Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zastříhala ušima, aby to jedno dostala z jeho sevření. Koukala se na něj, když říkal, že má jen bratra. Na jednu stranu to pro ni bylo dobré, mohla si ho nárokovat ona sama. Na druhou stranu otázka zněla, jestli by jí dal přednost i před jinými vlčicemi, kdyby je znal. Electra si byla jistá, že ano. Navíc bylo hloupé řešit, co by kdyby. Bylo jen tady a teď a oni tu byli spolu. „Jenom jestli nedáváš bráškovi pusu na dobrou noc,“ vyplázla na něj škádlivě jazyk.
Ten okamžik, než Leto promluvil, pro ni trval věky. Dívala se na své tlapky a rozmýšlela nad vším tím, co by mohl odvětit. Srdce jí rychle bušilo, všechna krev se nahromadila do tváří a měla sucho v ústech. Tréma z ní spadla, jakmile promluvil. Zdálo se, že oba zažívají úplně to samé. Electra našla pohledem opět jeho oči a zářivě se na něj usmála, v očích jí přitom zajiskřilo štěstím. „To jsem moc ráda,“ vydechla spokojeně. Nechala se přivinout na jeho tělo a přitulila se k němu. Potom si položila hlavu na jeho huňatý krk a zachumlala se mu do srsti. Kdyby to bylo na ní, tohle tulení by trvalo věky. Vnímala jeho libou vůni a nemohla se ji nabažit. Ležela o něj opřená a bylo jí blaze, cítila se s ním naprosto v bezpečí. Spokojeně proto zavřela oči a úplně se tomu pocitu poddala, jakoby se vznášela na obláčku. Nikdy nezažila nic krásnějšího. „Mohli bychom tu spolu ležet navždy,“ libovala si nahlas. A přesto ve vzduchu visela nevyřčená otázka ohledně toho, jak to bude dál. Přeci jen Leto měl svou smečku a svého bratra. Musel se tam dřív nebo později vrátit. Electra smečkový život zatím neplánovala. Dovolil by snad ten přísný alfa, aby se vídal s vlčicí mimo smečku? To byl ovšem problém jejich budoucích já, který rozlouskne až sám čas. „Taky si tak unavený?“ zeptala se ho Electra a na důkaz svých slov dlouze zívla. Byla připravená zamhouřit oči a dopřát odpočinek unaveným svalům i mysli. Tady v náručí Leta se jí nemohlo nic stát.

// Úkol 19: Přitulení se (1)

Oba byli chytří, o tom nemohlo být pochyb. I když každý rozvíjel své schopnosti jiným směrem. Spolu se vlastně dost dobře doplňovali. Electra jako ukecaná dámička, co má vždycky co říct a Leto jako tichý pozorovatel, co řekne spíš méně. Když byli spolu, hranice mezi nimi se smývali a vlčice často slova nenacházela, zatímco vlk ano. Jaro jim pořádně zamotalo hlavy.
Začal ji oblizovat všude po obličeji a Electra hravě mezi smíchem kňučela: „Né, to né, pomoc!“ Jakmile dostala možnost, tlapou odstrčila Letovu tlamu na stranu a sama mu věnovala jedno olíznutí na tvář. „A máš to,“ zazubila se na něj a přestala mu odtlačovat hlavu. Na jeho poznámku s bratrem zareagovala trochu žárlivě. „Snad ani nikoho jiného,“ vypadlo to z ní naprosto automaticky, aniž by nad tím přemýšlela. Začínala si Leta pomalu ale jistě nárokovat pro sebe.
Rozhlédli se, jakou způsobili na louce paseku. Podařilo se jim rozválet dost velký okruh a teď stáli uprostřed jako největší zloduši. Z jejího komplice začaly ty lístky a stébla opadávat, jak se pohyboval. Rozesmála se s ním a zamávala ohonem, tím i ona spustila další vodopád okvětních lístků. „A včely kvůli nám nebudou mít co jíst,“ povzdechla si, „chudinky, budou muset popoletět asi o dva metry dál.“ Krom zválené části byla přeci louka plná jiného lučního kvítí, a i tráva, kterou dnes pováleli, se rychle zvedne.
Opět cítila to podivné šimrání v břiše. Sledovala Leta, jak opatrně tahá barevný květ z jejího kožichu a ztěžka polkla. Musela mu přeci něco říct, vždyť tohle setkání bylo tak úžasné, zopakovala by si ho znovu a znovu, kdyby mohla. Nadechla se a podívala se mu přímo do očí. „Je mi s tebou moc hezky,“ vychrlila ze sebe jedním dechem. „Ještě nikdy jsem se takhle necítila,“ dodala a sklopila oči téměř stydlivě.

// Úkol 10: Vlk se vyválí v květinách a nějaké mu uvíznou v kožichu (4)

Jejich dětinské hašteření pokračovalo. Snažil se chytře vybruslit a vcelku se mu to dařilo. Electra na něj v duchu aktuální situace vyplázla jazyk. „Bla, bla, bla,“ oponovala velice dospěle. „Nikdo s rozpáraným břichem neskončil, takže jsme asi oba chytří,“ dodala s nevinným úsměvem. „Nebo jen hlupáci s rychlýma nohama,“ uchechtla se. To samozřejmě nepřicházelo v úvahu, tedy alespoň v jejím případě rozhodně ne.
Vlk se poddal útoku. Než stihla vynést své požadavky, podrazil jí úlisně nohy a ona skončila na něm. Aby nemohla zmizet, obtočil ji tlapami. Zkoušela se vymanit, ale bylo jasné, že má vlk větší sílu. Nakonec se tedy podmanila a nechala se olíznout. „Fuj, sliny na tváři a chlupy v tlamě,“ hraně zakňourala a vyplivla pár Letových chlupů, co mu při pádu vytrhla a teď ji šimraly na jazyku. „To je skutečné peklo,“ pokračovala s dramatickým výstupem, „kéž by mě ten divočák dostal!“
Všude kolem nich byly okvětní lístky, na zemi, ve vzduchu i v jejich kožiších. To bylo teprve správné vylepšení kožichu, k čemu by jeden potřeboval magické předměty. Electra si užívala blízkost pohledného vlka, cítila jeho teplo i tlukot srdce. Jeho srst byla sametově hladká, jako dělaná pro to zabořit do ní hlavu a odpočívat. Koukala se mu do očí a nevěděla, co mu říct. „Víš,“ začala opatrně. Co mu to vlastně chtěla říct? Že jí je s ním dobře? Že s ním chce trávit více času? Že se jí opravdu líbí? „Máš něco v kožichu,“ dokončila nakonec myšlenku úplně jiným směrem než původně chtěla. „Tisíce a tisíce malých rostlinných pozůstatků,“ zasmála se, sama v nich byla obalená jako řízek ve strouhance. „Budiž jim země lehká,“ požehnala naoko seriózně směrem k Letově kožichu a loupla po něm pobavený pohled.

// Úkol 10: Vlk se vyválí v květinách a nějaké mu uvíznou v kožichu (3)

Leto vydechoval obdobně jako ona, načež se svalil mezi květiny vedle ní. Pozvedla obočí a sledovala, jestli ještě dýchá nebo ho to unavilo k smrti. Naštěstí dýchal a hned potom Electře svými slovy potvrdil, že je v pořádku. Tahle informace ji zahřála u srdce. Byla šťastná, vážně šťastná. Adrenalin jí rozpumpoval krev a teď postupně opadal z jejího systému, to byl blažený pocit. A navíc se nic nestalo tomu, se kterým se cítila tak dobře.
Jeho úsměv pro ni byl pouhopouhým potvrzením toho, jak byla důvěryhodná. Nu, vzápětí do ní další větou dloubnul. Už nabrala dost síly, už ji nebolelo mluvit, a tak se uchechtla a začala se bránit: „Sebevědomá a hloupá jsou dvě rozdílné věci!“ Co si začal, to má mít. „Navíc ty sám jsi byl pravý hrdina,“ zasmála se pobaveně. „Utíkej!“ pokusila se napodobit jeho hlas, samozřejmě se jí to vůbec nepodařilo a znělo to spíš vtipně. Aby perfektně napodobila celou situaci, lehla si na bok a nohama kmitala ve vzduchu v nápodobě zběsilého úprku.
Zničehonic se začal chovat jako malé vlče. A co hůř, přinutil Electru k tomu stejnému. Válela se s ním po rozkvetlé louce a všude kolem nich lítal prašný zlatavý pyl. Vlčice se začala smát zvonivým smíchem, úplně jako když byla malá. Leto v ní rozdmýchával pocit domova, svět se najednou zdál lehčí a hezčí. Podařilo se jí vymanit se z jeho hravého sevření a neváhala udělit mu rychlý protiútok. Zvedla se na předních nohách a opřela se o něj předníma tlapama. Naoko mu chňapla do volné kůže nad lopatkami, v zubech ovšem sevřela jen chlupy. „Vzdej se!“ vyzvala ho s vážným tónem skrz sevřené zuby s jeho chlupy.

// // Úkol 10: Vlk se vyválí v květinách a nějaké mu uvíznou v kožichu (2)

// Začarovaný les

Běžela, dlouho a vytrvale. Měla pocit, že běží celé roky. Minimálně její plíce to tvrdily, když jen stěží popadaly dech. Slezina vystřelovala bolestivé podněty do levého boku. Ale bylo to potřeba, pokud orgány chtěly dál vykonávat svou funkci a nebýt rozcupovány vzteklým divokým prasetem. Nehledě na to, že by to byla pěkně potupná smrt. Vůbec se nehodila pro princeznu, nebyla dostatečně romantická.
Les kolem ní postupně řídl a konečně se objevila vytoužená mýtina porostlá květy. Vlčice ještě rozkmitala nohy při posledních pár skocích, než padla vysílením do zelenavé trávy. Rozplácla se jako brambora přímo do rozkvetlého kvítí. Ztěžka oddechovala, cítila každý jediný sval v těle. Svalová vlákna stále pracovala, i když Electra již ležela, křeče jí způsobovaly nepříjemnou bolest. Na druhou stranu cítila i úlevu, dokázala utéct a jak se zdálo, starostlivá matka už ji nepronásleduje. Zvedla hlavu, aby mohla otočit pohled k lesu. Divočáka opravdu neviděla, tu také vidět nechtěla. Chtěla spatřit Leta a ujistit se o úspěšnosti jeho útěku.
A opravdu, zlatavý vlk přiskákal až k ní a zeptal se ji na stejnou otázku, co by ona v zápětí položila jemu. Přikývla a slabě hlesla: „Jsem.“ Modré oči si prohlédly vlka, neviděly žádná otevřená zranění, to bylo dobře, poté se opět vrátily na bílé oči vlka a nasadily tázavý pohled. „A ty?“ otázala se ho stroze, na víc teď neměla energii. Potom jen ležela a oddechovala.
Jakmile se jí trochu uklidnilo srdce a tělo se uvolnilo ze sevření křečí, usmála se na Leta. „Vidíš… nakonec… jsem… nás sem… zavedla,“ dostala ze sebe mezi výdechy a mrkla na něj s úsměvem. Pomalu se jí začala vracet klasická nálada i sebevědomí. Mohla teď předstírat, že směr jejího úprky byl záměrný a vůbec ne náhoda, ale kdo ví, jestli ji zrovna tohle Leto uvěří.

// Úkol 10: Vlk se vyválí v květinách a nějaké mu uvíznou v kožichu (1)

Čas zkoumat jeho reakci na upozornění ohledně mláďat nebyl. Kdyby ano, Electra by ho moc ráda začala poučovat, jak jsou divočáci nebezpeční. Matky s mláďaty obzvlášť. Teď ale chtěla být co nejdál od toho nebezpečí. Hleděla přímo před sebe, uši stažené u hlavy, tělo co nejníže u země. Snažila se plížit, jak nejtišeji to šlo. Koutkem oka zkontrolovala smetanového vlka vedle sebe, vypadal obdobně zabraný do akce tiše zmizet. A přesto vzduch prořízl ostrý zvuk křupajícího dřeva. Šlápli na větev. Ona nebo on? To bylo jedno, stalo se to. Electra zmrzla na místě a jediné co stihla bylo věnovat Letovi vyděšený pohled. Cítila, jak jí tluče srdce, zvuk pumpující krve jí hučel v uších. Za zády uslyšela vzteklé zachrochtání. Takhle umřu? proletělo jí hlavou.
Naštěstí ji z transu vytrhl Letův hlas, jako by jí tím do cév nalil novou mízu. Vyjekla a rozběhla se seč jí síly stačily. Každá buňka v těle byl odhodlaná přežít a utéct nazlobené svini. Běžela hlubokým lesem a jen stěží se dokázala vyhýbat všem kořenům a kmenům, dařilo se jí to zatím výborně. Zdálo se, že jí příroda sama napovídala, kde je který strom. Znovu pocítila to podivně hluboké spojení s rostlinami, už podruhé od doby, co vstoupila na tyto ostrovy. To teď nebylo důležité. Soustředila se pouze na střídání nohou a daleké skoky. Nedokázala sledovat dění kolem sebe, byla příliš zabraná do útěku. Netušila, zda za ní běží divočák, mláďata nebo třeba jen Leto. Tedy doufala, že ten za ní stále běží, kdyby neběžel… Inu, těžko by mu dokázala jakkoliv pomoci proti té hoře masa. Nyní to bylo pouze na něm, odpovídal za svůj život stejně jako ona za ten svůj.
Electra běžela a běžela, bezmyšlenkovitě a daleko. Chtěla být co nejdál od divočáků i od celého děsivého lesa. A jak to tak bývá, žádný plán je nejlepší plán. Krom podařeného úniku od nebezpečí zamířila vlčice přímo na místo, kam se předtím snažili dostat. Sama o tom zatím neměla ani ponětí. Osud nebo jen zatraceně šťastná náhoda? A byl Leto stále po jejím boku?

// Kvetoucí louka

// Úkol 25: Začarovaný les umí vypadat ráno i romanticky, ovšem o trochu méně, když se v něm oba s partnerem ztratíte (8)

Leto byl mnohem tolerantnější k okolnímu světu než vlčice. Možná to bylo dáno větší dávkou empatie, se kterou se byl schopná vcítit do ostatních? Electře tahle schopnost chyběla, nikdy předtím ji nepotřebovala. Proto na vlkova slova jen protočila oči. Hlavně bylo důležité, že byla šťastná ona, ostatní si za svůj život podle ní mohli sami. Trochu krátkozraký pohled na svět to byl, avšak vlčice zatím nezažila nic, co by ji mělo přesvědčit o opaku. „Jojo, šťastní,“ zabručela a raději nechala tohle téma ležet. Společnou řeč by mohli hledat dlouho a existovalo tolik milejších témat, co spolu mohli probírat.
S každou další větou, co vycházela z vlkových úst, bylo zřejmé, že je zalíbení vzájemné. Ať už se svítícím kožíškem, ledovou jinovatkou, nebo jen s obyčejnou srstí. Electra se na Leta koukala s upřímným úsměvem a na nějaký ten moment nemohla najít vhodná slova, kterými v konverzaci pokračovat. To bylo u té ukecané princezny opravdu bizarní. A ještě zvláštnější bylo, že ji to ani trochu netrápilo. Obvykle jí bylo příliš dlouhé ticho nepříjemně trapné, ale s ním ne. Mohla by klidně jenom stát vedle sebe a nemluvit celé hodiny. Bylo jí s ním opravdu blaze. Škoda, že takové okamžiky zpravidla rychle končí.
Šli bok po boku stále hlouběji do lesů. Kmenů kolem nich přibývalo a začaly jim víc a víc uzavírat cestu. Každý kořen se zdál býti tím bludným. Electře došlo, že jsou naprosto ztracení. A jak říká první Murphyho zákon: Může-li se něco pokazit, pokazí se to. Leto se zastavil a varoval ji před blízkou přítomností divočáků. Vlčice zastavila a rozhlédla se, neměla zřejmě tak citlivý čumák nebo silnou magii, aby si toho pachu všimla sama, ale když ji na něj Leto upozornil, byl zřejmý. Štiplavý pach visel ve vzduchu. Natahovala uši, jestli něco neuslyší. V dálce bylo slyšet tiché kvičení. „Mláďata,“ špitla Letovi a očekávala, že mu dojde vážnost celé situace. Jaké teď měli možnosti? Přeprat rozzuřenou svini je téměř nemožný úkol, s tím by mělo problém i pět vlků, natož dva. Jediná uskutečnitelná možnost tedy byl ústup. „Musíme zmizet,“ zašeptala, „potichu.“ A začala pomalými kroky odcházet na druhou stranu, než odhadovala přítomnost pruhovaných prasátek. Bude jim tenhle tichý a klidný ústup umožněn nebo budou muset vzít nohy na ramena? To bylo zatím ve hvězdách.

// Úkol 25: Začarovaný les umí vypadat ráno i romanticky, ovšem o trochu méně, když se v něm oba s partnerem ztratíte (7)

Začal jí skládat poklony, ta slova ji hladila po duši. Přijala jeho slova s vřelým úsměvem. Poslouchala jeho pohled na jména jako na nálepku osobnosti „To je jistě možné,“ souhlasila s ním, „je zvláštní, že jméno může být v podstatě jakékoliv a nemusí mít ani žádný hluboký význam. Vlk by se mohl jmenovat Kámen a stále by to bylo jeho jméno. Těm, kteří by ho znali, by se to jméno nezdálo divné, možná ze začátku. Ale pod tím jménem vždy vybaví právě toho vlka, nikoliv obyčejný kámen.“ Jména byla opravdu zvláštní, a co teprve přezdívky. Zdálo se, že ji Leto zatáhl do dumavé nálady.
To, co říkal o osudu, dávalo hlavu a patu, avšak Electru to přesvědčit rozhodně nedokázalo. „I zemřít by bylo v tomto případě Vaše rozhodnutí…“ konstatovala suše. Potom zavrtěla odmítavě hlavou: „Ne, na osud nevěřím. Nenechám si něco přikazovat od nikoho, rozhodně ne od nějaké vyšší moci.“ Vlčice si téměř rozzlobeně odfrkla, očividně měla vůči osudu silný postoj. Sama netušila proč, možná kvůli hrdosti?
Jejich smích plnil ranní vzduch příjemnou atmosférou. Roznášel se po lese a zvonil na barevné lístky stromů. Leto se k ní přiblížil a poděkoval jí. To Electru trochu zaskočilo, vlastně netušila, proč by jí měl děkovat, zvlášť za urážení jeho alfy, dokonce opakované! Ale líbila se jí jeho blízkost. Opětovala mu oční kontakt i úsměv. „Jsem ráda, že jsem Vás pobavila,“ řekla jemným hlasem.
Leto měl svou magii rád a měl pro to i spoustu praktických důvodů. Electra jenom zamyšleně pokývala hlavou, neměla co víc k tomu dodat. Stejně jako on dal za pravdu jí ohledně magické přitažlivosti ostrovů.
Svého bratra bránil před její poznámkou, co vypustila z tlamy. Vlčice ho poslouchala, jeho bratra Yara neznala, a tak ho nemohla soudit. Tedy mohla, ale ne negativně před jeho bratrem, kterému chtěla být nablízku. Měla sice kousavou povahu, nebyla ovšem hloupá. A přesně proto je lepší stát sám na nohách a neopírat se o ostatní. I ty slabší život donutí naučit se všemu, poznamenala sama sobě v duchu. Na venek jen prohlásila: „Je skvělé, že se dokázal oklepat ze své smůly. A že jste se dokázali znovu setkat, lepší než předtím.“
Věnoval jí další pochvalu, tentokrát opravdu srdečnou. Rozmávala svůj ohon ze strany na stranu a celá se narovnala, jako by se mu chtěla ukázat v celé své kráse. „Zářím díky dobré společnosti,“ odvětila mu skrytou lichotkou na jeho osobu. Byl opravdu výborným společníkem a Electra se s ním cítila lépe než s kýmkoliv jiným. Pozorný, smál se jejím vtipům a rozvíjel myšlenky, řeč s ním jednoduše nestála. A navíc byl sám velice pohledný. Při představě ledových trnů se musela začít smát. „To by bylo hodně nepraktické. Už nikdy v životě by sis nemohl lehnout na záda!“ osvětlila mu pobaveně. „Ale ledové vločky na srsti, skoro jako jinovatka, to by mohlo být krásné a osvěžující v létě,“ podpořila jeho prvotní nápad. „Když si necháš tvou přirozenou srst, bude to taky skvělé,“ mrkla na něj. Lepší pochvalu vymyslet nedokázala, chválit ostatní jí bylo naprosto cizí, avšak jemu chtěla dát najevo, že na sobě nemusí nic měnit, že už teď je dostatečně oslnivý.
Leto se chopil iniciativy a pozval Electru na louku. Ona nadšeně souhlasila a byla připravená vyrazit. Ale kudy? Stejně jako Leto se rozhlédla ze strany na stranu. Ani vlčice netušila, kde se zrovna nachází. Přeci jen minule ji i do lesa i z lesa vedla její průvodkyně a nyní byly úplně na jiném místě, než byla ona před pár týdny. Nechtěla ovšem vypadat jako neschopná, a tak sebejistě řekla: „Tudy!“ Rozešla se směrem, kterým doufala, že se louka nachází. Po několika ujitých metrech mohlo být jisté, že ta cesta vede pouze do hlubšího lesa. Les se najednou zdál nepřátelštější než předtím. Nebyl teď náhodou čas, kdy prasnice chodily s mláďaty?

// Úkol 25: Začarovaný les umí vypadat ráno i romanticky, ovšem o trochu méně, když se v něm oba s partnerem ztratíte (6)

S úsměvem přikývla a řekla jen: „To je dobře.“ Moc dobře věděla, že důvěra v někoho není zrovna silný argument, ale rozhodně nechtěla Leta přesvědčovat o tom, že ho jeho bratr v budoucnu určitě zradí. Kvůli smečce, příteli, vlčici? Kdo ví. Electra nevěřila v dobré konce, ty patřily jen do pohádek. Avšak neviděla důvod, proč o svém postoji přesvědčovat jejího společníka, mohli se zaměřit na tolik hezčích a zajímavějších témat.
Ohledně původu jména nic nevěděl, jen že si tak říkají celý život. „Jména jsou zvláštní,“ konstatovala, „vždyť já mám také jméno Electra a s elektřinou vůbec nic společného nemám.“ Pořád to bylo její jméno, ztotožňovala se s ním, i když žádné jiskry v životě neviděla, tedy kromě blesků. Byla snad počatá při bouřce? S takovou informací ji matka neseznámila, naštěstí. „Nemyslím si, že by jméno mohlo nějak předurčovat, jakou povahu jeden získá,“ dodala ještě se zamyšleným pohledem na modře zbarvené listí. „Věříte na osud, Leto?“ zeptala se.
Byla ráda, že ho popis scény shořelého fénixe pobavil a neurazil. Mávla ohonem a užívala si zvonivý tón jeho smíchu. „To jsem naštěstí neviděla,“ zavrtěla hlavou, „ta představa je ovšem k popukání.“ Leto ji sklonil poklonu, jaká je s ní zábava. To jí zvedlo náladu i sebevědomí. „Ach, děkuji, trefovat se do vlků je mé hobby,“ zasmála se lehkovážně. V zápětí zvážněla a podívala se na něj s hraným ustaraným výrazem: „Jen dejte pozor, až toho svého alfu zase uvidíte, ať se Vám ta představa neobjeví v hlavě a Vy mu nemusíte vysvětlovat, proč se nemůžete přestat smát.“ Podle toho, co jí o něm říkal, by to asi alfa nepřešel se smíchem.
„Zvykám si na ní,“ odvětila mu neurčitě. Měla mu snad začít vyprávět, že ji získala po matce, kterou celý život nesnášela a že kvůli ní nikdy nezískala náklonost svého otce? Ale magie jako taková za to samozřejmě nemohla, element to byl krásný a Electra milovala cítit vítr v srsti při zběsilém běhu. Pomalu ale jistě se učila mít ji ráda. Na absenci magie u jeho bratra pozdvihla obočí. „Vážně žádnou? Páni, to musí být smolař,“ ujelo ji z tlamy rychleji, než se nad tím stihla zamyslet.
Electra se zamyslela. „Myslím, že voda sem na ostrov dopraví všechny, alespoň já se sem dostala také díky vodě. A co teprve ten malý prcek Caspian, jak ten byl promočený.“ Těžko říct, co sem ty vlky táhlo. Snad osud? Ale to ne, spíš… „Magie. Třeba funguje magie jako magnet?“ navrhla, neboť magie byla na zdejších ostrovech všudypřítomná. Nebylo to jen pár elementů jako u ní doma. Celá země pumpovala vlastní energií a jestli dokáže přemisťovat vlky z jeskyně do jeskyně, jako jí vyprávěl Leto, určitě zvládne přitahovat vlky. Nu co, teď už to bylo fuk, podle Solari se tyto ostrovy nedaly opustit.
Pomalu přikývla hlavou, znělo to, že zatím nepotkal nikoho, s kým by si úplně padl do noty. Samozřejmě kromě jeho bratra, ale ten jí nepřekážel. „Třeba jednou najdeš někoho s obdobným zážitkem,“ nadhodila jen jako odpověď, aby věděl, že ho poslouchá. Dál se nevyptávala, vše co chtěla zjistit už zjistila.
Nechala se unášet melodií jeho hlasu. Vyprávěl o sněhu, který i jí byl blízký, a tak se opravdu dokázala vcítit do jeho líčení. „Třpytivý a skvostný,“ přidala svůj příspěvek brouknutí, „chladný a přitom tak vřelý.“ Už teď jí chyběla zima. „A co teprve, když se první sněhové vločky začnou snášet na zem, jak lechtají na čumáku. Každá je jiná a všechny jsou dokonalé.“ Natáhla před sebe tlapku snad ve snaze zachytit nějakou z imaginárních vloček.
Ohledně magií souhlasil se vším, jak s praktickou, tak estetickou stránkou. „Do té doby budu muset zářit jen silou své osobnosti,“ uchechtla se. Ne, že by to zrovna u ní měl být problém, že ano. „Ty jsi nepřemýšlel o žádném vylepšení kožichu?“ zeptala se ho. Solari jí vyprávěla o vlcích s náhrdelníky, křídly nebo i změnou jejich srsti. Rozhodně se ho nechtěla dotknout, vždyť ten vlk byl nádherný sám o sobě a nemusel na sobě nic měnit. Stále sebejistá Electra najednou cítila, jak se jí hoří tváře a přetáčí se jí žaludek, takový trapas! „Tedy ne že bys to potřeboval!“ vyhrkla proto v zápětí trochu překotně.

// Úkol 25: Začarovaný les umí vypadat ráno i romanticky, ovšem o trochu méně, když se v něm oba s partnerem ztratíte (5)

Na jednu stranu s ní souhlasil, na druhou to viděl jinak. Electra ho sice poslouchala, ale názor ji jen tak někdo změnit nedokázal. Možná časem, až uvidí, že jsou vlci, kterým se dá bezmezně věřit. Pro ni ani rodinné pouto nebylo žádnou zárukou. Avšak přeci jen jeho slova vložila brouka do hlavy vlčice. Kdyby byl ten vlk sám, a ne s bratrem, jistě by si osvojil více schopností on sám, protože by ho k tomu život dohnal. Ale byl kvůli svému bratrovy snad Leto poloviční? Nevypadalo to tak, očividně z něj vyrostl schopný a rozumný jedinec, a to Electru zaráželo. „Snad Vás nikdy nezradí,“ zamumlala tišeji, znělo to skoro jako prosba nebo požehnání. Bylo zřejmé, že vlčice byla vůči rodinným poutům skeptická.
Kráčeli dál a dál do hlubin lesa. Ani jednoho zjevně netrápilo, kam mají namířeno. Prostě šli a užívali si společnost toho druhého. Electra přemýšlela nad Letem a jeho bratrem, jak se vzápětí dozvěděla, Yarem. Uchechtla se nad tou kombinací, někdo měl očividně smysl pro humor. Bylo ji také jasné, že s takovými jmény si je musí dobírat vlci na každém kroku, proto se rozhodla nesnížit se na úroveň ostatních a raději se zeptala se seriózní tváří: „Ta jména vám dali rodiče nebo jste si je vymysleli sami, když jste se ztratili?“ Obě varianty byly naprosto možné.
Představila si opeřeného ptáka s dlouhými rudými pery a jeho vzplanutí, z vyprávěných pohádek moc dobře věděla, že takový fénix nakonec shoří. „Aby nespálil sám sebe,“ zasmála se při té představě, „nezbylo by z něj nic víc než hrstka popela. A potom byste museli hlídat jeho prach, aby vám náhodou neuletěl při nějaké vichřici. Nakonec by se znovu zrodil, ale byl by dočista plešatý!“ Přišlo ji to náramně zábavné. Její slova byla samozřejmě naprosto nevhodná, ať už to byl nebo nebyl její alfa, stále to byl alfa a ona jako tulačka chodila po hodně tenkém ledu. Kdyby se to daný vlk někdy dozvěděl, asi by sama zažila jeho ohnivý vztek. Electra ovšem neměla strach, rozhodně ne z něčího namachrovaného ega, a navíc takhle daleko.
Leto o sobě odhalil, že ovládá jí tolik známou magii větru. Musela se usmát, k té magii cítila v průběhu života tolik hněvu, aby teď našla vlka se stejnou magií, se kterým jí bylo tak dobře. „Tak to máme něco společného,“ mrkla na něj spiklenecky a nechala jeho kožichem prohnat slabý záchvěv vzduchu, aby mu svá slova názorně dokázala.
„Plavání miluji,“ vyhrkla téměř rychleji, než Leto domluvil. Miluji? překvapila s tím slovem sama sebe, obvykle své preference nedávala najevo s takovou razancí. Možnost zaplavat si se jevila jako příjemná zábava, obzvlášť s takovým krásným samcem po boku. Navíc jí to dá možnost vidět, zda i bez toho objemu srsti je Leto pořádný svalovec nebo jen vyhublý proutek. „Mohli bychom se u jezera zastavit, přeci jen to máte po cestě,“ navrhla mu s úsměvem.
Doplnil jí ještě příběh o jeskyni, tentokrát to všechno znělo trochu jinak a dostalo jiný nádech. Okvětní lístky nepůsobily jako děsivá výzdoba ve skrýši vlkožrouta. Rozhodně to muselo být zvláštní, na tom se bezpochyby oba mohli shodnout. „A potkal jste tam někoho zajímavého, když jste s nimi mluvil?“ zeptala se ho ještě na jednu otázku ohledně toho divného zážitku. Vlastně se snažila nenápadně vyzvědět, jestli třeba nepotkal nějakou vlčici svého srdce na onom tajemném místě. Zatím mluvil pouze o svém bratru a o své smečce a ona doufala, že to tak zůstane.
Cítila jemné napětí ve vzduchu, vnímala svůj i jeho dech a viděla jeho úsměv. Jiskra definitivně přeskočila u obou mladých vlků. Zalíbení se ve vlčici prohlubovalo s každou další informací, co ji Leto prozradil, vlastně si byli oba dost podobní, alespoň ona to tak viděla. „Sníh je překrásný,“ souhlasila s ním a vzpomínala na vlastní domovinu plnou horských vrcholků, které po většinu roku byly schované pod sněhovou peřinou. „Také jsem původem ze severských končin,“ naladila se s ním na stejnou notu. On pohodil ohonem a pohladil u toho ten její, výboj té energie projel celý tělem a ona mu věnovala sladký úsměv.
„Zajímavá otázka,“ řekla, aby získala trochu času nad tím zamyslet se. „Poslední dobou mám pocit, že začínám mít větší vztah k přírodě,“ přiznala se mu, vůbec netušila, že je to právě kvůli magii země, co jí teprve krátkou dobu kolovala v žilách. „Myslím si, že síla všech elementů je působivá,“ popravdě nepotkala zatím nikoho, kdo by se od těchto základních magií oddálil. „Slyšela jsem o vlcích, co mohou číst v mysli jiných, jakoby to byla jejich vlastní, to musí být praktické,“ vzala to nejprve z té užitečné strany. „Avšak jednou bych chtěla umět rozzářit svou srst,“ zasmála se jako malé vlče při té představě. Matka ji kdysi vyprávěla, že taková magie opravdu existuje a ona by se jí jednou chtěla naučit, když bude mít příležitost.

// Úkol 25: Začarovaný les umí vypadat ráno i romanticky, ovšem o trochu méně, když se v něm oba s partnerem ztratíte (4)

Jeho bratr pro něj byl bezpochyby ten nejdůležitější tvor na světe a nebylo to nic divného, jestli strávili celý život jenom spolu mimo toho prvního půl roku, co si jeden stejně příliš nepamatuje. „Je pěkné mít někoho po svém boku,“ souhlasila, ačkoliv v zápětí dodala, „někdy ale i to může být pořádně svazující.“ Ona nikoho takového neměla, možná kdysi měla pocit že ano, avšak to již dávno vzala voda a nyní bloudila světem raději sama. Přítomnost druhého tvora, ke kterému by ji vázaly tak silné city, jako očividně Leta s jeho bratrem, ji děsila. Ne, ještě nebyla doba se usadit, najít si partnera, mít vlčata… Ještě toho tolik ve světě neviděla. Vlčice měla hrůzu ze závazků, vybudovat si s ní hluboké pouto bude těžké. „Jak se vlastně jmenuje Váš bratr?“ zeptala se a tím zahnala své vlastní zpátečnické myšlenky.
Leto dál vyprávěl o bratrovi a o jejich smečce. Vypadalo to, že se vlk přidal hlavně kvůli svému bratrovy. Electra ho poslouchala a nemohla se nezasmát. „Jestli vás dva nikdo nezastavil už na hranicích, dost to vypovídá i o místních ochráncích,“ vypustila uštěpačnou poznámku. Ne, že by ona měla zkušenosti s tímto postem, ale mluvit do toho uměla dobře. „To musel alfa opravdu zuřit,“ přitakala nakonec Letovy. Tamní alfa byl zřejmě opravdu silný a autoritativní jedinec, to Electru nikterak neoslňovalo. Naopak se jí zdálo ironické, že kvůli chybě na straně více členů smečky se zlobí na toho, kdo dovedl zájemce o přijetí tak daleko, jak to dokázal. Avšak nechtěla už více rýpat do jejich smečky, změnila proto raději téma rozhovoru s nově nabitou informací. „Ovládáte led?“ tázala se ho bez okolků, „to je zajímavé, o takové magii jsem ještě neslyšela.“
Cítila na sobě jeho pohled, ale nebyl jí nepříjemný. Opětovala mu úsměv a přikývla, „ano, i u jezera jsem byla. Tehdy byla ještě moc velká zima na to pořádně si zaplavat.“ Teď už teplota stoupala a pár temp by mohlo být příjemným osvěžením. Vlk ji pak dal návrh, že by se s ní do pouště rád podíval, tedy až mu pomine zákaz vzdalování se od smečky. Byl to návrh do budoucnosti, možná i dost daleké. To v Electře způsobilo malou vnitřní bouři. Bála se neznámého pouta, ale s Letem jí bylo tak krásně, chtěla s ním strávit co nejvíc času mohla. Vždyť to bylo po dlouhé době poprvé, kdy se opravdu uvolnila, alespoň na malý okamžik při povídání o květinách. „Uvidíme tedy, kdy to bude,“ zahrála to raději do autu, „moc ráda potom s Vámi půjdu.“
Chápala, že pro něj může být téma opuštěné vlče trochu větší téma. Přeci jen už věděla o něm a bratrovi a jejich podobném osudu. Oni ale měli stále sebe navzájem, zatímco Caspian neměl nikoho. „Doufejme,“ zabručela a už dál nerozváděla téma vlče.
Nebyla tam hrdinská zápletka, kdy prorazil svým tělem tu podivnou stěnu nebo se vyškrábal na strop a uprchl tenkou průrvou. Spíš puf a vše bylo tak jako dřív. To bylo pro vlčici drobné zklamání, měla ráda hrdinské příběhy s mocnými činy. Nedala to na sobě ovšem znát a dál poslouchala o jeho pozoruhodném zážitku. Leto si byl jistý, že to nemohl být sen. „Ano, magie tady má být opravdu silná, i mě to říkala jedna vlčice,“ přikývla. „Obchodník se prý jmenuje Wu,“ poučila světlého vlka se svou jedinou znalostí, co o něm měla. Zem pod nohama ji začala studit a ona se podívala ke svým nohám, kde ještě před chvílí byla zelená tráva. Nyní se koukala sama na sebe v odrazu ledové plochy. To bylo opravdu úchvatná ukázka dovednosti. Electra zastavila a koukala se na svůj obličej vedle toho Letova. Byly opravdu pohledná dvojka, to musela uznat. Usmála se na něj do odrazu v zrcadle a znovu se ji nalila krev do tváří. Ještě, že mají vlci srst, co jim to červenání zakrývá. „A proč zrovna led?“ zeptala se k jeho volbě magie, „snad kvůli tvým očím, Leto?“ Podívala se mu do jeho očí, tentokrát těch skutečných a ne v zrcadle z ledu. Možná si všiml, že mu právě začala tykat.

// Úkol 25: Začarovaný les umí vypadat ráno i romanticky, ovšem o trochu méně, když se v něm oba s partnerem ztratíte (3)

Electra nabyla dojmu, že se s myšlenkou despotického alfy trefila přímo do černého. Na malý okamžik sklonila hlavu k zemi a uši stáhla dozadu. Někde hluboko v hlavě slyšela káravý hlas svého otce. Hluboká rána na krku zprudka zabolela, jak kdyby byla čerstvá. Naštěstí ránu zakrývala hustá srst a emoce vlčice rychle zakryl její znovunabytý úsměv a sebejistota. Zatlačila svou minulost opět dozadu své mysli, kam ani ona ani nikdo jiný nemohl dosáhnout a věnovala se plně zlatavému po svém boku. Zdálo se, že zatím Leto sám nevěděl, co si o tamní alfě myslet. „Byl by to hlupák, kdyby nepřijal takového vlka, jako jste Vy,“ neodpustila si drzou poznámku směrem k alfě, kterého ani neznala. Soucit? vyvstala jí otázka v hlavě. Nechtěla ovšem přerušovat plynulé vyprávění Leta, který se začal otevírat čím dál tím více. Normálně by zneužila jeho otevřenost jako možný zdroj informací, co může využít proti němu, ale u něj to bylo jiné. Chtěla vědět, kým byl, kým je a kým bude. „Smečky umí být zbytečně zkostnatělé,“ protočila oči a zasmála se, „ale mají i pár výhod. Třeba pořádnou porci vysoké zvěře.“ Byl to snad pokus podpořit Leta podpořit v tom, že smečka nemusí znamenat konec volnosti, jakýsi náznak empatie od té sebestředné vlčice? „Vyzvali jste snad alfu na souboj? Ukradli jste jídlo ze společného lovu?“ ptala se rošťácky, opravdu byla zvědavá, co tenhle zdánlivý slušňák mohl provést, že způsobil rozruch v celé smečce.
Smečka se prý nachází v horách. Electra se zamyslela, hor viděla na tomto ostrovu vícero, ale ty, které měl namysli, očividně ještě nepotkala. Inu, možná mohla své další kroky směřovat právě do nich, ačkoliv přidat se do smečky rozhodně neměla v úmyslu. Poté promluvil o louce, ta už byla Electře známá, souhlasně přikývla: „Ano, na té louce jsem byla, ale květiny ještě nekvetly. Teprve končila zima.“ Vzpomínala na napůl úspěšný lov, který tam se Solari podnikly. „Teď na jaře musí být nádherná,“ vydechla sladce při té představě svěžích jarních květin. Přírodu opravdu milovala a před Letem nechávala průchod svým opravdovým pocitům, alespoň co se tohoto tématu týkalo. „Tu poušť bych chtěla také vidět, nikdy jsem na takovém místě nebyla,“ podotkla ještě, nejvíc ji zajímala ta podivná zvířata, o kterých ji vyprávěla její předchozí společnice.
Doptal se na Caspianovy rodiče. Vlčice zavrtěla hlavou. „Nikdo široko daleko nebyl, prý je ze Stříbrného údolí, ale nevím, jestli je to někde v okolí.“ Tahle informace jí nějak utkvěla v hlavě. „Myslela jsem, že bych mu našla alespoň nějaké opatrovníky, nakonec se ztratil v mlze a už jsem ho nenašla,“ tvářila se jako by měla být hrdinný zachránce. Ve skutečnosti to byla ona, kdo zrychlil a přesvědčil Solari, že už se pro něj vracet nebudou, jinak se samy ztratí. Třeba ho našel někdo další, obhájila si ještě rychle v hlavě, aby měla čisté svědomí.
Jeho děsivý příběh pokračoval. Přehrávala si jeho popis v hlavě. Jeskyni, kožešinu, žádný východ, zvláštní poloprůhlednou stěnu a cizí tichý obrys. Z toho vyprávění se jí dělalo úzko. Padl na ni podivný klaustrofobický pocit způsobený živým vyprávěním Leta. Aby alespoň částečně zakryla své momentální rozpoložení, zeptala se ho na zcela logickou otázku: „A jak jste nakonec unikl?“ Byla napnutá jako struna. Vyprávění očividně mělo dobrý konec, vždyť tu s ní nyní Leto šel tím magickým lesem a nikde v okolí nebylo žádných divných stěn ani obrysů. Jen samé kmeny a kořeny stromů. Na chvíli se lekla, že by to mohl být jenom sen. Podívala se na své světlé tlapky, dotýkaly se zelenavé trávy. Všechno vypadalo skutečně, ale les kolem ní začínal vypadat strašidelněji.

// Úkol 25: Začarovaný les umí vypadat ráno i romanticky, ovšem o trochu méně, když se v něm oba s partnerem ztratíte (2)

Jeho chvilkové nejistoty si nevšimla, ona viděla jen to, že ji poslouchá a snaží vzít si její slova k srdci. Měla ráda, když ji vlci poslouchali. S filozofickou náturou vlka před sebou si byla čím dál jistější, očividně mu bylo do vínku dáno vše rozebírat. Vždyť i ta slova, která používal, byla důkazem jeho hlubokého chápání děje kolem něj. „Zákonitostí,“ zopakovala po něm s uchechtnutím slovo, co by žádný hloupý vlk nepoužíval. Mohlo to vyznít trochu hrubě. „Ne každý dokáže svět pochopit do hloubky a stejně přežije,“ konstatovala. Možná to myslela jako narážku na hloupé či naivní vlky, co chodí po zdejším světě, nebo jako další povzbuzení, že není důležité, co si ostatní myslí. A možná to taky nemyslela nijak a jen to vypustila z tlamy, protože jí to zrovna přišlo na jazyk. Tak či onak se rychle změnila atmosféra, když Leto přimhouřil oči a věnoval Electře chladný pohled, že skoro opravdu udělala krok vzad. Ale zvládla se udržet a hleděla mu dál přímo do očí. Letovy koutky se pomalu roztáhly do úsměvu, napřed letmého, až přešly do pravého úsměvu. Ten úsměv ji zasáhl přímo do srdce. Nemohla jinak než se sama usmát, a to opravdu upřímně. Světle modré oči jí zajiskřily krátkým pocitem štěstí. Zpustila z něj pohled, aby našla opět svůj hlas.
Leto svůj úsměv ovšem neudržel dlouho, jeho další slova byla smutnější. Electra zvědavě střihla ušima a poslouchala, co má na srdci a proč se nemůže vydat tam, kam chce. Prozradil ji, že se před nedávnem přidal do smečky. Zajímalo by mě, jestli byl ve stejné smečce jako Solari, pomyslela si vlčice v duchu, než vlk dořekl své důvody. Trochu ji to zarazilo, ještě neslyšela o tom, že by smečka nutila vlky zůstat na konkrétním místě a nevycházet za její hranice, ledaže… Ne, to jí nedávalo smysl, aby tenhle očividně inteligentní vlk zastával místo tak hluboko v hierarchií, tuhle možnost okamžitě zavrhla. To by znamenalo, že by se s takovým vlkem nemohla zahazovat. Potom existovala ještě jedna možnost. „To máte tak přísného alfu, že vám nedovolí ani cestovat?“ nadhodila, ale než stihl Leto cokoliv odpovědět, sama rozšířila svou myšlenku, „Přesně proto jsem raději tulačka, smečka je hrozně svazující.“ Oklepala se při vzpomínce na svého otce a jeho pevnou ruku při vedení Stellské smečky. Poskytla tak možnost Letovy nemluvit o svém postavení, pokud jí to samozřejmě nebude chtít nakonec prozradit. „A ta vaše smečka je někde tady poblíž?“ zeptala se raději zvídavě. „Potkala jsem zatím jenom vlčici, co prý měla svou smečku v poušti,“ dodala ještě.
Stejně jako ona ani on nikdy albína nepotkal. Využila okamžitě příležitosti poučit někoho o svých nově nabitých znalostech a zkušenostech. „Byl opravdu zvláštní. Celý bílý, ale jeho srst nebyla hustá, právě naopak. Měl na sobě spoustu míst, kde prosvítala světle růžová kůže. A jeho oči byly světle oranžové. Neuměl ještě ani pořádně mluvit, byl úplně bezmocný,“ vychrlila ze sebe popis toho malého prcka. „Potom jsem ho ale ztratila, když jsem se ocitla v mlze a už ho neviděla,“ pokrčila rameny. Nebyl na ní vidět ani náznak strachu nebo soucitu nad osudem nebohého vlčete. Popravdě jí nezáleželo na tom, co se s ním stane. To byla holt příroda, a ta umí být vskutku krutá. Ale třeba se s ním ještě někdy potká, to bylo ve hvězdách.
Slyšela, že i on se rozešel a zanedlouho se ocitl po jejím boku. Electra sledovala koruny kolem, jejich barevné listí, poslouchala zpěv ptáků a sem tam zabloudila pohledem i na Leta. Jeho vůně jí zamotala hlavu a ona nevnímala, kam plynou jejich kroky. Ráno bylo krásné, romantické a jako stvořené pro procházku s pohledným cizincem. Jakmile začal vyprávět, ponořila se zcela do jeho hlasu. Uměl to podat tak, že měla pocit jako by tam stála sama. To co říkal bylo děsivé, ale jí to znělo téměř jako pohádka, protože to říkal on svým příjemným hlasem. „Ach, to zní vskutku hrůzostrašně,“ souhlasila nakonec, když se vytrhla z jeho kouzel. „Zjistil jste, kdo to na vás číhal?“ vybídla ho k pokračování příběhu, aniž by si uvědomovala, že by to pro něj třeba nemusel být nejpříjemnější zážitek.

// Úkol 25: Začarovaný les umí vypadat ráno i romanticky, ovšem o trochu méně, když se v něm oba s partnerem ztratíte (1)

Zdálo se, že právě otázka toho, kdo vlastně je, způsobila vlkovo hluboké dumání a zavinila jejich setkání. Prohlásil, že se na to snaží najít odpověď, nad tím se Electra musela trochu ironicky zasmát: „Někdy je lepší moc nepřemýšlet a jenom konat.“ Ale to, že ona byla taková samozřejmě nemuselo znamenat nic pro vlka, co stál před ní. Přeci jen někdy se hodí přemýšlet než dělat ukvapené činy. „Mně se zdáte jako galantní filozof,“ usmála se na Leta, „zatím vás ale moc neznám, třeba zdání klame. Možná se z vás z vteřiny na vteřinu stane krvežíznivý lotr!“ Ta představa ji spíš pobavila, než že by ji brala vážně, pronesla to ovšem s naprosto seriózní tváří a na oko zalapala vyděšeně po dechu.
Jejich rozhovor příjemně plynul a Electra byla v jeho přítomnosti stále uvolněnější. Měla pocit, jako by se znali mnohem déle než pár hodin. Navrhnul jí projít se s ním, třeba opět na to podivné místo plné kamení. Zvláštní pocit v břiše akorát sílil a motýlí křídla ji šimraly po celém těle. „Budu Vám ráda dělat společnost,“ nadšeně přikývla. „Zatím nejpodivnější setkání bylo s malým albínem jménem Caspian,“ zadumala nahlas. „Co se stalo Vám? Něco nebezpečného?“ nadchla se pro potencionální dobrodružný příběh.
Slunce už se muselo přehoupnout přes horizont, ranní světlo již proniklo i přes koruny stromů a rozlilo se celým lesem. V tom jemném světle jeho srst nabrala úplně nový nádech, leskla se jako drahý kov a vypadala tak načechraná. Bílé oči odrážely světlo jako čerstvě napadlý sníh. Electra se v nich na malou chvilku ztratila a jen stála a koukala. Ve vzduchu bylo cítit jaro, čas lásky a ona si začala uvědomovat, jak moc propadá Letově kouzlu. Kdyby mohla, začala by se celá červenat. Aby zakryla své rozpaky, rozešla se náhodným směrem hlouběji do lesa. U toho pohodila svým dlouhým ocáskem a jemně jím pohladila Leta po těle v němé výzvě k chůzi.

Noc se začínala chýlit ke konci a ptáci na stromech to věděli moc dobře. Vlčice je nevnímala, byla příliš zabraná do rozhovoru se statným samcem, co jí imponoval. Cítila jeho pohled a tušila, že ho dokázala vyvést z míry svou první větou. Lichotilo jí to a byla na sebe hrdá, že to zvládá se vší grácií. I když sama byla z tohoto setkání nanejvýš zaskočená a nevěděla, kam se tohle setkání až dostane. A možná to na tom bylo krásné. Asi poprvé sama netušila, co od živé bytosti chce. Letovo odkašlání ji vrátilo nohama pevněji na zem a znovu se otočila přímo na něj. Nechala se unášet proudem konverzace a s nepředstíraným zájmem ho poslouchala. Zdál se… ztracený. Nejen v lese, ale i sám v sobě. Avšak nebál se to přiznat, a to chce pořádnou dávku kuráže. Tenhle přístup byl vlčici cizí, ve svém životě měla pouze chladné vlky, co nikdy nepřiznali jakoukoliv chybu. Leto byl úplně jiný. „Ať je tím, kým je,“ mrkla na něj, „a nebo tím, kým chce být.“ Vypadalo to, že vlci, co se na těchto ostrovech nenarodili, na ně přichází stejně zmatení. S jasným cílem najít sebe samotné a změnit svůj osud. Do toho se Electra uměla vcítit dokonale. „Tyhle ostrovy jsou opravdu podivné,“ musela s ním souhlasit. Vždyť teď stáli uprostřed lesa s korunami těch nejrůznějších barev. Otočil otázku na ní a tím ji vrátil vítr do plachet, mluvit o sobě, to bylo její. Zajiskřily jí oči a začala vysvětlovat: „Nikterak dlouho na ostrovech nejsem, vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostala…“ Odmlčela se, když si vybavila první dny ve zdejších horách. „Už jsem ovšem procestovala velký kus zdejší krajiny a viděla nejedno nádherné místo,“ pokračovala ve svém vyprávění, jakoby snad touhle krajinou procházela dlouhé roky, „viděla jsem jezera, louky, lesy a skály.“ Rozmluvila se a bylo jasné, že má slabost pro přírodu. „Asi nejzvláštnější místo bylo uprostřed Mlžných plání, plné obrovských balvanů s různými nákresy,“ vzpomněla si na Oblouky bohů, ačkoliv jejich název ani účel neznala, jen ten zvláštní pocit, co tam cítila. Úplně se ho zapomněla ze slušnosti optat, zda tam náhodou nebyl taky. Hold mluvit o sobě ji šlo přeci jen o něco lépe.