Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zabolelo ho slyšet, že jejich malá sestřička stále spala, když matka odcházela. Znamenalo to, že nepřežila? Bolestivě vrtěl hlavou snažíce se tím snad odvrátit tu smrt samotnou. "To není možné... nemohla přeci..." Podíval se na matku. Hlas se mu zlomil. Ani o tom nechtěl přemýšlet více. Zadržovat slzy pro něj bylo mnohem těžší. Zadržovat je a nenechat je vyjít na povrh. Nemohla to být snad pravda. To co se dělo. Zamrkal, aby je rozehnal. Těch pár, co si přeci jen cestičku našlo. Trhaně se nadechl. Nebyl čas na to truchlit za mrtvé. Museli na ně vzpomínat jen v dobrém.
Neměl se tím trápit. Jenže on se nedokázal smířit s tím, že ho matka nazvala tak trochu omylem v jiných slovech. Neobvyklé. Když bylo něco neobvyklé, tak to bylo divné a omylné, to už se naučil. A ještě nebyla žádná magie, co by mu dovolila mít potomky. "Ale co když bych je chtěl mít? Co budu dělat pak? Budu muset být se samicí?" Zeptal se jí a upřel na ní pohledu, který mluvil jasně. Byl z toho zoufalý. Tohle na něj bylo ještě moc těžké téma. "Táta zrovna tak nevypadal. Spíše jako by ode mne očekával hodně, když jsem jediný samec v mém vrhu." Postěžoval si matce Enigma ohledně pocitů, které se otce týkali. Neznal ho a už si o něm myslel toto. No zlatý to syn.
Matka se jala do vysvětlování jakou magii vlastně měl. "Má někdo z nás vlastně jinou magii, když máte oba oheň?" Zeptal se ze zvědavosti. A pak mu dala na výběr. Zavrtěl hlavou. "Raději bych šel něco ulovit. Mám skutečně hlad." Pověděl matce s drobným úsměvem na rtech.

Matka stočila hlavu k němu a on ji věnoval chabý pokus o úsměv. Pokud sníh roztaje vzniknou potopy. Nejspíše to znamenalo, že se nahromadí velké množství vody a to pak ohrožuje obyvatele ostrovů. Aspoň takto to cítil a odvodil to z přirozené inteligence. Byl na sebe za to pyšný? Těžko říci. Nebyl na sebe nikdy pyšný. Nepoznal jaké to je mít sám sebe rád. Nemohla mu pomoci se sebepoznáním. Donutilo ho to zakňučet. "Co vlastně... Illiana? Pamatuji si jak byla dosti... ospalá. Neprobrala se, než jsme se my dva setkali?" Snažil se debatu odvrátit k něčemu jako byla jeho rodina. Říkala že je má přeci všechny ráda. Na smečkovém srazu se pokusí přijít na to kým je. No ne že by to bylo nějak slavné. Jak by mohl přijít na to kým je, když ani nevěděl kdo jsou ty ostatní?
Ptala se jestli si nechtěl o té orientaci promluvit. Podíval se do země. "Mohl bych mít za pomocí nějaké magie s jiným samcem potomky? Nechci vás s tátou nechat zcela bez nich. Ale zároveň... jde to?" Podíval se na matku zase. Netušil co by si o tom měl zjistit. Pak zmínila i magii. To pokynul hlavou. "Rád bych se něco takového naučil." Pošeptal tichým hlasem.

<- Tajga
Roztát znamenalo se proměnit ve vodu. Nebo spíše, že se sníh proměnil ve vodu. Pokyvoval hlavou. "Děje se to i u něčeho jiného než u sněhu? Nebo to je jediná věc, která taje?" Zeptal se matky zvědavým hlasem. Bylo toho tolik, co chtěl o zdejším světě zjistit. Odhodlaně zvedl hlavu, aby se ji podíval do očí. Leč její odpověď mu zase hlavu srazila. Chtěla, aby byli opět vlčaty. "Byla a jsi skvělá máma. Věnovala ses mi řádně a zachránila si mne před... sežráním. Není všem dnům konec, pořád jsem docela malé vlče. Tak co na to říkáš, mami? Prožijeme společně ještě nějaké dobrodružství než se vydám objevovat svět?" Podotkl nakonec s drobným úsměvem. Snažil se je oba dva podpořit a zahnat chmůrné myšlenky, které se objevili stejně jako ty mraky nad tajgou.
Bylo to neobvyklé. Byl snad rozbitý jen díky tomu, že se mu líbilo stejné pohlaví? Měl by se snad jít někam uzdravit? Měl by to nějak řešit? Měl by volat z plna hrdla o pomoc? Další slova matky byla podporující. "Já bych měl najít sám sebe. Měl bych si urovnat tyhle pocity. Jen... když si vzpomenu na toho vlka, co mne zachránil cítím jak mi hoří tváře a srdce trochu buší rychleji. Je to díky tomu, že to udělal? Je to protože byl pěkný? Budu tohle ještě někdy cítit? Potřebuju si ve své hlavě tento zmatek urovnat." Cítil jak znovu rudnul ve tvářích. Proč?! Proč se to stále dělo? On chtěl pokoj. Nechtěl tohle prožívat.
Dorazili do úkrytu a on se rozvalil. Oddechoval těžce. Matka mezitím rozdělala oheň. Donutilo ho cuknout hlavou a podívat se směrem k ní. Tohle znamenalo roztávat. Vypadalo to vskutku zajímavě. "Oh, představoval jsem si to víc... drastické. Jako potopu." Uchechtl se tomu pobaveným hlasem a sbíral své dlouhé tělo ze země. Posadil se spíše a sledoval fascinovaně oheň.

Chtělo to aby roztál sníh. Podíval se na matku. Ono tohle bílé někdy roztávalo? Podíval se znovu na zem. Na tu bílou pokrývku. Naklonil lehce hlavu na stranu. Strčil do něj packou, do takové větší kupičky. Projel jím chlad, jak se sníh dostal mezi polštářky. "Ono to někdy roztává? Co je vůbec za slovíčko roztaje? Co se s ním stane? Zmizí? Nebo prostě se změní v něco jiného?" Zeptal se matky. Nikdy neviděl cokoliv jiného než zimu a slabý začátek jara. Dostalo se mu dokonce i vysvětlení kým byli ti bohové. Kdo to vlastně skutečně byl. Matka uctívala zemi. Neuměl si pod tím představit nějak více. Podíval se na stromy. Byla tohle příroda? Dalo se tak brát cokoliv kolem nich? Podíval se na packy. Tak jak to dělal často. Bylo to pro něj gesto, když se nad něčím chtěl skutečně zamyslet. "Mohu je nějak odprosit, abych... nemusel tak rychle dospět? Nebo se to nedá? Nechci dospět, když se necítím být vůbec dospělý. Necítím se být připravený na to, co to dospělost je. Co to obsahuje. Nevím ani jestli se mi někdo líbí. Nevím o tom nic a to se očekává, že bych jednou měl mít vztah jako ty a táta. Jenže já si... to neumím představit." Přiznal a odmlčel se. Nepotřeboval před matkou vypadat ještě hůř.
Hanka odešla. Nebyl jí po tom, co ho zaměnila se sestrou schopen ani odpovědět. Byl samec a dokud nepromluvili, byli se sestrou stejní. Byl jediný samec ve vrhu čtyř vlčat. "A co když se... necítím jako samec? Jak by se takový samec měl vlastně cítit? Měl bych... něco vnímat? Přijde mi, že díky tomu spánku neznám ani sám sebe." Započal svou myšlenku. S tím udělal pár kroků, aby mohl skrz koruny stromů vidět nebe. Leč to byly jehličnany, stále uměli dokonale zablokovat výhledu. Vybavoval si ty okamžiky s tím vlkem, kterého potkal. Vzpomínal si na něj. Na jeho vůni. Cítil jak mu rudnou tváře. "Mami? Co když...se mi líbí samci spíše než vlčice?" Zeptal se jí nakonec tichým hlasem. Ovšem z tohohle nemohl soudit. "Bude to nějaký problém? Bude mne pak mít táta méně rád?" Zeptal se jí se smutným hlasem.
Na to ale nebylo prostoru, když se teď společně s matkou plížili. Nechával se od ní opravovat. Vždy dbal na to, aby to ihned napravil. Kývl hlavou na matku, jakože chápe to co se mu snaží říct. Ale nestihl už více reagovat.
Vše utichlo. Následovaly momenty před katastrofou. Momenty, kterým by se nejraději vyhnul. To co následovalo bylo snad i peklo na zemi. Vítr si s ním zahrával jako s hadrovou panenkou a udržet se u matky bylo neuvěřitelně těžké. Instinktivně se přitiskl více k zemi a pohyboval se takto vedle ní nebo spíše se o to snažil, Neustále byl větrem házen zpět. Jako kdyby byl jednou ze sněhových vloček. Ztratila se mu v tom hustém sněžení. Už chtěl po ní zavolat, ale pak si toho všiml. Vzplanula. Dohnal jí s neuvěřitelným vypětím sil. To že byli bludní Holanďané mu moc nepřidávalo. Slyšet matku v tom větru bylo také něco. Sotva se k němu slova dostala. Do úkrytu vpadl jak Němci do krytu, či jak se to přirovnání říká. Rozmázl se tam jak široký, tak dlouhý.
-> Oáza klidu

Kýval hlavou nad věděním matky. Nasával jako houba. Nasával vše, co se dalo. Potřeboval dohnat absenci většiny jeho dětství. "Předpokládám, abych mohl chodit v souladu s trávou,,, tak to chce nějaké zkušenosti?" Zeptal se matky a upřel na ni pohled. Zvídavý, který uměli věnovat jen vlčata svým rodičům nebo mentorům. Potřeboval se toho dozvědět co nejvíce. Než se vyrazí cestovat životem tak nějak sám. Leč naposledy se mu to šeredně vymstilo. Byl napaden pumou. A to nedopadlo teda nějak slavně. Nebo to nebyla puma, ale něco jiného? Paměť tento velice traumatický event vytěsnila. Zajímavé jak mohla fungovat něčí hlava. Na nějakém blokování eventů.
Jediným důvodem bylo, že si bohové zahrávali s životy. Překvapeně se podíval na nebe. Byli tam ti bohové? Nebo to bylo nějaké zvíře? Cítil z hlasu matky, že to bude něco víc. "Co jsou to ti bohové?" Zeptal se Cinder a věnoval ji pohled, který by se dal považovat za psí očka.
Pokýval hlavou na další lekci matky. a pak? Byl označen za svou sestru. Stáhl uši k hlavě. "Jsem skutečně... tak neznámý, že si mne ostatní pletou s mou sestrou? Jsem vůbec sám sebou? Jsem vůbec samec?" Zeptal se své matky smutným hlasem. Nevěděl co si o tomto myslet. Byl zmatený. Nevěděl kdo je on sám. A to byl ten problém.
Kýval hlavou na matky slova. Bylo tedy načase zkusit tu její taktiku. Přikrčil se a hledal za pomocí čenichu stopy. Dával si na to skutečný pozor na to, aby věnoval pozornost detailů. Chvilku se motal v kruzích jako bludný holanďan a pak! Podařilo se mu zachytit stopu. "Mami! Hele" Zašeptal a poukázal na kapky krve.

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 1/4

< - Hraniční pohoří
Matka mu zabořila hlavu do srsti. Překvapeně zastřihal uchem. Nečekal, že mu to bude opětovat. Bylo to něco, co dokázalo jeho srdce nechat tlouct. Ne jako kdyby byl zamilovaný do cizí samice. Ale rodinnou nefalšovanou láskou. Latinsky se označovala jako Storge. "Děkuji, mami. Taky tě mám rád." Zmohl se jí zašeptat on. Bylo to pro něj důležitá chvilka. Taková, která se jednou stane core memory.
Byl ovšem čas vydat se dál. Poučení o tom, že k hledání kořisti je dobrý les. Pokyvoval hlavou jen co mu to matka líčila. Bude si na to pamatovat. "A pokud bych chtěl lovit na louce? Dalo by se?" Zeptal se nakonec. Leč to možná pro někoho mohla být hloupá otázka, tak on byl vlče které se teprve o lovu učilo.
Prodrali se skalisky a vklouzli mezi stromy, které mu připadali jako ze snu. Něco takového doposud neviděl. Fascinovaně se na ně díval. Měl během toho uši stažené k hlavě. Jako kdyby se díval na něco velkého. V očkách se mu zalesklo. Byla to zajisté fascinace tímto vším. Nakonec jej z tohoto vytrhl hlas matky. Vnímal, že byla více uklidněná. Napětí jejího těla pominulo. Jako kdyby jí tu bylo příjemněji. "Je nějakého důvodu, proč sem magie přenáší vlky?" Napadla ho tato otázka. A proč zrovna tyto vlky. Byl pro to nějaký větší důvod? Měli zde s nimi nějakého plánu?
Matka se jala do učení. Vnímal jak je mu v něm tepleji než tomu bylo na pohoří. Nefoukal tu tolik vítr a dokonce se k nim nedostávalo tolik vloček. Překvapeně se podíval na jednu, která mu spadla na čenich. Po další vločce už cvakl tlamou. Pobaveně během toho zavrtěl ocasem. Opakoval tak několikrát, že se snažil vločky chytit do tlamy. Ovšem když matka chtěla, aby soustředil pozornost a hlavně zrak na stopy, tak se otočil. Všímal si jich. "Skutečně každý? Jsme všichni tak těžký? Nebo je nějaký tvor, který je nezanechává?" Zeptal se matky zaujatě. Zmiňovala se, že díky jejich počtu si nemohou dovolit větší kořist. Chápavě pokynul hlavou. Sledoval jak se matka snaží kreslit. Bylo to pro něj dosti edukující. Podobně vypadaly stopy zajíce. "Co nejtišeji? Jak mám chodit tiše?" Tázal se matky.
Pokusil se udělat pár tichých kroků. Díky jeho výšce a dlouhým párátkovitým nohám mu to šlo, ale pořád jeho kroky nebyly tak tiché. Sníh křupal pod jeho packami.



2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V) - splněno
3) Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem! - splněno

Věděl to, že byl nejspíše sobecký. Byli tu i jiní jeho sourozenci, kteří společně s ním přišli o to dětství. Kteří už neměli možnost se vrátit časem a vynahradit si to. Ty momenty společně s jejich matkou. A pak mu to došlo. On nevěděl, jak vypadal jeho otec. Pamatoval si jej matně. "Mami? Já už nevím jak vypadal táta... nepamatuji si ho. Vím jen že... byl jinak barevný, měl delší srst na hlavě a krku. A vím jak voněl. Více ne." Přiznal se matce s touto děsivou novinkou, která jej dokázala ochromit. Nepamatoval si něco tak důležitého. Matka do něj dloubla. Učil se toho teď tolik o světě. Tolik nových věcí, které nemohl doteď prožít. A teď? Teď je konečně prožíval. Bylo to tak divné. Všechno se učit v tomto jeho věku. Jako kdyby tím byl nějak zpomalený.
Matka se snažila, aby se cítil dobře. Proto když se pokusila o úsměv, tak konečně udělal pár váhavých kroků k ní a objal ji. Tak jak jen vlk mohl dokázat. Spokojeně během toho vyfoukl vzduch ze svých plic. "Díky, Mami..." Zašeptal nakonec tichým hlasem. Cítil, že tohle objetí a cítění její blízkosti bylo přesně to, co potřeboval. Odtáhl se od ní. Bylo třeba se vydat na ten lov. A tak jak představila, tak se pomaličku vydal směrem k té Tajze, kterou popisovala. Svítalo. Svítalo se zajisté na lepší zítřky. Aspoň v jeho očích.
-> Tajga

Ne, to co viděl svítit nebylo slunce. Byl to měsíc. Jeho záře byla slabší. Byla noc. Noc, která pokrývala celé území. Jeho nohy po té době nepoužívání byli vratké. Trvalo mu, než si zvykl na nově nabytou velikost. Přesunul se blíže k matce a zahříval se u ohně. Poslouchal její vysvětlení. Uši musel stáhnout k hlavě. Vnímal uvnitř sebe smutek. Velký smutek. Promeškal většinu svého života díky spánku. Spánku, který nejspíše postihl celé ostrovy. Spánku, který byl pro něj až moc kritický. První rok jeho života nejspíše uplaval jako voda. Aspoň dle jeho těla. Stáhl uši k hlavě snad ještě více. Na doraz. "Moje dětství... je díky tomu pryč." Zamumlal nakonec skoro neslyšitelně. Hlas mu přeskakoval jako kdyby se po té době, co nebyl používaný stíhal změnit. Bohužel. Nejspíše za to mohl i spánek, že tak přeskakoval.
Zvedl hlavu v moment, co na něj matka pohlédla. Všiml si jejího pokynutí směrem ke sněhu. Shýbl se a nabral sníh do tlamy. Studená byla nepříjemná na zuby a na žaludek do kterého následně sice teplejší vodu, ale stále chladnou polkl. Oklepal se díky tomu. Srst na zádech se mu naježila. Matka navrhovala lov. Semkl pysky než nabral do tlamy další sníh. Nechal ho rozpustit a polkl, než se rozhodl jí odpovědět. "Dobře, půjdeme něco ulovit." Souhlasil nakonec bez protestů.

Ze slov, které mu matka řekla před velkým spánkem si pamatoval dosti, ale nestíhal reagovat natolik, aby ji už odpověděl. Místo toho si své odpovědi možná tak představoval během snění. Kde během něj měl živé sny o tom jak se baví s ostatními. Jak žije dál svůj život, přesto něco mu nepřipadalo zcela v pořádku. Jako kdyby to nebyla realita. Jako kdyby to celé bylo pouze jen jeden velký sen. Začínalo se to okolo něj rozpadat jak se probouzel. První co z reality dokázal vnímat byl chlad. Až moc nechutně lezavý chlad, který se mu dostával do jeho srsti. Až do morku kostí. Jako další se ozval žaludek. Žaludek, který jasně značil že byl prázdný a potřeboval naplnit. Jeho hrdlo se zdálo býti vyschlé. Potřeboval napojit.
Cuknul sebou, když ucítil to šťouchnutí. Párkrát musel zamrkat, aby si zvykl na slunce. Na denní svit. Podíval se na matku a pousmál se slabě. "Mami." Jeho hlas chraptěl. "Jak dlouho jsme byli mimo? Proč jsme byli..." Během té věty mu hlas přeskakoval jako teenagerům. Všechno tohle co promeškal. Všechno tohle, co pro něj uplynulo... mlaskl párkrát.

← Jezero smrti
Vysvětila mu to. Nezlobila se na něj. Dokonce se dozvěděl i nový poznatek. U nich ve smečce byli léčitelé, kteří uměli léčit. "A jsou takový vlci i v jiných smečkách?" Zeptal se své matky. Potřeboval to vědět, až je půjde prozkoumávat. Chtěl toho co nejvíce prozkoumat. Kde vlastně byla Cipher? Počkat, nejsem já Cipher? Projelo mu hlavou. Pořád měl tu krizi ohledně svojí identity. Nechápal kdo vlastně byl. Kým vlastně byl a to na tom bylo asi to nejsložitější. Měl říct někomu dospělému, až příště bude chtít objevovat. "A ploč dospělému? Dospěli jsou nuda a akolat křičí jako ty." R mu stále příšerně dělalo problém. Ale začínal chápat, že ho asi nikdo nemohl dostatečně uchránit před tímhle vším. Nikdo ho nemohl zachránit před tím co na ně zaútočilo krom dospělých. Povzdechl si. Chtěla se s ním porozhlédnout po okolí a on to přijal. Šel tedy směrem k domovu kam ho ona popostčila nebo to nebyl domov?
Chvilku tady nasával okolní pachy. Občas zavrtěl ocasem. Ovšem pak přišla ta otázka, která ho zaujala nejvíce. Natočil na matku hlavu a přikývl. "Rád s tebou půjdu do kamkoliv jen ne domů" Odpověděl jí nadšeně.

Začala mu čistit tu ránu? Enigma se nechápavě díval na matku, chvíli to bolelo, ale pak to začalo tak prapodivně příjemně lechtat. Začal se tomu smát jako smyslů zmatený. "Mami, proč?" Zeptal se na jednoduchou otázku a překvapeně se na svou matku díval. Už se ani nesmál. Jako kdyby veškerý smích byl kde tam. Jako kdyby se teď zaměřoval jen na to proč to matka dělala. Tohle bylo ale něco co by se měl naučit. Jestli ještě nějaký zdravý úsudek měl.
Slova matky se mu rozhodně nelíbila. Naštvaně si odfrkl. "Tam nuda! Já chtěl hrát! Chtěl vidět co jinde! Všichni rozutekli, tak Cipher taky" furt sám sebe označoval jako svou sestru, i když mu každý vysvětlil, že on byl vlastně Enigma. "Teda Enigma taky." Tiše se tomu zasmál. Další slova matky ho rozhodně taky nepotěšila. "Si zlá." Jako klasické dítě měl svojí hlavu. Matka mu cokoliv mohla říkat a stejně si o tom myslel své, ale většina malých dětí byla v tomto podobných. Popostrčila ho a tohle se mu taky nelíbilo. Rozhodně se pak rozešel s hlavou vztyčenou jako nějaký král směrem ke smečce. Směrem kam ho popostrčila.
→ Hraniční pohoří

Sám nevěděl moc co se stalo. Proto sám obdivoval své tělo, sledoval co se stalo za škody. Měl ránu táhnoucí se přes zadek až k zadním nožkám, dokonce i přes ně se rána táhla. Nějaká část z něj z toho byla nadšená. Měl něco co nikdo jiný neměl. "Koukej mami! Mám bebí!" Odjinud krom této blbě vypadající rány nikde krev netekla. Maximálně byl otlučený. A to co bylo otlučené se stejně zahojí, pokud se nějak extra nebude přepínat. Hlavní bylo že neměl nic zlomeného, protože byl žouželí. Žouželí v tomto. Pokud by byl dospělým vlkem nejspíše by z toho pádu měl pár kostí nakřupnutých. Matka se k němu přitulila. Následně řekla, že ho kdykoliv najde. To mu udělalo radost, ale rozhodně už se mu nelíbilo dál ležet. To co nečekal byla palčivá bolest. Podepřela ho, aby mu ulevila. Pomohlo to lehce. "Huh? Požor?" Nechápal moc význam jejích slov. Co bylo pozor? Znamenalo to, že se mu nic podobného už nemělo stát? Rozhodně to bylo záhadou, kterou chtěl co nejdříve rozlousknout. Nakonec mu ještě říkala jak jsou hory nebezpečné. "Byla velká kočka, nakonec přišel on a dal na záda. Z nich jsem spadl potom co kočka udělala bebí. Může za to on." Jako typické dítě. On za nic nemohl, on byl svatý, ale pravdou bylo, že kdyby ho Faust držel za kůži na krku tak by se nic z toho nestalo. Při tomhle celém jednou packou právě ukazoval tam, kde se ještě před chvílí nacházel Faust. "Já byl pozor." Pochválil tím sám sebe. Aspoň někdo ho musel pochválit když to nikdo jiný nedělal. Následně se matka ptala na otázku, které chvíli nerozuměl, ale pak mu došel význam těch slov. "Jo! Koukej!" Začal dělat pár kroků od ní, aby předvedl jak moc mu ta chůze šla. Sice to každým dalším krokem nepříjemně štípalo, ale dalo se na to zvyknout. Byl malé vlče, byl malé dítě. Cokoliv co se mu stalo a rozesmutnilo ho to za pár vteřin už neexistovalo pokud tu byl někdo, kdo se mu věnoval a rozptyloval ho.

Bolelo to, možná díky tomu se nechtěl probrat. Také dostal pořádnou ránu do hlavy. Mohl se někdo teda divit tomu, že tu ležel jako jakýsi hnědý blob? Navíc Enigma byl pořád vlčetem, jeho hlavička nebyla zrovna pevná co se týkalo jakýchkoliv otřesů, sice se říká že jsou malé děti, v tomto případě vlčata, žoužel jíž se nemůže nic stát, ale realita byla někde úplně jinde. Byli křehcí, cokoliv co se jim stalo mohlo být vážné, i když se to nezdálo a byla o ně až moc velká starost narozdíl od žoužele, kterou jeden mohl nechat tři dny někde mimo a ona dál chillovala. Rozhodně vlčata nebyla želatina. Kéž by.
Enigma se nakonec ale probral. Cítil totiž jako když se ho někdo dotýkal. Nebyl to někdo. Brzo jeho ouška slyšela vzdálený hlas matky. Snažil se všechno v sobě přemoct. A skutečně. Otevřel své dvoubarevné očka, tedy jedno dvoubarevné a druhé pouze jednobarevné. Naklonil hlavičku k mamce a začal bouchat svým ocáskem o zem. "Mamiii." Zapištěl. Jeho hlásek byl lehce chraplavý, ale nic co by se nedalo zvládnout. "Mami, ty našla. Mamiiii." Byl skutečně nadšený. Jako typické dítě. Nic se nestalo, nic ho nebolelo. Chtěl se začít sbírat ze země, ale bolelo to. "Bolííí." Přiznal nakonec smutně.

➵ Hraniční pohoří
Enigma na tom nebyl o nic lépe než druhý vlk. I když se snažil se držet čím mohl a prakticky zatínal své drápy do jeho těla aniž by si to uvědomoval. Možná mu tím způsoboval bolest, která nebyla příjemná. Jenže to co nečekal ani jeden bylo, že začne Faust padat. A to pěkně s Enigmou na zádech.
Jeho tělíčko schytalo první pořádnou ránu do žeber o kameny, což ho donutilo vykníknout. Ovšem bral to pořád jako hru, ještě díky bohu že se tohle dělo. Cítil neskutečně silnou bolest. Hlavně jak dál klouzal po kamenech směrem k jezeru. Pak přišla další rána, když ještě více padal. Praštil se také do hlavy. Najednou i pro tohohle malého vlka potemnělo. Všechno se propadlo spolu s ním do bezvědomí. Nic nereagoval. Ani na to, že mu voda lehce omývala zadní packy.

Čenichání mu tak nějak nezabralo tak dlouho jak si většina mohla myslet. Pořád byl malým vlčetem, kterého pozornost se přesouvala od jedné věci k druhé velmi rychle. Většinou se na jednu věc dokázal soustředit maximálně čtvrt hodiny a pak konec. Proto není divu, že ho nudné stopování dalších vlků přestalo bavit. Co dělal tedy místo něj? Hrál si. Co na to říct. Hrál si se svým ocáskem. Brzo se z ocásku stala celá zadní část těla na kterou viděl a rozhodně jí nepovažoval za svou. Až když se do ocasu hryzl zjistil, že to vlastně jeho bylo. Zaskučel jako kdyby ho na nože brali a hru ihned zavrhl. Chtělo by to někoho nebo něco, co by si s ním hrálo. Jenže nic takového tu neviděl. To už se mu ale k čenichu dostal neznámý pach. Neměl jak tušit že jde o pumu. Pro něj to byl nový kamarád. Někdo s kým si mohl hrát. Otáčel hlavičkou, aby tohohle nového kámoše našel v tom všem zmatku.
Jeho snaha najít kamaráda byla přerušena Faustem. Nestihl vůbec nějak reagovat jak byl z toho všeho hrr v šoku. Začal jej brát za kůži a tak se automaticky zcela podvědomě vyvěsil. Vhození na záda ho neskutečně bavilo. "Víííí. To je nějaká hla?" Zeptal se vlka stále se držící jako klíště jeho zad. Nehodlal se pouštět. Líbilo se mu jak tu cestoval. Jakému malému vlkovi by se to nelíbilo? Měl vlastně zdarma taxíka na nové území, které by nejspíše s rodiči takto brzo nenavštívil.
➵ Jezero smrti