Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Debata o rodině byla ukončena. Na jednu stranu jsem za to byl rád, na druhou stranu... Občas bylo dobré vyzpovídat se ze svých obav, smutků a zlých vzpomínek. Lehce zatřepu hlavou. Ne, teď na to nebyl čas. Mielei chtěla naučit magii. Nebyl jsem v tom přeborník, ale Sill byla skvělým mlčenlivým učitelem. Naučila mě víc, než bych se naučil sám a pomohla mi rozdělit ty dvě magie. Pomohla mi naučit se je vnímat.
Když dojdeme k říčce, řeknu vlčici, aby ukázala co dovede. Stoupnu si kousek vedle Mielei a sleduji ji. Dívám se, jak sleduje vodní hladinu a hledá tam i můj odraz. Pak ale zavřela oči. Evidentně měla problém se soustředěním. Znal jsem to. Také jsem s tím bojoval, ale i to, že jsem se smířil se svou sestrou, mi napomohlo k jistému vnitřnímu klidu. Když vlčice otevře oči a ošplíchne ji voda, musím se usmát. "Trapné to rozhodně nebylo." řeknu a podívám se na vodu.
"Myslel jsem, že vodu miluješ, proč zavíráš oči?" zeptám se a pohled mých dvoubarevných očí se přenese zpět na oči Mielei. "Musíš tu vodu vnímat a věřit síle, která tě k ní váže." řeknu tiše. Já svou magii vždy tak nějak cítil a zkoušel jsem ji používat. Můj problém byl hodně v soustředění a hlavně v tom, že já neuměl odlišit své dvě velmi podobné magie. Ale Mielei? Dokázala ovládat čistě vodu. Půjde jí to lépe než mě, jen se musí přestat bát a začít si věřit.

Ano, byl jsem z jejích slov nadšený. Merlin byla v pořádku. Včera, viděla ji včera. Zahřálo mě to u srdce a já doufal, že ji co nevidět potkám. Možná bych měl po tomhle setkání uhánět na území smečky. Třeba ji tam najdu.
Teď tu však byla Mielei a po tom, co pochopila, co ser stalo naši matce a po tom, co jsem řekl, nám vyjádřila obdiv. Nebylo co obdivovat. Nikdo netuší, jestli to zvládne až do chvíle, než se to opravdu stane. Dál jsem se k tomu však nevyjadřoval a nechával si to pro sebe. Nemusel jsem ji tím zbytečně trýznit. Stačilo, že to trýznilo mě. Už taky však ne tolik.
Mielei byla příliš optimistická, abychom u tohoto téma zůstali a já jí za to byl rád. V podstatě mi přikázala, abychom našli zdroj vody a já ji učil v magii. Jen se usměji a zavětřím. Na téhle louce měla být říčka. Pohlédnu na vlčici a kývnu na ní. Pak ji odvedu k říčce. Tekla přibližně středem louky a nedalo se ji přehlédnout. Kývnu směrem k vodě. "Ukaž mi nejprve, co svedeš." řeknu s mírným úsměvem.

Byla to Mer, skutečně mluvila o mé sestře. V mých očích zazáří štěstí. Žila a byla v pořádku. "Jak je to dlouho, cos ji viděla?" dychtil jsem po informacích. Chtěl jsem si být stoprocentně jistý, že je to čerstvější informace a já tak naleznu alespoň trochu klidu v mém srdci. Ještě tak vědět, že je Atray v pořádku. Na její otázku, zda-li jsme jedna krev, horlivě přikývnu. Ano, byli jsme sourozenci.
Vlčici pak nejspíše došlo, proč jsem posmutněl při zmínce o matce. Došlo jí to trochu později, ale i tak jsem to ocenil. Lehce zavrtím hlavou, ať to neřeší, že se nemusí omlouvat. Nemůže za to, že jsem byl v podstatě u smrti dvou mých nejbližších.
"Také mě moc těší, Mielei. Nemáš za co se omlouvat. Jen to občas trochu zasáhne. Je to už déle, co je pryč. Jen... viděl jsem již smrt dvou blízkých vlků. Matku jsem umírat sice neviděl, ale společně s Merlin jsme pohřbívali její tělo." pomalu jsem se začal rozmlouvat. Nevěděl jsem, jestli se takto mohu svěřovat, ale vlčice vypadala hodně přátelsky a otevřeně. Nevypadala, že by tu informaci nějak zneužila. Navíc, pokud jí sestra nic neřekla, nemohla tušit, že naše matka byla Alfa.

← Kvílivec

Když se zmíní o někom, od koho slyšela magii, jen přísnějším způsobem, na chvíli mě to zarazí. Prý měla stejný pach. Ona. Takže to byla Sill? Ne, ta moc nemluví. Pak jsem si vzpomněl na svou druhou sestru. Mer. Ta by přesně odpovídala jejímu popisu. Pohlédnu na vlčici a ušklíbnu se. "Nejmenovala se náhodou Mer? Merlin?" zeptám se. Vlastně jsem chtěl, aby to byla ona. Chtěl jsem vědět, že je také naživu a v pořádku. Dlouho jsem ji neviděl.
Můj smutek evidentně moc nepochopila a přiznala, že má element také po matce. Jen pokývu hlavou a radši se k tomu moc nevracím. Mohla být ráda, že neviděla potrhané mrtvé tělo své matky.
Když nabídla přesun, chvíli jsem otálel, ale vydal jsem se nakonec přeci jen za ní. Po chvíli mě zaujala malá sovička, co kolem ní létala a nakonec se ji usadila na hlavu. Lehce naklopím hlavu na stranu, ale dál to nekomentuji. Sill u sebe přeci jen měla také mazlíčka. Ale to byla lasice.
Z úvah mě vytrhnou její slova, kterými se představila. "Já jsem Deiron." kývl jsem ji na oplátku na pozdrav.

Vlčice evidentně neznala nic jako osobní prostor, nebo zachování chvilky ticha. Vlastně jsem jí za to byl ale rád. Vyvedlo mě to z chmurných myšlenek. Potřeboval jsem někoho, kdo se bude usmívat jako šťastný blázen a pomůže mi dostat se z mé minulosti.
Když prohlásila, že jsem si získal její plnou pozornost, dokonce jsem se i krátce zasmál. "Ano, ovládám vodu a led... Voda je magie mé matky." odvětím a okamžitě té poslední poznámky lituji, protože smutek se mi mihne i v očích. "Magie se musí jen cvičit... do nedávna jsem ani nemohl najít rozdíl, hranici, mezi těmi dvěma elementy." přiznám a pomalu se zvednu. Chtěla ze mě mít učitele, ale já si úplně nemyslel, že jsem dobrý učitel. "Chce to jen cvičit a nebát se, Mít pro to třeba správný důvod. Ochránit blízké, nebo třeba tvou lásku k vodě." odpovím ji místo přímého souhlasu.
Pohlédnu přes jezero na další dva vlky, kteří se chystali k boji. Netušil jsem, proti čemu, ale než jsem stihl začít přemýšlet, jestli třeba nechtějí pomoci, táhla mě už ta veselá vlčice jinam. Chvíli se za nimi dívám a pak s protočením očí doběhnu vlčici a zamířím s ní na louku.

→ Kvetoucí louka

Vlčice se opět nechala rozptýlit mou tvorbou a já ji pobaveně sledoval. Kdysi jsem býval také hravý. Kdysi bylo všechno jinak. Kdysi jsme si byli blízcí s mým bratrem, ale pak jsme se rozdělili a já ho od té doby neviděl. A pak přišla smrt matky. Byla tam Mer, byla tam Sill, ale bratr se neukázal. Žil ještě? Netušil jsem.
Možná bych zůstal hravým vlkem nebýt toho, že rodiče na nás neměli už sílu. Nebýt toho, že můj otec byl příliš obětavý a musel se věnovat smečce a na nás nezbyl čas. Teď už jsem mu to nevyčítal. Odpustil jsem mu ještě před matčinou smrtí. Odpustil jsem mu po smrti mého strýce. Strýce, který umřel kvůli mně... Když jsem nebyl dost velký a silný na to, abych mohl stát po jeho boku.
Měl jsem problém ještě nyní hledat slova, když jsem s někým mluvil. Nejdříve mi zemřel strýc, který dokázal uhasit zlost a nenávist v mém srdci a pak chvíli na to matka, kterou roztrhal někdo z Chaosu. Merlin mi zakázala se mstít. Zjistila už, jak to bylo? Netušil jsem.
Byl jsem alespoň rád, že jsem dokázal vyhledat Sill. Omluvit se jí za to, co jsem cítil. Omluvit se jí a říct jí, že vím, že to není její chyba... A hlavně se jí omluvit za to, že jsem tu pro ni nebyl, když to nejvíce potřebovala. Vzala to. Pomohla mi s mou magií a já tu teď ležel a sledoval mladou hravou vlčici a možná ji trochu záviděl?
Když se víc přiblížila, dal jsem o sobě najevo. Nechtěl jsem ji vylekat. Netrvalo to dlouho a mezi větvemi se objevila její tlapa a pak veselá hlava s pozdravem.
Donutím se k mírnému úsměvu. "Zdravím... Omlouvám se, ale vypadala jsi tak nepřítomně, že jsem... zkoušel tvou pozornost." řeknu a občas se zadrhávám při hledání slov, jak to chci vlastně říct a hlavně co tím chci říct. Byl jsem téměř dospělý vlk a stále jsem s tímhle měl problém. Trochu jsem se za to styděl. Na druhou stranu jsem věděl, že řeč je jako magie. Bez procvičování nikdy pořádně mluvit nebudu.

Evidentně jsem její pozornost upoutal. Rozhlížela se a já ji při tom sledoval svýma dvoubarevnýma očima. Nevšimla si mě. To jsem byl ve stínech větví tak dobře schovaný? Asi ano, protože se na mě skutečně nezastavila zrakem a dokonce se vydala na bližší průzkum.
Při její otázce jsem měl nutkání odpovědět, ale jak se ke mně blížila, napadla mě spíš jiná věc. Podívám se na vodní hladinu kus od ní a z vody se po chvíli opět vynoří kus vody v podobě lasice, na chvíli ji zmrazím, aby udržela tvar a pak vyčerpaně tu sochu nechám sklouznout do vody. Rozhodně to chtělo ještě praxi, ale už jsem se sebou začínal být spokojenější. Teď jen vylepšit tu výdrž a soustředění, aby to bylo pro mě jednodušší.
Když se vlčice přiblíží blíže, lehce se otřu o větve, abych ji předčasně nevyděsil a zároveň abych ji už z větší vzdálenosti dal najevo, kde jsem. Zatím se mi nechtělo mluvit. Ty mlčenlivé chvíle strávené se Sill byly poklidné a já ten klid, který jsem nabyl jejím odpuštěním a časem stráveným s ním, jsem nechtěl jediným hlásek porušit. Alespoň zatím ne.
Skloním víc hlavu a vykouknu tak zpod větví, aby mě lépe viděla. Nechtělo se mi vstávat.

Déšť se přehnal a vzduch byl nasycený vodou. Hrál jsem si chvíli s magií, když mě náhle vyrušila něčí přítomnost. Přesněji řečeno, kus ode mě se náhle vynořila šedá vlčice a zamířila si to rovnou do vody jezera. Naklopím hlavu na stranu a zastříhám ušima. Neznal jsem ji, ale v té vodě vypadala víc než spokojeně. Vypadala tak spokojeně, jako když se mi povedlo konečně se naučit sžít s mými dvěma magiemi a naučit se je rozlišovat.
Chvíli jsem pozoroval s hravým úsměvem její blažený výraz a pak jsem se podíval na vodní hladinu vedle ní. Přimhouřím oči soustředěním. Chvíli přemýšlím, jaký tvar vodě dám a pak jsem si vzpomněl na tu lasičkovitou šelmu, co měla Sill s sebou. Náhle se vedle vlčice zvedne trocha vody, pak se z ní vytvaruje lasička, která se jakoby vrhne zpátky do vody.
Vyčerpávalo mě to, ale začínal jsem svou sestru chápat, proč má magii tak ráda. Bylo to... hezké něco takhle tvořit a rozhodně mi to pomáhalo v soustředění a hlavně jsem věděl, že tím zesílím. Potřeboval jsem zesílit. Já byl ten, co by měl ochraňovat.
Upřu pohled na vlčici a sleduji její reakci. Všimla si toho? Nebo byla natolik učarovaná tím pocitem z vody?

← Tichá zátoka (přes Kvetoucí louku)

Kroky mě přes louku zanesly až k místu, kde se dalo skrýt před letní bouřkou. K jezeru. Byl u něj malý lesík, ke kterému jsem rychlým krokem zamířil a pod jeho větvemi jsem se schoval. Zůstávám však u vodní hladiny a sleduji, jak se deštěm čeří hladina. Bylo to zajímavé, nádherné a kouzelné a ta přeháňka mi náhle ani nevadila. Nevadila mi ani voda v kožichu.
Magie vody. Voda byla kouzelná a já díky své sestře teď všemu rozuměl o něco lépe. Voda byla magií mé matky a já jsem za ní byl najednou rád. Pomalu si lehnu pod větve a položím si hlavu na přední tlapy. Zhluboka se nadechnu a zas vydechnu.
Pak se zasoustředím a nad hladinou vytvořím malý vodní štít, který nechám pomalu zmrznout. Nechám pak zmrznout i kapky, které na něj dopadnou tak, že se na něm vytvoří ostré ledové bodce. Zas nechám štít rozpadnout. Magie už jsem dokázal opravdu lépe oddělit. Už jsem mohl používat jen vodu nebo jenom led, ale kombinovat je bylo taky velmi zajímavé.
I tahle maličkost mi sebrala trochu síly. Cítil jsem to, musel jsem jednoduše více trénovat, pak vše bude snazší.

Byl jsem ze všeho vyčerpaný, ale neuvěřitelně vděčný a spokojený. Sill mi velmi pomohla a já hodlal cvičit při každé příležitosti, kdy budu mít dostatek síly a nebude mi nic hrozit. A až mi něco bude hrozit? Použiji vše, co jsem se díky ní naučil.
To se však v okolí začlo něco dít a Sill se rozhodla nejspíše jít podat hlášení na území. Vděčně na ni kývnu, ale za ní se nevydám, byl jsem na to příliš unavený. Mé oči ji s díkem pozorovaly a pak se zavřely a já usnul.

Když se probudím, stále mi okolí přijde nějaké divné. Rozhodně jsem se tedy rozhodl z tohoto místa zmizet. Na území smečky se mi ještě nechtělo. Chtěl jsem se uklidit někam, kde bych mohl cvičit magie, kde bych mohl zesílit.
Pomalu vstanu, oklepu se a pak se vydám na druhou stranu, než byla má smečka.

→ Kvílivec (přes Kvetoucí louku)

Sill mlčela, ale podle všeho má slova pochopila a snažila se mi tedy dál pomoci. Z vody náhle vytvořila lasičku, která se začala vznášet přede mnou. Jen se na ní zaměřím. Bylo mi jasné, co po mně chce, zmrazit vodu a udělat z ní tak sochu. Jen upnu své soustředění na její výtvor a ten se pomalu začne pokrývat ledem. Z nějakého důvodu, protože jsem neměl potřebu se soustředit přímo na vodu, ale čistě jen na to, abych vodu zmrazil, se neprobudila má magie po matce. Během chvíle se tak stala z jejího výtvoru ledová socha o tvaru hranostaje, který mě pozoroval z jejích zad. Stálo mě to hodně úsilí a další oddělování vody a zamražování mi už tolik nešlo. Když se mi to však podařilo, začla po mně najednou házet šipky z vody. Má roztěkaná mysl náhle jako by se vlivem nebezpečí stáhla a dokázala se konečně soustředit na jednu jedinou věc. Náhle se přede mnou z vody vytvořil štít a přidala se k tomu i má druhá magie, která kusy štítu pokryla ledem, aby ho zpevnila. Tak se mi podařilo odrazit šipky letící mým směrem. Po jejím útoku se štít rozpadl a já tam zadýchaně stál. Bylo to poprvé, co jsem byl schopný vytvořit/udělat něco takhle komplexního a co víc, ještě ke všemu to udržet po dobu útoku. Byl jsem z toho vyčerpaný, protože jsem do toho díky absenci jakéhokoliv cviku předtím dal více energie, než asi bylo nutné. I tak jsem byl na sebe opravdu hrdý. Vlastně jsem začínal přemýšlet o tom, že na určité věci ty dvě magie jednoduše rozdělovat nemusím. Budou spolu ještě silnější než samotné. Už i jen díky tomu štítu jsem navíc dokázal tak nějak cítit proud jednotlivých magií. Kdybych nechtěl, tak ty části štítu nezmrznou. Sill tak navíc mohla zjistit, že jsem jeden z těch vlků, který bude vždy nejsilnější ve chvíli, kdy mně nebo někomu mně velmi blízkému bude hrozit nějaké nebezpečí.

← Zlatá smečka

Vydal jsem se zvídavě za svou sestrou. Možná mohlo být pro nějakého vlka ponižující, aby se učil věci od své sestry, ale pro mě? Pro mě to byla příležitost zesílit. Tak nějak jsem ze Sill cítil větší sílu než z většiny jiných vlků, se kterými jsem se setkal. Tedy krom Blinda, ale tam to nejspíše bylo způsobeno mým zkreslením vnímáním strýce, který zemřel, abych já mohl žít. Při vzpomínce na něj mě trochu bodlo u srdce.
Ze zamyšlení a vzpomínek mě vytrhlo zastavení mé sestry. Zaregistroval jsem to naštěstí včas, abych do ni nevrazil. Mírně se omluvně pousměji a dám tak nějak najevo, že spíš než že bych s ní nechtěl mluvit, byl jsem utopený v myšlenkách. Než jsem stihnul promluvit, omotaly mé nohy jakési vodní liány. Cítil jsem na svých tlapách tlak a bylo mi jasné, že by mi bránily v pohybu. Chapadla se pak rozpadla a náhle se z hladiny vytvořila jakási stěna. To už mi spodní čelist trochu spadla překvapením. Obdivoval jsem sílu své sestry a krásu třpytící se vodí stěny. Ta se náhle změnila v šípy a ty vystřelily kus od nás. Trochu jsem sebou instinktivně trhnul. Rychle navíc zavřu tlamu v doufání, že si toho sestra nevšimla.
"Panečku." šeptnu a obdivně se na Sill podívám. V mém pohledu se zračí obdiv. Pak sebou trochu oklepu a lépe se postavím a zaměřím se na vodní hladinu. Chvíli se nic neděje, ale pak se na hladině objeví menší vlna. Mám výraz plného soustředění... Na vlně se však náhle vytvoří ledové bodce a v ten moment se vše rozpadne. Nedokázal jsem se soustředit. Pletly se mi obě magie a já netušil, jak usměrnit myšlenky, abych se dokázal lépe soustředit a s magií tak lépe pracovat. Povzdychnu si a smutně se mrně usměji. "Mám asi příliš roztěkanou mysl... Mohla bys mi prosím nějak poradit? Vím, že se musím soustředit, ale jako kdyby se vždy při mém použití magie probudila i ta druhá, vpletla se do té vody a pak to jde všechno do kopru." přiznám a podívám se na svou sestru. Tak nějak mi bylo jasné, že když se naučím ovládat každou magii zvlášť, bude pro mě mnohem snazší je kombinovat, než se snažit je ovládat teď naráz.

Nakonec jsem se osmělil a přeci jen jsem se Sill zeptal, jestli by mi nepomohla zesílit, naučit mě lépe ovládat magie, protože ona podle všeho byla vskutku silná. Na mou otázku se má sestra usmála a já měl skoro až pocit, jako by se celá rozzářila, protože na to celou dobu vlastně čekala. Evidentně ji magie zajímaly a chtěla se se mnou podělit, když jsem se tedy zeptal.
Radostně lehce zavrtím ocasem a v mých očích je vidět vděk. Ano, mohl jsem se to všechno učit sám, jako to nejspíše dělala právě Sill, ale s někým, kdo má zkušenosti, to jde přeci jen o něco lépe.
Sestra se pak začala rozhlížet a nakonec se vydala k zátoce. Asi to byla dobrá volba, protože přeci jen jsem na obě magie nějakou tu vodu potřeboval. Zvednu se tedy ze sedu a popoběhnu k Sill, vyrovnám s ní krok a natěšeně s ní jdu k zátoce.

-> Tichá zátoka

Sill byla o dost drobnější a tak i když mé otření hlavy o její bok bylo možná zvláštní a nepohodlné, prostě jsem to potřeboval. Byl jsem ji vděčný, že mě vyslechla a byl jsem ji ještě více vděčný za to, že minulost nechala minulostí. Už jenom proto jsem si řekl, že budu dělat vše proto, abych se stal jejím silným bratrem, co ji jednou bude stát po boku, až bude rodinu potřebovat.
Teď jsem ale věděl, že byla o dost silnější než já. Obdivoval jsem ji kvůli tomu a zároveň mě začala hryzat myšlenka, co vlastně všechno svede. Hádal jsem, že ten vítr, co mě předtím popostrčil, byl její práce. Jak moc silná byla? Mohla by mi pomoci s mou magií? Vlastně jediný, kdo mě učil něco o magii byl Blind a to jsem byl ještě malé vlče. Teď bych měl mít sílu i výdrž o dost větší a měl bych být magie schopen ovládat daleko lépe. Ale asi jsem potřeboval učitele a do teď jsem žádného nenašel.
Když se na mě Sill podívá tázavě, bral jsem to skoro jako výzvu k tomu, abych se odvážil k tomu, jestli se ona stane mým učitelem. Nebral jsem to jako potupu, spíš naopak. Měl jsem vůči své sestře velkou úctu a byl jsem rád za to, jak silná je, i když mě stále mrzelo, že jsem tu pro ni nebyl a ona musela zesílit, aby přežila.
Jen lehce přešlápnu z novy na nohu a podívám se sestře do očí. "Já... možná si o mě teď budeš myslet, že jsem slaboch, ale... Vím, že ten vítr byl tvá práce. Myslíš, že bys mi mohla pomoci zesílit? Minimálně tím, že mi pomůžeš ovládnout mé magie? Vím, že mám vodu po matce a pak led, ale... Naposledy jsem se je snažil ovládnout jako vlče s Blindem... nikdo jiný pak na mě neměl čas." řeknu a sleduji oči mé sestry.

Slova se mi pletla. Netušil jsem, jak mám vyjádřit to, co jsem cítil uvnitř duše a srdce. Mrzelo mě, jak byla naše rodina nesourodá, nesehraná... rozházená široko daleko. Mrzelo mě, že jsem o smečce nic moc netušil a co víc, nebyl jsem sám. Ani Ahvaryan, hlavní lovec, toho o smečce vlastně nevěděl mnoho.
Teď jsem se však snažil zaměřit na omluvu své sestře. Snažil jsem se ji vysvětlit své pocity a city a možná se tak nějak v jejích očích i ospravedlnit. Více méně jsem ve finále dával tohle všechno možná za vinu hlavně našim rodičům. Nechali nás se rozutéct, každý si šel za jiným vlčetem a prostě... Opravdu jsem tehdy jako malý netušil, proč si otec nevíce všímá právě Sill. Nemohla za to, to jsem pochopil i díky Blindovi a přestal jsem ji dávat věci za vinu. Ale až příliš pozdě. Mrzelo mě i to, že jsem se ji neozval hned na tom pohřbu. Nechtěl jsem nikdy, aby se některý z mých sourozenců cítil odstrčený.
Má slova byla dosti neohrabaná, ale snažil jsem se, aby v mých očích bylo vepsáno vše, co jsem skutečně cítil - lítost a odhodlání vše napravit, když k tomu dostanu svolení.
Sill se na mě pak otočila a já cítil její propalující pohled. Jen jsem se ji zpříma díval do očí a nechal jsem v nich vepsáno vše, co jsem nedokázal říct slovy. Pak mi položila tlapu na hruď a já to tak nějak bral jako symbol toho, že je mi odpuštěno. Odpuštěna minulost a ponechána v minulosti a je jen na mě, jak povedu přítomnost a budoucnost. Zhluboka se nadechnu a svou sestru sleduji s jistým vděkem v očích.
Když tlapu položil zpět na zem a podívala se na oceán. Pomalu jsem se k ní sklonil a hlavou se otřel o její bok a na chvíli jsem zavřel oči. Dál jsem již mlčel. Neměl jsem co dál říct, jak ze sebe udělat blbce ještě většího. V mém otření hlavou bylo cosi jako příslib, že se pokusím v budoucnosti vše změnit, být tu pro ni. Věděl jsem, že je o dost silnější než já. Byla o dost silnější i než Mer a bylo to z ní cítit. Hodlal jsem také zesílit. Hodlal jsem zesílit, abych tu pro ně všechny mohl být a jednou je i ochránit, když bude třeba. I když jsem si moc dobře uvědomoval, že minimálně právě Sill a Mer to potřebovat nejspíše nebudou.