Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlastnost||Má tolik procent||Plná procenta||Kolik chybí
Síla || 24% || 65% || 41%
Vytrvalost || 3% || 85% || 82%
Rychlost || 4% || 65% || 61%
Obratnost || 7% || 60% || 53%
Schopnost lovu|| 19% || 75% || 56%
293%

Využívám všech svých 29 mincí
29 x 8 = 232%
a k tomu přičítám svůj 30% bonus
tudíž 232:100 = 2.32 x 30 = 69%
takže k rozdělení po návštěvě svatyně budu mít 301 procent. 8% připadnou ve vůli Adminů.

<--- Mlžná džungle

Enigma byl více ustrašený co se týkalo vstupu do chrámového komplexu. Nejistě nakračoval na kamenných dlaždicích a celkově netušil, co by měl dělat. Co by měl říkat. "Dobrý den! Jmenuji se Enigma Virentem z Alatey a chtěl bych potrénovat vlastnosti. Proto se ptám, zdali tu někdo je." Houkl do útrob komplexu a nejistě přešlápl. Co když ho něco sežere? Aaa, co když tu ve skutečnosti je monstrum, co požírá nebohé vlky? Nevěděl co si o tom myslet a ve skutečnosti byl nehorázně vystrašený. Stál na místě a klepal se. Netušíc co si o tom všem má myslet. Netušil nic a bál se toho. Sklopil uši k hlavě. Objevil se u něj mistr a Enigma začal klopýtat směrem z pět. Brzy mu ale došlo, že právě on ho to naučí. Nabídl mu tedy ony zlaté mince. Mistr pokynul hlavou a Enigma měl chvilku naději, že jen udělá puf a bude všechno umět. Jenže to se nestalo.

VYTRVALOST

Enigma se objevil na okraji hor, které mu tak moc připadaly právě jako dvojčata. Tohle celé se zdálo jako přelud, jenže přelud co musel zdolat, aby získal asi požadované vlastnosti. Enigma tedy povzdechl a jal se stoupat. Začátek byl kvůli vyšlapaným cestičkám mnohem lehčí než si zmizel. Navíc jako někdo, kdo vyrůstal po celý svůj život v horách to měl i docela lehké. Klouzalo mu to jako prase. To na to nemělo vůbec žádný vliv, že vyrůstal v horách. Podíval se na vrchol, který ani neviděl jak to bylo vysoko. "Tak jo, Enigmo, je to na tobě. Ty to rozhodně zvládneš." Povzbuzoval se a rozhodl se tedy pokračovat dál ve svém stoupání na vrchol. Pár metrů a hned mu to zase ujelo o několik metrů zpět. Povzdechl si zoufale. Nečekal, že to bude takto složité. Že to bude tak frustrující. S tím se tedy znovu jal pokračovat až na vrchol. Když mu to již po třetí podklouzlo a on stejný úsek lezl asi po třetí, tak měl chuť to vzdát. Ale přesto se rozhodl pokračovat. Krok za krokem se pomaličku blížil v vrcholu. Packy jej bolely od neustálého lezení směrem nahoru. Sakra, jak naštvaný byl v ten moment, ale trénovalo to jeho vytrvalost. Pomaličku ho to dostávalo až v vrcholu. A taky navíc to trénovalo jeho trpělivost rovněž spolu s vytrvalostí. Možná v tomto to záleželo taky? Cítil se se vyčerpaný. Přesto byl zhruba v polovině. Byl v polovině svého snažení. Když přišla sněhová bouře. S tím nepočítal. Vánici nechtěl zažívat, ale tak vyvolal svou magii. Zapálil svou srst, aby se tím udržel v teple. Bylo to zase něco, na co se teď potřeboval soustředit. Na to aby udržel magii. A tak tedy pokračoval. Krok za krokem. Oheň za ohněm až k vrcholu. Když na něj stanul, tak tomu nemohl uvěřit. Ale tento pocit netrval dlouho.

OBRATNOST

Nestihl se ze svého úspěchu radovat moc dlouho. Byl totiž přemístěn na jakousi překážkovou dráhu. Překvapeně zamrkal a prohlížel si jak se různé části pohybovali. Sakra, tak za tohle stoprocentně může magie. Měl mistr takovou magii? Měl tolik otázek ohledně toho všeho. Ale asi nedostane jen tak odpovědi. Rozběhl se proto k první překážce. Kládu chtěl přeskočit ladně, ale místo toho si o ní tak akorát natloukl čenich. Nespokojeně zamručel a snažil se sebrat na své packy. Zkusil to znovu. Teď už se na kládu dostal a držel se jí jako když se Mufasa držel skály, aby nespadl. Zaskučel a snažil se na ní vytáhnout. Povedlo se to. Tohle trapné přeskakování a padání se opakovalo dalších deset překážek. Než přišly ty pohyblivé. Nedokázal se na nich ani za boha udržet. Pořád z nich padal, ale na každé se posouval dál a dál. Stačilo to jen asi tak dvacetkrát opakovat. Ale opakování je matka moudrosti. Pokračoval v tom, co dokázal nejlépe. Opakovat to stále a stále dokola. Až v jeden moment konečně dosáhl svého. Podařilo se mu přejít celé dvě překážky než se mu začaly podlamovat nohy na další pohyblivé kládě. Přesto i tu zvládl a mohl pokračovat dál ve svém snažení. Skoro se mu chtělo brečet v moment, co cíl byl jen dvě překážky od něj. Nevěděl jak vyjádřit svou radost. Přesto pokračoval. Pokračoval až do momentu, než se jeho packy dotknuli cíle.

SCHOPNOST LOVU

A tak po pořádném zapocení se přišlo zalovení si něco do žaludku. Tak to aspoň soudil dle pachu, který jej obklopoval. Zajíci. Něco takového lovil už ve své minulosti. Leč s tím by asi Hanka nesouhlasila. Alatey měla lovců jak naprděno a on byl jedním z nich. Povzdechl si. Asi by skutečně měl změnit pozici, jenže co by bylo pro vlka jako on vhodné? Co by mohl dělat a co by se mu mohlo líbit? Jal se stopovat pach na zemi. Tak jako tomu dělal vždy předtím. Tak jak dělal i se sestrou. Jenže teď ty zajíci, správně tedy pojmenováno, nebyli mrtví ale někde tady pobíhali. Někde tu v jeho okolí byli živí zajíci. Spokojeně zamručel, když se mu podařilo najít čerstvý zaječí trus. Znamenalo to, že jsou někde blízko něj. Jal se tedy stopovat podle těch největších indícií co měl. Čerstvý pach zajíců. Následoval je jeden tichým krokem. Následoval je a našlapoval potichu. Krůček po krůčku a už je viděl. Viděl jak se pasou na jeteli. Spokojeně se usmál a skočil po nich. Jednoho skutečně cítil ve své tlamě. Železitá chuť se po ní rozlila. Bylo to tak přirozené, ale přesto se mu to nelíbilo. A tak se mu jal zlomit vaz. Zajíc se ihned přestal hýbat. Enigma vyhrál v další disciplíně.

SÍLA

Aby toho nebylo málo, tak byl Enigma přemístěn do svatyně za mistrem. Jako kdyby jedno vítězství nestačilo. On musel porazit dalšího. Teď to ale nebyl pouhý zajíc, ale byl to samotný mistr. Který jej nešetřil. Enigma zalapal po dechu. Chtěl mu říct, že s ním rozhodně nebude bojovat, že se bojí co by se mohlo stát, ale mistr mu nedal na vybranou. Zaskučel, když se mu zakousl do boku a cítil slzy ve svých očích. Vzpomněl si na to, jak matka mluvila o boji. Jak to chránit svou rodinu pro ní tolik znamenalo. Enigma zaskučel a rozhodl se tedy bojovat. -Bojuj, mladý vlku, bojuj!- S tím se zakousl mistrovi do tlapky a cítil jak se mu po ústech zase rozlévá ten známý železitý.... tentononc. Enigma byl ale sražen do rohu a cítil jak v něm zalupalo. Zavřel oči a smiřoval se s posledními okamžiky. Měl své rudé oči zavřené a mistr se přibližoval. -Potřebuješ malou pomoc, synku?- Jako kdyby slyšel v hlavě hlas své matky. -Co se to děje... ty jsi... máš být mrtvá!- Projelo mu hlavou. Slyšel další kroky mistra. Dával mu čas na to, aby se postavil. -Máš v plánu tu jen tak polehávat?
Navrhuji, abys začal bojovat. Takhle jsem tě nenechala samotného ve světě, Enigmo- Další slova matky a on ztěžka oddechl. Tekl mu čůrek krve z tlamy. -Já ale nevím jak, mami...- S tím otevřel oči. -Podraž mu packy vlastní vahou.- Napověděla mu a Enigma to skutečně udělal. -Jdi po jeho slabých místech, ty které si tolik nehlídá. Zaměř se na ně a využij jeho chyb ve svůj prospěch.- Jako kdyby ani nemohl uvěřit tomu všemu. Proč jí najednou ve své hlavě slyšel? Byl to výplod jeho fantazie? Nebo magie tohoto místa? Ne. Byl to samotný Enigma. Jeho vnitřní já, co se toho tolik naučilo od matky se konečně projevilo. Našel to co ho bavilo. Bít se za svou čest, nedat se jen tak bez boje. Zaměřoval se na mistrova slabá místa. Útočil do nich. Nevzdával to jen tak. A skutečně. Když stanul na mistrovi a jeho oči planuly, stanul jako vítěz celého tohohle klání.

RYCHLOST

Poslední ze zkoušek, co jej čekala. Jeho tělo jako kdyby už nekrvácelo. Všiml si mistra, který taky najednou vypadal, že se ho ani nedotkl. Překvapeně povytáhl obočí, ale nehodlal to komentovat. Pokynul mu, že další disciplína může započít. Mistr se rozběhl a Enigma se vydal za ním. Nebylo to tempo jaké si představoval, ale rozhodně začínal poznávat že to jako obránce bude potřebovat. Bude potřebovat dokázat dohnat svého nepřítele. V něm si momentálně představil mistra. Představil si toho zmetka co zabil jeho matku. Krev se v něm začala vařit. Potřeboval ho dohnat. Neexistovalo tedy, že by se mu jej nepodařilo dohnat. Tahle realita nemohla ani být. Následoval tedy mistra. Byl pomalý. Nohy se mu zprvu pletly a mistr před ním kličkoval jako zajíc na vládním honu. Když už ho skoro měl, tak on to zatočil někam, kde to vůbec nečekal. Zamručel nespokojeně. Tohle skutečně nebylo fér. On to tu znal. Ale život nehrál fér. To mu bylo už dávno ukázáno. Proto se nevzdával a rozběhl se směrem znovu za mistrem. Přibližoval se k němu a konečně se ho dotkl.

V moment co se ho dotkl se prostředí zase změnilo a on stál ve svatyni. Pokynul mu na znamení díků. "Díky mistře, za všechno." A s tím se i Enigma vydal pryč. Znaven a značně zadýchán.

--> Mlžná džungle

SCHVÁLENO

<--- Most (Přes Les u mostu)
Ani si neuvědomoval, že šel napřed a žlutý vlk za ním už ani není. Když si to uvědomil, tak byl lehce nervní. "Leto? Leto kde jsi?! Doufám, že si ze mě děláš jen srandu a jsi někde za nějakým stromem! Doufám že vyskočíš a řekneš, že to byl jen vtípek... Leto, prosím!" Naléhal Enigma. Nemohl ve svém životě přijít o dalšího vlka, nebo snad mohl? Žaludek se mu z toho pocitu snad ještě více stahoval. Nemohl tomu uvěřit. Nemohl to tak nechat. Ale přesto. Nadechl se trhaně a snažil se rozmrkat slzy v ohnivých očích. Nemohl tu pro něj plakat. Nemohl, když cíl jeho cesty byl tak moc nadosah a on to dělal pro svou smečku. Možná když zesílí, tak pak najde cíl své cesty. A nebo taky ne. Hodil se skutečně do té smečky? Vlk co se neustále hledal? Vlk co ani nevěděl kam pořádně patří?
--> Svatyně

<--- Nížina hojnosti (přes Temný les)
A tak se dali do debaty jestli byl skutečně srab, A Enigma o tom věděl moc dobře svoje. Stáhl uši k hlavě a podíval se na prkna mostu. Najednou se mu zdála tak moc krásná. Asi pro něj i lepší než se dívat na Leta. Nahlas polkl. "Příležitostí jsem měl spousty, ale nikdy jsem fakt neznal nic jiného než jen hory... já sakra nevím... ani jak se to tu jmenuje a kde to je..." Popravdě se po dobu jejich výpravy docela ztratil. Netušil ani kudy domů a doufal, že se na něj Leto nevykašle, jen aby byl někde napřed. On sám si nepřál momentálně nic jiného než být s ním. Možná to bylo uvnitř něj sobecké.
"Mám z toho svého srabáctví akorát problémy s Hankou... já nevím ani jestli je lovec pro mě dobrá role... sakra práce... asi bych měl být něco jako průzkumník, ale ani to nedělám... akorát na mě zase bude Einar naštvaný... nejsem tak ambiciozní jako Cipher či Vittani." Povzdechl si a stáhl zase ouška k hlavě. Proč nevěděl tak moc co se svým životem?
Mluvil o tom, jak ten most nenáviděl. "Jdu tu prvně a taky tenhle most nenávidím... je to fakt děsivé." Díval se na tu nekonečnou propast pod nimi. Raději honem přes něj a tak tedy Enigma ještě přidal do kroku.
--> Mlžná džungle (přes Les u Mostu)

<-- Tundra

Podíval se na své nohy, které spíše připomínaly párátka. Jo, kdyby něco takového bylo vlastně možné. Povzdechl si tichým hlasem. Nemohl mu říkat, že o sobě kvůli tomuto pochyboval ještě více.
Udělá mu to radost. Enigma pokynul hlavou a podíval se na packy. Jo. Tohle celé možná bude za něco takového stát. Tohle celé bude pro ně potřebné. Sblíží se tím. Nastaví si tím i mezi sebou hranice, které nepřesáhnou. Enigma byl možná spíše než bisexuální spíše homosexuální, ale to se nikomu nehodlal svěřovat. Momenty s Letem ho donutily si to uvědomovat. -Co by na to asi řekl otec? Nemůžu mu říct, že jsem vlastně jen na vlky. Neměl by vnoučata a ty bych mu rád dal... jenže nemám jak... vlčice mne nepřitahují, ba naopak. Stále méně k ním cítím něco, stále méně se mi líbí...- Projelo mu hlavou během toho, co běžel za Letem. Nezapomínal během toho pořádně dýchat.
Zastavili a on se na něj podíval. Ptal se ho jestli byl na druhém ostrově. Enigma zavrtěl hlavou. "Ne, byl jsem pouze na červené louce. Nikdy dál... možná jsem srab... ale nenapadlo mne ho prozkoumat více." Což momentálně s ním uvítal. Leto byl pěkný, takový ňuňatelný. Zavrtěl hlavou, aby tyto myšlenky odehnal. Ne, znali se chvilku. Nemůže poslouchat své hormony.
--> Most (přes Temný les)

Enigma se na něj překvapeně podíval a zamrkal. Jako kdyby ta slova vůbec prvně vůbec neuměl zpracovat. "Výhoda pro rychlost? To si skutečně myslíš?" Podíval se na své nohy a nakonec zase na Leta. Nakonec pokynul. Nevěděl proč by si měli zaběhat, ale nakonec souhlasně zamručel. "Dobře tedy. Rád si s tebou zaběhám, pokud ti to udělá radost." Enigma byl hrozný potěšitel lidí, nebo teda spíše potěšitel vlků. Dělal všechno pro ostatní a nikoli pro sebe. Neuměl dělat věci pro sebe. Jaké to bylo? Udělat si sám sobě radost. Leto byl ale zatím někdo, kdo dělal věci i pro něj. Snažil se ho podpořit. A pak... slyšel jak mu zuby drkotaly zimou. "Leto... je ti zima... najdeme nějaký úkryt a... schováme se tam na chvilku. Odpočineme si." Snažil se ho donutit Enigma. Jenže on chtěl závodit. Povzdechl si a zavrtěl lehce hlavou. Přesto se za ním vydal.
--> Nížina hojnosti

Prý nebyl tak moc zmohutnělý. Enigma byl sice vyšší a huňatější, ale to byla všechno jen optická iluze. Jeho nohy byly hubené a dlouhé. Podíval se na své nohy a pak zase na něj. "Myslím si, že spíše to dělají ty nohy... to že budu rychlý." Co si pamatoval, tak rychlý byl. Jenže nebyl ještě nikde na tom, aby to trénoval. Sledoval Leta. Nebyl nikterak zraněný. To se od něj naštěstí dozvěděl. Enigma taky nebyl zraněný. Všechno bylo zcela v pořádku. Pokynul hlavou a pousmál se.
Jedinec neměl štěstí. Neměl štěstí v tom, že zemřel. Pomohl Letovi s kopáním a nakonec s ním dal tělo do hrobu. "Nejraději bych ho spálil, ale chápu tvou volbu. I toto je dobré." Podotkl Enigma. Bylo to skutečně dobré? Nebylo to jen náplastí? Podíval se na Leta. "Když voda opadla... půjdeme k té svatyni?" Zeptal se ho nakonec a podíval se na něj.

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

<-- Alatey (Přes Hraniční pohoří)
Konečně vyrazili a Enigma se cítil možná trochu nesvůj, když mu déšť nešikanoval všechno. Když se konečně se nemusel oklepávat každých pár minut. Jak moc divné to bylo prostě. Podíval se na Leta, co se zdál být nespokojený s jeho slovy. "Stejně už bych měl být mohutnější... budou mi tři roky další podzim a jediné, co mi dává na objemu je moje srst. Takže... jsem prostě... no.." Nevěděl jak to říct. Cítil se za sebe trapně. Proč mu najednou slova z pysků nešla? Cítil se skutečně mizerně.
Sestupovali z hor a on ho poslouchal. "Necítím se... nijak speciálně... tahle potopa mi spíše hodně zvala než dala. Nejsem zraněný, maximálně pohmožděný z toho, jak mi nesl proud, ale co ty?" Jeho matka ale zemřela předtím. Jenže to s ní asi bude mít navždy splněné. Podíval se na jeho tlapky. Kráčel dál. Sníh byl tak mokrý, že ani nekřupal pod jeho packami. Spíše čvachtal jako kdyby procházel vodou. "Ale... nezkoušej... vím jaký sem..." Odpověděl mu spíše rozmrzelým hlasem. Podíval se na něj a následně zase na nebe. Byla tam stále duha. Jako symbol toho, že to je hotové. A on... se necítil šťastný. "Fajn, jak myslíš... nebudu tě tu ani držet." Odpověděl mu stále spíše melancholickým hlasem. Myslel na matku. Voda opadla. To ho vyrušilo. Podíval se všude okolo. Měl pravdu. Bylo to tu všude příšerné. A pak si všiml toho těla. "Mrtvé tělo... někdo nepřežil povodeň..." Podotkl Enigma a vydal se za Letem.

× Odhal následky potop
× Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění

Označil jeho hlas za stále jemný a Enigma stáhl uši k hlavě. Proč tomu tak bylo? "Jo... stále můj jemný hlas... jako kdybych nikdy nedospěl..." Odpověděl mu Enigma a stáhl uši k hlavě. Cítil se za to ne dost mužně. Jako kdyby se mu celá jeho podstata smála. Podíval se i na Leta, jak se k tomu choval on.
Zmiňoval že musí uklidit toho hada a on se tedy zastavil a čekal na něj. Čekal docela vytrvale a sledoval jak se vlk pohybuje po terénu více ladně než on. Zaskřípal zuby. Proč byl tak slabý? Proč se tak moc všechno pokazilo v jeho životě? Stáhl ocas mezi nohy. Byl divný... to mu v hlavě hrálo neustále. Jak moc byl divný. Stáhl uši ještě více a podíval se na Leta. "Jsem divný... neměl by ses se mnou bavit a divím se, že sis mě zapamatoval. Nejsem ničím významný." Podotkl k němu možná lehce zoufale.
---> Tundra (přes Hraniční pohoří)

Poznával ho rád. A pak se mu vybavila ona vzpomínka na jeskyni. Oh, Leto. Byl tehdy mnohem mladší. Slabě se pousmál. "Od té doby, co jsme spolu byli v té podivné jeskyni utekla nějaká chvilka... nečekal jsem, že se někdy s někým setkal. Byl jsi moc milý." Pousmál se na něj Enigma. Co by mu snad ještě mohl říct? Cítil se tak neuvěřitelně trapně. On byl ale tak moc kouzelně milý. Trhaně se nadechl. Co by ještě mohl pokazit? Už tak byl označený za divného, jen kvůli tomu, že se mu líbili i samci. Nebo aspoň jeho úzkost mu našeptávala, že byl každým odsuzován.
Leto tvrdil, že za to zaplatí. Pokynul hlavou a o svatyni zase zpozorněl. "Vypadá to, že se počasí uklidňuje, takže bychom mohli jít tím směrem. Pokud ti to tedy nevadí mne doprovodit." Poznával konečně do hloubky nové členy smečky. A to se skutečně tohle muselo dít. Aby měli hlubší vztahy mezi sebou. Jenže koho by mohl tak poznat?

Jméno vlka: Enigma Virentem
Počet postů: 15 postů
Postavení: Kappa
Povýšení: xx
Funkce: Učedník
Aktivita pro smečku: Zůčastnil se srazu a pohřbu matky. A pak si sehnal 11. level vrozené magie u Wua
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Po srazu se účastnil nějak disociovaně pohřbu své matky, následně se tedy rozhodl spolu s otcem utužovat vztahy tím, že se půjdou projít. Enigma si pak nakoupil a sehnal si levely do vrozené magie.
Smečková minihra: xx

Jméno vlka: Espen Fiske z Alatey
Počet postů: 6 postů
Postavení: Sigma
Povýšení: xx
Funkce: xx Rodiče pak řeknou, co bude.
Aktivita pro smečku: Účast na srazu
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Espen se účastnil srazu a pak v úkrytu dostal za uši za jeho chování.
Smečková minihra: xx

Stejně jako on předtím se i vlk díval k nebi. Jako kdyby nemohl uvěřit tomu, že počasí slábnulo. Zavrtěl lehce ocasem a pousmál se nad tím. Ale pak... jeho srdce zabolelo. Už nikdy jí neuvidí. Už nikdy neuslyší matky hlas. Byla pryč. Bude pryč stejně jako ten déšť. Nemohl se toho zbavit. Až kvůli těm všem myšlenkám skoro narazil do vlka, kterého předtím jen viděl na srazu. Byl předtím omega? Za to by packu do ohně nedal. Pamatoval si ho jen, že byl ve smečce delší dobu.
Vlk jej taky pozdravil. Ten hlas. Byl to? Ne, těžko. Nemohlo to být předtím reálné. Enigma proto jen střihl ušima. Byl to Leto. "Jsem Enigma... Enigma Virentem." Představil se on a lehce pokynul hlavou na znak, jak si toho vážil, že se mohl s někým takovým potkat. A pak přišla ta bolestivá slova. Nadechl se trhaně. "Ano... jsem synem Cinder.... matka zemřela při ochraně hranic... zemřela, aby nás mohla ochránit..." Uklidňoval se tímto už od její smrti. A to co pak řekl. Omlouval se mu za to. Nahlas polkl. "Oni... oni zaplatí... věřím tomu, že jednoho dne zaplatí... až se mi povede najít svatyni a já zesílím." A tímto se taky uklidňoval. Že jednoho dne najde útěchu v tom, že ti dva vlci zaplatí za to, co jí způsobili.

<-- Úkryt smečky

A tak se z úkrytu smečky dostal až na území. Porozhlédl se všude okolo něj a zastřihal uchem. Rozhodně se tu v okolí začínali shromažďovat členi smečky. Nedivil se jim. Venku muselo být ještě spousty vody leč déšť začínal pomaličku povolovat. Jak se zdálo, tak skutečně to bylo lepší. Těšil se, až se zase budou moci navrátit k normálnímu životu.
Ponořen ve svých myšlenkách se dál promenádoval po území smečky. Až najednou pak musel zběsile zabrzdit své kroky. Málem narazil do vlka o kterém předtím přemýšlel, že ho moc neznal. "Uhm... zdravím?" Zeptal se ho spíše než že by to byl skutečný pozdrav. "Ty jsi bratr Yara, že?" Zeptal se vlka ještě jednou otázkou. Doufal že se tedy nespletl a správně určil rodinné příbuzné. Ale vypadal jako ve stejných barvách.

Enigma se podíval na Espena, který se zdál skutečně být více výřečný než byl on v jeho věku. Dokonce si chtěl ještě více hrát, než to u něj v minulosti bylo. Podíval se na otce. Tohle teda on už nikdy nezažije. Do momentu dokud si nenajde vlastní novou partnerku. Jenže to by ho Cipher nebo Vittani zabili. On by byl rád, kdyby si jeho otec zase našel nějaké to štěstí. Podíval se na otce a pak zase na Espena. "Tati... já skutečně půjdu na území smečky zkontrolovat všechno. A pak až trochu voda opadne se půjdu podívat do našeho úkrytu." Řekl mu Enigma svůj plán a vydal se skutečně ven ze smečkového úkrytu. Potřeboval hlavně potkat kohokoliv ze smečky ještě jiného. Pořádně členy smečky ani neznal. Teda hlavně Leta a jeho bratra. Pamatoval si ho z dětství, ale pak? Neznal ho.
--> Území smečky

Otec věřil, že jsou sestry v pořádku. Enigma v tom byl lehce skeptický více. "Tati? Myslíš si, že nás to co se stalo rozdělilo? Co když se naše rodina prostě rozpadla? Co když holky berou jako svou rodinu někoho jiného?" Podíval se na něj zoufale Enigma a povzdechl si. Tohle bylo skutečně těžké. Otec se docela dobře zvládal poprat s mladým synem Einara. Který se dosti očividně nutil. Enigma měl chvilku i pocit, že jej mladé vlče soudí. "Možná bychom měli jít ven. Nechci, aby se tu Sierra s Mercerem cítili špatně, že jim tu oxidujeme, když potřebují hlavně s vlčaty klid." Podotkl Enigma a podíval se na otce. Bude to chápat? Nebo to snad bude pro něj... špatné a nepochopitelné? Věřil ale, že to je dobrý vlk, co ho pochopí. Pomáhal mu pak táhnout dál laň do místa, kde se skladovalo jídlo.