Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hnědá vlčice svou mohutnou hlavu držela k zemi. Aby ji zvládl někdo zvednout či jen podržet byly by třeba aspoň dvě lidské ruce. Seděla držíc hlavu směrem k zemi. Smaragdy projížděla jak prstem prachem, který byl rozptýlený díky jejím packám. “Přemýšlím jen nad smyslem toho všeho,” špitla hnědá k Dail, “pamatuješ, jak tehdy hořelo tady? Vzniklo tu spáleniště…. Nyní jsou všude mrtvá stvoření bůh ví proč.” snažila se Dail vysvětlit její myšlenkové pochody
Hlava jí tentokrát byla vynesena nadějí výš a ona s ní jen drbnula vpravo a vlevo. Ozvalo se jakési neplánované křup. “Bojím se, aby to nebylo konečnou i pro některé z nás. Proč ta zvířata umírají? Mohlo by to potkat i nás. Jsme též zvířata…No ne?” podíval se smaragdovýma očima na Dail a postavila se na všechny čtyři. Byly zde už nějakou tu chvíli a nejspíš by to chtělo vyjít vpřed. ”Jsi připravená jít dál po stopách tvé sestry?” zeptala se mile Ellie a zavrtěla ke své společnici ocasem na znamení podpory.

Hnědá vlčice věnovala pohled pouze onomu stromu, který proti ní stál naproti. Tlapy měla tak pět stop od něj a prohlížejíc holé větve, kmen až možná ke kořenům, které by bývala viděla, díky zemi. "Kdybys o tom potřebovala někdy promluvit," podívala se po několika minutovém tichu hnědá na Dail, "ráda ti budu naslouchat, mnohdy slova léčí více jak magie." posnažila se o milý pohled na svou společnici, která se k tomuto tématu příliš neměla. Nebude ji nutit, až bude chtít tak se vlčici možná zjeví i její havrani v podobě slov.
Jak tam vlčice tak stály a nějak se sem tam jedna z nich jen zmínila, podívala se kolem. Noc začínala pomalu ustupovat a ukazovat dvojici vlčic ležící bezvládná těla na zemi. Hnědá jen zakroutila hlavou, posadila se a stáhla uši k tmavě hnědé srsti na hlavě. "Co se to jen může dít... nejdříve bouře, nyní už i my... Jako kdyby... kdyby se měl ostrov znovuzrodit?" přemýšlela hnědá na hlas, když si prohlížela nedaleké tělo mrtvé srny kolem kterého běhal její známý. Šedý čumák strkal nadějně do těla, volal a snažil se svou přítelkyni vyzvat k mluvení. Hnědé povadl zvednutý koutek do soucitu. Její soucit, květina, nyní své květy snášela níž a níž. "Bojím se..." zašeptala důvěrně k Dail. Tato "smrt" by mohla potkat i ji nebo Dail.

Smaragdovými očima pročesávala prach. Kdyby mohla, asi by jednotlivé částice začala během chvíle i zvedat. Byla by to docela zajímavá podívaná. Hnědá si vykročila vpřed naslouchajíc Dail. Její příběh nebyl pln žádných kladných emocí. Hnědá nad tím znovu začala přemýšlet… nevěděla, zda hodlá dalšími slovy přispět či nikoliv. Nebylo by to slušné, ale na druhou stranu z Dail cítila jakousi potřebu. ”Jeden vlk tě zradil? Mě zradila celá smečka a zvládla jsem jim odpustit i dát šanci… Zkusilas mu ji dát?” zeptala se neohrabaně hnědá a zastavila se u jejího drobného stromku, který začala očichávat. Moc se mu nedařilo… byl takový kostrbatý, listy už mu začínaly měnit barvu avšak kůra byla napadena jakýmsi nepřítelem. Hnědá si začala zvědavě prohlížet kmen. Hm… hmmm… zajímavé. zapisovala si při tom do paměti pozorujíc jednotlivé části stromu.
“Občas si odpuštěním uvědomíme i my sami naši chybu… Občas za sebou máme něco, co nás bolí a podle toho činíme, ale nikdo se nás na to stejně nezeptá, jelikož vidí hlavně sebe. Tohle je ten stromeček.” dodala Ellie aby připomenula to, proč zde vlastně byly.

→ Temný les

Popelem zanesené místo nebylo od Temného lesa jen nějakou tu chvíli chůze. Hnědá se nyní cítila o něco lépe, tedy... aspoň na tu jednu stranu. Nebyla si stále příliš tím vším jistá, minimálně aspoň Dail nalezne někoho, kdo jí v životě dělal velkou součást a snad se jí v životě objeví více paprsků jak jen ty sluneční a to i v této noci. Měla by světlo, které ji kdykoliv povede. Ellie chvíli mlčela. Neměla se moc k čemu vyjádřit a ani nějak neměla příliš velkou chuť konverzovat. Dail se zmínila o jakémsi Noirovi. Neznám. hodila si tak pro sebe aby nebylo mezi nimi ticho.
Kolem vlčic se začínala otevírat široká pláň s šedou peřinou - popel - ze které vycházelo jen pár sytých hnědých kmenů ze zelenými lístky a sem tam i nějaké ty drobnější, dužinaté rostliny. Hnědá začala smaragdovýma očima koukat všude kolem hledajíc ten jediný strom, který zasadila. Během chvíle jej spatřila, a tak se vydala vpřed. "Myslela jsem spíš zda nemáš též nějakého druha či jen potencionálního jak bratra... nebo ten Noir je někdo takový?" zeptala se hnědá naklánějíc hlavu k Dail. "Nic mi do toho není, pouze tě chci pozlobit." přidala k tomu, kdyby se náhodou strefila do rány či bolavého místa Dail.

Hnědá vlčice by tu nádheru sledovala možná i dál, ale... nemohla zneužívat svůj dar. Mohlo by se jí to brzy vymstít a ona by o něj třeba i mohla přijít. Nehodlala to riskovat, proto vždy nechala kouř odejít a s ním vzít i své emoce. Mnohdy se mlha hodila a možná by se dala využít jako výhoda v obraně, ale... léčebné pomůcky nemůžeme zneužívat. Jistě by se jí toto vymstilo. Hnědá vlčice se jen podívala letmo na Dail, která její schopnosti nedávala příliš důvěry. Proč by taky ano? Viděla to zcela poprvé, každý by se nejspíš podivil. "Divné?" zeptala se trochu nevěřícně hnědá vlčice, která se začala opatrně stavět na všechny čtyři. Měla plný žaludek což znamenalo omezenější pohyb. Musela vytrávit, tudíž počítala s nutnou přestávkou na místě u stromu jí a Draconise. "Mělo by tě to spíš uklidnit, poprvé slyším, že to někomu připadá zvláštní..." přemýšlela Hnědá a následně se vydala poklusem vpřed. Pobídla ji k tomu slova vlčice, které musela ještě hodně co vysvětlovat. Kéž by ten strom byl její a Luciana, byl spíš památníkem pro někoho, kdo se tu už jen tak znovu asi neobjeví, ale to vlčice netušila.
"Není to strom zasazený s Lucianem," přiznala o něco tišeji, "byl zde i jistý... jiný vlk, který mé maličkosti byl opravdu velmi blízký. Víš, občas stojíme mezi dvěma řekami. Občas oba proudy pro nás tečou a zní stejně, ale stejně se vrátíme k tomu, který nám připadá lepší." snažila se v hádance vysvětlit o co šlo. Draconis byl pro hnědou poměrně blízkým, ale i skrz jejich, o dost bližší vztah, nakonec nechala všeho a vrátila se myšlenkami bez váhání k Lucianovi. Nyní tomu všemu rozuměla o něco více jak kdysi. "Asi jsem dospěla o něco později... než mi to vše došlo. Máš vůbec i ty nějakého blízkého přítele?" zeptala se hnědá.
Pod tlapami vlčice se nyní pevná půda měnila v jakési spáleniště. Prašná zem plná popelu bude jistě brzy tím místem, které bude bohaté. Hnědka se podívala vpřed a povšimla si drobného stromu, který zde kdysi vysadila.

→ Spáleniště

Hnědá vlčice se jen podívala znovu letmo na svou nynější společnici a kdyby znala to gesto asi by jej nyní udělala a nakonec se jen s vydechnutím usadila. "Dostala jsem jej darem, je to zkrátka něco, co občas omylem přijde a následně samo odejde, začala s naprostým klidem vysvětlovat a očima se zaryla do okolní mlhy, "je to uklidňující, že?" zeptala se své společnice a nechala obnažit bílé tesáky. Srní tělo leželo bezvládně za nimi. Lákalo už mouchy a možné další predátory. Hnědá vlčice věděla, že ještě krásnější pohled by byl za onou mlhou na opravdovou oblohu.
Nyní se nemohly příliš hýbat. Kdyby se totiž hodlaly vydat vpřed, hrozilo by nebezpečí, že se vlčice dostanou do místa, kde je onen děsivý Most a mohlo by je to stát nejspíše i více jak jen pár jizev. Hnědá vlčice se nakonec odhodlala ulehnout a opět vydechla. "Nedaleko odtud je strom, který jsem zde kdysi nechala vysadit se svým přítelem, zavzpomínala hlasitě, "jen jsem si na to vzpomenula, takže... Nevím, proč ti to vlastně říkám." pousmála se na ní a nakonec hlavu odložila na přední tlapy sledujíc jak mlha pomalu mizí ve tmě.

Vlčice ležela a klidně se zakusoval do kýty srny. Nechtěla hladovou Dail rušit od jídla, bylo to pro ni jistě potřebné - klid - aby zvládla svému žaludku dát to, co potřeboval. Hnědá jedla docela nedávno s Anserem… Ten jí asi i zachránil od úzkostných stavů. Hnědá si myslela, že s její myslí je konec. Vše se tehdy bortilo a vlastně stále není sama se sebou tak stabilní. Hnědá cítila, že ji stále bolí to něco, co jí občas připomínalo, že udělala i ona nějakou tu chybu. Svědomí, ano.
Netrvalo dlouho a kolem vlčic se začala objevovat jakási mlha, hvězdy. Šlo z ní velmi příjemné teplo a hlavně energie s pocity. Udělala se kolem vlčic jakási mlha, kterou však viděly jen ony a Ellie začala stahovat uši. Vše bylo výsledkem jejích strachů, úzkostí. ”Neboj se toho, špitla po pár sekundách sledujíc jak je mlha s hvězdami začíná objímat, bylo to jako tančit po hvězdách, ”vždycky se objevuje, když se mi něco děje… Nebo trápí, za chvíli zase zmizí.” snažila se vysvětlit hnědá Dail, aby nebyla z tohoto jevu vyděšená.

→ Nížina hojnosti

Hnědka se snažila vlčici pomáhat co zvládala. Nepřišlo jí příliš fér využívat její magie skrz to, že věděla, že se ze srny nemá takovou potřebu nasytit. Obě táhly společně. Když jedna nemohla, druhá zkrátka zabrala o kus více a tak se postupně sunuly za železité vůně do lesa, který byl ještě temnější jak noc. Ellie si ušima hlídala okolí. Bylo to zde více jak jen trochu nebezpečné, a tak na to musela dávat i důraz.
”Kvalitní dámská práce, zazubila se mile k Dail, po jejích tesácích tekly kapky krve, které svou intenzivní vůní provoněly okolí, ”snad to není jedno z těch nakažených těl…” podívala se podezíravě na ležící tělo a následně vyhledala zelenýma očima společnici. Bála se, ne že ne. Aby nebyly ony ty, koho bude nakonec Rain a Lucianem hledat…
Vlčice se nacházely u jednoho z kmenů. Měly tak slepě krytá záda a dokonalý rozhled před sebou. Mohlo se však kdykoliv stát, že by se u dvojice objevil jakýsi cizinec s pokusem jim ukrást kořist. Hnědá si proto lehla a pustila se jen do okusování kůže na kýtě srny. Maso bylo chutné a správně tuhé jak mohla po chvíli cítit. ”Dobrou chuť,” usmála se na společnici, které nechala tu lepší část a následně už jen a klidem jedla.

Hnědá se měla nějakou tu chvíli čas rozdýchat. Jenom letmo koukla na Dail a během toho zvládla i pokývnout svou hlavou. Dobrá, chvíli přestala dávat i pozor, jelikož ji začala zajímat okolní příroda o něco více. Nakonec ji však probral hlas volající Dail. Hnědá se proto zvedla, nastartovala své zadní nohy a se cvalem se začala blížit k srně, kterou táhla Dail svou váhou k zemi. Hnědá byla též poměrně těžká, jelikož byla poměrně vysoká na vlčici, a tak se nakonec chytila z druhé strany a začala strnu stahovat k zemi. Byly na ní dvě a zbytek stáda se odmítal vracet či ohlížet. Vzdorovala, volala o pomoc. Bohužel. Srna nakonec začala padat a vlčice se s ní blížily do jiné části a to lesa, který ohraničoval zbytek louky.

→ Temný les

Hnědá vlčice střídala tempo. Nemohla vyplýtvat všechnu energii na nejistý konec. Sledovala smaragdovýma očima svou přítelkyni, která se pokusila a ne příliš dobrý pohyb. Srna byla na naše těla příliš obratná. Její skoky byly mnohem delší a hbitější. Hnědá se proto uhla z cesty a na chvíli se pokusila o zmizení z obzoru. Nakonec vyběhla z druhé strany a pokusila se o chycení srny za zadní nohu. Svým tělem se pokusila začít stahovat tělo srny k zemi. Bohužel. Srna hodila silněji zádí a tím se vlčice zbavila. A tak se Hnědá svalila kousek od Dail. Zvedla se, zadýchaně se rozhlédla a nakonec jen otřepala kožichem. Byly moc daleko... Vlčice tak budou muset zvolit jiný, snadnější cíl. „Zkusíme něco najít.“ řekla k Dail hnědá a začala se snažit o chycení stopy.

Vlčice se začala zaměřovat do okolní fauny. Jejich dlouhé nohy perfektně skrývaly ty tenčí a slabší. Její tělo se přiblížilo k zemi. Panenky vlčice se začaly roztahovat díky menší viditelnosti. Byly však proti vysoké ve výhodě. Vlci měli možnost vnímat více barev jak srny. Hnědá vlčice vnímala jednotlivé větříky jak prohrabují s chladem její huňatý kožich. „Budeme doufat, že nyní nás bohové nebudou chtít nijak trestat za své chyby.“ řekla milý tónem, který klesal s jejím tělem, které se na pár centimetrů snížilo a ona začala postupovat dále. Věděla, že není dostatečně na srnu silná, ale byly zase dvě... Snad se zadaří, uvidí se. „Brzy už tvůj žaludek nebude zpívat tuto melodii, věřím v to!“ obnažila bílé zuby a letmo se podívala na svou společnici. „Připravená?“ hlavou švihla jak proutkem vpravo na procházející stádo. Šlo zrovna pár posledních jedinců: obvykle se jedná o ty nejmladší, nejslabší kusy. Měly nyní šanci. Jedna ze srn tak zvláštně kulhala a na tu se smaragdové oči zaměřily. Jakmile Dail svolila, hnědá se vyřítila vpřed. Držela si poklidné, cvalové tempo, se kterým začala zkoušet hnát srnu od stáda. Doufala, že Dail pomůže a společně se jim povede srnu nahnat k lesu.

Hnědá vlčice sledovala okolní zvěř. Bylo to jen nějakou chvíli, co se naposledy nasytila, a tak neměla příliš potřebný plýtvat energii na vysokou, která ji unaví. Kdo ví. Třeba Dail potřebuje více masa, aby nasytila své břicho. přemýšlela. Své smaragdové kamínky namířila směrem ke své společnici, která přidala jednu z možných variant. „Je zvláštní, že tu máme tak silné bohy a nikdy od nich nedostáváme příliš podpory, že?“ nadhodila vlčice ke své společnici. Ellie by bývala dávala bohům jen za dobré, vnímala je jako někoho ke komu nemůže nechovat úctu a nebýt vůči němu vždy a jen pokorná. „Máš hodně velký hlad?“ potřebovala se ujistit, aby věděla, po čem se tak přibližně dívat. K jejich neštěstí začínala zase nos. Tentokrát hnědka cítila, jak jí teplota ježí srst na hřbetě, cítila, jak její čumák chladne s doteky mrazu. Pouze držíc hlavu u země sledovala procházející stádo tisknouc se k sobě, aby drželi slabší kusy v teple. Bude to těžší, než si dvojice mohla myslet.

→ Tajga

Krajina a její barvy se kolem dvojice vlčic mísily. Hnědá je stíhala pozorovat, hodlala si jednotlivý posun po dvou ostrovech dál užívat a zkusit pozorovat zajímavé rostliny. V jejím okolí bylo tak krásně. Androme bylo ukryto na, dle jejího názoru, nejkrásnějším místě na ostrovech. Musela dát Lucianovi za pravdu - tehdy vybral nejkrásnější místo... Kéž bych tě zde viděla... prolétl jí havran hlavou a ona začala pomalu zastavovat. Vzaly to zkratkou. Tedy... Ledové pláně jim na kožichu nechaly pár sněhobílých vloček a pár zježených chlupů. Hnědka zpomalila, uši držela nastražené a začala se rozhlížet po okolí. „Je tu toho dnes hodně, ale,“ utichla a povšimla si ležících pár mršin na zemi, „všimla sis těch těl?“ upozornila ji na ně hnědá, která nevěřícně prohlížela ty, kteří to něco nepřežili. Stále však netušila co.

Hýbla letmo hlavou na znamení souhlasu. Dail sic příliš nesouzněla s jejím názorem o její osobě, ale... Hnědá z ní zkrátka cítila, že jí Dail může nějak pomoci. Ne, že by ji jen využila... to nepřipadá v úvahu. Hnědá hodlala její nové známosti pomoci, a tak se následně beze slov rozešla vpřed. Chtěla si něco z konverzace nechat na potom. Přeci jen, cesta pro ně bude dlouhá a ony musí mít dostatek sil. „Určitě můžeme, ráda ti s tím pomůžu. Můžeme to tedy vzít přes pláně a tam se o něco pokusit? Uvidíme, jak nám bude přát počasí.“ a rozešla se vpřed. Věděla přesně, kam nyní míří a proč. Dail by jí mohla být velkou pomocí a přínosem. „Vyber si jedince a zkusím pomoct.“ kývla k Dail předem hnědá, která se rozklusala a mířila na onu pláň.

→ Nížina hojnosti

V jejím těle projížděly různé odstíny barev; bylo to díky vypuštěným hormonům štěstí, které jí vypustila Dail svými slovy. Tohle jedinečné setkání bylo pro Ellie, a že trvalo pouze pár minut, tím nejpotřebnějším v poslední době. Dail jí nejspíše zachránila. Její mysl zachránila! „Víš,“ hnědá se usadila, tentokrát hlavu držela zvednutou sebejistě nahoru, „podle mě mi tě poslali samotní bohové. Nikdy bych neřekla, že odpověď mi přijde takto sama... v podobě tak milé vlčice jako jsi ty Dail. Tvou sestru najdeme,“ polkla na prázdno a otočila se kolem, „naposledy jsem ji viděla na té druhé části ostrova... pravda je, že už to je poměrně dávno, takže může být kdekoliv.“ snažila se hnědá vlčice dostat k tomu, kde by její sestra mohla být. Nenapadalo ji, že měla možnost se k její sestře dostat i jinak, no, spíš neměla dostatečné zkušenosti.
„Je to odtud docela dálka,“ zvedla se hnědá vlčice a rozhlížejíc kolem přemýšlela, jak se na místo dostat nejrychleji, „mm... chceš se projít?“