Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hnědá možná na sekundu zamrzla. Po tváři se jí rozlila špetka studu, když ji vlk, svým asi i lehce pobaveným tónem, oslovil a poukázal na její zaujatý pohled. „Musím jen říct,“ smaragdovýma očima utekla jinam, „šedí vlci... mám pro jejich zbarvení slabost. Vždy, když vidím někoho šedého, začnu myslet nad tím mojím... Šedým.“ začala, jak kdyby s bolestí v hlase vysvětlovat. Hnědé se z onoho úsměvu stala jakási kapka smutku, která se probojovala z jejího oka a stékajíc po srsti zas rychle zanikla. Chyběl jí... a i když si řekla, že není nyní dost silná – musela být. Musí ho najít. „Most tu je též, ten je akorát spíše směrem na západ,“ kývla k danému směru hlavou, „portál, ano. Šílenost, nedivím se. Je to kousek odtud, musíte přejít přes mlžnou pláň. Obvykle tam sejdu z cesty a na to místo se bez problému dostanu. Kdybyste si přál pomoct cokoliv najít – řekněte si.“ nabídla se vší slušností. Hnědá neměla důvod nikomu nepomoct. Co když ji někdy bude potřebovat ona sama?
Na chvíli byla ticho. Pouze se kochala krajinou, možná, že přemýšlet o chvíli déle, tak by na jeho otázku s magiemi zapomenula. „Co jsem tak postřehla... vlci se zde řídí barvou očí,“ uvedla, „nevím, jak vám to přesněji popsat. Každý s ní funguje asi... individuálně? Omlouvám se, nejsem příliš dobrá ve využívání té své. Neumím jí přijít pořád na kloub... jen té, kterou jsem časem objevila, ano.“ bylo jí jasné, že touto neobjasněnou zmínkou se mu v hlavě rojila další várka otázek. Hodlala mu to usnadnit. „Umím vlkům ulevit od bolesti tady,“ tlapkou přejela po své hlavě, „ale i tady všude.“ tlapku položila na zem a svou hlavou hodila dozadu. Myslela tím krvavé, viditelné rány, kterými nás obvykle poséval osud.

Hnědka by bývala už zvedala své tělo a hodlala se loučit, když tu si šedý cizák přilehl s pohodlím k ní. Její oči zamířily do jeho barvené srsti. Zajímavé. říkala si tak pro sebe... Cizí vlk ji tou šedou pořád připomínal, že má jít. Hledat. Najít svého Luciana, kterého už tak dlouho neviděla, kde byl? Hnědka by bývala mohla použít jeden ze svých magických předmětů, aby jej našla, ale nenapadlo ji to. Proto jen hleděla na šedého. Neměla důvod dělat, že si jej neprohlíží. Zajímal ji svým zbarvením, a tak se nestyděla za čin, který dělala. Šedý položil další otázku... jako kdyby se neuměl bavit o ničem jiném. Byla to spousta informací, které mu hnědá dávala... zdarma. Neměla potřebu za to něco chtít, spíš... možná doufala v o něco přínosnější konverzaci? Možná proto se měla chvilkově k odchodu. „Jedná se o.... jeden velký, který se, víceméně, z každé strany propojuje a dá přejít. Ve vysokých horách naleznete nejrychlejší cestu na jeho druhý konec. Ještě něco, co vás zajímá?“ poukázala na jeho bezmeznou zvědavost. Měla pro ni pochopení.

Hnědá vlčice jen držela hlavu nad zemí. Svou tlamičku následně položila níže, kdy začala, nedůvěřivě, očichávat mrtvolku drobného hlodavce. Tělo, rozdělené na dvě poloviny, jí nyní nepřipomínalo prakticky nic. Před tím to byl hraboš? Nebo něco takového... Hnědá nemohla nyní přemýšlet, a tak se s tichosti pustila do těla. Nebyla příliš vybíravá. Kost ne kost. Možná, že na následky své neohrabanosti později doplatí. Hlodavce během chvíle začala chroupat celého. Netajila se za svůj způsob, jak s jeho tělíčkem naloží. Veškerá strava jí byla dobrá... více jak to. „Určitě,“ pokývala hlavou, když si olizovala zrovna čumák, „a nemyslím si, že zrovna v malém množství... Konkrétně zde jich určitě pár je... vlci se zde příliš dlouho nedrží.“ pokračovala hnědá s klidem v hlase v předávání informací cizákovi.
Nevěděla, zda na místě setrvá nějak dlouho... měla by se vydat na hledání jejího druha, ale... ta únava začínala převládat. Bude své hledání muset odložit. Nyní toho schopna nebude. Rána na krku stále štípala.

Čauko, zasílám finální rozřazení. Všem vyhovět nejde, takže prosím, pracujte s tím, co je.

Potřebná informace začarovaní jsou vždy ti, kteří jsou v páru napsaní jako první!

Rozřazení // lokace
-
Rhysburr + Morpheus // Ovocný lesík ✓

Šalvěj + Ingrid // Tundra + mrazivá jeskyně ✓

Flidais + Khan-fani // Zlatý Les ✓

Cerum + Noir // Krápníková jeskyně ✓

Rainer + Doubravka // Oáza ✓

Theron + Stina // Irisin ráj ✓

Tania + Arakan // Mělká pláž ✓

Zephir + Echo // Mangrovy

Aphrodite + Renbli // Tichá zátoka ✓


Znovu opakuji; jakmile oba dorazí na určené místo, zašle se post z Nera a máte týden, maximálně dva na dohrání hry.
Pokud někdo bude hru držet = nedostává odměnu, ani možnost na napsání k odznaku.

Užívejte akci, doufám, že vás to bude bavit.♡
Ellie

% vymenit za ksm, tlapku do mysli.
Super akce, dekuju moc:)

Hnědka se očima obrátila zpět na šedého vlka, který zopakoval jedno z jejích slov. Hlavu snesla o něco níže, na pár vteřin, a následně ji zas pozvedla na náznak pokývnutí. “Nevím, jak to s osudem máte vy, někdo na něj věří, jiní to dávají za vinu... něčemu jinému. Pro mě je to osud, byla jsem v něm vychována a nějak v něj věřím i dál.” pokračovala dále s vysvětlením vlastní teorie. Upřímně? Byl jejím velkým darem. Klidná, přívětivá a značně naučná konverzace. Hnědá si rozšířila obzory a dozvěděla se možná, i pro ni, název místa, ze kterého vlastně pocházela. Lucian, hledá tě. prolétl jí v myšlenkách černý havran, jenž se opřel svým popelavým peřím o její hlavu. Co mě to jen popadlo? Sedím zde s cizákem, zatímco on určitě trpí. By nejspíš bývala řeka.
Anser na chvíli zmizel. Hnědá to už začínala, po delším časovém intervalu, brát jako pokus o vypaření, a tak se zvedla opatrně na vratké tlapy a pokusila se udělat krok vpřed – ihned zastavila. Šedého zaslechla, jak se jeho srst otřela o jednu z větviček jehličnanu, když se vracel. Ve své tlamě držíc jakéhosi hlodavce jej pokládajíc na zem daroval ji. Musela se zarazit. To je jen sen. přemýšlela nad jeho dobrotou, se kterou jí hlodavce donesl až k čumáčku.
“To... to není vůbec nutné!” řekla se vším překvapením v hlase, kdy začala stahovat uši k hlavě a vrtět ocáskem samým nadšením. “Zcela upřímně – děkuji - nic lepšího mě už dnes nemohlo potkat. Rozdělím se,” navrhla hned a hlodavce čokoládovým drápem, na přední pravé, začala rozřezávat napůl, “dejte si první.” nabídla mu a pokynula hlavou k tělíčku drobného savce.

Naslouchala mu. Vlk sic na sobě nemusel tolik dát znát, ale slova jsou mnohdy jen stínem pro realitu a tělo. Vlčice se nechtěla vnucovat, nabídku mu dala… pomoc nechtěl. Přemýšlela nad tím, co jí cizinec říkal. ”Muselo tam být nádherně,” samé lesy, zeleně, hory, ”tak jako to máte zde… No, rozumím tomu, proč jste tak zmatený. Moc vám nevěřím, že potom co vás sem dostal… budu hádat, mořský proud? Někdo by ho pojmenoval osud… nedokončila ani jednu, ani druhou myšlenku.
Od cizáka možná bylo moudré neprozrazovat na prvním setkání jakoukoliv slabinu; únava, hlad. ”pokud byste hledal potravu, což vy asi nehledáte, chtěla poukázat na jeho ´samostatnost a sílu’, kterou dával najevo jak jakékoliv problémy, ”tak loviště zde jsou obvykle plná, jen, jako raněná toho moc nechytím, tak snad budete mít štěstí vy.” zavrtěla ocasem a podívala se opět směrem k Androme… jak kdyby čekala na šedého… svého šedého, který se bůh ví kde toulal.

Hnědka přehodila přední pravou tlapu přes levou. Dávala tím najevo, že se cítí uvolněně v blízkosti šedého, který jí nyní dělal příjemnou společnost. Bylo to mnohonásobně lepší jak vlčice, které potkala před tím. Byla jim za vše vděčná, opravdu. Jenom jejich způsoby se výrazně lišily od jejích, a tak tím byla lehce zaražená… Vše bylo zas za ní, už je třeba nikdy nepotká a takzvaná Usměvavá jí dala aspoň znalost o její magii a ukázala ji, že se s magiemi dá krásně soužít. Nikdy je El tolik nepoužívala… vlastně jich mohla ovládat spoustu, ale… neměla zrovna velký důvod.
Anser na, nyní lépe viditelné, zranění upozornil a postřehem se snad jen se slušností zeptal. Hnědá mu věnovala přikývnutí i s odpovědí: ”Ano, ano,” pokýval s nadzvednutím koutků svou hlavou, ”měly jsme menší střet s dvojicí hladových orlů. Už delší dobu jsem pořádně nejedla, tak se to trochu ukázalo v boji… Zas ale nejsem bojovník, hodně mi pomohly vlčice, které jsem potkala. Co vy? Jste v pořádku? Nechcete si někde odpočinout, přeci jen, muselo to pro vás být vyčerpávající.” konstatovala hnědá s kapkami ustaranosti ve svém tónu.
Šedý vlk byl moc milý! Taková ‘odměna’ po předchozích setkání. Pravdou bylo, že hnědou vlčici zaujalo jeho jméno, mělo v sobě jakési kouzlo. ”Máte velmi zajímavé jméno,” vyšlo z její tlamičky dříve jak stihla uvažovat, ”jak to vypadalo tam, odkud jste přišel?” otázala se zvídavě a letmo pozvedla svůj ocas, který zas rychle položila na zem.

Šedý s tmavou maskou byl zděšen mou odpovědí. Musela jsem stáhnout uši, ten jeho zvýšený tón mě i lehce polekal. Nakonec jsem uši vrátila zpět, sledovala jeho, sem tam smaragdy projela okolím a zahleděla se směrem k našemu úkrytu... Nikde nikdo a ni Lucian. Na chvíli jsem přestala vnímat jeho slova, zamyslela se nad šedým vlkem. „Ellenis?“ otočila jsem hlavu na něj a letmo ji naklonila přemýšlejíc nad tím, kde to asi je. Neznala jsem to místo... možná, že to byl název i pro mou domovinu, ale na tu už si jen matně vzpomínám. „Ellie, těší mě Ansere,“ pozvedla koutek a podívala se na šedého vlka, kterému skočila do řeči, neslušně, „už tu jsem nějakou dobu, potkala jsem zde vše od zvláštních tvorů, přehnaně agresivních vlků, vlka s křídly... Mohla bych pokračovat, ale je to nejspíš něco, co budete muset časem poznat vy sám. Najdete zde vše od pouště písečné po mrazivou. Snad na co si jen vzpomenete, navíc, jde zde též rozvíjet své vlastnosti a trénovat element.“ zasvětila ho snad s těmi nejdůležitějšími body.
Následně se hnědé rozjely přední tlapy a lehla si. Nevydržela už sedět. Tělo ji bolelo. Rudá krev na krku mluvila za vše, její, jen z poloviny zahojená, rána se nyní párkrát ozývala i s páčivou bolestí hrudníku. Pouze se nad tím pro sebe sama ušklíbla a následně se rozhlédla kolem. Nic necítila, žádná mršina...

Cizák měl na sobě zvláštní pach. Jeho slova ji brzy k pojmenování toho pachu přivedla sama. Byl z venku... Dostal se sem dost podobně jako kdysi Hnědá. Byl to zvláštní pocit, že? Jeden den tlapy máčíte ve známém potoku a ten druhý už se dusíte slanou vodou, prakticky si z toho osudného dne nepamatovala nic. „Nejste zdejší, chápu,“ jak kdyby přitakal s letmým zvednutím koutku, „ne... vůbec, neumřel jste. Naopak.“ musela se nad jeho zmatenými slovy snad i zasmát. Ne tím špatným směrem, spíše ji někdo nastavil zrcadlo jí samotné. „Název přesně neznám, ale... jedná se o ostrov,“ očima zamířila dále, konkrétně jižně, „nejspíš jste měl možná i štěstí, že jste se sem dostal. Spoustě z našich druhů to dalo druhou naději.“ nenápadně tím myslela sebe, ale nedávala nic najevo.
Zadní nohy se hnědé vlčici začaly o něco více klepat, rozhodla se tedy na chvíli usadit a nováčkovi ve zdejších krajinách jen letmo nastínit situace. „Kolikrát tu naleznete nejšílenější podivnosti, odkud konkrétně jste?“ zeptala se s klidem v hlase. Očima se jen podívala na něj a přejela si jeho rysy. Ona sama nikdy nevedla příliš hlubokou debatu na tím, jak se sem vlastně dostala. Její první setkání bylo s hnědým vlkem, který měl zelené oči. Jméno snad už zapomenula.

→ Tundra

Břich ji táhl dolu. Hnědá si cestou odmítala odpočinout. Byla tam blízko Androme, že se do něj mohla v klidu vrátit a nabrat síly. Její mysl jak kdyby byla náhle čirá. Po tom všem? Kdo by se jí divil. Setkala se se čtyřmi vlky, všichni docela milí, co jí dali do života jakousi ukázku toho, že se s magiemi dá opravdu bojovat a ona v nich něco víc mohla najít. Nepřemýšlela. Bývala by si jen pomyslila: Kdepak jsi? Kam jsi mi zmizel? Lucian jí nadměrně chyběl. Chyběla však ona jemu? Znal ještě svou družku?
Byla to poměrně dlouhá doba od posledního setkání. Hnědá se vyšplhala po svazích až na příjemnější rovinu, na které seděl jakýsi šedý vlk. Chvíli v ní vyvolával jakousi naději. Když se jí však povedlo zaostřit, pouze snesla hlavu jako pírko k zemi a se zavřením očí jen zakývala hlavou jako kyvadlo. Nebyl to on.
Zapomínala snad i na své krvavé rány, které ji přibyly po těle. Byly tedy z části zahojené, ale i tak nebolely tak jako nyní začínal její hrudník. Hnědka se pouze rozešla vpřed. Uši držela stažené u hlavy, hlavu nesenou nízko pod úrovní lopatek. „Zdravím,“ oslovila sedícího, vyhlížejícího cizince, ke kterému došla ze strany, nechala si odstup, „hledáte něco či někoho?“ otázala se k němu. Vlk na ní tak působil. Možná se jen kochá. pomýšlela si a zrak upřela směrem, kterým se díval on.
Své ucho natočila na něj, aby si mohla hlídat, zda vlk nezaútočí.

→ Nížina hojnosti

Ellie šla v klidu dál. Chtěla se dostat nejlépe někam poblíž místa, kde se nacházela jejich jeskyně. Bohužel se však netrefila, hlavně díky husté mlze, na správnou cestu a pokračovala tedy dále na sever. Mohla zde najít možná nějaké to místo na odpočinek, ale... v zimě to nebyl nejspíš nejlepší nápad. Vlčice šla dál. Nehlídala si záda, jako kdyby se už nemohlo nic stát.
Hnědá vlčice však pozvedla hlavu, když zaslechla zvuk, která už by bývala pomalu zapomenula. Byl to ten kouzelný vlk, který jí vždy, při nejmenším, zvládl přidat na síle a hlavně odvaze. Ne, že by jí magie dávaly na sebevědomí... spíš v nich měla jakousi jistotu. Hnědka k němu bez váhání zamířila poklusem. Třeba by mohl mít něco k snědku?

Hnědá vlčice vše vyřešila rychle. Příliš nepřemýšlela nad tím, co by jí tentokrát mohlo pomoci. Měla snad už vše, co chtěla. Vydala se následně dále. Potřebovala se dostat co nejrychleji někam, kde bude mít o něco lepší podmínky k odpočinku.

→ Hraniční pohoří

Nákup

Stav účtu před koupí;
219 kšm | 1 rubín | 13 mincí

Kupuji
1x Mystery box (50 kšm)
3. tlapka k mysli (60 kšm)
[219 - 110= 109]

Stav účtu po koupi;
109 kšm | 1 rubín | 13 mincí

Mystery box - 2 - 2 mince
Schváleno

Predátoři | Konec

Kdyby se v tlamě proužkaté netvořilo tolik trpkých slov, neměla by v očích zrcadlo sebe sama, možná by si všimla, že se její rány již uzdravovaly. Jednotlivé, svítivé tečky se snášely na její krvavé fleky, které jakoby mizely. Hnědá to sledovala, společně s úpadkem jakési Usměvavé. Měla přezdívku? Znělo to fajn. Obecně, co tak naslouchala, i když neslušně, cizí debatě, tak se jí tyto dv vlčice k sobě hodily. Podle jejich slov byly více jak jen známé, tvořily jakýsi celek, který Ellie za svých pár let na ostrov nepoznala. Ve skutečnosti Hnědá neměla prakticky vůbec žádné zdání o reálném počtu smeček zde.
Zatímco dvojička k sobě padala jako hromádka neštěstí, Ellie do sebe dostávala ještě pár soust. Spořádala z orla prsní části, něco málo ze hřbetu a některé z orgánů; játra, srdce. Její tlama se obarvila na červeno, ale jen na chvíli. Otřela si jej hravě do navlhlé trávy od kapek, které se snášely z mlhy. Mezi bílé perličky chytla kus masa, který následně při klidném kroku donesla k dvoum vlčicím. „Svoje sliby plním. Děkuju.“ řekla hned pár sekund potom, co vedle vlčic odložila druhé tělo. Z její tlamy šel jakýsi závan krve, bylo znát, že se již nasytila. „Máš to navždy u mě, ani nevím jak se jmenuješ, ale tvá podstata nejspíš nestojí o seznamování se s někým jako já. Přeji Ti hodně štěstí, Vám též, asi ho potřebovat nebudete, však?“ řekla se vší slušností, klidným tónem. Svou hlavu položila více k zemi. Prohlédla si smaragdovýma očima popálený hřbet zrzky.
Nemohla si to odpustit, na chvíli zavřela oči a během chvíle se nad jejím hřbete začaly snášet pichlavé vosy, které do rány jak kdyby zabodávaly svá bodla - nejednalo se však o bolest, ale příjemný dotek, který ránám pomohl s nějakou regenerací. Hnědá měla hned více chtíče do života. Měla příjemný pocit tepla, nasycení. Nohy se jí už třásly o něco méně - neznamenalo to však to, že si nepůjde odpočinout. Měla to vlastně v plánu hned po tomto setkání.
„Mějte se,“ pokývla uctivě hlavou k oběma a následně se klidným tempem rozešla dále na sever, „děkuji, rána se vám po tomto lépe zahojí.“ řekla už spíš tak do chladného větru mísícího se s hustou mlhou, se kterou vlčicím zmizela z dohledu směřujíc směrem na sever.

→ Tundra

Predátoři 14

Uši držela směrem k vlčicím. Mezi předními tlapami jí leželo zakrvácené tělo, nad nímž se jí upřímně už sbíhaly sliny. Měla nutnou potřebu se do masa zarýt tesáky a nasytit se. Byla už velmi slabá, sotva se držela na nohou. Obě vlčice si vedly konverzaci už více méně mezi sebou. Jejich druhý nepřítel byl poměrně oslaben, tudíž zde Hnědá nebyla už příliš podstatná... Ony by asi řekly, že nejsem podstatná vůbec. El si nad myšlenkou protočila jen smaragdovými kamínky. Vše se zdálo po kontrolou. Orel se plácal na zemi, díky kořínkům Morgan nyní byl připevněn k zemi a prakticky čekal už jen na ukončení trápení. Takto to Hnědá vnímala z dálky. Obě k ní byly zády, a tak začala opatrně odtrhávat jednotlivé peří z těla, které se sem tam zastavilo na její krví slepené srsti.
Z nehybného těla vyrvala větší kus, z pod kterého koukala už hrudní kost. Hnědá neváhala, tlapou na kost dupla, čímž žebra prorazila stěnu a ona si mohla vyrvat potřebný kus masa, který sežrala. Stále dávala pozor, aby na ni dvě vlčice příliš neviděly a ona neschytala další pohlavky v podobě pyšných poznámek, které jí k životu příliš nebyly. Sežrala pár kusů masa. Její tělo jak kdyby na tento moment čekalo dekádu. Hnědé se v obličeji rozlil příjemný pocit, se kterým se zaměřila na rány proužkované a zrzavé.
Zrzavá se nejspíš dost jasně vyjádřila ohledně uzdravení ran, ale Morgan? Ta projevila jakýsi zájem. Ellie proto zavřela oči, stáhla uši dozadu a pozvedla hlavu k nebi. Kolem vlčic se objevilo jakési světýlko. Působilo to jako světlušky, které poletovaly, za výjimečných podmínek, v letních měsících po loukách. Jednotlivá světýlka se začala snášet na rány Morgan, které během pár minut začaly mizet.
Hnědá vlčice následně otevřela oči, pár světlušek dopadlo i na její krk. Slyšela jen pokusy o přetrhnutí kořínků a liánek, které vytvořila ze země a Orel se jim stále snažil bránit. Byl slabý, raněný. Hnědá se rozhodla přispět ještě pár pevnými kořeny, které se každou chvílí utahovaly. Nebyla zde už potřebná. Hodlala jen vyčkat na konec lovu, aby vlčicím poděkovala a následně se mohla s poloplným žaludkem odebrat někam, kde bude mít klid na regeneraci svých ran, které, kvůli jejímu stavu, si nezvládala už více vyléčit.

Predátoři 13

Čokoládové ostny se zarývaly do peří barvícím se červenými kapkami. Ellie nebyla ta, která by se musela vyžívat v utrpení druhých. Nesnášela to a asi byla jediná, která takto, mezi momentální trojící skládající se z jakési zrzavé vlčice, proužkované a jí, uvažovala. Neměla moc co říct. Popravdě se příliš nechtěla dávat do řeči se zrzkou, která jim na druhou stranu pomohla zachránit krk a získat něco k sežrání. Její žaludek reagoval hned, prosil, aby jej nasytila, aby se v něm usadilo maso opeřence. Hnědá jen tiše sledovala počínání cizinky, Morgan, kterou potkala jako první a nyní měla přijít část. Nebála se toho, to musela Hnědka uznat.
„Dobrá práce,“ kývla k oběma a letmo pozvedla jeden ze svých koutků, „těžko říct, jestli nás přes tu mlhu vůbec uvidí... Navíc, asi si už netroufne, když je raněný. Máme aspoň jednoho, to stačí, ne?“ Hnědá chtěla najít nějaké východisko, nejbližší a nejsnazší cestu k nasycení svého žaludku... Nejspíš jí vlčice nepůjdou tak úplně vstříc. Nechtěla se s nimi dostat do konfliktu, v hádání neměla nikdy přesilu... a hlavně, proč by to dělala? Byla nyní dost vyhladovělá a poraněná na to, aby si dopřála trochu odpočinku, nejlépe i nasycení.
Konverzaci dvou výrazněji dominantních společnic nevěnovala příliš velkou pozornost... Možná, že jí ani nechtěla popravdě rozumět. Byla to témata, která ona sama nikdy neměla potřebu otevírat.
Měla by si dávat pozor. „Vaše rány vám potom vyléčím,“ řekla směrem k Morgan, ale myslela to na obě - na zrzku si netroufala moc koukat, „děkuju za pomoc!“ řekla s jakousi slušností k Proužkované se Zrzavou. Chtěla jim to nějak vrátit, sic jí nejspíš vrátí odpověď s dalšími rýpavými komentáři, ale tak co... třeba je i na jejich atypickém chování něco dobrého, no ne? Ellie to naučí, dá jí to další zkušenost a minimálně do vzpomínek zajímavou známost, zřejmě s Alfou jakési smečky, do které patřila i proužkatá. Na chvíli se zasnila, z bezvládného těla Orla sundala obě tlapy, hlavu pozvedla k nebesům vyhledávajíc jakékoliv známky o tom, že opeřenec pokouší další útok. Nebylo by to z jeho strany příliš moudré. Byl určitě informován tím, že jeho společník už se jen tak ze země nezvedne.
Hnědá vlčice se zaměřovala dále do oblak, během chvíle spatřila jakousi popelavou siluetu, která se snášela opodál k zemi. Jak kdyby hledal svého společníka. Orel sotva šel, každé došlápnutí se mu vrátilo v ozvěně několikanásobné bolesti. „Támhle je.“ kývla Hnědá k siluetě, která byla jen pár metrů od nich.
Pokusila se znovu zaměřit a opeřencovo tělo se snažila obklopit drobnými kořínky vyrůstajícími ze země. Orel se snažil uhýbat, jedním křídlem se mu slabé kořeny povedlo přetrhnout, to druhé se však drželo u země. Měly nyní čas. Hnědá vlčice na sobě cítila značné vysílení. Její nohy se začínaly klepat, tělo se třáslo zimou a hladem. Smaragdovým očím se mlžilo o mlhu více jak jejím společnicím. Vysílení. Její rána na krku tomu nenapomáhala. Sledovala počínání dvojice vlčic. Bývala by vzala tělo orla a pokusila se zmizet z území, ale nebyla by to ona. Musela aspoň čekat a pokoušet se z dálky držet jakousi kontrolou nad situací.