Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hnědá se držela stranou a sledovala dění jakoby měla zaplacená sedadla na krásnou scenérii. Měla v sobě jakési hřejivé pocity, které souhlasily s tím, co udělala. Musela však jít brzy dál… Stále byla na stopě Lucianovi a neměla tušení, kde se její přítel nachází. Pouze se zvedla na všechny čtyři s tím, že se s vlčicemi rozloučí, ale u k ní došla jakási sněhová vlčice s tmavými znaky. Hnědé bylo hloupé vlčici odbít a tak si ji jen prohlédla jak postávála o kousek dál. “Ahojky,” nadhodila k cizince s pokusem o kontakt a respektovala by i to, kdyby se s ní vlčice nechtěla dávat do řeči, “máš se dobře?” zeptal se jen tak s klidem v hlase kdy k ní pozvedla koutek a letmo zavrtěla ocasem.
Objevila se zde s Dail možná až neslušně nevítaně, ale… jinak by Rain nenašly! Nyní El jen držela tělo připravené k odchodu doufajíc, že se s Dail stihne aspoň rozloučit.

Hnědá se vydala za Dail, když si všimla jak její tělo uhání za cizím pachem, který se k ní zkrátka nedostal přes vítr. Ellie ji následovala a s milým pohledem na tváři už jen sledovala jak se blížily. Ellie cítila jak podobný pach Dail sílí. Nebyl úplně stejný, ale... asi by se k sobě hodily. Smaragdové kamínky sledovaly jak dvě odlišné vlčice k sobě přichází a jen zavrtěla po psím ocasem. „Vítej doma,“ usmála se pro sebe pociťujíc kapku slanou na své tváři, „ahoj, Rain.“ dodala ke svým slovům, kdy se opodál jen usadila sledujíc vlčice jak k sobě přichází, mluví a cítí se. Ellie si nyní obě zvládala v klidu prohlédnout, chtěla jen pozdravit a následně zmizet. „Ségry patří k sobě, za to se neděkuje!“

Podívala se smaragdovýma očima na Dail a nechávajíc vítr prohrabávat její srst jen ocas přitáhla ke svému tělu jako kdyby jej hodlala od smutku objímat. „Ten pach nějak zmizel, nejde mi ji zachytit a ta věc,“ smaragdovýma očima jak šipkou švihla k naušnici, „omlouvám se Dail...“ špitla Ellie, která svou hlavu opřela o hrudník. O svou náprsenku jej opírala jako o měkký polštář plný útěchy a hřání tepla od Luciana. Z jejích zad s větrem odcházely i malé chumláčky, mráčky srsti, které se díky vánku nesly k Rain. Hnědá, díky delší době s Dail, na sobě nyní měla i její pach.
Hnědá vlčice se podívala na Dail. Bylo jí hrozně. „Nechtěla jsem tě zklamat,“ nesla koutek svěšený a s ním se i zvedla hodlajíc zkusit najít aspoň něco, co by jim dalo znamení o Rain, marně.

→ Zubří pláň

Smaragdové tečky procházely lesem. Jejich stínem bylo tělo hnědé vlčice, která pozorně sledovala očima to, kam její ukazatel míří a zároveň se snažila naslouchat i své milé společnici - Dail. Šly už opravdu dlouho, Ellie, upřímně, na sobě začínala cítit už i únavu a potřebu si lehnout. Možná, že její myšlenky vyslechla i ona náušnice, která jí začala ukazovat směr a náhle... když stály uprostřed Zlatého lesa se její náušnice přestala hýbat. „To vyřešíme jindy,“ odpověděla stroze na slova Dail a začala se jak kdyby zmateně otáčet kolem sebe, „Dail?“ slina jí začala z tlamy sjíždět do jícnu, kdy cítila, jak trubice zcela uschla a ona tak polykala suše a bolestivě. „Asi se to rozbilo...“ řekla k Dail hnědá s rozklepaným tónem hlasu jakoby lemoval sinus. Hnědá se zaměřovala na jednotlivé tmavé body lesa. Stíny stromů, šedý vlk... „Podle mě tu není...“ řekla hnědá a stáhla své uši k hlavě. Šedá vlčice, které si všimla, byl však jen přehlídnutý cíl, který měla dvojice na dosah. Kéž by Dail tušila jak nyní byla blízko. „Fakt tu nikdo není...“ začala ji hnědá ujišťovat o snaze chytit pach, ale marně. Vítr šel jejich směrem.

„Nechceme si chvíli odpočinout?“ zeptala se hnědá trochu zadýchaným tónem. Sama cítila, že obě uběhly poměrně velkou dálku a podle intuice hnědé se možná i blížily. Ellie cítila, že se její cesta s Dail brzy rozdělí... Luciana bude muset najít sama. Ne s pomocí. Sama jej ztratila a sama jej najde. „Asi vím, kde ho budu schopná najít, ale děkuju... Musíš se vrátit k Rain, pomohla jsi mi najít sebe sama a nyní potřebuju napravit vše sama. Děkuju za vše Dail.“ zvedla koutek hnědá, která se otočila čelem k vlčici a svou přední tlapu snížila k zemi. Zbytek těžiště se začal sesouvat jako kdyby si chtěla lehnout, ale ona se jen poklonila Dail. „Najdeš Rain a potom už ´mě nebudeš, zatím, potřebovat. Musíš být šťastná.“ obnažíc tesáky se jen dívala mile na svou přítelkyni.
Z poklony se rovnou svalila do poklidného ulehnutí sledujíc okolní faunu a floru. Ellie by bývala nejspíš odpočívala, ale... náušnice v uchu začala řádit mnohem víc a ona se musela rozejít vpřed! „A nebo... lehneme si až potom, pojď!“ drbla do ní Ellie, která chytla do čumáku velmi silný pach vycházející ze Zlatého lesa a tak se odhodlala jít vpřed.

→ Zlatý les

→ Červená louka

Hnědá cítila jakési chvění jejího žaludku po vyskočení z portálu. Už s ním cestovala mnohokrát, takže to pro ni byla jen minimální překážka. Větší problém jí dělala skaliska na kterých se objevily. Dívala se všude kolem, otevřenýma očima, smaragdy sledovaly kam její náušnice míří. Hnědá jen namířila panenku směrem za šipkou, která mířila vpřed a ona se na chvíli zastavila a srovnala si, kam asi míří.
„Zlatý les,“ koukla na Dail a následně jen pozvedla koutek, „musíme pokračovat tam, snad odtamtud už najdeme lepší stopu.“ řekla s klidem hnědá a dala se zas do tempa. Hodlala se klidně přesouvat vpřed. Z hor s Dail slézala velmi opatrně o snaze si neublížit - měla s tím už poměrně bohaté zkušenosti - a tak nakonec, když sešly ze skal, byla ráda, že pod svými polštářky cítí též i něco jiného jak jen kamení. Tráva a měkký povrch. „Chvíli půjdeme... a už bychom se tam měly dostat.“ usmála se Ellie.

→ Ostříží zrak

Její náušnice jako kdyby se pomátla. Hnědá jen držela hlavu blíže k zemi, kdy smaragdovýma očima hledala stopu v pozůstalých stoncích. Ellie věděla, že jediná cesta bude skrz portál, a tak jen hlavu hodila směrem k Dail a zahýbala čumáčkem, do kterého stále létal intenzivní pach. ”Vše v pořádku Dail!” ujsitila ji hnědá a smaragdy zaměřila portál k jemuž se blížily. Byl čas.
Hnědá šla krokem vpřed naslouchajíc intuici. Ten předmět mířil směrem na zlatavý les, který Ellie spatřila nedávno s Ahvaryanem. “Už ne daleko, doufám, že máš ráda portály.” pozvedla svůj koutek a mrkla na vlčici a během chvíle… už její tělo zmizelo v portálu a ona se tak přesunula.

→ Zubří pláň

→ Irisin ráj

Hnědá se snažila Dail ukázat tu hýbající se náušnici směrem, kde její sestra měla údajně být. „Ta věc,“ kývla k ní očima, „používám ji opravdu poprvé... takže kdovíkam jdeme!“ řekla k Dail hnědá, která se odhodlala tedy jít vpřed. Ellie tušila, že jestliže mají nyní, ona má, stopu bude třeba její sestru dohledat co nejdříve aby o stopu a samostnou Rain nepřišly. Měla z toho upřímnou radost... Konečně. Zvládala dělat zas někomu radost! Což bylo pro hnědou zas o krok vpřed.
Nyní se vlčice hnala neohlížeje se vpřed. Ostrovy znala jako své boty, kdyby nějaké měla, a tak proklusávala vpřed svými zkratkami, které si zde zvládla najít. „Tak to potom přidej!“ pobídla ji hnědá, která cvalem mířila vpřed.

→ Červená louka přes Rokli a Nejvyšší horu

Hnědá náhle otevřela oči. Její předmět se náhle začal dávat do pohybu udávajíc směr. Nikdy jej před tím nepoužila, a tak se snažila přemýšlet nad tím, že kam ji naušnice vede a jak vlastně funguje! „Tak tohle vidím prvně!“ řekla překvapeně hnědá, která se postavila na všechny čtyři a nemotorně se na svých tlapách držela. Do čumáku se jí dostával jakýsi výraznější pach, který podráždil sliznici a ona si náhle kýchla. „Něco cítím je to ale docela slabé a i přes to velmi intenzivní! Musíme jít.“ rozklusala se s veškerou nadějí vpřed. Pach mířil kamsi vpřed přes místa, která hnědá už důvěrně znala. Nemohly ztrácet čas... no, El málem ztratila Dail. Šla chvíli v tempu a nakonec se jen zastavila a otočila na svou společnici. „Jsi unavená?“

→ Ostříží zrak

Smaragdové kamínky v nichž se leskly jednotlivé vzdálené vlny jí připomínaly Rain. Vlk má paměť obvykle dobrou, pakliže se mu v životě cosi nestane. Hnědá jen držela pohled vpřed a naslouchala slovům Dail. „Dobře,“ přikývnula k tomu a snažila se ve své hlavě připomenout onu vlčici, „snad to bude fungovat.“ pozvedla koutek a očima se podívala letmo k Dail.
Nakonec zavřela smaragdy před světlem a nechala pracovat svou hlavu. Bylo to dlouho, ale se slovy Dail se jí vlčice dokonale připomenula a ona nyní měla čas na to si vzpomenout plně. Zavřela oči a umlkla. Hodlala se nyní plně soustředit a tak nemohla věnovat více energie jinam.

→ Dračí průsmyk

Tělo se jí chvělo pohybem od radosti. Její ocas na nalezení místa reagoval a hnědá se potřeboval začít soustředit. Musela si připomenout pach, zapřemýšlet nad tím, jak tehdy vlčice vypadala a skrz neustálý pohyb jí nakonec tělo spadlo do sedu. „Má takový pruh na hřbetu a... kolem oka flíček?“ zeptala se s nastražením ucha Dail, které věnovala pohled na její tvář. Chvíli ji jen sledovala v očích si držela jakési třpytění jako kdyby jejím tělem procházel signál či elektrický proud.
„Nikdy jsem to nepoužívala, ale... zkusím to. Na tvé sestře ti závisí a musím dodržet svůj slib. Tmavá šedá srst, pruh na zádech, kolem oka... umí si vytvořit křídla? Přívěsek... Element země!“ procházelo tlamou hnědé vlčice, která hleděla na moře. Vlny se odrážely v jejích smaragdových očí, které nechávala zatím otevřené. „Je... je taková mohutná?“ zeptala se hnědá hledíc vpřed kdy ocas přitáhla ke svému tělu a těžiště mírně posunula vpřed. Rain, Rain, Rain Eterni...

→ Les u mostu

Hnědá se klidně nesla vepředu. Svou hlavu držela jen pár chlupů od země, kdy čumákem chvilkově zadrhla o kamenitý, drsný povrch po kterém společně s Dail právě kráčely. Ellie se neměla příliš do řeči, nějak se jí v tlamě otevírala pláň, která neměla moc stromů, spíše to byla jakási louka plná bylin s chutí krve. Železitá chuť se jí roztékala ještě v tlamě a ona nad tím požitkem jen mlaskla a nechala vytéct uniklou slinu, která jí odkápla na zem. „Nějak nevím o čem zažít,“ přiznala Dail a otočila hlavu letmo k ní, „co když... tam Rain už dávno nebude? Je to opravdu dlouho, co jsem ji tu tehdy viděla... Možná bych měla ještě nápad jak ji najít.“ pokračovala směrem k Dail, ale hlavu otočila vpřed.
Procházely kolem dvojice vlků. Fialový a šedý, více hnědou nezajímalo. Pouze si prohlédnula obrysy těl a na znamení neutrality držela ocas stále klidně svěšený akorát za svižnějšího tempa. „Mám takovou věc, došlo mi to bohužel až nyní, jak bychom mohly Rain najít. Můžeš... můžeš mi ji jen více popsat?“ zeptala se hnědá, která přemýšlením nad pomocí Dail zapomínala na to, že by předmětem mohla najít i Luciana. Dail potřebovala větší pomoc, a tak se zastavila s nárazem slané páry, která ji udeřila do čumáku. Byly na tom místě.

→ Irisin ráj

Hnědce se nyní nechtělo moc mluvit. Měla plnou hlavu přemýšlení nad tím jak to vše asi je a není. Cítila uvnitř sebe zvláštní emoce podobající se
špetce naštvání, špetce strachu a čemusi, co ona sama neuměla pojmenovat. Bylo to tam. Jako kdyby na její růžový jazyk spadla zrna chloridu sodného či pepře se skořicí. Bylo jí zkrátka zvláštně a navíc... blížila se s Dail na místo, kde naposledy spatřila její sestru. Rain. Měla krásné jméno, které bylo i docela neobvyklé v uších Ellie. Možná, že v jiných končinách si Rain říkal každý druhý, ale u ní rozhodně ne.
Držela si svižnější krok. Dlouhé kroky zajistily dostatečný pohyb a ona měla zároveň čas přemýšlet... Už se blížily.

→ Dračí průsmyk přes Luka

< Spáleniště

Vlčice mířily myšlenkami na stejnou věc: z místa jim jednoduše začínaly šílet dámské hlavy, ve kterých se vařilo jako zde před nějakou tou dobou. Thia, zapamatovala si její jméno a jen nad tím mávla ocasem, asi to bylo omylem… hodlala to nepřipisovat na vinu někomu, kterého nezná.
Vlčice střídala tlapu za tlapou míříc vpřed přes rozviklaný most, který musely překročit. Hnědá toto místo neměla příliš v oblibě… což bylo znát i při jejím lehce vyděšeném přecházení, kdy své společnici nevěnovala ani úsměv. Ellie by bývala byla povídavější, ale zatím jí v mluvě bránily padající koutky k praskajícím prknům.
Ellie šla hlavně jako druhá, odmítala nedávat pozor ma Dail… Musela ji kdyžtak dát šanci zachránit, ale to už se dostala na druhou stranu mostu a objevily se v onom lese. Bylo to nádherné… krásy barev rozsvítily noc společně s přicházejícím Sluncem.

Hnědá přikyvovala na slova Dail, ale náhle se zastavila a střihnula ušima. “Kdo?” zastavila se ušima natočenýma na Dail. Doufala, že se jí Dail aspoň zmíní kdo by za tím mohl mít tlapky! Hnědá z toho nebyla příliš šťastná, že tu byl někdo, kdo za to měl zodpovědnost… někteří zde měli možná více zásluh jak ostatní. Bylo to tu zvláštní a mnohdy prokleté, ale… kdo ví proč. “Mně to tu připadá celé posedlé elementy a tak… Kdybys viděla cokoliv zvláštního, tak si to musíme říkat… Možná sle šílíme i zbytečně…” konstatovala hnědá hlasitě.
Následně jen kdývla na poslední slova Dail a vydala se vpřed. Měla namířeno dále k onomu místu, kde její sestru kdysi potkala. S jejím tušením Rain už mohla být pryč a… hlavně bůh ví kde. Hnědá zavrtěla hlavou a následně naklusala a rozešla se tím směrem.

> Les u Mostu přes Most