně tu červeň, co mi stoupla do tváře a která díky srsti naštěstí nebyla vidět.
Vlčice se tvářila jako nic a co víc? Ještě náhle nabízela procházku a lepší poznání se? Jen se pokusím nasadit nejisté mírné pousmání. Radši jsem nechtěl vidět, jak vypadáme. Stáli jsme uprostřed říčky, Mielei byla celá rozdováděná a rozesmátá a já tam stál jak tvrdé Y s nervózním úsměvem vlka, co dostal poprvé v životě pusu od vlčice.
Lehce se oklepu, abych se vzpamatoval. "Ano, jistě... určitě můžeme... Já, budu za to rád." povede se mi ze sebe vysoukat. V hlavě jsem si nadával, jak nikdy v životě. Konečně jsem se mohl pohnout. To mě ale náhle polila sprška od oklepávající se Mielei. Jen se lehce ušklíbnu a vyskočím z říčky. Spršku ji rychlým oklepáním vrátím. Možná to nebylo gentlemanské chování, ale byl to první náznak mé hravosti vůbec. Ne její další větu jen přikývnu a očima ji dám najevo, že jsem za její společnost rád. "Rád bych se vydal někam tam."
řeknu a kývnu k horám za loukou. Byl jsem tam někdy? Možná ano, ale nevzpomínal jsem si. Ohlédnu se na vlčici, jestli jde za mnou a pomalým krokem vyrazím tím směrem.

→ Temný les (přes Hraniční pohoří)

Má slova byla pomalá a tichá... Jako by mi stále dělalo trochu problém se vyjadřovat, ale Mielei poslouchala a evidentně pochopila. Po mém postrčení vklouzla do vody a začínala si rozvzpomínat na ten uklidňující dotek vody. Vzpomněla si i soudě dle svých slov. Jen přikývnu a sleduji její pokus. Chvíli sledovala naše odrazy a pak začala ovládat svou magii. Na začátku byla koule stále roztřepaná, ale pak se pomalu začínala vyhlazovat. A co víc? Tentokrát nezavírala oči. Vlastně jsem díky tomu začínal přemítat, jaké to je mít jiný element. Se zemí se člověk dokázal také takhle spojit... stačilo si lehnout na trávu. Mít element vzduchu, vítr či mírný vánek byl také téměř neustále. Do vody si člověk mohl stoupnout a v dešti ze sebe smýt vše špatné... Jaké to je mít oheň? Oheň byl pro živočichy nebezpečný. Nešlo si do něj stoupnout. Možná u ohně hrálo roli teplo. Jinak jsem si to neuměl vysvětlit.
Mielei najednou začala nadšeně mluvit. Povedlo se jí kuličku vrátit i zpět do vody. Celou dobu ji udržovala. Jen se na ní podívám svýma dvoubarevnýma očima a usměji se. Dokonce poprvé lehce zahoupu z vesela i ocasem ze strany na stranu. Povedlo se jí to. Jen mlčky přikývnu a dám ji tím najevo, že se jí to povedlo. Teď jí stačilo jen trénovat a magii bude zvládat ovládat víc než dobře. "Hlavně nezapomeň na ten pocit i pro příště." řeknu jí s úsměvem.

Byla z toho zoufalá a bránila se, že vodu miluje. Věděl jsem to, jen jsem ji potřeboval postrčit. Když však začne nabírat na ještě větší nejistotě, povzdychnu si a dojdu k ní. Čumákem ji jemně strčím do boku a pobídnu jí tak, aby si vlezla do vody. Sám si pak do chladivé říčky vlezu a zadívám se na vodní hladinu.
"Ze všech elementů a magií se musíš naučit mít respekt." řeknu. Každá magie a jí podobná síla byla nebezpečí, pokud by se vymkla kontrole. "I voda může ublížit ve stejném měřítku jako oheň." povídám pomalu dál, aby si nemyslela, že je oheň třeba nějak nebezpečnější než voda. Nebyl. Oheň pálil, ale co dokázala voda? Uměla vyhloubit celá údolí. Uměla rozdrtit kameny. Uměla unést celé obrovské kameny...
"Měj z ní respekt, ale neboj se jí. Důvěřuj i jí. Nezavírej oči... díky tomu můžeš napáchat více škod, než když se budeš koukat." řeknu a pak nechám z vodní hladiny vystoupat kuličku. Chvíli se chvěje, ale pak nabyde kýženou hladkou kouli. Po chvíli ji nechám spadnout zpět. "Znáš ten pocit, když je ti zle a pak přijde déšť? A najednou je všechno pryč? Špína z listí stromů a tvé obavy a strachy? Ten samý pocit zkus přenést do využívání magie."

Jméno vlka: Deiron
Počet postů: 9
Postavení: kappa
Povýšení: -
Funkce: maybe v budoucnu obránce?
Aktivita pro smečku: Snaží se zesílit, aby mohl obraňovat smečku.
Krátké shrnutí: Po dlouhém odpočinku po tréninku magií se Sill se vydal na Kvetoucí louku k jezeru Kvílivec, kde potkal mladou vlčici Mielei. Tu se teď snaží naučit to, co jeho naučila s magií Sill. Jak magii lépe ovládat

Z Deie na Hanku
1 minci pro Hanku
-> Zůstatek Deiovi: 286kšm, 4 rubíny, 3 mince

Ze Cinder na Stinu
6 rubínu na Stinu
Poplatek = 3 kšm
-> Zůstatek Cinder: 74 kšm, 5 rubínů, 0 mincí
-> Zůstatek Stina: 40 kšm, 12 rubínů, 3 mince

Převedeno