Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Noc se začínala chýlit ke konci a ptáci na stromech to věděli moc dobře. Vlčice je nevnímala, byla příliš zabraná do rozhovoru se statným samcem, co jí imponoval. Cítila jeho pohled a tušila, že ho dokázala vyvést z míry svou první větou. Lichotilo jí to a byla na sebe hrdá, že to zvládá se vší grácií. I když sama byla z tohoto setkání nanejvýš zaskočená a nevěděla, kam se tohle setkání až dostane. A možná to na tom bylo krásné. Asi poprvé sama netušila, co od živé bytosti chce. Letovo odkašlání ji vrátilo nohama pevněji na zem a znovu se otočila přímo na něj. Nechala se unášet proudem konverzace a s nepředstíraným zájmem ho poslouchala. Zdál se… ztracený. Nejen v lese, ale i sám v sobě. Avšak nebál se to přiznat, a to chce pořádnou dávku kuráže. Tenhle přístup byl vlčici cizí, ve svém životě měla pouze chladné vlky, co nikdy nepřiznali jakoukoliv chybu. Leto byl úplně jiný. „Ať je tím, kým je,“ mrkla na něj, „a nebo tím, kým chce být.“ Vypadalo to, že vlci, co se na těchto ostrovech nenarodili, na ně přichází stejně zmatení. S jasným cílem najít sebe samotné a změnit svůj osud. Do toho se Electra uměla vcítit dokonale. „Tyhle ostrovy jsou opravdu podivné,“ musela s ním souhlasit. Vždyť teď stáli uprostřed lesa s korunami těch nejrůznějších barev. Otočil otázku na ní a tím ji vrátil vítr do plachet, mluvit o sobě, to bylo její. Zajiskřily jí oči a začala vysvětlovat: „Nikterak dlouho na ostrovech nejsem, vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostala…“ Odmlčela se, když si vybavila první dny ve zdejších horách. „Už jsem ovšem procestovala velký kus zdejší krajiny a viděla nejedno nádherné místo,“ pokračovala ve svém vyprávění, jakoby snad touhle krajinou procházela dlouhé roky, „viděla jsem jezera, louky, lesy a skály.“ Rozmluvila se a bylo jasné, že má slabost pro přírodu. „Asi nejzvláštnější místo bylo uprostřed Mlžných plání, plné obrovských balvanů s různými nákresy,“ vzpomněla si na Oblouky bohů, ačkoliv jejich název ani účel neznala, jen ten zvláštní pocit, co tam cítila. Úplně se ho zapomněla ze slušnosti optat, zda tam náhodou nebyl taky. Hold mluvit o sobě ji šlo přeci jen o něco lépe.

Pozorovala světlého vlka a čekala na jeho odpovědi. Musela uznat, že to je opravdu fešák. Tedy ne v tom zlém slova smyslu vykastrovaného samce. Právě naopak. Byl pohledný a urostlý. Dlouhý ocas působil elegantně a jeho světle krémová srst doslova zářila nocí. Co vlčici zaujalo byly jeho oči, nikdy takové oči neviděla. Bílé jako mrazivý led, a přesto nepůsobily chladně. Neprozradily o svém nositeli mnohé, dokonce ani jeho magii si nedokázala tipnout. Byly přímo magicky tajemné. Promluvil a jeho hlas lahodil uším vlčice, stejně jako jeho slova. Neřekl jí toho o sobě mnoho, i tak naprosto výstižně popsal svou situaci. Probudil v Electře zvědavost. Tohle není žádný nekňuba, spokojeně poznamenala v duchu. „A ty kroky vedly přímo sem,“ vydechla sladce a zamrkala, „to jsem ráda.“ Udělala krok směrem k němu a koukala se mu zpříma do očí. Nesla své tělo hrdě vzpřímené a jednala se vším půvabem, který měla. Z každého pohybu sršela sebejistota jí vlastní. „Také Vás ráda poznávám, Leto,“ zopakovala po něm uctivé přivítání. Líbilo se jí, že jí vyká, jako správné princezně. Najednou pocítila zvláštní pocit v břiše, jako by ji šimralo tisíce motýlích křídel. Nikdy v životě tenhle pocit nezažila a aby byla upřímná, vyděsilo ji to. Nechtěla to na sobě dát znát, nemohla se ovšem dál koukat do Letových očí. Proto se v zápětí mírně odvrátila od Leta a zrak upřela do stále temných korun stromů. „Řekněte mi, nad čím vlk musí přemýšlet, aby se ztratil?“ zeptala se. Její hlas již nebyl sladký, byl zcela bez emocí, jakoby někdo přepnul vypínač.

Nemusela čekat dlouho, než se první cizinec objevil. Šedá měla pravdu, hemžilo se to tady životem. Nemohla tomu uvěřit, stačilo se na malou chvíli oddělit od své společnice a hle, vlk! A rozhodně to nebyla Solari ani Caspian. Kdepak, tenhle byl světlý, huňatý a urostlý samec. Electra se postavila a prohlížela si nového příchozího světle modrýma očima. Vůbec to neskrývala, otevřeně na něj civěla a zcela očividně ho soudila. Avšak neviděla na něm nic, co by na první pohled mohla hodnotit negativně. Vlk přistoupil k ní a chopil se prvních slov, ačkoliv trochu nešikovně. Znělo to, jako by se ji snažil uložit ke spánku. Pro zatím se to rozhodla přejít bez jízlivého komentáře. Kývla mu na pozdrav a odvětila: „Co přivádí vlka v tuhle hodinu do hlubokého lesa?“ Zatím byla k vlkovi neutrální, přeci jen netušila, zda by nemohl představovat hrozbu. Zrovna teď, když přišla o svůj živý štít. Světlý vlk ale nepůsobil jako nebezpečné monstrum, spíš jako plyšový medvídek. Navíc měl nějaké vychování, to se Electře zamlouvalo. „Jmenuji se Electra,“ prozradila mu proto vzápětí své jméno s milým úsměvem na tváři, zatímco její oči ho stále nepřestávaly sledovat, jakoby čekaly na sebemenší chybičku.

// Mlžné pláně

Ani se nenadála a byla z mlhy venku. Dokonce se jí povedlo opravdu najít to místo, kterým spolu se Solari procházely. Kolem ní byly opět podivně zbarvené koruny stromů. Jak tak o tom přemýšlela, nemohlo to být zas tak krátce dozadu. Přeci jen to ještě ležel sníh a teď? Zhluboka se nadechla. Všude bylo cítit jaro. Svěží a krásné jaro. Příroda dostávala novou mízu a zelenala se. Došla někam do hloubky lesa a kecla si na zadek. „A tady počkám,“ zašeptala své rozhodnutí do tichého lesa. Teď byla řada na Solari, ať se ukáže a najde ji. Vlastně se vůbec neztratila. Byla to jenom zábavná hra na schovávanou. Jestli ji Solari nenajde, Electra vyhrála. Už teď se jí ta představa dost zamlouvala. Jednak vyhrát cokoliv byl skvělý pocit a druhak s tou vlčicí trávila posledních pár týdnů v podstatě veškerý čas. Možná bylo dobře, že se na chvilku vzdálí. Kolem a kolem bylo nové roční období, čas nových začátků. Třeba po dlouhé době narazí i na jiné vlky. Podle toho, co jí šedá vyprávěla, by jich v okolí mělo být mnoho. Do teď na ně měla smůlu a všechny jen míjela. Ona ale nikoho hledat neplánovala, jen ať si ji najdou oni, ať s tím mají trochu práce, než se setkají s dokonalou vlčicí. Spokojeně si lehla, položila hlavu na přední nohy a sledovala kmeny stromů. Bylo příjemné ticho, jenom sem tam nějaký cvrkot hmyzu rozezněl tmu.

// Koukám, že tu bude pěkně živo :D

// Vlčí jezero

Vstoupila do husté mlhy, ta ji momentálně nijak nevadila. Přeci jen byla noc a v noci je normální, že není vidět na krok před sebe. Navíc už tady šla, ne zas tak dávno. Měla v sobě takový zvláštní pocit. Ne nepříjemný, právě naopak. S každým krokem jako by naprosto věděla, kam si stoupne. Cítila, že je před ní trs trávy, mechový koberec nebo třeba větší kámen. Přišlo ji to zvláštní, nikdy předtím takhle spojená s přírodou nebyla. Už jsem se nadýchala té jejich magie, konstatovala v mysli. A vlastně měla pravdu, o svém novém elementu zatím neměla ani nejmenší tušení, jen spojení se zemí bylo silnější než kdy dřív. „Prostě dokonalá,“ usmála se nad svými novými super schopnostmi, díky kterým nezakopávala při každém kroku jako když tudy procházela minule. Vzpomněla si na to malé bílé vypelichané vlče, Caspiana. Teď byla ztracená stejně jako on. Upřímně zadoufala, že najde rychleji ona Solari, než Solari vlče. To by ho potom už nemusela chtít znovu opustit a musely by se starat ještě o další hladový krk. A ještě navíc takového nemocně vypadajícího! Raději zrychlila krok, aby na vlče v mlze náhodou nenarazila.

// Začarovaný les

// Krápníková jeskyně (přes Sněžné Tesáky)

Cesta z hor byla o dost lehčí než cesta vzhůru. Electra dělala dlouhé kroky a nabírala stále na větší rychlosti. Ani si to neuvědomila a běžela. Byla sice už tma, ale měsíc ji svítil na cestu a světlo se odráželo od kamenitých svahů. Nebála se, že by se mohla zranit. Nechala se zcela pohltit adrenalinem. „Juchů,“ zavýskla nahlas. Svěží vítr jí pročesával srst, byl příjemně teplý, skoro jako by ji hladil někdo… Kdo? Ve svém životě neměla nikoho, kdo by ji mohl pohladit, naposledy možná její matka, a to ještě v době, kdy byla jen malé vlče. Tyhle pochmurné myšlenky setřásla s dalšími skoky vpřed. Proč se ohlížet na to, co bylo. Vždyť je to dávno pryč. Teď má přeci úplně jiný život na jiném místě. A dokonce má svou novou společnici Solari. Ještě by ji úplně nenazvala kamarádkou, i když k tomu rozhodně byla nejblíž ze všech duší, co kdy potkala. No jo, kde je? položila sama sobě otázku v duchu. Zvolnila tempo a rozhlédla se po okolí. Nikde nikdo. „Solari?“ vykřikla směrem ke špičatým vrcholům hor. Žádná odpověď. „Solari, kde jsi?!“ houkla ještě jednou do tmy. Ticho. Pátrala očima po nejbližších pláních, ale neviděla jediný pohyb. „Ztratit ve tmě šedou vlčici,“ zamumlala si sama pro sebe a nespokojeně zavrtěla hlavou. „Co teď?“ povzdechla si nad vzniklou situací. Se Solari se jí cestovalo hezky, a tak se rozhodla na ní počkat. Došla tedy k úpatí hor, kde se rozpínalo nádherné jezero. Na vodní hladině se zrcadlily hvězdy na noční obloze. Přišla až k vodě a packou zčeřila poklidnou hladinu. Ihned toho činu litovala, voda byla příšerně ledová. Přesto sklonila hlavu a pár doušků vody do sebe dostala. Potom si dřepla a sledovala obrysy vysokých hor. Čekala. Avšak bez ohledu na to, jak dlouho čekala, její průvodkyně nepřicházela. Electra proto vymyslela strategii novou: půjde prostě tam, kde už spolu byly a časem se znovu najdou. Zdálo se ji to jako lepší plán než sedět a čekat nebo vyrazit do nehostinných hor a doufat, že se někdy potkají. Zvedla se a vyrazila do známě neznámé mlhy.

// Mlžné pláně

Leto & Electra 10, 19 a 25

Jméno vlka: Electra
Pohlaví partnera: Bez preference
Věkové rozmezí: Ne vlče, jinak cokoliv
Preferovaná povaha: Někdo, kdo alespoň chvíli vydrží s namyšlenou vlčicí. Electra naopak zvládne cokoliv (doufám).
Čísla: 1, 19 a 27

// Sněžné tesáky

Utíkala před deštěm, dokud nezahlédla vstup do průrvy. Vrhla se bez rozmyslu tam, vůbec nepomyslela na možná nebezpečí ukrývající se v takových místech. Naštěstí místo hrůzostrašného medvěda měla před sebou rozsáhlý prostor jeskyně. Dnes měla víc štěstí než rozumu. „To je dobře, že si rozšiřuješ obzory,“ pokývala hlavou směrem ke své společnici. „Navíc ve dvou je to zábavnější….“ řekla tišeji, usmála se a mávla ohonem, v hlavě sama k sobě ale dodala: … a bezpečnější. Ne snad, že by se bála, ale moc dobře věděla, jaká nebezpečí se mohou ve velkém světe skrývat. A přes svou perfektní náturu nebyla přeci jen silnější než medvěd ani rychlejší než sokol. Spolubojovník po boku je ideální možnost, nehledě na to, že vždy může být obětován.
Potom se začala věnovat okolí. Jeskyně byla lemovaná krásnými krápníky, ze kterých v rytmických intervalech stékala voda. Electra viděla už hodně jeskyní, proto ji tahle nijak zvlášť neuchvátila. „Alespoň jeskyně jsou tu normální,“ zasmála se. Udělala pár kroků k tmavé části jeskyně, ráda by ji celou prozkoumala, když se Solari optala, zda pokračují. Naposledy pohlédla do tmy, byla úplně temná, ani paprsek světla. Z toho usoudila, že jeskyně dál nepokračuje. Otočila se na Solari a přikývla. Venku už nepršelo, a tak nebyl důvod se zdržovat v téhle tmavé díře. „Jdeme, tady stejně nic zajímavého není,“ procedila a vydala se opět do hor, jen rozdílným směrem. „Překvapuje mě, že jsme ještě nikoho nepotkaly,“ začala rozvíjet nový směr rozhovoru, „předtím kolem mne chodilo tolik vlků, ale teď ani jeden.“ Zadumaně stříhala ušima. „Že ty je od nás odháníš?“ vyslovila nakonec jedinou možnost, co ji napadla. Řekla to naoko vážně a nesouhlasně zamlaskala na Solari. Poté se pobaveně zasmála: „Zahánět od sebe nehodné, to mě musíš naučit.“

// Vlčí jezero (přes Sněžné tesáky)

Prošly společně mlhou a očividně se vzdalovaly dál a dál od místa, kde to zkoumaly předtím. Electru nadchlo nové prostředí svým neznámem a na tváři se jí objevil upřímný úsměv. Jak by taky ne? Vždyť svítilo slunce, zima byla dávno pryč a před vlčicemi se tyčily špičaté vrcholky skal. Jejich vrcholky byly stále zasněžené, od sněhu se odráželo slunce a štědře rozhazovalo zářivá prasátka všude kolem. Měla chuť rozběhnout se a běžet až na ty ostré hrany. Po chvilce stoupání bylo i jí jasné, že tenhle plán bude muset opustit. Skály byly opravdu strmé a vysoké. Solari ji ovšem zaskočila se svou větou. „Konečně to někde poznáváš,“ uchechtla se, nemohla si odpustit tuhle rýpavou poznámku. Přeci jen byla zdejší a většinu času naprosto ztracená. Za to ona poznávala tuhle zemi velmi rychle. Ačkoliv zatím neprošla zdaleka ani třetinu krajin, myslela si jak je světaznalá. Mohla bych pak nakreslit mapu! spokojeně přikývla nad svými znalostmi. Jak se říká: ví, že ví všechno, nebo tak něco. „Druhý ostrov, říkáš?“ zadumala se nad možnostmi. „Ten bych fakt ráda viděla,“ zazubila se a byla připravená následovat Solari. V tom ale skutečné slunce ztratilo svou tvář za hustými mraky. Otočila oči k obloze a nahlas zaváhala: „Nebylo krásně?“ Skoro ani nestihla doříct otázku a spustila se pořádná průtrž mračen. Udělala ještě dva kroky, než promokla úplně celá. Nespokojeně se zastavila a houkla na svou společnici: „Změna plánu, najdeme místo, kam se schovat!“ Otočila se na patách a rozběhla se dolů ze skal hledat úkryt.

// Krápníková jeskyně

// Mlžné pláně

Protloukaly se mlhou hustou tak, že by se dala krájet. Neviděly ani na krok před sebe. Vlče bylo kdo ví kde za nimi a byly opět volné. Electra se zhluboka nadechla, jako by jí spadl kámen ze srdce. S každým dalším krokem tomu tak bylo. Solari vypadala podobně uvolněně, minimálně se zdála být. „Prolezeme celé ty vaše ostrovy,“ souhlasně zabručela. Tohle cestování ji opravdu bavilo. „Jestli se odsud nedá dostat, máme na to hromady času,“ dodala ještě trochu zadumaně. Ne, že by ji ta myšlenka zůstat zde jakkoliv děsila, ale bylo to mírně svazující, téměř klaustrofobické pro někoho, kdo si užíval volna. „A časem určitě narazíme na nějakou oběť,“ uchechtla se s ďábelským výrazem ve tváři, samozřejmě myslela nějakého vlka, nikoliv obyčejnou kořist.
V tom se před nimi mlha rozestoupila, div nenarazila do velkého nahnutého kamene před ní. Obě vlčice je se zájmem prohlížely. Electře ty znaky vůbec nic neříkaly, vzhlédla k Solari a její slova potvrdila jejich neznalost. Vlčice zavrtěla hlavou: „Ne, nikdy jsem takové čmáranice neviděla.“ Ještě chvíli chodily kolem a prohlížely si to prazvláštní místo. Neměla z toho místa úplně dobrý pocit. „Třeba jsou to podpisy vlků, co tady byli!“ vyhrkla nakonec jediný logický závěr, co ji napadl. A to pro ni znamenalo logicky: podepsat obě dvě taky. Kvůli tomu zvláštnímu pocitu, co měla uvnitř kruhu, zvolila příhodně místo na vnějším okraji jednoho z kamenů. Začala rýt drápem do hlíny, tvářila se jako profesionální umělec. Potom odstoupila a drcla do Solari: „Teď všichni budou vědět, že jsme tady byly,“ zazubila se. Šedá vlčice mohla na zemi vidět vyryté dva symboly: korunku a slunce, Electru a Solari.
Potom už se obě vydaly dál od toho magického místa, které teď tak trochu patřilo i jim, alespoň podle pravidel zlaté vlčice.

// Sněžné tesáky

// Průliv

Noc se přehoupla v den. Bylo to poznat jen stěží, všude ležela hustá mlha, co zakrývala nejen mraky, ale i všechno na dohled. Vlčice šly bok po boku a byla to jen jejich blízkost, co bránila, aby každá zabloudila a šla jiným směrem. Electra ani nepomyslela na vlče, co jim sotva stačilo, natož aby je dokázalo sledovat. Teprve když se její společnice začala zmateně otáčet, zastavila a podívala se směrem, kterým odhadovala, že přišly. „Caspiane?“ houkla do mlžné zdi a natahovala uši, zda něco neuslyší. Ne, že by ji na tom prckovi snad záleželo, avšak Solari měla v plánu ho zachránit. Kolem a kolem, kdo nechtěl být hrdinným rekem?
Solari se k tomu postavila jako pravá královna, alias ráda bych pomohla svým poddaným, pokud nejde o krk mě, potom zachráním sama sebe. Naprosto logický přístup, se kterým se Electra zcela ztotožnila. Spokojeně se zakřenila a naoko smutně souhlasila: „Třeba ho někdy zase potkáme.“ Naposledy napřímila uši, jestli neuslyší něco od malého bílého vlčete, a pak se rozešla dál, pryč od místa, kde ho nechaly. Hlas z mlhy jí mezitím odpovídal, že takové vlče také neviděl. „To jsem zvědavá, kam dojdeme,“ načala raději nové téma, aby si to s osamoceným mládětem Solari nerozmyslela a nechtěla se pro něj vrátit. „Takové počasí na cestování…“ mumlala si nesouhlasně spíš sama pro sebe a dlouhými kroky pokračovala do stále hustší mlhy.

// Oblouky bohů

Děkuji za parádní akci a opravdu štědrou odměnu <3

Tlapku do vzduchu.
Bonus do svatyně.
Element země.

Zapsáno

Pozorovala vlče, jak se postupně uklidnilo a začalo opětovat oční kontakt. Ecta? zopakovala po něm v hlavě necelé její jméno. Byla to vcelku roztomilá přezdívka, i když by tohle nahlas z tlamy nikdy nevypustila. Koutky ji zacukaly v pokusu se upřímně usmát, ale svůj boj s pevnou vůlí rychle prohrály. Electra je naopak zkroutila do nesouhlasného zamračení. Solari byla pevně rozhodnutá najít tomu malému domov, druhá vlčice už ztratila chuť ji to rozmlouvat. Očividně to bylo jejich nové životní poslání. Vyrazila jednoduše po jejím boku, koneckonců i tohle mohlo být pořádné dobrodružství. Hlavně, když si ho nechce nechat ona sama, uchechtla se v duchu. Zašilhala pohledem zpět na chlupaté bílé mládě, co za nimi poslušně cupitalo. Solari navrhla poušť a v tomhle směru měla rozhodně pravdu. V horách by s takovým kožichem nepřežil ani týden. „Proč ne,“ přikývla proto směrem k Solari, „jen aby se naopak nespálil.“ Kdo ví, co všechno by mu mohlo ublížit. „Už jsi někdy viděla takhle málo ochlupené vlče?“ zeptala se na otázku, co ji v nitru trápila nejvíce. Bylo jasné, že teď je mrňous neslyší, a tak si dovolila upustit od jednoduchých slov a vět. Ani jedna z nich si přitom nevšimla, že jim prcek už notnou chvilku nestačí. A po nějaké době mu úplně zmizely z dohledu. Electra na něj popravdě tak trochu zapomněla, alespoň pro tuto chvíli.

// Mlžné pláně

Stála a sledovala děj kolem. K vlčatům měla dost nejisté vztahy, popravdě ji děsila. Nikdy se k nim nedostala moc blízko, a tak nevěděla co s nimi. Zástěrka znechucení a nezájmu fungovala skvěle a působila opravdu přesvědčivě. Přeci jen i Electra sama tomu věřila. Prázdným pohledem se podívala do očí Solari a jen kývla hlavou. Kdo ví, co se malému stalo v minulosti, teď už to bylo asi zbytečné řešit. Třeba jim to jednou sám poví, pokud to tedy nevytěsní hluboko do labyrintu své mysli. Přeci jen pro takhle mladý život to musí být celkem traumatické dobrodružství.
A hele, ono to umí i mluvit, dokonce to má i vychování, aby se představilo. Na výslovnosti by to chtělo zapracovat, ale to s věkem určitě přijde. Caspian ze Stříbrného údolí, zopakovala si sama pro sebe v duchu. Znělo to dost vznešeně. „Je tady někde Stříbrné údolí?“ položila otázku směrem k Solari, která alespoň částečně znala zdejší krajinu. Pokud by to bylo někde poblíž, bylo by všechno vyřešené. Rychle doběhnout s prckem za mámou a budou mít klid. Electra ovšem tušila, že to takhle jednoduché nebude.
Mezitím se mládě doplazilo o kousek dál, pryč od chladné vody. Tím udělalo dojem i na Electru. Možná nakonec bude co k čemu, souhlasně kývla hlavou. Byla na něj skoro až hrdá. Pokud neonemocní z té zimy, dodala sama k sobě v zápětí, aby své emoce zakryla. Náhle přišel závan teplého vzduchu. Chvilku ji trvalo, než pochopila. Byla to příjemná změna oproti chladnému nočnímu průvanu, moc dlouho ovšem netrvala. Pro vlče to bylo určitě lepší než nic. Solari pak navrhla, že bychom se měli jít někam schovat. „Rozhodně,“ souhlasila písková vlčice, „ideálně někde poblíž, ať to mladej zvládne.“ Poté se mu představila a nezapomněla počastovat Electru pohledem. „No jó,“ procedila skrz šarmantní úsměv. „Já jsem dcera alf Stellské smečky, js-“ začala se svým sebestředným proslovem, než ji došlo, že to nejspíš vlče nedokáže ani zpracovat. Zasekla se v půlce slova, odkašlala si a místo toho pomalu vyslovila: „E-lec-tra.“ Po seznamování bylo na čase vyrazit. Směrem k bílé hromádce neštěstí vznesla jednoduchý dotaz: „Dokážeš jít?“