Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hádejte co dělal Rocky... Áááno, správně... Zase přemýšlel a já zase nevěděla nad čím... Možná přemýšlí nad tím, nad čím přemýšlím já a já přemýšlím nad jeho myšlenkami... Ehm, řekla jsem to správně? Je to takové zvláštní, přemýšlet nad myšlenkami druhého, který přemýšlí nad myšlenkami toho prvního... Nebo snad ne? Jsem si jistá, že ano...
V tom se objevil u vchodu, těsně před námi Aetas a já byla hrozně ráda, že jsme včas skončili s tím objímáním, zase by to mohlo vypadat jinak... Nebo to snad má vypadat jinak? Je mezi mnou a Rockym něco víc než kamarádství..?
Zpět k příchozímu Aetovi... ,,Ne, nerušíš... A je skvělé, že se smečka rozrostla o dalšího člena" usmála jsem se na něj a pak se na chvíli usmála i na Rockyho. ,,Výborný nápad" dodám ještě k smečkovému lovu a postavím se, jelikož se mi líbil Rockyho nápad jít ven, alespoň by jsme to tu mohly více prozkoumat... ,,Omluvili by jste nás prosím" zakřenila jsem se ,,půjdeme se projít" dodala jsem a mrkla na mého parťáka - Rockyho. Pomalu jsem vyklusala z jeskyně, vylezla jsem z jeskyně, sedla jsem si kousek od vchodu abych počkala na Rockyho. Vzhlédla jsem vzhůru a mezi stromy jsem spatřila hvězdnou oblohu... Jak dlouho jsme tam byli? Ale což, je to nádhera, krásná to obloha... pomyslela jsem si a s úsměvem a hlavou zvednutou k nebi jsem dál čekala.

Akce byla úžasná, nikdy jsem se nenudila ^w^

% prosím takto:
Síla - 5&
Vytrvalost - 6%
Rychlost - 6%
Obratnost - 6%
Schopnost lovu - 5%

Tlapky k vodě (už je na čase, aby se ji naučila Destiny ovládat xDD)

Jinak dál se musím rozmyslet xD
*

Rocky už zase... Ehm... ZASE nad něčím přemýšlel... Ty jsi ale snílek pousmála jsem se nad ním v duchu. Nebo snad nejsi zasněný? Splašily se ti snad myšlenky? Nebo se hádáš se svým mozkem? Všechno to znám... Ale co z těchto možností se děje v hlavě tobě? Kéž bych uměla číst myšlenky... Ne! Nebudu to tu zase rozebírat, umět číst myšlenky NENÍ a nikdy NEBUDE správné... Nikdy! Ale... Žádné "ale"! Zpět do reality, jasné?! zakroutila jsem nad tím vším v duchu hlavou a pousmála jsem se (taktéž v duchu), copak je toto normální? Když ony si někdy myšlenky dělají co chtějí a nehodlají mozek ani nic jiného poslechnout... Teď už ale zpět do reality, zpět do reálného života který momentálně sdílím s Rockym... Opovažte si jen na chvilku pomyslet, že by mi to vadilo! Není to pravda, za každou chvíli s ním jsem šťastná... Nejspíše ho mám opravdu ráda, nejspíše k němu něco cítím,...
To už mi však naposledy vdechl teplý vzduch do kožíšku a pomalu se ode mě odtrhával... Neochotně jsem se od něj odtrhla a na malý okamžik jsem nasadila ublížený obličej, pak jsem se však usmála. Váhavě jsem ho oblízla na čumáčku. Proč váhavě? Vy už si nepamatujete, jak to dopadlo minule? Přesně pro to..! Potom jsem se na něj znivu usmála a na chvilku jsem zapřemýšlela. ,,Co budeme dělat?" zeptala jsem se po chvilce s úsměvem. Obmitala jsem si ocas kolem tlapek a už jen čekala na jeho odpověď

V jeho obětí jsem si připadala úžasně... Právě jsem se vznášela - společně s Rockym - na růžovém obláčku, který poletoval nad Mois Grisem, hlavně nad Zlatým lesem a sledovala přitisknutá k Rockymu romantický západ slunce... Přesně takhle jsem si připadala... Něco na tom však bylo pravdy a to to, že jsem byla přitisknutá k Rockymu a víte co? Bylo to možná i trochu romantické... Byla jsem šťastná, ano, i taková malá věc mě udělá šťastnou a zahřeje u srdce, i tak málo stačí...
Přesně tak jak jsem řekla, jsem ráda, že jsem Rockyho potkala a že jsme spolu celou tu dobu zůstali... Nevím, co bych právě teď dělala, pokud bych nebyla tady s ním, nejspíše bych ležela pod vysokým stromem a dívala se do prázdna... Byla bych vůbec ve smečce, když bych ho nepotkala? Možná ne, jelikož jsem tu vlastně díky němu a jsem mu za to vděčná. Teď sem si mohla konečně říct, že jsem si našla přítele, za kterého bych dokázala položit život...
Stále jsem mu vdechovala vzduch do kožíšku, ostatně stejně jako on mě. Líbilo se mi to a nechtěla jsem s tím hned tak končit...

Mému objetí se nebránil, takže jsem v něm pokračovala... Mé slzy, které mi stékaly po tvářích padaly do jeho kožíšku, ve kterém již zůstaly. I jedna jehobslza se dostala do mého kožíšku, lehce jsem se zatřásla, jelikož mi celou tu dobu bylo příjemné teplo, ale ona slza se mi na kůži dostala bez varování, tudíž i lehce zastudila - zastudění, to byl ten důvod mého zastřešení.
Když mi vdechl vzdych do ouška, kterým se následně rozezněl jeho krásný hlas, poskočilo mi radostí srdce, možná ne jen radostí... Vlastně jsem si byla jistá, že v tom nebyla jen radost, ale i něco víc...
,,Já tebe taky Rocky, jsem moc ráda, že jsem tě potkala a že sme zůstali spolu..." špitla jsem mu do kožíšku, ale tak, aby mě zřetelně slyšel. Po mých slovech následovala dvojice dalších slz, opět slz štěstí.

Přemýšlel porad nad něčím, stále déle a déle, už jsem si myslela, že to nemá konce... Čím déle to trvalo, tím jsem byla nervóznějsí, tím více jsem se bála, že ho stratím... Nervozitu jsem na sobě dala znát jen tehdy, když jsem nervózně přešlápla z tlapky na tu druhou a po delší chvíli zase zpět... Strach se mi však povedl nějak ukrýt do sebe, což se mi bohužel u té zatracené nervozity nepovedlo... Ale stát bez pohybu jako skála, skála, která nemá mozek, srdce a tudíž ani city... NE!!! To se ze mě nesmí nikdy stát, NIKDY...!
Když konečně přestal, promluvil na mě a následně mě i opět oblízl, nejspíše mi v břiše vybuchlo hejno motýlků... Když jsem se lehce uklidnila z toho "výbuchu", lehce jsem se k Rockymu přisunula, když jsem byla dostatečně blízko, opět jsem ho objala. Po kožíšku se mi začalo kutálet slzy, které následovaly další a po nich další a... Však víte... Tyto slzy byly však jiné, byly to slzy úlevy a štěstí, velkého štěstí...

Nechápavě jsem se na něho dívala, nejspíše už opět nad něčím přemýšlel.. A já zase nevěděla co to "něco" je... Chci umět číst myšlenky... Už nevydržím to hádání, co di ten druhý myslí... Je to hrozné...!!! Ale číst myšlenky by mě nejspíš nebavilo, možná je i lepší, když nevím, co si ten druhý myslí, jelikož bych mohla přít o překvapení, ať už milá nebo naopak... Je to nejspíše lepší tak, jak to je, ale... DOST!!!
Musela jsem to dlouhé přemýšlení ukončit, jelikož bych mohla zase "zaspat" a to by nemuselo dobře dopadnout...
To už ale Rocky dávno ležel podemnou, jeho pohled do mých očí mě možná i trochu uklidňoval, dodal mi hlavně odvahu k tomu, co jsem udělala.
Za chvilku jsem však začala pochybovat o tom, jestli jsem udělala správně, jelikož Rocky na mě vykulil oči a zdál se být trochu zmatený... Bála jsem se, že ho stratím jen díky svému pitomému srdci a tomu, že jsem nestihla zabránit... Když mi však olíznutí oplatil, ulevilo se mi, ale byl trochu nejistý... ,,Ehm... Já... Promiň... dostala jsem ze sebe, když jsem z něj slezla a posadila jsem se. Při mluvení jsem se však dívala do země, bála jsem se, že ho stratím...

,,No co se hyhneš? Vypadáš stejně" ušklíbla jsem se, ale nakonec jsem se neudržela a taky se trochu... Ehm, spíš více zasmála. Já vím, směju se často a někdy i nahlas, ale myslím, že nejsem jediná, kterou smání uvolňuje a uklidňuje.. Já patřím mezi ty, které smích uklidňuje i uvolňuje zároveň, u některých však dominuje jen jedna z těchto věcí... Dost povídání o mém smíchu a smíchu všeobecně, vlastně je akorát čas se přemístit do normálního světa, jelikož mi už Rocjy OPĚT utíkal. Když se snížil v předních tlapkách a vyštěkl nedolo mi to a cvalem jsem se za ním rozběhla. Jedním skokem jsem ho svalila na zem, usmála jsen se na něj a zadívala jsem se mu do jeho úžasných očích... Z ničeho nic jsem se k němu trochu snížila, lehla jsem si z lehka na něj a pomalu jsem se začala přibližovat hlavou... Během chvíle můj jazyk nehlídaně "vylétl" z tlamičky a oblíz Rockymu čumáček. Pokoud bych právě neměla chlupy, bylo by vidět, jak se červenám... Tajy jsem měla proč, to co jsem udělala nenařídil můj mozek, ale něco jiného... Možná... Srdce?

Snad si nemyslíš, že má Dest v plánu smečku obustit.. Ne-ne, Destinky se hend tak nezbavíš xD A děkuju za míle přivítání ^•^ Na akcičku se již řeším :3

Nad jeho poznámkou jsem se lehce zašklebila, ale po chvilce jsem se zase usmála. Ty si ale veříš, tvé velké ego by se mělo srazit... pousmála jsem se v mysli.
Podívala jsem se zase před sebe, nevěděla jsem, jak je jeskyně dlouhá... Právě v čas, měla jsem co dělat, abych nevrazila čumákem a pak i celým svým tělem do stěny, Rocky byl na tom však stejně. Oběma se nám povedlo zabrzdit pár centimetrů od stěny, ale i to je dobré, ne? Musela jsem se tomu začít smát, ne tak nahlas jako před tím, ale i tak dost hlasitě. Posadila jsem se necelý metr od Rockyho, vyplázl udýchaně jazyk, vypadal trochu směšně, ale nesmála jsem se, jelikož jsen udělala to samé...
Nastražila jsem ouška, jelikož můj čumáček zachytil pak Aeta a nějaké neznámé vlčice, možná nové členky smečky... Otočila jsem hlavu směrem k východu, zdálo se mi, že jdou dovnitř, naštěstí jsme teď nevypadali tak směšně jako minule - naštěstí. ,,Aet se vrací a vede i někoho nového" poznamenala jsem, ale byla jsem si takřka jistá, že už o tom věděl taky.

Usmála jsem se, na lichotky jsem nebyla zvyklá, ale nebudeme si nic nalhávat... Líbilo se mi to. Na jeho packu jsem nijak nereagovala, ale na jeho bláznivé lítání po jeskyni jsem zareagovala a to nechápavým nakláněním hlavy na stranu.
Po chvilce jsem však nad tím jeho blázněním zakroutila hlavou a rozběhla jsem se se smíchem za tím poťouchlím, ale i tak... Ehm... Hezkým vlčkem. Někdy jsem běžela před ním, jindy za ním a nebo taky vedle něj. ,,A víš, že i tobě to sluší?" usmála jsem se po tom, co jsem ho lehce bokem bouchla do jeho boku.

//pardon za krátkost

Usmála jsem se, když nevěděl co říci, ale nějak neprotestoval, ani mé objetí mu nevadilo - naštěstí. Vydechovala jsem svůj teplý vzduch do jeho huňatého kožíšku, do kterého jsem měla zabořený čenich. Pokaždé, když mi kožíškem projel jeho teplý vzduch, lehce jsem se otřásla, bylo mi to však příjemné, proto jsem to otřásání nedokázala pochopit, ale poslední dobou nedokáži pochopit skoro žádné své chování, jen když bych věděla proč...
Z polo přemýšlení mě probudilo jeho kýchnutí, trochu neochotně jsem se odpoutala z našeho objetí, první jsem se neutrálně podívala, ale pak jsem se začala hlasitě smát, ostatně stejně jako on... No, no, no, neříkejte, že vy by jste se nesmáli! Já každopádně ano, vlastně jak můžete sami vidět.

,,Máš pravdu" usmála jsem se. Spadl mu kámeb ze srdce... Spíše balvan... Vlastně skála... Jednoduše řečeno, ulevilo se mi. Konečně jsem měla svého parťáka zpět, byla jsem za to mic vděčná, nevím co bych jinak dělala... Raději nad tím nebudu přemýšlet..!
Olíznutí jsem mu oplatila, ale ne tak lehce jako on, můj "polibek" byl o něco málo silnější, ale jen trochu, přece jen jsem nevěděla, co ke mě cítí a proradně ani co cítím já... A teď konečně přišel čas na to, co jsem chtěla udělat již dávno... Svou hlavu jsem si polozila na jeho rameno a postavila jsem se tak, aby mohl udělat to samé, prostě jsem ho obejmula.

Zase na mě vyštěkl... Tiše jsem zavrčela, ale jinak jsem to nekomentovala hlavu jsem si položila zpět na packy a dívala jsem se před sebe. Rocky se mezi tím přemístil k východu, trochu naštvaně jsem jeho cestu k východu pozorovala, ale jeho omluva mě rozměkčila, na omluvu jsem čekala, teď jsem byla ochotná dál jednat...
Zastříhala jsem ušima, hlavu jsem si z pacek zvedla a s lehkým úsměvem jsem se na Rockyho podívala. Zvedla jsem se, protáhla se a pomalým krokem jsem se za ním vydala. Celou cestu jsem se usmívála. Když jsem k němu došla, usmála jsem se o trochu víc a zadívala jsem se mu do jeho modrých očí. ,,To já se ti omlouvám, chovala jsem se jako tvoje matka, ne jako tvoje kamarádka, tedy pokud mě ještě za kamarádku považuješ... Kamarádi?" promluvila jsem mile a doufala, že kývne a nebude si dál hrát na uraženého... Pokud bude souhlasit, hádejte co... Obejmu ho!

Nejspíše se trochu naštval kvůli mému úsměvu, omluvně jsem se na něj tedy podívala a doufala, že jen ubohý úsměv vše nezhorší, už tak to bylo hrozné... Pokud se to nevyřeší, ztratila bych nejlepšího přítele a to já nechci! Slyšíte, NECHCI!!! Nejspíše přemýšlel, možná co odpovědět, možná něco jiného, číst myšlenky jsem neuměla. A zase se vracíme k tomu, co jsem již říkala: když bych uměla číst myšlenky, bylo by to skvělé, ale bylo by nespravedlivé, když bych to uměla jen já, ale pokud by to uměl každý druhý nebo dokonce každý vlk, nikdo by nemohl mít žádná tajemství nebo by si o tom druhém nemohl nic myslet, to by bylo také špatné, možná ještě horší, než tuto moc nemít...
Když jsem se zase vrátila do reality, Rocky už promluvil, jeho zoufalý hlas... Nevěděla jsem jak reagovat, nejraději bych se za ním rozběhla a obejmula bych ho, dlouho bych ho nepouštěla, možná bych i brečela štěstím... Ale to teď nešlo, nakonec jsem se rozhodla nereagovat, ale nad jeho pokračováním jsem se zapřemýšlela, ne však na dlouho.
,,Chápu, že jsi mi nemohl říci kam přesně jdeš a že za vteřinu jsi zpět, ale dlouho jsi se nevracel, proto jsem se bála, že se ti něco stalo, až pak jsem pochopila, až když jsi se konečně vrátil, že jsi rovnou toho koloucha snědl, proto jsem i vyla, abych tě přivolala..." řekla jsem polo zoufalým hlasem teď já, ale za chvíli jsem pokračovala. ,,Ale stále nechápu, které mé chování bylo špatné..."