Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<~ Území smečky
Nové pocity, nové pachy a celkově nové všechno. Jeho ouška se stáhla k hlavě jen co ucítil ten nový závan všeho. Dokonce se mu i po tomto intenzivním zážitku rozšířili zornice. Musel se až zastavit aby se vzpamatoval. Všechno to bylo nové. Všechno to bylo nepoznané. Ani si neuvědomoval, že se jeho ocásek začal hýbat. Hezky ze strany na stranu. Hezky sem tam jako metronom. Nechápal co to bylo za nový pohyb, který tohohle dne objevil, ale jistě se to vázalo na jeho pocity. Na tlamičce se mu vytvořil drobný úsměv. Tohle se mu líbilo. Tohle bylo to co bylo pro něj. "Koukej!" Vyhrkl ze sebe, ale pak přišlo to uvědomění, že tu byl vlastně úplně sám. Neměl kdo se na něj dívat a byl tu někdo kdo by ho chválil za jeho posuny. Stáhl zase uši k hlavě a uvědomoval si nyní, že společně s nimi se stahuje i ocásek a on celý celkově. Překvapení vystřídalo nenadálý smutek. Jako u klasického dítěte se jeho emoce měnily z minuty na minutu. Očima těkal po věcech co by mohl dělat. Byla tu jistě spousta věcí, které by mohl využít ke hře. Hrozně moc nových podnětů. Přesto se rozhodl pro ten nejvíce jednoduchý. Sklonil hlavu k zemi a čenichal. Chtěl zjistit cokoliv co se z toho dalo zjistit a pak by se na to mohl zeptat otce, jestli to dělal správně.

<~ Úkryt
Dlouho si zas pospal. Nejspíše se chtěl už za sebe cítit trapně jak neaktivní vlče vůči ostatním byl. Za svým dvojčetem zaostával až to byla ostuda nejvyššího kalibru. Když se probral a zvedl se ze země na své stálé vratké nohy, tak neviděl nikoho. Neuvědomoval si kde byla jeho rodina. Kde se to sakra všichni ztratili? Měl na sebe nějak upozornit nebo měl dále mlčet? Netušil. Nechápal to. Přesto měl chuť jít pryč. Objevit to tu. Zvedl svůj čumáček k nebi a nasál pachy okolí. Nejspíše i kdyby cítil svou rodinu tak by ji od ostatních pachů nerozlišil. Kde byla jeho matka vlastně? Neviděl ji s nimi odcházet. Neviděl ji už dlouho stejně jako zbytek rodiny a to vše jen svojí chybou.
Jedna packa následovala tu druhou. Postupně se učil zase chodit. Jako kdyby to nikdy předtím neuměl. Byl jako bambi. Kdyby znal tuhle referenci tak by si tak stoprocentně připadal. Nakonec se dostával postupně dále a dále. Nechtěl jít ale zase tak daleko, aby se neztratil úplně. Jen lehké prozkoumáníčko a pak zase rychle domů.
~> Hraniční pohoří

Sestra ho masakrovala, to se mu už vůbec nelíbilo, takže jeho řev se stupňoval na intenzivitě. Nechápal proč se s ním ta malá potvora musela prát, momentálně to byla v jeho očích potvora a ne hodná sestra, jakou si vždy přál. Nebo nepřál? Netušil jaké měl ještě nároky na rodinu, možná tak maximálně aby mu dala svatý pokoj a nechala ho se svobodně nadechnout.
Otec mu vysvětlil co je to sníh. To ho dostalo do nálady, že se skutečně chtěl jít podívat ven. Když se ale ten, který mu to říkal zvedal a matka je opouštěla kamsi pryč do hlubin jeskyně, rozhodl se, že se vydá raději dál. Za otcem ven. Co měl od takového venku očekávat? Bude vonět jinak? Chutnat jinak? Najednou jej popadl rapl z těch všech emocí a on se proto rozběhl ven co nejrychleji uměl a co nejvíce ho ty slabé nožky udrželi. Co to pro něj mělo připravené? Co to mohl asi objevit a jak bude vypadat ten sníh?
--) Avar

Byl ekvivalentem BATOLETE, opravdu si jeho otec myslel, že to dělal schválně? Batolata většinu času pamatují dobře obličeje pouze těch co vidí hodně často, matku si pamatují třebas stále podle rytmu jejího srdce, stále je tak krásně uklidňuje. Ale otce prostě neviděl tak často, skoro vůbec. Pamatoval si ho jen jako hnědý flek, který velmi snadno mohl zaměnit za matku. Nikdo neměl právo ho soudit za to, že se choval jako BATOLE, kterým skutečně I BYL. Sotva se po doupěti plazil, ochutnával nějakéto první pevné jidlo, které bylo zas v lidském světě zaměněno za příkrmy a rozhodně se snažil mluvit svou malou slovní zásobou. Vlčí vývoj byl urychlený, ale rozhodně se nemohl narodit s inteligencí, která by si pamatovala vše. Nebyl Merlin, nebyl dalším inteligentním. On byl jen a pouze malé dítko, které se sotva naučilo významy tří slov a hned od něj otec čekal až moc. Snažil se mu vysvětlit, že on je jeho otec a Enigma se jal horlivě vrtět hlavou. Na jeho tvářích se objevovali i první slzičky vzteku. Rázem sebou flákl o zem a odmítal se jakkoliv hnout. "Neee, Yajo táta," Trval si na své verzi pravdy, každé batole v tomhle bylo tvrdohlavým mezkem. Než se naučí akceptovat realitu, bude to chtít ještě spoustu nervů. Začal se dokonce i na té zemi vrtět a různě vřískat, aby upozornil na fakt, že s tím opravdu nesouhlasí. No co, většina dětí má svá období vzdoru a na něj asi začínalo lézt to jeho, přesně na čas, aby si to rodiče také mohli solidně užít a trpět, že si vůbec nějaké to potomstvo udělali. Další slova otce naprosto ignoroval, protože se dál válel ve svém záchvatu vzteku. Ale jakmile řekl sníh, všechno pominulo, on se zase obrátil na packy a zvědavě naklonil hlavu. "Níh?" Zeptal se ho nechápavě. Kradoucí se konečně ke svému pravému otci jako kdyby se záchvat, co proběhl před chvilkou nestal.

Nikam neutíkal. To možná bylo to hlavní co potřeboval slyšet. Zase pociťoval v sobě jakousi jistotu, že mu hlavní dospělý nikam neuteče. Jednoho dne se naučí pořádně mluvit a bude za ostatníma více než hulákat jejich jména. Už teď si byl o dost jistější tím, co z něj vypadávalo za slova.
Dostali se k jeho rodině. Maminka mu chtěla odejít? Pryč jako ten Yaro? Horlivě zavrtěl hlavou. "Neeee" Snažil se jí přesvědčit o opaku, že rozhodně od nich pauzu nepotřebuje, že prostě to dá s nima všema. Enigma jí nechtěl pouštět ze svého "sevření." Ihned k ní proto přispěchal a chytl se packama její nohy. "Máma." Takto se předtím vlčice označovala. Moc dobře si to pamatoval. Protože většina jí takto chtěla označovat. Ten divný hnědý vlk mu nabízel nějakého divného králíka. Misto toho se držel matčiny packy jako kdyby mu na tom závisel celý život. Podíval se na Yara a popotáhl své neviditelné slzičky. "Táta." Ptal se na věci ohledně jich, které ho nezajímali. Jeho zajímalo jediné. Mít své dva leč jednoho vybraného rodiče u sebe. Illidana chtěla jít taky s mámou, ale on tu nechtěl zůstat skoro sám na toho druhého divného hnědého vlka. Netušil kdo to je, nelíbilo se mu, že mu nutil nějaké maso. Následně se ještě naposledy domotal k Yarovi. Obmotal se taky okolo jeho packy a sledoval Xandera nechápavým pohledem. V jeho očích se jiskřila i nedůvěra.

Yaro, Xander, Illiana a Vittani
Pořád mu opakoval že není k jídlu. Napadlo ho teda jediné a to vzít nějaký a to opravdu jakýkoliv klacík a začít ho žvýkat. "Ham ham." Dodal už spokojeně konzumující prostě klacek, to nejspíše mu do žaludku nepatřil, ale Enigma to vyřešil následovně. Nikdo ho nikdy neučil, že se klacíky nejí. Pro něj to momentálně bylo to jediné čím mohl zaplnit svůj žaludek. Krom teda pár Yarovo chlupů, které během žužlání jeho packy spolykal. Když se vydal za jeho rodinou, nechápavě ho pozoroval. "Yajooo" Zavolal za ním smutně. Odešla mu jeho hračka. Enigmy neschopnost mluvy ho nezastavovala v tom, aby využíval těch pár slov co se naučil. Nakonec se zvedl zas na své packy a neohrabaně se za ním rozběhl. Zas se zastavil až o jeho packu a začal ho tahat opatrně směrem pryč. Jasně mu tím dával najevo, že on si chce hrát dál. Že si jako oběť vybral jeho a rozhodně nechce být v obklopení dalších. Podíval se pohledem na Illianu. Pak přejel i Vittani a nakonec svého pravého biologického otce. "Ham ham" Dodal ve snaze, že mu někdo bude rozumět. Mezi zoubky měl ještě kousky klacíku, který mu zřejmě jako vydatný oběd nestačil. Nebo snídaně? Sotva tušil co je za denní dobu.

Užíval si pozornost toho vlka. Bral to mnohem více než jakýkoliv dospělý. Pro děti to hold bylo něco jiného. On si vybral momentálně Yara, že ho bude šikanovat. Překvapeně sledoval jak se mu snaží vysvětlit princip toho, jak by měl správně říct r. Pokusy o to se však setkali s hlavním neúspěchem. Neměl ještě tak rozkmitaný jazyk aby se mu povedlo něco takového. Vzdal to docela rychle. Nechtěl se víc trápit. Místo toho si chtěl hrát. Už začínal být naštvaný jak mu nerozuměl. Sice tohle bral jako hru, ale zároveň tím vyjadřoval že má hlad. Proto nakonec sedl před něj, zaklonil hlavu a neváhal ani vteřinu, aby to dal tedy ještě jasněji vědět. "Haaaam!" Tohle už skoro i zakřičel, aby to dal prostě najevo! Podíval se nakonec na toho vlka ještě naštvaně. Kdyby mohl, tak by mu za tohle upálil ocásek. Hlavou šlehl k tomu vlkovi, který jej předtím vláčel jako hard. Nyní ho ignoroval. A raději se věnoval těm dalším dvěma potvorám, které Enigma chtěl předtím taky sežrat. "Tata ham ham!" Napadlo ho ještě teda nakonec spojit, aby to Yarovi snad už docvaklo. Chtěl, aby mu sehnal potravu. Aby naplnil jeho břicho. Očima se snažil vyhledat ještě své dvojče, které momentálně nikde nemohl najít.

Připadal mu zajímavý. Byl jako někdo od koho se měl učit a zároveň jako taková velká přerostlá hračka. Líbil se mu! Hodně se mu líbil a díky tomu se na něj dokázal soustředit na více než jen pár minut. Takhle tu s ním byl a poslouchal co za znalosti mu ještě předá. Ale místo toho se ptal znovu na ta jména. Druhá varianta byla to co říkal! Nevzdělanec nevěděl co se mu maličký po mase toužící Enigma snaží říct? Na první variantu tudíž nereagoval a až na tu druhou začal horlivě nějak hýbat ocáskem, aby poznal že je tam to písmenko, co mu tolik dělalo problémy. Neměl ale už koule na to, aby se ho pokusil říct. Místo toho si jako svou oběť vybral Yarovu nohu. Líbilo se mu jak vyjekl leč to bylo tišší než si maličký ve své hlavě představoval. Neohroženě žužlal jeho nosu, jako kdyby to byla kost hozená psovi. Pro něj to teď byla hračka, jelikož nějak extra hry neznal. "Ham ham" A taky dost možná trošku měl hlad. Jak se vlkovi snažil svým pokusem, který odkoukal od sestry sdělit. Musel od ní odkoukávat věci, když sám byl v tomhle pomyslném závodě pozadu. Když mu hlavou ukázal ten směr k dalším. Zadíval se tam. Na chvíli dokonce pustil i jeho nohu, jen aby řekl další slůvko. "Ne" Snad tomuhle naprostému troubovi dojde, že si ho prostě teď Enigma přivlastnil a nedá se s tím nic dělat. Zase se jal do žužlání jeho nohy. Spokojeně si tak dožužlával tu srst, aby byla pěkně nasáklá jeho cintíčky.

Byl na sebe pyšný. Hrdě měl hlavičku zdviženou a vrtěl ocáskem, ještě když jeho slova zněla tak pozitivně. Takže líbí bude rozhodně pozitivní. Měl co dělat, aby mu došlo, že se ptá na jeho jméno. Matně se přehraboval ve své hlavičce a nakonec mu došlo, že nejspíše bude jedno z těch dvou jmen, které máti říkala vždy tak blízko sebe. Jedno z těch hodně podobných v jeho hlavičce. "Ciphel" Dostal ze sebe nakonec hrajíc si nejspíše na jeho sestru zcela poprvé v jeho životě. Nedocházelo mu to. Hlavičku otočil na mámu, aby mu ta slova schválila, ale nemohl jí mezi těmi vlky najednou najit. Zmocnila se ho asi pětisekundová panika, ale nakonec svou pozornost zase věnoval vlkovi. Vysvětlil mu, že to co má je ocásek. A že to co cítil právě byla radost. "Ladost" Zopakoval nakonec slovíčko co se mu nejvíc líbilo. Učil se tímto mluvit? Dost možná. Nepřemýšlel nad tím, co to vlastně mělo za význam. A pak si ještě vzpomněl na jedno co slyšel. Bylo to nejspíše označení té druhé hnědé rozmazané koule co viděl předtím a Yaro měl na sobě nějakou tu hnědou v jeho očích. Neznal rozdíl mezi krémovou a hnědou. Neváhal a "zakousl" se mu tak hravě do kotníku. "Tata" Bude to brát špatně? Bude to brát jeho pravý otec špatně? To teď neřešil.

Ten černý vlk, nebo spíš vlčice odcházel. Enigma se na ní smutně díval. Ale zastavil ho ten druhý. Ten co se na něj teď pokoušel mluvit. Zvedl k němu hlavičku a naklonil jí na stranu."Ja..." Pokoušel se napodobit. Nevšiml si ovšem jak ve své tlamě klade jazyk aby vyslovil to prokleté písmenko, které dělalo problém většině malých dětí včetně i těch na Mois Grisu. Chvíli opravdu usilovně přemýšlel, jak by si měl jazýček umístit. "Jajo" Dostal ze sebe po chvilce zcela nadšeně. Nadšeně se mu začalo něco vrtět u zadku. Ohlédl se za sebe neohrabaně, div nespadl na vlka čumákem a sledoval svůj ocásek, jak se vrtěl ze strany na stranu. Zvědavě se pak zase koukl na vlka s jasnou otázkou v očích. Co to jako je a co se to děje s mým tělem. Netušil, docela se toho i bál. Ale měl důvěru v tohohle Jaja, že mu to náležitě vysvětlí. Musel! Vybral si ho jako nového opatrovatele a poskytovale srandy, než ho přestane bavit a omrzí ho. Pak ho zase odkopne a půjde si hledat někoho nového na hru.

Hodně vlků na něj reagovalo. Ale on jediné co chtěl je dostat se pryč a všechno prozkoumat. Dokonce i jeho sestra po něm šla. Jen co ho ale vzal otec do tlamy, aby ho zase přenesl na určité místo, spustil sirénu. Řval z celých plic jako kdyby ho na nože brali. Tohohle vlka si nepamatoval, tohle nebyl ten hnědý blob jako byla máma, který mu byl příjemný. Kterému by svolil, aby se ho dotýkal. Kroutil se jako žížala.
Když ho pustil na zem a jal se jim ukazovat zajíce, probodl ho pohledem. Už v tomhle věku takto dokonale uměl pohledem soudit. Nakonec si jen odfrkl jako kůň, šlehl hlavičkou hrdě vzhůru a vydal se zase pryč. Chtěl si získat něco k snědku on sám, chtěl to všechno svou tlamou objevit. Tohle si dal momentálně za úkol. Teď se chtěl soustředit pouze na tuhle jednu věc.
Zastavil se a svým pohledem se díval tam, kam většina těch velkých vlků zmizela. Bylo tam něco zajímavého? Ne, tam bylo moc dospělých. Svůj pohled šlehl na vlka, který mu momentálně připadal nejvíce zajímavý. Na rozdíl od jeho rodiny byl světlý. Pořád tak jako neohrabaně se k němu rozběhl, co nejrychleji mohl, aby ho nikdo z rodiny nemohl chytit. Zastavil se až po kotoulu o nohu vlka, kterým byl Yaro.

Sestra nebyla vůbec aktivní tak jak si myslel. Odtáhl se od ní a vyplázl na ní jazyk, jako kdyby jí chtěl olíznout, ale místo toho foukl vzduch. Udělalo to takové vtipně roztomilé: "Pffff" což se mu hrozně líbilo. Byl tím zvukem naprosto fascinován a dělal ho znovu a znovu.
No a pak se překutálel za mámou a zamrzl. Celou dobu zkoumal své packy. Znáte to. Takové ta fascinace malých dětí, když zjistí že mají nějakou část těla navíc o které ani nevěděli. Pro Enigmu to momentálně byli jeho packy. Obdivoval je, sám sobě je cpal do tlamy a snažil se jimi nejspíše udusit. Občas vydal dávivé zvuky. Enigma byl prostě idiot. Ale měl ještě právo na to být troubou.
A pak se zase přetočil na všechny čtyři, když tam přišel zajímavý vlk. Bylo mu naprosto jedno, že je otec zdravil, že tam Einar mluvil nějaké důležité věci o smečce. On se začal na vratkých nohách, které objevil před pár minutama, začal kymácet směrem k Razerovi. A co že ho jeho matka hlídala. Tenhle vlk byl mnohem zajímavější a když se bude chtít někdo stavět do cesty okusí s radostí jeho krev. Matka ho nemohla zastavit nějakou ohnivou bariérou!
Snažil se dostat momentálně Razerovi pod nohama kamsi pryč, směrem ke svobodě.

Matka byla nudná, měl reálně schopnost udržet pozornost na něčem cirka minutku, možná dvě. Jeho sestra, ta která mu nebyla podobná a on si myslel občas, že je ona, to víte, dětský mozeček, vypadala úžasně lákavě. Jako steak pro hladovějícího psa. Pokusil se zvednout, jeho nohy ho už sice udrželi, ale po pokusu o první pořádný krok zase skončil na zemi. Uznal že takhle se blíže k sestře nedostane. Zvolil tedy stejnou strategii co praktikoval do teď. Dopandil se k ní. Aneb kutálel se jako kdyby byl pandou. To co mohla sestra čekat bylo jedině kousnutí, šel jí po ocásku. To ho donutilo se i dokonce postavit. Sice se mu nožky ještě zdáli vratké jako Bambimu, ale motivace snít sestry ocásek či co to za hada bylo, byla mnohem větší než pocit vratkých nožiček. Udělal k němu jeden krok, druhý a pak se na něj svalil. Spokojeně si ho začal cpát do tlamy, bylo mu jedno že byl přidělaný k jejímu tělíčku, to nevnímal.

Útok na otce ho zřejmě vyčerpal více než si myslel. Poté co mu dostal svou packu z tlamy, kterou nehodlal pouštět totiž usnul. Netušil jak dlouho spal. Netušil jak dny ubíhaly, koncept času byl ještě složitým pojmem pro takový mozeček. Byl rád že vůbec něco viděl předtím.
Tohle probuzení už byl zrak lehce lepší, dařilo se mu zaostřit na ostatní členy v úkrytu. Maminka už byla lehce ostřejší velký blob a druhý velký blob doslova zmizel. Kde sakra byl? Kam si do dovolil odejít? Opatrně se začal kutálet k mámě. Nebo spíš snažil se o postavení, nějakou práci nohou, ale místo toho zase skončil u kutálení. Tento milník mile rád věnuje své sestře.
Jen co byl u matky, rozeřval se jako poplašná siréna, jako kdyby něco dost tušil. Hlavičkou hodil k místu, kde předtím byl druhý velký blob. Kde sakra byl? Proč se jeho zrak víc a víc zaostřoval? Cítil se navíc hladový! Neváhal matce zaútočit na kotníky!

Křik, proč vlastně vydával ten zvuk? Snažil se na sebe upozornit? To se mu povedlo, jeho sestra, kterou zprvu tipoval na matku se mu rozhodla ožužlat kožich, což Enigmu donutilo vřískat ještě více snad na celé kolo jako kdyby si úspěšně hrál na sirénu. Přidala se k němu i jeho sestra. Přeci jen dvojčata od prvních chvil začínala tvořit svůj chaos. Vřískali tam oba do chvíle než je jejich matka olízla na hlavičce. Nakonec je nasunula i ke struku, který automaticky vzal do své tlamičky a sál. Pracoval i packami na matčině bříšku v okolí struku, aby do sebe dostal co nejvíce životodárné tekutiny.
Sál, spal a celkově sílil. Pak to ale přišlo, největší zvrat jeho života. Jednou když se začal probouzet ze svého spánku, aby zase zahnal svůj hlad na svět vykouklo jedno z rudých očí. Překvapeně zacvakal zoubky a jal se rozostřeným zrakem objevovat co se tu vlastně nacházelo. Pak po dalších hodinách až dnech spánku začínalo druhé oko. Pomalu se otevíralo až nakonec na svět vykouklo i ono. Díval se na všechno a všechny okolo sebe. Nakonec oči přeci jen zavřel zase, bylo to stejně rozmazané a nic moc nevykoukal.
Pak přišlo něco ale ještě víc záživnějšího pro rodiče. Jal se plazit kamsi dál od matky. Spíše to vypadalo jako že se neohrabaně kutálel, kousíček se plazil až k jejich otci. Neváhal ani chvíli a nacpal si jeho packu do miniaturní tlamičky. Co se tam vešlo bylo v ní. Nebál se i zatnout své jehličkové zoubky.