Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Ovocný lesík

Tahle džungle byla zvláštní a naplňovala mě pocitem, že mě všechno sleduje. Kolik živočichů se mohlo schovávat v těch hustých porostech a kolik z nich mohli být smrtelně nebezpeční pro mě a hlavně pro mou Mielei? Cítil jsem, jak se na mě namáčkla a tak jsem se na ni podíval s mírným uklidňujícím úsměvem, který ji značil, že ji ochráním.
Proplétali jsme se dál a já měl chvílema pocit, že se snad motáme v kruhu. Povede se nám někdy se z téhle oblasti dostat? Najdeme svatyni? Dostaneme se pak odtud pryč? Doufal jsem že ano. A i kdyby ne, zemřel bych vedle vlčice, která si dokázala ukrást mé srdce... na druhou stranu bych byl mnohem radši, kdybych s ní třeba mohl být o hezkých pár let déle.
Náhle však nejspíše něco zahlédla a dala se do klusu. Zrychlím krok, abych ji neztratil z očí a na poslední chvíli vidím, jak zmizí mezi jakési ruiny. Neváhám a rychle tam vklouznu za ní, i když jsem ji dávno ztratil z očí. Doufal jsem, že se pak najdeme.

→ Svatyně

Hladově se pustím do úlovku. Ano, byla to spíš malá svačinka než pořádné jídlo, ale ušáci i tak dost zasytí. Spokojeně si pochutnávám a po očku sleduji Mielei, kdyby mi náhodou chtěla zmizet. Vlastně jsem se stále tak nějak částečně bál, že tohle je jen nějaký můj pubertální sen a až se probudím, ona zmizí. Nechtěl jsem aby zmizela. Chtěl jsem se k ní znovu přitulit... Lehce se oklepu, abych tyhle myšlenky ze sebe shodil. Kývnu na Mielei, že jsem připravený vyrazit dál.
Myšlenky mi teď zalétly k mistrovi o kterém vlčice mluvila. Přemýšlel jsem, jak moc silní odtamtud vyjdeme. Tak nějak mě napadlo, že vlastně Mielei může vyjít i silnější než já. Nevadilo mi to. I mé sestry mě o dost překonaly a i když jsem měl potřebu je všechny bránit, neviděl jsem nic špatného v tom, aby byly silnější. Nepaatřil jsem k těm vlkům, co by na silnější vlčice byli hnusní.
Dojdu rychle Mielei a otřu se o ní. Už jen znovu pocit té blízkosti a její vůně mi potvrdila, že by mohla být klidně 1000 krát silnější než já a stejně bych skočil do smrtelné rány, která by na ní byla mířená. Umřel bych pro ní stejně jako tehdy Blind umřel pro mě.
Mielei prohlásila, že to bude legrace, jen ji odpovím úsměvem a potom vklouznu do toho divného hustého a mlžného lesa za ní. Vzduch ztěžknul a já si vryl do paměti, že ve vlhkém teplém prostředí se dýchá opravdu špatně.

-> Mlžná džungle

Jméno vlka: Deiron
Počet postů: 16
Postavení: kappa
Povýšení: -
Funkce: vůbec netuším, na co by se Dei hodil momentálně
Aktivita pro smečku: - (žije? :D)
Krátké shrnutí: Dei se seznámil s Mielei, kterou poučil o tom, co ho naušila jeho sestra Sill. S Mielei se sblížili víc než oba tušili a Dei teď zažívá své pubertální chvilky.

Když jsem se osmělil a slíznul jí tu krev z koutku, čekal jsem jak zareaguje. Srdce se mi rozbušilo a mé představy a touhy nebraly konce. To, co mě z nich však dostalo, byl její pohyb. Náhle obešla svou kořist a otřela se o mě. Cítil jsem, jak se zabořila do mé srsti a já na chvíli zaváhal. Srdce se mi rozbušilo ještě víc a já se nakonec osmělím a zabořím hlavu do její srsti. U všech zpropadených bohů! Voněla krásně... Jen zavřu oči a poprvé v životě si užívám něčí fyzický kontakt. Obecně s Mielei bylo všechno jiné.
Když se odtáhla, uniklo mi tiché nesouhlasné zamručení. Chtěl jsem tak skončit celý zbytek života a místo toho mi teď zůstala jen vzpomínka na její teplo a blízkost. Ale ta vůně? Tu jsem si vryl do paměti. Poznal bych ji všude. Pohlédla mi do očí a já jí pohled obětoval. Mohla v něm najít zoufalství? Smutek že se odtáhla? Možná někde hluboko. Měla krásné oči, což mi vynahradilo trochu ten ztracený pocit její blízkosti. Připadal jsem si divně. Poznali jsme se nedávno a už jsem se k ní chtěl lísat navěky? Bylo mi to trochu proti srsti, ale spíše kvůli strachu než že by se mi to nelíbilo. Byl jsem moc rád za ten pocit být s ní. Za ten fyzický kontakt, který jsem normálně moc nemusel. Usměji se na ní a pak k ní čumákem lehce popostrčím svou kořist ve znamení, že bychom se měli už posilnit. Ještě jednou se na ní podívám a v mých očích se mihne něco jako touha? Než se skloním nad svou kořistí a pustím se do ní. Měl jsem docela hlad už.

Oba jsme měli svůj vlastní úlovek. Sledoval jsem Mielei při lovu a nakonec si poradila. Kdyby neporadila, byl jsem připravený pustit svůj úlovek a jít jí pomoci, popřípadě se s ní pak i rozdělit. Má milovaná vlčice však byla více než šikovná a nakonec mi od mrtvolky věnovala velký krvavý úsměv. Oplatím jí ho se zajícem v tlamě a zavrtím lehce ocasem. Dojdu k ní a položím své jídlo na zem. "Dobrou chuť." popřeji jí na zpět a nejistě se k ní natáhnu a osmělím se k tomu, abych ji na koutku olízl krev.
Místo abych se pak rovnou pustil do jídla, sleduji ji. Čekal jsem nejistě na její reakci s lehce naklopenýma ušima. Bude se za to olíznutí zlobit? Čas se pro mě v tu chvíli zastavil a v hlavě se mi honila spousta myšlenek a představ o tom, jak by to mohlo dopadnout. Mé pubertální já však skončilo u jedné, kdy zatoužilo po zpětném olíznutí. Navalilo se mi horko do tváří a já měl najednou potřebu se k ní přivinout a čumákem brouzdat v její hebké srsti.
Rychle se nejistě oklepu, abych ze sebe tyhle myšlenky shodil. Ne, že by se mi nelíbily, ale považoval jsem je za hrubě neslušné, i když mé tělo po tom pocitu celé toužilo. Bylo to divné, zvláštní... A rozhodně ne správné. Alespoň podle mě.

Mielei se uvolnila po mém šťouchnutí a měl jsem takový pocit, že se opět usmála nad mou nejistotou. Bude pro mě těžké vyjadřovat tyhle pocity, ale tam, kde jsem selhal u rodiny, jsem se rozhodl neselhat u ní. Budu jí bránit, budu její oporou a nedám jí záminku, aby na mě někdy byla naštvaná... Abych ji někdy zklamal, To by opravdu bylo to poslední, co bych chtěl.
Své sourozence jsem teď již ochraňovat nemohl. Byli silnější a o Atrayovi nikdo dlouho neslyšel. Mer mi odpustila a byla svá. Sill mi odpustila, ale také byla svá a obě byli o dost silnější než já a vlastně jsem se učil já od nich, než ony ode mě. Trochu mě to stále vnitřně drtilo, ale rozhodl jsem se u Mielei jednoduše tuto chybu neudělat. Nechtěl jsem, aby si myslela, že ji nedokážu ochránit, že bych ji opustil, že by mě nepotřebovala.
Zahledím se jí do očí po jejím šťouchnutí a usměji se. Když se pak domluvíme na lovu, začnu větřit. Mielei něco ucítila a vydala se ke křoví. Chvíli ji sleduji a když zavětřím tím směrem, byl to pach nejspíše ušáka. Chvíli ji sleduji a odhaduji, jestli ji nehrozí nějaké nebezpečí a když neucítím jiný pach, vydám se po své stopě. Věřil jsem, že zajíce uloví a dva byli více než jeden. Budeme potřebovat sílu. Proto by měl každý vzít svého. Jdu pomalu po stopě a kontroluji, zda-li je Mielei v bezpečí. Když pak zahlédnu ušáka, jak si hoduje na trávě, vystartuji po něm. Chvíli ho nadháním a snažím se přijít na jeho kličkování a nakonec se mi povede ho zakousnout. Uslyším uspokojivé křupnutí vazu. Vezmu mrtvolku do tlamy a jdu se tiše podívat, jak je na tom Mielei.

Připadalo mi, že se Mielei ponořila do myšlenek a že ji něco trápilo. O čem asi tak mohla přemýšlet? Mou domněnku mi potvrdil i její hluboký nádech a výdech, jako by se chtěla uklidnit. Jen se na ni mírně usměju a jemně do ni šťouchnu čumákem a nesměle se o ní otřu. Chtěl jsem jí dát pocit jistoty a klidu.
Kývnu, že ji tam velmi rád vezmu. Třeba z Modráku bude stejně nadšená jako já. A já se zas rád podívám na ty stěhující se stromy. Přeci jen jsem tím lesem častokrát procházel, ale nikdy mě nenapadlo si těch stromů nijak víc všímat. Poprvé mě zaujaly barevné koruny, ale pak jsem to nějak vypustil z hlavy. Když pak Mielei prohlásí, že jí život nejspíše poslal zase mě, lehce se pod srstí opět začervenám. Obecně od chvíle, co jsem byl s touhle vlčicí jsem se až moc červenal. A měl takový zvláštně příjemný pocit v okolí žaludku.
Když pak navrhnu, že bychom se měli posilnit nějakým úlovkem, souhlasila. Jen se na ni usměji, opět se o ni jemně otřu a pak se rozhlédnu a zavětřím,. Nějakého toho ušáka bychom tu určitě ulovit mohli. Podívám se na Mielei a pak se pomalu a tiše vydám skrze ovocné stromy a keře a hledám snadnou ušatou kořist.

Opět pod srstí zrudnu, když Mielei prohlásí, že když spolu zůstaneme, tak se vždy budeme moci učit od toho druhého. Že se vždy něco najde. Ta věta pro mě znamenala potvrzení, že se mnou chce zůstat a já cítil, jak se mi srdce radostně rozbušilo. Byl to zvláštní ale velice příjemný pocit, který se mi rozlil po celém těle a usídlil se někde kolem žaludku. Jen na Mielei pohlédnu a opět se na chvíli pohroužím do hloubky jejích očí. Když si uvědomím, jak dlouho na ni zírám, rychle stydlivě uhnu pohledem a dělám, že mě zaujaly plody v korunách stromů.
Když jsme se pak začali bavit o kouzelných stromech, bedlivě poslouchám a při zmínce o nějakém jejím kamarádovi mě to bodne. Žárlivost? No tak Dei! Takový ty nejsi! Teď ji máš celou pro sebe! Rychle se oklepu, abych to ze sebe setřásl a zvesela kývnu. "Rád se tam s vámi pak podívám." řeknu a pak Mielei prozradí, že o tom velkém kouzelném stromě nic neví. "Rád tě tam vezmu, byl fakt obrovský. Sice mi přání nesplnil, ale třeba mi místo toho poslal tebe." řeknu s úsměvem zamilovaného blázna a zavrtím lehce ocasem.
"Ano, k svatyni bychom se pomalu vydat mohli... ale možná bychom se předtím měli posilnit? Něco malého ulovit?" nadhodím. Žaludek se mi začal stahovat totiž nejen tím opojným pocitem, ale i hladem. Pokud jsme ve svatyni měli zesílit, určitě bylo dobré se na to nejdříve najíst.

1% do síly prosím

Mielei na mě byla možná až moc hodná. Netušil jsem, čím jsem si to vysloužil, ale když prohlásí, že se budeme učit jeden od druhého, opět jsem zrudnul. Abych zahnal nervozitu a nemyslel na bušící srdce, rychle s úsměvem kývnu. "Nevím, co více se ode mě chceš učit, ale dobrá." usměji se nejistě na ní.
Pak však stočím pohled k ovocným stromům. Byl jsem z nich učarován a měl jsem sto chutí se do nějaké dobroty pustit. Jenže jak se na ovoce dostat? Pokud bylo něco spadaného, většinou kolem toho poletovaly vosy a ty jsem tak nějak pokládal za nebezpečné. Vypadaly ošklivě. Obecně jako většina hmyzu. Neměl jsem ho moc rád a ty žluté a černé proužky těhlech okřídlených potvůrek nevěstily nic dobrého. Proto se koukám hlavně po korunách a vyhlížím něco, co by se třeba dalo shodit nebo na něco dosáhnout.
Z mých myšlenek a chutí mě náhle vytrhnou slova Mielei. "Kouzelné stromy? Začarovaný les?" tvář se mi lehce zachmuří přemýšlením, o čem může mluvit. Pak jsem si vzpomněl na ten zvláštní modrý strom s červenými plody, Nějak mi to pak zatemnilo myšlenky i na ten divně barevný les. Tenhle strom byl přeci unikátnější než celý ten les! Potkal jsem pod ním tehdy dva vlky a ten strom... měl podle nich plnit přání. Tehdy jsem si přál, aby strýc žil. Jenže to se nesplnilo. "O jednom vím... Je na kraji takového divného lesa. Asi toho tvého začarovaného. V tom jsem byl, jen jsem procházel. Ale tenhle strom musel být určitě čarovný. Byl obrovský. Vyšší než všechny ostatní. Listy byly modré a plody červené. Prý by mohl plnit přání. Tyhle stromy jako on nevypadají." řeknu, když se po ovocných stromech rozhlédnu. Začal jsem zas tak trochu mlít páté přes deváté, jak se mi myšlenky splývaly se vzpomínkami a zároveň jsem začínal přemýšlet o něčem úplně jiném.

← Křišťálové jezero (přes Luka)

Styděl jsem se za to, jak jsem ucuknul, navíc mi to bylo opravdu líto. To, co jsem začínal cítit k této vlčici jsem nikdy dříve necítil a byl jsem z toho hodně zmatený. Na druhou stranu i přes to zmatení jsem od ní nechtěl odejít. Nejistě se jí omluvím. Možná jí to mrzelo, ale nedala to na sobě znát a ještě mi řekla, že si budu muset zvyknout. Na mé tváři se objeví nejistý ale šťastný úsměv, který jako by říkal nevyřčená slova 'Na tohle si zvyknu rád'.
Když se jí i tak omlouvám dál, lehce do mě drcne a já se o ní za to lehce otřu. Měl jsem takový zvláštní nepříjemně-příjemný pocit v okolí žaludku, ale hlad to nebyl. "Já.. před tebou se nebojím. Jen je to pro mě všechno, složitější. Ale budu pilným studentem." nejistě se zasměji a pak pohlédnu směrem k cíli naší cesty, který se již rýsoval. Stromy byly řidší než v normálním lese a co víc! V korunách se skýtaly sladce vonící plody. Bylo nádherně. Slunce pálilo, jako kdyby to byl poslední den, kdy bude takovéhle horko. Na nebi nebyl ani mráček a sluneční paprsky si hrály na slupkách podzimních plodů. "Ani jsem nečekal, že něco podobného najdeme... Ale vypadá to tu krásně." řeknu a lehce zavrtím ocasem. Pak se můj pohled stočí zpět na Mielei a opět na ní zůstanu chvíli omámeně zírat s lehce tupým omámeným a okouzleným úsměvem. Ani jsem netušil, kde se na mé tváři objevil, ale nemohl jsem si pomoci. Vlastně jsem ani netušil, co je to zamilovanost a o to víc jsem z těchto pocitů byl zmatený... příjemně zmatený, protože nic nepříjemného na tom nebylo. Ne s touhle vlčicí.

Mielei byla nadšená, že jsem neprotestoval a já zase za to, že mě neodsuzovala za to, že mi dělá velký problém vyjádřit své city. Oplatím ji proto nejistý ale milý úsměv. Spousta vlků mě mohla soudit za mé komunikační schopnosti, ale ona ne. Byly mi skoro dva roky a tohoto problému jsem se nemohl zbavit. Styděl jsem se za to, ale díky téhle vlčici jsem začínal mít pocit, že nejsem takové pako, jak jsem si o sobě myslel.
Nejistě ji oplatím její předchozí otření a doufám, že při tom neslyšela, jak mi poskočilo srdce a rozběhlo se na plný výkon, jako bych běžel několik mnoho kilometrů. Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnil a pohlédnu do dáli. Zaujal mě jeden lesík a tak ho Mielei nabídnu. Když se na ní otočím, stojím u ní blízko a hledím jí do očí. Byly nádherné a já měl pocit, že se topím. Zajímalo mě, jakou magií jsou zbarvené, protože voda to nebyla. Teď jsem se na to ale ptát nechtěl. Nejistě ji pochválím oči, protože se mi opravdu líbily. Líbil se mi i ten její úsměv, který se jí na tváři objevil po mých slovech. Pak ale náhle ke mně přiblížila čumák a když se bnaše čumáky dotkly, polekaně sebou lehce trhnu a zastříhám ušima. Nečekal jsem to. Když si uvědomím svou chybu, nejistě a omluvně se usměji. "Promiň, já... překvapila jsi mě... a nemáš zač." vyhrknu svou nejistou omluvu směrem k ní.
Pak se pomalu rozešla tím směrem a i se ohlédla jestli jdu! Zahřálo mě to kdesi v hloubi duše. Přidám do kroku, abych ji dohnal a pak jdu po jejím boku směrem k tomu lesíku. Nejistě poslouchám její slova a cítím, jak se mi opět hrne červeň do tváří. Lehce zavrtím hlavou, když prohlásí, že je to nepřirozené. "Já... jsem opravdu rád, že jsem tě potkal... není to nepřirozené... jen mi dělá občas problém něco vyjádřit." řeknu nejistě a pohlédnu na ní.

→ Ovocný lesík (přes Luka)

Když jsme zamířili dál, Mielei se rozhodla o mě... otřít? Jen na ní pohlédnu a mírně se usměji, abych zamaskoval, že jsem pod srstí opět zrudnul. Bylo mi s ní velmi dobře, ale zatím to vypadalo, že ji extrémně baví mě přivádět do rozpaků.
Pak jsem však zahlédl našeho hledaného obchodníka a trochu jsem se za ním rozběhl. Měl jsem už v plánu, co přesně chci a za to rozhodnutí vlastně mohla i Mielei. Hlavně Sill, pak i zpětně Blind... vlastně celkové uvědomění, že mám rodinu rád i přes to, jak jsme se rozdělili a jak málo se nám rodiče věnovali, když jsme byli malí. Chtěl jsem jim být podobnější a tak jsem si nechal změnit srst. Když je změna provedena, otočím se směrem k Mielei a čekám nějakou reakci. Po tom všem, co ve mně záhadným způsobem probudila, po těch všech zmatených pocitech jsem prostě měl potřebu, aby k tomu něco řekla.
Její reakce mě však zaskočila. Celá se rozzářila a začala vychvalovat, jak moc mi to sluší. Opět jsem byl moc rád za srst a že nevidí, jak opět rudnu. "Já... no... také ti to moc sluší... jsi moc pěkná." vykoktám ze sebe nesměle a nejistě. A pak Mielei zasadí poslední "ránu" slovy, že si mě nechá.
Ta slova mi tak trochu vyrazila dech a tak nějak nevědomky zatěkám pohledem po okolí, než se zhluboka nadechnu a nedonutím se k nějakému většímu klidu. Na tváři se mi objeví úsměv. "Tak platí." odvážím se říct a dojdu k ní. Nejistě ji oplatím to předchozí otření se.
Pak se zahledím směrem, kde to vypadalo na džungli. "Vydáme se tedy ještě do toho místa, kde se dá zesílit?" zeptám se a pak si v dáli všimnu ještě jiného místa vedle džungle. Vypadalo to na nějaký hodně řídký lesík listnatých stromů. "Možná bychom to mohli vzít tamtudy?" pohodím hlavou směrem přes louku k tomu zvláštnímu lesíku, který byl plný ovocných stromů, což jsem zatím nemohl tušit. Stál jsem po tom otření Mielei blízko, takže když jsem se na ní zpět otočil, díval jsem se jí přímo do očí. chvíli je pozoruji a pak opět nejistě promluvím. "Máš moc hezké oči..."

← Les u Mostu (přes Luka)

Zamyšlení Mielei mi nasadilo brouka do hlavy. Měla pravdu. Jak byl u všech všudy starý? A kolik si za celou tu dobu vydělal? Nevypadal nikterak bohatě, ani se tak nechoval a přeci musel mít kapsy nahrabané všemožnými poklady od vlků. "To by mě také zajímalo." řeknu tiše a zamyšleně. Můj krok se díky tomu i lehce zpomalí, jdu však stále dál.
Vlčice se mě pak snaží utěšit, že možná potkám někoho, kdo viděl Atraye. "Snad... ale také bych prozatím o tvou společnost nerad přišel." řeknu s mírným úsměvem a zastřihám ušima. Na její poznámku o tréninku se nejistě ušklíbnu. Chtěl jsem opravdu, aby viděla, jak jsem úplně vyčerpaný? Chtěl jsem, aby viděla, jak jsem slabý? Asi mi nic moc jiného nezbývalo, pokud jsem chtěl zesílit. Každý přeci začíná jako slabý vlk ne? A pak roste a sílí a trénuje a sílí... Lehce se ošiju, abych ze sebe setřásl ty obavy. Neměl jsem se před ní za co stydět.
Už když jsme se blížili k jezeru jsem si všiml známé postavy v dálce. "Hele! Máme štěstí!" zavrtím zvesela ocasem a podívám se na Mielei. V dálce stál obchodník. Rychle přidám do kroku a když jsem konečně u něj, začnu si prohlížet co má. Hledal jsem jednu jedinou věc. Prášek na změnu srsti. Sill a tahle milá vlčice mi pomohla pochopit jednu věc. Záleželo mi na mé rodině a tak nějak jsem chtěl vypadat... svým rodičům blíže. Chtěl jsem se změnit, protože vnitřně jsem se také změnil. Chvíli s panem Wu vyjednávám, jak si vše představuji, zaplatím mu a pak na mě zas foukne ten svůj barevný prášek. Nakonec si vezmu ještě ten jeho záhadný balíček. Minule jsem dostal opravdu zvláštní věci, ale ještě jsem je nevyzkoušel.
Když mám srst změněnou a vše je předáno a zaplaceno, nejistě se podívám Mielei. Asi by mě to u jiného vlka nezajímalo, ale... Líbil jsem se jí i takhle? Nebyla to až moc náhlá změna? Nebýt srsti, byl bych zase celý rudý nejistotou a studem a možná ještě něčím jiným? V mých očích se zračila jistá otázka, jestli je to takhle v pořádku...


NÁKUP
Zbarvení - Rowy ví, barvy očí prosím nechat = -250 kšm
Mastery box = - 50 kšm (30 kšm + 2 rubíny)
Původní jmění Deie: 286 kšm 4 rubíny 3 mince (po převodu jedné mince na Hanku)
Po nákupu = 6 kšm 2 rubíny 3 mince

Mystery box - 6 - Posel

Schváleno

← Temný les (přes Most)

"To asi ano, stěhuje se nějak rychle a často, stále jsem nepochopil jak, když má s sebou to haraburbí." řeknu v odpověď na to, že za ním Mielei nedávno byla. Docela mě zamrzelo, že jsem ho teď musel hledat a není na místě, kde ho potkala ta vlčice. Nebo alespoň jsme se to domnívali. Každopádně jsem byl rád, že Mielei tou představou jeho hledání je celkem nadšená a tak neskončím sám.
"Třeba jednou ano. Doufám, že je v pořádku. Jsem i rád, že díky tobě vím, že je má sestra Mer v pořádku." řeknu a byť jsem se na její rodinu neptal, poslouchal jsem její další slova. Trochu jsem se styděl, že jsem se nezeptal, ale... byl jsem jednoduše tišší než ona. Dost konverzací mi trochu unikalo, nebo jsem se bál je začít. "Ke komu se přidala?" zeptám se se zájmem. Jakmile se někomu něco moc nezamlouvalo, hrál v tom roli Chaos. A Chaos mi zabil mámu. Alespoň někdo z nich. Alespoň jsme se o tom tehdy bavili s Mer. Zjistila od toho svého kamaráda z Chaosu vůbec ty informace o smrti naší matky?
Když se zeptám na místo, kde se dá zesílit, Mielei nadšeně odpověděla, že ví. Jen se na ni vděčně a radostně podívám. "Tak zkusíme prozkoumat okolí a pak se tam vydáme? Zkusíme tu džungli najít?" usměji se. "S rysem?" řeknu skoro až starostlivě a začnu se obezřetně rozhlížet a dávat větší pozor na okolí. Trochu zpomalím, abych mohl Mielei kdyžtak chránit. Naštěstí se nic nestalo a nás pak čekal odporný most. Chvíli váhám, ale pak ho přejdu. Čekám, až se objeví i má společnice a pak se rozhlédnu po lese, ve kterém jsme skončili. Byl už živý, hezký... Líbilo se mi tu. Podívám se na Mielei a s úsměvem se vydám kamsi za nosem k místům, kde mezi stromy prosvítala louka.

→ Křišťálové jezero (Přes Luka)