Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vyplázla na něj jazyk: „Co když se tě jen snažím zmást, abys sám nevěděl, co je pravda a co lež?“ Ona si tím sama jistá nebyla, ačkoliv ta nejistota byla ukrytá tak hluboko pod povrchem, že její maska byla v podstatě pravdivá. Malá vyděšená vlčice choulící se někde v pozadí schovaná za sebevědomou ukecanou dámou. Pohodila ohonem. „Myslíš?“ houkla nedůvěřivě, „To bych si s nimi celkem ráda promluvila, ještě by se ukázalo, kdo je lepší.“ No jo, její ego bubřelo dost na to, aby mohla být sama bohyní.
Její poznámka ho neurazila, minimálně ne tak, aby se na ni na místě vrhl. Nebyla si sice úplně jistá, co se jí snažil naznačit. Snad ne to, že ona sama o sobě je nudná. Ale přešla to raději bez komentáře. Vyzval ji k činu a ona nadšeně vyskočila. Kdy bude mít opět příležitost s někým sjet vodopády? Jestli to teda přežijí, aby měli vůbec možnost zkusit cokoliv jiného. Vběhla do vody a vyškrábala se na vratkou kůru. Illyrian naskočil a odrazil kůru od bezpečného kotviště. A svištěli. Silný proud je strhl a hnal přímo k ostré hraně. „Jupíííííí!“ křičela Electra hlasitě, když padali střemhlav dolů. Cítila, jak jí srst rozcuchávají proudy vzduchu. V nějaký okamžik se odlepila od kůry i od Illyriana a padala už jen tak sama samotná. Adrenalin celé její tělo zaplavil a její mysl potemněla. Byla jen tahle chvíle, pád. A pak jí vcucla ledová voda. Zlatá vlčice několikrát zamrkala, aby se zorientovala a pak začala zuřivě kopat, aby unikla točící se vodě na povrchu. Podařilo se ji opřít se o kameny a vyšplhat až nad vodní hladinu. Byla u otvoru do nějaké podivné chodby, ta tma ji lákala. Teď se ale otočila zpátky na vodu a očima hledala jejího parťáka.

Snažil se jí snad nasadit brouka do hlavy? Ušklíbla se. „Jaká je pravděpodobnost, že bychom oba lhali?“ přebila jeho eso. Začínala se dostávat do formy, nejspíš už ztratila prvotní strach z rudého vlka a nyní se neváhala projevit.
„Ne, to nemám,“ nesouhlasně se zamračila. Nelíbila se jí představa, že by ji snad někdo mohl sledovat. I když vlastně by jí to mohlo lichotit. Pokud by ji někdo sledoval, asi by musela být dostatečně zajímavá pro takovou pozornost. „A jestli, tak ať odprejskne!“ houkla nahlas do hučení vodopádů. Na jeho pochvalu reagovala nadšeným mávnutím zlatého ohonu. Ať už to bylo upřímné nebo ironické, byla to lichotka v pravém slova smyslu. A ona milovala lichotky.
Na rodiče měli oba stejný názor. „I kdyby odpověděl, nic s tím neudělá,“ uchechtla se Electra při představě, jak by ji strom prosil, ať mu kůru nechá. Možná by se jí pokusil praštit větví. Takhle mohl jen zaplakat vytékající smůlou.
„Vypadáš jako nebezpečné monstrum, ale vlastně je s tebou celkem psina,“ odpověděla na jeho řečnickou otázku se smíchem. Následovala jeho příkladu a vyběhla nahoru nad vodopád. Odsud byla stěží vidět, kam voda dopadala. Hučení bylo hlasité a divoké. Voda se dole rozbíjela o kameny a rozdmýchávala bílou pěnu. Electra ukázala na jeden z proudů: „Tenhle bychom mohli zvládnout, je dost daleko od kraje a nekončí na kamenech.“ Významně se podívala na Illyriana, jestli s ní souhlasí a zda nakonec necouvne.

// Křišťálové jezero

Podle všeho ten vlk nepatřil mezi lháře, alespoň většinou, pokud se mu to nehodilo. „Někdy se lži hodí,“ broukla Electra, na narážky ohledně sebestřednosti nereagovala. Jako každý správný narcis to neviděla. A jestli ano, rozhodně to nebrala jako problém. „Viděl jsi je?“ zeptala se ho zvědavě. Jestli by jí odpřísáhl, že je viděl na vlastní chladné oči, asi by uvěřila v jejich existenci. Ne však v jejich sílu. To pozná teprve, pokud ona sama někdy zažije jejich řádění. Illyrian nebyl jejich přítomností nikterak nadšený, jak se zdálo. S nemocí souhlasil, to ostatní vyvracel. Těžko říct, jak to bylo doopravdy. „To je blbý, když ani bohové nedělají život zajímavý,“ neodpustila si jedno rýpnutí na oplátku ona.
Na její příběh reagoval otázkou. „Pfff, to je přece jasný!“ protočila oči, jako by se jí právě zeptal na úplně banální věc. „Dala bych ho nad vchod do naší nory, aby každý věděl, že tam žije královská rodina,“ vysvětlila mu svůj záměr výzdoby. „Jó, to by bylo hezký,“ zasnila se sama, vlastně jeho uznání nikterak nepotřebovala, vystačila si sama. „Né, moje matka je fakt nudná. Nikdy s ní nebyla legrace,“ odfrkla si. Víc to nerozebírala, o matce se bavit nechtěla. Vypadalo to, že tohle netradiční duo má vlastně dost věcí společných.
To už je kroky dovedli až před vodopády. Byly pořádné. Divoká voda se hnala ze srázu dolů a divoce dopadala. Hukot byl tak velký, že ho sotva slyšela. Jiný vlk by možná tváří v tvář těm obrům znejistěl nebo alespoň přehodnotil šanci na úspěch. Ona nebyla obyčejný vlk a chtěla zažít pořádnou dávku adrenalinu. Zvlášť, když teď měla pro tenhle účel parťáka. Kdy jen tak potkáte vlka, co s vámi sjede vodopád? „Že váháš!“ zakřičela na něj s úsměvem. Jala se rozhlížet kolem sebe, než objevila listnatý strom. Přiřítila se k němu, zaryla do jeho kůry drápy a svlékla ho od zbytečné obrany před škůdci. „Promiň, potřebuju to víc,“ promluvila na strom. Pak se i s kůrou obrátila na svého společníka. „Necouvneš?“ zeptala se ho uštěpačně.

„Víte, my jsme si říkali,“ začala Maru opatrně. „Chceme vás vidět častěji, ne jen jednou ročně!“ vykřikl nezdvořile Norbert. Vlčata souhlasně přikyvovala. Vlčísek se nahlas zasmál: „To přeci nejde, moji milý. Copak jste sami nezjistili, jak těžká je cesta sem?“ Tohle museli všichni uznat. „J-jak se dostaneme domů?“ ozval se Šmudla, kterého zajímalo jen, jak se vrátit k mamince. „Za to, že jste zvládli tak nebezpečnou cestu, vás doprovodím,“ pravil sob. Došel k pětici a jejich srst zasypaly třpytivé vločky. Vlčata se odlepila od země a letěla za Vlčískem až domů. „Uvidíme se v zimě,“ rozloučil se sob, když dorazili a rozplynul se v sníh.
Strýček Rufus si všiml, jak se jeho sestra vrací. Věděl, že musí příběh ukončit, aby ti prcci celé léto nezkoušeli utéct. Nebo vlastně naopak, aby všichni chtěli jít hledat Vlčíska. Vždyť to bude mnohem větší zábava… pro něj.
„Tož, estli aj vy chcete Vlčíska v létě vidět, mosíte na sever,“ poučil mladé Rufus. „Mamí, my chceme na sever!“ vykřikl jeden z posluchačů, ostatní se přidávali. Mladá vlčice věnovala vypravěči naštvaný pohled, který přímo křičel: Tentokrát jsi to fakt přehnal. On se na ni s předstíranou nevědomostí usmál. Zvedl se a odešel od rozjetých prcků pryč.

// Luka

Procházeli kolem nádherného jezera, ve kterém se zrcadlila obloha. Avšak rudý ani na okamžik nezpomalil. Kdyby to bylo na Electře, zůstala by se kochat tou nádherou. Pach jiných vlků nevnímala. Možná jí právě Illyrian zachránil život, aniž by o tom věděla. Přeci jen potkat se s celou cháskou ze společenstva Chaosu by mohlo mít smrtelné následky.
O božstvu zatím nic neslyšela, zatím nikdo nic takového neříkal. A i on to rychle přešel pohledem k vodopádu. Vlčice přikývla, voda se leskla ve svitu měsíce. Začínalo být slyšet hučení vody dopadající z vysoké výšky. Zamávala ohonem, tohle bude teprve dobrodružství! Se Solari procestovala velkou část jednoho ostrova, ale žádnou pořádnou skopičinu nezkusili. Teď vedle sebe měla vlka, co sice vypadal jako bubák, ovšem pro strach měl uděláno.
Zastříhala ušima. Znělo to, jako by si z ní dělal legraci. „Hele, netaháš mě náhodou za ocas?“ loupla po něm očkem. „Copak náš svět ovládají nějací bohové?“ zabručela nesouhlasně. Magie, dobře, s tím se dokázala smířit. Bohové? To znělo jako někdo, kdo ještě víc omezuje její svobodu být sama sebou. Z toho důvodu něco takového odmítala. „Třeba měli jen magii, kterou zatím neznáme. No a nemoc… ta přeci čas od času přijde. Někteří se z toho dostanou, jiní ne. Takový je život,“ snažila se vše zařadit do logických mantinelů.
Vyzval ji, ať poví nějaký příběh. Electře zasvítily oči nadšením, mluvit milovala. „Fajn, budu ti vyprávět, jak jsme kdysi objevili poklad,“ vyhrkla první, co jí napadlo. „Žila jsem v hornaté krajině, bylo to tam krásné. Lesy, hory, řeka, prostě všechno, co by sis mohl přát. Ale taky to tam bylo dost nebezpečný. Často tam byla taková mlha, že jsi neviděl ani na krok.“ uvedla ho do děje krátkým popisem její domoviny. „Víš, mám tři bratry. Když jsme byli malí, často jsme se potulovali po okolí nory. Ale tehdá jsme šli ještě dál, až k velkému srázu! A tam, jen kousek pod náma, se něco lesklo. Sidus pro to opatrně slezl a my ho záhy následovali. Byl to nádherný zelený kámen. Kluci se přetahovali, čí bude. Já si všimla, že kousek od nás leží druhý, rychle jsem po něm skočila,“ vlčice líčila celou scénku, jako by tam opět stála s nimi. „Když si toho ti tři všimli, rozběhli se za mnou. Musela jsem rychle utéct, aby mi ten šutr nesebrali. Naštěstí se přede mnou otevřela malá jeskyně, schovala jsem se tam a ti chytráci běželi dál. zasmála se hlouposti svých bratrů. „No jo, jenže za mnou se ozvaly fakt divný zvuky. Znělo to jako nějaké monstrum. Opatrně jsem vystrčila čumák z díry, abych se ujistila, že je vzduch čistý. V tom se někde objevil naštvaný pták a začal se mi pokoušet vyklovat oči, nezdvořák,“ zavrčela ještě teď naštvaná jeho útokem. „Co jsem mohla dělat, pustila jsem diamant a utíkala po svahu pryč. Ten zatracenej pták mě sledoval až do lesa. Ale víš co bylo nejlepší?“ nechala krátkou pauzu, aby na ní mohl rudý zareagovat. Kolem a kolem jí ale bylo jedno, jestli ještě poslouchá. Byla to spíš řečnická otázka. „Bratry ten pták našel taky a pořádně jim dal! Nakonec poklad neměl nikdo, což je škoda. Ale byla to pořádná zábava!“ Povzdechla si nostalgicky, jako by snad její bratři byli její přátelé a spolu s otcem ji z jejich domova nevyhnali. „Naše hloupá matka nám pak zakázala tam chodit, když viděla ty šrámy kolem očí. Ale stejně jsme se vraceli často. Jenže ptáci i poklad zmizel,“ ukončila své vykládání možná první zajímavou věcí. Ani ona neměla v lásce svou matku.

// Nerovy vodopády

// Les u mostu

„Jo, to asi jo,“ souhlasila s ním Electra. „Mám pocit, že všichni tady jsou magicky nadanější, než vlci mimo tenhle svět.“ Vždyť i ona od doby, co vstoupila sem, začala mít podivné souznění s přírodou, kterou procházela. Přitom její magie byla vítr, zdědila ji po matce a nikdy nepotkala vlka, co by měl magií více. Tedy alespoň se s ní o tohle nikdo nepodělil. „Takže asi musí mít fakt štěstí,“ zhodnotila proto logičtější variantu. Ne, že by chtěla urazit jeho matku.
Zmokli, vyschli a teď se mohli po parném dnu konečně trochu nadechnout. S večerem přicházel alespoň částečný chládek, a i ten drobný rozdíl venkovní teploty byl příjemný. Procházeli přes louku plnou kvítí. Vlčice měla chuť vběhnout přímo mezi kytice a pořádně se poválet. Udržela své nadšení pod pokličkou, aby neztratila fasádu nedosažitelné princezny a pokračovala rozvážným krokem dál.
„Zvláštní síly?“ zopakovala po něm. „Co tím myslíš?“ pobídla ho, aby rozvedl tuhle myšlenku, za kterým cítila možný příběh. Přeci jen Leto už jí předtím vyprávěl o místě s ledovou stěnou, kde sice slyšel druhé, ale neviděl. A taky se tam dostal úplnou náhodou. Třeba se Illyranovi stalo něco podobného. Ohledně jeho tajných přání a snů být mocnou bytostí neměla potuchy. Kdyby ano, jistě by mu vmetla nemístnou poznámku, že by pravděpodobně svou matku nepřekonal.

// Křišťálové jezero

Musela se upřímně zasmát jeho slovům, že je tady možné všechno. S tím naprosto souhlasila, za tu krátkou dobu, co se na ostrovech pohybovala, už toho viděla víc než za celý život. „To máš tedy pravdu, magie je tady fakt silná,“ přikývla. Rozhodla se s ním podělit o své velké prozření, co učinily se Solari: „Myslím si, že je to právě magie, co sem stahuje vlky z okolního světa a drží tě na ostrovech. Je tady o dost víc magických vlků než kdekoliv jinde. A dějí se tady hodně zvláštní věci.“
Pochopila, že jeho matka se jmenuje Near. To by mohlo být důležité, kdyby se někdy s někým takovým setkala, aby dokázala rychle zmizet z dohledu. Mezi větvemi začaly propadávat kapky deště a občas pohladily Electru po těle. Vzhlédla k obloze, ale stromy dost zakrývaly výhled. Škoda, měla ráda déšť. Navíc letní deštík vždy krásně pročistil vzduch. Ačkoliv teď se to zdálo přesně naopak, vzduch začínal být těžký a dusný.
„Kdyby existovala tak děsivá síla, jen stěží bychom s tím něco mohli udělat,“ odsouhlasila jeho slova. Ona osobně sice smrt jako kamarádku rozhodně nepovažovala, avšak nebyla úplně hloupá. Věděla, že k životu smrt patří stejně jako noc ke dni. A stejně jako každý den musí někdy skončit, musí skončit i něčí život. „To je špatné, vlk by se měl vždy koukat kolem sebe,“ odvětila mu na poznámku o zahleděnosti, očividně nepochopila, že to bylo myšleno na ní a ne jako sebereflexe rudého. „Děkuji,“ zazubila se na něj raději, než aby vzala v úvahu jeho sarkasmus.
Vodopád? To znělo nadějně. Mohli by ti dva sjet vodopád? Electra byla připravená zažít pořádné dobrodružství a možná změnit znuděnému vlkovi pohled na svět. Nebo ho z toho světa sprovodit? Těžko říct, uvidíme, co spolu vymyslí. „Skvělé, veď nás,“ vybídla ho radostně a rozešla se za ním.

// Luka

Jeho slova o pouštních vlcích dávala smysl. Ani jeden z nich tedy nebyl pro poušť stvořený, jak se zdálo. Zaujala ji poznámka o úkrytu pod zemí. „Myslíš, že je písek natolik stabilní, aby si tam dokázali vyhrabat úkryt?“ zamyslela se nahlas. Dobře věděla, že kopat na pláži cokoliv bylo peklo. Tak proč by to mělo být jiné v poušti. Navíc když tam byla, foukal dost silný vítr, co písečná zrnka přefoukával sem a tam, až se tvář dun změnila k nepoznání. Neuvěznil by je snad ten přesýpací písek pod vyhrabanou norou? „Možná by mohl být poblíž jednoho místa,“ rozsvítila se jí najednou žárovička v hlavě, „našla jsem ho úplně omylem, ale byla tam voda a divné stromy, ani listnaté ani jehličnaté, kůru měly podivně rozbrázděnou.“ Pokývala zamyšleně hlavou. „Bylo to tam jiné, i půda tam byla pevnější. Tam by to určitě šlo!“ Dávalo to smysl, škoda, teď už se tam vracet neplánovala, aby potvrdila své domněnky. Třeba někdy zase potká Solari a bude se moct podělit o své zjištění.
Electra se zamyslela. „To máš pravdu, asi to samé, co je tady. Jen je toho víc,“ řekla nakonec. Možná byly některé kouty světa krutější než jiné, avšak to stejné by se dalo říct o této krajině. „Mě jen tak něco nerozhází,“ zasmála se sebestředně a mávla nad jeho poznámkou tlapou. Pravděpodobně by ale ve společnosti jeho matky být nechtěla. Nejspíš by velmi rychle zmizela jako pára nad hrncem. Něco jí říkalo, že jeho máti musela být pořádně zajímavá, když měla Illyriana za potomka.
Její poznámka ho nerozházela ani nerozzlobila. „Já? Hmm… no, ráda běhám. Ale to je asi normální, ne? Tak…“ dumala nad tím, avšak nic jí nenapadalo. Zavrtěla proto hlavou a vítězně se usmála: „Jsem prostě asi dokonalá.“ Co čekal, že by tahle nóbl vlčice mohla dělat? Jít a začít očuchávat druhým zadky. Nebo snad žužlat něčí tlapy. Kdeže, tohle byla úplně tuctová namyšlená dáma s moc prořízlou tlamou.
Její nápad se mu zdálo se zamlouval. Usmála se a v očích jí zasvítilo. Jasně, měla ráda dobrodružství a adrenalin. „Jasně, a je to skvělé! Teď je na to trochu málo sněhu,“ podotkla malý nedostatek v jejím plánu. „Možná by něco podobného šlo udělat na dost mokré trávě nebo rozbahněném svahu. Neznáš tady v okolí nějaký? Mohli bychom to jít vyzkoušet,“ navrhla. Jinak by se rudý mohl do zimy unudit.

Uši jí při otázce rudého cukly dozadu. Ale nevypadal, že by na ní chtěl skočit a zadávit ji jako srnu. To v ní uchlácholilo nepříjemný ledový závan strachu. „Pche, jasně že ne,“ odvětila už zase sebevědomě. Víc to rozvádět nehodlala, ještě by ho vyzvala k tomu, aby změnil názor. Sice by mu možná zvládla utéct, ale riskovat to tedy opravdu nechtěla.
Illyrian byl nakonec vcelku dobrý konverzační partner, když se nenechala zvykla jeho tónem, vlastně její slova poslouchal a snažil se je rozvádět. To jí vyhovovalo, i ona si tak mohla ujasnit, co od svých činů čekala. Jindy nad nimi moc nedumala, prostě jen konala. „Co když prostě nemají rádi zimu?“ oplatila mu otázku do pléna. Ona rozhodně odpovědi neměla, přeci jen je nenašla, tak se jich zeptat nemohla. Pochopení druhých na základě empatie nepatřilo k jejím přednostem.
„Třeba bude jednou utíkat před tím, co je venku,“ poznamenala. I když podle slov vlka se zdálo, že všichni by spíš utíkali od ní. „Skvělé, budu ji očekávat,“ usmála se vlčice, neuvědomovala si nebo si nechtěla uvědomit skrytou hrozbu v té nabídce.
Tentokrát se rudý rozešel přímo k ní a u toho mluvil. Jeho tón byl nepříjemný, úlisný, stejně jako jeho slova. Kdyby byli v tom škaredém lese a byla noc, určitě by ji nahnal strach. Avšak zatím jí stále nedal dostatečný důvod k tomu ho mít. A hlavně mu nechtěla dát to potěšení, aby ho na ní viděl. Po těchto slovech dvakrát tolik. „Jsi divnej,“ konstatovala proto jen suše s naprosto nezaujatým výrazem. „Už jsi někdy zkoušel sjíždět zmrzlé skály na kusu dřeva? To se taky ocitneš na hranici života a smrti,“ navrhla mu alternativu proti té jeho nudě. Možná by mohl zkusit adrenalinové sporty, třeba mu to něco přinese. Nebo urychlí tu smrt, která ho čeká stejně jako všechny.

Electra mlela a mlela, výrazy svého momentálního společníka, jestli by se tak ještě se svou přítomností v konverzaci mohl nazvat, vůbec nebrala v úvahu. Až jeho slova ji vytrhla z mluvícího transu a uvědomila si, jakým ošklivým tónem s ní mluví. S nezájmem! A ještě navíc přemýšlí nad takovými blbostmi. „To je snad jasné, i kořist krvácí červenou krví,“ protočila oči a nespokojeně mlaskla. Pak už se zase vrátila do své vlny vyprávění.
Nad jeho další připomínkou se sama musela zamyslet. Proč vlastně hledala pouštní smečku? „Popravdě,“ začala nahlas přemýšlet, snad aby nebylo dlouho ticho, „ji hledala jedna… známá, kterou jsem na ostrovech potkala.“ Před slovem známá udělala krátkou pauzu, přeci jen sama netušila, jak by měla Solari označit. Byla to prostě vlčice, co jí přišla do cesty. Ale docela si spolu rozuměly a procestovaly pěkný kus cesty. Jejich společný podpis bude navždy zdobit podivné kameny uprostřed Mlžných plání. Přítelkyně to ovšem nebyla, na to se znaly moc málo. Navíc Electra tady nebyla od toho, aby si dělala přátele. „Tak jsem ji chtěla najít dřív, jestli fakt existuje,“ dokončila proto svou neprůstřelnou argumentaci. Možná stejně jako ten vlk před ní jen hledala nějakou zábavu.
O své matce nemluvil zrovna nejpěkněji. Inu co, to znělo jako jeho problém. Vlčice z toho žádnou cennou radu nevytěžila, a tak si jen povzdechla: „Ach, to je škoda. Kdyby utekla zase zpátky, zkus se jí na to zeptat.“
Další slova už byla zajímavější! Rudý dokonce znal počet smeček a na jakém z ostrovů se nacházejí. To by se jí mohlo do budoucna hodit. „Nechci se přidat do žádné,“ vyvedla ho rychle z omylu, „jen chci vědět, kdo se kde nachází. To se hodí, znát své okolí, víš?“ Zamrkala na něho nevinně řasami, jakoby to nebylo trochu drzé poučování. „Znáš snad něco zábavnějšího, co se dá tady na ostrovech dělat?“ Zeptala se ho tentokrát zcela vážně. Sama byla pro jakékoliv dobrodružství a připadalo jí, že by tenhle vlk mohl znát něco opravdu drsného.

Illyrian si ji ještě nějakou tu dobu důkladně prohlížel, než se zastavil a usadil se před ní. Kdyby nebyla zabraná plně do svých slov, jistě by jí byla ta blízkost nepříjemná. Než ho začala vnímat, už se stáhl z její bubliny úplně. A tak ani nemohla být hrdá sama na sebe, jak pěkně psychický nátlak rudého ustála. Prostě si toho nevšimla, zabraná do svého já.
Důležitě přikývla: „Ano, ta smečka je daleko od zdejších ostrovů.“ Což bylo pro vlčici jediné štěstí, neboť ve své smečce již vítaná nebyla, avšak to nikdo netušil. „Ale to nevadí. Na faktu, že mi v žilách koluje královská krev, to nic nemění,“ zvedla čumáček o něco výš jako pravá namyšlená princezna. „Podle vlčice, co jsem potkala před nějakou dobou, by měla v poušti být smečka,“ začala mu vysvětlovat svá očekávání, její tón byl až nepříjemně sladký a slova natahovala, jakoby mluvila na malé dítě. Byla to přirozená reakce na jeho výsměch, co jí dráždil potřebu být uctívána. „Jak už jsi asi pochopil, já na žádnou nenarazila. Bylo tam jen vedro a písek. Vůbec netuším, jak by tam nějací vlci žili… A už vůbec nechápu proč,“ odfrkla si.
Poslouchala ho a přeci jen ji něco zaujalo. „Tvoje matka dokázala opustit tyhle ostrovy?“ položila mu otázku. Podle Solari to nebylo možné a ona chtěla zjistit, jak se věci doopravdy mají. Nechtěla být držená na ostrovech jako ve vězení. Chtěla mít alespoň naději, že existuje cesta pryč. „Víš, jak to udělala?" doplnila svou otázku.
„Všichni mluví o smečkách a přitom o žádnou nezakopnu,“ neodpustila si povzdechnutí nad jeho poslední větou. Rozhodně ho neměla v plánu přesvědčovat o krásách toho světa.

Vlk na její příchod nezareagoval nikterak prudce. Electru to dokázalo ukolébat pocitem zdánlivého klidu, zatím se nesetkala s nikým vysloveně zlým. Ani zde na ostrovech, ale ani ve svém životě. Jeho tón hlasu se jí ovšem nezamlouval, i když nedokázala přesně vypíchnout, co v něm bylo nepříjemné. Neúcta vůči její osobě pro ni taktéž byla cizí.
Při jeho rychlém skoku trhla ohonem, jinak stála jako přikovaná k zemi. Stálo ji to veškeré sebezapření. Nechtěla vypadat jako ubohá a slabá vlčice, přeci jen i ona měla pořádně nabubřelé ego, co chránilo její já. Nechala ho domluvit a při jeho obchůzce ho vyprovázela jen svýma modrýma očima. Byl celkem pohledný, jeho huňatý kožich hrál barvami rudé, černé i bílé, zároveň byl dost vysoký a mohutný. Oproti drobné Electře vypadal jako medvěd.
Odkašlala si, aby přerušila jeho vlnu nebo snad dodala sama sobě špetku odvahy. „Nezatoulala, milý Illyriane,“ odpověděla mu vlčice klidně, ačkoliv srdce jí bylo dvakrát rychleji. „Já jsem Electra, jsem dcera alf Stellské smečky,“ představila se mu a v jejím hlase překypovala hrdost. Jakmile začala mluvit, opadl z ní nepříjemný pocit z rudého vlka, zabrala se více do svých vlastních slov. „Jsem tady na ostrově relativně krátce, ale už jsem prošla mnoho koutů této země,“ když se rozmluvila, bylo velice těžké ji zastavit. „Dokonce jsem viděla už i poušť,“ vydechla nadšeně, „ale teda byla jsem zklamaná, není tam nic než písek.“ Výraz v její tváři se měnil ze šťastného na smutný jako na běžícím pásu, těžko říct, jak to muselo vypadat pro rudého. Jisté bylo jedno, Electra se ho v tomto momentě nebála. „No a co ty, jsi odsud?“ zeptala se svého nového společníka a podívala se mu přímo do blankytných očí.

// Most

Velice pomalu překonala provazový most a při došlápnutí na pevnou zem si opět dovolila uvolnit sevřené svaly. „Zvládla jsem to!“ vyhrkla nadšeně a zavrtěla ohonem jako malé vlče. „Ještě aby ne,“ mírnila sebe samou rychle, „jsem přeci Electra. Dokážu všechno, co si zamanu.“ Dala čumák hezky vysoko, aby sama sobě dokázala, jak hrdá je. Ve skutečnosti byla ráda, že stojí nohama pevně na zemi a že kolem ní není žádný strašidelný les ani jezero. Právě naopak, příroda zde vypadala opět normální. Vlastně se zdála být o to krásnější, když teď spatřila ta nepěkná místa. Electra procházela mezi stromy a vychutnávala si svěží ranní vánek. Sluneční paprsky se třpytily v pásech, které pronikaly mezi větvemi stromů. A v tom vzduchu se jí povedlo zachytit pach nějaké živé bytosti. Electra neváhala a vydala se tím směrem.
Už z dálky viděla ležícího vlka neobvyklých barev. Pohodila ohonem a pokračovala směrem k němu. Zastavila se v dostatečné vzdálenosti, aby se dokázala rychle vzdálit, kdyby reagoval nepřátelsky. „Zdravím!“ houkla na ležícího vlka medovým hlasem. Hlavu měla mírně skloněnou, aby nepůsobila žádnou hrozbu a dala mu najevo, že nechce žádné problémy. „Kdo jste?“ vypadlo z ní trochu nezdvořile, přeci jen ona byla ta, kdo ho ruší při odpočívání. Potom mu dala prostor na reakci a stále tak trochu čekala, že přijde plán B: rychlý úprk.

// Temný les

Když se jí podařilo vyběhnout z lesa, na malý okamžik zastavila a vydechla si. Úlevou, že ať v tom lese číhalo cokoliv, ona neskončila na talíři a mohla pokračovat dál ve svých dobrodružstvích. Zlatá prasata, pomyslela si při vzpomínce na poslední zběsilý úprk. Teď by vedle sebe přítomnost Leta ocenila, přeci jen ve dvou se jde skrz děsivá místa o poznání lépe. A ačkoliv ona měla, dle svého mínění, pro strach uděláno, vždy se hodilo mít živý štít. Avšak doteď neměla štěstí na nového společníka či společnici. Vlastně vůbec neměla štěstí na nalezení jakéhokoliv vlka. Na to, že ji Solari i Leto tvrdili, že na ostrově existuje mnoho smeček, nepotkala nikdy více než jednoho osamoceného poutníka.
Jakmile se pořádně vydýchala, podívala se před sebe a zjistila, že nebezpečí rozhodně úprkem z lesa neskončilo. Před ní se nacházel lanový most. Pohupoval se ve větru a vypadal hrozivě. „Copak tady nemůže být nic jednoduché?“ zavrčela. Magie si vás sem jen tak přitáhne, ale pak dělá jakože nic. Kdyby raději pomáhala cestovatelům přes taková místa jako bylo tohle. Electra se nejistě otočila, za ní se nacházel širokodaleko jen ten Temný les, kterým rozhodně nechtěla znovu procházet sama. Nezbývalo tedy nic jiného, než pokračovat dál. Opatrně se opřela packou o první dřevo a vyzkoušela jeho pevnost. Most se zahoupal, ale nezdálo se, že by měl v úmyslu utrhnout se. A tak pomalu pokračovala, zatímco se snažila uklidnit svůj žaludek, aby jeho obsah zůstal v něm a nebyl vyhozen z mostu.

// Les u Mostu

// Jezero smrti

Od nepěkného jezera přišla do ještě nepěknějšího lesa. Jen stěží dokázala určit, že už je zase den. Ale byla setsakra šťastná, že tomu tak bylo. „Teda, být tady v noci, možná se i bojím,“ zamumlala sama k sobě. Částečně hlavně proto, aby zvuk jejího hlasu přerušil nepříjemné ticho. To ticho bylo na tomhle lese to nejhorší. Tedy zatím. Electra postupovala svižným krokem skrz nezdravě vypadajících stromů a se sklopenýma ušima a očima těkala ze strany na stranu. Pomalu se jí zmocňoval nepříjemný pocit, že v tomhle lese není sama. Ačkoliv necítila žádné čerstvé pachy, cítila na sobě hned několik očí. „To jsou jenom veverky,“ zasmála se a uvolněně pohodila ohonem. Inu, moc klidu jí to nepřineslo, ale zkusila to pěkně. Po chvilce téměř běžela, jen aby byla co nejrychleji pryč z tohohle lesa.

// Most