Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Predátoři 12

Hnědá vlčice stála čelem k orlovi, který se na ní nyní hodlal vrhnout. Uši, které držela stažené dozadu, jak kdyby nacucávaly vším, co jí dvě vlčice říkaly. Něco podobného už kdysi slyšela. Jak kdyby se vracelo to, kvůli čemu měla kdysi své potíže. Buď nad věcí, v klidu. podařilo se jí odstrčit havrany a koncentrovat svou mysl. Vlčice měly možná pravdu, ale pro vyhladovělého vlka, který ještě před chvílí sotva chodil skrz ztrátu krve, to bylo poměrně velké sousto. I skrz to vše se odhodlala, že to zkusí.
Morgan, která jí věnovala další nové přezdívky, už ji víceméně nepřekvapovala... Mrzelo ji to, ale byla jí dlužná. Nově příchozí, zrzka, jim začala dávat povely. Upřímně? Vymyslela toho mnohem víc jak Morgan s Ellie, která pouze tiše přikývnula a hodlala jednat. Hodila očko po rozklusané Morgan, za kterou se rozeběhl opeřen se zlomeným křídlem. Bylo zvláštní, že se odmítali vzdávat i skrz svá zranění... měli též asi nouzi o kus masa.
Hnědá vlčice se na chvíli zastavila, přestala přijímat veškeré okolní zvuky a zaměřujíc se na běžícího opeřence už jen zkoušela ze země vyslat šlahouny, kořeny... cokoliv, co by mu znemožnilo na chvíli pohyb. Během chvíle se ze země začaly objevovat jakési šlahounky, které chytaly pařáty opeřence, podařeně. Hnědé se podařilo zachytit slabšími kořeny oba pařáty, díky čemuž tělo spadlo na zem. Následně vykročila vpřed. Ohlédla se na zrzku, která nyní ležela ve své krvi, obahněná, na zemi.
Vyklusala vpřed, hledíc na druhého opeřence, který neměl nyní víc možností, jak jen pokoušet svou sílu či zobákem klovat do kořenů, které každým dalším klovnutím začínaly praskat. „Moc dlouho to nevydrží.“ řekla Hnědá k Morgan a své přední tlapy zbořila do zad opeřeného Orla. Z jeho zad začala cákat krev, křupaly jednotlivé letky, duté kosti a bylo možné slyšet chvilkové zakvílení ptáka. Hnědá vlčice na chvíli ještě zaměřila zobák opeřence, který se během chvíle zachytil též do kořenů, čímž orla přizemnil, měl volný krk, který čekal jen a pouze pro Morgan.

% asi nechat propadnout, nemám je momentálně kam jinam dát... Moc děkuji za akci, bylo to super! ^^

Procenta měním na kšm, jinak zapsáno

Predátoři 11 | Morgan, Allavanté

Hnědá vlčice neměla moc na výběr. Morgan po ní měla tendence šlapat, mít jakési výlevy, kterým Ellie zrovna moc nerozuměla. Nechápala, kde se v ní bralo tolik hořkosti. Proč byla tak temná? Proč v sobě měla tolik stínů, které vycházely ven? Měla chvílemi pocit, že jí Morgan mezi řádky něco vzkazuje. Možná ji prostě nesnášela, a nebo... naopak? Kdo ví. Hnědá vlčice neměla příliš času na přemýšlení. Modlila se možná jen k božstvu, aby to přežila ta droboučká vlčice, kterou potkala a následně opustila. Promiň mi Konvalinko... zpytovávajíc svědomí se přestala na chvíli soustředit.
Bílá poleva začínala sestupovat v důsledku nižších teplot níž a níž. Mlha začínala obmotávat těla vlčic, až se v ní dalo opravdu ve vzácných chvilkách něco zahlédnout. Pro pár vlčic to byla dobrá zpráva - nepřítel z nebes neměl nyní možnost útočit. Kdyby tak Hnědá tušila, že ne na dlouho jej ztratily.
„Děkuju za lichotku,“ jak kdyby se na tváři Hnědé rozehřál letmý úsměv, „jsem vděčná, že díky tvým skvělým dovednostem jsme to přežily!“ No přežily... Ona přežila, to je pro ní asi hlavní... Pořád jsem dlužník. přeskakovala od hlasitých myšlenek k těm tajemným, o které se otírala popelavá křídla. Lesknoucí se letky jemně přejížděly po přítomnosti v její hlavě. Lucian... ozvalo se jak kdyby ozvěnou. Ellie už chtěla začít zas myslet na něco jiného, když tu se ozvalo zaskřípání. Nebyla to ta bolest na krku. Na chvíli začala zpomalovat, ne z příliš svižného tempa, do kroku. Její smaragdy se začínaly prořezávat mlhou, mírně přivírajíc oči se snažila obkreslit siluetu čehosi, co plálo v červených a oranžových vlnách - oheň.
Pach její krve, jež byl ve vzduchu už nějakou tu chvíli, se začínal mísit s těžkým vzduchem do nějž se nyní přilil nechutný smrad z hořících pařátů dravce, a tedy Orla. „Au!“ soucitně vyšlo z její tlamy kniknutí na známku soucitu s lovcem, uši stáhla ani ne na sekundu dozadu, na druhou sekundu jej zas natočila vpřed nasloucajíc slovům. Bylo to jak kdyby cizinka, Morgan, zarývala své zuby do její kůže. Zasrané, kudovina... Hnědá tyto výrazy snad slyšela poprvé, minimálně její, nyní, překvapený výraz tak mluvil.
Nebyla si nyní jistá tou společností. Něčím jí to zde nevonělo, a nebyl to pach z toho opeřence, který bůh ví kde právě létal. Neměla o něm tušení. Její pozornost si vzala další cizačka. Vlčice se sobě nečím podobaly. Hnědou cosi štípalo v čumáku, až ji to vyprovokovalo k jakémusi kýchnutí, se kterým pohodila hlavou a s tím se pokusila i úklonem pozdravit další do party.
„No...“ to bylo jediné, co z Hnědé vlčice stojící opodál vyšlo. Zvládla se za těch slov vlčic přiblížit, ale ne tak blízko jako Morgan. Milost. pokývla si tak pro sebe a smaragdové oči se snažila zarýt do husté mlhy kryjící nebesa. V tu chvíli se ozvalo jakési klepnutí za jejím zadkem. „Klap, klap!“ Ozvalo se již po druhé, kdy se Hnědá se zvukem stočila čelem k němu. Stál před ní druhý Orel. Ten, který přivolal toho, co řádil ve vzduchu. Obnažujíc bílé zuby se jí vrásčila kůže na čumáku, uši stahovala dozadu. Vrčení a hýbání špičkou ocasu dávalo dravci najevo, že nemá jít blíž. Byla to past. Snažil se opět vzít veškerou pozornost na sebe. Pochroumaná křídla jej nezastavila v pokusu o klovnutí na vhodnější místo. Z nebes bylo cítit jakýsi tlak, slyšet zvuk. Druhý orel už nabral dostatečnou výšku na to, aby své tělo opět spustil k zemi, tentokrát měl větší sílu jak před tím.

Predátoři 10

Měly tak minutu prostor na to se znovu rozdýchat a postavit na nohy. Hnědá to však nebrala za příliš velkou výhodu. Vleký tlak z nebes na její hřbet jí působil velké bolesti, a tak se obávala zvednout a svůj hřbet uvolnit pro útočníka. Neměla však na výběr. Orel stále kroužil nad jistou večeří, Ellie by bývala byla silnější, ale dnes ne. Rychlejší? To jen pokud ji nohy nezklamou, ale též tomu moc nedávala. Měl výhodu. Sakra velkou. Hnědá vlčice smaragdy vyhledala cizinku, jež jí dávala možnost, se kterou by souhlasila, ale jak si ochrání záda? Orel využije toho, že vlčice jsou v pohybu. Byly na samém kraji rozlehlé louky, za svými zády měly strmé kopce, před sebou širokou, pláň, která za sebou skrývala temný les. „Nemáme příliš na výběr,“ přitakala Hnědá vlčice k pruhované s pokývnutím hlavy, „poběžím za za tebou. Možná ze sebe zvládnu dostat ještě trochu a obránit nás. Nejsem si tím ale moc jistá... Aspoň z nás dvou přežije někdo.“
Hnědá vlčice pozvedla hlavu směrem k modrému moři posetém cirrostratusy, které důsledkem chladnější teploty začaly klesat dolů. Počasí hrálo do karet. Z vařících veder se začínal den ochlazovat. Obě vlčice mohly cítit příjemný vánek, který jím pročechrával srst a ony měly tu možnost - jít. Začínala noc. Nebe se začínalo barvit do tmavých barev a loukou se prolévat mléčná pára - mlha. Vlčice měly možnost útéct. „Mmm... Jasně! Musíme ještě chvíli počkat,“ odhodlaně vyšlo z Ellie, která už měla něco málo odžitého a tento jev znala, „bude mlha, noc... Ztratíme se mu. Bude mít z výšky mnohem horší výhled na nás! Teď zatím asi vidí, ale jinak toho můžeme využít.“ konstatovala Hnědá vlčice víceméně sama se sebou, když sledovala okolí, oblohu.
Orel stále čekal, vlčice se pro něj držely nevýhodně u sebe. Jeho pochroumaný společník už neměl příliš možnost útočit, jeho křídla byla raněná a on sám začínal velmi krvácet. Sám tušil, že se zhoršují podmínky, pro něj, na výhodný lov. Musel toho využít. Měl poslední čanci. Hnědá vlčice čekala pár minut navíc, jako kdyby jim Orel chtěl dát šanci, aby lov pro něj byl zajímavějším. Ona sama cítila, že musí jít. Tělo ji bolelo, žaludek volal o pomoc. Ještě, že rána na krku se připomínala už jen svým řezavým bolením, pálením.
Musely však jít. Byly vlci, ne panenky. „Jdeme,“ pokývla hlavou Hnědá k Morgan až jako by jí dávala rozkaz a rozklusala se vpřed. Její bílá značka na hřbetu dávala znamení o tom, kde se zrovna nachází, a tak ze vzduchu mohly slyšet, jak se pohyb křídel posouvá společně s nimi. Zaútočí. Určitě.

Predátoři 9

Hnědá vlčice měla chvíli vyhráno. Mohla načerpávat sílu, zatímco sledovala jak se ten opeřený otrava stále vrací a vrací. Jak kdyby si měl tu možnost stále dovolovat. Hlavu dala níže k zemi, kdy se snažila na vratkých, dvou párech, nohou držet jak kdyby se nic nedělo. Její krvavý krk byl jen dalším střípkem do mozaiky, kam perfektně zapadal. Vše bylo načasované, vše bylo připravené a dvě vlčice stále netušily, proč ten opeřenec obtěžuje. Hnědá s klidem vydechovala, jak kdyby bylo po všem. Její plíce se roztahovaly jen z části, každý pohyb ji stál nepříjemný tón z jejího hrdla v podobě syknutí, jež následovalo potom, co si tělo uvědomilo ránu na krku.
Orel se nyní rozeběhl vpřed proti Morgan, na kterou se Hnědá otočila hlavou. Přední tlapu pozvedla společně s hlavou výš a uši stahujíc vzadu jen sledovala jak „Slepice“ naskakuje a nebojácně útočí znovu na cizinku. Teď, nebo nikdy. přemítala hnědá v hlavě, kdy svými myšlenkami zcela zastínila původní černé havrany. Jejich nepříjemný, chraplavý tón byl nyní pouhou ozvěnou v její hlavě. Luciana najde, ale prvně musí přežít.
Hnědá už už pokládala nohu na zem, když se do jejího hřbetu opřely další naostřené drápy, které ji stahovaly na zem. Masivně urostlý samec orla její hlavu i s tělem stahoval k zemi, svými křídly korigoval rovnováhu a zarýval drápy čím dál tím více. Nebyl na krku, ale na hřbetu. Hnědá vlčice se na vratkých nohou už neudržela, nezvládla odporovat. Váha Orla se za tohoto silného sletu ještě několikrát násobila, a tak měl na chvíli převahu. Svalila se na zem, její slabé tělo už jak kdyby volalo o pomoc. Nemohly to zvládnout. Jednoho, takového, že sotva chodil ano, ale tento druhý, kterému celou tu dobu mladý jedinec jen „porcoval večeři“, byl zcela jiný šálek kávy pro obě vlčice.
Hnědá se jej snažila svrhnout, držel ji však pevně u země, a tak se pokusila o pár převalů na břicho. Neúspěšné. Orel se jí silně držel, sem tam její tělo nadzvedával, avšak jen na chvíli, do vzduchu. Hnědá naň, i skrz svůj nadměrný vzrůst, byla pořád, i s ne úplnou váhou, stále těžká. Orel neotálel, odrazil se od srsti hnědé a vzlétaje k nebesům už vyhlížel druhý cíl. Mohl pro něj být výhodnější?

Predátoři 8

Mohutná peřovitá konstrukce zvládla možná zareagovat včas na tělo několikanásobně težšího vlka, které se právě, nemotorností, řítilo naň. Orel jak kdyby zakvílel na náznak leknutí. Tato trojice rvající se o život a kus žvance strhovala na sebe až příliš velkou pozornost přes křik a jakési zvuky, které se při jejich pokusech vydávaly. Hnědá vlčice neměla příliš vyhráno. Zrak se možná na chvíli zas zaostřil a ona smaragdy mohla ihned zjistit, v jakém stavu jej drží svým mohutným, ač vychrtlým, tělem za křídlo, které měl orel přišpendlené pod ní. Cizí vlčice využívala chvíle, kdy se Orel musel svou sílu soustředit na vytažení letek zpod Hnědky. Chvílemi se v jeho tváři prolilo pár emocí naznačujících, že vlčice už mají vyhráno, možná by tomu tak bylo, kdyby se mu, díky nepozornosti Hnědé, podařilo vytáhnout křídlo a svižně se mu podařilo vzlétnot, snad jen nadskočit, nad vlčice a tím se dostat na hnědou vlčici.
Ellie své tělo držela stále víceméně u země, nezvedla se za tu chvíli, a tak na svou chybu doplatila. Orel se držel pařáty na jejím krku, do kterého se dále zarýval svými drápy a tentokrát přidal i nějakolikanásobné klovnutí. Hnědá sykala, ale během pár vteřin se pokusila převalit na hřbet, a tím ze sebe přeroslou, jak říká cizí „Slepici“ ze sebe dostat. Orel se při švihnutí Hnědé na hřbet dostal do nepříjemného pádu, při kterém se mu pochroumaly letky i na pravém, tedy dosud neraněném, křídlu.
Ellie sbírala síly. Byla vyhladovělá, před nějakou tou chvílí ještě využívala, poměrně složitou, magii na uzdravení drobného vlčete, které bylo kde? Hnědá se však nemohla ohlížet, pouze uklidnila sebe sama. Určitě je v pořádku A následně se rozhodla dát vpřed. Obrovská, nyní zas o kus více vypelichaná slepice šla proti nim. Nedá a nedá jim pokoj. „Nedá si pokoj,“ špitnula Hnědá, která se vratce držela na všech čtyřech sledujíc, jak Orel bude dále reagovat a společně s tím i cizinka.

Predátoři 7

Opeřený tvor mohl cítit jak po jeho krvavých perech sjíždí smaragdové kamínky. V očích hnědé se blyštilo cosi, co se mohlo zdát jako „naděje“. Vzduch pln železité vůně ji dráždil, probouzel instinkty. Cítila, jak každá další kapka vniká svou dráždivou vůní do jejího čumáku a podává signál jejímu mozku, že toho musejí využít. Byla zaslepena nejen svým zraněním a větší ztrátou krve, ale i hladem. Brzy se jí její chování vymstilo, vlastně oběma. Opeřenec se po oranžových pařátech rozeběhl přímo na její společnici, do které se hodlal pustit. Jeho jednání bylo zmatené, ale to nebylo nyní důležité.
Svět se jí házel ze strany na stranu, když se pokusila o otočení hlavy. Rána ji bolestmi řezala, jak kdyby kus drápu zůstal uvnitř a bodal do živého masa z něhož vyšťouchával další rudé potůčky. „Co je to slepice?“ zeptala se jen tak z cesty Hnědá sledujíc a uhybajíc obrovskému tvorovi, který se rozebíhal na její společnici. Chvílemi jak kdyby pletla copy svými nohami jak se motaly. Nevěděla jestli to vyjde nebo ne, ale musela Morgan pomoc. Musela. Vlčice jí též pomohla, a tak musela v sobě najít veškerou sílu, zatímco sledovala, jak opeřenec útočí.
Trvalo to tak půl minuty než se Hnědá vlčice rozešla velmi nejistými kroky vpřed na opeřence, jenž se věnoval její společnici. Musela se zkusit spolehnout aspoň na svou silnější stránku - vytrvalost. Když Morgan cvakla zuby, dokázala z orla vytrhnout pár pírek, která se sesypala na zem, dokázalo ho to ještě víc rozzuřit. Hnědá se rozhodla využít chvíle, kdy byl opeřenec zády k ní a přidala do kroku. Sem tam jak kdyby málem spadla, jak se jí vše začínalo ztrácet, zakopla o vlastní nohu a na Opeřence se svalila, tak, jako před nějakou chvílí na Morgan. Její víčka padala dolu a ona se snažila i skrz to vše trefit aspoň do těla toho tvora, kterého sotva viděla. Nevěděla, zda jej opravdu zalehla, ale něco pod ní přeci jen bylo. „Asi, asi ho mám!“ vyšlo od ní zcela vyřízeným tónem, kdy jen po chvíli znovu sykla nad nepříjemnou, řezavou bolestí v krku. Krev začínala zasychat na její hnědé srsti.

Predátoři 6

Díky silnému nárazu do těla, už takto přerostlé vlčice, se zvládl nepřítel dostat hluboko do jejího krku, ze kterého nyní stékalo už pár čůrků železité barvy. Hnědá se nedokázala za svou dobu, kdy ji tlačil silně k zemi, pořádně bránit, a to kvůli svému ne příliš dobrému stavu. Neměla nikdy dostatek sil na to, aby čelila někomu, kdo je silný, ale za to uměla hodně věcí vydržet a využívat některých momentů. Tentokrát se jí však jediná dovednost příliš nehodila. Několika centimetrové, černé kudly jí z krku vytrhla její společnice, jejíž jméno stále neznala.
Bylo to jak kdyby cizí vlčice čekala na moment, kdy Hnědá začne trpět. Jak kdyby se v její bolesti vyžívala, ale nechtěla ji, nejspíš skrz její lákavou nabídku nechat zahynout - pouze zmrzačit. Jakmile se od těla vlčice dostal ten nepříjemný tlak, jenž ji tlačil neustále k zemi, okamžitě se pokusila využít posledních pár sil a dostat se zpět na své popelavé polštářky. Nebyl čas lízat rány. Jak kdyby to bylo vše naplánovaná scenérie, se zvednutím uslyšela jen jakýsi nepříjemný dopad za nímž otočila hlavu a uviděla plácajího se opeřence na zemi, který nyní neměl možnost letu, a to jen díky té, která tu s ní trávila, sic nedobrovolně, čas.
Hnědá neotálela, pokusila se i skrz nepříjemné bolesti na krku vstát. Musela nyní vytrvat ještě chvíli. Sil měla málo, ale nemohla zde jen kňučet a lízat si rány. Ať měla společnice názor jaký chtěla - zachránila ji. Ellie věděla, že jí tohle bude splácet dokonce svého života. Opeřenec byl jen pár metrů od dvojice. Po letkách stékající krev dráždila smaragdové oči. Byla to šance. Mohly se najíst. Hnědá by bývala už šla kupředu, kdyby ji nebránila v chůzi mlha, kterou začínala vidět. Jen ona. Její obtáhla kostra a vytrácející se červené kapky z těla nešly dohromady. „Máme šanci.“ nezmohla se na nic víc, aby druhé vlčici dala najevo, že mají šanci zaútočit. Mohla se pokusit o útok, ale nejspíš by nebyla schopna dát potřebou sílu do stisku. Měla problém se sotva držet na čtyřech, ale zas to byla poslední šance.
Smaragdy se jen podívala na svou společnici, zda se shodnou na stejném. Hnědé to bylo více než jen trochu vidět na očí - to, co právě chystala, onen útok.

Predátoři 5

Společnice Hnědé nestála za nic. Ellie začínala tušit, že zde jen a pouze ztrácí čas, ale... co měla dělat? Pokud by odešla, orel by na ní zaútočil a jistě by vyhrál. Jeho několika centimetrové drápy, svalnaté nohy, tělo a perfektně vybavená křídla... nesmíme opomenout ani zobák, byli perfektním vybavením na svižný útok. Orlovi stačilo se dostat jen do dostatečné výšky, aby se mohl z nebes svrhnout jako padlý anděl a svými drápy nalétnou přímo do krku Hnědé vlčice. „Hrozně neschopná,“ vyšlo z Hnědé, která tuto odpověď sama nečekala, „ještě, že mám teď tebe, abys mě to naučila... Ten orel bude určitě perfektní na ukázku.“ vyšla na chvíli mimo svou zónu a tak nevinně porýpnula do vlčice, nechtěla se hádat.
Měla o dost více starostí jak jen přemýšlet nad jedovatými slovy vlčice. Musely jednat. Orel byl ve vzduchu již příliš dlouho na to. Byl připravený a Hnědá zas o kus zranitelnější. Ale na druhou stranu ji zvládla zaujmout. Musela toho využít. Teď nebo nikdy. Anděl na nebesích, už začínal znovu nabírat sílu, svá křídla zvedal v tempu nahoru a dolu, nabírajíc výšku. „Dokážu ti ošetřit veškerá zranění, naučit tě, co v těchto končinách nalezn-...“ Hnědá vlčice nezvládla ani dokončit slova, když do jejího těla silou nabořilo opeřené tělo. Jeho tmavé, černé drápy se zaryly pod kůži na jejím hřbetu. Síla těla ji přišpendlila k zemi její hlavu společně s krkem, do nějž se drápy začaly zarývat větší a větší silou. Hnědá se nezmohla na nic jiného jak jen kňučení, zkoušení jej odstrčit od sebe. Z jejích oči tryskly slzy, tak jako z krku kapky krve.

Predátoři 4
Rozpětí křídel působilo spíše jak kdyby na zem sestupoval anděl. Stín byl čím dál tím větší, až se naostřené pařáty odhodlaly znovu přejet svými ostny po hřbetech vlčic. Hnědá vlčice okamžitě stáhla uši k hlavě, její tvář se jak kdyby začala křivit do jakéhosi zamračení. Neměla sílu se prát a více bránit. Doufala, že nalezne na zemi ležící mršinu, která nasytí její, už takto, prázdný žaludek, který stále volal prapodivným kručením a škrundáním o pomoc. "Nasyť mě!" dávajíc rozkaz tomu, kdo jej vlastnil - Hnědé.
V příjemnější odpověď Ellie doufat nemohla. Vlčice už od prvních slov v tónu držela jakousi nadřazenost, dávala jí najevo, že jí je Hnědá prakticky jedno. Ellie si ten fakt přiznala během chvíle, ale i skrz to vše věděla, že blížícího se útočníka z nebes by nemusela zvládnout sama, a tak se rozhodla pro decentně vlezlé rozhodnutí - pokusí se spolupracovat. Orel jak kdyby neotálel, byl hladový, ale za to, proti Hnědé, pořádně odpočatý a v plné kondici. Proto se svými pařáty opřel znovu do zad, tentokrát do její společnice. Smaragdové oči sem tam kontrolovaly Konvalinku, kterou nechala v povzdáli. Měla takto možnost predátora odehnat a vlče držet v bezpečí od útoku, se kterým by se možná mlaďoučká slečna nemusela ubránit.
"Tak to bude aspoň o nějaké to dobrodružství navíc," přebrala nepříjemnou řeč od zlaté vlčice v rezavými pruhy na zádech, které se mísily s krémovou srstí až k tmavě černým tlapám, měla velmi zajímavé zbarvení, "první? Jo... no, tak já doufám zas, že to zvládneme spolu, máš krásné zbarvení!" pokusila se Hnědá nadhodit.
Zadní nohy opět přestávaly Ellie poslouchat. Nemohly, teď ne, a tak se z ničeho nic usadila a Orel využil příležitosti, kdy Hnědá nedávala pozor a svými spáry zaútočil přímo na její oči. Ellie otáčejíc hlavu za zadníma, kdy je zkoušela zvednout útok drápy dostala přímo do krku, Hnědá jen tiše kníkla. Bylo to to další, co ji muselo potkat. Nezvládla poslední zranění v klidu zregenerovat, odpočinout. Stále cítila tu šířící se bolest po těle, ale musela se bránit. Její společnice byla víceméně podmětem, který ji donutil obnažit bílé zuby, jenž se s cvaknutím a staženýma ušima, které stahovaly i kůži na tlamě, tak nějak ji krčily, že Hnědá nesla na tváři, jí, velmi vzdálený výraz - mračení, odhánění, agrese. "Ať už máš názor jakýkoliv, tak nám nezbývá nic jiného, než si pomáhat!" zavrčela Hnědá podrážděným tónem snažíc se vyhoupnout na nohy. Smaragdy se zatím snažila zaměřit na toho, který se svým stínem dotýkal jejich těl a snažil se využít vhodné chvíle. Nemohla využít magii, byla příliš slabá, hladová. Hlad byl znát na obtahující kůži její kosti, tělo.

Predátoři 3
Pár či dva sledovaly černý kožíšek protkaný světlými pírky, bylo to snazší na co se zaměřit, ale bylo velmi riskantní útočit na něco, co bylo už jen dle pachů raněno. Čokoládově barvená řeka chlupů vyrůstající od hlavy až nad lopatky, kde jej dělila jakási bílá pera souměrně vyrašená na obou stranách, následně nechávala tmavou srst klidně plout po hřbetě, který byl přímo z očí do očí tomu, kdo se právě pokusil uchopit mezi dva svěrače její tělo. Hnědá jak kdyby pocítila jen jakési poškrábání na hřbetu. Morgan mohla jen vidět, jak se k nebesům zas zvedalo ohromné tělo poletujícího cizince, jež si popletl Hnědou již s mršinou.
Jak Konvalinka reagovala? To Hnědá vlčice opravdu neměla ani chvilku hlídat. Cosi se ji právě pokusilo vytrhnout kus kůže ze zad. Nohy ji sotva držely, viklaly se jako vyviklaný mléčný chrup vlčat. Smaragdové oči začaly okamžitě pátrat po okolí. "Konvalinko," polknula na sucho, bylo v ní znát jakési zděšení v tom, co se jejího hřbetu dotklo, "schovej se, buď opatrná a pokud znáš cestu k domovu - jdi. Vrať se co nejdříve ke své mamince." zamudrovala Hnědá vlčice, která se rozešla svižnějším tempem směrem k dalšímu páru očí, jež je sledoval. Jak hleděla nahoru, nestihla si povšimnout, že svými předními zavadila o chvost, jež byl nadýchaný jako vlna alpak. Ozvalo se jen jakési duté "bum", kdy se přímo za čumákem svalila na zem.
Ellie na pády byla už zvyklá. Jeden z těch větší byl důvod, proč si na zadní, levé, nesla jakýsi její podpis - jizva. "Ach," unaveně vydechla do trávy, zvedajíc se po předních nohou a vyhoupávajíc se na všechny čtyři, již stabilní, nohy, "moc, moc se Vám omlouvám!" začala ihned reagovat na neznámou vlčici s pokřiveným výrazem v tváři. Nestihla si jej za tu chvíli prohlídnout, a tak zatím nijak nereagovala zatímco se otřepávajíc z neznámého útoku stále otřepávala. "Dnes mám opravdu blbý den, už... druhý pád! A ještě mě něco hryže za kožich, asi svědomí nebo už nemám ponětí." zavrtěla hlavou ze strany na stranu, snažila se z tváří odstranit přebytečnou hlínu, která jí tam z pádu na zem ještě zůstala.
Už to byla možná minuta, co se Hnědá nestihla obeznámit s tím, s kým má nyní tu čest se potkat. "A... samozřejmě, přeji krásný den, poněkud teplejší, že?" nadhodila stereotypní téma. Stále jí v hlavě panoval jakýsi zmatek z její ztracenosti na tomto ostrově. Neměla partnera, prakticky pojem o čase a ještě ji cosi sledovalo, ale co?

Žádost o 2. charakter (klasik)

Ahojky,
Jsem si vědoma toho, že momentálně jsem zpět ve hře příliš krátkou dobu na to, abych byla možnost žádat o 2. postavu, ale chci to aspoň zkusit.
Na MG jsem se vrátila s tím, že bych se k psaní a obecně tomuto typu rp chtěla nyní vrátit a rozšiřovat si obzory. Podle všeho tu nějaký ten rok-dva budu. (I s pauzami) Za tu dobu jsem byla vždy schopná nahnat potřebné množství postů na postavy, aby splňovaly požadavky.

Nyní tu jsem, od návratu #3(?), asi týden? Napsala jsem zatím 10-12 postů, potom přišla do toho realita a tempo hry změnila. Jsem si jistá, že bych zvládla svou aktivitu prokázat a obhájit si 2. charakter.
Osobně by mi to i velmi pomohlo; měla bych možnost být výrazně aktivnější a hru bych si užívala o něco více. (Ta druhá postava je fajn “náhrada” když první stojí ve hře a nemáte jiné rp.)

Chtěla bych tedy zkusit si zažádat o 2. dospělý charakter, ráda aktivitu prokážu a nasadím zas své psací tempo.

Všem držím palce a děkuji aspoň za zvážení. Ellie ♡

Zamítnuto

Predátoři 2
Pár očí zastupoval svou rychlostí vítr. Chvílemi se proháněl kolem dvou vlčic, kdy Hnědá vlčice soustředila veškerou pozornost na léčbu Černé. Ten drobný motýlek. Hnědo-zlatý pár očí nic takového možná ještě nespatřil, a tak jeho pozornost o dvojici vlčic, jež zdajíc se neschopné pohybu na nějakou tu dobu, by mohla být perfektní pochoutkou. Hledaly možná ony před tím něco, co by zasytilo jejich žaludek. Nyní se však mohly stát pochutinou i ony? Pravdou jest, že by se z obou možná nasytit dokázal.
Hnědá vlče svírajíc víčka k sobě se snažila soustředit jak nejlépe dokázala. Motýlek začínal jemně svým prachem z křídel léčit ránu na pysku Konvalinky, občas se otřel i o další odřeniny, jež nechtíc způsobila Hnědá, ta "moudřejší". Vše si hodlala dále vyčítat. Mrzelo ji, že nebyla schopná je dovést nikam v naprostém pořádku. Lucian, ozvalo se v její hlavě jako kdyby zvon uhodil, něco uvnitř volalo její jméno, halucinace? Těžko. Byla to čistá, upřímná bolest, která se chvílemi ozývala.
[/b]"Už by mělo být vše v pořádku, ještě jednou se Ti zhluboka omlouvám, Konvalinko."[/b] to bylo poprvé, co od zavření očí otevřela smaragdům brány a vypustila jejich charakteristické zabarvení ven. Její dvě zelené kuličky vyhledaly během pár chvilek kožíšek společnice, následně přejížděly jako jemný, mateřský dotek přes krk, zátylek až k čumáčku a tlamičce vlčice. Musela se ujistit, že její drobný pomocník, který se s otevřením očí vytratil jakoby jej odvál vítr a on se roztrhl na několik kousíčků, motýlek zahojil veškerá červená místa, jež způsobila vlčice svou vinou.
"Měly bychom jít dál," zvedla se již se vší odvážností Hnědá, měla štěstí, nohy ji již pustily a ona se mohla prohnout v zádech a zvednout hlavu o něco výše s pokusem zachytit stopu, "mmmm... divné." jak kdyby svraštila obočí, něco jí na tom nehrálo. Bylo bez větří a ona cítila pach. Mísila se s ním železitá vůně, kterou si dokázala hravě představit na jazyku. Krev. Vlčice ihned začala stříhat ušima a očima kontrolovat jednotlivá stébla, nízké keře. Dokonce se zahleděla i do dále, aby zjistila, odkud ten pach šel.
V dálce mohla vidět pouze obrysy sudokopytníků. Pouze? Měly určitě vyhráno! "Konvalinko, Konvalinko!" začala Hnědá vlčice radostně šeptat jméno Droběnky, netrvalo dlouho a Hnědá se již brzy dozvěděla, co onen pach byl.

Predátoři - začátek
Hnědá vlčice by bývala Konvalince dala vše, jen aby jí odpustila. Nevybrala vůbec správnou cestu a díky jejímu špatnému rozhodnutí, tu nyní obě seděly div jim nad hlavami nelítali ptáčci s hvězdami. Zlaté s bílými by se točily nad hlavami Černé a Hnědé. Bylo by to na první pohled pro ostatní možná trochu matoucí. "Nedávala jsem pozor, vážně ti nic není?" ujistila se starší vlčice, která se čumákem začala přibližovat ke krvi na zemi a jen kousek od ní ji očichala.
Byla to příležitost. Díky Konvalinčině krvi by se vlčice mohly aspoň dobře najíst. Hnědá měla žaludek doslovně prázdný. Bylo jen otázkou času, kdy se na ní začne hlad projevovat i jinak, jak jen pohublým tělem, kdy kůže obtahovala žebra. "Pomůžu ti." na tváři mírně pozvedla koutek na náznak úsměvu. Zavřela oči. Kolem vlčete náhle začal létat maličký, bílý motýlek, který se svými křídly tak toužil dotknout jejího prokouslého pysku.
"On ti neublíží." dala Konvalince své slovo, víčka kryly smaragdy, že na ně nebylo nyní vůbec vidět a Hnědá dávala veškerou koncentraci na motýlka, který se snažil dostat blíže ke Konvalince.
Zatímco dvě vlčice řešily své osobní zbarvení, kolem nich se začal motat o jeden pár očí více. Krev se dostala neznámému cizákovi do čumáku a přilákala jej. Tím, že Hnědá vlčice měla na zadní levé noze viditelnou jizvu s nově přidanými krvavými škrábanci, tak budila zájem v tom, co se bez tušení vlčic kolem nich motalo.

Hnědá by nedokázala co na vlastní oči viděla. Většinu času měla sevřená víčka k sobě, odmítala je oddělit. Klidně ať se navždy spojí. Do jejího těla naráženy každou chvílí bolestivější a ještě více nepříjemné kameny, na které padala celou vahou těla. Občas se neudržela a z její tlamy vyšlo jakési kňučení. Ulevovalo ji od šílené bolesti, která se na jejím těle podepsala v podobě borůvkově modrých lívanečků pod srstí, pár škrábanci a naraženými žebry, a to z obou stran.
"Jak stará, tak pitomá..." zaklela pro sebe, když se už nekutálela. Pouze bezvládně ležela na boku. Hlad ne hlad. Byla ráda, že zatím ještě žije. S její šikovností si byla schopná vzít život bez jakékoli pomoci. Občas by stačila chvíle, kdy by byla nestřežená aaaa... asi víme, že by to bylo naposledy, kdo ji kdy viděl. Možná to zní humorně, ale když si nad tím Hnědka tak pomýšlejíc ležela na boku a jedním okem koukala k nebi, asi zrovna děkovala, že se bůh slitoval. "Konvalí, jsi celá?" zvedla ve vteřině hlavu až se ozvalo trojité "křup" z jejích žeber. Na zvuk reagovala jen krátkým syknutím a svraštěním kůže na čele od mračení. Vyhledala smaragdy černé ptáče s bílými pery prolézajícím jako malé potůčky její srsti. "Jak vidíš, tohle je má výjimečnost Dokážu se sama přizabít, jsi v po-," v tu chvíli se Ellie zasekla a povšimla si krve, která zrovna vyletěla i se slinami z tlamičky Konvalinky. Byla zraněná, a to jen a jen její vinou. "Já... já se ti moc omlouvám, ihned uši začala stahovat směrem k hlavě a ve svých očích nechala prolít upřímný pocit viny, "bolí to hodně? Ještě něco tě bolí? Jak já se omlouvám Konvalinko!" nejistě se začala stavět na všechny čtyři. Hlava se jí točila snad do čtyř stran, že málem Droběnku zalehla celou vahou! Ještě, že ji rozumné tělo usadilo a ještě chvíli nechalo Hnědou decentně dezorientovanou. "Dej mi chvíli," hluboce vydechla, "nerada bych, abys odtud šla placatá. obnažujíc bílé tesáky se jí tvořil upřímný úsměv, který nakonec přeměnila v klasický, klidný výraz.