Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Prokleté jezero

Pocit, který s sebou přinesl přenos prstenem byl pro něj zcela nový. Trochu v něm hrklo, zatajil dech, ale než se stačilo stát cokoli hrůzného, už byl na druhém konci... Po projítí portálem se vlček i se sourozenci objevil kdesi, kde to vůbec neznal. Když se trochu vzpamatoval z náhlé změny prostředí, nasál zhluboka nový vzduch a rozhlédl se po pohoří. Vypadalo zcela jinak, než Hraniční. Působilo na něj tak nějak přívětivěji a útulněji. Bylo tomu tak nejspíš proto, že tohle byly spíš takové mírně skalnaté kopečky, žádné velehory. Nový domov... Jo, zvykne si. Instrukcím Ellie naslouchal tiše. Hledat stopy. Lovit. Neodbíhat, nezlobit. Mlčky přikyvoval. "Ano, mami." A poslušně sklonil čumák k zemi a začal čenichat a hledat známky nějaké zvěře.
Když uslyšel bratrovo zvolání, "stopy!", rychle hlavu zvedl a našpicoval zvědavě uši, oči dokořán a sledoval utíkajícího bratra a pak ptáčky, které vyděsil. Pak se vydal krokem za ním. "Tak co jsi našel?"

Vlček nebyl z odpovědi Ellie zrovna dvakrát moudrý. To je potrava pouze dole? Ne, že by kdy lovil, nebo o tom cokoli pořádně věděl, ale nějak ho to překvapilo. Byla potrava ve vodě? To se mu nezdálo. Z vody šla hrůza, ne chuť k jídlu. "Hm? Jídlo jen dole?" naklonil hlavu na stranu, "ve vodě taky?" Vůbec situaci nerozuměl, ale poslušně maminku následoval a když se zastavila ona, zastavil se taky. Věřil mámě, že jsou v bezpečí - i když se mu jezero nepozdávalo a budilo v něm strach. Pak však Ellie vytvořila portál. Poodstoupil a vyvalil na to bulve. Teď už opravdu nerozuměl ničemu, co se dělo. Snažil se to nějak zpracovat a pochopit, ale čím mu v hlavě pracovaly všechny kolečka a šroubky, tím víc se smiřoval s tím, že to bude muset přijmou jako fakt.
Jídlo a spinkat. Jako by si chudáček vzpomněl na mokrý kožíšek a studené tlapičky. "Spánek a teplo... Teplo a sucho?" Důvěřoval Ellie a tedy i tajemnému prstenu a s příslibem tepla a spánku se vydal do portálu za brášky.

>> Malé hory (prstenem portálu)

<< Hraniční pohoří
Kvíz "co byste v této situaci dělali" skončil stejně rychle, jako začal. Eigerova odpověď, stejně jako Oberonova, nebyla nijak zhodnocena. Vlčete se to trochu dotklo, tak si s tím lámal hlavičku, aby nějak chytře odpověděl, ale místo toho tuto hru již střídala hra jiná. Naklonil hlavu na stranu, mírně zmaten touto novou hrou. Čím by on chtěl být? Na chvíli se zamyslel a pak zaujal pózu, jakože se připravuje na útok a tak nějak směšně zavrčel... A jak ten zvuk uslyšel, zarazil se a zamračil. To vůbec neznělo, jak si to představoval! Mělo to znít děsivě a nebezpečně a místo toho to znělo roztomile, pff! Naštěstí z té hry kompletně sešlo, jinak by se chudáček styděl po celou dobu jejího trvání. Následoval počínání svých bratrů a zkoušel pochopit, jak to stopování a lov fungují. Zároveň Ellie následoval níž k jezeru, i když se mu tento směr moc nelíbil. "Proč dolů?"

<< Androme
Stáhl uši k hlavě a vyvalil bulve, když poprvé v životě uviděl venkovní svět. Byl tak... Velký. Nadechl se vlhkého chladného vzduchu. Cítil kapky, jak dopadají do kožíšku a sledoval, jak se postupně potopa rozmáhala všude, kam až se dalo do nížinných poloh dohlédnout. Měl strach. Otočil pohled na své sourozence a poslouchal jak Ellie vysvětlovala, co se právě děje. Přikývl s mírným zamračením hlavou. Neznal nic z toho, co se okolo něj dělo, ale instinktivně chápal závažnost současné situace. Šel z toho všeho strach. "Mhm." Co bychom dělali? To byla otázka. On, ani jeho sourozenci, neměli dost zkušeností... Rozhlédl se okolo sebe, jako by odpověď na tuhle kvízovou otázku hledat ve svém okolí. "Nahoru?" Jít dolů by byla sebevražda, tak intuitivně, v Eigerově hlavě, šplhat výš by mělo mít opačný efekt.

Zatímco se ten malý hlupáček zajímal o oháňky svých sourozenců a jiné vlčecí zájmy, aniž by něco věděl o světě a co je to vlastně vůbec voda, déšť a nedejbože potopa, venku se ztáhla mračna a začalo lít jako z konve. A lilo a lilo - tak dlouho a tak intenzivně, že se začaly rychle zvedat všechny vody - včetně jezírka v úkrytu jeho rodiny. Chvíli na ten výjev zíral, jako by zamrzl. I když to bylo poprvé, co něco takového viděl, podvědomě si uvědomoval, že to není dobrá situace a asi by se měl co nejdřív dostat pryč; ale to by mu to prve strach musel dovolit. Naštěstí zde byli jeho rodiče. Ještě mu ani nohy nestihly oddřevěnět a už ho za naježenou srst na zátylku Ellie táhla pryč z úkrytu. Ani se nehnul, jenom tak visel jak pytel brambor a nechal se odvléci pryč.
>> Hraniční pohoří

Eiger byl plně odhodlán dohnat svého brášku, přibližoval se krůček po krůčku a zastavil těsně za ním. Když Oberon začal vrtět ocáskem, i jeho ocásek se rozpohyboval, jako by chtěl sdílet jeho nadšení. Světýlko, které se houpalo na otcově krku bylo moc hezké, ale Eigerovi se zrodil v hlavě jiný nápad. Otevřel tlamičku, už už, že kousne bratříčka do ocásku, ale než zavřel čelisti, Oberon se vyhnal za jakousi vydrou. Eiger se rozplácl na bok, jak do něj bratr strčil, ale hned se zase vyškrábal na všechny čtyři tlapky a pelášil hned zase za ním, a tedy i za iluzí vydry, jak jen mu to jeho drobné vlčecí nožičky dovolovaly. Třeba jej i zvláštního vznášejícího se tvora, kterého považoval v tento moment za dalšího "spolubydlícího", dožene a bude si moct ožužlat oba. Nebo to byl alespoň jeho momentální plán.
Když bratra, natahujícího se po iluzi vydry, dohnal, neváhal ani chvilku a chňapnul po jeho oháňce.

Prvních pár dnů své existence si tohle klubko chlupů neuvědomovalo větší svět okolo sebe. Nějaké pojmenovávání, interakce rodičů, svět mimo úkryt - to šlo úplně mimo něj. Jediné, co jej zajímalo byl spánek, jídlo a teplo. Cítilo však své bezprostřední okolí - maminku a nějaké dva další měkké uzlíčky, se kterými se měl dělit o jídlo a teplo... A lozit přes ně a zakopávat a poslouchat jejich pískání... Ne, že by tedy Eiger bylo zrovna tiché vlče.
Tenhle čas, který mláděti přišel nekonečný, nebyl ve skutečnosti tak dlouhý. Vlče rostlo jako z vody a brzy nastal čas otevřít očka a poprvé spatřit svět, stejně jako jeho bratři. Nesnadno se slovy popisuje překvapení, které přinesla tahle změna. Pro něj těch pár dnů slepoty přeci byl celý život a neznalo nic jiného.
Jak se rozlepilo první jedno oko a pak druhé, Eiger se zmateně rozhlédl okolo sebe. Úkryt, rodiče, sourozenci... "Kník! Kník?" Co to má všechno znamenat? Kde je jeho důvěrně známá temnota, jak to že je to tu tak velké... A kam se to ten sourozenec rozeběhl?! "Kník!" To přeci nemohl nechat jen tak, samozřejmě, že se musel za Oberonem vydat na vandr taky. Ještě o něco zajímavého přijde!