Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Post č. 27

<<< Katakomby přes rokli

Podívala jsem se unaveně na louku, kde jsem nyní byla. Opatrně jsem se zvedla, belhavě, unaveně jsem došla k místní vodě, odkud jsem začala hned pít. Nejistě jsem tak málem spadla, ale koho to zajímá? Nyní jsem měla žížu, a tak by nebylo na škodu do vody hned radostně skočit, že? Už nyní to stojí za nic, jelikož jsem vážně unavená a potřebuji ulehnout, hned..
Tiše jsem se tedy odebrala od vody k jistým keřům, které zde byly. Obhlížela jsem si nevěřícně okolí, stále jsem si vše hlídala a všimnouc si neznámých jen mou hlavu nadzvedla s jemným kývnutím a konečným zmizením. Má maličkost klidně ulehla v keři, ladně se svalila na bok, odkud jen sledovala noční oblohu, která byla překrásně čirá. Sama jsem tak dlouho neviděla hvězdy.. Vlastně viděla, ale nevím, zda se se jednalo o opravdové počínání, nebo jen sen? Kdoví.. Ten šedý vlk, který mne uměl nejkrásněji zahřát byl mezi nimi. Byl hvězda, která pro mne tenkrát zářila nejsilněji a má maličkost to moc dobře věděla.
Byl tu, cítila jsem nyní jeho pach a ze spaní ladně hrábla tlapou po jeho maličkosti, kterou jsem viděla vedle sebe. Byl tu.. v mém snu.

Post č. 26

<<< Křišťálové jezírko přes Nerovy vodopády

Nejistě jsem spolykala všechno hrdinství a jako největší připosránek se jednoduše rozeběhla napříč smrti. Hned jsem uháněla, co mi jen tlapy stačily. Nehodlala jsem ukazovat, že jsem hrdina, že se nebojím.. No bála jsem se, tuze se bála a sama jen klopýtala, když se ozval nepříjemný to zvuk v oněch místech. Sama jsem se snažila toto místo proběhnout, až jsem pomalu nevnímala své zadýchávání, které bylo nyní na místě, ale strach řekl: ,,Ne."
Utíkala jsem, až jsem se zjevila v pustině, kde jsem sama s vytřeštěnýma očima jen nechápavě zavrtěla hlavou - zvládla jsem to. Byla jsem nyní pyšná, sama jsem se nad tím usmála, ale co nepřišlo. Za mým pozadím se ozval nelítostný zvuk, který mne vyděsil až tak, že jsem byla schopna běžet až na místní baštu. Na tomto místě jsem teprve pořádně zastavila, začala dýchat, až do jednoduchého ,,omdlení", kdy má maličkost ladně ležela a hleděla tupě před sebe s myšlenkou, že žije.

>>> Bašta přes rokli

Post č. 25

<<< Luka

Dorazila jsem po delší chvíli na stejné místo. Moc dobře jsem nyní věděla, že se potřebuji dostat přes ono strašidelné místo až na třetí ostrov, který mou cílovou stanicí. Sama jsem se tedy ladně rozklusala a šla vytrvalým tempem. Má maličkost nyní nepřemýšlela nad ničím jiným, než tím, že třeba potká Luciana, který by na ostrově mohl být. Sama jsem se vydávala všelijakými stezkami, jen abych si svou pouť usnadnila, a tak se stalo.
Šla jsem jakousi ,,zkratkou", která mne svižně dopravila zpět k jezírku, kde jsem ještě před nějakým časem pobývala s Dasherem. Stmívalo se a má maličkost jen nejistě kráčala dál. Pod jistými vodopády se ani nezastavila, prostě šla. Sama jsem se začínala bát, ty nepříjemně vonící prostory se blížily a s nimi i můj strach, který byl více než jen velký. Patrně jsem se zarazila před vstupem do nich, a nakonec jen hrdinsky kývla a šla dál.

>>> Katakomby přes Nerovy vodopády

<<< Luka přes Dračí průsmyk

Dorazila jsem na místo, kde jsem zahlédla jistého jedince. Malý, hnědý.

Rychlohra s Azraelem

Vlče jsem pozorovala hezky z klidu. Sama jsem jeho hru, kdy si poskakoval, bojoval nechtěla narušovat a s chutí jen naslouchala vlčecím hrátkám v jeho hlavě, které viděl. Když se vlče však ocitlo svou vinou ve vlně, která jej díky bohu vynesla z vody, musela jsem se pousmát a jen se zaradovala, že je v pořádku. Sama jsem se k němu však odhodlala dojít, když jsem si všimla, že jeho ocas skřípla jakási podivná želva s klepety. Hned jsem ji stiskla a odhodila. Byla krapet měkčí, než obyčejná, ale to mi nevadilo.. Jen ten její.. zápach? neseděl k onému druhu. Nechala jsem jej být a k vlčeti dorazila.
Samozřejmě, že jsem jako ustaraná ,,matka" hned upozornila na to, že je zde sám, kde má rodinu apod. nezbytné informace, které pro něho byly ve finále dost nezajímavé. Sama jsem si jen nad tím zavrtěla hlavou a v klidu odešla s tím, že se jmenuje Azrael a je v pořádku.

Konec rychlohry

Má cesta se nyní hodlala odebrat strašidelnými místy, končinami na další ostrov, kde jsem už nějaký ten pátek nebyla, a proto má maličkost vyrazila zpět.

>>> Luka přes Dračí průsmyk

<<< Křišťálové jezírko

Nejistě jsem přešla na louku. Měla jsem smíšené pocity ze setkání s cizákem, který byl fajn, ale zároveň mi na jeho maličkosti pár věcí nesedělo. Přišel mi neupřímný, plachý a nejistý? Měl možná bolavý vnitřek sebe, a tak jsem jen s povzdechnutím zavrtěla hlavou a přesunula se k sobě samotné. Dorazila jsem na louku, kde jsem objevila jakousi vlčici, která měla zajímavé zbarvení.

Rychlohra s Lissandrou

Narazila jsem na vlčici, když jsem si zrovna hrála s kamenem. Nechtěla jsem se s ní zrovna bavit, ale můj vnitřek mne stále tížil. Nejistě jsem se na ni podívala, když otevřela ústa s párem slov a sama jejím odpovídala. Jmenovala se Lissandra a byla v tomto prostoru, hlavně tedy okolo magií dosti poznaná. Sama jsem se jí svěřila, ale nepustila si ji k tělu. Nevěřila jsem jí, jelikož mi přišla taková.. moudrá, ale za to jiná. Ochotně a velmi rychle jsem naše setkání ukončila, kdy jsem jen ladným, houpavým krokem mířila dále k místu, kde hladina moře omývá břehy.

Konec rychlohry

Sama jsem klidným krokem loudala prostým místem, které mne dělilo několik kroků od ráje, který jsem měla svým způsobem ráda. Patrně jsem zrychlila do kroku, když se ukázalo, že z vrchu padá větší kus kamene. Zrychlila jsem a na střídajícím se povrchu jen pelášila, až do chvíle, kdy jsem pocítila jemňoučký písek a uviděla drobného tvorečka - vlče, hrající si na mělčině zcela samo.

>>> Irisin ráj přes Dračí průsmyk

Post č. 23

Podívala jsem se na Dashera, kterému jsem věnovala pohled, který byl dost nečitelný. Sama jsem nejistě zvedla svou maličkost a nakonec jsem se rozhodla jít dál. Uklidnit se na místa, která pro mne jsou těmi smutnými, ale i záhadnými. Podívala jsem se tedy na Dashera, kterému jsem věnovala milý pohled a nakonec k němu kývla. ,,Dashere, takhle jsem to nemyslela.. Jsi milý, ale nemohu věřit každému na potkání, a ty jsi fajn, ale bojím se, že to přejde ve zradu." řekla jsem k němu mile, kdy jsem se cestou kolem něj jemně otřela a sama jen děkovně zavrtěla ocáskem.
,,Měj se hezky příteli," pověděla jsem k němu a sama jsem už jen zmizela v dáli. Můj směr mířil nyní do končin tohoto ostrova, kde moře lemuje kraje ostrova a svým šumivým tónem jen omývá mělčinu. Sama jsem přidala ladně do kroku, hezky naklusala a vydajíc se přes dlouho pláň, kde jsem zakončila trasu v jistém průsmyku, který mi byl více než jen známým. Sama jsem se lekla padajícího kusu skály, který nyní zaterasil část.. Byla to dlouhá pouť.

>>> Luka

Post č. 22

Podívala jsem se na Dashera a jen ,,pokrčila rameny". ,,Každý hraje jinak, ale nestojím o to, abys mi lhal do očí. Ráda ti pomůžu, když budu vědět, že si důvěřujeme." řekla jsem k němu a s nadzvednutím svého čumáku se jen oklepala. Má maličkost docupitala k němu a hravě do něj strčila, kdy se z ,,vážné Ellie" stala ta milá, fajn Ellie. ,,Sluší ti to, neboj," pousmála jsem se, ,,na co tak koukáš?" zeptala jsem se, když jsem hleděla skrz odrazy na něj. Sama jsem si sebe prohlídla a začala se trochu ksichtit.. Nevím, co mi tak přešlo přes čumák. Nyní jsem cítila asi ,,jedinou" věc a to byla ta, že mi je dobře. Asi by mě opravdu ranilo, kdybych byla loutka dalšího z řady..
Sama jsem nevěděla ani to.. Jsem tak zmatená ze sebe, ze všeho, že bych raději zmizela. Zas mě chytala špatná nálada, tak najednou, ale tentokrát jsem si řekla, že ne. Že nenechám, aby mne ovládla. Nakonec jsem na Dashera znovu cákla a klidně se rozklusala se zvedlým ocáskem kupředu. ,,Promiň mi, ale občas neřeš, co říkám.." řekla jsem stydlivě a usedla směrem k vodopádům, kam jsem se zahleděla.

Post č. 21

Záda mě stále svrběla, a tak jsem se během pár chvil zvedla a už hledala nejbližší strom. ,,Nevím, snažím se to nepoužívat, když není třeba," pousmála jsem se k němu, ,,možná v tom výhoda je, možná to má i nevýhody, ale.. nevím.. Možná mám dvě, ale nejsem si tím tak úplně jistá. Je zde obchod, kde je takový šedý podivín a nabízí opravdu vše. ale kde by se teď mohl nacházet, tak to opravdu nevím, Dashere." řekla jsem k němu, když jsem se už začala zády otírat o strom se snahou se ,,podrbat".
Má maličkost z toho byla až krapet nervózní, když to nepřestávalo, ba naopak - svrbění bylo horší a horší. Nevrle jsem zamručela, a když to cosi ustálo, zaradovala jsem se v podobě oklepání se. Sama jsem nakonec dorazila k jeho maličkosti, kterou jsem přeskočila a nadějně se podívala dál. Usadila jsem se zády k němu, kdy jsem tím chtěla dát jeho maličkosti jistou důvěru mezi mnou a jím. Sama jsem nakonec jen hleděla po okolí, kdy jsem se ohlédla k vodopádům, které ukrývaly to nejvíce tajuplné místo, které mě až děsilo. Mohli by jsme jít tam? Možná.
,,Doufám, že nejsi jeden z dalších, kteří mě ve finále podkopnou.. ráda bych ti pomáhala, ale jen pod podmínkou, že budeme stát při sobě a nepodrazíme si nohy. Pomůžeme si, když ten druhý zakopne, jelikož tu jinak mrhám zbytečně čas." řekla jsem k němu, kdy jsem se podívala do jeho očí a sama se přiblížila. Držela jsem pohled dlouho, důležitě, pevně, aby neměl šanci zalhat.

Post č. 20

Sama jsem se culila a nad jeho jemným kousáním jsem zavrtěla ocáskem a klidně zamručela. Byla to přeci jen sranda, aspoň pro mě, kdy jsem sama přestala používat element. Sama jsem do něj ještě jednou strčila svým čumákem a se zvednutím své hlavy se zastavila i já svou hlavou kousíček od něho. Bylo to.. um.. zajímavé. Sledujíc jeho oči má maličkost s jemnou nervozitou hlavu odtáhla a na chvilinku utichla, jakoby se styděla za to, co se nyní stalo. Opatrně jsem si lehla jedno vlčí tělo od Dashera a hledíc po okolí začala jezdit i svýma ušima, abych se ujistila, že nás nic nepřekvapí.
,,Radši bych to ztratila." řekla jsem k němu a podrbajíc se za uchem jsem se ladně převalila na bok, odkud jsem se zvedlou hlavu. Nevěděla jsem nyní moc, co říkat.. o čem se bavit, a tak nastalo ticho, tedy.. kdyby mě něco napadlo, tak asi ticho logicky zanikne, ale to nevadí. Opatrně jsem se začala válet, jelikož mě svrběla záda. Nezapomněla jsem si i kýchnout, což byl můj ,,zlozvyk" při válení.

Post č. 19

Spokojíc s mým počínáním jsem stále tak ladně chodila kolem, načichávala a zkoumala každičký pach, který jeho srst nesla. Musela jsem se jen hravě usmát, když se optal a se zvednutím hlavy jsem se na jeho maličkost podívala s nečitelným pohledem, který nějak odpověděl na jeho otázku. Sama jsem v této činnosti pokračovala dále. Bylo toho cítit opravdu dost a samotné mi přišlo legrační, když se přidal.
Cupitali jsme kolem sebe, každý měl nabořený čenich v srsti toho druhého, kdy to bral překvapivě jako hru, která neměla konce, a taky, že se dostal sám do té chtivé pasti, kterou jsem celou dobu měla nachystanou. Hned jak se hnědý zastavil, má maličkost jen ze sebe vydala sílu a nechala kolem jeho tlap obrůst jisté, slabé kořínky, nad kterýma jsem se hrdě vyprsila a nakonec se pokusila jej ladně svalit, tak jako když jsme si hrávali s Leem, mým bratrem, který už zde není.
Sama jsem dbala na zraněnou část - žebra, abych jej nenechala bolet krapet více a on tak nebyl vystaven nepříjemnostem v hraní.
Začala jsem jej jemně kousat, když se zdálo, že by se na zem dostat mohl. Nebylo to bolestivé, spíše takové ,,drbání", které se při hrách využívá často. Vrtěla jsem u svého počínání ocáskem, aby poznal, že se jedná o hru.

Post č. 18

Byla jsem hluboko v myšlenkách, až bych řekla, že reálný svět pro mě byl nyní jen jakousi schránkou.. Sama jsem viděla chvilky s ním, kdy jsem tam byla sama za sebe a on jediný znal mou tvář.. Dumání přešlo v usazení se a hledění do stále jednoho bodu, který mne v čisté vodě stále přitahoval. Podívala jsem se nakonec jemně vystrašeně na Dashera a otřepala hlavou. ,,Ah.. ame.. ne, ne. Nic se nestalo, pouze jsem se zapřemýšlela." řekla jsem k němu mile, když si o mě očividně dělal starost? No opravdu! Udělalo mi to hned radost, když jsem věděla, že se o mě taky někdo umí zajímat.. Trochu egoistická jsem dnes byla, ale jsem za to ráda.. Za něj jsem ráda.
Nadšeně jsem se přetočila k němu a sledujíc jej už přemýšlela nad další lumpárnou, kterou bychom spolu mohli ztropit. Byla třeba si připomínat léta, kdy jsme byla malá vlčata, která neuměla ani rozpoznat pach srny od kaňoura. Spokojeně jsem tedy zvedla svůj zadek, rozešla se ladně k němu a s milým úsměvem se začala svým tělem otírat o to jeho. Ocas jsem jemně přehazovala před něj a hledíc mu do očí, když to šlo jsem jen ladně šla svým krokem dále. Líbilo se mi to a sama jsem se jen tak sladce usmívala, kdy jsem mezi tím zjišťovala ony pachy, které měl na sobě - napomáhalo mi k tomu pouhé zabořování svého čenichu do jeho srsti, tolik záživných pachů.. no teda.

Post. č. 17

Podívala jsem se na pár chvil na nebesa, která byla překrásně čistá, tak jakoby to bylo zrcadlo tohoto nádherného jezírka, které zde je.. Spokojeně jsem se podívala na Dashera, a když se vlk opět přiblížil s vlhkou srstí, už mi nezbývalo nic než se smířit s tím, že budu mokrá. Nakonec jsem se tedy otřepala a se širokým úsměvem se na vlka podívala. ,,No.. takhle upřímně ke mně nikdo dlouho nebyl." řekla jsem k Dasherovi s úsměvem.
Patrně jsem sklouzla po svých tlapách do vody, kdy si maličkost začala přední pravičkou pohrávat s vodou. Byl to jeden z těch hezký dnů, které jsem zde zažívala. Dasher byl ve finále taky fajn, uměl být upřímný, klidný a neměl zapotřebí hned dělat rumbuk jako plno jiných.. Spokojeně jsem máchla ocáskem, když jsem se na něj letmo podívala.. Sama jsem to nějak nechápala, ale bylo mi tak hezky, když jsem věděla, že zde je skutečný přítel, ne-li nikdo jiný, kdo mě zradí. Brala jsem jej jako cizího vlka, který mi dokázal vykouzlit úsměv na tváři, který se však nedá rovnat s rozkoší, kterou na mé tlamě zvládl stvořit jen šedý, kterého jsme už dlouho neviděla, a to mě poměrně tížilo.. Ani jsem vlastně už nevěděla, jestli ta událost při nebeské záři je reálná, zda to nebyl jen výmysl mé hlavy.. Jestli to byl pouhý začátek nového konce, či konec nového začátku? Nevím..
Jemně jsem posmutnila, přivřela očka a už jen tupě koukala do hladiny, kde jsem hledala něco, co by mi zvládlo odpovědět.. Nechápala jsem tyhle věci, nikdy, tak snad je někdy pochopím.

Post č. 16

Vyzývavě jsem se na hnědých zádech držela a smějíc se nad naším počínáním má maličkost jemně šťouchala tu jeho do hřbetu, kde jsem nyní měla své místo jako na nějakém ,,trůnu". Sama jsem nakonec už jen spokojeně hleděla po okolí a v cela jiné náladě jsem si jemně máchla ocáskem, který jej tak ladně ,,pohladil". Bohužel, byl opravdu dost zákeřný. Už už jsem si myslela, že si hezky pohovím na mrzákovi, ale co se nestalo.
Byla jsem během chvíle pod vodou, kde jsem jen nemotorně otřepala hlavou a hledajíc jeho nohu, kterou jsem díky průsvitné vodě našla, má maličkost ji chytla a tahajíc ji pod vodou jen usilovala o stažení i jeho sem do hlubin, kde jsem bohužel nevydržela tak dlouho.. Můj dech nestačil a ,,zmizené problémy s dýcháním" byly náhle na místě. Během několika sekund jsem se vynořila, začala nad hladinou lapat po dechu a s nepříjemným kašláním jsem opatrně doplula ke kraji, kde jsem hlavu sklonila hlavu a kašlajíc jen čekala, než záchvat přejde. Díky bohu, přešel.
Nakonec jsem se otočila zpět k jezírku jakoby se nic nestalo a se zavrtěním ocásku hlavou cákla k němu. ,,Jsi šílený," pověděla jsem zcestně a usedajíc na mělčině jej spokojeně sledovala. Sama jsem na tváři měla takový infantilní, vlčí úsměv, který vyřazoval radostí.

Post č. 15

Chvíli jsem nedávala pozor a pouze zabraně žvýkala onu kost. Začala jsem u toho jako nemotorné vlče mručet, když mi nešlo vylíznout poslední kousek. Byla jsem z toho celá nerudná, když jsem svůj jazyk prostrkávala oběma stranama, abych k onomu kousku dosáhla, ale nedařilo se. Sama jsem už nedbala na nic. Rozvalila jsem tedy své tělo a sama jen nervně mručíc zavřela oči, a když jsem poslední dílek vnitřku měla, tak jsem jen kníkla leknutím.
Na má záda dopadla voda, které nebylo zrovna nejméně. Sama jsem se svižně zvedla s jazykem v kosti a než jsem si uvědomila, co se stalo, tak jsem už měla jazyk z kosti vyndaný. Sama jsem se chtěla otřepat, ale bylo to k ničemu, když jsem mu to hodlala vrátit.. moc dobře jsem věděla, co přijde. Sama jsem jen zavrtěla špičkou svého ocasu a otočila se čelem k jeho maličkosti, které jsem věnovala milý úsměv. ,,Mám takový pocit, že ti brzy něco poškodí i ostatní žebra." řekla jsem jako srandu a sama se nakonec otřepala, abych byla suchá.
Do vody se mi nechtělo, a tak jsem se šla jen k okraji napít. Kašlat na zranění. pomyslela jsem si hned a už po něm skočila, ale tak, abych mu nezpůsobila bolest. Nebyla jsem zrovna obr, a tak má maličkost jen pobíhajíc kolem, sem tam strčíc, či se pokoušejíc o svalení jeho těla zákeřně křenila. Skončila jsem sama ve vodě, na hřbetu, kdy jsem se smála. Po tolika letech jsem získala záchvat smíchu, který jsem dlouho nepoznala.
,,Bacha, ať tě nerozbolí i druhá tlapička." řekla jsem s jemným strčením svou tlapou do něj a spokojeně sledovala nebesa z lehu na zádech. Bylo mi tak krásně.

post č. 14

<<< Les u msotu přes Luku

Spokojeně jsem přeskakovala z jedné tlapy na druhou, a tak nějak si hravě, ladně šla. Celou dobu jsem měla v tlamě kost, a tak jsem nemohla zrovna nejvíc mluvit. Proto jsem své maličkosti dala dočasné volno a nechala mou maličkost po pláni ladně rozeběhnout. Spokojeně jsem následně doběhla k jezírku, kde jsem kost upustila na jednom blízkém místě k hladině a šla se napít.
Voda byla tak akorát. Ne-li studená, ne-li teplá, a tak byla radost si do ni i lehnout. Sama jsem se v ní vyválela a se zvednutím otřepala. Je to fajn místo, kde si člověk vysloveně odpočine. Sama jsem se ještě před svým odchodem od hladiny napila a během chvilinky už jsem kráčala k ležící kosti, kterou jsem si hodlala dovychutnat. Začala jsem tedy svým jazykem vylízávat vnitřní část, která byla vynikající. Sic to šlo těžce, ale dalo se. Musela jsem si ji v leže přidržovat předníma, které mi tak pomáhaly, aby kost nevypadla či se tolik nehýbala.
Na pár chvil jsem jen koukala po okolí, kdy jsem se pousmála nad počínáním Dashera, který cupital ve vodě. Sama jsem se pousmála a nakonec šla spokojeně pokračovat ve svém ,,pojídání" kosti.