Příspěvky uživatele

< návrat zpět

→ Les Alf

Hnědá začínala ze svého těla dostávat jakési funění. Bylo jí těžko na hrudi jak terén stoupal výš a výš. Podívala se svými smaragdy na svého... člena rodiny, ano! Pomyslně na své tváři pozvedla koutek, se kterým přejela po jeho tváři a těle o snaze přečíst nějaké emoce i z jeho... výzoru. „Přesně tak,“ kývla k němu a následně se na chvíli zastavila, aby popadla dech, „ah, ano... nejsi žádná troska Taylore. Všichni jsme si zažili své a vlastně, ono je tak docela v pořádku spadnout na dno a nebo do oceánu, který tě odnese o kus dál... třeba na tyhle velmi své ostrovy. Kdyby nebylo osudu nepoznala bych někoho tak skvělého jako jsi ty, Lucian, Draconis, Shine... a ostatní.“ zvedla koutek o něco výš aby dodala svým slovům ten pravý význam.
Následně však jí do čumáku udeřil cizí pach, který byl někde v dálce... snad pár kroků před nimi. „Cítíš to?“ čumáček se jí hýbal jak do něj dostávala víc a víc informací. Sameček. to jí zcela stačilo pro zjištění, že se z tohoto milého momentu mohou rychle sklouznout do nepříjemné chvilky! Kolem vlků byla občasná zeleň, která byla nasáklá vodou z tajícího sněhu.
„Nemusíš se mnou až do Androme,“ zavrtěla ocasem a svou hlavu sklonila pod úroveň lopatek, kdy se jí spustila série nehezkého kašle, kterou vítr mohl dostat až k šedému vlkovi se žlutými oušky opodál.

→ Ostříží zrak

Hnědá nesla na svém hřbetu mohutný plášť, který ji aspoň nyní udržoval průměrnou tělesnou teplotu. Děkuji Ti Taylore, tak moc Ti děkuji. procházelo její hlavou neustále a vždy, když už na tato slova přestala myslet, připomenulo ji to jakési křupnutí či jen příjemný pocit toho, jak se svalstvo opět zapojuje do pohybu a dodává jí na o něco rychlejším tempu. „Někdy se na ně s Lucianem přijdeme podívat,“ zvedla podpůrně koutek na své tváři a zavrtěla ocáskem, nevynechala ani to, jak jeho srst během chviličky na zádech se vznesla k nebi do jakéhosi pozoru, „vše v pořádku, Taylore?“ zeptala se opatrně, aby se případně nedostala do neznámých končin, kde by tato slova mohla přijít do ledových plání, kde jí začnou do jazyku řezat jednotlivé, ostré kry. Au.
„Liss, tak... mám pocit, že jsem tuto vlčici někdy potkala. Tehdy se o ničem, že je alfa, nezmiňovala... Musí být velmi moudrá.“ konstatovala si pro sebe a následně vyslechla zbytek slov od Taylora. Následně se hnědá zastavila, své smargadové oči nechala plout až k těm jeho: „Tayi,“ zavřela oči a následně zavrtěla hlavou ze strany na stranu a vydechla, „ah, ne, ty nejsi troska a nikdy jsi nebyl. Všichni máme občas špatné dny... Nemůžeš o sobě mluvit takhle, vidím v tobě hrdinu a to nemusíš být ani mý protivníkem ve Válce. Nebuď tak... tak přísný!“ stáhnula uši k hlavě a následně sklonila svou hlavu. Nechtěla, aby její blízký o sobě takto mluvil. Neslušelo se to a... Taylore měl na víc.
„Doprovodil bys mě prosím tam... nahoru? Dál už bych šla sama.. do Androme.“ kývla směrem k horám poblíž lesa a vydala se opatrně vpřed.

→ Furijské hory

Podívala se na něj, chvíli vyčkávala než ji Taylor dohnal. No, nemusela čekat dlouho... její tempo bylo dost pomalé. „Nevadí, ono to časem snad odezní samo,“ odkašlala a následně svůj ocas stáhnula mezi nohy, uši k hlavě jako kdyby cítila, že řekla něco špatně, „Že jsem vůbec netušila, že to je tvá dcera... Nějak mě to vůbec netrklo, tak jsem to myslela.“ špitla k němu tiše, následně se opatrně otočila vpřed a pokračovala klidným krokem dál.
„Mají krásná jména,“ pozvedla nad tím koutek a následně se dál věnovala pozorování sněhové pokrývky, která pod jejich tlapami křupala, „Liss... něco mi to říká. Nebudu se zde zdržovat dlouho, jak jsem řekla... jen si odpočinu a půjdu dál. Viděl jsi už náš úkryt, který máme s Lucianem?“ zeptala se tak do prázdna o snaze nadhodit nějakou příjemnou konverzaci, když už se jí šlo o něco s menší obtíží. Její tělo bylo tak těžké! Bylo to, jako kdyby táhla hlava celou její váhu bez pomoci končetin, jak zvláštní. „Tohle ti někdy musím vrátit, nějak... nepotřebuješ s něčím pomoc?“ nabídla se vší dobrotou v srdci, aby svému švagrovi vrátila to, co jí nyní on dal.

→ Les Alf

Nohy se jí třásly už spíš od únavy jak od zimy. Talorův plášť jejímu tělu dopřál příjemné teplo, byla kryta, a tak byla schopna pár kroků vpřed. Bude to trvat o něco déle než se přesunou, ale snad by zatím mohli zjistit, co by jejímu stavu pomohlo. „Neznáš nějakou léčivou rostlinu?“ zeptala se s hlubokým a těžkým výdechem, aby nezakašlala. Hnědá se rozhodla jít vpřed, vzhledem k jejímu stavu, bylo cetování o něco náročnější a pomalejší. „Já... já nepoznala tvou dceru Taylore,“ zavrtěla nad sebou zklamaně hlavou, v očích se jí rozlilo jakési trápení, „zklamala jsem v poslední době tolik vlků... Omlouvám se Ti a Riccu ti najdu. Je překrásná.“ špitla k němu, na chvíli se zastavila aby se podívala po svém společníkovi, který byl kousek za ní. Jeho dcera... už ji v něm tolik neviděla jako dřív. Pamatovala si jej s jinak zbarvenou srstí. „Máte jich... více, jak se jmenují?“ zeptala se poněkud tišším tónem, když se pomalu blížila k lesu. Před očima se jí jevily mžitky, sem tam ji neposlechla tlapka a tak sebou mrskla do sněhu. Zvládla se však už zvednout bez pomoci svého švagra.
„Do hor to nezvládnu,“ stáhnula uši k hlavě a podívala se na něj, „jen... někde si tu lehnu a půjdu. Nebudu se zdržovat, hlavně ti musím dát ten plášť!“

Hnědá se snažila opět zvdnout své nemotorné tělo. Její oči se jak kdyby na chvíli rozzářily, když se zmínil o tom, že jeho dcera je ta milounká slečna, kterou pár hodin zpět viděla. „Byla se mnou u toho Nera, je... je moc hodná,“ nadechla se hluboce a následně se pokusila zvednout na všechny čtyři tlapy se zcela stabilní rovnováhou - povedlo se. „Nemůže být od těch vodopádů daleko, můžeme... můžeme ji najít, Taylore. Moc ti děkuju,“ hluboce vydechla a následně se spustila série dusivého kašlu, který ji donutil hlavu schoulit k jejímu pohublému tělu.
Hnědá vlčice zarývala drápy do hlíny, plášť jí pomáhal k tomu, aby její tělo drželo tělesnou teplotu. Občas kašel ustal a dovolil jí si vzít nádech, ale následně zas začal. Hnědka se podívala po chvíli bokem, les, který byl po její levici... mohla by tam být skrýš. „Nebo tam, v tom lese. Našla bych si tam něco, kde můžu na chvíli zalehnout. Potřebuji... se jen vyspat a bude to dobré. Děkuju.“

Podívala se na něj se vší důvěrou. Postrádá Solfataru, prošlo jí hlavou. Možná jsou spolu? proběhlo jí opět a během vteřiny, když na svém čokoládovém hřbetu měla jeho modrý plášť se zlatými lemy, už se snažila opět dostat na všechny čtyři. „Taylore, děkuji, moc ti děkuji,“ procházelo jí hlavou, když hnědá stále klopýtala mezi slovy, její oči se stále leskly od slz, sem tam se v nich objevil záblesk paprsků od vycházejícího Slunce. „Dojdu do Androme, tam... tam určitě bude už i Lucian, zvládnu... zvládnu to. Děkuju...“ mluvila velmi kostrbatě, vše možná dohromady dávalo smysl, ale ne tak velký jako slova moudrého příbuzného, který tu nyní mohl být s ní. „Taylore, musíš... musíš ode mě pryč. Ta nemoc, každý to máme jinak... někdo kašle, někdo více... Potkala jsem Riccu nějakou, takové vlče... viděla jsem s ní boha Nera, ten pracuje na... na redukci, musíš se tomu vyhnout. Nesmíš onemocnět...“ pokračovala hnědá, které se stále zadní klepaly od zimy.

Hnědá sledovala skleněnýma očima svého příbuzného, který jí nyní podal pomocnou tlapu. Po takové době, možná, že ji už jen tyto myšlenky začínaly zahřívat ledové srdce, ze kterého kapaly ledové kapky v přítomnosti jen těch, které brala jako opravdovou rodinu. Hnědá se snažila zvedat, její tělo však mluvilo o opaku, a tak zůstávala stále ležet na navlhlé trávě. Její srst byla chvíli plná vody, následně však, díky ohni, začínala dostávat normální tvar a měnila se v lesklou, suchou srst zdravého vlka. Tvář však zůstávala poněkud pozadu, hnědá uvnitř cítila jak její tělo hřeje, ale ne už jen tím příjemným domácím pocitem. Horečka. „Po ostrovech jde něco kvůli tomu, že... že používáme moc magie, chytila jsem to a je to hrůza... Neumím s tím nic udělat, je mi hrozně, když chodím... vidím mžitky, občas, občas se mi zatmí... Mám tak slabé tělo Taylore, nedokážu nic...“ bylo to po dlouhé době co hodlala někomu podat ucho od batůžku, který jí pomyslně seděl na hřbetě. „Je mi hrozně, málem... málem jsem umřela, zachránils mě, Taylore děkuju,“ začala mluvit trochu z cesty možná i kvůli jejímu stavu, „Lucian, nevíš... nevíš kde je? Není tu, on tu není, tys... tys mě zachránil Tayi, já.. já ti děkuju.“ začala panikařit sama v sobě, z jejích očích šly teplé slzy od ohně a její tělo se začínalo pomalu zvedat na všechny čtyři. Hnědá zavrávorala a spadla zpět do trávy.

Její hlava byla držena v drápech sněhu, který do jejího těla pouštěl nepříjemnou bolest, cosi, co její tělo mrazilo prakticky část tmy. Její tělo se klepalo, srst byla na částech slepena ledem, který pomalu ale jistě obklopoval její tělo. Vlčice neměla jediný zdroj tepla; žaludek byl nasycen už poměrně dávno, tělo ušlo velkou část ostrova bez jakékoliv pomoc. Hnědá trpěla bolestmi a nepříjemnými pocity, které jejím tělem procházely jako zbloudilá řeka kamkoliv, kam to jen šlo. Její oči byly jak kdyby vyhaslé, víčka kryla zornici a ona tak jen ve své hlavě dokázala vyslovit slovní spojení. Prosím, pomoc. procházelo toky v její hlavě a jako kdyby její myšlenka měla reálný hlas.
Brzy nad ránem se kolem těla objevil ohnivý kruh, hnědá vlčice se chtěla pohnout, ale většina svalstva a část těla byla přimrzlá ke sněhové pokrývce pod ní samotnou. Snažila se reagovat, proto jen těžce začala hýbat ušima směrem k tomu, kdo právě přišel. Ten hlas, ten hlas jí byl tak známý... do čumáku, který na sobě měl pár centimetrovou vrstvu sněhu, se dostal ten pach, který ji udeřil na šuplíček. Taylor. prošlo její hlavou svižně, když se hnědé tělo začínalo probouzet z té bolesti. Trvalo to. Sníh tál pomalu a její tělo se ohřívalo podobným tempem. „Udě-děl...lalo se mi, mi...“ začala ze svých úst tahat první slova, hlas byl zesláblý snad i nakřáplý mrazem, snad její hlasivky byly jeden velký rampouch a ona se posnažila o pořádný, dlouhý nádech. „Není mi dobře, měl... měl bys jít než to postihne i tebe,“ opatrně se začala zvedat po předních. Pravá tlapa jí ujížděla o něco víc jak ta levá, hnědá se stále trochu klepala a její tělo bylo znatelně velmi ztěžklé. „Děkuju.“ podívala se jeho směrem, když po pár sekundách otočila hlavu k němu, smaragdové oči se jí leskly od slz a ona děkovala i pohledem, nejen slovy.

→ Luka přes Severní hory

Hnědá vlčice se sunula sněhem dál. Její tělo se začínalo klepat a jak byl sníh težký a zmrzlý, začínalo se jí i špatně chodit. Tělo měla vlhké, srst se jí posela čímsi, co vypadalo jako drobné, sněhové vločky. Hnědá se snažila rozhlížet kolem. Její smaragdy zachytávaly čím dál tím více černých bludiček, které ji kamsi vedly. Nedocházelo jí, v jejím stavu, že to, kam ji černé bludičky vedou je jistá smrt. Hnědá se objevila na rozlehlé pláni, přes sněhovou pokrývku snad ani nepoznávala kde je. Byla to ta louka, kde kdysi Lupi objevila její skrytý dar. Oči se ji leskly od slz a tělo poseté sněhovými vločkami se náhle začalo propadat. Hnědá byla nedaleko lesa, vysoká fauna se zde tyčila a všem prozrazovala hrdě o své kráse.
Hnědá držela hlavu směrem ke stromům, její tělo se uložilo jako zmrzlé na bílý sníh, na kterém, díky tmě, nebyla tak dobře viditelná. Pro někoho to byla možná jáma. Hnědá stáhnula uši ke své hlavě, oči zavřela a ve své hlavě vnímala jak se mžitky před očima zvětšují a její tělo chladne. Cítila jak na její kůži dopadají kapky ledových vloček. Klepala se, její čumák byl jedna kostička ledu a tělesná teplota začala padat společně s teplotami.

Hnědá se prala s cukrem, kterým byla Luka poseta. Její tlapy se bořily a ona cítila, jak její tělo mizí ve sněhu. Pokrývky nebylo zrovna málo, no sněžilo tu už nějakých pár dnů! Hnědá se rozhodla následovat ty jednotlivé šmouhy a mžitky, které se jí ukazovaly. Hnědá se snažila dostat domů, její naděje, černé mžitky, ji vedly dál a dál od jejího opravdového domova.
Hnědá vlčice snížila hlavu pod úroveň lopatek, s ní i přivřela oči a pokračovala dále vpřed. Viditelnost se snižovala, a to nejen kvůli tmě. Ellie cítila jak jejím tělem prochází jakési mrazivé doteky. Snad jako kdyby někdo do jejího těla poslal spoustu rampouchů a ty se začaly rozmrazovat.
Kolem ní vládlo jakési ticho, takové zvláštně příjemné a zároveň tajemné ticho, které se roznášelo kolem ní. Pociťujíc návaly kašle se rozhodla pokračovat tím směrem, kudy ji osud vedl a to na Ostříží. Netušila popravdě kam jde, ale věřila těm bludičkám, které se jí jevily.
Tělo hnědé se tak začalo sněhem sunout dál a s tím i její hlasitý kašel, který jí mnohdy bral kyslík a bránil tomu, aby nějaký přijala. Bolelo ji to, a to hodně.

→ Ostříž přes Severní hory

Hnědá doufala, že jim Nero poví víc, ale bylo znát, že už jmu spíš lezli na nervy. Hnědé se začínala motat hlava, a tak odmítala vlkovi dávat jakýkoliv odpor. Své tělo začala nemotorně zvedat a jen se pokusila o letmý, vratký úklon. “Omlouváme se, že jsme se jen snažili v dobré víře pomoc. Doufám, že vám pomůže, když odejdeme abychom našeho boha nerušili od usilovného pracování.” řekla poměrně kousavým tónem, kdy své uši stáhnula k hlavě a odhodlala se vydat dál. Začínalo se jí přitěžovat, a to mnohem víc. Hnědá neznala důvod, proč by nemoc zasáhla zrovna tolik ji. Elementi i své magie používám vzácně… procházelo jí hlavou, když se zrovna dostala kolem Nera do katakomb. “Omlouvám se, jen, jen potřebuji domu,” kývla směrem k Nerovi. Následně své tělo otočila a usoudila, že bude lepší pokračovat přes Luka.
Hnědá se začínala třást, svou hlavu nesla opravdu malátně a občas zakopla. Oči se jí začínaly zatemňovat těmi zvláštními útvary, které jí létaly před očima jako kdyby jí někam vedly. Šla.

—> Luka

Hnědá se nepříjemného dráždění v hrdle nezbavila na příliš dlouhou dobu. Její tělo se začalo opět bránit návalům toho, co postihovalo snad více jak jen polovinu ostrova a nynějších obyvatel. Její smaragdové oči byly nyní naloženy v slaných kapkách, roztoku, který jí z očí vytékal a ona pociťujíc jak vytéká ven se snažila zvednout hlavu. Musela se vrátit... Musela najít cestu zpět do svého domova, ale... to by ji musely mžitky, zvýšená teplota a špatný zdravotní stav pomoci a ne naopak jako tomu bylo nyní. Hnědé to trvalo. Nádech, možná dva než se jí ústa uvolnila a ona tak nechala dál mluvit její společníky.
„Omlouvám se,“ vydechla a z hrdla jí vyšlo výrazné odkašlání, které jí však příjemně ulevilo, „místní... místní čerpají příliš magie? Jste si jistý, že s tím nemá společného nic jako třeba ti cizinci, kteří sem kdysi došli a unesli některé z našich na to místo?“ zeptala se možná až trochu pobouřeným tónem. Nero to údajně řešil, ale všichni kolem něj trpěli víc jak kdo jiný. Nedávalo jí to smysl. Hnědá hodila očima po Seginovi i Ricce, která měla možná o něco lepší přístup jak šedý přítel.
„Rádi bychom vám s tím pomohli... vůbec, k čemu byla ta duhová rostlina, kterou zde měli zasadit místní vlci? Se Shine jsme ji zkoušely zasadit i jinam, ale u těch začarovaných stromů to nepřežila... Chtěla bych vám nějak pomoc, pomoc ostrovu... prosím, zvlá-zvládneme to!“ řekla s nadějí hlase, ač na to její zdravotní stav nevypadal... opravdu chtěla moc pomoc. Měla možnost mluvit s Bohem, se samotným Nerem, který o všem mohl rozhodovat určitě nejlépe. „Pomohlo by tomu, kdybych se vzdala svého elemetnů a naučených magií?“

Hnědá vlčice si byla vědoma toho, že pokud bude vůči jedincům držet příjemné vystupování, tak jí to často bude oplaceno. Hnědá sledovala vlka, který vycházel z Katakomb. Jeho mohutné a obrovské tělo zabíralo mnohem více prostoru. Její soustředěnost vyplnila i slova Ricci, která dost možná něco řekla, ale Ellie ji ignorovala. “Těší mě, Nero,” vyslovila s úctou v hlase a lomíc svou tlamu pod sebe mu věnovala hluboký úklon, “omlouváme se za vaše vyrušení… Segin to nemyslel vůči vám nijak špatně!” obhájila svého společníka se strachem o to, aby mu bůh neublížil.
Hnědé vlčici připadal jedinec známě neznámý, jako kdyby už někoho podobného viděla…”redukci? Sleduji ji už opravdu dlouho, mrtvá zvířata… duhová rostlina z luk a ta divná voda… Vlci to již přenášejí i mezi sebou. Prý na to mohou fungovat odvary, sama jsem se… nakazila a cítím se často bídně. Ne… nedal byste mi prosím nějakých rad, abych je mohla dát i ostatním a pomoci svému druhu ii ostatním, aby,” mluvila opravdu rychle, slova jí zaskočila a ona se s nimi rozkašlala, byl to nepříjemný, dusivý kašel, který její hlavu táhl k zemi, tělo se jí začínalo klepat, bylo to… bylo to hrozné a pro uši ostatních velmi nepříjemné, tělem se jí proháněla vyšší teplota jak jindy a hlava ji pálila jakoby měla začít hořet, “potřebujeme vás… a ráda jakkoliv pomohu, Nero.”

Segin jí během chvíle dal odpověď, která ji uspokojila. Tohle se nám bude určitě hodit v tuto chvíli. prošlo jí hlavou a ona sama se pokusila usadit, aby seděla čelem k oběma vlkům, kteří jí dělali velmi příjemnou společnost. Ricca se následně dala do mluvení, a tak jí nechtěla skákat do řeči a jen s nadzvednutím koutku a letmým zavrtěním špičky ocásku se pohledem přesunula na ni. Uvnitř těla cítila žár, její venek naopak cítil mráz a s ním i omezování v dýchání. Neustávalo to. Jestli Segin znal přípravu lektvarů, bude muset jeho znalostí využít a něco se přiučit.
„Naposledy jsem Ansera viděla poblíž rozkvetlé louky poblíž skaliska a ledových končin...“ byl opravdu svižný, co se pohybu týkalo. Hnědá díky slovům Ricci měla dobrý pocit - neřekla mu o ničem, co by Anserovi mohlo případně ublížit. Následně si ocas obmotala kolem těla a smaragdovýma očima se podívala po okolí naslouchajíc melodii hlasu Ric. „Ano, ano,“ hlava se jí snesla nahoru a dolu do pokývání, „můžu ti to vše ukázat. Mám to cestou.“ nabídla jí, jako kdyby se už chystala k odchodu. Její tón byl jakýsi pomalejší a hlas jí občas klesal do ticha dříve, než dokončila slovo. Byla unavená. Oči se jí ještě zvládaly držet, a to díky tomu, co podivného se začalo na tomto místě dít. Byla už zvyklá na místní zvraty, na všelijaké změny počasí, chování zvířat či zvláštní cizince, kteří se sem přemisťovali ze všelijakých kempů pomocí portálů. Mois Gris, to jméno neznala, bylo opravdu zvláštní místo pro život a mnohdy tajemné až plné bolesti a tajemného volání, hlasu, který i nyní je oslovoval a nevrlým tónem přispěl do debaty. „Ale!“ stáhla uši ke své hlavě,
a pokusila se o úskok. Bylo pozdě, ten, kdo vodou cákl byl mnohem rychlejší jak její reflexy, a tak opět otřepala hlavou ze strany na stranu. „Dobrý den?“ vyslala nadějnou loďku o milejší uvítání do neznáma ke stínu, který ji zakryl místo sněhu. „Nechtěli jsme zde nikoho vyrušit, ani vás omezit. Pohybujeme se zde jako každý jiný, omlouvám se. S kým, že máme tu čest mluvit?“ zeptala se s milým tónem, který však brzy přetrhlo kašlání vycházející z jejich plic. Trvalo to snad minutu, než se zmohla na nádech a následný průzkum očima za stínem. „Měl byste se od nás držet dál, ostrovy cosi prochází a nakazí to brzy všechny... Nevíte oč jde?“

Ellie:
· Připravujte se na nejhorší (volno k interpretaci) ✓
· Vykonejte cestu k bohům se svými otázkami (pouze osud) ✓
· Nakažte jiného vlka ✓

Excelsior:
· Připravujte se na nejhorší (volno k interpretaci) ✓