Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Malé klubíčko vypadalo, že by se nejraději na místě vypařilo jako mořská pěna. Nakonec ale otevřelo tlamu a proneslo něco jako pozdrav. Solari ale vypadala ustaraně, skoro až mateřsky. To nám scházelo, samy jsme měly problém ulovit hloupého králíka a teď se budeme starat o nemocného prcka? stěžovala si sama sobě v hlavě. Nahlas zatím neříkala nic, jedním uchem poslouchala Solari, říkala něco o bozích a o osudu. Na takové věci Electra nevěřila, svůj životní příběh si psala sama a nikdo jiný ji do toho mluvit nemohl. „Třeba ho vyhnali,“ nadhodila suše, „nebo sám utekl.“ Obrátila zrak na mrňouse, vypadal naprosto bezmocně. Jak mohl být starý? Dokázal by vůbec tak malý vlk sám od sebe utéct? Očividně mu život naložil těžký úděl do začátku. Možná byl opravdu jeho osud zpečetěn. Její společnice to viděla zcela očividně jinak, úplně mateřsky a hledala oporu v ní. Electra protočila oči a povzdechla si. Zrovna, když to vypadalo na zábavné dny plné cestování a dobrodružství, narazí na živoucí kotvu. Ale co jí zbývalo, i přes všechen hraný nezájem nemohla ani ona nechat vlče jen tak umřít, to se přeci nedělá. „Fajn,“ vydechla a na tváři se jí objevil okouzlující úsměv. K vlčeti se nepřibližovala, aby ho zbytečně nevyděsila, ale stála za Solari a snažila se působit… mile.

// Kvetoucí louka (přes Začarovaný les)

Šly přes louku i přes ten prapodivný les, obě místa už znaly a cesta ubíhala rychle. Solari konstatovala, že svět začala poznávat už jako mladá vlčice. Kdo ví, co vše její minulost ukrývala. Někdy třeba bude vhodná doba zkusit se dozvědět víc. „Jestli…“ začala, ale poté to slovo polkla a nahradila novým začátkem, „až je potkáme, uvidíš, jací budou.“ Pokud byla pravda, že se z těchto ostrovů ještě nikdo nedostal, museli tady přece někdy být. No a jestli to bude dobré nebo špatné setkání byla velká neznámá. Vlci se rychle mění, obzvlášť když dospívají. Každopádně to vypadalo na pořádné drama, a to si Electra rozhodně nechtěla nechat ujít.
Prošly jsme spolu přes barevný les a objevilo se moře. Rozsáhlá modravá hladina se třpytila, byla to uhrančivá podívaná. Podívala se směrem, jakým Solari naznačila a opravdu. Byl tam další ostrov. „Tak schválně, kdo tam bude první!“ uchechtla se a už se chystala vrhnout do studené vody, kde by jistě našly obě rychlou smrt. Její společnice ale vypadala zaujatá něčím jiným, a tak rychle využila příležitosti, aby zastavila a dále nelaškovala se smrtí.
„Já neříkala nic,“ zavrtěla jen hlavou a opět otočila hlavu tam, kam mířily rudé oči. A opravdu, na písčité pláži se něco válelo. Bylo to bílé a chlupaté. Vlče? vyskočilo ji v hlavě. Nechápala, co takový prcek může dělat zrovna tady, nikdo široko daleko nebyl. Solari se k němu téměř rozběhla. Electra rozvážným krokem postupovala za ní. Když se přiblížily, její myšlenky se staly skutečností. Opravdu to bylo malé vlče. Ale bylo zvláštní. Celé bílé, skoro až nepřirozeně, prokukovala mu růžovoučká kůže na povrch těla. A oči měl oranžové. „Aby nebylo nemocné,“ procedila skrz zuby k Solari, určitě to ovšem mohl zaslechnout i mladý vlk. Nebyla moc taktní. Raději stála o pár kroků od vlčete dál a čekala, co to mládě vymyslí.

// Kvílivec

Solari na nic nečekala a ujala se vedení, sice se přiznala, že neví, kde se vlci scházejí, ale určitě na někoho narazíme. Electra se uchechtla, na to že byla zdejší, moc věcí neznala. Inu, ne každý potřeboval znát kolem sebe každé zákoutí. Ale protože neměla žádný jiný plán, pokračovala za šedým ocasem dál už známými končinami. Při chůzi začala její společnice mluvit a vlastně se přiznala, že přehodnotila od základů vše, s čím poprvé přišla. Electra opravdu chápavě pokývala hlavou, tenhle pocit ji byl víc než známý. „Jeden by měl poznat všechno kolem, než se zastaví na jednom místě,“ souhlasila s upřímným úsměvem. A že toho zdejší ostrovy nabízely. Určitě to bude trvat ještě dlouhou dobu, než skutečně pozná zcela vše. Otázka byla, jestli se to dá vůbec za jeden vlčí život stihnout. To byl problém jejich budoucích já, teď existovala jediná otázka: kde najdou nějakou nevinnou oběť, aby ji mohli obšťastnit svou návštěvou. Loupla pohledem po Solari a dodala: „Třeba u toho toulání narazíme i na ty tvé ztracené sourozence.“

// Průliv (Přes Začarovaný les)

// Kvetoucí louka

Z louky pokračovaly naše kroky k nádhernému jezeru. Bylo modravé a odráželo večerní jarní nebe. S příchodem večera klesala i teplota, ne nijak nepříjemně, ale znatelně. Kdyby tomu tak nebylo, šla by se možná hned smočit celá. Takhle jen pomalu došla k vodní hladině, sklonila tlamu a napila se osvěžující vody. Stále byla ledovou připomínkou na zimu, teprve teď byla ráda, že do vody okamžitě neskočila. Jakmile se obě nabažily, začala Solari nadhazovat možnosti, kam pokračovat dál. Electra se nad tím zamyslela. „Hmm, tolik možností,“ zauvažovala nahlas. Poprvé v životě vidět poušť? To znělo hodně lákavě. Ale najít si nějakou vlčí oběť, kterou by se svou nově nabitou známostí mohly poctít jejich zářnou přítomností. „Jestli víš o místě, kde se vlci scházejí, šla bych tam,“ usmála se, „ať někomu vylepšíme dnešní večer.“ Pohodila ohonem a vyrazila zpátky tam, odkud obě přišly. Přičemž sledovala Solari, aby ona mohla vést jejich další kroky.

// Kvetoucí louka

Snad byl zajíc opravdu jen nějakou anomálií. Kdyby ke každému lovu takhle malé kořisti potřebovala asistenci, asi by raději pošla hlady. Teď už nad tím ale přemýšlet nechtěla. Čerstvé maso bylo měkké a chutné. Žvýkala sousto po soustu a užívala si každou sekundu. Převalovala jednotlivé kusy po jazyku a představovala si, že je to vysoká zvěřina. Vzpomínáš si vůbec, jak chutná srnka? zeptala se posmutněle sama sebe v duchu. Nejenže byly zajíci méně chutní, ještě k tomu byli o dost menší. A tak rychle přišla chvíle, kdy nezbylo nic než pár kostí a kůže. Spokojeně si oddechla, s plným žaludkem byl svět hned o dost krásnější. Solari už také doobědvala a zhodnotila jejich lov. No, teda spíš divadelní představení. Zasmála se a přikývla: „Nakonec jsme ho dostaly!“ Potom navrhla další postup. Po dobrém jídle je třeba dobré pití. Souhlasně přikývla, pohodila ohonem a pomalu se šourala za Solari. „Zajíc byl fakt dobrý, ale příště bychom měli zkusit něco většího,“ nadhodila, „třeba bobra nebo nutrii.“

// Kvílivec

Zajíc naběhl rovnou čarou přímo do zubů Solari. Už to vypadalo na jeho poslední moment, ale ten parchant jednoduše nechtěl umřít. Snažil se udělat všechno pro to, aby ho pevný stisk zubů pustil a nechal znovu utíkat. Šedá ho chytila dost nešťastně, vypadalo to, že zajíc ubližuje víc jí než ona jemu. Vyslala prosebný pohled a Electra neváhala přiskočit a být hrdinným zachráncem celé situace. Jelikož se nemohla zakousnout zajíci přímo do krku, spokojila se s druhou nejlepší možností. Otevřela tlamu, chňapla a vší silou začala drtit trup jejich kořisti. Cítila teplou krev ve své tlamě a tiskla stále víc. Ušák ze zoufalství kopal jak nejsilněji dokázal, dokud mu nezačala docházet síla. Postupně přestával házet končetinami, až nakonec úplně uvadl v jejím stisku. Ještě chvilku ho držela mezi zuby, než povolila svůj stisk a pustila kořist na zem. Olízla si čerstvou krev z pysků a podívala se na Solari. „Máte tady zajíce s tuhým kořínkem,“ poznamenala suše. Adrenalin jí pumpoval v žilách a popravdě byla naprosto vyčerpaná. Sehnula se k nehybnému chlupáči a jala se porcování. Se zapraskáním přetnula páteř a jednu polovinu položila před svou společnici. „Tak dobrou chuť,“ vybídla ji k jídlu a sama se pustila do zasloužené odměny.

Dneska byl očividně den blbec. Takový ten čas, kdy se kazí úplně všechno, na co jeden sáhne. Naprosto jednoduchý plán lovu selhal na plné čáře. Světle modré oči sledovaly Solari, jak se vymrštila a zuby zkousla prázdný vzduch. Zajíc uskočil v ten správný okamžik. Kdyby na to byl čas, okomentovala by nepodařený pokus jízlivou poznámkou. Teď ovšem nešlo ztratit ani vteřinu, pokud se obě chtěly něčeho nažrat. Vlčice se proto rychle rozběhla, probíhala těsně kolem kmenů stromů. Měla oproti zajíci nepatrný náskok, bylo zřejmé, že ho dlouhodobě nezvládne udržet. Do dokonalého sprintéra ji stále chybělo dost tréninku, navíc se fakt špatně běhá s úplně prázdným žaludkem, nehledě na vodnatou břečku na zemi. Zajíc si toho samozřejmě všiml, a ještě zrychlil ve snaze předběhnout obě vlčice a vzít čáru někam hluboko do lesa. Electra zatnula veškeré svaly a prudce zatočila doprava, aby mu odřízla možnou únikovou cestu. Zoufale při tom natáhla krk a pokusila se kořist uchopit do zubů. Ty ušaté potvory se umí otáčet fakt rychle. V posledním marném pokusu o úprk se ušák otočil k vlčici zády. V zubech ucítila srst a zajásala, bohužel předčasně. Ačkoliv se jí podařilo chytit bíločerné chlupy ocasu, zbytek těla nekompromisně pokračoval dál, i když ho zásah značně zpomalil. Vyplivla chlupy a pozorovala kořist, jak běží do náruče druhé lovkyně. Teď už stačila dobře mířená trefa a bude z něj výborný oběd.

// Začarovaný les

Jejich cestu přestaly lemovat stromy. Teplé paprsky slunce pohladily vlčice po srsti. Electra přelétla očima obzor, aby se zorientovala, kde se zrovna nachází. Louka, kam je pach zajíce zavedl, byla dost rozsáhlá. Přes zbytky sněhu prorážely první trsy zelené trávy. Koutkem oka zahlédla i roztroušené bílé květy jasně oznamující začátek jara. Sněženky pomyslela si a v očích ji zajiskřilo. Ach, jak se na jaro těšila, chyběl jí pohled na zelenavé listí na stromech i barevná hra kvetoucích bylinek mezi nimi. Měkký zelenavý mech slibující příjemný odpočinek. Jemný vánek přinášející vůni pylu a svěží ranní rosy. Ne, že by snad neměla ráda zimu, ale opravdu existoval jediný živý tvor, kterému prodlužující se jarní dny nevykouzlily úsměv na tváři? Na jaře dostával život novou mízu po náročné zimě a bylo co oslavovat. Krom rostlin se probouzeli i živočichové, nebezpeční i lovní. A kolik se rodilo mláďat!
Myšlenky na mláďata ji vrátily pevně nohama na zem. Jaro mohla opěvovat i s plným žaludkem. Začala vnímat v tu pravou chvíli, Solari na ní akorát kývla s jasnou informací: ty jdi tam. Teď nebyl čas na dohady o tom, kdo tenhle lov povede. Zajíce už měly v podstatě na talíři. Přikrčila proto své tělo a ohon zvedla tak, aby omylem nezavadil o tající hroudy sněhu a neoznámil jejich přítomnost dřív, než bude třeba. Plížila se z levé strany k nic netušícímu tvorečku. S ušima staženýma dozadu sledovala každý jeho pohyb. Teď! Rychle vymrštila své tělo do vzduchu a dopadla, jak nejblíž k zajíci to jen šlo. Samozřejmě ten na nic nečekal a rozběhl se pryč. Naproti své rudooké zkáze, tedy pokud všechno půjde podle našeho plánu. I Electra vyběhla, aby chlupáče jistila zezadu, kdyby se náhodou něco pokazilo.

// Mokřady (přes Tajgu)

Z mokřadů jsme odešly v pravou chvíli. Se stoupajícím sluncem značně stoupla i teplota a netrvalo by dlouho, než bychom se propadaly to bažinaté břečky. Prošly jsme opět jehličnatým lesem, aby se kolem nás začaly víc a víc tisknout stromy listnaté. Kupodivu na nich stále bylo listí. Opravdu zvláštní listí, jednak ve špatnou roční dobu a druhak ve špatných barvách. Electra se rozhlížela. Tahle země je fakt divná, zavrtěla nechápavě hlavou a následovala svou společnici. „Rozhodně! Vlastně by měl platit on nám, že se může setkat s perfektními vlčicemi,“ zasmála se a nadšeně mávla ohonem. Poté se naše konverzace stočila tím správným směrem, na jídlo. Solari začala čenichat a Electra se k ní přidala. Nakonec Solari objevila jasnou známku o nedávné přítomnosti zajíce. „Tak jdeme,“ výskla zlatá vlčice a rychlým, ale opatrným krokem se vydala za vlčicí. Pod tlapkami to občas čvachtlo, jak se sníh rozpouštěl, tomu nevěnovala velkou pozornost. Každou chvilku slyšela kapání zbytků sněhu ze stromů, a tak bylo nepravděpodobné, že by se zajíc zalekl tak častého zvuku. Musí být opatrné, její žaludek velel jasně.

// Kvetoucí louka

1. Electra
2. Nikdy
3. Nikoho tady vlastně neznám, tak se nechám překvapit ^^
4. B

Její poznámku zaslechla, samozřejmě, přece ji řekla na plnou hubu. A bylo očividné, že se jí pořádně dostala pod kůži. Electře to ale nebylo líto, ani jí kvůli tomu nebylo trapně. V podstatě to, co řekla, byla reálná možnost. Pomalu pohoupla ocasem ze strany na stranu a dívala se na Solari. Bylo očividné, že její dětství nebylo zrovna jednoduché. Electra už dál nerozebírala očividně náročné téma ztracených rodičů.
Solari ji konfrontovala s vlastní vidinou dosáhnutí dokonalosti. „Možná,“ začala zlatá a v zápětí se zasmála, „kdybych nějaké nedostatky měla.“ Rychle zamrkala jako malé dítě prosící maminku o nějakou cennost. Další slova už se jí líbila mnohem více, hravě si poskočila na místě a s pohledem přímo do rudých očí přitakala: „Mohly bychom mu pořádně ukázat. Možná bychom nakonec naučily něco my jeho!“ To by bylo něco, porazit toho neznámého dokonalého mistra všech řemesel. Parádní plán do budoucna, třeba ho jednou skutečně potká. Snad to nebude žádný posera, uchechtla se sama sobě v duchu. Tenhle rozhovor a změna nálady jejich konverzace ji nabil energií a tak se nadšeně vydala za Solari zpět do jehličnatého lesa.

// Začarovaný les (přes Tajgu)

Pyšně přikývla. Byla dcerou alfy Stellské smečky, podepsalo se to nejen na její povaze, ale i na vzhledu. Na tuláka měla stále pěknou sametovou srst, dřív bývala ještě krásnější, když měla dostatek kvalitního žrádla. Navíc byla pěkně urostlá, tedy na svou nižší velikost. Víc o své minulosti prozrazovat nechtěla, a tak raději poslouchala odpovědi Solari, nezněly moc pozitivně, očividně také neměla zrovna jednoduchý život. „Třeba už byli starý,“ ujela Electře poznámka, kterou si chtěla jen myslet. No, teď už to bylo venku a nedalo se s tím nic dělat, pohodila ohonem a raději už to víc nekomentovala. Přeci jen o hypotetických mrtvých jenom dobře.
Při vyprávění o vlkovi s vozíkem byla Solari mnohem veselejší, očividně na ní ten vlk udělal vážně dojem. Poslouchala ji a zamyšleně přikyvovala. Všechno to znělo naprosto šíleně. U ní doma měli všichni vlci jednu magii, a to dle přírodních elementů. Vlk se s ní jednoduše narodil a dost, maximálně mohl cvičit a lepšit se, i když to vlastně u své matky nikdy neviděla. Znamená to, že existuje víc magií? zeptala se sama sebe a udělala si mentální poznámku, že toho musí časem zjistit víc. „Zní fakt zajímavě, ten vlk s vozíčkem Wu,“ přikývla na slova vlčice. „Škoda, že už jsem dokonalá a žádné vylepšování nepotřebuji,“ prohlásila potom naoko smutně a zasmála se.
Slunce mezitím vesele stoupalo výš a výš na nebe a prosvítalo zdejší opadané koruny stromů. Electra cítila, že nejistá zem pod jejíma nohama začíná pod paprsky nepříjemně měknout. Několikrát přešlápla. „Nepůjdeme najít něco k snědku?“ Rozhlédla se kolem a zaposlouchala se do zvuků zdejšího lesa, ale moc toho neslyšela. Zdálo se, že se do těchto bažin moc zvířat nepřichází pokochat.

Electra neurčitě pokývala hlavou. „U nás měl vždy hlavní slovo otec,“ vysvětlila jednou větou jejich rodinnou situaci. A bylo tomu tak, nikdy to nebylo o věku, spíš o naprosté autoritě. Nikdo se mu nesměl postavit, ani naznačit jakýkoliv nesouhlas, to moc dobře sama poznala. „Dělat jsem mohla vždy všechno, už velmi mladé nás začal brát na obchůzky po okolí i na nebezpečné smečkové lovy,“ doplnila ještě a hrdě narovnala krk. Šedá vlčice prohlásila, že si vždy dělala, co sama chtěla a že by je ráda viděla. „To jsi měla dost pohodové dětství,“ uchechtla se, nijak zle, jen si tuhle poznámku nemohla odpustit. „Ale jestli odsud z ostrovů není úniku, dřív nebo později na ně přece musíš narazit,“ mrkla povzbudivě na Solari, ačkoliv absolutně netušila, jak velká zdejší krajina je ani jak staří její rodiče jsou. Minimálně sourozenci by to mohli jistit.
Poražená její vítězství nikterak nekonfrontovala, a tak si udělala další pomyslnou čárku v seznamu vlastních úspěchů. Solari v zápětí přiznala, že se tady zase tak dobře neorientuje. To byla trochu škoda, doufala, že by se mohla dozvědět trochu víc o okolí. I tak jí prozradila nějaké perličky, avšak moc si to nedokázala představit. „Vlk co tahá s sebou vozíček?“ zopakovala opatrně. „A nějací normální vlci jsou tady taky?“ neodpustila si otázku. Zatím slyšela o vlčici se sovou, vlkovi obchodníkovi a vlkovi s vozíčkem. Jenom Solari byla vcelku normální vlčice.

// Tajga
Solari položila velice zajímavou otázku. „Vrátit se,“ nahlas zopakovala Electra nahlas. Před očima se jí objevila tvář její matky. Uchechtla se a úsečně odpověděla: „Ani ne, umím si poradit sama a nepotřebuji, aby se o mě někdo staral.“ Pohodila ohonem ze strany na stranu, usmála se a dodala: „Pořád jsem neviděla všechny kouty světa, a byla by škoda se jen tak usadit.“ Šedá prohlásila, že se odsud nedá dostat, minimálně to ještě nikdo nezkusil. To ji zaujalo, ale neznepokojilo. Naopak to brala spíš jako zajímavou výzvu do budoucna.
Na otázku rodičů reagovala trochu pochmurně, ale nijak do hloubky nezašla. Očividně se jí po nich stýskalo, to bylo pro zlatou vlčici naprosto nepochopitelné. „Alespoň si můžeš dělat co chceš,“ postrčila svou společnici ve snaze ji trochu zvednout náladu. Nedokázala se vcítit do toho, co by mohla vlčice cítit, nechtěla ji ovšem nijak urazit. Byla by to škoda, když si takhle rozumí.
Při průchodu lesem začaly skrz větve stromů prostupovat světlo slunce. I tady bylo cítit, že jeho svit už nabývá na síle a znatelně se oteplí. Byla to příjemná změna oproti ledovému vzduchu od zmrzlého jezera. Electra běžela s nově nabitou energií a jen se ohlédla, aby se ujistila, že za ní vlčice pokračuje. A vskutku běžela. Akorát veškeré modříny obě úspěšně přeběhly. Kolem nich se objevily bezlisté koruny dubů a topolů. Taky se změnila půda pod nohama, díky nízkým teplotám byla sice jakž takž pevná, nicméně studila a byla podivně měkká. Electra prudce zabrzdila u jednoho z bezlistých listnáčů. „Vyhrála jsem, klaňte se,“ zvolala, uklonila se a mrkla na Solari. Byl to sice trochu neférový závod, přece jenom neskončil u modřínu, navíc zlatá odstartovala o něco dřív. Ale v konečném důsledku byla o trochu rychlejší, minimálně podle ní tomu tak rozhodně bylo. „Když jsi odsud, určitě znáš zdejší krajinu,“ začala potom zaujatě další téma, „co je tady v okolí nejzajímavější?“ Bylo ji vcelku jedno, o čem ji Solari poví, zatím ale neviděla nic až tak zvláštního, krom obrovského jezera. Chtěla ovšem od místní krajanky získat co nejvíc tipů na možná dobrodružství, ať už s vlky nebo na cestách.

// Ledové pláně
Tmavá vlčice přiznala, že ani ona přesně netuší, kam by se teď ve tmě měly vydat. Přesto stočila zlatá kroky směrem, který udávala. Bylo lepší někoho následovat a ztratit se, než se zatoulat sama. Takhle by mohla vzniklou situaci alespoň na někoho hodit. Solari jí navíc doplnila, že z téhle země ona sama pochází, navíc použila slovo ostrovy, ne ostrov. To byla pro Electru zajímavá novinka. Ještě nikdy neviděla víc než jeden ostrov, tato země musela být ohraničena několika moři. Její srdce zaplesalo při představě objevování nových zákoutí krajiny.
„U nás je to krásné,“ odpověděla s nostalgickým úsměvem své společnici, „naše smečka žila v horském lesíku. Les byl voňavý, vlhký a bezpečný. Ale jen kousek od něj byly nebezpečné skály, jen úzké cestičky po srázech a drolivé kamení.“ O nebezpečí hor vyprávěla s nadšením, zdály se jí fascinující. Vůbec fakt, že v tak nehostinném prostředí dokáže žít tolik různorodých zvířat, možná to bylo obdobné v oné poušti. „No, ale potom mě to začalo nudit,“ zakončila vlčice svůj popis domova a minulosti. Zasmála se a kývla, aby dala důraz na svá slova. Samozřejmě to nebyl hlavní důvod, proč se nemohla vrátit domů, ale ten si ani ona sama nepřiznávala. Postupně začala věřit tomu, že vskutku odešla, aby se podívala na jiné způsoby života a zažila co nejvíc dobrodružství. „Ty tady máš rodinu? Rodiče a sourozence?“ zeptala se se zájmem Solari.
Mezitím už se vzdálily z ledové pustiny a před nimi se objevil hustý les. Nad tím se Electra musela pousmát, měla ráda vůni jehličí a smůly. Mávla ohonem a mrkla na Solari, zvolala: „Kdo bude poslední u modřínu, je padavka.“ Na nic nečekala a rozběhla se k opadanému jehličnanu. Se Solari se cítila dobře, mohla s ní blbnout, jakoby byla mladá a neměla žádné starosti.
// Mokřady