Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hnědka musela přikývnout a to výrazněji. Nejednalo se jen tak o nějakého vlka... Lucian byl její největší část rodiny, o kterou už nechtěla přijít a zas byl někde jinde jak ona. Netušila, kde hledat. Vítr ji táhl od místa, kde se šedý vlk se zářivým ocasem asi zrovna nacházel. „O mého druha, konkrétně. Delší dobu jsme se neviděli - mám upřímně trochu strach, snad je v pořádku.“ snažila se cizáka uvést do situace. „Má takový zářivý ocas, zlatý asi jako listí z těch Zlatých stromů... A je jinak celý šedý, ohromný.“ pokračovala tak naslepo v popise... Třeba jej cizák viděl? Co když dá Hnědé vlčici správný směr a ona jej tak snadněji nalezne.
Ellie si vyslechla jeho záliby a musela se nad nimi usmát. „Nějak se tak zajímám o vše, ale ráda bych v něčem začala mít i větší znalost... Poslední dobou sleduji hodně, též, oblohu a tam hlavně mraky. Jednotlivé umí hodně napovědět a vlkovi pomoci v nouzi... Ještě mi přijde úchvatná voda, která s oblohou velmi úzce souvisí... Co myslíte vy?“

Hnědá vlčice sledovala se zcela vyklidněným pohledem cizáka, který seděl kousek od ní. „Ráda bych počkala, ale... někoho k tomu všemu hledám, tak úplně nevím, zda by to bylo ideální.“ řekla k němu hnědá a přesunula smaragdy na oblohu, na které sledovala ty nádherné barvy. Opírající se sluneční paprsky o hory, přemýšlela si pro sebe musí to být nádherné... Ještě jak vlka hřejí. Možná svou myšlenku měla říci cizákovi, kterého setkala a zatím to vypadalo jako velmi milé překvapení, ve kterém se i něco málo dozví. „Opravdu? Nikdy jsem si nevšimla, že neopadávají... Už mi to přišlo takové, asi, normální. Zajímavý poznatek! Osobně moc rostliny takto nepozoruji, vy asi sledujete rád více, jak jen oblohu?“ zeptala se se zvídavostí hnědá a ocásek obtočila kolem těla. Věnovala vlkovi jakýsi pohled v němž byla znát poměrně velká neznalost, co se této schopnosti týče. Třeba by ji vlk mohl přiučit něco nového!

Hnědka zajímavě zbarvenému vlkovi věnovala též letmý úsměv, snad jako kdyby se mohl dívat na odraz, ale on obrátil hlavu znovu zpět. Hnědá chvíli váhala, zda má jít blíže a pokusit se o nějaký ten kontakt, když se cizinec kochal krásami okolí. Musela mu dát za pravdu - bylo se opravdu na co dívat. Vlk měl dobrý vkus, a tak Hnědá jen nechala na chvíli odpočinout nohy a usadila se. „Myslíte?“ zeptala se o něco váhavěji. Nebyla by si bývala tím faktem tak jistá skrz nedávné přeháňky. Mlha je mohla překvapit nejspíš kdykoliv... jakmile se listy začaly kroutit a svou barvu stahovat do kořenů stromů, vše se stávalo takovým... nepředvídatelným. Vlčice se podívala na nebesa. Čirá a nádherně modrá jako kdyby sledovala poklidnou mořskou hladinu bez peřejí. „Nebyla bych si tím tak jistá vzhledem k přicházející zimě,“ pouvažovala hlasitěji, smaragdové kamínky zamířila na cizince, „ale třeba máte pravdu... Byla by to jistě nádherná představa. Rád sledujete okolí?“ optala se zcela klidným tónem. Očima zamířila na ledovou hladinu jezera. Jen ten pohled jí ježil chlupy.

→ Začarovaný les

Hnědá vlčice pokračovala dále. Barvy se začaly během chvíle ztrácet, díky mlze, která ji začala obklopovat. Chtěla jít dál, ale kam? Neviděla si pomalu na špičku čumáku... Kudy to jen? Na chvíli se zastavila a začala se rozhlížet kolem sebe. Její oči se zabořovaly do vybraných, slepých, bodů. Hnědá vlčice se jen na chvíli stáhla. Ti havrani. Nepronásledovali ji? Ne... Byli jen v její hlavě a ona musela hnát dále přes tou mlhu.
Vlčice pokračovala dál. Mlha ji jak kdyby vedla. Hledala ho, až náhle viděla siluetu, která se podobala šedému... Ale jak šla blíž a blíž, zahlédla, že se nejedná o vlka se zářivým ocasem, ale o někoho zcela jiného. Měl autentický tvar siluety. Ellie se jen zastavila o kus dál, stáhla svoje uši dozadu a pokusila se o kontakt: „Zdravím?“ špitla k němu.

→ Androme

Hnědá vlčice pokračovala dále. Míjela jednotlivá místa: kvetoucí louku, Kvílivec a následně se dostávala hlouběji a hlouběji do temných barev. Kolem ní se zelené okolí začínalo mísit se zvláštními typy barev: růžová, fialová... Barvy se motaly a Hnědá je jen sledovala, bylo to tak zvláštní místo, které na ni působilo. Smaragdové oči se slívaly s jednotlivými tóny. Snažila se chytit jednotlivé pachy, ve kterých by mohl být schovaný pach onoho šedého vlka. Lucian. Hnědá po něm pátrala na zcela slepých místech, neuvědomovala si ten fakt, že šedý se nacházel zcela jinde, a tak se zkoušela dostat do jiných končin s myšlenkou toho, že bude určitě jinde... A tak zkrátka šla.

→ Vlčí jezero

663

→ Kvetoucí louka

Pokračovala dále přes strmý kopec až dále kamenitou cestou, která ji nyní dělila od jejího domova. Potřebovala si odpočinout. Měla však plné bříško, a tak to šlo o něco hůře... no, nakonec se zvládla dostat až k přímému vchodu, který se nacházel ukryt v Hraničním pohoří. Vlčice se jen ohlédla, zda za ní někdo nejde, a následně zmizela hlava, přední končetiny, hruď, zadní a ocásek. Ona sama se snesla ladně dolu... Lucian byl stále ztracený. Hodlala se vyspat a následně jej začít pořádně hledat. Kde jen byl? Jeho pach necítila dost silně na to, aby jej byla schopná najít... Bude to však muset počkat. Nohy se jí podlomily na příjemné, mechové zelené podlaze, hlavu uložila na své tlapy a následně zavřela smaragdy. Konečně. Potřebovala to už dlouho, a následně usnula.
Když se Hnědá probrala, cítila se mnohonásobně lépe, a tak se následně rozhodla vydat hledat svého druha.

→ Začarovaný Les

Vlčice se držela na boku. Sledovala jednotlivá, popelavá pera jak se vznáší, krákají po sobě a sem tam se nějaký černý rozhopsal za svým společníkem, nyní nepřítelem, a začne zobákem útočit po „jeho“ kusu jídla. Hnědá se nad jejím chováním pousmála. Neměla potřebu už útočit. Kořist nyní byla jejich a vlastně i šedého. Hnědá vlčice se začínala po nějaké době, kdy oba odpočívali, vydat dále. Potřebovala si odpočinou, ale jinde... v soukromí. Proto se se zvednutím jen odhodlala zavrčet na černé havrany a odkousnout kousek masa, spíš jen tak na chuť. Následně jej vyslala do žaludku a podívala se na spícího šedého. Zda spal? To netušila, rozhodně jej nechtěla budit.
Následně se rozešla v tichosti vpřed. Uši držela u zátylku, hlavu níž a očima jen tak svítila vpřed hledajíc nejvhodnější cestu do její nory. Domova. Tu se však zastavila. Natočila hlavu vzad a jen zastříhala ušima. „Zkus navštívit takový... mnohem vlhčí les, je tam zvláštní obyvatelstvo. Možná ti to pomůže k lovu. Měj hodně štěstí, sbohem.“ a s těmito slovy se Hnědá vlčice vydala dále. Opatrně začala stoupat do kopců a zmizela a s ní i její slova.

→ Androme

Hnědá vlčice chvíli hleděla vyděšeně na svůj odraz v kapkách červeného smutku. Hledala v něm svůj normální výraz, který během sekund byla schopná ztratit. Uvnitř se probralo zvíře, kterým Hnědá, a všichni ostatní, byli. Někteří se méně kategorizovali jakožto vlk měli mnohem vyspělejší způsob chování, kdy využívali své tlapy k jakýmsi gestům, které hnědá neznala. Ona však uvnitř sebe byla stále tím, kdo sem kdysi přišel. Podařilo se jí zbavit strachů a vlastně udělala velký pokrok, co se seberozvoje týče... I nyní. Nebýt jejích setkání a poznání jakýchkoliv vlků - Kdo by byl pro ni Anser? Hrozba? Převlečený strach?
Smaragdové oči míchajíc se s rudým tónem tvořily jakousi kombinaci barev. Bylo to zvláštní. Viděla to, co Anser nikdy nepoznal. Hnědá zvedla svou hlavu, její spodní čelist visela letmo odstrčená od té horní a v jejích očích se hromadily jakési slané kapky, bolest. Lucian.[/b] problikávalo jí v hlavě. Ten černý havran, nejen nad její hlavou, svým krákáním otravoval už znovu její mysl. Tmavá křídla se otírala o stezky, které měla. Myšlenky, mysl. Smaragdové oči se po několika sekundách rozmrkaly a ona nechala spadnout rozklepanou zadní část těla. Vyhledala šedého a lapajíc po dechu jej sledovala. Učil ji. Vlk si to možná neuvědomoval, ale... ano. Byl pro ni motivace.
[/b]„Dobrou chuť.“[/b] ozvalo se po pár minutovém ticho, když se Hnědka přidala k nadměrné degustaci kozího masa. Bylo navoněné horským parfémem kozy, která nyní parfémovala i její tlamu. Byla to pro oba zasloužená hostina. Hnědka se nechtěla příliš dávat do debaty - měla možnost se nažrat, totéž i on - bylo by proto neslušné až pošetilé nyní začít konverzovat. Hnědá proto začala prozkoumávat bílými tesáky krk, zkoušela se sem tam dostat jakkoliv... no, Anser si vybral mnohem lepší část. Měla možnost začít od řitního otvoru - zde byla místa též dobrá na to, aby se jimi vlčice prokousala k pokladům. Možná doslovným. Zatím ji však stačil krk, jícen. Měla u žranice zavřené oči.
Chvíli to trvalo než se její žaludek zcela nasytil. Ona sama se odmítala jakkoliv omezovat. Musela dohnat vše.
Když se jí povedlo dosáhnout pocitu nasycení[/b], tak se její, nyní o něco těžší, tělo svalilo do suché trávy. Smaragdy hleděla na nebe a pozorovala tu krásu, jeho nespoutanost... Bylo to jako moře. Nádherné moře s občasnými peřejemi. „Dlouho jsem nezažila takhle fajn časy.. A ani nemyslím to, že jsem většinu toho byla sama a tak.“

Koza se rozutekla. Hnědá sledovala smaragdovýma očima, jak se za ní Anser žene. Neměl ještě úplně kondici, ale to brzy určitě dožene - musím jej seznámit s Mistrem. pomyslela hnědá, když se už začínala zvedat opatrně na všechny čtyři. Stébla trávy, jak kdyby splývaly s jejím tělem. Oči se leskly chtíčem a bílé zuby se začínaly pomalu dostávat ke světlu. Uši stáhla dozadu. Přední tlapy přikrčila více k zemi, ale ty zadní, jako nemilosrdné motory, hodlala rozjet ve chvíli, kdy kozu bude schopná lapit po krku.
Měla poslední zbytky energie. Díky klidné konverzaci se jí nějaká ta energie vrátila, ale ne příliš mnoho. Hnědá vlčice proto vyčkávala. Sledovala, jak svými kopýtky klopýtá směrem k ní. Několikrát jí noha podklouzla, a to díky navlhčené trávě, hlíně. Koza si hnědé vlčice nevšimla, a tak Hnědá nastrčila svůj bok a nechala tak úspěšně kozu přelítnout přes její hřbet a spadnout na čumák. Hnědá vlčice se v mžiku hnala k ní, kořeny ji stahovaly k zemi. Přední tlapa hnědky ji držela u země, zarývajíc černé drápy pod kůži se svými zuby blížila k hrdlu.
Hnědá si vypomáhala magií, a to hodně, a tak nakonec loukou proběhl jen jakýsi skřípavý tón. Hnědá dala svou tlapu z těla, čumák držela u hrdla. Po srsti jí tekly krvavé slzy, které následně kapaly na zem. Měly jídlo. Hnědá, jak kdyby na chvíli přestávala přemýšlet. Její zuby nechtěly pustit tělo. Byla jak šílená. Smaragdové oči na chvíli zastínila tma. Tma z hladu. Vlčice nakonec polevila stisk a svižně se stáhla od těla dozadu. Přidaly se k hostině už i mouchy. „Dobrá práce, Ansere.“ vyšlo z její tlamy v jakémsi roztřepaném, chvějivém tónu... Bála se sebe sama?

Hnědá vlčice své tělo držela u země. Ve smaragdových očí se odráželo tělo, které, zatím nic netušíc, se páslo zády k nim. Bylo to zvláštní. Jak je nemohl tvoreček postřehnout? Muselo se jednat o staršího jedince, kterému sluch příliš neslouží. Nemohli spolu nyní příliš komunikovat. Každý tón by je stál potencionálně jídlo. Hnědá vlčice se v trávě ztrácela mnohem lépe jak šedý, tudíž jeho myšlení bylo na místě.
Smaragdové oči zabloudily na šedého vlka, který se, jak kdyby ujal vedení lovu. Hnědá pochopila ten výraz, kterým se na ní Anser podíval a v tichosti zmizela v sušší trávě, která už začínala ztrácet na své síle. Hodlala lovu pomoci, a tak si mezi stojatými stébly našla kousek, kterým mohla smaragdovýma očima hledět přímo na kozí záď. Kolem nohou kozy se začaly hýbat drobné šlahounky, které ji se vší jemností začaly hladit po noze a tím ji i držet u země. Magie však nebyla příliš silná na to, aby kozu držela příliš dlouho. Museli jednat rychle.

Hnědá vlčice měla jakési své smýšlení. Měla v očích vždy jakousi jiskru, kterou rozdělávala oheň v největším vlhku a šeru. Dnes tomu nebylo jinak, Ellie se snažila pro Ansera, a i sebe, udělat co nejlépe. Byla hladová už pár dnů a potřebovala žaludek nasytit. Věřila v to, že Anser na tom nebude o moc lépe, když se zde, kdo ví jak dlouho, potuluje po velmi, snad psychicky, náročném příchodu na ostrovy. Šedý vlk byl pro ni přínosnějším společníkem, ale... ona pro něj možná tak slovy. Stále ji nedocházel fakt, že Anserova srst, jak kdyby odrážela jeho pohled na svět.
Hnědé to, jak kdyby nedocházelo, a tak nadějně pokračovala dál za paprsky slunce. Díky mlze, která pomalu mizela, šlo vidět možné siluety býložravců, ostatních savů. Pásly se, někteří jen stáli a odpočívali... Bývala by si jich možná všimla, kdyby se do jejího čumáčku dostalo aspoň má kapek s pachem. Anserovi však štěstí přálo. „Skvělé!“ řekla hnědá s nadšením v hlase, možná v žaludku, při pohledu na šedého společníka. Pokusila se přidat do kroku – klus – ten zatím bude muset stačit. Musela spořit energii, určitě bude muset případně šedému vlkovi pomoct.
Pach je vedl kolem stromů, které ohraničovaly louku... jako kdyby tvoreček značil své území. Jeho pach byl jako rosa. Rozpoznávali jste jen drobné detaily, ale neuměli určit, zda bude následujícího dne pršet či nikoliv. Něco tam bylo. Určitě blízko, ale... co? Hnědá vlčice chytala stopu, snažila se Anserovi pomáhat, jak mohla, ale její čumák nepřišel o nic víc jak ten jeho. „Blížíme se...“ šeptala k němu, kdy se její pohled změnil. Jako by z té milé slečny byl ten, kým je – lovec. Hlava šla blíže k zemi, kroky začala zkracovat, až se přikrčila k zemi a stahujíc uši hleděla vpřed na toho, koho celou tu dobu sledovali...

→ Hraniční pohoří

Šedý byl proti tomu, co hnědá navrhovala. Podle ní to však byla jedna z mála dobrých možností, co by nyní byla dobrá udělat. Její žaludek jí nedával spát. Je pravdou, že z orlího masa nemá příliš tukových zásob a zřejmě asi ani vysoký počet bílkovin, tudíž to pro ni bylo nedostačující sousto. „No,“ letmo zvedla koutek a nakonec přikývla, „no... A-asi jo, ale za zkoušku zas nic nedáme, ne?“ otočila svůj pohled na šedého vlka a pousmála se. Kdo ví, zda ji tento pokus o milé gesto nebude stát... Ah, ano. Hnědce se podlomila přední noha, když šlápla do prázdna a její tělo se svižně posunula za přední pravou. Díky bohu, už byli skoro na konci. Muselo to z pohledu Ansera vypadat komicky, když se v její tváři během sekundy rozlily dvě rozdílné emoce: strach, smutek.
„Ehm,“ vyšlo z ní, když došlápla bezpečně na všechny čtyři a s tím se objevila i na mlžné pláni, kde kdysi poznala prvního z bratří, „když už nic, tak aspoň uvidíte tohle krásné místo, když je zrovna zamlžené!“ zachraňovala situaci s pocitem trapna hnědá, která se rozhlížela kolem, zda přeci jen nenalezne cokoliv, co by jí povědělo více. Nakonec jen zvedla hlavu, zavřela oči a začala naslouchat tichu, pociťovat pachy.

Hnědá vlčice už smaragdy byla o kus dále. Bývala by šla rovnou bez přemýšlení, ale bylo znát, že nováček na ostrovech se ji nechce jen tak vzdát! Bylo to, aspoň, milé. „Nechám lov z větší stránky na vás,“ řekla s klidem, když se rozešla vpřed, a tu si uvědomila, „no... spíš vám budu pomáhat z dálky, nejsem příliš schopná běhu. Radši bych šla spát, což vy jistě taky, ale žaludek je hlasitější než ostatní potřeby.“ pokračovala hnědka, která se rozešla vpřed. Znala Pityas a Kvetoucí louku nadměrně dobře. Její nohy proto věděly, i skrz svou nestabilitu, kudy jít, aby byli oba v naprostém bezpečí.
Kdyby bývala byla najezená už před tím, nejspíš by Konvalinka neschytala ty nepříjemné rány do hlavy díky kotrmelcům. „Au.“ vyšlo z hnědé tiše, když zrovna přemýšlela. Možná si přála o něco rozkvetlejší konverzaci, ale sama do ní příliš nepřispěla. Byla pravda, že se nyní musela soustředit o něco více na sebe. Její dech, problémy s dechem, se připomínal. Musela proto jít o něco pomaleji a rozvážněji. Slova mnohdy zadýchají, a to by se jí mohlo vymstít.

→ Kvetoucí louka

Hnědá svůj pohled přenesla ladně na okolí. Sledovala jednotlivé detaily Hraničního pohoří. Milovala to zde. Dostávala se jí další hromádka otázek a všeho možného. Ne, že by ji to nějak moc vadilo, ale přála by si už změnit téma. Vlkovi dávala hromadu informací. Její otevřenost by se jí mohla časem vymstít. „Není snadné ho najít.“ pokračovala k jejímu, mnohem více zajímavému, tématu. Kdyby jí aspoň Anser dokázal dát nápovědu... měla by z konverzace možná i něco ona, ale těžko bude tento vlk tušit, kdo Lucian je. Nejspíš je Ellie první, kterou zde vůbec potkal.
Jednu z jeho vět hnědá přešla a prakticky jen odkývala jeho otázku s místem, kde se vlci mohou setkat. Žádné takové nebylo, ale hnědá by tak bývala brala Androme. „Vysloveně žádné velké nebezpečí zde nikde moc není, aspoň si na něj nevzpomínám,“ vydechla hnědá už trochu znuděně neustálými dotazy šedého, „ještě něco, co by vás zajímalo? Nebo jsem vám dala dostačující odpovědi?“ zeptala se hnědá s pomalým se zvedáním na přední tlapy. Obě se pořád viklaly. Její tělo bylo obecně velmi vratké a ona potřebovala vrátit to, co mu vzala – zdravou formu. Její žebra stále vylézala. Je pravdou, že nasycení z orla a hraboše nebylo příliš přínosné pro delší časy, a tak, když se usadila, oklepala svůj hřbet od případných nečistot a sedíc se začala rozhlížet, větřit. Do čumáku žádný pach dobrovolně nepřicházel. Noc se začínala snad i měnit v den, ale to hnědka, díky okolní mlze, nedokázala poznat. „Musím ještě najít něco k jídlu,“ odmlčela se a zvedla i zbytek vratkého těla, „chcete jít se mnou... nebo?“ naznačila hlavou, že by se společně vydali dále. Kdo ví, jak se šedý rozhodne... Hnědá musela najít ještě mršinu nebo cokoliv, co by jí nasytilo žaludek do plna.

Hnědá na šedém rozpačitost nerozeznala. Brala jeho úsměv jako dobrou známku. Jejich konverzace byla příjemná oběma. Nemohla si stěžovat... mohla maximálně mít jen trpká slovní spojení vůči sobě. Šedý byl o něco zvídavější, ale... copak je to něco tajného? Možná je tohle jejich první a poslední setkání, a tak jen přikývla. „Lucian, ano,“ pokývala hlavou, ve tváři se jí cosi rozlilo, jako kdyby se rozbila sklenička s posledními kapkami oblíbeného nápoje a vy jste si střep ještě zarazili do nohy, „je to už... nějakou dobu, co jsem jej viděla naposledy. Nyní ho hledám, ale... jsem marná. Vždy se poraním. Jako kdyby mě osud zastavoval.“ řekla s kapkami bolesti ve svém hlase. Neměla nyní příliš náladu na to, aby si připouštěla fakt, že je to její vina. Oprávněně. Luciana ztratila sama. Nevyčkala na něj a zkrátka... zmizela.
Její smutek však odplaval se slovy šedého, který měl život o dost šedší jako ona nyní. Bohužel, jeho šedo-zrakost nebyla, tak jako u Ellie, jen obdobná. „Ah... možná stejně nepřicházíte o příliš. Barvy možná mají své kouzlo, ale vy, budete určitě umět vidět vlastní barvy u sebe v mysli. Musí to být zajímavé.“ konstatovala nahlas, jako kdyby se snažila zamluvit předchozí téma. „Vidíte takto od vlčete? Omlouvám se, pokud je to moc osobní – neodpovídejte.“ řekla s klidem a následně si jen olízla přední pravou tlapu, zůstalo tam ještě pár kapek krve.
„Myslím si, že to byl spíš jakýsi dar od osudu... nesetkala jsem se tu s ní ještě u niko jiného.“