Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hnědá sledovala Ksadira a následně pozvedla koutek. „Je to takový vlk, který se obvykle objeví někde nebo ho dokážeš najít i sám - když už znáš jeho pach.“ pokračovala milým tónem a ladnými kroky přecházela to, jak jeho slova a mnohdy i jen gesta byla jako zuby hada. Plné čehosi tajemného co do své kůže nechcete... Kdoví, co se mu honilo hlavou. Ellie z něj cítila i jisté dobro a možná jen potřeboval pobídnout? Je zajímavý. musela si dát důvod, proč ještě neodešla a chtěla se s vlkem dále bavit.
Jeho tmavé oči se náhle přesunuly na ni. Možná by jeden čekal, že svým tělem škubne od strachu, ale ne. Pouze se jí zvedla srst na hřbetu od toho zvláštního pohybu, který vlk udělal... Byl takový křečovatý? Aspoň na ni tak působil. „Co tě nutí mlčet?“ zeptala se možná trochu drze. Chtěla vlkovi však pomoci... snažila se vždy všem darovat něco dobrého. Dail našla sestru, Shine mohla ukázat nějaké rostlinky a... sobě se snažila stále slepě najít šedého, nejmilejšího vlka, kterého nedávno ztratila. „Nepotkal jsi cestou šedého vlka, který má takovou... zlatou věc na krku, která je zlatá jako jeho špička ocasu? Je hodně vysoký, oči má modré a připomínají hvězdnou oblohu...“ kývla směrem k Nížině, od které nyní držela hlavu bokem, ale už tam nebyla ona nížina. Byla tam jakási hvězdná obloha, která obklopila dvojici vlků. Byla to její schopnost, kterou se snažila uvolnit sebe a i ostatní. Jednotlivé hvězdy byly fascinující, iluze nebes s překrásným pohledem na hvězdy byla až matoucí. Obvykle zabrala na všechny, dodávala každému to, co mu chybělo a jak kdyby se snažila všem vrátit radost. Hnědá jen nevinně seděla a svými smaragdy se podívala po hvězdách. Dnes jste přišly samy? byla naivní... byla to jen její touha po pomoci, kdy v sobě cítila jakýsi úzký pocit ze Ksadira, který vyvolal překrásný pohled na tuto nádheru.
„Hvězdy občas umí být krásné, že? Jsou podle mě hezčí jak východy a západy.“ řekla možná důvěrně a následně jen snesla koutky jako pírka k zemi a stáhla uši k hlavě. Bylo znát, že ji něco uvnitř trápí.

Její zuby se odkryly do milého úsměvu, který mu věnovala s jeho strohou odpovědí. Poznala, že se jedná spíš o jeho charakter a to, jak vlk fungoval normálně, a tak uznala, že třeba nynější odpovědi byly náznakem toho, že třeba o konverzaci zájem má. Proč jinak by se ptal? věděla, že na většinu fungovaly znalosti... Když už nic, aspoň mu něco předá do života a on bude třeba mít potom lepší náladu... Ellie nebylo příliš do úsměvu ač se mu snažila do života dát trochu radosti, naopak v sobě cítila jakési zvláštní dusivé pocity, které ji potkaly už se Shine... bylo jí nějak těžko a uvnitř ji cosi drželo.
„Zdroj magie bývá obvykle to, že se s ním narodíš či si jej lze získat u takového staříka, který se sem tam objeví a nabízí všelijaké věci.“ snažila se si držet úroveň i skrz jeho poměrně stažené chování... Možná, že ji to už začínalo i mrzet, že vlk s ní mluvil dost jako s někým, kdo mu byl jen pro informace. Původně to měla v úsmyslu, ne? Ale... cítila, že takové konverzace nebyly zrovna zdravé. „Jste takhle zamlklý a tajemný často?“ zeptala se zcela upřímně, její tón nebyl rýpavý ani zlý.

Začínala mít trochu pocit, že vlk o její přítomnost nestojí. Panovaly v ní jakési otázky, které si nechtěla připouštět... Z vlka šla jakási podivná energie, snad jakoby neměl zájem o nic jak jen okolí? Soudila z jeho ledového pohledu k obloze a nížině. Nechtěla se nechat jen tak odbít, kdyby přeci neměl zájem... odešel by? No jasně.
„Bůh? To... jsem taky dlouho nevěděla, ale jsou to ti, kteří někde jsou nad námi a drží nad námi ochranou tlapu, i když občas umí být krutí.“ snažila se vysvětlit spíše po svém a smaragdovýma očima zamířila na Nížinu.
„Těší mě Ksadire,“ přikývla k němu se vším klidem a následně se podívala kolem jakoby hledala nit do konverzace, „jsi tu dlouho?“ zeptala se tak do větru... Možná to byl případ jako Anser, který se zde teprve rozkoukával a ve skutečnosti by rád něčí pomoc. Anser si o ni uměl tedy říct. prošlo jí hlavou a nakonec se na vlka pokusila usmát. „Ráda ti s něčím pomůžu, pokud něco o tomhle místě nevíš a hledáš, tak nemám problém ti cokoliv ukázat.“ kývla k němu a nechala pozdvižené oba koutky s kapkou nadějí ve svých očí, že jí vlk třeba... řekne víc?

Prohlížela si jej chvílemi až se zájmem o konverzaci. Vlk jí byl velmi cizím nejen vzhledem a jím samotným, ale i jeho velmi zajímavým vzhledem. Nebylo mu nejspíš příliš do řeči, a tak nechtěla z jeho úst dolovat nutně nějaká slova. Nakonec, když se přeci jen ryba chytila do sítě... zkusila to znovu. „Děsívý,“ zopakovala klidným tónem a usedla kousek od vlka, kdy hleděli oba stejným směrem a tedy na Nížinu hojnosti.
Hnědá vlčice svůj ocas stočila okolo svého těla a následně své uši stáhla k hlavě sledujíc přicházející noc. Už dlouho neměla tu možnost sledovat jak Slunce zapadá... Když nám je smutno, máme rádi východy a západy Slunce. prošlo jí hlavou a s touto myšlenkou utekla pohledem k neznámému. „Nevím, všiml jste si též okolí? Děje se tu spousta zvláštních okolností, které jsou děsivé. Uhynulá zvířata, jako kdyby se jednalo o boží pokusy nás se zbavit... Jen, jen... hledám otázku na to, proč se to zde děje. Byla jsem zde svědkem hodně věcí, ale tohle vše je poprvé,“ mluvila zcela klidným tónem sledujíc vlka, v jejích očích nebyla jediná známka strachu, spíše spousty nezodpovězených otázek, „všiml jste si též něčeho co pro vás... bylo třeba zvláštní? A jo, jsem Ellie, a vy?“ zeptala se mile, kdy se podívala směrem k louce.
Bylo to fascinující... milovala sledování oblohy, přírody a své domoviny, která byla vzdálená kdovíjak dlouho od nich.

→ Androme

Hnědá se vydrala opatrně ven a až nyní zjistila, že se jednalo o zajíčka, který šel zvědavě po neznámém pachu. Jedla nedávno a vlastně... neměla ani příliš potřebu se mu hnát tesáky po krku a cítit jeho krev jak stéká do jícnu. Nyní měla spíše potřebu pokračovat dál v jejím hledání. Shine možná řekla, že se hodlá uvelebit... No nyní ji v okolí už neviděla, a tak pokračovala dále. Měla hodně co dohánět a hlavně koho.
Rozešla se vpřed. Její kroky byly poněkud sebejistější a hlava smaragdovými kamínky monitorovala kamenný terén. Nevnímala. Její mysl se uzavřela do pomyslného světa, ve kterém bylo vše tak jako... nějakou dobu zpět. Ellie své uši stáhla ke své hlavě, když se jí do čumáku dostal cizí pach. Zvedla hlavu a začala smaragdovýma očima pročesávat okolí svého úkrytu. Neviděla příliš. Měsíc vystřídal slunce a na hory se začínala vrhat tmavá peřina, noc. Vítr byl o něco teplejší a občas cítila, jak ji příjemně hladí v srsti.
„Hledáte někoho?“ vyrušila cizince od přemýšlení. Byl to cizák, ale svým pachem ji lákalo jej poznat. Jeho tvář byla kryta tmavými fleky, oči byly černé a mizely v pandích flíčkách. Ona mu i skrz jeho děsivější vzhled věnovala nadzvedlý koutek a pokusila se o příjemné setkání. „Zdravím vás jinak, je to zajímavý večer, že? Takový... jako vše ostatní, jiný a... děsivý.“ rozhlédla se též do údolí, které bylo pár kilometrů odtud. Hnědá se držela dál. Netušila, jak cizák zareaguje.

730 | 3. | #1

→ Hraniční pohoří

Shine už dále Ellie nenásledovala. Hnědá využila chvíle, že nyní měla samotu jen pro sebe. Když po předních opatrně scházela do svého úkrytu... stále očima hledala po jediném, šedém vlkovi. „Luciane?“ zeptala se do ticha a naslouchala promlouvající ozvěnu. Luciane, uciane, ciane, iane, ane, ne, e... Bohužel. Její předtucha byla opět plná, a tak se jen přenesla po tlapkách dále do jeskyně, kdy se uložila do mechového pokryvu doufaje, že svým pachem dá aspoň znamení, že ona jej hledá.
Lucian byl nezvěstný dlouho. Ellie si neodvažovala jít za silnými pachy, které se jí dostávaly do čumáku v okolí úkrytu. Přečkávajíc pár minut se zavřenýma očima ji brzy znepokojil zvuk, který se ozval z venku. Nemohla být méně zvědavá? Slyšela, jak se u vchodu cosi hýbalo. Zajíc. To ona však netušila, a tak po chvilkovém odpočinku zvedla své malátné tělo a rozešla se ven.

→ Hraniční pohoří

→ Jezero smrti

Obnažila svůj bílý chrup do úsměvu. Cenila si všeho, co jí Shine za jejich delší výlet ukázala a byla vděčná, že se tyto dvě společnice mohly po takové době setkat. Brzy se do vedení jejich dvojice dostala právě El, která hodlala Shine ukázat aspoň z venku jejich úkryt a dát jí tak citlivou informaci za to, že jí chtěla ukázat další rostlinku do sbírky... byla jistě působivá, ale nelze tlačit na pilu. „Nemá cenu ji hledat,“ řekla Ellie, která se následně jen letmo otočila vzad, aby do svých plic dostala kyslík s krátkým zadušením, „ehm, jsem ti opravdu vděčná Shine. Děkuju.“ kývla k ní se vším vděkem a následně se vydala směrem k místu, kde se nacházel skrytý vchod do Androme.
„Časem se o to jistě posnažím. Vypadáš opravdu nádherně, ty jednotlivé... kytičky a tak na tobě vypadají skvěle!“ zvedla k ní koutek a následně svým ocáskem odkryla vchod do jeskyňky. „Asi... už budeš potřebovat jít, ale kdybys kdykoliv měla s něčím problém - zde je Androme - a vždy tě rádo přivítá. Děkuji Ti za vše Shine, ale... asi si půjdu teď odpočinout.“ oznámila k Shine a nakonec se na vlčici ještě usmála. „Někdy se můžeme vydat na další výlet, ráda si s tebou popovídám... jen teď se cítím poněkud... unaveně.“ snažila se Shine nechat ve vědomí, že jí opravdu nic nebylo.
„Přeji ti tedy kdyžtak šťastnou cestu, kdybys nechtěla zůstat a ahoj!“ rozloučila se a následně zmizela v díře jeskyně.

→ Androme

Naslouchala její znalosti bedlivě. Shine vše uměla vysvětlit vždy tak hezky, projelo jí hlavou když přemýšlela nad tím vším. Musela nadzvednou koutek, občas uhnout pohledem a její vysvětlování se do její hlavičky dostávalo se vším všudy. Vlčice se nakonec jen podívala směrem k horám a přikývla hlavou, spíš tak pro sebe. „Děkuju Ti za vše Shine,“ zvedla svůj koutek, když se dala do pohybu za černou, „tolik znalostí... obdivuji tě. Myslíš, že budu mít šanci někdy tu léčivku najít sama v horách, když budu potřebovat její pomoc?“ zeptala se spíš pro svou informaci.
Následně se vlčice začala soustředit na sebe sama. Její hřbet se hýbal dost pravidelně a její jednotlivé kroky se snažily být dost vyvážené. Cítila uvnitř sebe, že jejímu dechu cosi brání... Před chvílí se to projevilo v poněkud přehnanější formě, ale... nyní jakoby to cosi ustálo. Hnědá se proto jen občas ohlédla za sebe, když stoupaly. „Získala jsem kdysi jednu schopnost... od Lupi. Umím vyléčit ostatním rány pomocí hvězd... ale, netuším, zda bych dokázala léčit i něco jiného.“ svěřila se. Nikdy o svých magiích s vlky nemluvila, měla s nimi mnohdy i problém je ovládat, což se ukazovalo i na jejím charakteru - bylo to pro ni složité.
„Máme s Lucianem jeden úkryt zde v horách. Kdykoliv bys potřebovala, jsi vítána. Dá se do něj dostat z několika stran. Jen budu ráda, když to bude naše tajemství - je to pouze pro blízké.“ zvedla koutky a věnovala Shine milý úsměv pokračujíc dále do hor. Občas se musela zastavit, chtěla však nenápadně aby nepoutala pozornost.... dusila se uvnitř, občas jen otáčela hlavu do neznáma.
Nyní se Shine blížila k jednomu ze vstupů do Androme.

→ Hraniční pohoří

Na chvíli dušení ustalo a dovolilo vlčici opět se zvednout na všechny čtyři. Její oči byly plné od slz, které způsobil cizí obyvatel jejího těla. Neznala jej, a tak nechtěla dělat z něčeho drobného něco velkého. Možná, že se jí zkrátka vrátily ty potíže, kterých se nějakou dobu zpět zbavila... Podívala se smaragdovýma očima po Shine, zvedla pravý koutek a na své tváři vykouzlila přesvědčivý úsměv. „Co tím myslel?“ zeptala se s čistým zájmem v hlase o znalosti. Shine měla vždy co předat a Ellie se od ní ráda učila. Nechtěla však, aby působila jako někdo, kdo ji chce jen využívat. To vůbec.
„Plazivec lékařský,“ zopakovala po Shine a podívala se víceméně kolem, zda jich zde uvidí více, „tyhle rostlinky jsou opravdu velmi zajímavé.“ kývla mile k Shine a následně se začala rozhlížet kolem. Mezi tím, co žádná z nich nemluvila, Šedivka zmizela s tichem kamsi do hlubin Jezera Smrti, které bylo svou barvou docela děsivé a... vzhledem rozhodně odrazovalo už jen k pokusu o napití.
„Bohužel já tobě více rostlin předat nemohu,“ hodila hnědá hlavou a pokusila se o zívnutí, které by její tělo na chvíli o něco více okysličilo, „zvládnu to... Mám z dob jedné smečky problémy s dýcháním, to by vše vysvětlovalo. Poslední dobou jsem se držela spíše na nohou a nenechala své tělo řádně odpočat.“ vysvětlila Shine a nakonec se podívala po okolních skalách. Cestou bych jí mohla ukázat Androme, třeba by se jí mohlo někdy hodit! pomyslela si a následně tedy kývla na nabídku Shine.
„Můžeme vyrazit, myslíš tyhle hory,“ optala se tak trochu tázavě a hlavou hýbnula směrem k Hraničnímu pohoří, „mohu ti též cestou něco ukázat.“ řekla mile, následně se rozhlédla kolem a následně jen zavrtěla ocáskem směrem k Shine.

→ Kvetoucí louka

Hnědá se snažila svou indispozici skrývat. Nechtěla do jistÿch problémů zatáhnout i Shine, která byla přítomná. Dušení, mžitky, špatně se mi jde… zopakovala si vše pro sebe, když její tělo šlo zrovna vychýlené do strany. Blížily se však k cíli, což hnědá nemohla tušit přes zhoršený zrak. Nechtěla na sobě dávat nic znát, ale… Shine byla příliš moudrá na to, aby jí to věřila. ”Jsme tu,” vyšlo z hnědky tlamy, když se jí okolí rozostřovalo a ona si mohla konečně zas sednout, ”jojo, to jsem postřehla. Spíš tyhle jsem nikdy nezkoumala…” řekla k Shine tiše a hledajíc očima se snažila najít rostlinu, kterou jí ukázal Zeiran.
A byla tam. ”Šedivka plavající,” kývla směrem k rostlině, kterou si začala prohlížet naproti sobě, ”Zeiran tehdy vyprávěl Ahvaryanovi, že jej tak přezdívají nynější vlci, má tvar misky a lze tak využít prý pro…. elixíry či mastě - tomu nerozumím.” snažila se vysvětlit hnědá, která za tuto informaci Zeiranovi ani nepoděkovala.
Měla by jej někdy potkat a vrátit mu jeho znalosti něčím, co by on nemusel znát.
Nyní ji to zpětně mrzelo. ”Víc už, uvnitř cítila dušení, které ji donutilo sjet po předních na zem a ona si musela dopřát pár minut než ji to přešlo.

→ Začarovaný les

Hnědá šla vpřed. Její tělo hrálo zcela jinou melodii jako před nějakou dobou... Ještě včera večer jí bylo dobře, ale nyní? Nyní na sobě začínala cítit nepříjemné doteky, které byly velmi slabé a mnohdy, jí, velmi přitěžující. Ellie stáhnula uši k hlavě. Nějak jí tlamu zalepila soustředěnost toho, aby udržela tempo a s tím i zdravé vydechování. Cítila v sobě hodně zvláštních věcí, ale i tak nechtěla Shine zatěžovat její starostí.
„Jednotlivé květiny tu mají tak zvláštní, specifické, názvy... Nikdy jsem si jich tu nevšimla tolik jako nyní, zvláštní...“ řekla aspoň něco, aby to na Shine nepůsobilo zvláštně. Ellie v jejím těle cítila něco opravdu zvláštního. Vlk se stále opakoval, ale... její vnitřní slabost začínala zasahovat i do její sítnice, snad jakoby něco či někdo napadal a hodlal ovládat její celé těle. Chvílemi zpomalila, musela se rozdýchat a následně se vydala znovu vpřed. Její vidění se slévalo dohromady a ona vnímala na jistých místech mžitky. Co to je? zastavila se hledíc na jedno místo, když si po sekundě uvědomila, že hledí vlastně na obyčejné stéblo trávy. Jen otřepala hlavou a vyklusala vpřed.
„Už tam budeme...“ vyšlo z její tlamy poněkud zvláštním tónem.

→ Jezero smrti

Hnědá vlčice sledovala pozůstalou hlínu a uvnitř sebe cítila jakýsi druh zklamání... Bylo to nepříjemné, až bolestivé uvnitř jejího svědomí. Možná její vinou právě zahynula, a tak své uši držela u hlavy ignorujíc, že ještě před chvílí její hrdlo bylo čímsi zadušeno.
Své dva smaragdové kamínky na chvíli odtrhla od hlíny a věnovala přímý pohled z očí do očí. Shine v jejích očích mohla vidět ještě zbylé, slané kapky, které uvízly v očích a nestihly se dostat pořádně ven. „Jsem dlouho na nohou a bez odpočinku,“ vydechla po chvíli o něco lépe, „cítím uvnitř sebe pocit, jako kdyby mě někdo dusil... Bude to kvůli Lucianovi...“ řekla se vší naivitou k Shine. Nic jako „nemoc“ snad nikdy v příliš velké kráse nepotkala. Její kožich vždy byl velmi dobře připravený na všelijaké podmínky – hlavně díky původu – a tak teorii nechtěla upřímně připustit. „Nepotřebuji být v teple,“ možná to znělo jako odseknutí, ale hnědá věděla, že nejde o nic hrozného, „tenhle kožíšek toho už vydržel spousty, takže mě zahřeje, ah, děkuju!“ dodala náhle, když se jí Shine dotkla tlapkou. Hnědá těmto gestům zrovna nerozuměla... sama je nikdy víceméně nevyužívala, a tak se mohla tvářit poněkud překvapeně.
„Můžu ti ještě ukázat jednu rostlinu, kterou jsem zvládla poznat.“ nabídla a uvnitř sebe cítila jakési odlehčení, ale bylo zřejmé, že jí lépe nebude na dlouho.
Hnědá se zvedla na všechny čtyři a rozhlédla kolem, snad už ani nechtěla čekat na odpověď své přítelkyně a rozešla se vpřed. Její chůze nebyla tak ladná jako normálně. Hlavu držela u země a před očima se jí... jak kdyby jevily zvláštní věci. Zas něco v oku! prošlo jí hlavou a svou přední pravou si přejela přes oči až k čumáku, ještě si krátce dýchnula a následně pokračovala vpřed.

→ Kvetoucí louka

Hnědá uvnitř sebe cítila jakýsi zvláštní pocit, který jak kdyby plíce, průdušky zazdíval jakýmsi nepříjemným hlenem. Vlčice se příliš nevyznala v tomto směru... muselo se jednat o něco, co po cestě nabrala do čumáku a nyní ji to dělalo neplechu v těle... určitě. „Jen mi něco zaskočilo a nějak se mi z toho hrabání zamotala hlava,“ nechtěla z toho dělat nic velkého. Každému se někdy dělá ne zrovna nejlépe...
Vlčice si musela nakonec odkašlat aby to něco odlepila a následně z její tlamy vyprskla i sliny, které se usadily na hlíně, která nyní kryla kořeny jejich Naděje pestrobarevné. Bohužel se však květina začala náhle z barevné nádhery měnit na šedou můru, která veškerý „magický“ prášek ze svých křídel setřásla a začala se pohybovat směrem pryč... Ellie stáhla uši a nakonec přestala přemýšlet nad tím, že její zdraví nebylo v pořádku. „Shine,“ popelavý čumák cinkl do černé srsti její kamarádky a v očích jí vyjela až drobná kapička vyjadřující lítost společně s jejíma ušima, „ta... květina...“ špitla tiše k Shine, na kterou se provinile podívala.
„Omlouvám se,“ zachraptěla poněkud bolestivě a následně se sklouzla po předních tlapkách k zemi sledujíc šedý zbytek z květiny... Kvítky nakonec vzal i vítr, jehož směrem se hnědá podívala a stáhla koutky směrem k hlíně.

Snažila se do hrabání dát co nejvíc, aby díra byla dostatečně hluboká a zároveň držela jak má. Elementy se občas hodily, tomu už začínala sama věřit. „Taky si to nepamatuji,“ kývla ke společnici, která se snažila pomoci, ale... obě věděly, že to je práce pro jednoho, „v tomhle máš možná pravdu za tři vlky.“ zvedla k ní koutek Ellie a nakonec opatrně za svého hřbetu položila květinu do země a předními tlapami od hlíny začala rostlinku pečlivě přikrývat, aby v zemi dobře držela a měla možnost se pořádně zakořenit.
Hnědá jen sledovala, zda se na rostlině neobjeví něco nečekaného, neznámého... Bylo to tak zajímavé vše a plné otázek! „Asi... bych si trochu odpočinula,“ řekla poněkud zadýchaně, kdy se její přední tlapy rozjely do stran a hnědé začaly jak kdyby padat oči z důlků. Její zrak se začal rozostřovat a ona v sobě cítila jakýsi pocit dušení. Uši stáhla dozadu a její hrdu ji začalo samo svírat. Její dech změnil tempo, ztratil ho a ona se začala z divoka nadechovat.

Květina na jejím hřbetu stále držela jako přikovaná. Hnědá si na ni dávala obzvláště velký pozor, tudíž bylo prakticky nemožné, aby jí spadla a zmizela v mlze. Mlha se však brzy rozpustila a vlčice měly o to lepší rozhled kolem. Slunce začínalo letmo prosvěcovat přes inhibitory stromů - listy - které je omezovaly v plném spektru světla. „Je pravdou, že často přehlížíme, co je obvykle viditelné a stojíme tomu naproti.“ Obvykle nejen květiny... prošlo jí hlavou káravým tónem.
„Jsem v pořádku, neboj se,“ ujistila svou černou společnici s nádhernými doplňky na těle, které si nyní měla šanci prohlédnout, sedíc čelem k boku Shine, kterou viděla v celé její kráse, „Tak vy jste ty Začarované stromy?“ zopakovala až s úžasem v hlase po Shine. Možná začínala připomínat drobné, čerstvé vlče, které se právě podívalo z nory ven. Její hlava se zvedla k překrásným, mohutným stromům, „i přes to, jak v něm dokáže vlk být ztracený... ti ukáže ve finále cestu, pokud chceš?“ šeptala si pro sebe. Se vším zbytkem ladnosti se vyhoupla na všechny čtyři tlapy. Bylo to tu úžasné...
„Shine, ty jsi tak neskutečně chytrá a moudrá,“ koukla na ni smaragdovýma očima, ve kterých se třpytily rozmazané hvězdy, „doufám, že díky, hlavně, Tobě nalezneme to vhodné místo... a rostlina pro nás bude opravdu Nadějí pestrobarevnou...“ špitla hnědá a začala opatrně tlapou hrabat do země. Šlo to hůře jak byla zem chladná od noci, a tak si sem tam vypomohla i svým vrozeným elementem.