Příspěvky uživatele

Ten černý vlk, nebo spíš vlčice odcházel. Enigma se na ní smutně díval. Ale zastavil ho ten druhý. Ten co se na něj teď pokoušel mluvit. Zvedl k němu hlavičku a naklonil jí na stranu."Ja..." Pokoušel se napodobit. Nevšiml si ovšem jak ve své tlamě klade jazyk aby vyslovil to prokleté písmenko, které dělalo problém většině malých dětí včetně i těch na Mois Grisu. Chvíli opravdu usilovně přemýšlel, jak by si měl jazýček umístit. "Jajo" Dostal ze sebe po chvilce zcela nadšeně. Nadšeně se mu začalo něco vrtět u zadku. Ohlédl se za sebe neohrabaně, div nespadl na vlka čumákem a sledoval svůj ocásek, jak se vrtěl ze strany na stranu. Zvědavě se pak zase koukl na vlka s jasnou otázkou v očích. Co to jako je a co se to děje s mým tělem. Netušil, docela se toho i bál. Ale měl důvěru v tohohle Jaja, že mu to náležitě vysvětlí. Musel! Vybral si ho jako nového opatrovatele a poskytovale srandy, než ho přestane bavit a omrzí ho. Pak ho zase odkopne a půjde si hledat někoho nového na hru.

Hodně vlků na něj reagovalo. Ale on jediné co chtěl je dostat se pryč a všechno prozkoumat. Dokonce i jeho sestra po něm šla. Jen co ho ale vzal otec do tlamy, aby ho zase přenesl na určité místo, spustil sirénu. Řval z celých plic jako kdyby ho na nože brali. Tohohle vlka si nepamatoval, tohle nebyl ten hnědý blob jako byla máma, který mu byl příjemný. Kterému by svolil, aby se ho dotýkal. Kroutil se jako žížala.
Když ho pustil na zem a jal se jim ukazovat zajíce, probodl ho pohledem. Už v tomhle věku takto dokonale uměl pohledem soudit. Nakonec si jen odfrkl jako kůň, šlehl hlavičkou hrdě vzhůru a vydal se zase pryč. Chtěl si získat něco k snědku on sám, chtěl to všechno svou tlamou objevit. Tohle si dal momentálně za úkol. Teď se chtěl soustředit pouze na tuhle jednu věc.
Zastavil se a svým pohledem se díval tam, kam většina těch velkých vlků zmizela. Bylo tam něco zajímavého? Ne, tam bylo moc dospělých. Svůj pohled šlehl na vlka, který mu momentálně připadal nejvíce zajímavý. Na rozdíl od jeho rodiny byl světlý. Pořád tak jako neohrabaně se k němu rozběhl, co nejrychleji mohl, aby ho nikdo z rodiny nemohl chytit. Zastavil se až po kotoulu o nohu vlka, kterým byl Yaro.

Sestra nebyla vůbec aktivní tak jak si myslel. Odtáhl se od ní a vyplázl na ní jazyk, jako kdyby jí chtěl olíznout, ale místo toho foukl vzduch. Udělalo to takové vtipně roztomilé: "Pffff" což se mu hrozně líbilo. Byl tím zvukem naprosto fascinován a dělal ho znovu a znovu.
No a pak se překutálel za mámou a zamrzl. Celou dobu zkoumal své packy. Znáte to. Takové ta fascinace malých dětí, když zjistí že mají nějakou část těla navíc o které ani nevěděli. Pro Enigmu to momentálně byli jeho packy. Obdivoval je, sám sobě je cpal do tlamy a snažil se jimi nejspíše udusit. Občas vydal dávivé zvuky. Enigma byl prostě idiot. Ale měl ještě právo na to být troubou.
A pak se zase přetočil na všechny čtyři, když tam přišel zajímavý vlk. Bylo mu naprosto jedno, že je otec zdravil, že tam Einar mluvil nějaké důležité věci o smečce. On se začal na vratkých nohách, které objevil před pár minutama, začal kymácet směrem k Razerovi. A co že ho jeho matka hlídala. Tenhle vlk byl mnohem zajímavější a když se bude chtít někdo stavět do cesty okusí s radostí jeho krev. Matka ho nemohla zastavit nějakou ohnivou bariérou!
Snažil se dostat momentálně Razerovi pod nohama kamsi pryč, směrem ke svobodě.

Matka byla nudná, měl reálně schopnost udržet pozornost na něčem cirka minutku, možná dvě. Jeho sestra, ta která mu nebyla podobná a on si myslel občas, že je ona, to víte, dětský mozeček, vypadala úžasně lákavě. Jako steak pro hladovějícího psa. Pokusil se zvednout, jeho nohy ho už sice udrželi, ale po pokusu o první pořádný krok zase skončil na zemi. Uznal že takhle se blíže k sestře nedostane. Zvolil tedy stejnou strategii co praktikoval do teď. Dopandil se k ní. Aneb kutálel se jako kdyby byl pandou. To co mohla sestra čekat bylo jedině kousnutí, šel jí po ocásku. To ho donutilo se i dokonce postavit. Sice se mu nožky ještě zdáli vratké jako Bambimu, ale motivace snít sestry ocásek či co to za hada bylo, byla mnohem větší než pocit vratkých nožiček. Udělal k němu jeden krok, druhý a pak se na něj svalil. Spokojeně si ho začal cpát do tlamy, bylo mu jedno že byl přidělaný k jejímu tělíčku, to nevnímal.

Útok na otce ho zřejmě vyčerpal více než si myslel. Poté co mu dostal svou packu z tlamy, kterou nehodlal pouštět totiž usnul. Netušil jak dlouho spal. Netušil jak dny ubíhaly, koncept času byl ještě složitým pojmem pro takový mozeček. Byl rád že vůbec něco viděl předtím.
Tohle probuzení už byl zrak lehce lepší, dařilo se mu zaostřit na ostatní členy v úkrytu. Maminka už byla lehce ostřejší velký blob a druhý velký blob doslova zmizel. Kde sakra byl? Kam si do dovolil odejít? Opatrně se začal kutálet k mámě. Nebo spíš snažil se o postavení, nějakou práci nohou, ale místo toho zase skončil u kutálení. Tento milník mile rád věnuje své sestře.
Jen co byl u matky, rozeřval se jako poplašná siréna, jako kdyby něco dost tušil. Hlavičkou hodil k místu, kde předtím byl druhý velký blob. Kde sakra byl? Proč se jeho zrak víc a víc zaostřoval? Cítil se navíc hladový! Neváhal matce zaútočit na kotníky!

Křik, proč vlastně vydával ten zvuk? Snažil se na sebe upozornit? To se mu povedlo, jeho sestra, kterou zprvu tipoval na matku se mu rozhodla ožužlat kožich, což Enigmu donutilo vřískat ještě více snad na celé kolo jako kdyby si úspěšně hrál na sirénu. Přidala se k němu i jeho sestra. Přeci jen dvojčata od prvních chvil začínala tvořit svůj chaos. Vřískali tam oba do chvíle než je jejich matka olízla na hlavičce. Nakonec je nasunula i ke struku, který automaticky vzal do své tlamičky a sál. Pracoval i packami na matčině bříšku v okolí struku, aby do sebe dostal co nejvíce životodárné tekutiny.
Sál, spal a celkově sílil. Pak to ale přišlo, největší zvrat jeho života. Jednou když se začal probouzet ze svého spánku, aby zase zahnal svůj hlad na svět vykouklo jedno z rudých očí. Překvapeně zacvakal zoubky a jal se rozostřeným zrakem objevovat co se tu vlastně nacházelo. Pak po dalších hodinách až dnech spánku začínalo druhé oko. Pomalu se otevíralo až nakonec na svět vykouklo i ono. Díval se na všechno a všechny okolo sebe. Nakonec oči přeci jen zavřel zase, bylo to stejně rozmazané a nic moc nevykoukal.
Pak přišlo něco ale ještě víc záživnějšího pro rodiče. Jal se plazit kamsi dál od matky. Spíše to vypadalo jako že se neohrabaně kutálel, kousíček se plazil až k jejich otci. Neváhal ani chvíli a nacpal si jeho packu do miniaturní tlamičky. Co se tam vešlo bylo v ní. Nebál se i zatnout své jehličkové zoubky.

Tma, světlo. Registroval to více méně a ignoroval to. Stejně jako hlasy rodičů. Hlas matky si zapamatoval nejvíce, bylo to to jediné co by bezpečně poznal spolu s tlukotem jejího srdce. To celé vnímal celou dobu její březosti. Otec teď nebyl tak hlavní, období kdy se bude zajímat jen o něj teprve přijde, ale nyní celý jeho svět byla matka. Ani jeho sourozenci, o těch ani nevěděl krom teda toho, že byli dobrý zdroj tepla, které si malý ještě neuměl tak dobře regulovat. A pak to přišlo. Tlaky, které jej nutili jít ven. Ven z tepla a stísněnosti. Toho co doposud znal a stejně si na to nebude pamatovat.
A pak se narodil. Pořadí mu bylo jedno. On se ihned začal tlačit na svou matku. Krmil se a sílil, nevnímal během těchto dní moc okolní svět, přeci jen co by se mohlo stát.
Pak to ale přišlo, po týdnu se začal lehce více pohybovat. Packami masíroval okolí matčina struku. Nakonec se od něj odsál a dlouze si zívl. Během čehož se lehce odkulil. Pro něj to byl šok. Nějak najednou necítil svojí máti. Ihned se začal hlasitě ozývat, volal aby ho zase našla. Odešla? Musel volat hlasitěji! Kvílel. Doufal že ho najde, i když byl stále u ní, ale necítím jí.