Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nikdy neměl v sobě takovou touhu poznávat. Od onoho drsného zážitku coby vlče se rád držel svého klidu. Mít jistotu potravy, přístřešku a soukromí, to mi dlouhé roky stačilo. Nyní nad tím kroutil hnědou hlavičkou. Jsem snad nějaký zapšklý stařec? Ani náhodou. Delphi se tedy rozhodl, že na ostrově nebude jen přežívat. Bude zde žít. Naplno, jak by si to jeho otec jistě přál. Hodlal na sobě pracovat. Zanedbaný trénink od Aisura už asi nedožene, ale to neznamená, že se nemůže nikdy v ničem zlepšovat. Kdo ví, třeba se ještě někdy se Sonorou potká a bude jí moci předvést svou píli. Její pochvala by pro něj moc znamenala, věděl ale, že zadarmo rozhodně nebude.
Bylo brzké ráno. Slunko stále nehřálo po kožichu, naopak, stále mu místy byla zima na packy, tak musel přidat do kroku, aby se zahřál. Cítil ale, že jaro, to krásné roční období, se už opravdu blíží. Vždyť i to slunce, byť nepříliš hřejivé, již vyšlo o poznání dříve. Delphi se na jaro moc těšil. Až se zase bude moci kochat zpěvem ptáků, pozorovat motýlky či rojení ve vlnách. Na to všechno ještě bude dostatek času. Kudy teď? Rozhlížel se krátce. Pak se vydal směrem, odkud jej Sonora přivedla. Využiji toho, že část území již znám a napojím to na další neprobádané končiny, usmíval se Delphi a spokojeně kráčel vstříc novým zážitkům.

--> Začarovaný les (přes Kvetoucí louku)

-> Poušť

Vlčí život se mu ze dne na den obrátil vzhůru nohama. Náhle, aniž by to jakkoli plánoval nebo čekal, si našel novou kamarádku a díky ní i novou smečku. Svou vůbec první. Ještě nedávno sám sebe přesvědčoval, že žádnou skupinu vlků přece nepotřebuje, že si vystačí sám, jako pravý tulák. Nyní, když se ale poznal se Sonorou a alfou smečky musel uznat, že bylo fajn někam patřit. Něco takového zažil naposledy snad po boku bratra a sestry. Ale tohle bylo jiné, dospělé…
Se Sonorou se musel rozloučit. Čekaly jí ještě další povinnosti, kterým se musela věnovat. Při loučení se to Delphi snažil maskovat, ale do modrých očiček se mu draly slzy. Bude se mu stýskat. „Ujala ses mě jako cizince. Neodsoudila jsi mě. Moc jsi mi pomohla. A za to vše ti moc děkuji,“ uklonil se Delphi vděčně a sledoval, jak jeho písečná kamarádka odchází. Byl jí moc vděčný za vše, co pro něj udělala. Nyní je ale čas se pořádně osamostatnit. Najít si nové kamarády a pořádně probádat území. Jo, to zní jako super plán, usmál se. Rozhlédl se po krajině. Díval se za obzor. Jací jsou tam asi vlci? Jaký je tam kraj a copak dobrodružného se asi děje? Kéž by to jednou mohl všechno probádat. Jen teplo by už mohlo být, posteskl si. Stýskalo se mu i po motýlcích.

Měl radost, že jej Ushari tak velkoryse přijala. Poděkoval mírným úklonem na rozloučenou, a ještě chvilku se za Alfou díval.
Jestli ve mně pohasla radost? Podivil se Delphin po Sonořiných slovech. „Ba naopak, jsem moc šťastný, že bylo setkání tak úspěšné,“ usmál se. Musel uznat, že po odchodu Ushari už nebyl nervózní ani zdaleka. Ze Sonory se stala jeho kamarádka.
„Také děkuji, že se mi při výcviku budeš věnovat a slibuji, že se budu snažit všem tvým radám maximálně naslouchat,“ slíbil Delphin. Nebýt ní, vlk ví, jak bych dopadl. Známe se krátce, a už toho pro mě tolik udělala. Musím jí ty činy vrátit maximálním úsilím. „Pocházím z kraje lesů, měl jsem staršího bratra, jako vlčata jsme je prozkoumávali křížem krážem,“ usmál se při vzpomínce, byla to ale trpká vzpomínka, snažil se ale působit uvolněně. Zatřepal hlavou a vydal se vpřed po boku Sonory. „Už se těším, až poznám další vlky.“ Jak asi budou reagovat, že do jejich rajónu vejde cizák? Nenaruším jim nějaké staré složení, na nějž by byli hákliví? Delphi se snažil všechny tyto strachy hodit za hlavu. Již přece poznal Ushari se Sonorou a obě byly čisté duše. Ty by si vedle sebe neuchovávaly žádné narušitele a agresory. To bude dobré.

→ Území smečky

Síla 3 %
Vytrvalost 2 %
Rychlost 4 %
Obratnost 2 %
Schopnost lovu 2 %

Za odznáček, procenta ale hlavně všem za hlasy nesmírně děkuji. Překvapilo mě to a moc si toho vážím ^^

Snažil se. Opravdu se snažil, aby zůstal v klidu sedět. Aby nezačal kolem hopsat, jako když byl vlče a poprvé uviděl motýli, které jej učarovaly a teď v zimním období se mu po nich stýskalo. Ushari začala poměrně striktně, když jej ale následně přijala do smečky, a ještě tak mile, jen těžko ovládal nadšení. Bál se že jeho nezkušenost smečkového života a věk bude překážkou. Strachoval se, že místo něj, pětiletého vlka, si radši vyberou nějaké mladé vlče. Soustřeď se. „Moc děkuji za přijetí do smečky, ale i za to, že se nadále smím od Sonory učit novým věcem,“ podíval se Ushari do zelených očí. Následně se podíval na Sonoru a opětoval ji radostný úsměv. Byl jí nesmírně zavázaný. Nebýt té laskavé písečné duše, možná by bloudil ztracený, napospas ostrovu. Zachránila ho. „Děkuji ti, Sonoro, jsem tvým nekonečným dlužníkem,“ šeptl.
Až teď si začínal uvědomovat, jak rychle se všechno mění. Ještě nedávno jsem žil pod stromem, mou jedinou starostí bylo, co si zítra seženu k jídlu. Teď mě čeká zapadání do smečky a poznávání nového prostředí. Rozhlédl se po krajině. Jak velký asi ostrov je? Delphin věděl, že ho čeká dlouhá pouť. Byl ale šťastný. Nejvíc ze všeho ale z toho, že konečně, poprvé od rodinné tragédie, měl pocit, že může opět někam patřit.

Delphin bedlivě naslouchal tomu, co Ushari říkala, nedovolil si uhnout pohledem, jen občas mrsknul ocáskem. Jakkoli milá se mu jevila, rovněž z ní sálala autorita – jistě bude dobru velitelkou, pod níž Namarey jen vzkvétá. Tudíž si nejspíše své členy bude vybírat poctivě. Hlavně nic nepokazit.
„Děkuji za tak milá slova,“ začal Dephin. „Ve smečce jsem nikdy nebyl, veškeré její funkce mi jsou zatím neznámé, ale to mi nevadí, rád bych se jim přiučil. Lovec možná nejsem nejlepší, umím být ale vytrvalý, zodpovědný a zapálený pro věc,“ vychrlil ze sebe. „Ale mám se pochopitelně co učit. Kdyby to šlo, rád bych využil nabídky tady Sonory a zlepšoval se po jejím boku,“ podíval se na ni. Následně začaly hovořit vlčcice o Sonoře. Delphin se jim snažil naslouchat, občas mu neposedné myšlenky ale utekly. Neřekl jsem žádnou hloupost? Co když si bude Ushari myslet, že jsou to jen báchorky? Vždyť takových slov už musela slyšet. A tak doufal, že konverzace dvou vlčic nikdy neskončí, a zároveň, že by se na něj snad usmálo štěstí a on měl tu čest zabojovat o místo ve smečce.

Netrvalo to nikterak dlouze. Sonořino vytí se možná ještě někde v dáli neslo, když ucítil neznámý pach. Někdo se blížil. To jistě vlci vyslyšeli volání své družky a již se blíží. Vlci? Nezdá se mi, že bych jich cítil více. Otočil se kolem dokola, načež na něj Sonora promluvila.
,,Pardon? Jo, tedy... ano, jsem si jistý," ubezpečil ji a znovu se posadil. Už viděl, jak se blíží Serbia. Nádherný hnědý kožich se nesl jinak tichou krajinou, než k nim dokráčela. Po jejím představení byl ale zaskočený.
Ushari? Neměla se jmenovat Serbia? Podíval se na Sonoru, ale jen nenápadně, aby se ubezpečil, že se nejedná o léčku. Teď se nemůže nechat znemožnit nervozitou. Nikam se nehnal a poslušně naslouchal jejich kratičkému dialogu, z něhož pochopil, že Sonora jistě musela zažít veliká dobrodružství. Obě se mu navíc jevily jako velmi přátelské bytosti. Ushari se nezdála nikterak povýšeně. Jednala se Sonorou jako s vlkem sobě rovným, což Delphinovi bylo sympatické.
Ožil až když se o něm dvě vlčice zmínily. ,,Rád vás poznávám. Jmenuji se Delphin, pocházím z jiného kraje, na tento ostrov jsem se dostal čirou náhodou. Je mi pět let a byť jsem celý život čekal na smečku, rád bych ono čekání utnul zrovna v té vaší," také se uklonil a pohlédl do světlých očí.

>> Kvetoucí louka

Jakkoli si dělal iluze o kraji a maloval si scénáře, že bude statečný, při změně prostředí zaskočení neunikl. Chodilo se mu hůře. Trošku panikařil, když zjišťoval, že obratnost, jeho největší přednost, zde také nebude na maximální úrovni, které je schopen. Nádech, výdech, to dokážeš. Občas holt musíš zatnout zuby, teď už by byla ostuda couvnout. A tak kráčeli další krajinou, Delphinovi opět cizí. Sonora na něj působila ještě více uvolněně. Bylo na ni znát, že se blíží k domovu. Při cestě mu prozradila jméno vůdce, na něhož se bude snažit zapůsobit.
„Serbia, dobře,“ zopakoval Delphin, protože právě zopakováním jména si uděláte jistotu, že jej rázem nezapomenete a nevystavíte se tak neuvěřitelně trapné situaci. U všech vlků, to by byla ostuda…
„Neboj se, vystřídal jsem hodně krajů. Každý den chci být o chlup lepší, než jsem byl včera.“ Uvědomoval si, že si nad srst těmito slovy upletl veliký bič. Sonora je opravdu hodná, že mě vzala pod svá křídla a chce mi pomoci s přijetím do smečky. Jako učitelka mi ale jistě nic neodpustí. Ano, cítil z jejich slov, že ho čeká dlouhá cesta, kterou bude muset urazit.
Když si to všechno uvědomoval – příchod Serbii, boj o přízeň, trénink – začínal být mírně nervózní. Na paniku nebyl čas, Sonora zavyla, smečka je již jistě na cestě. Posadil se tedy. Cítil, jak se mu do těla začíná vracet klid. Podíval se na Sonoru. Usmál se.

Překvapeně se na Sonoru podíval a několikrát si její slova v hlavě zopakoval, aby se ujistil, zda se v nich neskrývala ironie. Ale ne, tato vlčice s pestrou slovní zásobou to myslela vážně. Jako, že bych byl součástí smečky? „Páni,“ vydal ze sebe, aby tichá prodleva nebyla příliš dlouhá. „Takové nabídky si moc vážím,“ uklonil se. „Víš, nikdy jsem v žádné smečce nebyl. Jedinou smečkou mi byl otec se sourozenci,“ snad si nebude myslet, že se moc lituji. Ale musím ukázat, že jsem za takovou nabídku vděčný. Tulácký život byl zajímavý, poklidný. Ale patřit do smečky? Třeba by to mělo něco do sebe…
„Pokud není tento fakt problémem, moc rád bych o místo mezi vámi zabojoval. Nevím, zda jsem hoden stát se jedním z vás, ale udělám maximum pro to, abych u zkoušky obstál. A také děkuji, pokud by ses za mě zaručila,“ opět se uklonil. O minimální zkušenosti s písečnou krajinou raději moc nehovořil. Vždy vyhledával spíše vodu, ale nebál se, bral to nikoli jako hrozbu, nýbrž jako výzvu. Byl připraven se se Sonorou vydat na pouť.
„Prosím, vyprávěj mi, jak dlouho ve smečce jsi? Co jsi s ní třeba zažila?“ Bylo zvláštní, jak mu zmínka o skupině vlků vlila krev do žil. Kdo ví, třeba to opravdu nebude tak nudné a zlé, jak si kdysi o životě ve smečce myslel. Občas vlk potřebuje někam patřit.

>> Poušť

Uklonil se, když vyslechl Sonořinu pohostinnost. „Děkuji, moc si toho vážím, dlouho ke mně nebyl nikdo takhle laskavý a slibuji, že tvé důvěry nikterak nezneužiji." Měl opravdu radost. Hlad rázem hodil za hlavu. Najíst se přece můžu i ráno. Ale v téhle tmě se tu potulovat? Stejně bych daleko nedošel, ani bych nevěděl, kam vlastně mířím.
Pak zůstal chvíli hledět Sonořiným směrem. Zdála se mu lehce zneklidněná. Zaostřil zrak na křoví. Nádech, výdech. Znovu už žádnou zbrklost neudělá. Ne, nic tam není, asi se nám jen něco zdálo.
„Koukám, že se v kraji pohybuješ obratně. Jak dlouho už tu žiješ?" Posadil se a naklonil hlavu, připraven naslouchat. Po onom seznámení se cítil rázem uvolněněji. Rád by si vyslechl vyprávění, třeba by se mohl lecčemus přiučit. Tím, že jej poznala jakožto zatoulaného cizince, a přesto mu nabídla střechu nad hlavou bez odsouzení za to, že na rozdíl od ní není nábožensky obdařen, tím z ní vyzařovala jistá moudrost. Ano, byl přesvědčen, že skrz drápky se na něj nedívá. Samozřejmě i na samotnou víru se chtěl zeptat. Nemůžu jí přece zahalit tolika otázkami, to by bylo neslušné. Ať mi řekne, co sama uzná za vhodné. Ocasem máchl do sněhu, až trošku bílé peřiny pozvedl do ledového vzduchu a jednu z těch mnoha sněžných vloček s kýchnutím chytil do tlamy. Pak ještě jednou pohledem zkontroloval ono křoví.

>> Tichá zátoka

Bylo mu stydno. Měl v plánu stát se hrdinou situace, místo toho byl Sonoře akorát pro smích, když zcela ignoroval základní smysly a vjemy, a po hlavě se vrhl do křoví, jako nějaké naivní vlče, které se sotva chodit naučilo. Kdyby jen v mládí dával větší pozor a lépe se učil. Ale nesmí se litovat, udělal chybu, to se stane. Pokud je kraj opravdu plný nebezpečí, jak říkala Sonora, bude si příště počínat poctivěji. A kdo ví, třeba se mu to vyplatí. Lepší skočit do křoví, než vrahovi do chřtánu.
,,V pořádku, Delphine?“ Ta slova mu zněla v uších. Šli už docela dlouho a byť je možná Sonoře pro smích, rozhodně mu od ní nehrozí žádné nebezpečí. Skutečně se spíše jevila jako slušný pobožný tvor, který nemá v úmyslu škodit. „Kamarádi mi říkají Delphi,“ řekl nakonec. Asi už jej nebavilo být pouze cizincem. A mít kamarády se hodí vždycky. Jsou cennější víc než ta největší pochoutka pod sluncem.
Stmívalo se, sníh nasazoval holým korunám stromů čepičky. Někdo by toto místo nazval strašidelným, Delphinovi se ale líbilo. Věřil, že když si léto hraje s pestrou paletou barev, je to jistě moc pěkná loakce na odpočinek nebo sledování motýlů.
Otázka ohledně spánku jej zaskočila. Stmívalo se, večery už nebyly kdo ví jak teplé a v té tmě by stejně moc daleko nedošel. „Ne, nemám kde spát, popravdě, jakkoli nezodpovědně to zní, dokud jsi to nezmínila, vlastně jsem nad tím ani moc nedumal. Ale já se vyspím všude, jako vlče jsem jednou usnul v dutém pařezu,“ zavzpomínal Delphi na vlčecí léta. Přece ji nemůžu škemrat o střechu nad čenichem. Už tak mi pomohla neuvěřitelně moc. Stejně, nad ránem bych měl odcestovat dál.

Jeho důvěra v cizí duši nadále nebyla nikterak skálopevná. Ve skrytu duše se pocity vrátil do vlčecích let, kdy s bratrem provedli lumpárnu a oba napjatě pozorovali, zda ji otec Aisur zaregistruje. Zamával párkrát ocasem, na tohle teď nesměl myslet.
Jsem ještě docela rychlý. Kdybych měl snad já být tou potravou, věřím, že bych jí včas utekl. Sám tu pobíhat není o nic víc bezpečné. A tak vedle Sonory mlčky kráčel. Až teď se dokázal více soustředit na krajinu a první vločky. Padaly neslyšně, zábly na čumáku. Kam až mě Sonora vede? Bude to daleko? Jak to tam asi bude vypadat?
Z myšlenek ho vyrušilo zašustění v křoví. Drobné, sotva patrné. Někdo je pozoroval. Sonora hleděla vpřed. Buď zvuk záměrně ignorovala, nebo jej opravdu neslyšela.
„K zemi!“ křikl a skočil po vetřelci. Nikdy nebyl dobrý lovec, měl plno nedostatků, musel se ale pochválit, tento výpad se mu povedl. Chladnokrevný a přesně mířený skok. Pokud jim hrozilo nebezpečí, hodlal je bránit. Připadal si hloupě, když se ukázalo, že to šustění způsobil nějaký drobný neškodný tvoreček, jenž mimo zraky všech hledal pouze místo ke krátkému odpočinku.
„Ehm… pardon,“ zamumlal Delphin, zatřepal hlavou, aby sundal pár větviček, které se mu usadily za ušima, a nadále již vedle Sonory kráčel opět mlčky.

>> Kvetoucí louka

,,Osud? Inu, je to možné, spíše jsem byl ale neopatrný, školácká chyba, za níž by se každé vlče stydělo," zkritizoval se.
Od Sonory, snad nebude vadit, že jí budu říkat jenom Sonora, mi nebezpečí nehrozí. Jinak bych už dávno letěl roztrhaný do povětří. A žádnou hrozbu kolem taky zatím nevidím. Třeba to nakonec všechno nebude tak zlé. Ale drsný kraj? Jedná se snad o onu smečku?
I přes skryté varování v slovech Sonory byl Delphin rázem klidnější. Tik ve hřbetu i pestrý slovník vlčice již dokázal zcela ignorovat.
Furt lepší být na neznámém místě s někým, než na pospas osudu. Kor pokud musí být vlk neustále ve střehu.
Náhle pocítil hlad. Až teď si uvědomil, kdy naposledy jedl, voda jej navíc dost semlela, ani energie neměl na rozdávání.
,,Je zde nějaká šance opatřit si něco k snědku? Jaká nebezpečí nám tu vůbec hrozí?" Delphinovi bylo hloupé se neustále na něco ptát, pokud se chce ale v novém prostředí orientovat, musí si v něm být jistý. Obzvlášť, pokud to zde není žádný motýlek. Nejdříve by chtěl něco pojíst, pak až přemýšlet, kde se třeba usadí. Nebo by snad bylo moudřejší kraj co nejdříve opustit?

Tak takhle mě snad ještě nikdy nikdo nepozdravil. Cizinka se objevila náhle, vůbec si ji nevšiml. Buď stárne, nebo poslední dobou opravdu není příliš ostražitý dle svých představ.
Vlčice jej zaujala obdobným zbarvením. Rovněž postřehl tik v hřbetu, přišlo mu ale neslušné na to upozorňovat, tak zrak ihned odvrátil a raději se postavil, neznámou si bedlivě prohlížel.
„Zdravím vás," uklonil se mírně. Pozdrav, málem by na něj zapomenul, tak moc jej zaskočila. „Inu, už to tak bude. Měl jsem zrovna po náročném dni, chtěl jsem si pouze na chvíli odpočinout. Vzbudil jsem se ale tady," pohodil zahanbeně hlavou.
Jedná se o vlčici, která se zde orientuje? Pokud ano, mohla by mu pomoci se zorientovat, třeba by i mohli být přáteli. Co když je ale vetřelec?
„Jmenuji se Delphin. Jaké je vaše jméno? Pocházíte odsud?"

<< Příchod

Delphin pohled na hvězdy miloval. Fascinoval jej onen cirkus světel. V naprosté temnotě to bylo jako hřejivé obydlí za dob mrazů. Uklidňující, jako objetí, kdy jsou spolu blízcí vlci čumák na čumák. I teď hleděl na hvězdy. Snad poprvé se při pohledu na ně ale vyděsil.
Kde to jsem?
Byl večer a on byl na kost promáčený. Ještě že nebylo chladno. Rozhlížel se po krajině, která mu byla neznámou. Zatřepal ocasem, kapky létaly na všechny strany.
Jak jsem se sem sakra dostal?
O teleportaci toho moc nevěděl. Rovněž si myslel, že při usínání je od vody dostatečně daleko. Nyní jej vlny odvedly do nového území, které ještě za svůj tulácký život navštívit nestihl.
No, taky jsem se mohl utopit. Porozhlédnu se kolem, jestli mi nic nehrozí. Vlk nikdy neví, kde na něj může číhat vetřelec.
Opatrně našlapoval. Uši nastraženy, snažil se soustředit na každičký detail, na jakýkoli pohyb. Po chvilce se posadil. Začal si upravovat srst.
Co kdybych někoho potkal? Vypadám jak zmáčené vlče po pádu ze skály, to by byla ostuda, to nedopustím.
Dokončil nezbytné úpravy, po nichž byl připraven vydat se vstříc dalšímu dobrodružství.