Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cítila, jak z jejího srdce, které nyní z návalu stresu, pocitů a emocí, tlouklo několikanásobně rychleji. Cítila se jakoby její tělo bylo ponořené na dně řeky. Proud a vše se stále kolem ní hýbe, ale nic jí neukazuje jiný směr jak vpřed. Hnědá hleděla na svou společnici. Cítila z ní něco, co bylo jako bolest... Nechtěla využívat svého daru - aury - na to, aby nějak tušila, co uvnitř Dail skrývá... vlastně se svou magií neuměla příliš dobře pracovat a neuměla ještě přiřazovat jednotlivé barvy. Hodlala vyčkat, až se Dail sama od sebe rozmluví. „Opravdu?“ špitla nadějně k Dail, která se právě zmínila, že jí je jméno povědomé. Bylo to pro hnědou vlčici znamení. „Rain... Rain... Rain...“ přemýšlela jsem nahlas. Ten popis, jméno... znala jsem ho. „Rain Eterni?“ vyplivla má paměť. Byla to možná už historie. Hnědá se ihned zvedla na nohy a začala do svého čumáku pouštět pach Dail. „Tu... tu znám! Teda,“ odmlčela se a i skrz to začala vrtět ocasem, „kdysi... kdysi jsem ji potkala! Určitě tu někde bude.... Určitě je oba zvládneme najít Dail. Obě aspoň víme, že jsou, snad, stále v bezpečí? Můžeme se zkusit podívat po tvé sestře. Tehdá jsme se setkaly někde na té druhé části ostrovů.“ pokračovala mile hnědá, která se začala v sobě probouzet. Byla to naděje.

Hnědá vlčice se podívala důvěrně na Dail. V jejích očích viděla jakýsi plamínek naděje. Podporu. Bylo to možná něco, co ji povede dál. Její bludička, která by jí dodala jakousi naději... Zkrátka někdo, kdo by jí dodal do života to světlo, které měla jen díky Lucianovi a ne kvůli jeho ocásku. „Hledala jsem všude víc. Neustále jsem odcházela pryč... a nyní? Nyní nejspíš odešel Lucian a kdo ví zda na dobro či nikoliv... Dlouho jsem byla pryč... Nemohu najít jeho pach, netuším, kudy a jak dále, Dail. Nechci tě obtěžovat, ale cítím, že uvnitř sebe cítím silnou bolest. Hledám, slepě bloudím a nemohu ho najít... Vždy se někde zaseknu a na chvíli na něj přestanu myslet. Potřebuji ho najít, aspoň cítit jeho pach, že je v pořádku... Šílím, šílím z toho.“ hnědá vydechla a s tím pustila své tělo na zem. Bylo jí už jedno, zda Dail zaútočí. Neviděla v sobě nic víc, jak jen motýla. Motýla, který časem bude snězen těmi většími.... Ztratila se tu. Ztratila sebe.
„Byl mou květinou,“ vydechla tiše, „ani Zlaté stromy, které nikdy neopadají... nejsou tak úchvatné jako on.“ špitla tiše, kdy se podívala smaragdovýma očima na Dail. Vystoupila ze své komfortní zóny. Naivně? Možná. „Tebe... opravdu nic netrápí?“ podezíravě se podívala na společnici a nechala ve svých očích uhasit oheň slanými kapkami.

Hnědá vlčice si stihla během chviličky prohlédnout vlčici. Světlé barvy, na hřbetu tmavší odznaky a sem tam odstíny jakési krémové? Všichni vlci zde byli něčím zajímaví. Něčím byli zcela odlišní od toho, odkud Ellie přišla. Byla to též už delší doba, co se tu hnědá objevila, ale setkávala se stále s novějšími dušičkami. Vlčice se, zatím, nezdála jako nějaká hrozba, nepřítel. Byla pro ni možná i novou, příjemnou známostí. „Nevyděsila jste,“ z její kamenné tváře se náhle začal klubat jakýsi motýlek - úsměv, „jsem Ellie, jen... někoho hledám a dávám si to za vinu.“ špitla k nyní již o něco známější vlčici - Dail. Bylo to pozoruhodné setkání. Ellie si vlčici stále prohlížela. Měla takový ten nenaučený, nic neskrývající pohled. V jejích očích se leskla spousta emocí, které pramenily z jediného: Lucian. „Chtěla jsem zkusit najít svého společníka. Neviděla jste zde náhodou šedého vlka? Má takový... zlatý ocas.“ popisovala s nadějí v hlase. Doufala. Opravdu silně doufala, že ho najde.

V jejím těle vládlo cosi, co hnědá neuměla mnohdy pojmenovat. Dříve měla tyto pocity vycházející ven v podobě koktání, které ji... díky Lucianovi přešlo. Nyní však uvnitř cítila něco, co neměla silně ráda na ostatních. Ten pocit, kdy vidíte někde něco, co tam už dávno není. To vyhaslé světlo. To, co jiní, zkušenější nazývají zklamání. Hnědá vlčice projížděla očima zem. Některá stébla byla mnohem slabší jak jiná. Cítila se jako jedno z těch, které mělo mnohem méně výraznou barvu. Byla jedním z těch, které brzy vytlačí sedmikrásky. Neuměla si to odpustit. Byla to její chyba. Kdybych bývala nebyla mnohdy sobecká, povzdechla, kdybych nehledala stále něco nového a občas všemu dala čas. v její hlavě prolétl jakýsi havran. Neměl však popelavou barvu. Měl jakýsi milý tón, který vyšel zezadu. V její mysli se ihned rozpustila vznikající pára od představ. Otočila se vzad a s tím vyskočila i na všechny čtyři. Byla nyní tím, co by většina zvládla ulovit - motýlem. „Ah,“ ulevilo se jí, když viděla jakousi vlčici, v její tváři se rozlil pokus o milý úsměv, „dobrý den. Nejspíš, nepotřebuji pomoct. Ráda kdyžtak pomohu vám, pokud mám s čím?“ zalhala. Nechtěla své problémy dostat do nesprávných uší.

→ Jezero smrti

Hnědá vlčice se nyní vydávala vpřed tajemnu. Nemohla tušit, možná tak cítit, kde se její blízký přítel právě nachází. Ellie potřebovala vědět, aspoň jen cítit, zda jeho pach je stále mezi těmi, které se nekopají pod hlínu. Byla ze svého života poměrně vyděšená, plná bolesti... Luciana musela v nejbližší době najít. Hodlala mu začít nechávat značky v okolí jejich úkrytu. Hnědá se proto ženouc přes Kvetoucí louku zastavila u jednoho ze stinných míst. Na místě nechala známku o tom, že na místě byla. Následně se poklusem začala vydávat vpřed. Kolem ní začala flora houstnout a ona věděla, že se blíží k další části. Bylo to jen kousek od Kvetoucí louky. Zahalená, nádherná jehličnatá krajina, ve které odraz stromů mísil její smaragdovou barvu očí s dalšími odstíny zelené. Byla by tu bývala jako doma, kdyby neztrácela svého partnera. Kde jen mohl být. Hnědá vlčice se posadila a začala prohlížet okolí, sotva něco přes zelený porost mohla vidět, a tak na chvíli nechala zrak spadnout k zemi. Jako kdyby se dostala na své dno.

15kšm a rubín, děkuju ^^

Zapsáno.

Hnědka sledovala pohřbívající se těla, která mizela pod hlínou, kterou na ně začala házet. Vše se měnilo. V jejích očích se tento svět změnil již nespočetněkrát - mnohdy jeho kouzla nestíhala ani vnímat. Nyní zde byla s dvojicí, která tak nějak jen chvilkově po ni koukla, aby se ujistila, že vlčice je stále zde. Hnědá se za nimi otočila občas též. Své uši otočila dozadu a sledujíc jednotlivé hromádky hlíny už jen střihnula ušima. Hnědá vlčice jen na oba vlky pohlédla. Neměla příliš co více říct a věděla, že nyní musí odejít. Proto se k nim následně vydala a jen se na oba kladně podívala. „Oběma moc děkuji, ač za krátké, setkání. Musím však jít. Hodně štěstí přeji.“ řekla nakonec vlčice a otočila se směrem ke Kvetoucí louce a vydala se klusem vpřed. Do jejího čumáku jak kdyby udeřil pach... Možná hniloba, mrtvoly, ale... cítila mezi tím i něco, co už znala... Luciana.

→ Tajga přes Kvetoucí louku

Smaragdové oči se zaryly na nějakou chvíli do okolní krajiny. Sledovala, jak se z nebes snáší jednotliví ptáčci... Bylo to tak podivné. Nebylo to však jako padající hvězdy, byli to zkrátka odcházející duše... Za tu chvíli spadl snad jen jeden, který sebou zvláštně vrávoral na zemi. Hnědou vlčici pohled na hynoucího tvora znejistil. Jejich těla mohla přenášet nemoce - mohli být škodliví. Hnědá vlčice se otočila na dvojici, která se bavila o nějaký kus dál. Ona se od nich jak kdyby vzdálila dobrovolně a šla se přiblížit, na vlastní risk, k tělům. Do jejího čumáku se dostával zvláštní pach. Byl tak prázdný. Svýma očima sledovala ležící těla, bylo jich zde už pár... a s tím, že černý - Zeiran - pověděl o jakési epidemii... Musela se těl zbavit. Nemoce byly přenosné, aspoň ze svých zkušeností to už hnědka znala, a tak se rozhodla začít pomalu ukrývat těla pomocí svého vrozeného elementu. Pod jednotlivými těly se utvořily jakési drobné jámy. Vše dělala s největším citem vůči zesnulým. Jejich těla mohla být jen ukázkou přicházejícího čehosi.
Jakmile těla sklouzla něco málo pod povrch, aspoň metr, začala si vypomáhat packami - nebyla dostatečně silná na to, aby udělala několik jam a zároveň je i začala zahrabávat. Proto se hodlala přemístit dál. Za dvojicí samců se jen otočila vzad, kdyby na ní jeden z nich dal pohled, věnovala by mu milý úsměv a jakési gesto vypovídajíc o tom, že za chvíli dorazí a začala následně pokračovat ve své činnosti. Skrývajíc těla pod hlínu.

Chtěla bych popřát Mois Grisu vše nejlepší k 9. narozeninám! Osobně mě vždy tato textovka bavila nejvíce (i skrz výpadky etc.) a přála bych jí, aby se rozrůstala o nové hráče. Hra má úžasné zpracování, stabilní admin team a komunitu!!! Vše krásné přeji a doufám, že to tu dlouho vydrží.
Osobně bych ocenila asi rozšíření herního prostředí a možná nějaké nováčky, kteří by sem donesli zas něco nového.
Vše nejlepší, všem hodně štěstí, lásky zdraví! A ať se zde daří. <3
(Děkuji za item potom!:D)

Hnědá vlčice se dívala na jednotlivá pírka. Byla tak nádherná! Sama by taková možná chtěla? No... zas tak nádherná nebyla, ale musela uznat, že Ahvaryanova družka byla velmi šikovná a věděla, co jejímu nejmiejšímu sluší. „Už si ani nevzpomínám, zda jsem něco takového viděla... Občas jsem si všimla čehosi na krku,“ pokračovala klidně v konverzaci, „je to zajímavý způsob jak se obohatit... Akorát, třeba u sebe, netuším, co bych takhle chtěla využít...“ spíše přemýšlela, jak kdyby dávala Ahvovi možnost ke konverzování.
Chvíli to u ní trvalo, než se do jejího čumáčku dostal jakýsi neznámý pach. Už něco podobného někdy cítila, ale... to už bylo opravdu dávno a pach se s tím mohl zkrátka shodovat. Hnědá se tedy otočila a stála nyní čelem přicházejícímu - černý vlk, tmavě modré znaky. Též velmi slušivé! Všichni vypadají tak... neobyčejně hezky. přemýšlela nad tím. Ti vlci tu museli být určitě déle jak ona.
„Zdravím,“ kývla hlavou k cizímu, kolem kterého poletovala straka, tak jako u Ahvy - jeho společník, „mrtvá těla? Zatím jsem si ničeho takového... cestou jsme nic takového nepotkali...“ přemýšlela svým hlasem. Bylo pravdou, že poznala už spoustu zvláštních věcí na ostrovech... Něco to muselo znamenat, něco se určitě dělo či začínalo dávat dít a ostrov obyvatele začínal varovat? Bylo to možné.
„Kdo ví, co se zas děje.“ nadhodila a povšimla si vzdáleného vlka obchodníka, kterého znala. Měla i k němu potřebu zamířit, ale chvíli s tím hodlala ještě počkat.

→ Tichá zátoka

Věřila Ahvaryanovi, a tak jen šla za ním. „Promiň mi ten udivený pohled na tebe,“ odmlčela se se vším studem, „máš opravdu krásná pírka... Máš dobrý vkus! Nikdy jsem na tohle nějak nepřišla, jak si to dát na sebe nebo tak. A ano, určitě si můžeme tykat, moc ráda.“ zasmála se nad tím, že byla trochu pozadu proti těmto vlkům. Ellie si opravdu připadala, že pár let zaspala... Nebyla tak daleko od pravdy. Věci se na ostrovech za tu dobu hodně změnily, ale to ona nemohla vědět... Možná, že jen některá místa byla stále stejná, ale... zatím nepotkala nikoho příliš známého. Black, Shine... Balroga? Toho naposledy v tom zvláštním kempu. Chvíli nad tím vším přemýšlela, než se uráčila odpovědět společníkovi. „Potkal jsi už někoho takového?“ zeptala se, možná byla ona tím prvním. Hnědá vlčice se rozhlédla kolem a jen stáhla uši k hlavě. „Asi to odtud už nějak zvládnu sama... Nechci tě zdržovat, máš doma vlčata... to je poměrně velký závazek a určitě jim už chybíš.“ pousmála se mile. Otočila se zády k přecházejícímu stínu.

→ Vlčí jezero

„Daleko?“ zopakovala po něm hnědá netušíc, co si pod tímto pojmem představit. Nejspíš se jednalo o druhý ostrov, který od nich byl oddělený mostem či portálem. Hnědka to zde znala už poměrně dobře, a tak věděla, jak případně proběhnout co nejrychleji tam, kam potřebovala. Nyní se však nesla se vším klidem za cizím vlkem. Když šla za ním, zvládla si jej prohlédnout. Jeho tělo bylo opravdu hodně zdobené, slušivě! Vlk měl dokonale vymyšlený vzhled... Nikdy nic takového na svém těle nenesla. Tedy, měla svůj prsten portálů a ještě jednu z cetek, ale přímo jen něco takového.. Ne. Ahvaryan - nyní již znala jméno - si mohl povšimnout toho, jak na něj hnědá tak zaujatě hledí. No snad to nebylo příliš divné.
„Máte krásné jméno,“ pochválila mu hnědá a následně jen poklonila k němu hlavou, „jsem Ellie, těší mě Ahvo.“ pousmála se nad tím. Jeho společnost, tak jako Anserova, byla velmi příjemná a hnědá si užívala, že se setkala konečně s někým, kdo nebyl za každou cenu kousavý. „Musím se tu po jednotlivých rostlinách porozhlédnou. Opravdu mě to nadchlo, doufám, že mi to vydrží a třeba cestou za Lucianem nějaké též najdu. Mohla bych vá- ti o nich potom říct.“ pokračovala klidně dál. Krajina se kolem nich stíhala měnit.

→ Jezero smrti přes Kvetoucí louku

Hnědá vlčice se možná trochu unesla svými vlastními slovy... Bývala by to byla ta poslední informace, kterou by své společnosti dala. No, snažila se mu předat též něco podstatného do budoucna, co by třeba časem využil... Ale z jeho odpovědi si nebyla příliš jistá, zda jí vlk rozumí. Pokývala tak hlavou a následně vznesla hlavu k oblakům. „Omlouvám se,“ na tváři se jí objevil letmý úsměv, „nechala jsem se tím unést. Pokud to máte po cestě, ale... V úkrytu jsem již nebyla a nic. Tak uvidíme, třeba se už vrátil.“ konstatovala spíše pro sebe a následně se rozešla za svým společníkem. Nechtěla neznámého vlka příliš brát k blízkosti Androme. No znala jej jen pár minut, nemohla si to dovolit.
„Znáte ještě jiné rostliny, které jsou něčím jak kdyby výjimečné?“ zeptala se zvědavě Hnědá vlčice, která už hledala smaragdovýma očima cestu ze srázu zpět na mlžnou pastvinu.
→ Tichá zátoka přes Mlžné pláně

Hnědá snad už měla světlou myšlenku. Doufala, že by její nynější společník, jehož jméno nestihla zatím poznat, by mohl vědět aspoň o něco více... Bohužel. Byla stále na slepé stopě, a tak se jí v hlavě utkvěla myšlenka: Zkusím druhou část ostrova. pomýšlela nad tím jak nad hotovým plánem, který znala jen ona. Po chvíli ticha, když vlk dokončil své myšlenky, se rozhodla začít jednotlivě odpovídat. Zatím mu muselo stačit občasné kývnutí hlavy nahoru a dolu a milý pohled, který mu dávala... Možná působila tak, že ji, na první pohled, nic není, ale... její srdíčko pálilo a hýbalo se jako kdyby zrovna hnala za stádem srn.
„Můžu ti to zkusit ukázat,“ hlavu zvedla ke světlé obloze, „akorát tady to není moc dobře... no spíš vůbec vidět. Některé mraky Vám dokáží prozradit, zda bude následujícího dne vítr či nikoliv... Občas jsem oblohu sledovala, sic jsem příznivcem spíše Země, ale... Obloha je též její velkou součástí!“ pokračovala mile dál. Hlavu na chvíli otočila dozadu a jen přemítala. Budu jej muset opustit, je na čase přejít přes Zlaté, nikdy neopadavé, stromy a dostat se dál.
Hnědá se na chvíli zahleděla na chladnou hladinu a nakonec jen kývla, s tímto pohybem se její tělo zvedlo na všechny čtyři a ona se pousmála. „Děkuji vám moc za obeznámení s místní florou, začnu ji při svém hledání více sledovat... Akorát, budu muset pokračovat dál, tentokrát na tu druhou stranu...“

Ahojky!
Předem chci všem poděkovat za účast a jsem ráda, že aspoň pro někoho byla akce zábavnou. Zároveň se chci omluvit vlčatům - nějak mi nedošlo, že už je zde valná většina mladších a zkrátka se z toho do příště poučím.♡
Zároveň bych chtěla pochválit dvojice: Doubravka&Rainer, Rhysburr&Morpheus, Cerum&Noir. Moc se mi vaše hry líbily a líbila se mi forma, jak jste se s tím popasovali!
Doufám tedy, že to pro vaše vlky byla změna, měli možnost vystoupit ze své persony a zkrátka jste si zkusili aspoň něco jiného.
__
Teď část, která všechny zajímá asi nejvíce, hodnocení.
Hodnocení je následovné:
První tři → 1 mince
‣ 1 post → 2kšm
‣ Rychlé hry (Dohrané v prvním týdnu) → 1 rubín
‣ Pomalé hry → 10kšm
‣ Bonus → 15kšm (Každý bonus 5kšm.)
+ se vám akce počítá k odznáčku herní maniak.
__
Odměny
◦ Rainer&Doubravka: 1 mince a 1 rubín za rychlost, 34kšm za posty, 15kšm za bonusy.
◦ Arakan&Tania: 1 mince + 1 rubín za rychlost, 12kšm za posty, 10kšm za bonusy.
◦ Rhysburr&Morpheus: 1 mince + 10kšm za rychlost, 28kšm za posty, 15kšm za bonusy.
◦ Flidais&Khan-fani: 10kšm za rychlost, 8kšm za posty.
◦ Aphrodite&Renbli: 10kšm za rychlost, 12kšm za posty, 15kšm za bonusy.
◦ Cerum&Noir: 10kšm za rychlost, 28kšm za posty, 15kšm za bonusy + 5 kšm za skvělou kreativitu!
◦ Theron&Stina: 10kšm za rychlost, 18kšm za posty, 5kšm za bonusy.
◦ Ingrid&Šalvěj: 10kšm za rychlost, 46kšm za posty, 15kšm za bonusy.
◦ Zephir&Echo: nepočítá se ani do odznáčku.
__
Všem ještě jednou děkuji za akci, vše si raději ještě překontrolujte. Je dost možné, že jsem se u něčeho přehlédla.
Mějte krásný zbytek týdne.
Ellie

Zapsáno.