Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lilith - 3, 6, 9, 16, 19
Electra - 0, 1, 2, 7, 12

Hnědý i nadále šťoural do vosího hnízda, a to zuřivě bzučelo. Raději na Illyrianův komentář už nenabalovala další vtipné urážky, nebo to dopadne rvačkou. Pouze se ohradila vůči poznámce na její osobu: „Tak to vůbec. Já budu krásná a dokonalá vždycky. Jó, asi mi časem přibudou šedé chlupy, ale to jen podtrhne mou inteligenci.“ Hrdě vypjala hruď, snad čekala oslavné tleskání.
Vlk podle všeho znal svého otce, teda vlastně rovnou dva. Škoda, mohl mít o zábavu postaráno, až bude dělat rodokmen. Ale i takhle to znělo jako docela zábavná životní zápletka. Electra by se i ptala dál, jenže jí to nepřišlo zas tak zábavné. Tak to vlkovi jen odkývala a přesunula se k jeho exteriéru. „Alespoň, že ti srst narostla dobře,“ souhlasila s ním. „Nepokusili se tě místní vlci sežrat? Slyšela jsem, že je to tady samý kanibal, ani to, že jsi opravdu vlk by je nezastavilo,“ pronesla naprosto seriózně. Vytáhla si to samozřejmě z ocasu, žádného kanibala zatím nepotkala. Tedy, u Illyriana by ji to nepřekvapilo.
Kluci se spolu bavili o potopách. Jelínek to zkoumal a koukal na to optimisticky, Yrian mu házel klacky pod nohy. „Uvidíme na jaře,“ řekla jen. Sama byla někde mezi názory oběma vlky. Ano, jistě povodeň mnoho zvířat i vlků nepřežilo, jenže příroda si s tím, jak už teď mohli vidět, rychle poradí. Na jaře přijde čas nových začátků a narodí se spoustu mladých. Život si vždy najde cestu.
Začínalo přituhovat, nakonec se opravdu bude dát na jezeře bruslit. Electra kývla a rozešla se po toku řeky, jak si předtím usmyslela. Lapis se ptal na Stellskou smečku. Černobílý rychle odvětil, že on do žádné smečky nepatří. Ona samozřejmě také ne, na druhou stranu, proč tomu důvěřivému příteli říkat pravdu? „No jasně. Smečka sídlí ve vysokých horách. Je to jen malá rodinná smečka, ale máme silný kořínek,“ zazubila se na něj. „Živo ale začal být dost fádní, tak jsem vyrazila na průzkum zdejší krajiny,“ pokračovala teatrálně. „A po cestě jsem potkala tady Illyriana. Nezdá se, ale je s ním fakt legrace. Není to poseroutka, jako většina vlků.“ To byla vlastně pravda, necouvnul před ničím a jejich dobrodružství byla plná adrenalinu. Loupla pohledem po Illyrianovi. „Ty jsi v nějaké smečce, Lapisi?“ vyzvídala na oplátku zase ona. Přece o sobě smečky navzájem museli zjistit co nejvíc, ne?

// Vlčí jezero (přes Mlžné pláně)

Měla co dělat, aby nevyprskla smíchy, když jelínek vzal její pošťouchnutí smrtelně vážně a radil Illyrianovi. Tenhle vlk byl vážně poklad. Odpověď černobílého vlka už na ni byla příliš a musela se nahlas zasmát. „V produktivním věku,“ zaúpěla. Chtěla se smát jako hyena, ale nechtěla proti sobě poštvat svého společníka. Rozhodně ne kvůli takovému ňoumovi. „Přesně, tak. To byla jenom legrace, ještě z něj není dědeček,“ zastala se Yriana a objasnila hnědému svá slova. Alespoň měl dost rozumu, aby se znovu nepokoušel přiblížit se k druhému samci.
Poslouchala jeho vysvětlení ohledně vzhledu. Moc uspokojivé tedy nebylo, bylo ovšem zbytečné ptát se dál. Očividně plakali na špatném hrobě. Museli by najít jeho máti, aby objasnili tu záhadu. „A otce znáš?“ zkusila ještě naposledy nakrmit svou zvědavost. Illyrian mu začal vysvětlovat, co je špatně s jeho krátkým ocasem. Důrazně na jeho slova přikývla, natočila se a mávla svým extra dlouhým ocáskem, na který byla právem pyšná. „To musí být přece hrozně nepraktické,“ zhodnotila, „musí se ti hůř běhat a ani v noci se nemáš čím zakrýt nebo naopak něco měkkého na čem ležet.“ A co teprve ti jeho sourozenci, co mají ocásek ještě kratší?
Pokývala hlavou, když hodnotil poškození způsobené potopami. Moc toho nenašel. „Po takové pohromě by jeden čekal trochu větší dopad, co?“ zahučela. Teda, byla ráda, jak dobře se příroda vrátila do normálu. Nebo ji minimálně pokryl sníh, aby zakryl veškeré stopy po neštěstí. Ale lítali sem a tam, prali se o žrádlo i o jeskyně a kvůli čemu? Ničemu, za pár dnů na celou povodeň všichni zapomenout.
Hnědý měl námitku, a to dost validní. „Hmm, to máš pravdu, jestli bude řeka příliš rychlá, nejspíš nezamrzne,“ souhlasila s ním. „Vidíš, jak ti to myslí,“ pochválila ho, i když si z něj spíš dělala legraci. „Můžeme jít po proudu a na jezero určitě narazíme,“ navrhla. Zdálo se, že Lapise jen tak na tenký led nenažene. Nevadí, nápadů měla víc než dost. „Já jsem Electra,“ představila se hrdě, „dcera alf Stellské smečky.“

„Když to říkáš, chlapečku,“ naposledy se trefila do Illyriana. Pak se její pozornost mohla plně obrátit na hopsajícího vlko-jelena. Poslouchala ho a s každou další větou jí bylo jasné, že tohohle Illyrian nerozdýchá. Vzpomněla si, jak špatně snášel přítomnost Ryby, a ten vypadal jako vcelku kultivovaným vlk, jen s trochu výstřední minulostí. No, tenhle vlk před nimi vypadal spíš jako naprostý pošuk. Electra si ho změřila od hlavy k ohonu, fakt nevypadal jako vlče. „Toho bručouna si nevšímej, už mu skřípou kolena, tak nerad skáče,“ zasmála se na účet Yriana. Jenomže s každou další větou si hnědý nahrával víc a víc. Napadlo ji, jestli teď opravdu Yrian působí jako hodnější vlk s tou novou vizáží, nebo je ten hopsálek jen úplně blbej a nemá žádný pud sebezáchovy. „No pozor, to už by si tě ulovil každý. Na dálku už teď vypadáš jako vysoká,“ varovala ho neznámého na rovinu. Parohy? To byla ale blbost. Její společník se dál vyptával na původ těch atypických barev a ona taky chtěla znát odpovědi. „Třeba jeho rodinu prokleli bohové,“ odfrkla si směrem k černobílému vlkovi,
Zatím nic zábavnějšího neměl a ona dobře viděla, jak v modrookém vře krev. Byla jen otázka času, než ten tečkovaný řekne další blbost nebo se ho nedej bože znovu dotkne. Pak si zahrají velice zábavnou hru na honěnou, jen nebude konci úplně šťastně. „A našel jsi něco zajímavýho?“ vyzvídala. Jednak byla zvědavá a druhak potřebovala získat nějaký čas, aby vymyslela nějakou zábavnou činnost. Přitom hodila očkem na Illyriana a povytáhla obočí v tiché výzvě, ať ji následuje. Nechtěla cizince zabít, ale pobavit na jeho úkor se trochu mohli. A ona už měla plán. „Protéká tady řeka, pojďme se na ní kouknout. Třeba už se bude dát klouzat,“ navrhla, aby dostala vlky do pohybu. „A jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala se hnědého. Jméno by je mohlo odvést alespoň částečně od jeho vzhledu. Snad se nejmenuje Bambi.

Jeho poznámce se upřímně zasmála. „Prosímtě, vypadáš v poho, ty parádo,“ dloubla si do něj slovně. Přece ho nerozhodí trocha sněhu. „Třeba to je jenom začátek. Možná ti chtěl naznačit, že stárneš. Měl by ses koukat pravidelně do vody, jestli se ti náhodou ty bílý šediny nerozrůstaj víc a víc,“ vyplázla na něj jazyk. Zřejmě musela svou dobrou náladu z té krásné přírody na něčem vybít. Už moc dobře věděla, že on to snese.
„A bude hůř,“ odtušila. Sice počasí moc nerozuměla, ale tak byl teprve počátek zimy, dávalo by smysl, aby se ještě ochladilo. Navíc po takové přírodní katastrofě, co zažily by se jí nezdálo divné ani kdyby přišla další doba ledová a kolem chodili mamuti.
Nakrčila koutek do pobaveného šklebu. „Divnej je určitě,“ souhlasila. No, než mohli vymyslet, co s tímhle zjevením udělají, přiblížil se neznámý k nim. Fakt vypadal jako nějaký daněk. Hustou srst měl posetou tečkami a oko každé jiné. „Dobrý večer,“ odpověděla mu nejprve slušně na jeho pozdrav. Vyzval je k tomu, aby se k němu přidali. Ona měla ráda zábavu, jenomže jen tak hopsat ve sněhu… to nebyl ten typ, co by vyhledávala. Illyrian naštěstí nevolil přímo cestu skočit po nováčkovi a celkem civilizovaně se s ním bavil. Teda tak, jak to dokázal. „Máš tam i něco zábavnějšího?“ zeptala se srnce a doufala, že vytáhne nějakou adrenalinovější činnost nebo alespoň vymyslí pořádnou soutěž. Zároveň zvědavě poslouchala, co jim řekne ke svému vzhledu. Bylo to nanejvýš neobvyklé.

Sledovala, jak se budí. Jako správný bručoun se mračil ještě dřív, než se úplně probudil. A jeho první slova nebyla o nic pěknější. „Necivím, normálně se koukám,“ osočila se na oko uraženě a stejně jako on se zvedla. „Pořád si nemůžu zvyknout na ten tvůj nový kožich,“ nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Předtím jsi vypadal o hodně děsivější,“ nadhodila. I když možná ten strach nepřicházel z jeho vzhledu, spíš z jeho chování. No a teď ho jen znala o něco lépe. Na jeho další bručení se rozhodla neodpovídat. Nechtěla ho podporovat a sama sobě tím shazovat náladu. Byla noc a měsíc se na zasněžených pláních odrážel od bílého povrchu. Bylo to krásné, i když ledově chladné. „To je nádherná noc,“ vydechla. Z tlamy ji přitom odešel malý oblak páry. Měla chuť rozběhnout se a skotačit jako malá, udržela sebe samou na uzdě a jen si nadšeně zamávala ohonem. Pak její pozornost zachytil nedaleký pohyb. Ve tmě bylo dost těžké zaostřit, mělo to zbarvení jak vysoká zvěř, ale stavba těla ukazovala spíš na vlka. Electra drkla packou do Yriana a ukázala mu na toho hopsajícího tvora. „Hele, co to tam je?“

Nejspíš z ní opadl stres z prožitých hektických dnů, a úplně odpadla vedle Illyriana. Snad to byla skutečně jen únava, a ne nějaké jedovaté výpary z kytky, co mu před pořádným šlofíkem napatlala na ránu. Krajina kolem byla po povodních zničená. Vlčice se neubránila smutku z toho, jak je všechno kolem ošklivé. Jenže příroda není slabá a rychle si se vším dokáže poradit. A tak jí vzbudily padající vločky, co ulpívaly v jejím kožichu. Začalo sněžit, což slibovalo schování veškerého bordelu pod vrstvou hebkého sněhu. Electra zvedla pohled a podívala se na tmavá mračna. Zatím to nevypadalo úplně na sněhovou bouři, spíš první příslib sněhových radovánek. Vzpomněla si na Solari, jak spolu minulou zimu dováděli v horách. Obrátila teď své modré oči na novodobého společníka. Oproti mladé vlčici to byl pořádný nabubřelý bručoun, ale i tak si s ním vlastně vcelku rozuměla. Už z něj neměla strach, ba co hůř, někdy měla strach o něj, a to ji děsilo snad ještě víc. Ležela a koukala se na něj. Měla v hlavě pořádný zmatek.

x Odhal následky potop
x Zbav se mrtvého těla.
x Ošetři někomu rány

// Sněžné tesáky

Jakmile se před nimi otevřela volná plocha planiny, mohli okamžitě zhodnotit, kolik škody voda nadělala. Všude bylo nepříjemné bahno, zbytky větví i kamení, prostě všeho toho, co voda přinesla a neuklidila zpět do svého řečiště. Bylo skoro až s podivem, že to tihle dva přežili. A to i přes všechny pokusy, kdy se je voda pokusila spolknout a už nevrátit. „To bude trvat léta, než se to rozloží,“ konstatovala, když procházeli kolem nahromaděného bordelu. „Nemůžou ti tvoji bohové zavést nějakou uklízecí četu?“ odfrkla si pobaveně.
Illyrian ukázal na kytku. Měla bílé okvětní lístky a žlutý střed. Electra si k ní přičuchla a… netušila. Voněla celkem příjemně a možná jí i něco z dětství připomněla, jenže to bylo dávno. „Jó, to bude ona!“ Nedala na sobě znát svou nejistotu, nechala povyrůst květ a utrhla ho. Kytka rozhodně nevypadala jedovatě, a i placebo efekt dokáže dost pomoci. Položila květinu na kámen a rozmačkala ji na drobné kousky. Z hromady pak vytáhla zahnutou kůru. Byla příliš mělká na to, aby v ní mohla udělat nějaký odvar. Tak či tak netušila, že by to bylo nejefektivnější řešení. Teď se bude muset spokojit jen s trochou studené vody, aby se z toho stala alespoň vodnatější mastička a ejhle.
Jenže než mohla Illyrianovi svůj výtvor napatlat na zranění, našel ten mamlas mrtvolu. „Ty jsi magnet na problémy,“ vyčetla mu. Ten vlk byl naprosto nechutný. Nafouklý a měkký, jak ho vyplnila voda. „Fuj,“ neubránila se. Pomohla vlkovi vykopat hrob, snad jen proto, aby se na něj nemusela dívat ani o vteřinu déle. Jakmile bylo nejbližší okolí opět bez kadáverů, počkala až se černobílý opláchne a pak se jala mu ošetřovat rány svým improvizovaným heřmánkovým obkladem.

Černobílý přešel její výbuch vzteku bez větší reakce. Přeci jen se právě postavil partičce vlků, tak jedna naštvaná dámička nemohla být o moc děsivější. Nad jeho odpovědí jen protočila oči k nebi, kde ji překvapila barevná duha. Byla krásná, po takové potopě opravdu slibovala nový začátek. Electra se zhluboka nadechla, aby odplavila poslední přívaly traumatické minulosti a modrýma očima našla pohled svého společníka. „Nemusíš mít strach, rozhodně se o tebe nebojím“ automaticky znegovala jeho odpověď. „Bála jsem se o sebe, víš? Co kdyby mě vyhodnotili jako tvého spolupachatele, hm?“ zavrtěla nesouhlasně hlavou. „Naštěstí mi nezkřivili ani chloupek, tseh. Ani to nesvedli a chtěli by mě do smečky. Mé úžasné a skvělé já?“ mumlala si spíš pro sebe, aby se ještě víc utvrdila o své dokonalosti.
Illyrian na nic nečekal a strčil čumák do předchozího úkrytu. Povzdechla si, když se vrátil z prázdnou. „Nedá se nic dělat, holt si budeme muset najít něco jiného k snědku.“ Rozešla se za ním na louku. „To jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat. To bude pořádná spoušť,“ nadhodila. Nejraději by se rozběhla ze svahu plnou silou a oslavovala, jak to ta příroda ustála. Jenže teď nebyl čas na vlčecí dovádění. Před Yrianem nechtěla popustit uzdu. On by to jistě neocenil, zcela určitě by neběžel s ní a ještě by se jí vysmál. Tak raději pomalu kráčela a sledovala, co se před nimi objeví.

// Zubří pláň

- prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění

// Zasněžená skrýš

Odcházela jako dáma z té nešťastné situace. Krom malého zemětřesení se jí nikdo nepokusil ublížit, a přesto jí v hlavě hučelo. Možná by byla raději, kdyby se na ní vrhli a vyprášili kožich i jí. Rozhodně by se z toho vzpamatovala lépe než z nabídky být opět ve smečce. Dívala se prázdně před sebe a jen šla za černobílým vlkem. Z jeho pohledu to mohlo vypadat, že s ním prostě jen nechce mluvit.
Jeho slova ji vytrhla z transu. Zavrtěla hlavou a zatlačila nelibé myšlenky dozadu své hlavy. Vypořádá se s nimi někdy… no, spíš nikdy. Nejistotu teď doopravdy nahradil vztek. Electra přimhouřila oči. „Tohle ti připadá jako zábava?“ štěkla mu do tváře, „postavit se před zástup vlků a nakreslit si na sebe terč? To není zábava, to je sebevražda. Kdyby ti vlci byli co k čemu, rozpářou tě a orgány vyvěsí jako výzdobu v jeskyni. Takhle blbej nápad jsem teda ještě neviděla.“ Chrlila ze sebou, co ji zrovna přišlo na jazyk. „A co jako ta hnědá s tím kamenem chtěla udělat?!“ vykřikla ještě naštvaně, než se jí začaly trhat koutky v pobaveném úsměvu. Pak už se jen hystericky smála stejně jako Yrian. Odstoupil stres a přišla úleva, kdy teprve mohla přemýšlet nad tím, jak vlastně její společník právě přemohl partičku vlků.
Electra se zadívala na oblohu a opravdu. Kapky přestávaly padat, až nakonec úplně zmizely. A stejně rychle jako se předtím zatáhlo, se nyní mraky rozestoupily. „Sláva! Nenastal konec světa,“ zazubila se. „Teda, ta jejich smečka asi nebude nic moc, když jsme z toho vyvázli,“ konstatovala souhlasně. Podívala se na stav svých i jeho zranění. Oba byli potlučení, stále ještě pokousaní od šelmy a Yrian ještě k tomu potlučený z bitky o jeskyni. „Vlastně je to zázrak, že tu ještě stojíš,“ rýpla si do něj, „každopádně bychom měli najít nějaký čistý zdroj vody a pořádně si ty rány opláchnout, tím bych začala.“ Snažila se vzpomenout na cokoliv, co dělali léčitelé v jejich smečce, jenomže ona se o ně nikdy nezajímala. „Myslím, že byla nějaká obyčejná kytka, co roste na suchých místech. Bílo žlutá.,“ tahala hluboko z paměti něco užitečného. „Ale ta asi teď stejně neporoste,“ zavrhla to, když si nedokázala vzpomenout na jméno heřmánku. „Prostě pojďme najít čistou vodu a kdo ví, třeba něco potkáme cestou,“ rozhodla. Zpátky k jezeru se jí moc nechtělo, a tak se vydala na druhou stranu. A po cestě zahlédla jeskyni, co jim sloužila jako bezpečný bod, když začalo pršet. „Podívej, není to ta jeskyně, kde nám ta hnusná liška lohla žrádlo?“ naznačila mu směr. Třeba tam ta potvora teď žije.

130

Bílá se jí dál snažila zlákat do smečky. Jenže vlčice už dávno nevnímala logicky. Hlavu jí zastřely emoce, co se k tomuto tématu pojily. Byla smutná, zrazená i naštvaná. Ne, smečkový život nebyl sluníčkový, minimálně ten její rozhodně ne. Přejela očima přítomné vlky. Jsou oni spokojení ve smečce? Jak dlouho to bude trvat, než je někdo vyrazí? Proud myšlenek přerušilo ostré světlo, co ji zcela oslepilo. Udělala krok zpátky od Illyriana a vlčice. I kdyby chtěla, neměla mu jak pomoct. Fyzicky byla rozhodně slabší a prát se s nimi by byl jistojistě rozsudek smrti. Navíc měla bordel v hlavě a nedokázala se rozhodnout, co má dělat.
Řiď se srdcem? Tseh, to byly hrozné žvásty. Její srdce bylo schované pod silnou vrstvou ega, které mělo chránit jako balzám na duši. Jenže tahle bílá do něj musela pořád rýpat. Electra protočila oči. „A když pro smečku přestaneš být užitečný, jednoduše tě nechá na holičkách,“ zabručela nesouhlasně. „Jakmile se už nehodíš, zbaví se tě. Dávejte si pozor na alfy, někdy jim ta síla stoupne do hlavy,“ pronesla hlavně směrem k ostatním vlkům v jeskyni. Bylo jí jedno, jestli si to vezmou k srdci nebo ne. Ona takovou zkušenost měla.
To už přiběhla další vlčice. Jako by snad doteď nebyly v nevýhodě. Tahle navíc měla hodně zvláštní dlouhý ohon. Černobílý vlk se po ní okamžitě vrhl. Jenže najednou se celá země začala hýbat. Electře drkotaly zuby, podívala se pod sebe, avšak neviděla nic zvláštního. Jen malé zemětřesení. Pak promluvila hnědá a ona pochopila, že bude vlastnit magii země. Rozkázala jim, ať vypadnou ven. Electra zavrčela a výhružně vycenila zuby. Nicméně toho sama měla až po krk, a tak se otočila k odchodu. Naštěstí se k ní přidal i Yrian, co si samozřejmě sebral poslední slovo a odcházeli bok po boku pryč z úkrytu, kde to stále páchlo jeho močí.

// Sněžné velehory

129

x Servi se s vlkem 3/3

Se slovy hnědého vlka musela tiše souhlasit. Rozhodně je idiot. Jenže s tímhle blbcem sem přišla a na rozdíl od těch tří ho celkem znala. A za celou dobu se jí nesnažil vzít její svobodu. Možná to byl důvod, proč se nepřidala na silnější stranu a sama se neobrátila proti Illyrianovi. I když jí bylo jasnější a jasnější, že v téhle bitce nebudou mít navrch. Bílá jí dala lákavou nabídku, jenomže ona odmítala jakoukoliv autoritu. Teď to i pro ni začalo být osobní, vlčice jí stoupla na bolestivé kuří oko vlastní hrdosti. Sklopila uši. „Nikoho jako alfu neuznám,“ odvětila ji tiše. „Nikoho, ne tebe, ne jeho a už vůbec ne ji,“ naznačila čumákem všechny, co před ní stáli.
Jenže prát se neuměla. Byla slabá, nestačila ani na své bratry, natož na seriózní soupeře. Přeprala nás obyčejná liška, jak se chce poměřovat se třemi vlky? protočila oči. Ta hnědá dáma ji však trochu uchlácholila svým super-ultra-mega-silným útokem s kamenem. Electra sledovala kutálející se šutr a koutky jí cukaly. Nechtěla se prát, ale copak se dalo tomuhle nesmát? Jakmile se rozesmát Yrian, zlomila se v pase i Electra. „Působivé,“ houkla na vlčici, jakmile se zvládla trochu uklidnit, „tohle nabízí ta tvoje smečka?“ Byla ráda, že nepřijala její nabídku. S takovými patlaly nechtěla mít nic společného. Jenže její parťák to samozřejmě vzal jako poslední kapku a vyrazil směle na steč.
Bílá ho rychle uzemnila. Sice pořád držel na nohách, avšak Electra dobře viděla, kdo vítězí. Nervózně přešlápla. Nevěděla, co by měla dělat. Jenže nemohla ztratit tvář. Celá se naježila a zavrčela. Nevrhla se proti nim fyzicky, ale vytvořila svůj první vzdušný bič, jak to viděla tolikrát u Illyriana. Švihla s ním po bílé vlčici. Nechtěla ji nijak extrémně ublížit, spíš odehnat od černobílého vlka.

128

x Servi se s cizím vlkem 2/3

Ta hnědá k celé situaci přistupovala podobně jako ta zlatá. Bylo zjevné, že ani ona se nechce být. Electra měla sto chutí k ní přiskočit, potřást jí tlapkou na znamení usmíření a lehnout si někam do rohu. Přeci jen jeskyně byla celkem velká, s přehledem by mohli dělat, jak se nevidí a každý si hledět svého. No jo, jenže to by před sebou nesměla mít toho naparujícího se alfa samce. A obdobně popudlivou světlou vlčici. Stejně jako ostatní, i ona nevěřícně sledovala chování svého společníka, co si ulevil na stěnu jeskyně. Skvělý, teď to tady bude páchnout močí, i když se mu je povede vyhnat, proletělo jí hlavou. Bílá vlčice to okomentovala docela vtipnou poznámkou. Škoda situace, ve které se potkaly, mohla by s ní být i zábava. Jenže černobílý tomu zatnul tipec se svých přístupem „já velký, já ničit“. „To není pěkné, nepodělit se s ostatními o přístřešek. Zvlášť v téhle těžké době,“ povzdechla si nahlas. Bylo to napůl mířené na vlčice, ale i na vlka. Přemístila se, aby stála proti té hnědé. Kdyby přeci jen došlo na fyzický konflikt, vypadala méně hrůzostrašně. Měla ukousnuté ucho, což dle její teorie vypovídalo o předchozím neúspěchu.

127

× Servi se s cizím vlkem 1/3
x Nájezd na úkryt

// Sněžné tesáky

Chuť konverzovat a dál si z něj utahovat byla rychle spláchnuta trvajícím deštěm. Měla toho plné zuby. S každou další kapkou, co ji dopadla na čelo, byla naštvanější a naštvanější. Blbá potopa, vrčela v duchu nespokojeně. Chtěla si jen v klidu kecnout na zadek a v teple lenošit, bylo to tak moc? A teď, když si všimla jeskyně nad jezerem, měla jasno. To bude přesně to místo, kam si zaleze a v klidu si odpočine. Yrian ji upozornil na přítomnost pachů. „Hmm,“ zabručela jen nezúčastněně. Vlci jí právě teď byli ukradení. Předtím se s několika tuláky taky sešli v jeskyni a problém nebyl. Proč by tomu teď mělo být jinak? Jeskyně vypadala velká a snad všichni pochopí, že je třeba si pomáhat.
Jenže jakmile vešli a spatřili vlky, otevřel černobílý (// anooo, už je přebarvený :D) tlamu. Electra měla sto chutí ho praštit něčím po hlavě. Copak si fakt neuvědomoval, že existuje i něco jako diplomacie? Protočila své modré oči a postavila se za něj. I ona se přikrčila, jakoby se chystala bojovat, ačkoliv neměla pražádné zkušenosti s potyčkami. Přeci jen dva hrozivý vlci vypadají lépe než jeden, ne? „Raději ho poslechněte, je trochu psycho,“ doporučila vlkům.

Electra se na něj podívala a musela se usmát. Když ho potkala, byl ten vlk znuděný svým životem. Teď chytal větší elán a byla s ním mnohem příjemnější řeč. Samozřejmě vlčice dávala všechny zásluhy sama sobě. Očividně byla její společnost na tolik zářivá, až ho změnila. Nebo s ní prostě jen přišlo velké množství problémů a byla to jen otázka času, než se z ní vlk zblázní. „Copak copak, Wu ti k novému kožichu přidal i anti-nuda sérum?“ musela si do něj rýpnout.
„To bych mohla začít,“ zasmála se při představě sebe samé v dlouhém rouchu, „stanu se prorokem a zblbnu jim hlavy.“ To by bylo něco. Jenže by si musela vymyslet opravdu poutavou historku o sympatickém hrdinovi. Bude se nad tím muset pořádně zamyslet. Když to takhle bude venku potřebovat dál, bude na to mít víc než dost času.
Nakonec to nebyl nikdo, kdo je vyhnal. Byla to otravná voda, co se začala prosakovat z povrchu a kapat jim na temeno hlavy. Velká nevýhoda skalních průrev oproti jeskyním je právě to, že často nemají pevný strop. A voda si najde cestu skrz jakoukoliv úzkou průrvu, zvlášť když je jí nyní tolik. Vlčice čekala, zda kapky vody nepřestanou padat, avšak intenzita deště se jen zvyšovala. „Hmpf, tak to vypadá zase na další hledání,“ zabručela nespokojeně. Zvedla se a vyrazila ven do deště směrem k vodní hladině.
Jak se blížili k jezeru, všimla si, že se vysoko nad rozteklou vodní hladinou nachází tmavá jeskyně. „Támhle to vypadá bezpečně,“ houkla na Illyriana a zamířila blíž k jeskyni. „Je dost vysoko, tu voda nepohltí,“ dodala.

// Zasněžená skrýš