Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Jezero smrti
Vysvětila mu to. Nezlobila se na něj. Dokonce se dozvěděl i nový poznatek. U nich ve smečce byli léčitelé, kteří uměli léčit. "A jsou takový vlci i v jiných smečkách?" Zeptal se své matky. Potřeboval to vědět, až je půjde prozkoumávat. Chtěl toho co nejvíce prozkoumat. Kde vlastně byla Cipher? Počkat, nejsem já Cipher? Projelo mu hlavou. Pořád měl tu krizi ohledně svojí identity. Nechápal kdo vlastně byl. Kým vlastně byl a to na tom bylo asi to nejsložitější. Měl říct někomu dospělému, až příště bude chtít objevovat. "A ploč dospělému? Dospěli jsou nuda a akolat křičí jako ty." R mu stále příšerně dělalo problém. Ale začínal chápat, že ho asi nikdo nemohl dostatečně uchránit před tímhle vším. Nikdo ho nemohl zachránit před tím co na ně zaútočilo krom dospělých. Povzdechl si. Chtěla se s ním porozhlédnout po okolí a on to přijal. Šel tedy směrem k domovu kam ho ona popostčila nebo to nebyl domov?
Chvilku tady nasával okolní pachy. Občas zavrtěl ocasem. Ovšem pak přišla ta otázka, která ho zaujala nejvíce. Natočil na matku hlavu a přikývl. "Rád s tebou půjdu do kamkoliv jen ne domů" Odpověděl jí nadšeně.

Začala mu čistit tu ránu? Enigma se nechápavě díval na matku, chvíli to bolelo, ale pak to začalo tak prapodivně příjemně lechtat. Začal se tomu smát jako smyslů zmatený. "Mami, proč?" Zeptal se na jednoduchou otázku a překvapeně se na svou matku díval. Už se ani nesmál. Jako kdyby veškerý smích byl kde tam. Jako kdyby se teď zaměřoval jen na to proč to matka dělala. Tohle bylo ale něco co by se měl naučit. Jestli ještě nějaký zdravý úsudek měl.
Slova matky se mu rozhodně nelíbila. Naštvaně si odfrkl. "Tam nuda! Já chtěl hrát! Chtěl vidět co jinde! Všichni rozutekli, tak Cipher taky" furt sám sebe označoval jako svou sestru, i když mu každý vysvětlil, že on byl vlastně Enigma. "Teda Enigma taky." Tiše se tomu zasmál. Další slova matky ho rozhodně taky nepotěšila. "Si zlá." Jako klasické dítě měl svojí hlavu. Matka mu cokoliv mohla říkat a stejně si o tom myslel své, ale většina malých dětí byla v tomto podobných. Popostrčila ho a tohle se mu taky nelíbilo. Rozhodně se pak rozešel s hlavou vztyčenou jako nějaký král směrem ke smečce. Směrem kam ho popostrčila.
→ Hraniční pohoří

Sám nevěděl moc co se stalo. Proto sám obdivoval své tělo, sledoval co se stalo za škody. Měl ránu táhnoucí se přes zadek až k zadním nožkám, dokonce i přes ně se rána táhla. Nějaká část z něj z toho byla nadšená. Měl něco co nikdo jiný neměl. "Koukej mami! Mám bebí!" Odjinud krom této blbě vypadající rány nikde krev netekla. Maximálně byl otlučený. A to co bylo otlučené se stejně zahojí, pokud se nějak extra nebude přepínat. Hlavní bylo že neměl nic zlomeného, protože byl žouželí. Žouželí v tomto. Pokud by byl dospělým vlkem nejspíše by z toho pádu měl pár kostí nakřupnutých. Matka se k němu přitulila. Následně řekla, že ho kdykoliv najde. To mu udělalo radost, ale rozhodně už se mu nelíbilo dál ležet. To co nečekal byla palčivá bolest. Podepřela ho, aby mu ulevila. Pomohlo to lehce. "Huh? Požor?" Nechápal moc význam jejích slov. Co bylo pozor? Znamenalo to, že se mu nic podobného už nemělo stát? Rozhodně to bylo záhadou, kterou chtěl co nejdříve rozlousknout. Nakonec mu ještě říkala jak jsou hory nebezpečné. "Byla velká kočka, nakonec přišel on a dal na záda. Z nich jsem spadl potom co kočka udělala bebí. Může za to on." Jako typické dítě. On za nic nemohl, on byl svatý, ale pravdou bylo, že kdyby ho Faust držel za kůži na krku tak by se nic z toho nestalo. Při tomhle celém jednou packou právě ukazoval tam, kde se ještě před chvílí nacházel Faust. "Já byl pozor." Pochválil tím sám sebe. Aspoň někdo ho musel pochválit když to nikdo jiný nedělal. Následně se matka ptala na otázku, které chvíli nerozuměl, ale pak mu došel význam těch slov. "Jo! Koukej!" Začal dělat pár kroků od ní, aby předvedl jak moc mu ta chůze šla. Sice to každým dalším krokem nepříjemně štípalo, ale dalo se na to zvyknout. Byl malé vlče, byl malé dítě. Cokoliv co se mu stalo a rozesmutnilo ho to za pár vteřin už neexistovalo pokud tu byl někdo, kdo se mu věnoval a rozptyloval ho.

Bolelo to, možná díky tomu se nechtěl probrat. Také dostal pořádnou ránu do hlavy. Mohl se někdo teda divit tomu, že tu ležel jako jakýsi hnědý blob? Navíc Enigma byl pořád vlčetem, jeho hlavička nebyla zrovna pevná co se týkalo jakýchkoliv otřesů, sice se říká že jsou malé děti, v tomto případě vlčata, žoužel jíž se nemůže nic stát, ale realita byla někde úplně jinde. Byli křehcí, cokoliv co se jim stalo mohlo být vážné, i když se to nezdálo a byla o ně až moc velká starost narozdíl od žoužele, kterou jeden mohl nechat tři dny někde mimo a ona dál chillovala. Rozhodně vlčata nebyla želatina. Kéž by.
Enigma se nakonec ale probral. Cítil totiž jako když se ho někdo dotýkal. Nebyl to někdo. Brzo jeho ouška slyšela vzdálený hlas matky. Snažil se všechno v sobě přemoct. A skutečně. Otevřel své dvoubarevné očka, tedy jedno dvoubarevné a druhé pouze jednobarevné. Naklonil hlavičku k mamce a začal bouchat svým ocáskem o zem. "Mamiii." Zapištěl. Jeho hlásek byl lehce chraplavý, ale nic co by se nedalo zvládnout. "Mami, ty našla. Mamiiii." Byl skutečně nadšený. Jako typické dítě. Nic se nestalo, nic ho nebolelo. Chtěl se začít sbírat ze země, ale bolelo to. "Bolííí." Přiznal nakonec smutně.

➵ Hraniční pohoří
Enigma na tom nebyl o nic lépe než druhý vlk. I když se snažil se držet čím mohl a prakticky zatínal své drápy do jeho těla aniž by si to uvědomoval. Možná mu tím způsoboval bolest, která nebyla příjemná. Jenže to co nečekal ani jeden bylo, že začne Faust padat. A to pěkně s Enigmou na zádech.
Jeho tělíčko schytalo první pořádnou ránu do žeber o kameny, což ho donutilo vykníknout. Ovšem bral to pořád jako hru, ještě díky bohu že se tohle dělo. Cítil neskutečně silnou bolest. Hlavně jak dál klouzal po kamenech směrem k jezeru. Pak přišla další rána, když ještě více padal. Praštil se také do hlavy. Najednou i pro tohohle malého vlka potemnělo. Všechno se propadlo spolu s ním do bezvědomí. Nic nereagoval. Ani na to, že mu voda lehce omývala zadní packy.

Čenichání mu tak nějak nezabralo tak dlouho jak si většina mohla myslet. Pořád byl malým vlčetem, kterého pozornost se přesouvala od jedné věci k druhé velmi rychle. Většinou se na jednu věc dokázal soustředit maximálně čtvrt hodiny a pak konec. Proto není divu, že ho nudné stopování dalších vlků přestalo bavit. Co dělal tedy místo něj? Hrál si. Co na to říct. Hrál si se svým ocáskem. Brzo se z ocásku stala celá zadní část těla na kterou viděl a rozhodně jí nepovažoval za svou. Až když se do ocasu hryzl zjistil, že to vlastně jeho bylo. Zaskučel jako kdyby ho na nože brali a hru ihned zavrhl. Chtělo by to někoho nebo něco, co by si s ním hrálo. Jenže nic takového tu neviděl. To už se mu ale k čenichu dostal neznámý pach. Neměl jak tušit že jde o pumu. Pro něj to byl nový kamarád. Někdo s kým si mohl hrát. Otáčel hlavičkou, aby tohohle nového kámoše našel v tom všem zmatku.
Jeho snaha najít kamaráda byla přerušena Faustem. Nestihl vůbec nějak reagovat jak byl z toho všeho hrr v šoku. Začal jej brát za kůži a tak se automaticky zcela podvědomě vyvěsil. Vhození na záda ho neskutečně bavilo. "Víííí. To je nějaká hla?" Zeptal se vlka stále se držící jako klíště jeho zad. Nehodlal se pouštět. Líbilo se mu jak tu cestoval. Jakému malému vlkovi by se to nelíbilo? Měl vlastně zdarma taxíka na nové území, které by nejspíše s rodiči takto brzo nenavštívil.
➵ Jezero smrti

<~ Území smečky
Nové pocity, nové pachy a celkově nové všechno. Jeho ouška se stáhla k hlavě jen co ucítil ten nový závan všeho. Dokonce se mu i po tomto intenzivním zážitku rozšířili zornice. Musel se až zastavit aby se vzpamatoval. Všechno to bylo nové. Všechno to bylo nepoznané. Ani si neuvědomoval, že se jeho ocásek začal hýbat. Hezky ze strany na stranu. Hezky sem tam jako metronom. Nechápal co to bylo za nový pohyb, který tohohle dne objevil, ale jistě se to vázalo na jeho pocity. Na tlamičce se mu vytvořil drobný úsměv. Tohle se mu líbilo. Tohle bylo to co bylo pro něj. "Koukej!" Vyhrkl ze sebe, ale pak přišlo to uvědomění, že tu byl vlastně úplně sám. Neměl kdo se na něj dívat a byl tu někdo kdo by ho chválil za jeho posuny. Stáhl zase uši k hlavě a uvědomoval si nyní, že společně s nimi se stahuje i ocásek a on celý celkově. Překvapení vystřídalo nenadálý smutek. Jako u klasického dítěte se jeho emoce měnily z minuty na minutu. Očima těkal po věcech co by mohl dělat. Byla tu jistě spousta věcí, které by mohl využít ke hře. Hrozně moc nových podnětů. Přesto se rozhodl pro ten nejvíce jednoduchý. Sklonil hlavu k zemi a čenichal. Chtěl zjistit cokoliv co se z toho dalo zjistit a pak by se na to mohl zeptat otce, jestli to dělal správně.

<~ Úkryt
Dlouho si zas pospal. Nejspíše se chtěl už za sebe cítit trapně jak neaktivní vlče vůči ostatním byl. Za svým dvojčetem zaostával až to byla ostuda nejvyššího kalibru. Když se probral a zvedl se ze země na své stálé vratké nohy, tak neviděl nikoho. Neuvědomoval si kde byla jeho rodina. Kde se to sakra všichni ztratili? Měl na sebe nějak upozornit nebo měl dále mlčet? Netušil. Nechápal to. Přesto měl chuť jít pryč. Objevit to tu. Zvedl svůj čumáček k nebi a nasál pachy okolí. Nejspíše i kdyby cítil svou rodinu tak by ji od ostatních pachů nerozlišil. Kde byla jeho matka vlastně? Neviděl ji s nimi odcházet. Neviděl ji už dlouho stejně jako zbytek rodiny a to vše jen svojí chybou.
Jedna packa následovala tu druhou. Postupně se učil zase chodit. Jako kdyby to nikdy předtím neuměl. Byl jako bambi. Kdyby znal tuhle referenci tak by si tak stoprocentně připadal. Nakonec se dostával postupně dále a dále. Nechtěl jít ale zase tak daleko, aby se neztratil úplně. Jen lehké prozkoumáníčko a pak zase rychle domů.
~> Hraniční pohoří

Sestra ho masakrovala, to se mu už vůbec nelíbilo, takže jeho řev se stupňoval na intenzivitě. Nechápal proč se s ním ta malá potvora musela prát, momentálně to byla v jeho očích potvora a ne hodná sestra, jakou si vždy přál. Nebo nepřál? Netušil jaké měl ještě nároky na rodinu, možná tak maximálně aby mu dala svatý pokoj a nechala ho se svobodně nadechnout.
Otec mu vysvětlil co je to sníh. To ho dostalo do nálady, že se skutečně chtěl jít podívat ven. Když se ale ten, který mu to říkal zvedal a matka je opouštěla kamsi pryč do hlubin jeskyně, rozhodl se, že se vydá raději dál. Za otcem ven. Co měl od takového venku očekávat? Bude vonět jinak? Chutnat jinak? Najednou jej popadl rapl z těch všech emocí a on se proto rozběhl ven co nejrychleji uměl a co nejvíce ho ty slabé nožky udrželi. Co to pro něj mělo připravené? Co to mohl asi objevit a jak bude vypadat ten sníh?
--) Avar

Byl ekvivalentem BATOLETE, opravdu si jeho otec myslel, že to dělal schválně? Batolata většinu času pamatují dobře obličeje pouze těch co vidí hodně často, matku si pamatují třebas stále podle rytmu jejího srdce, stále je tak krásně uklidňuje. Ale otce prostě neviděl tak často, skoro vůbec. Pamatoval si ho jen jako hnědý flek, který velmi snadno mohl zaměnit za matku. Nikdo neměl právo ho soudit za to, že se choval jako BATOLE, kterým skutečně I BYL. Sotva se po doupěti plazil, ochutnával nějakéto první pevné jidlo, které bylo zas v lidském světě zaměněno za příkrmy a rozhodně se snažil mluvit svou malou slovní zásobou. Vlčí vývoj byl urychlený, ale rozhodně se nemohl narodit s inteligencí, která by si pamatovala vše. Nebyl Merlin, nebyl dalším inteligentním. On byl jen a pouze malé dítko, které se sotva naučilo významy tří slov a hned od něj otec čekal až moc. Snažil se mu vysvětlit, že on je jeho otec a Enigma se jal horlivě vrtět hlavou. Na jeho tvářích se objevovali i první slzičky vzteku. Rázem sebou flákl o zem a odmítal se jakkoliv hnout. "Neee, Yajo táta," Trval si na své verzi pravdy, každé batole v tomhle bylo tvrdohlavým mezkem. Než se naučí akceptovat realitu, bude to chtít ještě spoustu nervů. Začal se dokonce i na té zemi vrtět a různě vřískat, aby upozornil na fakt, že s tím opravdu nesouhlasí. No co, většina dětí má svá období vzdoru a na něj asi začínalo lézt to jeho, přesně na čas, aby si to rodiče také mohli solidně užít a trpět, že si vůbec nějaké to potomstvo udělali. Další slova otce naprosto ignoroval, protože se dál válel ve svém záchvatu vzteku. Ale jakmile řekl sníh, všechno pominulo, on se zase obrátil na packy a zvědavě naklonil hlavu. "Níh?" Zeptal se ho nechápavě. Kradoucí se konečně ke svému pravému otci jako kdyby se záchvat, co proběhl před chvilkou nestal.

Nikam neutíkal. To možná bylo to hlavní co potřeboval slyšet. Zase pociťoval v sobě jakousi jistotu, že mu hlavní dospělý nikam neuteče. Jednoho dne se naučí pořádně mluvit a bude za ostatníma více než hulákat jejich jména. Už teď si byl o dost jistější tím, co z něj vypadávalo za slova.
Dostali se k jeho rodině. Maminka mu chtěla odejít? Pryč jako ten Yaro? Horlivě zavrtěl hlavou. "Neeee" Snažil se jí přesvědčit o opaku, že rozhodně od nich pauzu nepotřebuje, že prostě to dá s nima všema. Enigma jí nechtěl pouštět ze svého "sevření." Ihned k ní proto přispěchal a chytl se packama její nohy. "Máma." Takto se předtím vlčice označovala. Moc dobře si to pamatoval. Protože většina jí takto chtěla označovat. Ten divný hnědý vlk mu nabízel nějakého divného králíka. Misto toho se držel matčiny packy jako kdyby mu na tom závisel celý život. Podíval se na Yara a popotáhl své neviditelné slzičky. "Táta." Ptal se na věci ohledně jich, které ho nezajímali. Jeho zajímalo jediné. Mít své dva leč jednoho vybraného rodiče u sebe. Illidana chtěla jít taky s mámou, ale on tu nechtěl zůstat skoro sám na toho druhého divného hnědého vlka. Netušil kdo to je, nelíbilo se mu, že mu nutil nějaké maso. Následně se ještě naposledy domotal k Yarovi. Obmotal se taky okolo jeho packy a sledoval Xandera nechápavým pohledem. V jeho očích se jiskřila i nedůvěra.

Yaro, Xander, Illiana a Vittani
Pořád mu opakoval že není k jídlu. Napadlo ho teda jediné a to vzít nějaký a to opravdu jakýkoliv klacík a začít ho žvýkat. "Ham ham." Dodal už spokojeně konzumující prostě klacek, to nejspíše mu do žaludku nepatřil, ale Enigma to vyřešil následovně. Nikdo ho nikdy neučil, že se klacíky nejí. Pro něj to momentálně bylo to jediné čím mohl zaplnit svůj žaludek. Krom teda pár Yarovo chlupů, které během žužlání jeho packy spolykal. Když se vydal za jeho rodinou, nechápavě ho pozoroval. "Yajooo" Zavolal za ním smutně. Odešla mu jeho hračka. Enigmy neschopnost mluvy ho nezastavovala v tom, aby využíval těch pár slov co se naučil. Nakonec se zvedl zas na své packy a neohrabaně se za ním rozběhl. Zas se zastavil až o jeho packu a začal ho tahat opatrně směrem pryč. Jasně mu tím dával najevo, že on si chce hrát dál. Že si jako oběť vybral jeho a rozhodně nechce být v obklopení dalších. Podíval se pohledem na Illianu. Pak přejel i Vittani a nakonec svého pravého biologického otce. "Ham ham" Dodal ve snaze, že mu někdo bude rozumět. Mezi zoubky měl ještě kousky klacíku, který mu zřejmě jako vydatný oběd nestačil. Nebo snídaně? Sotva tušil co je za denní dobu.

Užíval si pozornost toho vlka. Bral to mnohem více než jakýkoliv dospělý. Pro děti to hold bylo něco jiného. On si vybral momentálně Yara, že ho bude šikanovat. Překvapeně sledoval jak se mu snaží vysvětlit princip toho, jak by měl správně říct r. Pokusy o to se však setkali s hlavním neúspěchem. Neměl ještě tak rozkmitaný jazyk aby se mu povedlo něco takového. Vzdal to docela rychle. Nechtěl se víc trápit. Místo toho si chtěl hrát. Už začínal být naštvaný jak mu nerozuměl. Sice tohle bral jako hru, ale zároveň tím vyjadřoval že má hlad. Proto nakonec sedl před něj, zaklonil hlavu a neváhal ani vteřinu, aby to dal tedy ještě jasněji vědět. "Haaaam!" Tohle už skoro i zakřičel, aby to dal prostě najevo! Podíval se nakonec na toho vlka ještě naštvaně. Kdyby mohl, tak by mu za tohle upálil ocásek. Hlavou šlehl k tomu vlkovi, který jej předtím vláčel jako hard. Nyní ho ignoroval. A raději se věnoval těm dalším dvěma potvorám, které Enigma chtěl předtím taky sežrat. "Tata ham ham!" Napadlo ho ještě teda nakonec spojit, aby to Yarovi snad už docvaklo. Chtěl, aby mu sehnal potravu. Aby naplnil jeho břicho. Očima se snažil vyhledat ještě své dvojče, které momentálně nikde nemohl najít.

Připadal mu zajímavý. Byl jako někdo od koho se měl učit a zároveň jako taková velká přerostlá hračka. Líbil se mu! Hodně se mu líbil a díky tomu se na něj dokázal soustředit na více než jen pár minut. Takhle tu s ním byl a poslouchal co za znalosti mu ještě předá. Ale místo toho se ptal znovu na ta jména. Druhá varianta byla to co říkal! Nevzdělanec nevěděl co se mu maličký po mase toužící Enigma snaží říct? Na první variantu tudíž nereagoval a až na tu druhou začal horlivě nějak hýbat ocáskem, aby poznal že je tam to písmenko, co mu tolik dělalo problémy. Neměl ale už koule na to, aby se ho pokusil říct. Místo toho si jako svou oběť vybral Yarovu nohu. Líbilo se mu jak vyjekl leč to bylo tišší než si maličký ve své hlavě představoval. Neohroženě žužlal jeho nosu, jako kdyby to byla kost hozená psovi. Pro něj to teď byla hračka, jelikož nějak extra hry neznal. "Ham ham" A taky dost možná trošku měl hlad. Jak se vlkovi snažil svým pokusem, který odkoukal od sestry sdělit. Musel od ní odkoukávat věci, když sám byl v tomhle pomyslném závodě pozadu. Když mu hlavou ukázal ten směr k dalším. Zadíval se tam. Na chvíli dokonce pustil i jeho nohu, jen aby řekl další slůvko. "Ne" Snad tomuhle naprostému troubovi dojde, že si ho prostě teď Enigma přivlastnil a nedá se s tím nic dělat. Zase se jal do žužlání jeho nohy. Spokojeně si tak dožužlával tu srst, aby byla pěkně nasáklá jeho cintíčky.

Byl na sebe pyšný. Hrdě měl hlavičku zdviženou a vrtěl ocáskem, ještě když jeho slova zněla tak pozitivně. Takže líbí bude rozhodně pozitivní. Měl co dělat, aby mu došlo, že se ptá na jeho jméno. Matně se přehraboval ve své hlavičce a nakonec mu došlo, že nejspíše bude jedno z těch dvou jmen, které máti říkala vždy tak blízko sebe. Jedno z těch hodně podobných v jeho hlavičce. "Ciphel" Dostal ze sebe nakonec hrajíc si nejspíše na jeho sestru zcela poprvé v jeho životě. Nedocházelo mu to. Hlavičku otočil na mámu, aby mu ta slova schválila, ale nemohl jí mezi těmi vlky najednou najit. Zmocnila se ho asi pětisekundová panika, ale nakonec svou pozornost zase věnoval vlkovi. Vysvětlil mu, že to co má je ocásek. A že to co cítil právě byla radost. "Ladost" Zopakoval nakonec slovíčko co se mu nejvíc líbilo. Učil se tímto mluvit? Dost možná. Nepřemýšlel nad tím, co to vlastně mělo za význam. A pak si ještě vzpomněl na jedno co slyšel. Bylo to nejspíše označení té druhé hnědé rozmazané koule co viděl předtím a Yaro měl na sobě nějakou tu hnědou v jeho očích. Neznal rozdíl mezi krémovou a hnědou. Neváhal a "zakousl" se mu tak hravě do kotníku. "Tata" Bude to brát špatně? Bude to brát jeho pravý otec špatně? To teď neřešil.