Příspěvky uživatele

< návrat zpět

➙ Hraniční pohoří

Hnědá vlčice se snažila dávat veškerou pozornost Droběnce Konvalince. Byla ráda za její společnost a zcela upřímně si setkání s vlčetem užívala mnohonásobně víc, jak s některými z dospělých. "Podmínky... Abys byla úspěšná při lovu, musí vnímat okolí, dávat si pozor, jaký pohyb zvolíš, najít bezpečný úkryt a hlavně stát proti větru. Kdyby vítr foukal tvým směrem, zvěř by tě během chvíle ucítila a vyplašila by se. Neměla bys tak moc velkou šanci na to, abys něco ulovila. Samozřejmě," polknula na sucho a tiše mlaskla nad tím, jak jí podjela přední končetina a s ní spadlo i pár šedých kamínků, "samozřejmě, že se můžeš zkusit, při špatném větru, dostat na druhou stranu a najít si perfektní místo, odkud budeš schopná zvíře srazit k zemi. Chce to hodně tréninku a hlavně... nejlepší na lov je mít i nějakou tu spolehlivou smečku. Lovit v jednom se dá, zabere to mnohem více času a mnohdy nemáš příliš velkou šanci... Ve více vlcích a při správné spolupráci, společně zvládnete uhnat i velké zvíře. Zaslouženě." vydechla a seskočila z jednoho z kamenů, na který při slovech nechtíc vlezla.
Vlčice slézaly přes sypké kamínky, štěrk dále k nížině. Blížily se. Šlo to poznat na mnohem teplejší teplotě. Slunce pálilo do zad Hnědé až tak, že musela začít sebe samu chladit pootevíráním tlamy a jakýmisi pravidelnými výdechy. "Ah, Konvalinko... To vše se jednou naučíš a určitě budeš jedna z nejlepších lovkyň zde vůbec! Věřím v tebe." hlavu otočila směrem na černou dámu, jejíž popelavě tmavá srst byla protkaná i pár světlými pírky. Byla fascinující. Hnědá by ji vydržela sledovat i déle, kdyby se jí v tu chvíli nezasekla zadní noha o její levou přední.
Napřed hlavou a až následně zadními partiemi začala Ellie padat vpřed. "Au, au, au!" ozývalo se jen směrem do nížiny, do které se Hnědá nechtíc kutálela. Nebylo to vůbec příjemné, a už vůbec tomu nenapomáhaly křeče, které vysílal žaludek a rozbolavělé, zadní končetiny. Byla jí Konvalinka v patách?

Hnědá vlčice sledovala svýma ušima okolí, jak kdyby monitorovala okolní krajinu jako kdyby čekala, že někdo dorazí. Konvalinka oplývala jakýmsi pocitem, že není dostatečně... zajímavá? Aspoň takto to na Hnědou působilo a nebylo to pro ní zrovna příjemné na poslech, nebylo to ani hezké, že o sobě Droběnka takto mluví! "Jméno není to, co tě v životě bude dělat zajímavým, Droběnko," popíchnula ji Ellie s pokusem mladici rozesmát, "tvé jméno jsi dostala jistě darem, važ si jej... Možná časem přijdeš na to, že Tvá jedinečnost je v Tobě." mírně ji postrčila čumákem do hrudi, následně jen ocasem švihla směrem doprava na náznak, že tím směrem se hodlá vydat.
Hnědá vlče se tedy měla ujat vedení? Fajn. Droběnka sotva bude znát dobrá místa na lov, Ellie je už za tu dobu na tom nebyla o moc lépe, ale za zkoušku nic nedají. "Dobře, Droběnko, zde v horách toho zřejmě moc neulovíme... Ono jestli vůbec někde s tím, jaké podmínky jsou. Následuj mě."

➙ Nížina hojnosti

Černá vlčice kolikrát mohla cítit, jak smaragdové perly přejíždí pečlivě její srstí. Nebyl to pohled, při kterém by měla cítit ten nepříjemný pocit predátora. Naopak. Hnědá vlčice se snažila si jen do hlavy dát co nejvíce informací o tomto drobném a hlavně milém stvoření. Chyběla by jí bývala doba, kdy byla i ona v jejích letech, kdyby nezažila tehdy to, co si zažila a změnilo ji to celý pohled na její minulost. Dost přemýšlení nad minulostí, žijeme zde. Hnědá zatřepala hlavou ze strany na stranu, velmi jemně, aby ze své tváře nesetřásla nějakou ze zbloudilých slz na Konvalinku.
"Nezajímavé? Ale kdepak," na obličeji se jí objevilo jakési pobavení, které ji donutilo obnažit bílé tesáky, ne za účelem olíznutí, ale kvůli jakémusi úsměvu, "Možná ti tvé jméno připadá nezajímavé, ale není tomu tak. Máš jedno z nejkrásnějších jmen, která jsem v poslední době slyšela. Jsi jedinečná a překrásná, když neseš tak nádherný charakter a k němu tak překrásné jméno, Konvalinko." Pokusila se drobnému stvoření vyjádřit jakýsi kompliment, ať už si jej Droběnka přebrala jakkoli, bylo to myšlené dobře a se vší upřímností... Pravdou je, že za poslední dobu moc jmen též neslyšela, ale s tímto faktem nepotřebovala Konvalinku v této situaci zatěžovat.
Když Droběnka pobídnula Hnědou vlčici vpřed, neotálela. Chtěly se najíst? Tak fajn. Byla však potřeba najít kořist, mršinu... Bude to složitá cesta v takovém počasí, ale... aspoň se zabaví a bude to pro ně nová výzva. Pro Ellie nejspíše tak nová už ne a pro Konvičku? Kdo ví. Zas tak dobře ji Hnědá neznala.
"Máš pravdu, máme na výběr hned několik směrů. Chtěla by jsi zůstat zde? Nebo se zkusíme přesunout někam, kde by s pravděpodobností mohl být i nějaký život?" zeptala se se vším klidem Hnědá, která se snažila potlačovat bolest, která se chvílemi hodlala vracet, nekontrolovaně. Ráda bude mladé slečně dělat doprovod, třeba nakonec ji Konvalinka dovede k Lucianovi, určitě ano.. Nezatahuj ji do toho, můžeš si za to samá El. prolétl jeden z tmavých havranů v její hlavě, Hnědá vlčice se pouze dala do pohybu s Droběnkou vstříc dobrodrůžu!

Konvalinka. Krásné jméno, které ihned v Ellie probudilo lepší náladu. Přípomenulo ji to začátek jara. Bylo to něco, co dávalo jí smysl. "Konvalinka? Máš překrásné jméno, plné radosti," pousmála se Hnědá vlčice. Roztál v ní všechen smutek a ukázal i v jejím nitru takovou malou konvalinečku, která jí připomínala naději. Luciana najde, určitě. Musí v to věřit a vše se splní, "závidím ti, že máš tak krásné jméno, hodí se k tobě. Na obličeji Ellie začínalo hrát něco jiného, jak jen kapičky lesknoucí se ve slunečním svitu. Byla to naděje, radost. Bílé tesáky se na chvíli obnažily, když se podívala kolem a jen z tlamy vystrčila růžový jazyk s černým flíčkem a olíznula si vysušený čumák.
"Uhodla jsi," pokývla hlavou a pohled zavedla zpět k Droběnce, "V tomhle počasí se opravdu těžko hledá něco, co by mne dokázalo nasytit. Můžeme spolu zkusit něco najít, jsi přeci jen mladší a máš lepší zrak i čich. Zvířata se budou držet ve stínech, u vody a v lese... Ty máš též prázdný žaludek či"? jak kdyby naklonila hlavu, nadzvedla by bývala i obočí, aby na otázku dala ještě větší důraz. Měla o černou vlčici starost, aby netrpěla hlady jako ona.
"Není dnes příliš dobré počasí. Vítr málo fouká na to, aby nám donesl zprávy o tom, zda se zde v okolí nachází něco, co bychom mohly sníst..." dodala hnědá tak mimochodem, spíše jako dodatek k tomu, co Droběně říkala.
Měly by jít. Slunce začínalo pálit do hřbetů, což musela černá vlčice cítit mnohem více jak hnědá.

Dva smaragdy blyštící se od mizejících slaných kapiček sledovaly její nynější společnici. Kanálky byly stále hodně plné, ale už se jí vedlo kapky udržet v nich a začít v sobě mít jakési nic. Zvláštní. Stále se však ozýval její prázdný přítel žaludek, který už opravdu dlouho Hnědé říkal, aby do něj s rychlostí blesku něco nasypala. Musela vydržet. Potravu zde zatím nenašla, a tak se pokusí dostat z Droběnky, zda náhodou cestou na nějaký polehávající kus masa nenarazila.
"Ah, dobře," pokusila se na černou vlčici mírně pousmát a s tím zavrtěla krátce ocáskem ze strany na stranu, "Jen se ujišťuji, vlk nikdy neví, koho tu potká a proč. Nebudu více vyzvídat." mírně snesla hlavu níže a následně ji vrátila nad úroveň kohoutku s náznakem kývnutí.
"Zaujala tě zde nějaká věc? Nebo tak? Poměrně se zde vyznám. nabídla se vší otevřeností vlčeti, kterému mohla dopřát nějaké nové zkušenosti, znalosti. Ráda se dělila s vlky o své poznatky, kterých, za těch pár let, neměla zrovna málo. Byla si jistá, že by zvládla najít nejrychlejší cestu na druhou stranu ostrova a zpět. "Jsem Ellie," pousmála se, když ji vlčice oslovila "vám", "Hledám takového... vyššího šedého vlka, o... nějaký ten kousek vyšší než jsem já, možná o dvě hlavy? Jeho srst je šedá, má na sobě takové flíčky... jako kdyby naň dopadaly sněhové vločky... Jeho ocas září, takovým... zvláštním, zlatým prachem, do kterého se jen zadíváš a je ti spavě, nepotkala jsi jej náhodou?" zeptala se, zároveň i se svým žaludkem, ze kterého se začaly ozývat další prapodivné zvuky - volání - volání na Ellie, že je na čase sehnat něco, čím by si mohla žaludek na nějakou dobu zas naplnit. "Jak ti vlastně říkají? Nikdy jsem neměla tu čest tě potkat, těší mě."

Hnědá šla vpřed. Byla si jistá tím, že pokud ztratila svého nejbližšího přítele - Luciana - nemá nyní už co ztratit. Za její činy ji čekala odplata. Její tělo se svíralo, žaludek žadonil o kus žvance, který nebyla schopná sehnat. Bylo to jako se dostat zpět na to nechutné místo, tam, kde se setkala s Balrogem - její příbuzný. Musela Luciana najít, potřebovala ho. Smaragdovýma očima vyhledala ten tmavý flek, který v tu chvíli zrychlil. Prohlížela si jej, hlavu držela ve střehu nad kohoutkem. Stále chytala pro jistotu pach. Její výška nebyla též k ničemu, měla perfektní rozhled a působila se zvedlou, v případě konfliktu, hlavou větší.
Krásný den? ozvala se během chvíle ozvěna v její hlavě toho drobného stvoření, nebyla tak drobná... byla poměrně... vysoká? Vlče, vlčice. Byla z přítomné lehce zmatená, ale nedávala to znát na sobě... Nebyla nyní příliš schopná ze sebe dávat jiné emoce jak smutek. Vše ji svíralo každou vteřinou víc a víc. Byla to snad minuta, dvě, než otevřela svou tlamu, aby vlčici odpověděla.
"Též Ti přeji krásný den, droběnko," oslovení neznělo možná příliš hezky, ale hnědá jej myslela jen a jen dobře, "co zde děláš tak sama? Nebojíš se?" nadzvednula zvědavě obočí a máchla ocasem. Pro jistotu se ještě ohlédla kolem, zda zde není její matka či otec. Nechtěla by se kvůli zvědavosti tohoto drobného tvora dostat do nepříjemností.
Na tváři hnědé, kromě smutku, se pokusil vyrazit i letmý úsměv. Z očí jí chvílemi stále vytékaly slané kapky, které místo deště zalévaly místní prašnou půdu. To sucho... bylo příšerné.
"Odkud máš namířeno, Droběnko? Můžu ti nějak pomoci?" nabídla se hned. Možní hledala cestu domů? Možná potřebovala zpět k rodině? Na Luciana si hnědá vlčice, o pár hlav vyšší jak vlče, vzpomínala neustále. Potřebovala se co nejdříve zeptat, ale nemohla zas vyvalit na drobátko tolik otázek, třeba je vystrašená? No... nevypadala.

➙ Androme

Venkovní svět, jak kdyby se zcela změnil, a to pouhým mávnutím ocasu. Bylo teplé, slunečné počasí. Když hnědá vystrčila konečně hlavu z nory, následně vytáhla i zbytek pohlublého těla, uviděla, že nebe se dalo přirovnávat k mořské hladině bez peřejí. Bylo čiré, jen občas pocítila, jak vítr čechá vzduch kolem ní. Bylo to zde pořád tak krásné, jen ta vysoká teplota byla známkou, že venku příliš dlouho nesetrvá. Její kožich sic fungoval dobře, ale nic příjemného to stejně nebylo.
Rozešla se pomalu vpřed. Hlavu tentokrát dala do vzduchu a nechala do čumáku přistát nějaké pachy. Vítr ji nechal na holičkách, nechytilo se nic moc. Hlavu proto svěsila do původní pozice - pod lopatky - kdy jen nesla smaragdové oči kousek nad zemí a pokoušela se najít jakoukoliv známku života. Nic. Prosté pusto, žádný malý živočich... byli chytřejší, než si myslela. Odmítala se vzdát, byla tak hlado... To jídlo si nezasloužím, začala přemýtat tímto směrem.
Pokazila příliš na to, aby se s tím mohla smířit. Potřebovala najít někoho, kdo by jí mohl pomoc najít šedého vlka se třpytící se lucernou na ocásku. "Luciane?" z ničeho nic zvedla nadějně hlavu, když si povšimla jakéhosi tmavého fleku opodál, který si jak kdyby vykračoval opodál. Sušší vzduch za chvíli přinesl informaci i s pachem. Hnědá se jen postavila do pozoru, špičkou ocasu mávla a chvíli hledíc vpřed přemýšlela, zda se k cizinci přidá. Nebylo to nic moc velkého, mládě? Neuměla zatím určit se vší jistotou. Odhodlala se jít tomu tmavému flíčku naproti, drželo se u hor, chladnější část Hraničního pohoří, které hnědá znala důvěrně.
Hlavu držela stále v pozoru, ušima se snažila kontrolovat okolí, jakoby se zde měl nacházet nepřítel, někdo, kdo je pozoruje.

622

Žádné hlasy... Hnědá se snažila nevynechat smaragdy, lapenými v kapkách slaného moře, ani jeden kout tajemné jeskyně. Androme. Její ladné nášlapy nebyly pomalu ani slyšet, byla tak ladná a snažila se nakračovat tak opatrně, jako kdyby její druh mohl být ukrytý pod nějakým kamenem. "Tak kde jsi? Luciane?" po hnědé srsti pod očima začala stékat další kapka, uši se začaly stahovat dozadu div se, že se nestaly součástí lebky. Uvnitř krku cítila jakýsi knedlík, jenž nenechal v klidu procházet sliny, jež polykala. Našlapujíc vpřed nechávala vyhrávat v hlavy jednotlivé havrany, kteří každou další minutou, v této depresi, tvořily mnohonásobně větší hejno. Jeden nesl jméno Strach, druhý zas Obava, třetí Selhání, čtvrtý jen ve svých černých perech odrážel chvíle, které se mohly stát. Byla jich řada, nestačil na ně tak docela sám... Bylo jich tam několika násobně víc. Ellie sama v sobě cítila jen klování a kousání těch emocí, každou chvílí jich bylo víc. Hladina se zvedala, její slzy začaly pomalu tvořit potůček, který si přes hrbolky v zemi našel cestu do jezírka.
Zadní končetiny se začínaly třást společně s celým tělem, až se sesypalo celé hnědé tělo i s bílými odznaky, do tvaru křídel, na zem. Její bílá "pírka", srst na hřbetě, ji nebyla už schopná držet na nohou. Přišla o něj? Přišla o ně? Ztratila ho? Ztratila je? Vinu hodlala dávat jen a jen v sobě. "Prosím, ať... ať už je tam nahoře kdokoliv, ať už tam je či Lucian není, zalapala po dechu, kdy jen čumák strčila k zelenému mechu, na kterém s Lucianem měli spávat a zavřela silně oči, jako dva nejpevnější svěrače tiskla víčka k sobě a odmítala pouštět další kapky soli ven, "Přísahám, že ať mě to bude stát cokoliv, udělám to... Jen prosím, dejte mi nějak najevo, že je se mnou... že, že je někde tady, jen že celou dobu špatně větřím!" volala až poměrně vyčerpaně.
Přes všechnu tu bolest hnědá vlčice náhle nechala oči zavřené. Tělo chtě nechtě začalo povolovat, tedy, její svaly. Usnula. Její tělo bylo bezvládné a unavené z toho, co si nějakou dobu zpět zažila a poměrně dlouho se s tím vyrovnávala. Rány od tehdejších cizáků ji doposud bolely, ale ta bolest se ani z daleka nedokázala vyrovnat té, se kterou ji svíral hrudník.
...
Netrvalo dlouho a v jeskyni se ozval hlas. Ne tak obvyklý tón, byl to žaludek, který volal na hnědou s prosbou, aby jej nasytila. Okamžitě otevřela oči, začala se zvedat na všechny čtyři a s rozhlédnutím kolem stáhnula ocas mezi hnědými chlupy. Hlavu svěsila pod lopatky a opatrně se vydala ven. Na prozkoumání okolí, aspoň po něčím malém.

➙ Hraniční pohoří

621

← Mangrovy, prsten portálů

Trvalo to krátce. Tolik ušetřené bolesti, která by se na cestě zpět do úkrytu ozvala. Takto se jí ulevilo a mohla uznat, že magie je věc, která jí nyní možná i zachránila život. Byla to dlouhá doba... až nekonečná. Dopadla na všechny čtyři, ještě mírně zadýchaná od toho, jak s ní vzduch házel. Hlavu držela u země, oči otevřené, uši v pozoru a zlaté tesáky odrážely jen hlinitou zem míchající se s kamením, štěrkem. Cítila ten známý pach, to něco, co vždy tak ráda cítila. Domov. Androme, vlastně celé území Hraničních hor. Bylo to místo, které odjakživa milovala a díky svému úžasnému partnerovi snad ještě víc.
"Jsem doma? Jsem doma!" hrdě zvedla hlavu a rozhlédla se dvěmi smaragdy usazenými nad čumákem kolem sebe. Slyšela ty zvuky kapající vody, sledovala jednotlivé, mírně svítící kamínky rozmístěné na stěnách. Bylo to pořád stejné. Pachy zde byly silné, jako kdyby tu někdo byl. Ohlédla se. Vpravo, vlevo, vpřed. Kde jsou? Kde je? "Luciane? zvedla konečně hlavu a olíznula si vysušený čumák od slz. "Prosím, jsi tady? lámající se chraplavý tón jak kdyby už jen čekal na odpověď, která by do hnědého těla, nesoucím se vpřed jeskyní, vnesla aspoň trochu naděje a života.
"Ať už zde někde jsi, omlouvám se. Omlouvám se, že je to nyní má vina. po jejím čumáku začaly stékat jednotlivé slané kapky, dopadající na hliněnou zem. Pomalu šla k pelechu, hledají ten třpytící se zlatý ocásek, který vždy v její blízkosti tak radostně mával. Kde byl? Doufala jen v to, že byl hodně, hodně blízko.

Na svých zádech měla hřející deku, kterou odnesla z toho temného místa, na které si už sotva vzpomene. Tlama jí ležela nehybně na chladné zemi. Udála se toho spousta, co si už ona pamatovat může jen matně. Tehdy jak kdyby usnula, na hodně dlouho. Její život za tu dobu nebyl příliš akitvní. Vyhýbala se návratu do domova. Cítila tolik bolesti, že na ten návrat kolikrát ani nepomýšlela. Jak to jen mohl zvládnout? Kam zmizel Balrog, to vlče? Kam se podělo to temné místo, které ač chtě nechtě navštívila?
Hlava svěšená, smaragdy poskládané oči padaly k zemi, hladině. Z jějí pootevřené tlamy vytékaly sliny mísící se se slzami, které se ještě pár minut zpět snažila zadržovat. Záda kulatá a ona jen přemýtala. Tolik pachů, tolik stop. Pravda byla, že ty pachy, už byli všichni pryč. Jediná ona zde z neznámého důvodu byla nucena setrvat. Nabrala sílu, hodně odpočívala. Bylo na místě, aby se rozešla vpřed. Musela se vrátit. Co když, co když za tu dobu co byla pryč se v jejím životě smazalo více, jak jen potucha o čase? Co když zmizel Lucian? Co když ji celou tu dobu potřebuje? Kde je?
Hlavou začaly jako divoké hejno prolétávat myšlenky. Jednalo se o černé havrany, kteří jí děsily neustálým krákáním; ztratila jsi vše, zas jsi vše pokazila. Nikdy si neuměla věřit, v jednu část života vlastně důvěru v sebe sama nacházela. Ta důvěra byl Lucian. Bylo na místě se rozejít. Musela vpřed. Kde byl? Zkusím to místo, které jsme našli spolu - domov. Neotálela. Ač přes bolest a letmé křeče začala svou páteř narovnávat, dostávat do potřebné polohy, až se zvedla na všechny čtyři tlapy. Mírně pohublá, rozbolavělá od spaní na tvrdé hlíně. Neuměla se stále vyrovnat s tím, co se stalo.
Kudy je má cesta nejrychlejší?" ptala se ticha. To samozřejmě neodpovídalo. Její pohled během chvíle spadl na tlapku. Na jednom z prstů tlapy se třpytila jakási stříbrná věc. Prsten. Už jednou jeho moc zkusila, nyní bylo na čase. "Ať mě to stojí klidně život, chci vědět, jak mu je. Neváhala, prsten z prstu začala sundavat, uchytila jej mezi přední zuby a švihem hlavy k nebesům se pokusila o úspěšné otevření portálu.
"Jde se domů." usmála se na nebe a bez váhání zmizela s vánkem.
➝ Androme

Ellie

7x minci, 1 % dát do chybějící vlastnosti a zbytek prosím převést na kšm.

Naive

U Naive bych ráda obhájila svou aktivitu. Co se aktivity týče, psala jsem hned jak posty byly. Vyjímka byl můj odjezd na adapťák. Post jsem však hned, jak jsem mohla, napsala. Posty splňovaly i překračovaly délku, která na mg je stanovená a obsahově dávaly možnost na reakci, držela jsem se v postech i povahy a za Naive se snažila být aktivní i co se herních rozhovorů apod. týče. U Ellie tohle hodnocení psát nebudu, jelikož na ní mám skoro vše a nevyužila bych jej.Proto bych zde chtěla zažádat od 10 bodů za aktivitu.

Nákup
Jelikož mi o dva body utekl přívěsek, tak bych chtěla požádat o toto:

48 bodů

- 9x mince z obchůdku.

Děkuji za akci, o odměnu si píšu jelikož na ní mám právo - o mém rozhodnutí, které jsem psala Aetas, se nic nemění. Díky.

Ellie - zapsáno
Naive - základní odměna (kromě procent) zapsaná, co se týče obhajoby - neschváleno. Osm řádků je povinné minimum, které se má dodržovat vždy, jinak hrozí mazání postů. Co se týče aktivity, odůvodnění je nepravdivé. celkem jsi nedodržela limit čtyřikrát, z toho jen dvakrát v době, kdy jsi byla na adapťáku, není to tedy dostatečné na tři body navíc. Máš čas do 31.10. na změnu odměn za body, jinak propadají

B&N

<<< Camp Cizáků

Po smetení vody, kdy ani poslední dva patroni se nezvládli stáhnout už hnědka cítila, jak její tělo nese voda. Byla oslabená tím, co tato „akce“ přinesla. Ellie jediné, o čem nyní věděla, byl dospívající vlk, jehož tělo zvládla s vodou zachytit o svá záda. Vezla jej a snažíc se nepotopit pod hladinu už se hnědé tlapy s bílými znaky začínaly barvit bahnem. Jejích pár kroků vpřed, než své tělo neumístila na zem… Zamručela a otřepala svou hlavou, zatímco vlče měla stále na sobě. „Vše v pořádku…“ zašeptala s vykašláváním vody, která se jí v zápalu všeho dění dostala do krku. Netušila, co ji nyní čeká. Byla ráda, že vůbec dýchá, že její rány na zadních partiích štípou, cítí bolest. Pociťuje život, samu sebe, a to vlče na sobě… Bylo na čase se vrátit. Věděla až moc dobře kde je, musí počkat na Balroga a ač poté se vydá dále, třeba i s vychrtlým vlkem. „Slez, prosím…“ zašeptala.

B&N

Hnědá byla ve spárech mezi ostrými jehlami, které se hodlaly zabodnout do skvělého krku s mladým, prokrveným masem. Bohužel, jeho chuť byla už nyní zkažená, ač za normálních okolností by si vlk, hlavně černá srna, jistě pochutnala. Maso bylo nyní obohaceno o ingredienci, která se zkrátka nedoporučuje. Stres. Maso ztrácelo svou hodnotu, prvně by se někdo nad tím pozastavil, ale druzí ne. Nešlo zde o to nasytit žaludky, ale o to, aby vlk ukončil život ležící vlčice. Jaký, že byl vlastně jeho důvod? Tento důvod hnědé již delší chvíli unikal. Vzpamatovala se, její drobné, hnědé tělo se začalo probouzet z omámení depresí. Museli je zdržet, aby zachránili hlavně sami sebe. Jiní by hleděli na životy vlčat, která Balrog zmiňoval… ale ta hnědá nestíhala v zápalu okolností zkrátka vnímat. Mohla by jim pomoci anebo minimálně odebrat kus pozornosti. Motala se kolem vlka, jehož náhrdelník byl v očích černé tím, co se nazývalo vždy „chtíčem“. Byl to onen chtíč, ale ve fyzické podobě. „Ještě není náš čas.“ ozvala se tiše hnědka, která se podívala smaragdovýma očima po Wendurovi, který se zuby začínal dotýkat jejího krku. Možná, že patrony, které darovala cizím byly již na zmar, ale… Lupi jí darovala slib, který tito patroni měli plnit. Během chvíle se mezi očima a krku hěndé zjevila zářivá věc, která by Wendura měla oslepit minimálně na pár sekund. Její patroni se vrátili v plné síle, společně s tím, co Ellie slíbili. Vlčici dali nyní čas a černému vlkovi – Balrogovi – taktéž. Bylo na čase vzít vlčata, která se motala kolem vlka s náhrdelníkem na krku, který tak moc chtěla černá srna získat. Ellie vnímala zvuky vlka, který by nyní měl být na několik minut oslepen září hvězdného orla, který mu rádoby vyškrtal oči, ne doslova. Zbývali jim ještě tři patroni, které Ellie darovala tzv. o dům dále. Bylo na čase vše ukončit. Získat vlčata a vrátit je domu. „Musíme ještě chvíli zdržet, budu schopná přenést všechny.“ řekla k Balrogovi náhle, když se sama blížila k tomu, kdo její cestu křížil k vlčatům. Fenrys.

B&N

Hnědá přemýšlela, jak to šlo, její myšlenky se mísily s potřebou odsud odejít. Občas se objevil záblesk, vzpomínka na minulost, které se tak moc a dlouhodobě bála. Neuměla zapomenout, neuměla přestat koktat a přemýšlet nad těmi chvílemi, kdy se jejího těla dotýkaly špičáky ostatních. Smích. Smaragdové oči se hýbaly s rychlostí světla, chvíli zde a chvíli tam. Neuměla se uklidnit, neuměla najít vhodnou skulinku, se kterou by zachránila Balroga i ji. Proto, kdyby šlo do tuhého, obětuje sama sebe. Neznala sílu blesků, ani to, co se stane, když vás blesk udeří: nejednalo se o lidi, aby tuto úvahu mohla vést. Proto věřila, že jeho plíce se stále hýbou, srdce buší. „Ne-nemůžeme se zkrátka domluvit… co ode mě chcete, abyste nás nechali jít?“ otázala se hnědá nevědomě, zatímco sbírala čas. Potřebovala vše zdržet. Její prsten nebyl stále připravený, zatímco ten jeho… zářil, bylo to něco, co až nyní upoutalo její letmý pohled, se kterým se podívala zpět na Wendura, jemuž věnovala stáhnutí uší a ocasu. „Nestojím o to se s vámi prát,“ kníknula, když se zuby černé vlčice za jejími zády dotknuly znovu jejího těla, projela kůží a držela. Černá, podobajíc se divným zbarvením jedné z vysokých nechávala její krev proudit do její tlamy, ten pocit si užívala.
Byla tentokrát tou Naivní ona? Nejspíš. Hnědá se během chvíle vzpamatovala. Nemůže si to nechat líbit, nemůže to přeci vzdát a zkoušet uhrát na diplomatickou promluvu, jde zde o životy. Mnoho životů, které musejí zachránit. Ellie se smaragdovýma očima otočila na vlčici za ní. Červené oči, červené oči… oheň? Oheň. „Můžeme se domluvit,“ nabídnula, když se její zadní partie již barvily krví díky dalšímu kousanci od černé. Její nohy se začínaly klepat. Strach. Počátky toho, že její síly docházejí. Musela jednat. Smaragdovýma očima se podívala na ležícího Balroga, kdy měla stažené uši a nyní věřila v jednu jedinou věc. Štěstí. Nakonec se však dvojici povedlo vlčici dostat k zemi, její tělo se přilepilo na zem, moc přemýšlení... nedávala pozor a podvolila se dotekům, které ji neustále bolely, víc a víc.

Balrog&Naive

Hnědá vlčice následovala svého společníka, část rodiny, ač jeho jednání bylo k jeho stavbě pochopitelné. Její drobnější tělo, avšak stále z masa a kostí! se klidně neslo za ním. Její tlama se plnila krví cizích, občasné ukápnutí slin šlo proti jejímu charakteru? Ne. Bránila svou rodinu, svou jedinou naději, náplň. Milovala každého z nic, který i krví spřízněn být nemusel. Věděla zkrátka, že potřebovala jít dál, pomoci těm, kteří pomoc potřebují.
„Balrogu!“ zvolala svým jemným hlasem k vlkovi, jehož tělo bylo udeřeno bleskem. Stažení uší, tělo se překlopilo váhou na zadní a vlčice hledíc vpřed smaragdovýma očima jen nejistě hleděla na nepřítele. Byla jich zde spousta. Byli silní, jejich barevné cetky zdobily krky. Ellie věděla až moc dobře, že zbavením je jich budou platní asi jako květina v hurikánu. Nebyla však nejlepší možnost do vlků přímo naběhnout. Nebyla Balrog, aby si mohla dovolit bojovat fyzicky více jak je zdrávo. „Získej to co krk zdobí!“ křiknula naposledy k Balrogovi, ač netušila, zda je její rodinný příslušník v pořádku.. nyní měla více práce s tím, co se stavilo před ní. Vlk s vlčicí, jejiž jména nepochytila v tom, co právě se odehrávalo. Musela se jim bránit, musela to zvládnout. Její magie byly připraveny. Měla plán. Iluze a moc Země. „Opovažte se mu ublížit.“ zavrčela hnědá vlčice, jež se již stavěla na všechny čtyři. Neměla krytá záda… a tak se svýma ušima starala o to, aby slyšela případný útok zezadu. Její oči sledovaly toho, kdo se jevil před ní. Vlk s vlčicí. Černá s divným, netypickým zbarvením a druhý s přívěskem na krku. Zelené oči se v zápalu mračení začaly měnit v děsivou výhružku společně s obnaženými bílými, ostrými tesáky. Její tělo bylo nahrbené, ocas držený u těla, zatímco z mezery mezi předníma sledovala ty dva, kteří se plížili k ní. Byli připravení útočit, a když se černá s naprostým klidem dostala za mě. Byla jsem v pasti. Měla jsem plán, nápad… ale jak?