Příspěvky uživatele

< návrat zpět

→ Zlatý les

Hnědá šla naslouchajíc za tónů Shine hlasu. Souhlasila s tím vším a byla ráda, že díky její společnici nabude nových zkušeností. Hnědá se podívala na Shine a přikývla se slovy: "Budu jedině ráda. Mě o nich učil Ahvaryan, ten mi řekl ty Zlaté stromy, což pro mě bylo... zajímavé zjištění po té době. Nikdy jsem si toho nevšimla," zvedla koutek, kdy se při větším výšlapu ze zátoky musela ušklíbnout a při složitějším pohybu i zastavit a chytit zpět svůj dech, "děkuju Ti Shine... moc si toho všeho cením. Připadá mi to super a," vydechla o něco hůře, když sklonila hlavu a všimla si zvláštních barev kolem, "promiň..." špitla k ní, když se na kraji Kouzelného lesa usadila a začala o něco hůře vydýchávat. "V pořádku vše... jsme tu, že?" podívala se kolem, když očima jen začala hledat kolem.

→ Zlaťák

Přikyvovala se souhlasem k Shine. „Něco o nich víš?“ nadhodila možná spíš řečnicky a s úžasem ve svém hlase, kdy se dal do pohybu i její ocásek, který dával najevo jakousi neviditelnou radost. Ellie v sobě cítila dobrý pocit z toho, že zvládla se Shine najít rovnou cestu, možná, pro jejich rostlinku aneb Naději pestrobarevnou.
Jejich květina zde bude žít kdoví jak dlouho, snad... vůbec přežije. Hnědá se držela kousek od Shine, kdy očima sem tam koukla po své rostlince, kterou si pečlivě hlídala na svém hřbetu. Pořád uvnitř sebe měla ten zvláštní pocit, který ji něčím tížil... Jak šly, cítila, že její kroky jsou o něco složitější než normálně, a tak se chvilkově zastavovala a nechávala ze své tlamy vyjít pár nepravidelných výdechů. „Jsem nějaká unavená,“ nadhodila k Shine pociťujíc na sobě malou únavu, „co si chvíli lehnout v tom lese?“ navrhla.
Hnědá nakonec přidala do kroku pokračujíc směrem k barevnému lesu. „Pravda,“ přitakala slovy i kývnutím, „uložíme ji na nějaké vhodné místo... Nemám problém ji kdyžtak hlídat.“

→ Začarovaný les přes Tichou zátoku

Hnědá se rozhlédla kolem. V její hlavě byla spousta nápadů, které nebyly tak zcela ucelené, ale Shine jim uměla přidat tu třešničku, která na vršku chyběla. Vnímala, že se nyní musí vydat dál a najít, ideálně, vhodné místo na sazení květiny... Byla magickou, tudíž byla potřeba jí najít vhodné místo. Hnědá tedy přikývla k Shine, když tu ji napadlo... „Co ji dát k těm magickým stromům?“ zeptala se, možná to působilo, že Shine nevěnovala vůbec žádnou pozornost, ale... tohle jí přišlo logické.
„Je to místo s jinačími podmínkami, ty stromy tam mají specifické barvy a... připadá mi i, že jsou svým způsobem kouzelné,“ zaměřila se na barvu očí Shine a nadzvedla koutek, „ano... pomůžeme jí kdyžtak. Jen by to chtělo na ni dohlížet.“ řekla k Shine.

→ Zlatý les

Hnědá na sobě cítila jakousi tíhu a břemeno. Bylo to něco, co ona sama neznala... tedy, dosud. Neměla příliš zkušeností s čertíky, kteří by se v jejím životě jevili v neviditelné podobě, a tak si opravdu, méně kyslíku v těle, přidávala k tomu, že je zkrátka příliš dlouho na nohou. „Takže nějakou volnou louku, která je poblíž moře a ideálně i nějakých lesů... aby to mělo podobnou půdu? Zároveň i někam, kde by nemusela nikomu ublížit.“ pravdou bylo, že hnědou napadala již místa.
Ty ostrůvky, které byly sic na druhé straně ostrova, ale... byly dostatečně vzdálené a bezpečné či na ten nový kus, který objevila tak docela nedávno. „Hm,“ zapořemýšlela nahlas a podívala se též do vody, když tu jí do očí vlítl zlatý paprsek a ona mrkajíc ustoupila dozadu. „To nebyl dobrý nápad!“ přiznala k Shine a i se nad tí začala tak trochu smát.

→ Bašta

Hnědá vlčice nad tím vším uvažovala možná víc než bylo zdrávo. Cítila uvnitř sebe, že jí toto veškeré dění nedá jen tak spát. Potřebovala v sobě nakojit hladový pocit, který neustále potřeboval napít z jejího těla. Shine se mnou souhlasila, což bylo poměrně fajn. Cítila jsem, že mým tělem projížděla jistá vlna čehosi, co nebyl zdravý pocit, ale... neznala jsem jej.
"Nic," zatřásla hlavou nad tím, co v dáli viděla podobající se přízraku, "kam bys tu rostlinu dala?..." nadhodila k Shine s nadějí v hlase, že se k něčemu dostanou. Ellie uvnitř sebe začínala cítit jako kdyby někdo její tělíčko hodlal zbavovat kyslíku... Nejspíš to byl jen pocit z neustálého chození bez odpočinku. "Hm... je to tu vše tak zvláštní." špitla k Shine, když se zadívala kolem nevnímajíc hlas, který se hnal za nimi - neslyšela jej.

Převod z Ellie na Excelsiora
Převádím 68 kšm [3 kšm … 5%] na Excelsira.

Stav po převodu

152 kšm | 7 rubínů | 17 mincí [220 kšm - 68 kšm]

Převedeno

Hnědá naslouchala hlavně Shine. Byla nyní dál od většiny vlků zde, a tak měla klid, který se zde mnohým nedostával. Byla mezi nimi snad jen jediná vlčice, která se ozvala zpět - Bryce - zapsala si hnědá do paměti a když zareagovala na Shine, hnědá se jen otočila a na vlčici se usmála. Měla velmi zajímavé zbarvení, ale... nebylo to zas víc zajímavé jako Naděje pestrobarevná, která Ellie ležela mezi tlapami. Rostlina byla stále naživu.
„Všimni si, že rostliny se vždy jen objevily a následně z nich zůstala zbylá těla, která už nebudou nejspíš žít... Buď s něčím bojují svými fialovými kořeny, jak můžeš vidět, a nebo je to nějaký způsob, kterým se snaží přežít... Je to zvláštní,“ podívala se na Shine, „ale mají být nějak spojené s námi... Lákají jen vlky, voní nám... a tedy i hmyz, ale ten co zas neláká, že... Podle mě bychom to měly zkusit přenést někam jinam, někam, kde bude mít klid a případně neohrozí ostatní.“ řekla Ellie a podívala se na kořeny. Kdyby jim přidala zeminu, rostlina by do jisté chvíle zemřela. To jí bylo jasné.
„Určitě,“ kývla na Shine a pozvedla koutek, „tolik vlků jsem dlouho neviděla u sebe...“
Hnědá se vydala vpřed za svou společnicí. Svou rostlinu si opatrně položila na hřbet a začala pokračovat v cestě. Mířily k jezírku, které bylo kousek odtud. „Taky támhle něco vidíš?...“ začala hnědá žmourat očima před sebe jako kdyby viděla nějakou siluetu, vlka... někoho.

→ Zlaťák

Ellie ke smečkám měla spíše opak slova positivum. Cítila uvnitř sebe značnou úzkost, jakousi bolest, která se v ní začala rodit. Bylo to jako živé maso, které vzpomínky nabodávaly na jednotlivé špejle a ona cítila, jak z jejího těla vytéká něco. Ne krev, ne míza, ale to, co již nechce ve svém životě znovu zažít. Chvíli jí trvalo než na odpověď Shine zvládnula najít správná slova. „Nechci nikoho cíleně urážet, jenom jsem k tomu řekla mou zkušenost,“ vyšlo z její tlamy o něco tišeji než před tím, její ocas se stahoval mezi zadní nohy a tlapky, tedy spíše drápky, mířily směrem k sobě do uzavřeného trojúhelníku, „promiň.“ zakončila tuto část debaty ze své strany a hlasu snesla o něco výše, když smaragdovýma očima stále zkoumala tu rostlinu. Hnědá se k ní zvládla přiblížit a nyní byla schopná sedět. Očima si prohlížela jednotlivé detaily, ušima vnímala ten vábící pach, který ji k ní tak přitahoval... Sliny neustávaly. Průhledný med, jenž se táhl z tlamy vlčice nakonec slízla opět svým jazykem. Bylo to tak trapné...
Téma smečka a rodina bylo nyní za nimi. Vlčice se odhodlala pověnovat zkoumáním rostlině a s tím i ostatním, cizím, vlkům, které zde potkala a... Shine je asi znala. Hodlala tedy zůstat formální a všechny též pozdravila po Shine.
„Též vás všechny zdravím,“ už hlasitějším tónem vypustila ke skupině vlků stojící kolem rostliny, každý měl v hlavě jistě jiného brouka. Hnědá měla nyní možná i hejno mušek v její hlavě o tisíci jedinců, když vyslechla teorii Shine. Vlčice musela zažít o něco víc jak ona, a tak jen naklonila nechápavě hlavou a švihla svým ocasem, „myslíš? Většina barevných rostlin bývá obvykle upozorněním, že nejsou vhodné či jsou něčím zákeřné.“ nadhodila vlastní teorii, kdy dále hodlal vyslechnout Shine a tím dospívala k názoru, že rostlinu nebude příliš vhodné sníst. Nebyla přeci vlkem nenajedeném, a tak dále se vztyčenýma ušima poslouchala.
Záchrana magií, mrtvá těla, cosi ve vodě. Pokud však má rostlina zachránit místo, kde nyní žijeme... Musí jich být víc? Drží se poblíž jezírka, její příbuzné se objevují a sesychají. přemýšlela Ellie v hlavě, když se rozhlédla kolem a jen se ušklíbla pro sebe samu. „Tohle místo pro ni není možná vhodné na růst, pokud není z našeho světa, bude potřebovat specifické podmínky... Nebude těch roslin více i jinde? Máš semínko, muselo jich zde být i mnohem víc,“ pokračovala hnědá a rozhlédla se dále kolem. Hnědá vlčice se rozhlédla kolem, jak duhovky utvořily jakousi peřinku pro místní traviny. „Co když je musíme rozšířit a závisí na nich i síla našich elementů a magií?“
Hnědá se vzdálila od skupinky vlků k dalším rostlinkám, které ještě nestihly umřít. „Nemáme spíš pomoci, aby se rostlina dostala na všechna místa ostrova? Láká sem hlavně vlky, musí po nás buď něco chtít či nikoliv. Co když ji máme roznést.“ přemýšlela si pro sebe hlasitě a tak nakonec svými bílými tesáky zkusila zachytit jednu z rostlin a utrhnout ji než stihla seschnout. „Pravdu z nás dvou budeš mít spíš ty,“ usmála se k Shine hnědá a nakonec jen položila rostlinu na zem a čumákem ji začala očichávat, svými hmatovými vousky se dotkla jednotlivých lístečků a květů. „Říkala bych jí... možná spíš nějak hezky, jestli má zachránit náš svět, tak bych jí dala nějaké jiné jméno.“ nadhodila spíše ze srandy, i když to žádná legrace moc nebyla.
Hnědá nakonec pokývala hlavou a usmála se. „Naděje pestrobaravná.“ zvolila pro ni vhodný název, sic možná nedával smysl, třeba je rostlina hodlala brzy zahubit? Ale čemu mají věřit, když ne tomuto. Hnědá si prohlížela dál jednotlivé rostliny a snažila se jejich způsobu života porozumět. „Magie v tom je určitě,“ dala za pravdu Shine, „připomíná mi to ty barevné stromy trochu, víš, jak jsou kousek odtud?“
Hnědá se následně odhodlala vytrhnout rostlinu i s kořeny o snaze, že nalezne něco víc. Měla v sobě už pár kapek, z toho jak ji utrhla a rostlina jí zůstala nějakou chvíli v tlamě, pokusila se vytrhnout kousek i s kořeny, aby si je prohlédla. Mohly by je přeci jen někam dovést... Rostlina ležela před hnědou vytržená i s kořínky, hnědá ji proto sledovala a jen čekala zda jedinec seschne jako ti ostatní. Ne. „Co když bojuje s něčím, co je pod námi?“ koukla znovu na Shine a následně si květinu dala na sebe. „Zkusím ji přenést... třeba potom vyroste a bude na sobě mít nějaké bobule, které budou kouzelné a zvládnou uzdravit místní svět...“

→ Zlatý les

”Mmm… všechny smečky jsou v jádru stejné,” musela se oklepat nad tou myšlenkou, když se jí v hlavě probudila jakási vzpomínka, ”ale je možné, že tahle nebude taková jako ty ostatní… Jsi určitě dobrá maminka, o tom není pochyb, pouze mi to celé znělo zvláštně a vůbec mi to k tobě nesedělo. Jsi skvělý vlk, Shine.” podívala se na ni hnědá, když byly již na okraji lesa. Ellie se zastavila kousek od Shine a naslouchala všemu, opravdu pozorně. ”I kdybych hledala nejlepší zázemí,” polkla na sucho a otřepala hlavou, ”asi bych to neudělala… Mám ze smeček strach…” přiznala k Shine a nakonec se jen zaměřila na trojici vlků opodál. Popis Zeirana odpovídal a tak hnědá hluboce kývla. ”Ano, asi, nevím…” obnažila zuby a sama se nad tím musela zasmát. Vlk se tak možná jmenoval, při jejich setkání mu nevěnovala příliš pozornosti, ale… asi tam něco takového mohlo zaznít.
Hnědá vlčice stála pár stop od ní. Ellie sledovala smaragdovýma očima to, co se jevilo před její maličkostí - skupina vlků - což jí bylo zvláštní. Byl mezi nimi i Zeiran! Toho vlčice potkala při cestování s Ahvaryanem, který měl snahu ji doprovodit k její domovině… trochu trapná situace, avšak nyní se před dvojicí vlčic objevila jakási podivnost, záhada. Hnědá se opatrně rozešla do jiného úhlu, aby si měla i ona možnost prohlédnout to, co jí tak moc tahalo za čumák. Hnědá vlčice přivřela oči a z její tlamy ukáplo pár slin. Mělo to tak zvláštní a zajímavou barvu zároveň… ”Tohle je pokus o past, lákavý pokus,” vyšlo z ní jakýmsi vrnivým tónem jakoby předla kočka a z její tlamy začalo ukapávat mnohem více slin, ”Vidělas to už někdy?” zeptala se, když si jazykem slízla tekoucí sliny z tlamy a donutila své tělo usednout. Měly perfektní pohled z dálky… kdyby se přiblížily, mohla by rostlina začít být čímkoliv jedovatá…. nepřipomínala jahody, maliny a ani borůvky, které Ellie znala ze své domoviny. ”Připadá mi to jako něco, co by mohlo být v té vodě… Je to uprostřed této louky, zelená část je poměrně silná,” konstatovala hnědá k Shinie a rohlédla se po uschlých rostlinách, které byly kolem a musela se pro sebe ušklíbnout, ”nevíš, jak vypdala ta voda?” zeptala se a podívala se znovu na květ rostliny. Vlčice měly namířeno k nedalekému jezírku, vlčice měly už dost znalostí na to, aby zjistily jak se situace asi má.
Hnědá nad tím opravdu hluboce přemýšlela. Rostlina byla jednou velkou záhadou, která se před dvojicí tyčila. Mrtvá těla, špatná voda, nyní zvláštně ač lahodně vonící rostlina, prolétalo jí hlavou, zvedla své tělo, jelikož se usadila a rozhodla se přiblížit pomalu k rostlině za tekoucích slin z tlamy, ten pach, ten pach… hmyz kolem ní? uvažovala potichu, což Shine mohla, na vlčici blížící se nebezpečně k rostlině, vidět.
”Je velmi parfémická, barva láká hmyz… A má jen jeden květ,” koukla hnědá na Shine a zastavila se, ”buď to pouští do země a nebo se to přenáší hmyzem… Voní ti to taky tak skvěle?” zeptala se a nadzvedla pravé obočí.

→ Kvetoucí louka

Hnědá naslouchala své přítelkyni pozorně. Shine jí předávala vše možné, a to vlastně odjakživa… “Nemohou ti ublížit, když takhle odejdeš?” zeptala se hnědá a smaragdové oči se ve své jamce držely poněkud se smutkem. “Jeee, gratuluji! Vlčátka jsou fajn… takže jsi je chtěla dát na starost někomu jinému? No,” Ellie nad tím zůstával rozum stát… nevěřila této teorii. Shine byla jistě milující matkou, která by své potomstvo nenechala na pospas osudu, ale… byla neplánovaná? To Ellie nechápala o něco víc. Měla Shine opravdu ráda, ale tohle vše jí k dříve poznané vlčici příliš nesedělo. Jen tomu špatně rozumím. řekla si s bílým havranem a nakonec raději již dál svými, možná pro Shine, i nepříjemnými otázkami nechtěla dále zatěžovat. Měla být již rok stará, takže se asi už pomalu osamostatňovala.
Ellie v tomto směru Shine možná záviděla… měla též dost nahromaděných hormonů v těle, které se chtěly projevit, ale nebyla na to vhodná chvíle. Možná by za své vzala i cizí, což by nejspíš bylo proti pravidlům přírody, ale co zde není?
”Nedávno mě na ty zajímavosti upozornil jeden vlk, Ahvaryan, a následně jsem potkala takového černého s modrými světly na sobě a též se o nějaké zmiňoval, měla takový zvláštní název… Byla u toho smrtí barveného jezera, kde se objevila spousta těl… Něco musí být v té vodě. Podle mě ta voda je ten problém, ale nevím proč…” uvažovala hnědá hlasitě a ignorujíc jednotlivé zlaté stromy už šlapala dál. ”Ale jo! Začínám je nyní zkoumat víc podrobně… díky svému elementu bych je mohla pochopit lépe, co ty?” zeptala se a přidala do klusu, když jí do oka padla jakási skupina vlků stojící kolem čehosi v dálce. ”Co se tam děje?” zeptala se Ellie Shine a zastavujíc kousek opodál se podívala na společnici.

→ Bašta

Hnědá naslouchala své přítelkyni opravdu pozorně. Měla nyní novou znalost o Alateyské smečce, ke které se raději nepřibližovat. Dobře... to je snad snadné. „Ano, s Lucianem jsme si zde poblíž našli menší úkryt. Určitě ti to tam někdy ukážu! Jsi kdykoliv vítána.“ usmála se na ni a už přestávala vrtět ocasem. Zcela upřímně... trochu ji kořen od tak svižného máchání bolel. „Kdybys o tom, co tě třeba trochu tíží, chtěla promluvit... jsem jedno velké ucho Shinie.“ ujistila ji hnědá a následně naslouchala její teorii a přijala změnu tématu.
„Můžeme přes zátoku přes ten zlatý les... Víš, že ty listy zlatých stromů nikdy neopadají? Ukážu ti to a můžeme jít určitě i dál.“ usmála se hnědá a zamířila rovnou vpřed.

→ Zlatý les přes Tichou zátoku

Byla to ta nejmilejší věc, která hnědou potkala... Dail a Rain, byly sice nádherné, ale... nic nezahřeje více jak opravdové objetí od člena rodiny. Ellie se ke své přítelkyni tiskla opravdu silně. Možná jakoby se jednalo o jejího ztraceného otce či partnera, kterého má možnost vidět po takové době... „Bydlíš? To není možní! Takže budeme bydlet určitě někde blízko sebe?! To je skvělé, Shine,“ vydechla a opatrně se od své kamarádky začala odtahovat vrtíc ocasem jako pomatená, „Mám se díky tobě úplně skvěle! Co, co... co ty?“ zeptala se s nadšením hlase, kdy jí ve smaragdových očíčkách pomalu padaly třpytky od radosti.
Brzy však konverzaci narušila vážnější věta a úvod do reálného světa tohoto ostrova. „Osobně bych nyní nejedla pomalu nic... Voda zde vyživuje i místní rostliny, do kterých se škodliviny mohou jednoduše přes kořeny dostat... možná nakazila místní zvířata a proto umírají...“ začala hnědá uvažovat na hlas, kdy se smaragdovýma očima porozhlédla po protékajícím toku. „Budu si muset obstarat vlastní zdroj vody, pokud to budu chtít přežít... Jsi v pořádku? Nesnědla jsi nějaké zvíře v blízké době?“ začala se hnědá ptát s ustaraným tónem.

Hnědá sledovala procházející Cirrus, který se jí jevil nad hlavou neznajíc jeho název. Zahýbala jen čumákem a panenkami, které se jednou za sluneční světlo pohnuly. Musela se nad tím jen usmívat... bylo to něco neuvěřitelného. Hnědá si už začínala pomalu sedat držíc tlapku ve vzduchu jako kdyby za nimi hodlala brzy se přitáhnout.
Tělem hnědým projel jakýsi elektrický šok, jenž naježil srst na hřbetu a vztyčujíc ji do pozoru se ozvalo její jméno. Ellie! zopakoval bílý havran, který slétl jak kdyby na větev v její mozkovně. Hnědá, i po leknutí se, svou hlavu jen opřela o náprsenku jakoby se hodlala chovat odtažitě, když tu si ten zpěvný hlas připsala k jediné vlčici, té, kterou by mohla v jistém směru mít i v přihádce s názvem rodina.
„Shinie!“ zvedla se ze zadních končetin a stáhla k hlavě své špičaté uši. Hlava se začínala snižovat a ona vrtíc ocasem jen sledovala její nejmilejší přítelkyni blížící se k ní. „Shine,“ zopakovala s kapající kapkou slanosti z očí když už se rozhodla vydat k ní, „kde jsi se tu ty vzala? Já? To ty jsi zmizela!“ řekla se zvednutým koutkem od radosti vrtíc ocasem, kdy si prohlédnula její starou známou přítelkyni. „Ani nevíš, jak ráda tě zase vidím Shinie!“ pousmála se zcela upřímně a vlčici položila svou hlavu na hřbet.

➝ Zlatý les

Ellie se vydala vpřed přes Tichou zátoku, kterou navštívila, jako tuto přenádhernou louku, v poměrně blízké minulosti. Nyní se nesla klidně, oči měla zabořené směrem k zemi prohlížejíc si jednotlivé stopy, sem tam i pozůstatky mršin či těl, která se jí od začátku nezdála příliš v pořádku. Měla za to, že v této době bude nejlepší přejít na rostlinnou stravu. Vlci byli sic masožravci z té větší části, ale nikdy neopohrdali ani plody... Nojo, ale... Kde hodláš teď hledat plody Hnědá? zeptala se sama sebe a musela se nad tím poznatkem sama usmát. Její koutky se zvedly o něco výrazněji nahoru. Mířila přímo ze zátoky, když se jí před očima zjevilo ležící tělo přímo před ní.
„Chudáci,“ zavřela v sekundě oči a hlavu otočila vzad, „brzy to postihne i některé z nás...“ řekla si pro sebe s kapkou strachu, která pramenila ze strachu o Luciana, kterého takovou dobu neviděla... Kde asi jsi? zvedla hlavu k nebesům hledajíc poslední, pozůstalé hvězdy... no marně. Byl tam už jen rohlíkovitý tvar - měsíc - který začínal mizet a nechával se střídat Sluncem...Všichni máme rádi východy Slunce, když jsme smutní. prošlo jí klidně hlavou a stojíc na místě jen držela pozvedlou hlavu k obloze i s přední tlapkou, na které by bývala měla krémovou ponožku s flíčky, kdyby ji nezakryla vrstva písku.

Ellie cítila s cizinky jakousi odtažitost a poměrně silný nezájem. Do její hlavy se tak dostal jakýsi bílý havran s nápisem je na čase odejít. Hnědá smaragdovýma očima sledovala ještě chvíli dvojici vlčici a nakonec se rozhodla tedy všem věnovat pár slov a zmizet se slunečním svitem. „Chápu, též musím,“ dostala ze sebe trochu strohým tónem a nakonec jen hlavu snesla pod výšku lopatek a otřepajíc hlavou se rozhlédla kolem aby si našla ten správný směr, „tak... přeji, aby jste se, Dail, Rain, od sebe už neodtrhly na dlouho. Mějte se, a i.. Ty.“ mrkla směrem k světlé a nakonec se krokem vpřed vydala pryč ze Zlatého lesa míříc na Kvetoucí louku.

➝ Kvetoucí louka přes Tichou zátoku