Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Asi měl pravdu? Rozhodně jí měl! Byl to přece dokonalý a neskutečný a jedinečný Enigma! Jak jinak si zvednout ego! Teda ne že by to potřeboval. Matička mu hodila dobrý ego boosting. Podíval se na Vitt. "Nemusíš se ničemu bát. Teda ničeho. Promiň, slova mi připadají ještě občas těžká." Uchechtl se. Jo, slova byla těžká když jeden skoro rok nemluvil a pak mluvil a tlama se mu nezavřela. Jo, taková malá ukecaná hnědá kulička chlupů. Leč on nebyl maličký. Byl velký. Dost velký na to, aby ji se díval z výšky na většinu vlků. Aspoň z minimální výšky. Pět centimetrů třebas.
Chtěla aby se brzo probudila. To chtěl i on. Ale jestli to bylo tak jak matka říkala, tak moc v ní nevěřil. Zavrtěl hlavou. "Musíme jedině doufat. Nemyslím si, že se naše milovaná sestřička probere." Povzdechl si tiše. Ale bylo to hořkosladké. Velmi hořkosladké. Spíše hořké než sladké. A pak si to uvědomila. Něco zásadního. Pokyvoval hlavou. "To by se někam mělo zapsat, sestro." Zasmál se tomu. A pak souhlasila s lovem. "Jdeme jinam? Tady asi tolik toho neseženeme! A máma mi naučila jak stopovat." Hihňal se tomu.
-> Kvetoucí louka

Podíval se na svou sestru se soucitem. Rozdělili se. Ale to aspoň znamenalo, že dvě z jeho sester byli živé. Nějak se činily k světu. Uklidňovala sama sebe a on se musel pousmát. Pokýval na její slova. Byla jedna z nich. Určitě musela být v pořádku. "Určitě. Nemusíš se o ní bát. Je to přece jen naše Cipher." Zasmál se nakonec Enigma. Doufal, že se brzy setká i se svým dvojčetem a nebude to až bůh ví kdy.
Všiml si toho výrazu, když zmínil Illianu. Ona o tom nevěděla? "Ill... stále spí. Nevíme o ní nic s matkou. Nevíme kde naposledy zůstala. Ale... nejspíš se neprobrala." Zašeptal nakonec tuhle krutou pravdu, kterou rozebíral již se svou matkou. Ta mu k tomu řekla své. Jak to cítila ona. Leč ta realita bolela a bude bolet i nadále.
Ptala se dokonce i na matku. "Ano. Máma je v pořádku. Byli jsme po celou dobu spolu jen pak jsem se vydal trochu objevovat po vlastní ose. Ovšem otce jsem nepotkal. Už ani nevím jak vypadá a pokud on nebude mít zájem o to, se o nás zajímat, tak ten zájem neprojevím ani já." Protočil očima. Ne, nebude se nutit někomu, kdo o něj neprojevil ani špetku zájmu. Hlavně že to byl jediný synek. Ironie. Velká ironie. "Ah, já našel Konvalinku! Byla na takové divné louce u vysoké hory. A naučila mne o mocné léčivé bylině. Akorát jsem byl sám. Ale matka a já jsme chtěli lovit. Tak co kdybychom ulovili něco my dva?" Nabídl své sestře a po očku se na ní podíval.

Probral ho hlas. Nebylo to zrovna nějaké příjemné probuzení, které by si přál. Ale bylo to aspoň něco, co zajistilo, aby neprospal celou noc. Hlavně když měl tak velké plány. Ještě kdyby so jej hlas nespletl s dvojčetem. Protáhl se a zvedl se na dlouhé hubené nohy. "Vittani?" Věnoval ji stejnou otázku. Zíral na ni jako kdyby byla nějaká speciální. Jméno téhle sestry moc dobře věděl. Ale aspoň ona ho moc dobře poznala od milované sestry. "Ty hledáš sestru? Stalo se jí něco? Je Cipher v pořádku?" Jeho hlas se konečně ustáloval do hlubšího. Tohle byl další rozdíl mezi ní a milovanou sestrou. Sestrou, která narozdíl od něj šikanovala každého, kdo se byť jen pohnul a nadechl v její přítomnosti. Nebo aspoň tak mu to přišlo. Nečekal, že by na své sourozence narazil takto brzo. Udělal k Vitt pár opatrných kroků než si ji k sobě vzal do opatrného objetí. Takového vlčího. "Jsem rád, že jsi v pořádku a živá. Že nejsi jako Illiana." Doufal v to, že nikdo z nich nebude jako ona. Zavrtěl lehce ocáskem. "Nu povídej! Co si ty stihla za tu dobu, co jsme se rozdělili a já byl s matkou? Přeháněj koho si potkala a kde si ho potkala. Co zajímavého si viděla." Vyzval jí Enigma, aby se jeho sestra pořádně rozpovídala.

<- Kvetoucí louka
Toto možná bylo komické sledování. Představujeme vám pohádku o tom, jak se chrabrý rytíř Enigma třikrát ztratil, dostal existenční krizi a rozbil si tlamu, než vůbec dorazil domů za spanilou královnou Cinder. Nebo tak něco. Již dnes na vašich obrazovkách. Když se dostal totiž k Modráku, tak na něj zůstal civět jako na svatý obrázek. "A sakra. Mám pocit, že tohle není ten fialový les. Už jen díky tomu, že tohle je modrá a je tu jen jeden strom. Za to ale velký strom! Velký a divný strom... vypadá to tu jinak než jinde." Rozhlížel se zmateně kolem sebe. Jeden by se snad i začal bát, aby na něj nevyběhl jakýsi strážce lesa a nevyhuboval mu, co tady dělá a proč vůbec tady! Přece jen musel tyhle divné stromy, které se nacházeli kousek od sebe někdo chránit? Co když zrovna tenhle byl ochránce toho fialového lesa? Panečku, to je ale velmi působivá myšlenka. Jen si takové myšlení udrž, chlapče.
Ale potřeboval si již odpočinout. Potřeboval dát svému tělu nějakého odpočinku. Proto se posadil ke kořenům toho stromu a oddechoval. Snažil se dokonce i zavřít oči. A skutečně se to právě u tohoto stromu podařilo. Jen aby tu ovšem nebyl až moc dlouho.

<- Poušť
A tak se objevil zase na kvetoucí louce. Heresy! Tohle musela být černá magie! Tady byl zase sníh! "Chyběl si mi! Jsi mnohem lepší než to sypké cosi!" Vyjekl Enigma nadšeně a skočil do první větší kupičky sněhu. Zanechávající za sebou jen zrnka písku, která vypadala z jeho kožíšku. Hihňal se zase jako kdyby byl malým vlčetem, které si takto momentálně plnilo svůj sen! Až takto šťastný byl. Písek se mu skutečně nelíbil a ihned se dostal na seznam neoblíbených věcí. A že tam byl zatím jako jediná věc. Protože co si budeme. Zas tak dlouho aktivní Enigma nebyl. Z téhle louky už moc dobře věděl jak se dostat domů. Byl by to naprostý trouba, kdyby to neuměl určit. Ale chtělo se mu tam? Nemohl ještě chvilku objevovat?
Vylezl z kusy sněhu a podíval se za sebe. Stopy. No jasně! Buse si muset ulovit něco k jídlu! A teď kde byl ten les... kde jen byl, aby tam mohl ulovit něco dobrého do žaludku. Ah! Tamtím směrem! Určitě šel předtím tamtím směrem! Nemohl se přece jen tak ztratit, ne? Mohl... byl to Enigma. Nevyznal se sám v sobě což pak mimo území smečky.
-> Modrák

<- Tichá zátoka
Uklouznutí mu sice dalo zabrat, ale teď už jako kdyby se nic nestalo. Jako kdyby si před pár okamžiky nerozbil kokos na trošce ledu. To byl někdo zcela jiný! Ne tento švarný jinoch Enigma. Teda musel to přeci zahrát do outu, aby nebyl za toho exota on sám? Vymotat se z tiché zátoky obsahovalo i plavání kouskami. A proto když se objevil v poušti, tak měl pocit jako kdyby se mohl zbláznit.
Bylo tu teplo. Dost neobvyklé teplo. Takové, které ho donutilo i pochybovat o tom, že byl správně na místě určení a dozajista se musel přenést mimo ostrovy! Oh ne! Takto se asi domů už nedostane. Zemře v tomhle cosi. Podíval se překvapeně na písek, jenž se mu nabaloval do mokré srsti. "Chce mě to sežrat!" Vyjekl zoufale Enigma a snažil se to ze sebe sundat, ale tím to ještě více zhoršil.
Když se konečně více uklidnil a pochopil, že písek není ten nejhorší predátor, tak si odfrkl. Proč tu bylo teplo, žádný sníh? Bylo to snad jinde? Proč? Procházel poušť snad jak se dalo, zamotávající se do ní dokonale. Než usoudil. že se tomuto místu nedostalo zprávy, že má zapadat sněhem. No, dobře, jeho problém. On mu to sdělovat nebude.
-> Kvetoucí louka

10) Prozkoumej, jak zima ovlivňuje pouštní oblasti

<- Mlžné pláně
Na těch pláních s tou mlhou se dokázal tak dokonale zamotat, že skončil tady. Na území, které ještě doposud neviděl. Překvapeně těkal pohledem sem a tam. Dokonce se až i zastavil. Aby se ohlédl za sebe. Cítil zde pachy dvou vlků. Nejspíše rodinní příslušníci, kteří se před zimou šli schovat stejně jako chtěl teď on. Jenže to by ještě musel vědět kde. A kam tohle všechno vlastně vedlo. Ale přeci jen pokud se nevydá směrem vpřed, tak to nikdy nezjistí. Pokud neudělá ten první krok. A tak jej udělal a pak? Podjela mu packa a on bolestivě dopadl na zem. Cítil jak to všechno prolupalo v jeho těle s tím jak se rozplácl na zemi. Chvilku tam jen tak ležel jako jakási fešná vlčí rohožka než se z toho šoku rozbrečel. "Mamiii" Zakníkal mezi vzlykáním. Tak jako to dělají dítka, když si pořádně dají do čumáku. Takto tu vzlykal, fňukal a dožadoval se mámy další minuty. Než šok pominul. Přísahal by, že snad i zemřel! A to byla vskutku tragédie!
Pomalu se začal sbírat na packy. Stále ještě popotahující, ale už více uklidněný. Nic přímo nebolelo vyjma té hezky naražené brady, na všechny packy mohl došlápnout. Všiml si, že mu na tu zmrzlou kaluž odkapává z čenichu krev. To jak si ho narazil pořádně. Dostal se pomaličku k zátoce a podíval se na vodu. Následně vzal packu a ponořil jí do vody. Štípalo to, ale pak dokonce ponožil i samotný čumák a vypustil do vody pár bublinek. Bolelo to jako čert. Ale radil mu tak instinkt. Matka mu ránu vypalovala předtím, ale on neuměl oheň ovládnout natolik. Proto volil vodu. Odešel pár kroků od vody, teď už si dával pozor na zmrzlé kaluže. Posadil se a zavřel oči. V hlavě tiše napočítal do desíti. Pak otevřel oči. Vypadalo to, že se mu vyjma naraženého nosu nic nestalo. S tím už se zvedl zase, aby mohl pokračovat ve své cestě dál.
-> Poušť

8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu

<- Červená louka (Přes sněžné tesáky)
Jo, zážitek s Konvalinkou byl velice intenzivní. Jeden by ho dokázal nazvat až přímo emotivním. Poprvé se setkal tváří v tvář s vlkem, kterému nebylo pomoci. Který byl na tom zdravotně tak bídně, že se musel smířit s tím, že další jeho setkání s touto černou vlčicí nebude. Protože vlčice už dávno bude pod drnem. Jo, takto hezky narovinu řečeno. To ale přivádělo Enigmu k otázce, kdo zde pohřbíval těla dalších? Kdo pohřbívá těla těchto nebohých duší, když se k nim nedostane rodina včas? Přece je tu nenechají jako potravu pro divou zvěř? Ale kdo by si dovolil na ně. Na vlky. Neviděl zde většího dravce, který by si dovolil na dospělého vlka. Na vlčata ano, to prožil i on, ale dospělce? Rozkašlal se, protože mu vlítla vločka do čenichu. Pitomá vločka. Nemůže si dát pozor na to kam to letí? Nejspíše ale asi ne. Byla to jen prostě nevidomá vločka, která neměla vědomí jako oni. Vydechl obláček páry. Začínala mu být zima. Měl by někam za teplem jít.
->Tichá zátoka

<- Sněžné tesáky
Portál nebyl nic příjemného pro jeho žaludek, ale to měl hned další věc na svém seznamu splněnou. Dámy a pánové, tento vlček měl nově seznam toho, co chtěl splnit. Když tak dlouho byl jen v okolí smečky.
Jeho pohled se zachytil na vlčici. Seděla ve sněhu a něco tak láskyplně opečovávala. To co jej zarazilo ještě jako druhé byl její vzhled. Něco nebo spíše někoho mu připomínala. Dokonce i pachově. Ovšem byla pohublejší než on. Nebyla vůbec zdravá. Vydal se k ní. ”Ahoj.” Promluvil svým přeskakujícím hlasem. Vlčice se začala vyptávat na to jak se měl, co bylo nového. Jako by byla jeho starou známou. To ho docela donutilo se usmát. ”Jsem Enigma. Pocházím z Alateyské smečky. Dlouho jsme všichni spali a tak jsem se rozhodl prozkoumat celý svět, když už jsem přišel o většinu svého dětství. Navíc tak trochu o sobě pochybuju, že mám rád vlčice. Proto jsem se to hlavně asi vydal objevit bez mamky. Ona se sice tváří jako kdyby tomu rozuměla, ale… já v nitru vím, že chce být jen milou. Mám pocit jako kdyby se mnou bylo něco špatně. Však já je mám mít rád. Jsem samec! Jsem samec a mám se množit pak s nějakou slečnou. Ale… já nevím. Nedokážu si to představit. Nedokážu si představit se množit s nikým. Ani mít vztah s někým. Jsem divný? Jsem rozbitý? Navíc si mě každý plete s mou sestrou.” Odmlčel se a zadíval se jí do modrých očí. ”Promiň, že jsem to na tebe takhle hodil. Moje máma Cinder by tě hned nakrmila. Je to taková starostlivá vlčice.” Uchechtl se nad tím, že si vlastně povídal sám se sebou. Ale vlčice hltala každé jeho slovo. ”U nás doma se toho moc neděje teda aspoň já bych to tak řekl. Jen je tam nahoře taková sněhová bouře. Taková ta plískanice, která ti znemožní vidět na špičku vlastního čenichu! To víš, zima se tě na to nebude ptát. Aspoň takto jsem to od mamky slyšel. Že si země dělá, co se jí líbí stejně jako všichni bohové. Proto jsme tak dlouho všichni spali.” Zasmál se tomu. Enigma oproti ní vypadal ještě zdravě leč mu v břiše taky kručelo a měl pocit, jako kdyby se každou chvilku z hladu pozvracel. ”Hmm, co jsem naposledy zajímavého viděl? Těžko říct. Oh! Už vím. Tam kousek od smečky je takový fialový les. Vypadá docela zvláštně. Jeho stromy mají listy a ne jehličí, ale on stejně není holý jako všechny ostatní listnatý stromy. Vypadá to skutečně záhadně a navíc v jeho nitru je uvnitř tebe takový podivný pocit! Jako kdyby tě sledoval další pár očí, ale přesto jsi úplně sám.” Zasmál se tomu pobaveně. ”Ale co ty? Vypadáš… špatně. Jako kdyby to tvoje tělo vzdávalo, ale mysl byla silná.” Zeptal se ji nakonec a díval se na ni starostlivě.
Dostal ujištění, že se cítí zcela v pořádku a že by se spíše měl zadívat na květinu, kterou tak usilovně chránila. Jala se mu vysvětlit na co všechno byl dobrý. Že se vlastně jednalo o něco vhodného k léčení velkých neduhů. Podíval se tedy na ten červený kvítek, který vypadal jako kdyby měl každým dnem zemřít. Rozpadnout se v prach a přestat neexistovat. Díval se na něj a přemýšlel, co to vlastně mělo za smysl, jej takto udržovat. Vždyť stejně byl na sklonku života. Stejně jako Konvalinka. Podíval se ještě jednou na vlčici než se podíval na kvítek. Co vlastně přicházelo po tom, co život došel svého konce? Enigmu nikdo s konceptem smrti neseznámil a tak netušil, že by se něco mělo dočkat konce. Nevěděl, že po životě přichází vždy smrt a neexistovalo jinak. Ovšem vnitřní hlásek mu tak říkal. Vzpomněl si jak mu matka hubovala, když potkal tu pumu. Na tu bolest, kterou mu její rány způsobily. Na tu bolest, kterou pak musel prožívat. Bolel takto konec, který se ke květině blížil? Nebo to bylo něco mnohem méně bolestivého? Neměl tu matku, které by se mohl zeptat. Neměl tu nikoho dospělého, kdo by odpověděl na jeho otázky. Pouze vlčici a tu nechtěl těmito otázkami stresovat. Tu nechtěl stresovat něčím takovým, co by se mohlo dotknout jejího nitra. Nevěděl jak na tom vlčice byla po psychické stránce. Podíval se znovu proto na rostlinu. Existovalo věčného života? Existovalo něčemu, co vlkům mohlo umožnit být na téhle zemi navždy? Něco, co by jim dalo možnost pobíhat tu stále? Ale přesto… smrt byla leckdy osvobozením. A i když se mu to nechtělo zrovna přiznávat nahlas, tak to mohlo takto být i pro Konvalinku. Její tělo selhávalo, ale mysl se stále držela. Stále se snažila být pozitivní a úsměvavou, leč on by čekal její úmrtí každou chvilku. Bylo něco po smrti? Bylo něco po životě vůbec? Zrodí se jeden ještě jednou jen aby mohl projevit, že skutečně měl na to být? A pak se třeba stal bohem? A jak by jeden věděl, že už tu byl už předtím? Jak by se poznal ten první život a jak ten druhý? A co když jsme všichni vlastně jen další a další regenerace té jedné bytostí? A co když ta největší a nejvyšší entita se právě stala tamtou horou? Zadíval se na Nejvyšší horu, která se tyčila v dálce. Co když to ona byla ta úplně první bytost, která se dostala na tyto ostrovy a ostatní jsou jen další její životy? Jenže proč by tu byl kdokoliv další? A nebylo by to divné? Být zároveň svůj otec, matka a sourozenci? Pak dokonce i svůj partner? Brrr, to by bylo skutečně divné. Dávat si pusinky sám se sebou. Ale po životě přeci něco muselo být, ne? Nemohlo tohle všechno vést k ničemu. K čemu by pak existence tak těžká byla? K čemu by se jeden musel celý svůj život o něco snažit, jen aby pak zemřel a všichni zapomněli? Nebo existoval nějaký způsob jak po sobě zanechat nějaký odkaz? Jak dát všem najevo, že tu byl? Jak zanechat po sobě tak velkou stopu, aby si i následující generace říkali mezi sebou jeho jméno? Začínal se cítit depresivním. Že nevěděl, co vlastně po smrti bylo a on za ten rok neudělal nic, co by v případě, že by nebylo dalšího života, po sobě dokázal zanechat byť jen maličkého odkazu. Hlavně, když si ho každý stále a neustále pletl s jeho sestrou. “Ale já nejsem Cipher. Já nikdy nebudu Cipher… proč mne tedy tak každý vidí?” Zeptal se spíše řečnicky a podíval se na Konvalinku. Ne. Život je ještě pro něj krátký a on se dokáže odlišit od své sestry natolik, aby bylo známo i jeho jméno. Aby si jej vlci nepletli a věděli o koho se jedná. Kdo vlastně tento Enigma byl.
S tím si odkašlal. Usmál se na vlčici. "Díky, nyní vím co dělat." S tím už se zase vydal zpět směrem k portálu. Ještě naposledy se otočil směrem k vlčici s úsměvem. Zamával jí a hup. Už zase prošel směrem k domovu. Musel to vše povědět matce.
-> Mlžné pláně (přes Sněžné tesáky)

3) Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud)

<- Mlžné pláně
Jeden by si snad i klepal na čelo s tím, kolik toho dneska tento maličký, teda ne už moc maličký, ale rozhodně mlaďoulinký vlček překonal. Mnohem více než za celý svůj život, což byla smutná realita vzhledem k tomu, že už oslavil první rok svého života. No což. Jeden nemohl být vždy dokonalý. Každý měl nějaký mouchy, ne? Ne, Enigmo, ty jsi zklamání. Dost hnědé zklamání. Ještě, že tě zachraňuje tvůj vzhled, chlapče. Ten dostane samice do kolen! Teda doufejme, že dostane samice do kolen. Nakonec si musel odkašlat. Jeho pohled se zaměřil na jeden podivný lehce prohlédnutelný či snad průsvitný nebo ještě transparentní kus ledu. Ten si tak visel na jednom čouhajícím převisu, na který by Enigma i dosáhl. Ano. hádáte správně. Byl to rampouch. První, který Enigma vůbec kdy viděl. Jaká to ironie. Možná až moc velká. Došel k němu. Postavil se na zadní jako jakási podivná surikata. Vlkokata a šup tam ten jazyk. Zprvu byla zábava olizovat ten kus ledu a zároveň do sebe nějakou tu nepatrnou vodu dostávat, ale pak? Oh shoot. Jazyk se mu přimrazil k tomuhle nanuku pro vlky. A on mohl jen valit oči. Vzpomněl si na matku. Jak mu říkala o ohni a jak se u ní díky tomu roztával sníh. Bude to určitě fungovat i na rampouch. Prvně se nic nedělo, i když si představoval jak se pomalu rozehřívá jeho jazyk. Ale pak konečně začal tvořit dostatečné teplo magií, že se jazyk oddělil od rampouchu za asistence Enigmovo trhání samo sebou. A pak? Skončil na zádech rozvalený ve sněhu. Připomínal sněhuláka. Sebral se na nohy a oklepal se. O tomto trapném okamžiku nikomu nesmí říct.
S tím už si všiml podivného žlutého mihotavého světla. Přiblížil se natolik, aby si ho očichal. A pak hup! Do neznáma dál!
-> Červená louka

1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů?

<- Začarovaný les
A hle! Zde byla další část území, která Enigmovi byla nová. Už jen co svým tmavým tělem vstoupil do mlhy se začínal cítit jaksi nejistě. Nebylo to tím, že by se mu nelíbila tahle úžasná nová podívaná, která hezky štípala v plicích, ale bylo to tím, že vlastně... nevěděl, co to mlha je. A kdo mohl za to, že byl v životě totálně nepřipravený? Jen on sám(A taky jeho hráč, ale to ignorujme) a ta podivná spavá nemoc, která postila značnou část ostrova, ale když tu předtím nebyla, tak na to neměl žádnou výmluvu. Měl se sám angažovat a žádat o výlety. Měl více svým sourozencům okusovat kotníky a různě je škádlit. Enigma skoro zahučel do díry, které si pod sněhem a skrz mlhu nevšiml. Zachytila se mu do ní packa a on se cítil nahraný! Už už si chtěl sednout, všechno to vzdát a jen sedět jako hromádka neštěstí, ale nakonec se kousl. Zvedl se a oklepal ze sebe sněhu, který se mu v dlouhé huňaté srsti s podsadou dokázal zachytit. Pak už neměl další omluvu pro to stát na místě. Chtěl objevit tyhle další hory, které se mu objevili v zorném poli.
-> Sněžné tesáky

<- Kvetoucí louka
Začarovaný les bylo něco, co Enigmu lákalo už jen z dálky. Les, který nebyl opadaný a nebyl to jehličnan? To co bylo za zvláštnost? Proč to bylo? Dokázal mu to někdo říct? Otočil se směrem, kde předtím byla matka, aby se jí zeptal, ale pak mu došlo, že s ním dávno není. Rozhodl se jít objevovat svět sám. Chtěl vidět jak vypadalo to ledové území kousek od nich, ale prvně chtěl vidět ještě ten druhý ostrov, který viděl ze špiček pohoří. Nebo aspoň jeho maličkou nepatrnou část, protože hory nebyly zase tak vysoké, aby měl před sebou ostrovy jako na dlani. Na to byla asi tamta hora. Ta, která se vždy tyčila z ostrovů jako obří majestát. Podíval se zase směrem k domovu. Nebylo nad čím se zastavit. Nebylo nad čím tu váhat. Musel jít. Musel se konečně postavit sám za sebe. Ovšem i zde vítr nepříjemně foukal. Uteče mu vůbec? Bude moci být někdy na území, kde sakra nefoukalo? Již jej to začínalo otravovat. Začínalo jej to štvát a deprimovat. Že cokoliv za území viděl, tak tam nebezpečně foukalo. Leč to zde s ním už házelo o trochu méně.
-> Mlžné pláně

<- Hraniční pohoří
Sešel z hor na louku pokrytou sněhem a zde s ním už vítr neházel tak jak se mu zlíbilo. Přesto byl silný. Silný tak, že se mu to vůbec nelíbilo a protestoval zamručením. Více s tím nezmohl. Co by měl dělat? Poručit samotným bohům, aby díky němu upravily počasí? Ha! To tak Enigmo! Každý by se ti vysmál do obličeje. Každý by z tebe měl tak akorát srandu. A proto když se poprvé dostal na neznámé území byl zmatený. Očka vystresovaně upřené dopředu. Co to bylo? Proč to bylo? Co se sakra mohlo dít? Proč se to mohlo dít? To byla otázka v jeho mysli, která se opakovala stále dokola. Jak svět fungoval mu bylo záhadou s tím, že se měsíce držel jen u matky. Ale teď? Teď měl konečně tu čest to všechno poznat. Podíval se na stopy ve sněhu. Prošel tu vlk! Více vlků! Rozeznával i kudy šli! Byl na sebe pyšný! Naučil se díky matce stopovat a to ho bavilo asi nejvíce. Přicházet na záhadu, kam spěly životy jiných. A kdo mu to teď mohl překazit? Ha! Žádná puma tu teď nebyla a i kdyby byla, tak už by jí Enigma taky něco ukázal.
-> Začarovaný les

<- Úkryt Oáza klidu
Oddělil se od matky a najednou byl sám. Byl sám za sebe. Nervózní a nejistý z toho, co se mohlo a mělo stát. Z toho co ho ještě mohlo potkat. Mohla tahle cesta změnit jeho život? Bál se toho, byl nejistý. Poprvé po dlouhé době zase měl cestovat sám a předtím ho přesně díky tomu přepadla divá zvěř. Puma přesněji řečeno. Podíval se ještě směrem za matkou, miloval ji. Tak moc ji zbožňoval a bolelo ho ji opouštět, ale potřeboval roztáhnout svá křídla. Osamostatnit se a stát se tím kým měl vždy být. Podíval se dokonce i směrem ke smečce. Byl tu někdo z nich? Kdokoliv, kdo by jej viděl? Kdo by na něj byl aspoň trochu pyšný? Kdo by mohl na to cokoliv říct? Ne. Nejspíše zde byl jediný ze své rodiny a zbytek smečky si ho pletl s jeho sestrou. Prokletí a zároveň požehnání. Ale kolik toho na něj mohla hodit ona, když byl Enigma s matkou? Vítr zde byl silný. Bouře se dostala až sem. Musel přivřít své oči, aby viděl na metr před sebe. Vítr si s jeho pohublým tělem házel jak se mu chtělo. Jako kdyby byl jen větvičkou, jenom lístečkem. Přesto odhodlaně šel dál. Zdolával tyhle horské hřebeny, co se jen dalo.
-> Kvetoucí louka

Usmál se na matku, když do něj dloubla čenichem ve snaze ho utěšit. "To zvládneme, mami. Mám tě rád a vždy budu." Snažil se jí povzbudit stejně tak jako ona povzbuzovala jeho. Byli tu pro sebe. Matka a syn. Proti celému světu klidně i.
To že byl jiný neznamenalo, že to bylo něco špatně. Naklonil hlavu na stranu. "Chápu nebo spíše se to všechno snažím pochopit." Kníkl Enigma smutným hlasem. Bylo to hodně zvláštní. Tohle všechno, co se dělo. Co tu musel pochopit. Kdyby je otec skutečně nutil, tak se ona za ně postaví. Pokyvoval hlavou. Pak se mu ale omlouvala. "Mami, to je v pořádku. Nemůžeš vědět všechno." Teď to byl Enigma, který do matky strčil čenichem, aby jí dodal odvahu s ním o tomto ošemetném tématu mluvit otevřeně.
Byl tu blázen, co prodával jiným vlkům magie. Překvapeně se na matku podíval. "Kdo by byl takový blázen a tohle dělal? Proč by to někdo dělal? Má z toho vůbec něco?" Ne, tohle bylo zde něj čiré šílenství.
Měl nasbírat síly a pak půjdou ven. Pokynul hlavou. Sebral se ze země a promnul si oko. Svědělo jej neskutečně. Nejspíše díky tomu, že se mu tam dostalo snítko. "To beru. Projít hory někam dál zní dobře." Přitakal matce s mírným úsměvem. Neváhal jí následovat.
Nakonec se však zastavil. "Jen mami? Já si na chvilku odběhnu. Chtěl bych něco vidět. Ale mám tě moc rád. Slibuji, že se brzo uvidíme" Otřel se o svou matku Enigma. A s tím už se maličký vlček oddělil.
-> Hraniční pohoří

9) Ohřej se v libovolném úkrytu