Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Mlžné pláně
Jeden by si snad i klepal na čelo s tím, kolik toho dneska tento maličký, teda ne už moc maličký, ale rozhodně mlaďoulinký vlček překonal. Mnohem více než za celý svůj život, což byla smutná realita vzhledem k tomu, že už oslavil první rok svého života. No což. Jeden nemohl být vždy dokonalý. Každý měl nějaký mouchy, ne? Ne, Enigmo, ty jsi zklamání. Dost hnědé zklamání. Ještě, že tě zachraňuje tvůj vzhled, chlapče. Ten dostane samice do kolen! Teda doufejme, že dostane samice do kolen. Nakonec si musel odkašlat. Jeho pohled se zaměřil na jeden podivný lehce prohlédnutelný či snad průsvitný nebo ještě transparentní kus ledu. Ten si tak visel na jednom čouhajícím převisu, na který by Enigma i dosáhl. Ano. hádáte správně. Byl to rampouch. První, který Enigma vůbec kdy viděl. Jaká to ironie. Možná až moc velká. Došel k němu. Postavil se na zadní jako jakási podivná surikata. Vlkokata a šup tam ten jazyk. Zprvu byla zábava olizovat ten kus ledu a zároveň do sebe nějakou tu nepatrnou vodu dostávat, ale pak? Oh shoot. Jazyk se mu přimrazil k tomuhle nanuku pro vlky. A on mohl jen valit oči. Vzpomněl si na matku. Jak mu říkala o ohni a jak se u ní díky tomu roztával sníh. Bude to určitě fungovat i na rampouch. Prvně se nic nedělo, i když si představoval jak se pomalu rozehřívá jeho jazyk. Ale pak konečně začal tvořit dostatečné teplo magií, že se jazyk oddělil od rampouchu za asistence Enigmovo trhání samo sebou. A pak? Skončil na zádech rozvalený ve sněhu. Připomínal sněhuláka. Sebral se na nohy a oklepal se. O tomto trapném okamžiku nikomu nesmí říct.
S tím už si všiml podivného žlutého mihotavého světla. Přiblížil se natolik, aby si ho očichal. A pak hup! Do neznáma dál!
-> Červená louka

1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů?

<- Začarovaný les
A hle! Zde byla další část území, která Enigmovi byla nová. Už jen co svým tmavým tělem vstoupil do mlhy se začínal cítit jaksi nejistě. Nebylo to tím, že by se mu nelíbila tahle úžasná nová podívaná, která hezky štípala v plicích, ale bylo to tím, že vlastně... nevěděl, co to mlha je. A kdo mohl za to, že byl v životě totálně nepřipravený? Jen on sám(A taky jeho hráč, ale to ignorujme) a ta podivná spavá nemoc, která postila značnou část ostrova, ale když tu předtím nebyla, tak na to neměl žádnou výmluvu. Měl se sám angažovat a žádat o výlety. Měl více svým sourozencům okusovat kotníky a různě je škádlit. Enigma skoro zahučel do díry, které si pod sněhem a skrz mlhu nevšiml. Zachytila se mu do ní packa a on se cítil nahraný! Už už si chtěl sednout, všechno to vzdát a jen sedět jako hromádka neštěstí, ale nakonec se kousl. Zvedl se a oklepal ze sebe sněhu, který se mu v dlouhé huňaté srsti s podsadou dokázal zachytit. Pak už neměl další omluvu pro to stát na místě. Chtěl objevit tyhle další hory, které se mu objevili v zorném poli.
-> Sněžné tesáky

<- Kvetoucí louka
Začarovaný les bylo něco, co Enigmu lákalo už jen z dálky. Les, který nebyl opadaný a nebyl to jehličnan? To co bylo za zvláštnost? Proč to bylo? Dokázal mu to někdo říct? Otočil se směrem, kde předtím byla matka, aby se jí zeptal, ale pak mu došlo, že s ním dávno není. Rozhodl se jít objevovat svět sám. Chtěl vidět jak vypadalo to ledové území kousek od nich, ale prvně chtěl vidět ještě ten druhý ostrov, který viděl ze špiček pohoří. Nebo aspoň jeho maličkou nepatrnou část, protože hory nebyly zase tak vysoké, aby měl před sebou ostrovy jako na dlani. Na to byla asi tamta hora. Ta, která se vždy tyčila z ostrovů jako obří majestát. Podíval se zase směrem k domovu. Nebylo nad čím se zastavit. Nebylo nad čím tu váhat. Musel jít. Musel se konečně postavit sám za sebe. Ovšem i zde vítr nepříjemně foukal. Uteče mu vůbec? Bude moci být někdy na území, kde sakra nefoukalo? Již jej to začínalo otravovat. Začínalo jej to štvát a deprimovat. Že cokoliv za území viděl, tak tam nebezpečně foukalo. Leč to zde s ním už házelo o trochu méně.
-> Mlžné pláně

<- Hraniční pohoří
Sešel z hor na louku pokrytou sněhem a zde s ním už vítr neházel tak jak se mu zlíbilo. Přesto byl silný. Silný tak, že se mu to vůbec nelíbilo a protestoval zamručením. Více s tím nezmohl. Co by měl dělat? Poručit samotným bohům, aby díky němu upravily počasí? Ha! To tak Enigmo! Každý by se ti vysmál do obličeje. Každý by z tebe měl tak akorát srandu. A proto když se poprvé dostal na neznámé území byl zmatený. Očka vystresovaně upřené dopředu. Co to bylo? Proč to bylo? Co se sakra mohlo dít? Proč se to mohlo dít? To byla otázka v jeho mysli, která se opakovala stále dokola. Jak svět fungoval mu bylo záhadou s tím, že se měsíce držel jen u matky. Ale teď? Teď měl konečně tu čest to všechno poznat. Podíval se na stopy ve sněhu. Prošel tu vlk! Více vlků! Rozeznával i kudy šli! Byl na sebe pyšný! Naučil se díky matce stopovat a to ho bavilo asi nejvíce. Přicházet na záhadu, kam spěly životy jiných. A kdo mu to teď mohl překazit? Ha! Žádná puma tu teď nebyla a i kdyby byla, tak už by jí Enigma taky něco ukázal.
-> Začarovaný les

<- Úkryt Oáza klidu
Oddělil se od matky a najednou byl sám. Byl sám za sebe. Nervózní a nejistý z toho, co se mohlo a mělo stát. Z toho co ho ještě mohlo potkat. Mohla tahle cesta změnit jeho život? Bál se toho, byl nejistý. Poprvé po dlouhé době zase měl cestovat sám a předtím ho přesně díky tomu přepadla divá zvěř. Puma přesněji řečeno. Podíval se ještě směrem za matkou, miloval ji. Tak moc ji zbožňoval a bolelo ho ji opouštět, ale potřeboval roztáhnout svá křídla. Osamostatnit se a stát se tím kým měl vždy být. Podíval se dokonce i směrem ke smečce. Byl tu někdo z nich? Kdokoliv, kdo by jej viděl? Kdo by na něj byl aspoň trochu pyšný? Kdo by mohl na to cokoliv říct? Ne. Nejspíše zde byl jediný ze své rodiny a zbytek smečky si ho pletl s jeho sestrou. Prokletí a zároveň požehnání. Ale kolik toho na něj mohla hodit ona, když byl Enigma s matkou? Vítr zde byl silný. Bouře se dostala až sem. Musel přivřít své oči, aby viděl na metr před sebe. Vítr si s jeho pohublým tělem házel jak se mu chtělo. Jako kdyby byl jen větvičkou, jenom lístečkem. Přesto odhodlaně šel dál. Zdolával tyhle horské hřebeny, co se jen dalo.
-> Kvetoucí louka

Usmál se na matku, když do něj dloubla čenichem ve snaze ho utěšit. "To zvládneme, mami. Mám tě rád a vždy budu." Snažil se jí povzbudit stejně tak jako ona povzbuzovala jeho. Byli tu pro sebe. Matka a syn. Proti celému světu klidně i.
To že byl jiný neznamenalo, že to bylo něco špatně. Naklonil hlavu na stranu. "Chápu nebo spíše se to všechno snažím pochopit." Kníkl Enigma smutným hlasem. Bylo to hodně zvláštní. Tohle všechno, co se dělo. Co tu musel pochopit. Kdyby je otec skutečně nutil, tak se ona za ně postaví. Pokyvoval hlavou. Pak se mu ale omlouvala. "Mami, to je v pořádku. Nemůžeš vědět všechno." Teď to byl Enigma, který do matky strčil čenichem, aby jí dodal odvahu s ním o tomto ošemetném tématu mluvit otevřeně.
Byl tu blázen, co prodával jiným vlkům magie. Překvapeně se na matku podíval. "Kdo by byl takový blázen a tohle dělal? Proč by to někdo dělal? Má z toho vůbec něco?" Ne, tohle bylo zde něj čiré šílenství.
Měl nasbírat síly a pak půjdou ven. Pokynul hlavou. Sebral se ze země a promnul si oko. Svědělo jej neskutečně. Nejspíše díky tomu, že se mu tam dostalo snítko. "To beru. Projít hory někam dál zní dobře." Přitakal matce s mírným úsměvem. Neváhal jí následovat.
Nakonec se však zastavil. "Jen mami? Já si na chvilku odběhnu. Chtěl bych něco vidět. Ale mám tě moc rád. Slibuji, že se brzo uvidíme" Otřel se o svou matku Enigma. A s tím už se maličký vlček oddělil.
-> Hraniční pohoří

9) Ohřej se v libovolném úkrytu

Zabolelo ho slyšet, že jejich malá sestřička stále spala, když matka odcházela. Znamenalo to, že nepřežila? Bolestivě vrtěl hlavou snažíce se tím snad odvrátit tu smrt samotnou. "To není možné... nemohla přeci..." Podíval se na matku. Hlas se mu zlomil. Ani o tom nechtěl přemýšlet více. Zadržovat slzy pro něj bylo mnohem těžší. Zadržovat je a nenechat je vyjít na povrh. Nemohla to být snad pravda. To co se dělo. Zamrkal, aby je rozehnal. Těch pár, co si přeci jen cestičku našlo. Trhaně se nadechl. Nebyl čas na to truchlit za mrtvé. Museli na ně vzpomínat jen v dobrém.
Neměl se tím trápit. Jenže on se nedokázal smířit s tím, že ho matka nazvala tak trochu omylem v jiných slovech. Neobvyklé. Když bylo něco neobvyklé, tak to bylo divné a omylné, to už se naučil. A ještě nebyla žádná magie, co by mu dovolila mít potomky. "Ale co když bych je chtěl mít? Co budu dělat pak? Budu muset být se samicí?" Zeptal se jí a upřel na ní pohledu, který mluvil jasně. Byl z toho zoufalý. Tohle na něj bylo ještě moc těžké téma. "Táta zrovna tak nevypadal. Spíše jako by ode mne očekával hodně, když jsem jediný samec v mém vrhu." Postěžoval si matce Enigma ohledně pocitů, které se otce týkali. Neznal ho a už si o něm myslel toto. No zlatý to syn.
Matka se jala do vysvětlování jakou magii vlastně měl. "Má někdo z nás vlastně jinou magii, když máte oba oheň?" Zeptal se ze zvědavosti. A pak mu dala na výběr. Zavrtěl hlavou. "Raději bych šel něco ulovit. Mám skutečně hlad." Pověděl matce s drobným úsměvem na rtech.

Matka stočila hlavu k němu a on ji věnoval chabý pokus o úsměv. Pokud sníh roztaje vzniknou potopy. Nejspíše to znamenalo, že se nahromadí velké množství vody a to pak ohrožuje obyvatele ostrovů. Aspoň takto to cítil a odvodil to z přirozené inteligence. Byl na sebe za to pyšný? Těžko říci. Nebyl na sebe nikdy pyšný. Nepoznal jaké to je mít sám sebe rád. Nemohla mu pomoci se sebepoznáním. Donutilo ho to zakňučet. "Co vlastně... Illiana? Pamatuji si jak byla dosti... ospalá. Neprobrala se, než jsme se my dva setkali?" Snažil se debatu odvrátit k něčemu jako byla jeho rodina. Říkala že je má přeci všechny ráda. Na smečkovém srazu se pokusí přijít na to kým je. No ne že by to bylo nějak slavné. Jak by mohl přijít na to kým je, když ani nevěděl kdo jsou ty ostatní?
Ptala se jestli si nechtěl o té orientaci promluvit. Podíval se do země. "Mohl bych mít za pomocí nějaké magie s jiným samcem potomky? Nechci vás s tátou nechat zcela bez nich. Ale zároveň... jde to?" Podíval se na matku zase. Netušil co by si o tom měl zjistit. Pak zmínila i magii. To pokynul hlavou. "Rád bych se něco takového naučil." Pošeptal tichým hlasem.

<- Tajga
Roztát znamenalo se proměnit ve vodu. Nebo spíše, že se sníh proměnil ve vodu. Pokyvoval hlavou. "Děje se to i u něčeho jiného než u sněhu? Nebo to je jediná věc, která taje?" Zeptal se matky zvědavým hlasem. Bylo toho tolik, co chtěl o zdejším světě zjistit. Odhodlaně zvedl hlavu, aby se ji podíval do očí. Leč její odpověď mu zase hlavu srazila. Chtěla, aby byli opět vlčaty. "Byla a jsi skvělá máma. Věnovala ses mi řádně a zachránila si mne před... sežráním. Není všem dnům konec, pořád jsem docela malé vlče. Tak co na to říkáš, mami? Prožijeme společně ještě nějaké dobrodružství než se vydám objevovat svět?" Podotkl nakonec s drobným úsměvem. Snažil se je oba dva podpořit a zahnat chmůrné myšlenky, které se objevili stejně jako ty mraky nad tajgou.
Bylo to neobvyklé. Byl snad rozbitý jen díky tomu, že se mu líbilo stejné pohlaví? Měl by se snad jít někam uzdravit? Měl by to nějak řešit? Měl by volat z plna hrdla o pomoc? Další slova matky byla podporující. "Já bych měl najít sám sebe. Měl bych si urovnat tyhle pocity. Jen... když si vzpomenu na toho vlka, co mne zachránil cítím jak mi hoří tváře a srdce trochu buší rychleji. Je to díky tomu, že to udělal? Je to protože byl pěkný? Budu tohle ještě někdy cítit? Potřebuju si ve své hlavě tento zmatek urovnat." Cítil jak znovu rudnul ve tvářích. Proč?! Proč se to stále dělo? On chtěl pokoj. Nechtěl tohle prožívat.
Dorazili do úkrytu a on se rozvalil. Oddechoval těžce. Matka mezitím rozdělala oheň. Donutilo ho cuknout hlavou a podívat se směrem k ní. Tohle znamenalo roztávat. Vypadalo to vskutku zajímavě. "Oh, představoval jsem si to víc... drastické. Jako potopu." Uchechtl se tomu pobaveným hlasem a sbíral své dlouhé tělo ze země. Posadil se spíše a sledoval fascinovaně oheň.

Chtělo to aby roztál sníh. Podíval se na matku. Ono tohle bílé někdy roztávalo? Podíval se znovu na zem. Na tu bílou pokrývku. Naklonil lehce hlavu na stranu. Strčil do něj packou, do takové větší kupičky. Projel jím chlad, jak se sníh dostal mezi polštářky. "Ono to někdy roztává? Co je vůbec za slovíčko roztaje? Co se s ním stane? Zmizí? Nebo prostě se změní v něco jiného?" Zeptal se matky. Nikdy neviděl cokoliv jiného než zimu a slabý začátek jara. Dostalo se mu dokonce i vysvětlení kým byli ti bohové. Kdo to vlastně skutečně byl. Matka uctívala zemi. Neuměl si pod tím představit nějak více. Podíval se na stromy. Byla tohle příroda? Dalo se tak brát cokoliv kolem nich? Podíval se na packy. Tak jak to dělal často. Bylo to pro něj gesto, když se nad něčím chtěl skutečně zamyslet. "Mohu je nějak odprosit, abych... nemusel tak rychle dospět? Nebo se to nedá? Nechci dospět, když se necítím být vůbec dospělý. Necítím se být připravený na to, co to dospělost je. Co to obsahuje. Nevím ani jestli se mi někdo líbí. Nevím o tom nic a to se očekává, že bych jednou měl mít vztah jako ty a táta. Jenže já si... to neumím představit." Přiznal a odmlčel se. Nepotřeboval před matkou vypadat ještě hůř.
Hanka odešla. Nebyl jí po tom, co ho zaměnila se sestrou schopen ani odpovědět. Byl samec a dokud nepromluvili, byli se sestrou stejní. Byl jediný samec ve vrhu čtyř vlčat. "A co když se... necítím jako samec? Jak by se takový samec měl vlastně cítit? Měl bych... něco vnímat? Přijde mi, že díky tomu spánku neznám ani sám sebe." Započal svou myšlenku. S tím udělal pár kroků, aby mohl skrz koruny stromů vidět nebe. Leč to byly jehličnany, stále uměli dokonale zablokovat výhledu. Vybavoval si ty okamžiky s tím vlkem, kterého potkal. Vzpomínal si na něj. Na jeho vůni. Cítil jak mu rudnou tváře. "Mami? Co když...se mi líbí samci spíše než vlčice?" Zeptal se jí nakonec tichým hlasem. Ovšem z tohohle nemohl soudit. "Bude to nějaký problém? Bude mne pak mít táta méně rád?" Zeptal se jí se smutným hlasem.
Na to ale nebylo prostoru, když se teď společně s matkou plížili. Nechával se od ní opravovat. Vždy dbal na to, aby to ihned napravil. Kývl hlavou na matku, jakože chápe to co se mu snaží říct. Ale nestihl už více reagovat.
Vše utichlo. Následovaly momenty před katastrofou. Momenty, kterým by se nejraději vyhnul. To co následovalo bylo snad i peklo na zemi. Vítr si s ním zahrával jako s hadrovou panenkou a udržet se u matky bylo neuvěřitelně těžké. Instinktivně se přitiskl více k zemi a pohyboval se takto vedle ní nebo spíše se o to snažil, Neustále byl větrem házen zpět. Jako kdyby byl jednou ze sněhových vloček. Ztratila se mu v tom hustém sněžení. Už chtěl po ní zavolat, ale pak si toho všiml. Vzplanula. Dohnal jí s neuvěřitelným vypětím sil. To že byli bludní Holanďané mu moc nepřidávalo. Slyšet matku v tom větru bylo také něco. Sotva se k němu slova dostala. Do úkrytu vpadl jak Němci do krytu, či jak se to přirovnání říká. Rozmázl se tam jak široký, tak dlouhý.
-> Oáza klidu

Kýval hlavou nad věděním matky. Nasával jako houba. Nasával vše, co se dalo. Potřeboval dohnat absenci většiny jeho dětství. "Předpokládám, abych mohl chodit v souladu s trávou,,, tak to chce nějaké zkušenosti?" Zeptal se matky a upřel na ni pohled. Zvídavý, který uměli věnovat jen vlčata svým rodičům nebo mentorům. Potřeboval se toho dozvědět co nejvíce. Než se vyrazí cestovat životem tak nějak sám. Leč naposledy se mu to šeredně vymstilo. Byl napaden pumou. A to nedopadlo teda nějak slavně. Nebo to nebyla puma, ale něco jiného? Paměť tento velice traumatický event vytěsnila. Zajímavé jak mohla fungovat něčí hlava. Na nějakém blokování eventů.
Jediným důvodem bylo, že si bohové zahrávali s životy. Překvapeně se podíval na nebe. Byli tam ti bohové? Nebo to bylo nějaké zvíře? Cítil z hlasu matky, že to bude něco víc. "Co jsou to ti bohové?" Zeptal se Cinder a věnoval ji pohled, který by se dal považovat za psí očka.
Pokýval hlavou na další lekci matky. a pak? Byl označen za svou sestru. Stáhl uši k hlavě. "Jsem skutečně... tak neznámý, že si mne ostatní pletou s mou sestrou? Jsem vůbec sám sebou? Jsem vůbec samec?" Zeptal se své matky smutným hlasem. Nevěděl co si o tomto myslet. Byl zmatený. Nevěděl kdo je on sám. A to byl ten problém.
Kýval hlavou na matky slova. Bylo tedy načase zkusit tu její taktiku. Přikrčil se a hledal za pomocí čenichu stopy. Dával si na to skutečný pozor na to, aby věnoval pozornost detailů. Chvilku se motal v kruzích jako bludný holanďan a pak! Podařilo se mu zachytit stopu. "Mami! Hele" Zašeptal a poukázal na kapky krve.

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 1/4

< - Hraniční pohoří
Matka mu zabořila hlavu do srsti. Překvapeně zastřihal uchem. Nečekal, že mu to bude opětovat. Bylo to něco, co dokázalo jeho srdce nechat tlouct. Ne jako kdyby byl zamilovaný do cizí samice. Ale rodinnou nefalšovanou láskou. Latinsky se označovala jako Storge. "Děkuji, mami. Taky tě mám rád." Zmohl se jí zašeptat on. Bylo to pro něj důležitá chvilka. Taková, která se jednou stane core memory.
Byl ovšem čas vydat se dál. Poučení o tom, že k hledání kořisti je dobrý les. Pokyvoval hlavou jen co mu to matka líčila. Bude si na to pamatovat. "A pokud bych chtěl lovit na louce? Dalo by se?" Zeptal se nakonec. Leč to možná pro někoho mohla být hloupá otázka, tak on byl vlče které se teprve o lovu učilo.
Prodrali se skalisky a vklouzli mezi stromy, které mu připadali jako ze snu. Něco takového doposud neviděl. Fascinovaně se na ně díval. Měl během toho uši stažené k hlavě. Jako kdyby se díval na něco velkého. V očkách se mu zalesklo. Byla to zajisté fascinace tímto vším. Nakonec jej z tohoto vytrhl hlas matky. Vnímal, že byla více uklidněná. Napětí jejího těla pominulo. Jako kdyby jí tu bylo příjemněji. "Je nějakého důvodu, proč sem magie přenáší vlky?" Napadla ho tato otázka. A proč zrovna tyto vlky. Byl pro to nějaký větší důvod? Měli zde s nimi nějakého plánu?
Matka se jala do učení. Vnímal jak je mu v něm tepleji než tomu bylo na pohoří. Nefoukal tu tolik vítr a dokonce se k nim nedostávalo tolik vloček. Překvapeně se podíval na jednu, která mu spadla na čenich. Po další vločce už cvakl tlamou. Pobaveně během toho zavrtěl ocasem. Opakoval tak několikrát, že se snažil vločky chytit do tlamy. Ovšem když matka chtěla, aby soustředil pozornost a hlavně zrak na stopy, tak se otočil. Všímal si jich. "Skutečně každý? Jsme všichni tak těžký? Nebo je nějaký tvor, který je nezanechává?" Zeptal se matky zaujatě. Zmiňovala se, že díky jejich počtu si nemohou dovolit větší kořist. Chápavě pokynul hlavou. Sledoval jak se matka snaží kreslit. Bylo to pro něj dosti edukující. Podobně vypadaly stopy zajíce. "Co nejtišeji? Jak mám chodit tiše?" Tázal se matky.
Pokusil se udělat pár tichých kroků. Díky jeho výšce a dlouhým párátkovitým nohám mu to šlo, ale pořád jeho kroky nebyly tak tiché. Sníh křupal pod jeho packami.



2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V) - splněno
3) Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem! - splněno

Věděl to, že byl nejspíše sobecký. Byli tu i jiní jeho sourozenci, kteří společně s ním přišli o to dětství. Kteří už neměli možnost se vrátit časem a vynahradit si to. Ty momenty společně s jejich matkou. A pak mu to došlo. On nevěděl, jak vypadal jeho otec. Pamatoval si jej matně. "Mami? Já už nevím jak vypadal táta... nepamatuji si ho. Vím jen že... byl jinak barevný, měl delší srst na hlavě a krku. A vím jak voněl. Více ne." Přiznal se matce s touto děsivou novinkou, která jej dokázala ochromit. Nepamatoval si něco tak důležitého. Matka do něj dloubla. Učil se toho teď tolik o světě. Tolik nových věcí, které nemohl doteď prožít. A teď? Teď je konečně prožíval. Bylo to tak divné. Všechno se učit v tomto jeho věku. Jako kdyby tím byl nějak zpomalený.
Matka se snažila, aby se cítil dobře. Proto když se pokusila o úsměv, tak konečně udělal pár váhavých kroků k ní a objal ji. Tak jak jen vlk mohl dokázat. Spokojeně během toho vyfoukl vzduch ze svých plic. "Díky, Mami..." Zašeptal nakonec tichým hlasem. Cítil, že tohle objetí a cítění její blízkosti bylo přesně to, co potřeboval. Odtáhl se od ní. Bylo třeba se vydat na ten lov. A tak jak představila, tak se pomaličku vydal směrem k té Tajze, kterou popisovala. Svítalo. Svítalo se zajisté na lepší zítřky. Aspoň v jeho očích.
-> Tajga

Ne, to co viděl svítit nebylo slunce. Byl to měsíc. Jeho záře byla slabší. Byla noc. Noc, která pokrývala celé území. Jeho nohy po té době nepoužívání byli vratké. Trvalo mu, než si zvykl na nově nabytou velikost. Přesunul se blíže k matce a zahříval se u ohně. Poslouchal její vysvětlení. Uši musel stáhnout k hlavě. Vnímal uvnitř sebe smutek. Velký smutek. Promeškal většinu svého života díky spánku. Spánku, který nejspíše postihl celé ostrovy. Spánku, který byl pro něj až moc kritický. První rok jeho života nejspíše uplaval jako voda. Aspoň dle jeho těla. Stáhl uši k hlavě snad ještě více. Na doraz. "Moje dětství... je díky tomu pryč." Zamumlal nakonec skoro neslyšitelně. Hlas mu přeskakoval jako kdyby se po té době, co nebyl používaný stíhal změnit. Bohužel. Nejspíše za to mohl i spánek, že tak přeskakoval.
Zvedl hlavu v moment, co na něj matka pohlédla. Všiml si jejího pokynutí směrem ke sněhu. Shýbl se a nabral sníh do tlamy. Studená byla nepříjemná na zuby a na žaludek do kterého následně sice teplejší vodu, ale stále chladnou polkl. Oklepal se díky tomu. Srst na zádech se mu naježila. Matka navrhovala lov. Semkl pysky než nabral do tlamy další sníh. Nechal ho rozpustit a polkl, než se rozhodl jí odpovědět. "Dobře, půjdeme něco ulovit." Souhlasil nakonec bez protestů.

Ze slov, které mu matka řekla před velkým spánkem si pamatoval dosti, ale nestíhal reagovat natolik, aby ji už odpověděl. Místo toho si své odpovědi možná tak představoval během snění. Kde během něj měl živé sny o tom jak se baví s ostatními. Jak žije dál svůj život, přesto něco mu nepřipadalo zcela v pořádku. Jako kdyby to nebyla realita. Jako kdyby to celé bylo pouze jen jeden velký sen. Začínalo se to okolo něj rozpadat jak se probouzel. První co z reality dokázal vnímat byl chlad. Až moc nechutně lezavý chlad, který se mu dostával do jeho srsti. Až do morku kostí. Jako další se ozval žaludek. Žaludek, který jasně značil že byl prázdný a potřeboval naplnit. Jeho hrdlo se zdálo býti vyschlé. Potřeboval napojit.
Cuknul sebou, když ucítil to šťouchnutí. Párkrát musel zamrkat, aby si zvykl na slunce. Na denní svit. Podíval se na matku a pousmál se slabě. "Mami." Jeho hlas chraptěl. "Jak dlouho jsme byli mimo? Proč jsme byli..." Během té věty mu hlas přeskakoval jako teenagerům. Všechno tohle co promeškal. Všechno tohle, co pro něj uplynulo... mlaskl párkrát.