Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlásím Electru

Pořadí: 22

// Poušť

Konečně se dostala ze zajetí písku. Výhrou by se to dalo nazvat pouze stěží. Před jejím zrakem se rýsovalo jezero, ale oproti předchozímu, co potkala, tohle ani svým vzhledem nelákalo k tomu svlažit si sucho v tlamě. Právě naopak, jeho hladila byla modročerná a zlověstná. Navíc byla ve vzduchu cítit sůl. „Je to snad moře?“ zamyslela se Electra nahlas. Nic tomu nenasvědčovalo, přeci jen moře nebývají uzavřená ze všech stran pevninou. I přes nebezpečný vzhled vodní hladiny se vlčice začala pomalu přibližovat. Byla zvědavá a chtěla prozkoumat, jestli je ta voda vskutku slaná nebo sladká. Když už byla téměř na dosah jazyka, zachrastilo to pod jejím krokem. Sklonila oči k zemi a vyděšeně vyjekla: „Fuj!“ Ucukla tlapou pryč od hromádky kostí se stále ještě rozkládajícími se zbytky těla. Nechtěla zkoumat, co to bylo za zvíře a rozhodně se neřadila mezi mrchožrouty. Znechuceně tedy zvedla hlavu, otočila se zády k jezeru a s vážným výrazem odcházela pryč. Neměla v úmyslu u jezera zůstávat ani o vteřinu déle, než to bylo nutné. Ještě by se ukázalo, že tam žije nějaká příšera nebo tak něco. Její kroky ji tak vedly dál od pouštní krajiny.

// Temný les

// Oáza

Když opustila stín palem, opřelo se do ní opět naplno pouštní slunce. V hrdle jí rychle vyschlo, nehledě na to, že před malou chvilkou vypila velké množství vody. Teplé vody. Zamžourala na obzor, co se před ní rýsoval. Ale neviděla nic zvláštního, jen velké množství písku. „Je všude,“ odfrkla si a tlapou udělala malou písečnou vlnu. Poušť ji pomalu ale jistě přestávala bavit. Přeci jen se narodila ve vysoko položených lesech horského pásma, tudíž i vysoká teplota jí byla značně protivná. „Stejně tady nic krom malé havěti není,“ zabručela zklamaně. Nenašla ani necítila žádné čerstvé pachy vlků, přitom zde podle Solari měla být celá smečka. Ovšem tu najít v téhle rozsáhlé planině musí být v podstatě zázrak. Electra se rozešla směrem, odkud předtím vycházelo slunce a při tom bloumala nad tím, jak ti pouštní vlci žijí. Jak se dokáží vypořádat s touhle teplotou, s nedostatkem vody a s neustále se měnící krajinou kolem nich. Jak si tady asi dělají úkryty? Měla tolik otázek, snad v budoucnu najde odpovědi alespoň na některé z nich. Po nějaké době chůze ji začaly nepříjemně pálit polštářky na tlapkách. Písek byl rozpálený do běla. Vlčice proto zrychlila svůj krok a i přes riziko přehřátí se rozběhla přes písečné duny pryč.

// Jezero smrti

// Poušť

Oči ji přeci jen neklamaly. Opravdu to byly stromy. Navíc ne jen tak ledajaké. Byly vysoké s holým kmenem a nahoře byla koruna, která vypadala jako dost zvláštní kapradí. To nejdůležitější bylo pod nimi. Voda! Uprostřed pouště. Electra se k ní rozběhla a začala překotně hltat tekutinu. Bohužel se nedá říct, že by byla voda osvěžující. Ba právě naopak, byla odporně teplá. A přesto tahle životodárná kapalina chutnala skvěle. Za to mohlo to prudké slunce. Ještě chvíli a musela bych pít vlastní moč, ušklíbla se Electra znechuceně té představě, co jí právě v hlavě vytanula. „To bych raději zemřela,“ odpověděla sama sobě nahlas a zvedla povýšeně hlavu. Přeci by ona, princezna Stellské smečky, nedělala něco tak odporného. Sama ovšem věděla, že pro přežití jsou vlci schopní udělat mnohé a ona by také zvládla cokoliv, kdyby to znamenalo odvrácení ledové ruky smrti. Naštěstí teď bylo vše zažehnáno, alespoň na malý okamžik, když stojí uprostřed stínů palem a popíjí blahodárnou vodu.
Když se dostatečně napojila, všimla si, že je kolem vodní plochy dost rušno. Spousta malých obratlovců zřejmě hledala u vody útočiště stejně, jako Electra. Viděla několik hadů, co se hřejí na teplých kamenných skalkách, i malé hlodavce, co hrabou nory u kmenů stromů. Nejvíc ji zaujala podivně vypadající myš, měla příliš dlouhé zadní nohy a pohybovala se po nich skoky. Vlčice na nic nečekala a chňapla zuby po té malé potvoře. Neuskočila, nestihla to. Electra svou jednohubku na posilnění sežrala a ještě jednou se spokojeně napila z teplé vody. Nemohla ze sebe oklepat pocit toho ukrutného vedra, a tak se rozhodla pokračovat dál do pouště.

// Poušť

Slunce vystoupalo vysoko na nebe a jeho paprsky neúprosně spalovaly okolní zem. Ve zlatavé záři se jednotlivá zrnka písku třpytila jako malé drahokamy. Zároveň se zem pod nohama rozpálila do běla. Electra již nemohla jen tak polehávat, teplota začínala být přímo nesnesitelná. Zvedla se a rozhlédla se. Písek. Všude jenom písek. Nebylo vidět nic jiného a ona netušila, z jaké strany to vlastně předtím přišla. Zvolila tedy náhodnou stranu a pokračovala se svou cestou přímo za nosem. Několikrát se otočila a všimla si, že její stopy v písku rychle mizí. Zdálo se, že vzhled pouště se rychle měnil, jak mírný vítr přeséval písečnou pláň. Jak zde dokáže něco žít? stále dokola ji napadala ta tajemná otázka, na kterou neznala odpověď. Navíc tohle byla pravděpodobně ta klidnější a přívětivější tvář pouště. Jak to asi vypadá, když se takovou pouští prožene bouře? Prší v poušti? zarazila se další otázkou. Potřebovala by najít někoho, kdo se v tomhle zvláštním místě vyzná, aby ho mohla vyzpovídat a získat jeho znalosti. Teď ovšem potřebovala zmizet z toho přímého slunce. Hlavu nesla skloněnou k zemi a uši otočené vzad, aby se jí do nich nedostával štiplavý písek. Očima mhouřila, vlastně by je mohla úplně zavřít, vždyť stejně nevěděla, kam míří. To by ovšem nespatřila malého černooranžového klepíkatce, co ji proběhl mezi tlapkami. „Páni,“ vyhrkla překvapeně a otočila se za tím prapodivným tvorem. Měl velká makadla a prazvláštně zatočený ocásek s trnem. Zkoumala ho z dálky, nehodlala se k neznámému tvoru přiblížit. Nebyla hloupá a nechtěla zjišťovat, zda je ten tvor přátelský nebo ne. „Přeci jen tu je život,“ usmála se a přeskočila štíra. A pak v dálce něco zahlédla. Byl to snad strom?

// Oáza

// Kvetoucí louka

S ranními paprsky začala mizet tráva pod packami. Místo zelených hřejivých stébel nahradil zprvu nenápadný písek. S dalšími kroky ho podezřele přibývalo. Electra zastříhala ušima, doteď šla s hlavou více méně sklopenou a spíš než nad cílem své cesty byla zabraná do vlastních myšlenek. To co viděla ji téměř usadilo na její nádherné pozadí. „To je ta poušť!“ zvolala do prázdného prostoru kolem ní. Teď mohla říct, že už ji viděla. Stejně jako Leto i Solari, vlastně i to malé nebohé vlčátko Caspiana sem chtěla dostat, aby mu nebyla zima. Těžko říct, zda dokázal přežít tak sám. Electra by se tomu vůbec nedivila, přeci jen na těchto ostrovech se zdálo být možné i nemožné. Rozhlédla se na všechny strany, neviděla kolem sebe nic než písek, který se v ranních paprscích leskl jako zlatá voda. Široko daleko nikdo nebyl, a tak si mohla dovolit trochu dětské radosti z neznámého. Nadšeně se rozběhla po písku. Běhat v něm byl opravdu zvláštní pocit, jednak se jí zrníčka písku sypala mezi prsty, druhak odletovaly všude kolem a čas od času skončily i v její tlamě, a navíc jaksi každý pohyb stál víc energie. Vůbec to nebylo jako běhat po písčité pláži, kdeže. Praštila sebou na písčitou zem a válela se ze strany na stranu jako malá. Tohle řádění jí úspěšně vyhnalo z hlavy všechny starosti, a to přesně nyní potřebovala. Zůstala ležet na zádech a s vyplazeným jazykem oddechovala.

// Tajga

Dělala rychlé kroky, aby se dostala z tajgy co nejrychleji. Husté stromy ji rychle obklopili, a tak bylo nepravděpodobné, že by při pohledu přes rameno zahlédla Leta, přesto to nechtěla riskovat. Hlavu měla strnule upřenou přímo před sebe a uvnitř ní se honily všelijaké myšlenky a pocity. Snažila se je umlčet a získat znovu kontrolu sama nad sebou.
Teprve když jí začala šimrat do tlapek tráva, oddechla si a dovolila svému tělu trochu se uvolnit. Nahlas si povzdechla: „Ach, to bylo setkání.“ Ještě stále cítila omamnou vůni Leta, jakoby jí její chlupy od něj načuchly. To se možná i stalo, přeci jen se spolu tulili dost dlouho. Problesklo ji hlavou, že by ze sebe tu vůni možná měla smýt, ať si pročistí srst i mysl. Vydala se proto k říčce, která skrz louku protékala.
Když k ní došla, zůstala zírat na hladinu. Už byla noc, krásná letní noc s čistým nebem. V řece se jako v zrcadle odráželo tisíce hvězd. Tisíce hvězd a jedna smetanová vlčice s nepořádkem v hlavě. Ne, umýt se ničemu nepomůže. Ani prolití obou uší nevypláchne myšlenky z mozku. Packou zčeřila vodní hladinu a sledovala, jak se celý obraz rozvlnil. Místo koupele pouze sklonila tlamu k řece a pořádně se napila osvěžující vody.
Ve svém životě se nikdy nenaučila zpracovávat své emoce. Nevěděla, jak na to. A tak udělala to, co uměla lépe. Rozhodla se vše zatlačit, jak nejhlouběji uměla. Napěchovala všechny ty pocity do malinké krabičky a zalepila nálepkou “Nebezpečné, pozor“. A aby na ní z krabičky nemohl vyskočit čertík, rozběhla se jak nejrychleji uměla směrem od veškeré zeleně. Běh jí vždy dokázal pročistit hlavu.

// Poušť

Za její slova byla odměnou sladká pusa přímo na čumák. „Najdeme se navzájem,“ zakončila plány do budoucnosti. Asi bylo jedno, kdo koho bude hledat a jestli vůbec. Přeci jen ostrovy nebyly nekonečné a zmizet z nich se podle všeho nedalo. Dřív nebo později na sebe narazí, ať už vlastní snahou nebo obyčejnou náhodou. A Electrou tolik nenáviděný osud nakonec ukáže, zda první zakoukání může být i to poslední.
Poslouchala jeho slova a zamyšleně přikyvovala jeho úvahám. „Já si myslím, že nic jako šťastné konce není,“ promluvila jako pravý pesimista. Nebo snad realista? „To z těch krásných momentů dělá to nezapomenutelné,“ usmála se na něj, vždyť to bylo hořkosladce krásné. „Nic netrvá věčně, ani život samotný ne.“ V přítomnosti Leta ji začínaly trápit hlubší a hlubší myšlenky. Nemohl za to ani tak on, jako samotný cit, co v ní vzbudil. Jak to bývá u těch, co se neumí vypořádat se svými emocemi, jeden pocit otevře stavidla a vyplaví se celá zadržovaná nádrž. „A smrt se mi zrovna nezdá jako šťastný konec,“ ironicky se uchechtla, možná aby sama sobě odlehčila tíhu oné myšlenky. Při těch úvahách se jí před očima vybavil chladný pohled jejího otce a otupující bolest. Na okamžik měla pocit, že zkameněla na místě. Dech se jí zrychlil stejně jako tlukot srdce. Trvalo to jen pár sekund, než znovu nabila kontrolu nad svou myslí a utlačila kruté vzpomínky hluboko do podvědomí. Přesto se schovala do Letovy srsti jako by hledala bezpečné útočistě. „Pojďme si ještě chvilku užít tohle nádherné setkání,“ vydechla.
Ležela a kdyby mohla, spočítala by kolik má na sobě Leto chlupů. Chtěla si toho o něm zapamatovat co nejvíc. Jeho slastnou vůni, jeho charismatický hlas, každou barvu jeho heboučké srsti, okouzlující úsměv tlukot jeho srdce. Tušila, že se tenhle čas chýlí ke konci. Věděla, že jestli brzo neodejde, možná to nedokáže nikdy. A ta představa ji děsila víc než to, že už by se spolu nikdy nesetkali. Narovnala tedy krk a věnovala Letovi procítěné olíznutí. „Budeš mi chybět,“ přiznala a naposledy se otřela o jeho krk. Poté se postavila, podívala se mu přímo do očí, ale už nic říct nedokázala. Chvěl by se jí hlas, a to nechtěla přiznat. Proto jen kývla na rozloučenou a vydala se tam, odkud předtím přišli. Srdce jí říkalo, aby se ještě otočila, a ještě jednou spatřila krémového vlka. Rozum jí ovšem říkal pravý opak, ztratila by pak tu sílu odejít z tohohle krásného zážitku. Ona udělala to, co jí život naučil. Poslechla rozum a zadupala své pocity hluboko do země. Jen v tlamě cítila hořkou chuť loučení.

// Kvetoucí louka

Na tváři se vykouzlil úsměv. Líbilo se jí, jak byl Leto upřímný a otevřený. Na nic si nehrál a ona měla pocit, že také může být sama sebou. Ten slib byl nezávazný, což jí vyhovovalo. Nebyla to těžká slova milostného vyznání, jen příslib dvou vlků, co si rozumí. Pro Electru to bylo první zakoukání a ona ve svém životě neměla zrovna dobré ukázky kvalitních vztahů. Ostatně se zdálo, že ani Leto nepoznal mnoho lásky na tomto světě. Tedy krom svého bratra, to je ovšem úplně jiný typ náklonnosti. „Můžu ti je zopakovat,“ prohlásila hravě, „raději ti je časem dokážu.“ Byla z těch co věří, že činy jsou silnější než slova. Stejně jako papír i slova snesou vše. Čas nakonec ukáže, jestli k sobě patří. V tomto okamžiku cítila, že chce být s ním.
Leto s ní ve všem souhlasil a ona se nemohla přestat usmívat jako měsíček na hnoji. Jeho blízkost jí stoupala do hlavy. Vnímala jeho teplo, vůni těla i hebké chlupy a opíjela se jeho přítomností. „O tom přeci život je, překonat všechny překážky.“ A kdo to nezvládne, skončí to s ním špatně. „Věříš na šťastné konce?“ položila mu zapeklitou otázku.
Ta představa zabíjet vlky mu doslova otevřela tlamu. Electra se musela znovu rozesmát. Nepatřila mezi ty vlky, kteří by něco takového dokázali udělat. Byla vlastně kolem a kolem dost mírumilovná. Vlastně za celý život neublížila ani mušce, ehm, mimo tedy velkého množství nejrůznější zvěře. Nikdy nejen tak pro zábavu. Ale tvářit se, že by dokázala zabít i vlka, to jí problém nedělalo. „Všechny ty, co by nám stáli v cestě!“ stupňovala proto. „Přísahám,“ odvětila mu, „na svoje krásné oči.“ Tuhle část si obzvlášť užila.

Přikývla, aby dodala sílu svým slovům, kletba zněla pravděpodobně. Avšak všichni se vzbudili živí a zdraví a nezdálo se, že by kvůli tomu musel přijít statný cizinec, co políbil spícího vlka. „Magie,“ uzavřela to tedy jednoduše, „tady se prostě může stát cokoliv. Už si na to pomalu začínám i zvykat.“ Čím déle dýchala zdejší vzduch, tím více si byla jistá, že celé ostrovy jsou magií přesycené. Možná ji trochu děsilo, že může být až takhle nevypočitatelná a uspat celou smečku na dlouhou dobu. Na druhou stranu, jak Leto říkal, nikomu se nic nestalo, tudíž to nebylo nic zlověstného. Nezbývalo tedy jinak než doufat, že už znovu neusnou. Ani ona ani on, maximálně v náručí toho druhého.
Mohla si snad vlčice přát slyšet něco jiného, než že ji bude hledat. Tou větou ji vykouzlil úsměv na tváři a teplo v duši. „Kdo hledá, najde,“ zasmála se jemně a tím foukla teplý vzduch do jeho měkoučkého kožíšku. „A já se určitě vrátím,“ dodala tišeji, spíš jako poznámku sama pro sebe. Jistě se to dostalo i k jeho uším. Electra ovšem neplánovala nic dopředu, její kroky byly stejně nevyzpytatelné jako vítr prohánějící se širým světem. Jednou foukal tam, jindy onam. Leta by ovšem chtěla vidět znovu a cestu znala, nic by tedy nemělo stát v cestě jejich znovushledání.
Po návrhu tajných jmen musela chtě nechtě vyprsknout smíchy. Představila si sebe samotnou se svítícím pozadím a Letovu hlavu jako součást hory sněhu, snad ne toho žlutého. „To jsou parádní přezdívky,“ pochválila ho nakonec, když se dokázala přestat smát. „Budu tedy Electra alias Světluška,“ zazubila se, „a až se naučím svítit, prosvítím jakoukoliv tmu!“ Vlastně to bylo dost příhodné jméno, to se muselo nechat. „A ty budeš Sněhulák, zmrazíš vše, co by nám mohlo stát v cestě,“ úplně se do těch nových identit vžila. S přezdívkou jako by snad získali superschopnosti. „Nikomu nesmíme naše hesla říct,“ řekla se smrtelnou vážností, „jestli se je někdo dozví, budeme ho muset zabít!“ Při té poslední větě jí zaškubaly pobaveně koutky. „Přísaháš na svůj chlupatý ocas?“ nakonec se jí podařilo udržet důležitý výraz, zatímco doufala, že se naladí na její vlnu.

Electra & Leto
Počet lehkých úkolů splněných: 2
Počet těžkých úkolů splněných: 1

Tlapku do vzduchu, 10 kšm, 11 procent rozdělit:
+4 Vytrvalost bude 6 %
+4 Rychlost bude 8 %
+1 Obratnost 9 %
+2 Schopnost lovu 9 %

Moc děkuji za akci ♥

Věnovala mu celou svou pozornost. Nechala ho napřed mluvit a přemýšlela o tom, co říkal o zvláštní nemoci celé smečky. Možná to skutečně vysvětlovalo, proč předtím necítila mnoho pachů a jak bylo možné, že se tak dlouho míjeli. „Třeba to byla nějaká kletba?“ navrhla zamyšleně, přeci jen to znělo trochu jako z pohádky o Šípkové růžence. „Každopádně se vám nic nestalo, tak to asi nebyla zlá kletba,“ povzbudivě se na něj usmála, nevěděla co víc by mu na to měla říct. Bylo jí jasné, že tohle bude mít na svědomí opět podivně silná magie na ostrovech. Co ji už tak jasné nebylo, proč zrovna Leto byl tou magií oblíben, když zažíval taková podivná dobrodružství. Ale závěr byl stejný, „Také jsem moc ráda, je mi s tebou krásně.“
Lehl si po jejím boku, což umožnilo přitulit se k němu ještě blíž. Byla ráda, že to vidí podobně jako ona a nemá v plánu ji nutit do něčeho, o co by sama nestála. Pohodila ohonem a věnovala mu jedno olíznutí na tvář, tentokrát ne nijak hravé. Byla to plnohodnotná pusa. „Rozhodně se nevidíme naposled,“ slíbila mu, i když dost neurčitě, že se s ním nechce přestat vídat jen tak. „Měli bychom si vymyslet nějaké znamení, aby bylo jasné, že to jsme my dva. Kdybychom se náhodou potkali v jeskyni a neviděli, kdo jde na druhé straně zástěny,“ navrhla mu v návaznosti na jeho vyprávění v Začarovaném lese.

Pozorovala zlatavého vlka a zaposlouchala se do tónu jeho hlasu. Nemohla se toho zvuku nabažit. V jejích uších zněla jeho slova tak melodicky, a to i když mluvil o úplně normálních věcech jako právě o jeho smečce. Electra samozřejmě nepotřebovala, aby ji sděloval citlivé informace, spíš si chtěla sama udělat obrázek, jak to tady vlastně chodí a kde všude by teoreticky měla ona sama být opatrnější. Přeci jen nechtěla potkat toho zlého alfu, ještě by ji spálil na prach. Otočila krk a podívala se do dálky, kterým ukazoval. Inu, neviděla nic moc než husté stromy a jen sem tam vyčuhující hory. Ale Ledové pláně viděla, už tam se předtím procházela, aniž by tušila cokoliv o smečce nebo třeba Letovi. Ten se nyní dostal až k ní a přitulil se. Srdce se jí divoce rozbušilo, když se i ona zabořila do jeho srsti. „Stejně je to zvláštní,“ zamumlala s pohledem upřeným na obzor, „museli jsme se tolikrát minout, než jsme se konečně potkali.“ Vrátila své modravé oči k těm jeho bílým a vřele se na něj usmála. Byla moc ráda, že ho mohla potkat. O velikosti smečky toho moc nevěděl, nevadí, přeci jen sám říkal, že je v ní teprve krátce.
Ústa se jí opět zkřivila v dlouhém zívnutí. Následovalo nespokojené mlasknutí a Electra se chtě nechtě musela uložit ke spánku. Položila své tělo k zemi a stále přitulená k Letovi chvíli jen vnímala jeho pravidelné zvedání hrudníku a neunavitelný tlukot srdce. Vychutnávala si jeho teplo i hebkost kožíšku. Měla pocit, že ho zná roky. Přesto bylo něco, co ji trápilo a jelikož nebyla jedním z těch, kdo chodí dlouho okolo horké kaše, zašeptala mu: „Tuším, že se budeš muset vrátit za svou smečkou.“ Nechala tu větu viset ve vzduchu, než pokračovala. „Já ale smečku nehledám,“ řekla mu to naprosto na rovinu. Neměla v plánu usadit se, rozhodně ne s prvním vlkem, kterého potkala. I když jí s ním bylo tak době, věděla že jejich společný čas je omezený. Možná jednou bude ta správná chvíle, kdy se potkají jejich osudy. Nyní jim načasování moc nepřálo, zdálo se. „Ráda bych s tebou strávila ještě alespoň pár příjemných okamžiků,“ vydechla své přání a zabořila se čumákem hluboko do jeho srsti, aby se mohla nechat okouzlit jeho vůní.

// Kvetoucí louka

To, že nebyl divný a nelíbal svého bratra zatraceně ráda slyšela. Na důraz své spokojenosti rázně přikývla. „Teď už by to bylo jenom divné,“ zabručela. Dál se tomuto tématu věnovat nechtěla, přeci jen by se ještě mohla dozvědět něco divnějšího.
Leto začal polemizovat o tom, čím vším bychom mohli být, kdybychom nebyli vlci. Při zmínce o bachyni ho Electra hravě šťouchla čumákem do krku. „Lepší utíkat, než být chycený. Ať už jako zajíc nebo vlk,“ prohlásila. Vždyť to byla pravda, jejich život byl důležitější. „Ale raději bych to nikomu neříkala,“ podívala se na něj se vší vážnosti. „Tedy to, že jsme takhle zbaběle utekli,“ zdůraznila mu. Rozhodně nestála o to, aby si všichni vlci v okolí špitali, jací jsou ti dva zbabělci, ať už bylo nebezpečí skutečné nebo ne.
Ukázal směrem k lesu, a tak se oba dali do pohybu. Electra šla těsně vedle něj a rozhlížela se kolem. Byla už opravdu dost unavená, z dlouhého běhu ji bolely svaly. Tlamu ji rozevřelo pořádné zívnutí. Vrátili se spolu na místo, kde už předtím jednou byla. Procházeli mezi hustými lesíky a ona dumala nad tím, jak jí mohla přítomnost smečky předtím uniknout. Možná se příliš soustředila na Solari. Přesto zde ani teď necítila větší množství čerstvých pachů, i když vlci tudy očividně procházeli. „Kam až sahá ta vaše smečka?“ tázala se Leta zvědavě. „A jak je vlastně velká?“ doplnila ještě svou otázku. Potom už věděla, že nemůže dál, zastavila a posadila se. Pohled stočila k Letovi a s úsměvem čekala, jestli přijde až k ní.

Víceméně úspěšně se jí dařilo stříhat ušima tak, aby je nedokázal zajmout. Na jeho otázku mu věnovala znechucený pohled. „To bys byl fakt divný,“ počastovala ho se zkrabaceným obličejem, „kdyby to bylo ještě malé vlče, dalo by se to pochopit, ale to on není!“ Raději mu to vysvětlila podrobněji, i když doufala, že si opravdu dělá jenom legraci. Raději se chtěla ujistit, podívala se na něj vážně a zeptala se: „Neděláš to, že ne?“ Pak už se musela začít smát i ona, strčila do něj čumákem a pobaveně pohodila ocasem ze strany na stranu.
„To tedy jsem,“ zahihňala se. Užívala si, když ji Leto lichotil. Jeho slova šla přes uši přímo srdce a hladila ji po duši. „Někdy se mi povede udělat i výboj,“ řekla téměř výhružně. Myslela samozřejmě statickou elektřinu, tak hluboké pochopení fyziky jako obyčejný vlk neměla, zakládala svá slova pouze na životních zkušenostech. Moc dobře ale věděla, že v tom není sama a dokáží to v podstatě všichni vlci. Navíc to nemohla nikterak ovládat, vždy se spíš lekla. Tvářit se jako kouzelník ovšem mohla.
Spokojeně se o něj opřela, ráda by na tomto místě zkameněla a zůstala s ním v objetí. Obzvlášť, když by ji pak ostatní chodili obdivovat, to by teprve bylo. Na druhou stranu ještě toho bylo tolik, co chtěla vidět. „To by bylo krásné,“ pronesla tiše. „Nemohli bychom spolu mluvit, a to by byla škoda,“ podotkla. Rozhovory s ním si užívala a byla by škoda o ně přijít, ať už jako sochy nebo jako květiny. Co by byla Electra za květinu? Možná narciska, to by mohlo sedět.
Electra si vzpomněla na jeho předchozí starosti o tom, že musí být na území smečky. Trochu neochotně se proto zvedla a řekla mu: „Dokážu ještě jít, můžeme se přesunout na území smečky, jestli chceš?“ Opravdu myslela na dobro někoho jiného než jí samotné? To bylo pro ni přinejmenším zvláštní. Vzpomněla si na naštvaného alfu a dodala: „Ne nikterak hluboko na území, jen na kraj.“ Aby ona neměla problém, že tam je a on zároveň neměl problém, že tam není. Rozešla se s ním směrem, který určil.
// Tajga

// Úkol 19: Přitulení se (2)