Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Podívala se čelem k Rainerovi, když se dal do řeči. Věřila mu. Možná byla příliš naivní, ale opravdu doufala v jen to, že se jí Lucian vrátí živý. „Netuším, možná... možná hledat pomoc? Co tak vím, údajně se něco odehrálo kousek od nás. Netuším úplně co, ale... nejspíš hledal jen někoho? Netuším. Nikdy by nedělal nic se špatným úmyslem.“ odpověděla klidně Rainerovi a následně se otočila čelem k němu.
„Je to prakticky vše, co obvykle ve vaší domovině na jedno místě není. Viděla jsem tu spousty věcí poprvé; vlci sem tam na sobě mají podivnosti, které nevím k čemu jim úplně jsou. Můžete tu být prakticky kýmkoliv a čímkoliv... Občas se jim hýbou divně tlapky, nikdy jsem takové věci neviděla a připadá mi to,“ na chvíli přestala mluvit díky nepříjemnému kašli, který ji trápil pár vteřin než mohla zas začít mluvit, „je to tu dost své... Brzy to tu určitě nějak prozkoumáte a uděláte si na to obrázek sám.“ kývla k němu do úklonu a zvedla koutky.
„Děkuji vám ještě jednou za milé setkání a doufám, že... že mi Luciana nějak dostanete ven. Snad se zas někdy setkáme, nebudu vás zdržovat. Mějte se, Rainere.“ koutky vyhoupla do upřímného úsměvu a následně se rozešla směrem k Androme... přeci jen jí nebylo tak úplně dobře.

→ Tajga

Ve smaragdových kamíncích jí projelo mnohem víc jak jen pouhá naděje. Doufala v Rainera a upřímně i v dobrý návrat Luciana, který se vrátí se čtyřmi tlapami, celou hlavou... no mohli bychom pokračovat dále. Ellie neměla přímý důkaz o dalších nákazách, ač se s nimi již setkala a ona sama byla poměrně kvalitní přenašeč. „Pravdou je, že jsem se zatím nesetkala s vlky, kteří by něco takového vykazovali,“ odmlčela se na pár vteřin, „ale věřím tomu, že to není záležitost jen mezi ostatními druhy.“ nechtěla mu názor vyvracet. Přemýšlel dost logicky a moudře. Ellie měla však svůj, a tak bylo dobré zde toto téma skončit a začít nové. No, vlastně se přesunout k hlavnímu důvodu toho, proč se zde nyní nacházeli. Odpověď se objevila už i ve vzduchu, ve kterém zachytávala, pro ni, výrazný samčí pach, který byl cítit i z ní. Hnědá se tedy začala otáčet hlavou po pachu, který pro neštěstí vedl do smečky. Stáhla uši ke své hlavě a následně se se strachem podívala na Rainera. Byl věrný své smečce, nemohla mu to mít za zlé... akorát doufala, že by k tomu později třeba mohl i jen trošičku přihlížet a třeba informovat alfu.
„Kdybyste ho tedy našel,“ polkla na sucho, „určitě nebude od nás daleko. Ať už to s Lucianem bude jakkoliv, prosím, vyřiďte mu můj pozdrav... Budu ho čekat tam, kde vše začalo. On bude vědět, pokud vaše alfa svolí... Můžu, můžu vám za to něco darovat nebo něco pro vás udělat? Už jen takto jste mi hodně pomohl Rainere. Děkuji, opravdu moc!“ začala možná mít v hlase cítit smutek, který se prolínal jejím tělem, ve kterém cítila jakousi bezmoc. Doufala, že Lucian se vrátí do Androme.
„Děkuju.“ poděkovala po chvíli ještě něco, byla mu vděčná. Pomohl jí a toho si vlčice uměla velmi cenit.

Rainer na ni měl poměrně zajímavý přístup k životu. Ze začátku si myslela, že se bude jednat o někoho, kdo bude tak tajemný a temný jako rozpínající se nekončící mlha před nimi. Byl ze zvláštních podmínek, tedy... ona nic jako podědění jména? prošlo zároveň i její hlavou a chvíli jí trvalo, než jí došlo, jak to vlk asi myslel. „Takového jsem niky nic neměla... u nás se vedlo jen jedno jméno, asi tvá rodina byla o něco... lepší jak ta moje? Zní mi to víc... no jak to jen vyjádřit, jako kdyby moje rodina byl suchý borůvkový keř a tvá byla několik keřů, které jsou obrostlé a svou barvou volají kolem, ale nechtějí, aby se z nich ukouslo.“ řekla tak spontánně, no, možná právě řekla něco, co Rainer nepochopí a bude na ni koukat takzvaně „mezi prsty“.
Hnědá byla z části zvláštní, ale kdo není? povídala si v myšlenkách sama se sebou, když se však ozval Rainer navazujíc na předchozí slova. Poslouchal se dobře. „No,“ pokývala hlavou ze strany na stranu a následně pocítila, jak se její hrudník vzpírá, „mám trochu obavy, že se to na ostatní přenáší... Kdo ví co to vlastně je, ale jestli to napadlo jednotlivé druhy, určitě to napadne i náš... Netuším co to je. Od jisté chvíle tu vidím všechno zvláštní. Divná voda, mrtvá těla jakoby někdo šílel, nemoce, zvláštní duhovou rostlinu... doufám jen, že Lucian je v pořádku...“ když tak zmínila jeho jméno, kolem jejího čumáku se prohnala známá, příjemná vůně. Je tu, někde!
„Cítím ho,“ ozvala se do husté mlhy s nocí, když se začala otáčet za jedinečným pachem, který mířil přes hranice smečky, „myslíš, že... že mu tam někdo něco udělal? Dám za něj klidně život, jen aby z toho území vyšle v pořádku pryč, Rainere, prosím, mohl bys mi pomoct ho tam najít?“ podívala se na něj se strachem v očích. Bála se a to hodně.

→ Ledové pláně

Hnědá slezla z hor, kolem se rozprostřela nekonečná, bílá krajina. Díky světlosti sněhu se tma zdála mnohem menší a s tím i méně děsivá. Ellie se snesla k zemi, její hlava spadla a s pár pokusy o nadechnutí se snažila do svých plic nahnat kyslík. Bylo to tak nepříjemné, svírající hruď se ozvala. Bolelo ji to, ale nechtěla jejím exteriérem dávat příliš znát. Hlavu držela u země, kousek od předních tlap, které se ve sněhu zarývaly do bílé pokrývky a tím se rozjížděly pomalu od sebe.
Chvíli to trvalo. „Ah, ehm,“ ozvalo se během pár vteřin, když se jí povedlo lépe nadechnout, „no, vše... vše to byla hlavně má vina. Ráda zkoumám okolí, tak nějak... ze své podstaty a zatoulala jsem se k nějakému místu, kde se zrovna objevili ti zvláštní vlci, měli různé věci na sobě a.... od té doby jsem ho vlastně neviděla. V úkrytu byla stopa, ale v horách se jeho pach ztratil.“ snažila se, nyní již, Rainerovi vše osvětlit, no marně.
„Nechápu to, prostě... kdybych se méně toulala, vše by bylo jinak. Oceňuji tvou loajalitu, držíš se své smečky, bráníš ji a... netouláš se.“ řekla jako kdyby si vše vytýkala, bylo to pro ni složitější období i co se psychického zdraví týče. Vše ji zvláštně svíralo a nejen hruď. „Těší mě, Rainere! Máš zajímavé jméno... rodiče ti dali dvě jména?“ zeptala se neznale. Neznala nic takového... v její rodině všichni měli jen jedno, a tak doufala, že se i v tomto směru cosi přiučí.
Hnědá se při zmínce smaragdovýma očima rozhlédla kolem, aby si připomenula, jak je mlha dnes hustá: „Připadá mi ta mlha taková zvláštní, a to i vzhledem k těm okolnostem... Všiml sis povalujících těl okolních zvířat?“ nadhodila téma a čumákem se snažila chytit pach šedého.

Hnědá nebyla vůbec proti jeho rozhodnutí. Cizinec, člen, se zmínil, že nikoho, kdo by popisu odpovídal se zde neobjevil. Bylo to zvláštní. „Kde by tedy mohl...“ chtěla se ho zeptat, když neslušně Rainerovi skočila do řeči s jeho teorií. Musel se někde ztratit či sejít z cesty. Ellie si byla vědoma toho, že pokud jej Bryce nedávno zahlédla v blízkém okolí smečky - určitě nebude daleko. Lucian se proti ní přesouval o něco pomaleji, často setrval a ještě dlouho přemýšlel. Byl to vlk intelektuál, aspoň v jejích očích.
Rozhodla se nakonec vrátit k debatě a tedy k nynější společnosti: „Bude to asi nejlepší řešení, naposledy byl viděn na severu... musí být někde u hranic, a nebo sešel z cest. Asi se přesuneme tam,“ spíš tak oznámila svůj plán, aby Rainer věděl s čím případně počítat, „děkuji, že jste nebyl hned protivný. Chápu vaši starost, že mohu být pro vás hrozba... Jsem kdyžtak Ellie.“ chtěla začít o něco mileji a vydávajíc se vpřed se začala šouravým krokem přesouvat z hor. Cesta pro ni byla mnohem více náročná jak jindy... Její hrudník, něco mě dusí... procházelo jí hlavou, když se sem tam musela zastavovat, aby doplnila kyslík v těle. Bylo jí divně, až bolestivě na hrudi, ale musela najít Luciana, což byl motor, proč šla vpřed.

→ Ledové pláně

Hnědá si prohlédla znovu vlka, který jí nyní mohl dát bližší informace o Lucianovi. Zatím se setkala s hodně vlky, ale většina z nich o Lucianovi zkrátka nevěděla nic. Byla tu i otázka, proč nechytila stopu z nory? No, to byla věc druhá, nad kterou se raději nezamýšlela. Během pátrání se zvládla ztratit a toulat, jako obvykle. Nyní už však chtěla svého druha najít a minimálně zjistit, že je v pořádku. „Dostala se ke mně informace, že naposledy ho viděla cizinka, jak míří na vaše území. Věřím, že s jeho moudrostí a způsoby by v podzemí či jinde neskončil... Udělala bych cokoliv, abych ho našla.“ mluvila možná chvílemi z cesty, ale... měla o nějak strach, který se jí mísil se zvláštním pocitem na hrudi, který ji tak nepříjemně tlačil. Nerozuměla tomu, co se na těchto prokletých ostrovech děje, ale doufala aspoň v to, že Lucian není obětí procházejících podivností.
„Možná se na území nakonec nedostal, no,“ pokývala si tak pro sebe hlavou, nebyla to tak informace ani pro cizince jako pro ni, „jedná se o, mně, velmi blízkého, se kterým mám více jak jen kladný vztah. Mám o něj starost, už je to nějakou dobu, co jsme se naposledy potkali...“ řekla k němu o něco zaskočeně a následně se ohlédla kolem.
„Nechci vás tím otravovat, ani nijak obírat o čas, ale... jen jsem doufala, že by někdo ze smečky mohl vědět, zkusím projít zbytek vašich hranic.“

Hnědá vlčice se ve svých slovech snažila vlkovi osvětlit důvod jejího příchodu. Působil lehce nevrle, ale když, dost možná, byla blízko Lucianovi, nemohla nyní polevit. ”Jen jsem odpovídala na první otázku,” odmlčela se kvůli hrdlu, ve kterém se cosi připomenulo a donutilo ji odkašlat, ”šedý vlk s lucernou na krku, má zlatý ocas, který září. Je hodně vysoký, chundelatý…” špitla dodatečně a podívala se kolem, no k jejímu zjištění všude byla mlha a tma.
Bylo to zvláštní období plné děsivých zjevů a nástrah. Hnědá ustoupila o krok dozadu od cizince, který ji nejspíš mohl posunout směrem k jejímu milovanému, kterému byla stále na stopě.
Nechtěla cizince nijak rozrušit, ani působit jako nepřítel či cokoliv jiného. Byla ochotná za informace o Lucianovi i něčím zaplatit. Ocasem, ucho, tlapa, oko… cokoliv. Byla mu na stopě už nějakou dobu a až nyní se jí podařilo dostat blíže. Kdo ví, zda do Alatey vůbec kdy dorazil. Při nejhorším jej bude muset stopovat od severu, což pro ni, v jejím stavu, bylo dost riskantní.

Ellie
∙ Onemocněte ✓ k 3.11. zlaťák
∙ Nakažte jiného vlka ✓ (Ksadir) 14.11. Hraniční pohoří
∙ Začněte zjišťovat, jaké má nemoc příznaky ✓ (Jezero Smrti (10.11.2022 7:36), Hraniční pohoří | Mois Gris.

Excelsior
∙ Onemocněte ✓ (Tajga)
∙ Nakažte jiného vlka ✓ (Deinell, 8.11. Tajga)
∙ Předejte informaci o nemoci jiným ✓ (Deinell, Kvílivec, Kvílivec | Mois Gris)
∙ Začněte zjišťovat, jaké má nemoc příznaky ✓ (Deinell, Kvílivec, Kvílivec | Mois Gris)
∙ Zbav se mrtvých zvířat (pouze osud) ✓ (Tajga)

Hnědá procházela opatrně dále kolem kraje, který jí možná držel od možných zraněních. Cítila silné pachy, které, kdyby světélkovaly, vytvářely by zde světelnou zeď, která bude krýt jisté území. Ellie si hnědého cizáka, a tedy člena smečky, nevšimnula. Její oči byly na krok zaslepené mlhou, tíha chladu a špatného zdravotního stavu doléhala, ale... nyní už byla na stopě svému blízkému. Noták, noták... proběhlo jí hlavou, když tu se jí do uší dostal nepříjemný zvuk sypajícího se kamení sprachem, štěrkem. Otočila smaragdové oči směrem k místu a snažila se zavětřit. Vidí mě, ale já ne.
Možná si nyní hrála s velkým plamenem ohně, možná byla o krok blíž Lucianovi... Jednotlivé kamínky se dostaly k jejím tlapám a ona se zastavila. Sledovala místo, odkud se vinořila skupinka šedých kamínků a snažila se v bílé mlze najít jakékoliv známky pohybu. Kolem ní tančil však jen pach, který brzy dostal podobu a i tón. „Nejedná se o vycházku,“ vyslala svou odpověď do mlhy, ve které se jí brzy zjevil onen vlk, „někoho hledám a vaší přítelkyní, tedy, vlčicí, jsem byla informována o tom, že by měl být zde u vás. Pouze se na něj chci zeptat a potom odejdu, nic víc.“ řekla nejistě. Mohla kolem ní být další skupinka vlků, ale... pachy jí do čumáku nepřistávaly. Pouze on, cizák.
Nechtěla tvořit problémy, chtěla pouze vědět, kde Luciana hledat a popřípadě mu i pomoci. „O tom, že se nacházíte zde vím od Shine - vychovává u vás svá vlčata a pomáhá...“ řekla k němu o něco shovívavě, když se před ní ježil dominantní samec, který v ní budil respekt i s jeho „vlastnictvím“ v zádech.
„Potřebuji ho,“ zaskočilo jí a ona se opět rozkašlala, trvalo to jen chvíli, a tak plynule navázala, „potřebuji ho jen najít. Je to moje rodina.“

Hnědá se držela na místě čelem k hranicím, od kterých ji dělilo jen pár kroků. Byla si toho vědoma a tušila, že by jejich překročení mohlo být riskantní. Svou hlavu začala povolovat pod úroveň lopatek a dávala tím najevo svou podřazenost místním. Bylo to riskantní rozhodnutí, obchodovala se stíny o svém zdraví a možná i osudu. Shine ji na smečku důrazem upozorňovala, a tak se hodlala držet mimo území. Takto byla v bezpečí, aspoň si to myslela.
Ten dávivý pocit v ní zanechal jen nepříjemné pocity a podrážděné hrdlo. Její tělo začala obalovat hustá mlha s chladnými teplotami, které vůbec nepřispívaly k jejímu zdravotnímu stavu, který vlčici přinášel: dušení, teploty a nemotornost. Shine jí v začátcích možná lehce ulevila, ale skrz její počínání v chladných teplotách. Nyní jí bylo zas o chlup hůře, a to byl další z důvodů, proč se hnědá držela na okraji a odmítala vlkům dát možnosti útoku. Zkrátka chtěla jen informaci o Lucianovi.
Hnědá se snažila chytit jakýkoliv pach, ale s padající mlhou a teplotami jí to příliš nešlo, pouze se ohlédla kolem nekontrolujíc si místa nad sebou, hnědý vlk jí ve tmě prakticky splýval. Rozhodla se tedy pokračovat v kroku po kraji hranic s hlavou u země, uši držela v pozoru, aby byla schopná případně reagovat. Lucianův pach zde též necítila…

Hnědá vlčice naslouchala bedlivě nově příchozí. Do uší se jí dostávalo potřebných informací a ona cítila uvnitř sebe jakési hřejivé teplo „naděje.“ To světlo jí zahřívalo celý organismus a donutilo na tváři vykouzlit cosi, co připomínalo vlčecí radost - tu upřímnou, nevyměnitelnou radost - „Lucian žije,“ vyšlo z její tlamy, když se jí oči začínaly plnit slzami, musela jít, „ta smečka... Vím, vím, já... já ti neskutečně děkuju! Omlouvám se, ale... ale musím ho jít najít, musí být určitě raněný!“ řekla možná až lehce afektovaně, když se náhle poklonila vlkům a klusem se vydala vpřed.
Hodlala začít místem, které jí bylo bližším - Alateyská smečka. Shine jí o nynějších obyvatelých, sousedech, cosi už povídala a ona věděla, že skrz Shine by se jí mohlo podařit dozvědět mnohem více o jejím šedém příteli. Vydala se tedy po silném pachu, který ji táhl kamsi dále do hor. Cestou její maličkost však musela i stavět na potřebné přestávky a s tím i získat více kyslíku do svého organismu, až náhle viděla v dálce cosi. Vlčice musela zpomalit... její vnitřek ji bránil v krocích a tu ji kousek od hranice Alatey začalo cosi dráždit v hrdle. Vlčice se zastavila a začala se letmo dávit. Vše trvalo jen chvíli, když tu jí do čumáku udeřil silný, cizí pach, který se hýbal kolem těch, které nejspíš značily konec území smečky. Ellie se rozhlédla kolem. Nikde nikdo?
Zvláštní.

Hnědá držela uši u hlavy. Hlavou jí procházela spousta otázek, ale žádná odpověď od Ksadira. Bylo to opravdu zvláštní setkání... dlouho neměla možnost potkat někoho, kdo ze sebe vydal jen sem tam nějakou tu hlásku a nebyl vlčátkem. Vlčice se držela v klidném tempu, když tu jí do hlavy udeřilo ono jméno. Zastavila, a to okamžitě. Její čumák se rozklepal snad i od slz, když jí ta zrzavá vlčice popsala jejího nejmilovanějšího. „Lucian?“ Lucian, ucian, cian, ian, an, n... projelo jí hlavou, když svůj pohled věnovala přicházející k nim.
Ksadir to celé měl jako pěknou podívanou. Hnědá se během vteřiny otočila za nově příchozí. Tebe si pamatuju... usmála se na tváři se zvednutím koutků k nebi a následně svou hlavu sklonila s úctou k zemi, uši držela u hlavy jakoby se hodlala podvolit, ne Ksadirovi! „Vlk s lucernou kolem krku, ano, zlatý ocásek? Lucian?“ vylítaly z ní slepé střely k Bryce, jméno samozřejmě netušila, a už jen doufala, že jí vlčice poví víc. „Prosím, kde... kde jsi ho viděla?“ ptala se spěšně.

Hnědá kromě ticha a občasných pohybů větru na sobě cítila i něco jiného. Vracelo se ji to nepříjemné dušení, které se objevilo už ráno. Nyní to nebylo tak intenzivní, ale pocity měla částečně dost podobné. Ellie se podívala po svém mlčícím kolegovi, když tu se nakonec rozhodla k odchodu. „No nic,“ řekla o něco tišeji, „přeji hodně štěstí do budoucna Ksadire.“ pokývla hlavou a následně se rozešla vpřed.
Hlava hnědé spadla jaksi k zemi a s tím i její uši. Cítila na sobě zvláštní pocity, něco ji drželo za hřbet a ubližovalo jí to v poměrně velké sílé. Zklamání, bezradnost? netušila o co Ksadirovi vlastně šlo. Chvíli komunikoval, chvíli působil tak a chvíli onak... Tohle setkání bylo opravdu hodně zvláštní, a tak nakonec Ellie hodlala pokračovat dál.

Sledovala ho očima, měla už za výhru, když tu přišel jakýsi pád se slovy z kopce a jejich nynější přítomnost byla jen v doprovodu okolních zvuků a iluze, která se kolem nich rozpínala. Vlk byl fajn, Ellie v něj věřila, ale... neměla moc tušení, zda on stál o její přítomnost. Kdyby neměl zájem, přeci by se nebavil, ne? začala znejišťovat sebe sama a nakonec jen uši vrátila do původní pozice. „Vím co chce,“ nakonec se rozhodla i ona odpovědět ač jí to trvalo, „zvláštně se tyhle věci popisují... vše tu je takové zvrácenější od normálu.“ řekla k němu a smaragdy se rozhodla koukat jen před sebe a tak nějak nastavila vlkovi zrcadlo.
Jemu to bude asi jedno, a... jejich setkání tímto nejspíš skončí opravdu rychle. Ellie uvnitř začal zas trápit ten nepříjemný dusivý pocit, který ji potkal při cestování se Shine. Dusno, bolení hlavy, občas motající se oči... zamotala do sebe dvě odlišné věci a jen přemýšlejíc v tichu hleděla před sebe nenadhazujíc niť do vody.

Snažila se najít jednotlivé čůrky slov, které z jeho úst vycházely. Byly to vzácné pramínky, které jí do úst dávaly chuť k tomu, aby konverzaci dále rozváděla. Vlk se pokoušel už o větší komunikaci. Chtělo to jen čas... snažila sebe sama utvrdit v tom, jak se vlk začínal pomalu do slov. „Neumím to moc vysvětlit, musel bys to zažít sám, kdybych tušila kde je, ukázala bych ti ho.“ řekla s letmým pohledem na něj, kdy své smaragdové oči opět darovala pozorností překrásnému seskupení hvězd, které obvykle všem přineslo aspoň trochu radosti.
Ksadir byl velmi zajímavý... možná až tajemně zajímavý. „Mám pocit, že se po Lucianovi slehla zem a... že už ho nenajdu,“ zavrtěla hlavou a svůj pohled sklopila k zemi, kdy se jí uši stáhly k hlavě, koutky se snesly beznadějně k zemi a do jejích očí nateklo pár slaných kapek, „občas když je sleduji, připomíná mi to hodně věcí. Občas v nich vidím cosi, co neumím popsat. Máš zajímavou barvu očí, nikdy jsem takhle tmavé neviděla.“ naklonila svou hlavu směrem k němu, kdy si prohlédla jeho lesknoucí se černé perly. Brzy budou splývat s příchozí tmou.