Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Les u mostu (přes Most)

Přikývla. „Jo, jsou to ostrovy. Ze všech stran obklopené moře.“ Teda alespoň to jí tvrdila zdejší vlčice. Jestli Solari kecala, pořádně jí to vytmaví, až se příště potkají. Jestlipak už našla svou smečku? napadlo ji. „Nene, Stellská smečka je zdaleka,“ prohlásila, i když si ani tím nemohla být jistá. „Žije se tu dobře, alespoň zatím jsem neměla s ničím problém. Kořist běhá všude kolem a každý si najde něco,“ zhodnotila životní situaci. Jen je to trochu jako ve vězení, když se odtud nedostaneš, doplnila si v duchu. „A teda teď to vypadá na ty tvoje potopy,“ dodala. „Všechno, co jsi vyjmenoval, tu jistě najdeš,“ mrkla na něj. „Já? Hmm, těžká otázka.“ Opravdu na to neměla pořádnou odpověď. Vždyť vlastně jen utíkala co nejdál od domova a snažila se zahnat svou minulost. Cíl? Ten neměla. „Třeba za slávou?“ uzavřela to, znělo to však značně nejistě. Jasně, sláva, ovace a klanění měly něco do sebe. Rozhodně by jimi nepohrdla. Přesto to nebylo to pravé.
Poslouchala jeho vyprávění o monzunech a dlouhých deštích. Neměla mu na to co říct, avšak vzala si z toho důležité ponaučení. Jestli uvidí stoupat vodu, musí si najít opravdu dobrý úkryt. Nejlépe někde vysoko v horách. Ryba vypadal, že by raději na jih. Na okamžik znejistila, jestli nejde na špatnou světovou stranu a neměla by se raději držet poblíž vlku, co zná vodu jako svou moč, potom se teprve rozešla za již mizícím pachem Illyriana. Přeci jen představa jeho utopené mrtvoly by ji pronásledovala dlouho. Navíc by ji pak jistojistě strašil. „Rozhodně se ještě potkáme, Rybo. Z tohohle světa stejně není úniku,“ broukla na rozloučenou. Chtěla ho vyděsit nebo to bylo jen prosté konstatování faktu?
Přes vratký most přešla, ačkoliv měla zatnuté nejen zuby, ale i veškeré svalstvo na těle. Šla po stále sílícím pachu ulpívajícím na stromech kolem. Zase se ocitla v tom šíleně děsivém lese. A to navíc tentokrát hledala šíleně děsivého vlka. „Že jsem se na něj nevykašlala,“ bručela si sama pro sebe. Paranoia dělala své a ona v každém stínu viděla jasné monstrum. Snažila se procházet kolem propletených větví a nepřekročit žádný bludný kořen. Hledala pohledem rudého vlka, čemuž tma nikterak nepomáhala. Déšť protékal skrz koruny a náladu ji rozhodně nezvedal. „Halóóó?“ houkla do ticha. „Seš tady někde?“ Ať si ji najde sám, co ona tady bude bloudit skrz celý hrůzostrašný les. „Nebo už jsi se utopil v kaluži?“ zasmála se do ticha. Když se bude smát, nestvůry na ní nemůžou, ne?

Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Uchechtla se. „Jestli mi chceš říkat jinak než jménem, zkus třeba Princezna, Výsosti nebo Slunce,“ odvětila mu povýšeně a zamrkala. Když by se to chytlo, bude ráda. Pokud ne, bude stačit Electra. Rozhodně lepší než kus neživého šutru. Nad jeho otázkou se zamyslela. „Hmm, dobrá otázka. Vím, že se jedná o rozsáhlé ostrovy, všude kolem je jenom moře, ale našel bys tady úplně všechno. Hory, lesy, dokonce i poušť,“ vyjmenovávala, co si pamatovala z jejího rozhovoru se Solari, „ty ostrovy mají nějaké jméno. M-m, hmm.“ Možná by příště měla víc poslouchat, pokud ji někdo vypráví o místě, kde zřejmě bude do konce svého života. „Mois,“ vzpomněla si nakonec vítězoslavně. Solari nikdy nepoužila celé jméno. A jestli ano, Electře to z hlavy vypadlo.
Zeptal se jí na Illyriana. Electra nad tím mávla tlapou. „Ani ne, potkali jsme se vcelku nedávno,“ začala. „Pouští hrůzu, ale je celkem neškodnej,“ jakmile jí ta slova vylezla z tlamy, nebyla si tím už tak jistá, „teda zatím jsem neviděla, že by někoho sežral.“ To, že je Ryba prvním vlkem, co společně potkali, raději nerozmazávala. „Je to trochu bručoun, ale dokáže s ním být sranda,“ řekla nakonec a pohodila ohonem. Vlastně sama nevěděla, co si o rudém vlkovi má myslet. Avšak měli oba podobně ostré jazyky a jejich vzájemné pošťuchování dokázalo být zábavné.
Electra neskrývala zvědavý výraz s jakým hltala jeho vyprávění. Znělo to nádherně. Bylo to pro ni hrozně cizí, úplně jiný kraj, než znala nebo poznala zde. „Asi chápu, proč se chceš vrátit,“ dovolila si trochu něhy. Přeci jen přírodu milovala a představa slunce odrážejícího se na modravé hladině moře ji dojímalo.
Potom se obrátila k tomu, co sledoval on. Voda. Všude byla, a teď se snažila probít i k nim do úkrytu. Povzdechla si. „To máš asi pravdu. Prší už fakt dlouho a nevypadá to na brzký konec,“ souhlasila s ním na téma počasí. „Ty mraky jsou snad nekonečné,“ zabručela. Zvedla své ctěné pozadí a proskočila ven. Déšť jí okamžitě začal bušit do zad a srst rychle promokala. „Zažil jsi už někdy povodně?“ zeptala se ho. Znělo to, že ví, o čem je řeč. Ona pocházela z hor a většinou všechna voda rychle protekla lesem. Maximálně se objevilo několik vodopádů navíc, avšak nikdy jim to nevytopilo úkryt.
Kde asi skončil Illyrian? proletěla jí hlavou myšlenka. Byla nepříjemná a vrtala do jejího svědomí jako červ do mrtvoly. „Možná bych měla najít Illyriana. Přeci jen před pár dny skoro umřel. Praštil se do hlavy,“ seznámila Rybu s jejím plánem. Proč by měla rudého vlka řešit, vždyť se přece znali jen pár dní? No jo, jenže to ona ho navedla ke sjíždění vodopádů, kde si své zranění způsobil. Nejspíš by si nikdy neodpustila, kdyby ho za pár dnů našla mrtvého někde za mostem. „Můžeš se přidat, jestli chceš. Znám to víc na tom prvním ostrově, tam určitě najdeme úkryt i něco k snědku,“ mrkla na něj. Měla ráda společnost vlků. A víc vlků znamená lepší kořist, to také neznělo špatně. Nečekala na jeho odpověď a rozešla se směrem, kterým vítr nesl pach ztraceného společníka.

// Temný les (přes Most)

Cizinec neváhal a jal se vyprávět svůj příchod. Pokývala chápavě hlavou, vlastně to nebylo tak dlouho, co ona zažila to samé. „To dělá ta magie,“ konstatovala, jakoby to bylo úplně normální. Její teorie zněla jasně: tahle země plná magie je jako velký silný magnet, co vytrhává vlky z domovů a směřuje je na ostrovy. S čím víc vlky mluvila, tím víc se jí to potvrzovalo. Proč? To netušila. Podle Illyriana za to mohli bohové. Jestli ano, ti bohové museli být šílení.
Rudý vlk své jméno doplnil. Electra mu věnovala letmý úsměv. Nejraději by ho drze pochválila, jaký je to velký šikovný kluk, teda kdyby si nechtěla před Rybou udržet trochu úroveň. Ten si jejich pobavené pohledy a bodavá slova vlka nikterak k srdci nebral. Jen jim vysvětlil, že to u nich doma takhle chodí. „Také tě ráda poznávám,“ odbyla si nutnou zdvořilostní větu jako správně vychovaná dáma. „S takovou by mě rodiče museli pojmenovat Šutr, Skála nebo Ledovec,“ pokazila si to hned v zápětí. U nich doma žádné hluboko zakořeněné tradice nebyly. On byl rybář, to vysvětlovalo mnohé, třeba proč měl tak rád moře. „I mě sem vyplavilo moře,“ přiznala. „Netuším, kudy ani jak daleko je můj minulý domov.“ Ne, že bych se chtěla vrátit. Sama to zvládám zcela s přehledem, dodala už jen sama k sobě. „Potkala jsem tu už i vlčici, co se tady narodila. Většina vlků však skončila na břehu, stejně jako ty a já.“ Illyrian mu prozradil, k čemu oba došli před několika dny. Tyhle ostrovy byly stejně dobré vězení jako Alcatraz. Souhlasně tedy pokývala hlavou a sledovala, jestli tohle zjištění na Rybu nějak dolehne.
Její společník si pak zabalil všech pět švestek a odkráčel. Očividně měl dost socializace. Vykoukla z úkrytu ven. Na temeno hlavy okamžitě začaly klepat velké dešťové kapky. Hromy se sice vzdálily, déšť ovšem nepřestával. „Blázen,“ zavrtěla hlavou nad odchodem rudého vlka do té přírodní katastrofy. Třeba se mu zachtělo znovu riskovat se svým životem a bude přebíhat úplně mokrý most, problesklo jí hlavou. Nehodlala ho následovat, svou kůži měla vcelku ráda, vlastně ji opravdu milovala. Jedna věc je sjet vodopády a zapsat se do dějin jako odvážný hrdina, druhá spadnou z klouzavého mostu a stát se terčem posměchu nebo nebýt nikdy nalezen. Třeba se vrátí, vytanula jí další myšlenka. Chtěla snad, aby se vrátil? Electra, ačkoliv tulačka, neměla ráda samotu.
Stáhla se zpět do úkrytu. Naštěstí teď jí osamělost nehrozí. Má tu milého společníka, se kterým může přečkat tu spoušť. „Vypadá to, že bude pršet celou noc,“ zhodnotila jejich situaci. „Nuže, vyprávěj mi o svém domově, Rybo,“ vybídla vlka před sebou. Noc bude dlouhá a Electra chtěla slyšet víc o neznámém rodu rybářů.

S jeho nápadem jít lovit souhlasila. Nějakou dobu nic dobrého neměla. A teď to vypadalo, že budou na lov minimálně dva. S trochou štěstí by třeba mohli najít i další tuláky, co by se k nim přidali. Kdo by odmítl možnost ulovit větší kořist než pořád dokolečka králíky a jiné hlodavce. Tohle bylo opravdu to jediné, co jí bez smečky chybělo. Pořádné hostiny plné výborného masa. „Jsem pro všema čtyřma,“ odkývala mu to tedy.
Zasmála se. „Měla by?“ Pak ovšem s vážnějším tónem pokračovala: „Ne, nevadí mi tvoje osobnost. Zatím jsi mě ani nikoho jiného nezabil, tak co? A úplná nuda s tebou taky není. Je fajn s tebou cestovat.“ Vadilo by vlčici, kdyby někoho zabil? Těžko říct, v té situaci se nikdy neocitla. Kdyby zabil někoho jí blízkého, asi ano. Měla však někoho blízkého? Maximálně Leta, a i toho poznala jen krátce. A kdyby zabil cizince? Electra sice nebyla chladnokrevná vražedkyně, ale ani žádná křehká květinka. Sama by si s vraždou ruce nešpinila, to bylo jisté. Navíc mít po svém boku vraha je vždy lepší možnost než ho mít za zády.
Anebo ve vstupu jeskyně. Zdálo se ovšem, že zatím cizinci nic nehrozí. Zatím. Ona tady nebyla od toho, aby hlídala svého společníka, a tak obrátila plně pozornost na nováčka. Podle všeho byl vskutku úplně nový. „A jak jsi se sem dostal?“ zeptala se vlčice bez okolků, jako malé vlče. Tahle otázka ji hlodala v hlavě od té doby, co přišla ona sama. Stále netušila, co za sílu sem vlky táhne. „Počasí umí být i přívětivější. Takhle šílenou průtrž mračen vidím poprvé,“ sdělila mu. Na jeho popíchnutí vůči rudému jen povytáhla obočí a v rychlosti mrkla na Illyriana, co na to poví.
Pak už se zase obrátila na mladého štramáka. Měla co dělat, aby se nezačala nahlas smát, když řekl své jméno. „To ti voda asi moc nevadí, ne?“ neodpustila si alespoň jedno rýpnutí směrem jeho jména. „Jsem Electra, dcera alf Stellské smečky,“ pronesla hrdě a natočila hlavu na stranu. V její hlavě jí srst jemně vlála ve větru, jako tomu při příchodu hlavní hrdinky bývá. Bez jemného vánku z větráku to mohlo působit spíš komicky. „A tohle je můj, ehm,“ nevěděla, jak by Illyriana a jejich vztah měla pojmenovat, „společník.“ Jméno raději neříkala a čekala, jestli to rudý dopoví.

Znamená to akorát to, že mi podobné věci nesmíš vyprávět před spaním. Příště budeme mluvit o něčem pěkném. Třeba o pořádné flákotě čerstvě uloveného, zasnila se vlčice. Jo, takový sen by si nechala líbit. I když by pak ráno nejspíš dostala ukrutný hlad. Už teď se jí sbíhají sliny. Ale raději hled než existenciální krizi osobnosti.
Tahle věta padla úplně zničehonic. Electra však se svojí prořízlou tlamou měla ihned nachystanou perfektní odpověď. Zvláštní? Ne, jsem dokonalá. Asi ses doteď jen s nikým bezchybným nesetkal, tak se ti to zdá zvláštní, houkla na svého společníka přes rameno.
Pak už byli uvnitř oba dva. Illyrian si lehl přímo do vchodu a tím bylo vymalováno. Buďto je zde nechá cizinec v klidu odpočívat nebo se bude muset probít skrz rudého vlka. Electra obrátila oči na neznámého v zadní části jeskyně a se zadržených dechem čekala, co bude. Bylo to tak napínavé. A pak neznámý vlk promluvil a veškerá nervozita z vlčice spadla. Jeho slova byla milá a přátelská. Electra se tedy namáčkla až k němu a spokojeně se posadila. Teď mohla začít vyplétat bahno z dlouhých chlupů na ocase, aby byla zase krásná a okouzlující. To mi povídejte, zabručela nespokojeně, vlka by do tohohle počasí nevyhnal. Déšť jako takový by vlčici nevadil, ale ty kroupy a všudypřítomné bahno, to jí štvalo. Zatím se cizinci nepředstavovala, očkem neustále skloužavala k Illyrianovi, jako by snad čekala, že se na neškodného mladíka přeci jen vrhne. Podařilo se nám najít jiný úkryt, byl tam ovšem všude cítit medvěd, a to neznělo jako dobrá společnost, pokračovala v nezávazném plkání. Snad aby deeskalovala situaci nebo možná prostě jen proto, aby nebylo ticho.

// Jižní hory (přes Luka)

Měla pravdu, znudilo by ho zabíjet ve spánku. Samozřejmě, že měla pravdu. Pochybovala snad o sobě někdy? Rozhodně ne vědomě. „To víš, když někoho vytáhneš hrobníkovi z lopaty, poznáš co v něm je,“ zazubila se na něj a nevinně zamrkala, jako by snad právě její nápad téměř nezpůsobil onu smrt. Ale co, život je malý a o náhody v něm není nouze. Někdy právě taková nepříjemná věc dokáže sblížit dvě nečekané duše.
„Hmm, třeba jsi byl jen mimo. Jestli ses předtím praštil do hlavy nebo ztratil hodně krve, nebylo by to nic divného,“ stále se snažila racionalizovat jeho víru v bohy. Odmítala jakékoliv autority a bohové představovali ultimátní formu autorit. Dokud je neuvidí na vlastní oči, nebude na ně věřit. Ale ani ona netušila, jak se sem vlastně dostala, v tom měl rudý pravdu. „Bylo to fakt divný, napřed jsem byla v kleci já, pak jsem koukala na tebe, jak zabíjíš. A nakonec se to začalo všechno hrozně motat. Vlci se začali měnit do jiných zvířat, pak se objevila duha a já se vzbudila,“ nechápavě zavrtěla hlavou nad svým snem. „Jestli mi tohle do hlavy vnutil nějaký bůh, tak asi sežral trochu moc kvašených jablek,“ zasmála se.
Illyrian souhlasil s jejím rozhodnutím, a tak spolu běželi přes otevřené louky zase zpátky do lesa, kterým před nějakou dobou Electra prošla. Díky tomu věděla, že dál je jen vratký most, po tom ani náhodou nechtěla jít teď v tomhle počasí. Tohle sklouznutí by jistojistě nepřežil ani jeden. Zpomalila teda a koukala kolem sebe hledajíc jakoukoliv možnost úkrytu. Packy už měla úplně hnědé a srst zcela mokrou. Jak šla, do jejího čumáku narazil pach vlka. Ha! Ten se musel někam schovat před deštěm. Půjdeme za ním a snad bude jeho úkryt dost velký pro nás všechny. Sklouzla očima k Illyrianovi. Když nebude, jsem si jistá, že to nebudeme my, kdo si bude hledat jiný, napadlo ji. Rozhodně se raději utká s vlkem než s medvědem. Došla tedy až ke vstupu do úkrytu a než se do něj celá nacpala, nahlas pozdravila: „Haló? Víme, že tady někdo je. Taky se chceme schovat před deštěm.“ Pak se rychle vtáhla dovnitř a čekala, co bude. Trochu doufala, že v případě nebezpečí bude její společník fungovat jako bodyguard. Nebo alespoň jako živý štít.

// Ovocný lesík

Svými slovy vlčici zcela potvrdil její domněnky. „Jasný, není to tvůj styl,“ souhlasila, „ty budeš spíš ten, co si s kořistí bude pěkně dlouho hrát, než jí zasadí ránu z milosti.“ Rozhovory těchto dvou byly rychlé a úderné, plné rozverného popichování. Navzájem si vše vraceli i s úroky. Ale přeci jen to byla právě Electra, co balancovala na tenké hraně ostrého nože. Nepochybovala, že by ji Illyrian dokázal zabít. I přes své ego znala své limity a poznala silnějšího vlka. Snad by mu dokázala utéct? Tedy, kdyby ji k tomu dal příležitost. A přesto se v jeho společnosti cítila dobře. Líbilo se jí, jak dokázal chytře ohýbat řeč k obrazu svému a bavila ji jejich interakce. Dost možná to způsobovala i hladina adrenalinu, co jí při některých jeho slovech naskočila do výšin. Prostě byla milovnice extrémních sportů v jakékoliv podobě. Ať už to bylo sjíždění vodopádů nebo mluvení s psychopaty.
Přes sny se dostal k bohů. Zdálo se, že pro něj bohové hrají nějakou významnou roli v životě. Tedy alespoň o nich dost mluvil. „A už jsi někdy nějakého boha vlastně viděl?“ zeptala se zvědavě. O tom, zda bohové ovládají sny nebo ne se zamýšlet nemusela. Stejně jako na osud, nevěřila zlatá vlčice ani na bohy. Natož na takové, co mají potřebu vymýšlet podivné sny obyčejným vlkům. Jestli bohové existují, pravděpodobně by měli lepší věci na práci.
„Princezna by ráda měla i nadále krásnou srst a ne… tohle,“ při těch slovech znechuceně klepla dlouhým ocasem, ze kterého odletěly kusy hnědé mazlavé hlíny. To už opustili ochranu stromů a déšť se do nich pustil plnou silou. Electra zrychlila svůj krok, až nakonec běžela. Objevili se před nimi hory porostlé travnatou přikrývkou. Rozhodně by to bylo krásné místo, kdyby zrovna nehledali jen suché místo, kam se budou moct schovat. Nějakou chvíli běžela, než si vlčice všimla otvoru na úpatí jednoho z kopců. Bez váhání skočila přímo do něj. Bylo tam sucho, ale příšerně to smrdělo. „Vypadá to na medvědí noru,“ zabručela. „Není tady, to je dobře. Ještě je asi brzo na zimní spánek,“ přemýšlela nahlas. Nechtěla by být u toho, když se medvěd vrátí. Asi by to nekončilo jen slovy: kdopak mi to spal v postýlce? „Nevím jak ty, ale neriskovala bych to," povzdechla si. Nezbývalo nic jiného, než pokračovat v hledání úkrytu někde jinde, daleko od medvědů.

// Les u mostu (přes Luka)

Spala dlouho a spokojeně. Nějak nevěřila tomu, že by jí skutečně Illyrian chtěl ublížit. Přeci jen z něj měla dobrý pocit, vcelku se sblížili. Samozřejmě nebyla úplně naivní, kdyby se mu naskytla příležitost, určitě by ji prodal za kus žvance. Ale zabít ji jen tak? Navíc ve spánku? Však to by ani nebyla zábava. Další den bude krásný a bez problému otevře oči, věřila tomu. Co jí zbývalo.
V noci se jí zdál sen o jeho životě. Bylo to zvláštní, chvilku jako by se dívala ona na něj, pak jako by ona sama slibovala nějakým Cizákům věrnost. Jeho slova nezvládla při vědomí zpracovat a teď její unavená hlava vymýšlela všemožné hlouposti. Čím víc se blížilo ráno, tím nesmyslnější se sen stával. Vlkům narůstaly další ohony, měnily se v kojoty, a nakonec zaržáli a odklusali po duze pryč.
Electra se vzbudila s trhnutím a zmateně se rozhlížela kolem. Ospalé oči mžouraly a pokoušely se zaostřit na svět kolem nich. Bylo světlo, nevypadalo to ale na slunce. Cítila chlad a mokro. No jo, byl tady podzim. Nespokojeně zmokla, když si všimla, že má na svém perfektním kožíšku hnědé bláto. Zvedla se na všechny čtyři a pohled stočila k Illyrianovi. Došla k němu jako správná dáma a velice elegantně protáhla celé tělo po pořádném spánku. „Hele, nesežral si mě,“ popíchla ho hned po ránu a mrkla na něj. „Ale teda to tvoje vyprávění o Cizácích,“ zavrtěla hlavou. „Zdálo se mi o tom,“ vysvětlila mu jednou větou. Určitě i tenhle vlk mívá občas šílené sny. Nebo snad zažívá nudu i v noci?
„Tohle je fakt nepříjemný,“ odfrkla si, když se do kapiček deště protékající skrz stromy přidaly i tvrdé zmrzlé hroudy. „Možná bychom se měli podívat po nějakém úkrytu?“ navrhla. Nečekala na odpověď a rovnou se vydala z lesa pryč. Nehodlala na nic čekat, když její tělo bičovaly kroupy, a to dokonce horizontálně! Šílené počasí.

// Jižní hory

Usmála se na něj zářivým úsměvem, v podstatě přiznal, že to skutečně myslel v dobrém. „Neboj, jen tak si na to nezvyknu.“ Opravdu nečekala, jak pohodový chlapík se z něj nakonec vyklube. Podsunula si dlouhý ocas pod hlavu, aby mohla spát jako v peřince. Illyrian si postěžoval na počasí, musela s ním souhlasit. I proto by raději zůstala alespoň na nějakou dobu v lese. Tenhle vítr by je mohl na otevřeném prostranství snadno sfouknout. „Naštěstí se oba umíme s větrem sžít,“ souhlasila. Ačkoliv tyhle poryvy byly přeci jen dost silné i na ně.
„No přece svou dokonalou společnost!“ vyplázla na něj jazyk. Co by si vlk mohl víc přát. Měl nějaké připomínky ke spánku. Electra byla mladá a zatím nevinná vlčice, a tak jeho narážku nepochopila nijak dvousmyslně, jak by snad mohla znít někomu… zkušenějšímu. „Doufám, že mě v noci nesežereš,“ zabručela jen místo přání na dobrou noc. Pak už se jí oči zavřely a ona upadla do hlubokého spánku, ze kterého se snad ještě někdy vzbudí.

Protočila oči. „Je divné slyšet od tebe něco… takového.“ Nedokázala ani slovy popsat, jaký dojem na ní jeho slova udělala. Když se začal smát, pochopila, že nejspíš slova volil naschvál tak, aby ji znejistil. „Dostal jsi mě,“ musela tedy přiznat. A jak jí bylo vlastní, musela to zveličit. „Hrozné neštěstí! Co teď budu dělat? Ten děsivý rudý vlk mě dostal!“ bědovala jako by byla na jevišti Národního divadla.
„Ještě mi řekni, že za své zásluhy budeš chtít dostávat část rubínů, co vyberu od ostatních návštěvníků akce Sjeď vodopád,“ povzdechla si, když si začal přiznávat zásluhy, samozřejmě zcela neprávem. „Nebo snad budeš chtít odškodnění za úraz?“ nadzvedla zkoumavě obočí. Zasmála se a mávla nad tím tlapkou. „Tak či tak, na oboje můžeš rovnou zapomenout.“
Zastříhala ušima, když se přiznal k vlkovraždě. „Hmm,“ přitakala a pro jednou neměla slova. Jak by měla reagovat na někoho, kdo očividně neměl problém zabíjet? [bJ„Jak tě věznili, prosímtě?“[/b] snažila se raději odvést pozornost na tu druhou část příběhu.
Že by další kompliment? Electra si už zvykla na zbarvení jeho vět a nečekala by od něj žádnou otevřenou lichotku. Avšak v posledních pár větách to tak skoro znělo. Nu což, očividně byla vskutku skvělá společnice. „Tvoje volba,“ odvětila mu klidně. Dožrala bobule a vrátila se zase k němu. „Klidně pak můžeme něco ulovit spolu, i já si ráda zabořím zuby do něčeho chutného,“ olízla se. „Ale prvně bych si trochu odpočinula. Oba to dost potřebujeme, myslím.“ Vlčice dlouze zívla. Stočila se do klubíčka vedle Yriana a pozorovala jeho počínání.

„To teda jsem,“ vzala to samozřejmě jako kompliment. Kdo by nechtěl být jedinečný? Mávla ohonem, opravdu začínala být hodně pozitivní. Ani nevěděla, kdy se to stalo. Možná se víc otevírala světu. Nebo se jí dařilo zlé vzpomínky tlačit tak hluboko, že jí netížilo myslet. Byla v téhle zemi už nějakou dobu a stále žila, to přeci muselo vypovídat něco o její schopnosti. Mohla být sama na sebe pyšná. Netušila, jak by si jeho slova měla vyložit. Okamžik mlčela a jen na něj koukala, jako by hledala nepatrnou změnu v jednom vlákně mimických svalů. Ale nic neviděla, nemohla si tedy být jistá, jak to myslel, zda skutečně jako kompliment nebo snad jako urážku? Udělala tedy to, co uměla nejlépe. Začala víc mluvit: „Taky bys mohl něco vymyslet ty. Co jsi dělal předtím, než jsi mě poznal? Jen si chodil po krajině a čučel? To pak chápu tu nudu.“ Uchechtla se a dala čumáček ještě výš: „Otravná? No dovol!“ Pak se musela začít smát, tohle bylo trochu moc i na ní. „Při prvním setkání bych nečekala, že se se mnou zdržíš tak dlouho,“ uznala Electra. Bylo to úplně jiné než předtím setkání s Letem. S ním si padla do oka v podstatě hned. U Illyriana se na začátku bála, že padne tak maximálně jemu za oběť.
Tvářil se, že mu nic není. Netrvalo to dlouho, než sebou plácl na zem. Tak či tak, Electra byla taky notně unavená. Přeci jen adrenalin už jim z těla vyprchal a teď přicházela krutá realita: adrenalinové sporty jsou na tělo trošičku zátěž. „Pfff, ty jsi opravdu gentleman, to ti povím,“ věnovala mu zamračený pohled. Ale měla hlad, a tak se zvedla a dovalila své ctěné pozadí ke keřům opodál. Léto už končilo, a tak nepřišli zrovna v ten nejlepší čas na sběr plodů. Přesto na keřích nějaké zbytky úrody byly. Electra se bez váhání pustila do otrhávání větví. „Fakt si nic nedáš?“ houkla na svého společníka.

// Luka

Zasmála se jeho poznámce, ale neodpustila si poznámku, kdy vyzvedne sama sebe: „Asi to chce lépe mířit, já to zvládla levou zadní.“ Samozřejmě, že to bylo spíš štěstí než um. Přeci jen kdo umí cíleně padat? „To je fakt. Mohl bys akorát sledovat všechny ostatní, co dělají a říkají. To by vlastně nebylo tak zlý.“ Odvětila mu ohledně přeměny na ducha. Další větou ji to zase všechno vrátil i z úroky. Na okamžik se k němu přiblížila a hravě do něj strčila. „Tak hele, jo. Já tady nejsem od toho, abych ti hledala zábavu,“ tvářila se na oko uraženě. „Nemůžu za to, že jsem výborná a zábavná společnice,“ pýřila se hned pyšně.
Na Lukách si Illyrian všiml někoho, koho znal. Potkat ho očividně nechtěl. Electra jen zrychlila krok. Až když došli mezi první stromy, zvolnila opět krok a reagovala na rudého vlka. „Bojím se, že by raději udělali boj oni na nás. A žádné mince by nám nepomohly.“ poznamenala úsečně. Zeptal se ji na nějaký plán. Ona nebyla zrovna plánovač, spontánnost by mohla být její druhé jméno. „Prostě půjdeme a uvidíme, co cestou potkáme,“ mrkla na něj. „Jak na tebe koukám, dáme si chvíli odpočinek tady v tom lese,“ čumákem naznačila ovocný lesík, co se kolem nich začínal otevírat. „Vypadáš hrozně,“ neodpustila si dovětek.
Krom jeho špatného stavu navíc přišel velice silný vítr a s ním i ochlazení. Stále ještě mokrá Electra se oklepala, aby ze sebe shodila co nejvíc kapiček vody. Nespokojeně nad počasím mlaskla. „Končí léto,“ fňukla si. Měla ráda léto, dalo se v rámci něj skotačit od rána do večera. Teď ten večer bude požírat den rychleji a rychleji. „A s podzimem přichází tenhle šílený vítr,“ bručela dál, když se vítr stále zvedal a podrážel jí svou silou nohy při chůzi. Vybrala jeden ze stromů, u kterého byli v zákrytu a posadila se k němu. „Hezky to tady voní, mohly by tu být ještě nějaké bobule.“ Vlastně měla celkem hlad. „Co kdybys nám nějaké natrhal?“ ponoukla ho. Nezačínala si dovolovat už trošku moc?

// Nerovy vodopády

Protočila oči, ale vlastně měl pravdu. Vadilo by ji, kdyby umřel. Teda kdyby umřel v její přítomnosti. Byla jen namyšlená, neměla vražedné sklony a nerada viděla někoho umírat. „Hold to musíš dělat dobře nebo vůbec,“ mávla ohonem nad jeho poznámkou o otřesu mozku a smrtí. Nad představou Illyriana jako ducha se musela zahihňat. „Tak tohle považuješ za zábavu? Vznášet se nad zemí a nemít schopnost nikoho a ničeho se dotknout? Podle mě to teda zní jako hodně velká nuda.“ Jakože nahánět strach by asi uměl, ale to jednoho taky unaví, ne?
Potom od něj slyšela něco, co nečekala. Zasmál se. Electra jen mírně naklonila hlavu na stranu. „Och, jsem poctěna, že jsem tě mohla pobavit,“ řekla sladce. „Hmmm, to není špatný nápad, nechat si platit za dobrý nápady,“ pochválila ho za myšlenku. Na větu se šaškem akorát vyplázla jazyk a její tvář jasně říkala: polib si.
Odcházela a on se přidal k ní. Její srdce, nebo spíše ego, zaplesalo. Zdálo se, že i Illyrian se dokázal bavit, když měl dobrou společnost. Cíl byl tedy jasný: najít vlka nebo vlky. Pokračovali chůzí kolem jezera a přes luka. Tam bylo vlků dost, možná až moc. Zdálo se, že si řeší své vlastní problémy a Electra v zájmu zachování své imidž nechtěla vstoupit mezi tolik nepřátelských jedinců, to byla jasná sebevražda. „Tihle vypadají, že by vyděsili spíš nás,“ špitla směrem ke svému společníkovi. Raději najdou někoho osamoceného, ztraceného nebo tak. Zrychlila raději elegantní krok, hlavičku nesla nahoře na nataženém krku a vypadala nedostupně.

// Ovocný lesík

// Omlouváme se, jen proběhneme O:)

Byla to princezna, bez ohledu na množství sarkasmu, co dokázal do té věty natlačit. Teď ovšem nebyl čas mu to tady vysvětlovat. Rudý už se soukal na všechny čtyři a kupodivu na nich opravdu zůstal. „Ne strachem,“ ušklíbla se. Ne, pádu z vodopádů se nebála, nejspíš ani smrt jako taková ji neděsila víc než ostatní vlky. Vlastně se nebála ani o něj, jen by se po zbytek svého života cítila trochu jako vrah. Svědomí je fakt naprd. Proč nemohla být bezcitný psychopat jako on? „Spíš vztekem, aby ses taky někdy vzbudil.“ Byla to jasná výmluva, ale tak nemohla mu říct, že za něj cítila tíživou zodpovědnost. „Chtěla jsem, abys mi dal alespoň kritiku na tuhle skvělou akci,“ zazubila se. „Jestli sem můžu vodit vlky, co potřebují trochu aktivního odpočinku, víš?“ Nebo raději vlky, co chtějí spáchat sebevraždu, dokončila cynicky svou myšlenku v hlavě. Ale co, o tom tyhle extrémní sporty jsou, ne? Odměna je krásná, avšak vykoupená nebezpečím. Když se ujistila, že se vlk neskolí zpátky do jezera, došla ona sama k vodě a smyla jeho krev ze své tlapy. On už se zase nudil! Odfrkla si: „Copak jsem tvůj dvorní šašek?“ No co, nic lepšího na práci neměla, tak proč nepokračovat v nějakém dobrodružství s ním. „Mám v plánu prozkoumat tenhle ostrov,“ řekla mu o svých dalších krocích. „Uvidím, co najdu po cestě. Jsem otevřená jakékoliv vylomenině,“ mrkla na něj skoro až laškovně. „Zatím jsem neměla moc štěstí na vlky, třeba nějakého potkáme a trochu ho postrašíme,“ v očích ji při těch slovech nezbedně zasvítilo. Začínal se zvedat vítr a jí se zdálo, že odnášel pryč léto a přinášel podzim. Čas duchů a nestvůr. Mávla svým dlouhým ohonem a podívala se mu přímo do očí. „Můžeš jít se mnou nebo se zde naše cesty rozejdou.“ Nečekala na odpověď, rozešla se pryč a jen po očku sledovala, zda se k ní Illyrian přidá nebo ne. Jeho společnost mladou vlčici vcelku těšila. „A nezapomeň, že jsem ti zachránila život,“ houkla na něj přes rameno. Pravděpodobně dávala svým činům příliš velkou váhu, ale představa Rudého jako dlužníka ji těšila.

// Luka (přes Křišťálové jezero)

Nová dávka adrenalinu zaplavila její tělo. Tentokrát ji srdce nepumpovalo rychle kvůli veselé lehkovážnosti nebezpečných sportů, ale díky umírajícímu vlkovi před ní. Netušila, co by měla dělat a jak mu pomoci. Neměla ráda bezmoc, teď ovšem nic jiného necítila. Naštěstí rudý nakonec otevřel tlamu, vyštěkl a pokusil se po ní ohnat. Síly ale moc neměl, navíc mu packu přidržovala u rány na hlavě, tak jen chňapl do prázdna. Vlčici to tentokrát nerozházelo, jen se zapřela pevněji a přitlačila packu na jeho spánku silněji. Otevřel oči, vypadal zmateně. No, nakonec se mu rozsvítilo. „Já jsem Electra a ty jsi úplně blbej,“ připomněla mu jejich vzájemné role. Zdálo se, že krev se už nevalí a tělo si dokázalo vytvořit dostatečně kvalitní zátku. Pustila tedy jeho tvář a udělala krok zpátky, pro jistotu. Co kdyby mu znovu hráblo a pokusil se ji cvaknout zuby.
„Chtěl jsi adrenalin, dostal jsi adrenalin,“ zabručela v odpověď. „Sjeli jsme ty vodopády, ale asi ses blbě trefil. Dostal jsi pořádnou ťafku do hlavy. Vypadal jsi, že už to nerozchodíš,“ popsala mu nakonec celou situaci. O jeho pádu na kámen mohla jen hádat. Byla to nejlogičtější možnost. Pochybovala, že by v tomhle jezeře byli električtí úhoři, natož aby se trefili zrovna do jeho hlavy, když sjížděli vodopády. „Pořád se nudíš?“ zeptala se ho uštěpačně. Jestli byl znuděný i teď při setkání se smrtí, bylo s ním rozhodně něco v nepořádku.