Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Počasí se víc a víc kabonilo, ještě že jsme stihli najít úkryt ještě poměrně včas. Doufal jsem, že to přejde co nejdříve, neměli bychom být pryč příliš dlouho. Minimálně já, u Lissandry mám jistě vroubek ohledně mé přítomnosti na území a nerad bych ji naštval. Daén byl můj domov a nerad bych o něj přišel. Netušil jsem, kam jinam bych šel. "Určitě můžeme, ale zatím to nevypadá, že by bouře měla přestat. Spíš naopak, hádám, že se spustí i déšť," povzdechl jsem si. Vypadalo to na dlouhou noc.
Úspěšně jsem se nasoukal do úkrytu, kde bylo docela dost místa, to znamenalo, že jsme se nemuseli tlačit. "Je to tu pěkné. Našel jsi super místo," ještě jsem jednou Riana s úsměvem pochválil a lehce zamával ocasem. Lehl jsem si podél stěny a hlavu položil na tlapy. Jakmile jsem se takhle uvelebil, slyšel jsem déšť a do toho rány. Nakoukl jsem ven a viděl obří kroupy. "Vidíš je? Kroupy. A dost veliké. Dostat s nimi do hlavy by bylo bolestivé. Fakt jsme měli štěstí," poznamenal jsem s úlevou.

Zdálo se, že bouře sílila, měli bychom si chvátnout. Nerad bych dostal do zadnice. Mně bouře nijak nevadily, ale že bych chtěl být na otevřeném prostranství? To také ne. Jen jsem se jich nebál a nevadilo mi sledovat blesky na obloze, ale věděl jsem, že bouře dokáže být nebezpečná. "Neboj, jakmile se dostaneme do úkrytu, bude to lepší," povzbudivě jsem se na něj usmál a pokračoval v cestě. Já si na bouřku z vlčecích let nevzpomínal. Buď jsem si je nepamatoval nebo je prospal, těžko říct. Ovšem tohle byla jedna z těch silnějších, co jsem zažil.
Pátrali jsme po jeskyňce a mezitím se dostali k horskému plesu, které bylo poměrně veliké. Určitě by ale bylo lepší na něj narazit za hezčího počasí, bývalo by se hodilo v těch vedrech, které tu panovaly předtím. "Určitě se nám podaří na něco narazit," poznamenal jsem s nadějí v hlase. "A bude ještě pěknější za hezčího počasí," usmál jsem se. Prošli jsme kolem horského jezera a Rian na něco upozornil. Otočil jsem hlavu tím směrem a zamával ocasem. "To vypadá nadějně," řekl jsem a vydal se k otvoru. Jak jsem se dostal blíže, nemohl jsem přehlédnout maličkost otvoru. Natáhl jsem hlavu a nakoukl dovnitř. "Vejdeme se tam, dokonce by se nás tam vešlo víc, ale musíme se procpat," popsal jsem a snažil se tam vecpat své mohutné tělo. Hlava nebyla problém, ale zbytek těla už ano. No, nakonec jsem se tam nasoukal, sice stěží, ale nasoukal. "Tak jsme tu," oznámil jsem s potěšením ve chvíli, když sem dorazí Cithrian.

← Ostříží zrak

Nebe bylo černé jak noc a blesky lítaly po celé obloze. Veliká buřina byla za dveřmi a my museli jít rychle najít náš úkryt před tímhle nečasím. Doufal jsem, že nám to nebude trvat příliš dlouho, než se roztrhne průtrž deště, který jistě bude silný. Minimálně jsem to očekával podle bouře, která taky není zrovna malá. "Jojo, bouře. Právě proto musíme najít úkryt, dokáže být nebezpečná ač je to i docela pěkná podívaná," odvětil jsem a pohlédl opět k nebi, které prosvítil jeden táhlý blesk. "Vidíš?" dloubl jsem do Cithriana a pokračoval v cestě.
"Jo, to se může stát. Snad ten úkryt najdeme co nejdřív." Blížili jsme se k horám a já už očima pátral po nějaké skulině, která by mohla být vchodem do jeskyně. Zatím jsem žádnou neviděl. "Vidíš něco?" optal jsem se Riana a procházel už po úzkých cestičkách v horách.
Vchod do jeskyně jsem zatím nenašel, ale podařilo se nám narazit na horské pleso, které bylo poměrně velké. "To není zrovna to, co bychom potřebovali," zakroutil jsem pobaveně hlavou.

← Daén přes Les Alf

Postupně jsme prošli část lesa, kde byla smečka a brzy prošli i les, který už nepatřil do smečkového území. Vypadal stejně, logicky a já si ho tiše jen prohlížel a nasával okolní pachy, zda nenarazím na nějaký známý, ale bohužel. Vydechl jsem a přivřel oči. Jediné, co jsem cítil, byla jistá změna v počasí, která se na nás blížila. Zastřihal jsem ušima a pohlédl skrz stromy ne nebe. To nevypadalo zrovna přívětivě. "Měli bychom chvátnout, blíží se bouře," oznámil jsem Rianovi a přidal do kroku. Vlček již nebyl tak maličký, že by mě nestíhal, ač jsem tedy oproti němu byl dost velký.
Kam jdeme? To byla otázka. Sám jsem moc netušil, kam ho vlastně vezmu, no momentálně bylo třeba jít někam, kde se schováme před bouří. "Budeme muset jít asi k těm horám, tam by snad mohla být nějaká jeskyně. Přečkáme bouři a budeme se moci vydat někam dál, jo?" obeznámil jsem ho se svým plánem, ovšem pověděl jsem to tak, že mi klidně mohl odporovat a říct jiný směr. Avšak neznal to tu a teď nebyl moc čas na vymýšlení jiných věcí.

→ Severní hory

Postovaná 2

Opet jsme zůstali sami. Byla to škoda, že Phoenix odešla, rád bych se s někým ze smečky seznámil víc, ale co se dalo dělat. S Cithrianem mi to nevadilo, naopak. Za tu dobu jsem si ho popravdě oblíbil a momentálně to byl jediný vlk, který mi byl blízký. Anakhi jsem šíleně dlouho neviděl, bohužel a Vidar? To bylo něco, co jsem si doteď nedokázal vysvětlit. Přesto že mi to ublížilo, rád bych jej zas viděl a vysvětlil si to, ale těžko říct, kde je teď.
Otočil jsem se na Riana a zamyslel se. "Hmm, ono celé tyhle ostrovy jsou zajímavé," odpověděl jsem. Nic konkrétního mě teď nenapadlo. "Uvidíme, kam dojdeme a jak se ti to bude líbit, hm?" pousmál jsem se a mezitím jsem se proplétal mezi stromy a pomalu mizel pryč z území.

>>> Ostříží zrak přes les Alf

post 1

Otočil jsem se na Riana a s úsměvem přikývl. "No to by určitě bylo, ale to se spíš nestane." Nedokázal jsme se představit, že by se ryby nebály. To asi bylo kvůli tomu, že jsem je vždycky viděl se bát. "To ti věřím, ale většina zvířat, které jsou menší než ty, tak se budou bát," pokrčil jsem rameny. Já bych se takového medvěda bál, sám rozhodně. Kdyby nás bylo víc, tak by to bylo o něčem jiném. Zajímalo mě, proč se bojí lišek. Zřejmě že se s nimi setkal jako ještě opravdu maličký? Možné to bylo, sám si to asi nepamatoval. "No jo, je to tak," přitakal jsem na jeho slova.
To už tu byla vlčice jménem Phoenix. Zdála se být sympatická a milá. Hned nám nabídla její úlovek, avšak já ani Rian jsme jíst nechtěli, už jen že slušnosti. Mimo to Rian oznámil, že je Cithrian a ne jen Rian. Natočil jsem hlavu na stranu, ale nic neříkal. Přeci jen jsem ho našel jako prcka, co sotva mluvil a teď? Byl už poměrně velký a mluvit uměl dobře. Phoenix se moc dlouho nezdržela a chystala se zas pryč. "Také jsem rád, snad se brzy uvidí, měj se hezky, Phoenix!" zvolal jsem, než stihla zmizet mezi stromy. Podíval jsem se na Riana a řekl: "Co říkáš na menší výlet?" Bylo by fajn se podívat po blízkém okolí.

Bylo zvláštní, jak jsem i já byl jako malý nezkušený a o světě nic moc nevěděl a teď jsem své dosavadní zkušenosti mohl předat dál. "No, jo. Jsi pro ně jako liška," potvrdil jsem mu jeho slova. "Ryby se tě budou bát vždycky, navždy pro ně budeš liška." Nedokázal jsem si představit, že by si vlk ochočil rybu, to prostě nešlo a bylo to tak trochu proti přírodě. "Jojo. Velký a děsivý Rian," usmál jsem se na něj. "Copak ti ty lišky udělaly?" optal jsem se ho zvědavě. Já se lišek tedy nebál, mám i dojem, že jsem se s žádnou snad ani nesetkal, ne tedy z blízka.
Vlček souhlasil s procházkou po okolí. Doufal jsem, že narazíme na někoho ze smečky, rád bych se s někým znal. Dřív tu tedy bylo rozhodně více známých tváří, ale ani s nimi jsem se moc neznal. Mrzelo mě to, ale všechno pak šlo do kytek a tak...
Než jsme se stihli dát do pohybu, došla k nám vlčice. Černá se zajímavými červenými znaky převážně na hřbetě. V tlamě měla zajíce, kterého následně pustila a nabídla nám ho. Mezitím se Rian schoval za mě a ani nedutal. "Zdravím, ne děkuji. Dáš si ty zajíce, Riane?" optal jsem se ho a hlavu stočil směrem k němu. Vlčice nepůsobila agresivně, muselo být jasné z našich pachů, že sem patříme, stejně tak jsem smečku cítil i z ní. Snad jako by někdo vyslyšel mé myšlenky? "Já jsem Enzou a tohle je Rian," představil jsem nás, aby vlčice věděla s kým má tu čest.

Přikyvoval jsem na jeho slova a sem tam zastříhal uchem. "No, říct jim to rozhodně můžeš, ale nevím, zda to pomůže. To bát se, je instinkt, přirozený pud, víš," opět jsem mu vysvětlil poměrně důležitou věc. "Máš ji i ty. Taky se občas budeš něčeho bát, klidně, i když to nakonec nebude nic nebezpečného," doplnil jsem a posadil se. Bylo zvláštní takhle něco vysvětlovat vlčeti, které není ani moje. Spíš bych se měl stydět, že jsem se takhle nestihl bavit s Anemon. Taky bych měl najít Fausta...
Usmál jsem se. " Když budeš trénovat, tak jednou určitě budeš," mrkl jsem na něj. "Jak dýchají? Nu... Mají to tak uzpůsobené," pokrčil jsem rameny, odborník na ryby jsem rozhodně nebyl.
To už jsem snědl svou část ryby a Rian se pustil do té své. Zmizela v nás obou dost rychle, to se muselo nechat. Sic jsme zrovna hladový nebyl, ale taková pochoutka se přece nedala jíst dlouho. "Co kdybychom se šli projít?" navrhl jsem mu. Bylo by fajn se seznámit i s ostatními.

Nad jeho poznámkou ohledně bojácnosti ryb a ulovení, jsem se musel pobaveně usmát. Bylo vtipné, jak to vnímal. "Je to jejich instinkt, víš. Jsi větší, tak se přirozeně bojíš," vysvětlil jsem mu. I on by se bál medvěda, který by na něj číhal a pak se ho snažil ulovit. Tedy alespoň jsem v to doufal, kdyby ne, nemuselo by to pro něj dopadnout zrovna nejlépe.
To už jsem se soustředil na mou vybranou rybu, kterou se mi po nějaké době podařilo chytit. Spokojeně s ní v tlamě jsem si vycupital na břeh, kde jsem ji položil a sledoval Riana, jak se snaží o totéž. Ještě neměl skoro žádné zkušenosti s lovem, proto nebylo divu, že mu to nevyšlo. "Jsou. Tím, že se nemůžou moc bránit, tak jsou za to rychlé," opět jsem mu vysvětlil další fakt. "Když se o to budeš pokoušet častěji, jednou se ti to určitě povede," usmál jsem se na něj.
Sedl jsem si na zem a očmuchával rybu. To už za mnou přišel Rian s toužebným pohledem. Zakousl jsem se do ryby a část si odtrhl a tu snědl, zbytek jsem mu posunul k tlapkám. "Na," řekl jsem prostě a dožvýkal své sousto.

Nastal čas lovení ryb. Nebo minimálně pokus o jejich ulovení. Oba dva jsme to zkoušeli poprvé, ač já měl nějaké zkušenosti s lovem jiných zvířat. Vysvětlil jsem Rianovi, jak by měl přibližně postupovat, rozhodně jsem si tím nebyl jistý, tedy spíše zda jsem nezapomněl něco důležitého, co by mu mohlo pomoci rybu ulovit. "Ulov, to zvládněš," povzbudil jsem ho s úsměvem a střihl uchem. Rybky tu plavaly, ale byly docela daleko na to, aby se nám je podařilo ulovit.
I já jsem očima stále pátral po nějaké rybce, která by se dostala dostatenčně blízko mě, avšak zatím to tak nevypadalo. "Hm..." zamručel jsem si tiše a po očku sledoval i vlčka, jak se snaží nehybně stát a čekat na tu jeho vyvolenou rybu. "Jojo. Nesmíš je vyplašit, to jinak se zase schovají a budeš tu muset od začátku čekat," špitl jsem, kdyby je náhodou rušily i naše hlasy. "Bojí se, to není nic neobvyklého," ujistil jsem Riana s úsměvem. Oči jsem zase upřel na hladinu vody a zadíval se na jednu z lesklých ryb, která se ke mě jistě blížila. Olízl jsem si tlamu a když byla těsně u mě, ponořil jsem tlamu pod vodu a rybu chytil. Vykočil jsem z vody, kousl pořádně do ní a upustil ji na zem. "Tak tady," prohodil jsem. Nemyslel jsem si, že jsem dobrý, spíše asi štěstí začátečníka.

Seděl jsem na břehu jezírka a sledoval Riana, jak sleduje plující, lesknoucí se ryby ve vodě. Já do toho nebyl tak zabraný jako on, ale také jsem je očima sledoval. Bylo zajímavé, jak plavaly sem a tam, občas vystrčily čumáček nad vodu a hned zase zmizely u dna. Přemýšlel jsem, zda jsem někdy ryby lovil, ale upřímně jsem si nějak nevzpomínal. Zřejmě ne, spíše jsem si ulovil zajíce než rybu ve vodě. Tudíž jsem s tím neměl žádné zkušenosti, ač jsem tušil, že lov bude moje silnější stránka.
Otočil jsem hlavu na vlčka hned, jak promluvil. "Viď," usmál jsem se na něj a máchl ocasem. Hned jak jsem dořekl slovo, Rian se rozhodl skočit do vody a rybu se pokusit ulovit, avšak ta byla hbitá a hned mu zmizela. Pousmál jsem se a lehce zakroutil hlavou. Sice se mu to nepovedlo, ale snaha se cenila, no ne? "Uplavala ke dnu nebo mezi kameny," pronesl jsem k němu a rozhlížel se po hladině. "Řekl bych, že jo," odpověděl jsem a stoupl do vody vedle vlčka. "Nemám tedy s lovem ryb zkušenosti... Ale nesmíš se hýbat, všimnou si každičkého pohybu. Vyčkávej a až bude u tebe dostatečně blízko, můžeš se ji pokusit ulovit," poradil jsem mu. Jak jsem říkal, s lovem ryb jsem neměl zkušenosti, ale přemýšlet nějak strategicky jsem uměl.

Naše hra s brouky skončila ve chvíli, kdy jsem oznámil vítěze. Tím byl samozřejmě Rian, asi by se moc netvářil, kdyby já sám sebe jmenoval vítězem. To jsem tušil, že se vlčatům nedělalo. Jeho brouk brzy uletěl a ten můj se chtěl schovat někam pryč. Nedivil jsem se, ani jednomu se to nemohlo přeci jen líbit. "No ano. Vyhrál. Našel si parádního brouka," pousmál jsem se na něj a mávl ocasem. Líbilo se mi, jak má radost z něčeho tak banálního, jako je brouk. Taková čistá vlčecí a nefalšovaná radost. Hezky se na to dívalo. "Děkuji ti," přikývl jsem hlavou, když mi sdělil, že můj brouk taky nebyl špatný. Bylo to vtipné.
Náhlé ticho, které nastalo, opět ukončil Rian, který mi oznámil, že se jde napít. Zamlaskal jsem. Nebyl to špatný nápad, měl jsem poměrně sucho v tlamě a rozhodně pár doušků vody neuškodí. Následoval jsem tedy Riana k jezeru, kde jsem předtím viděli Lissandru. Tlamu jsem ponořil do vody a začal pít do chvíle, než Rian upozornil na ryby. Zvedl jsem tedy hlavu a posadil se. "To je ryba," oznámil jsem mu a pousmál se. "Pěkná, viď?" šťouchl jsem do něj lehce tlapou a očima rybu pozoroval.

Nemohl jsem zrovna říci, že by mě bavilo hledat brouky v lese, ale na druhou stranu jsem nemusel přepínat můj mozek. A konec konců mu to udělá radost, což bylo dobře... Alespoň někdo bude mít radost. Tudíž jsem na nic nečekal a vrhl se do hledání brouků. Jako prvního jsem našel nevýrazného tmavého brouka. Nebylo to nic velkého, ale našel jsem ho. Hned jsem to oznámil Rianovi, který se držel v mé blízkosti a hledal toho svého. Toho brzy našel.
Já zůstal u svého broučka, který se mi snažil utéct, ale vždycky jsem ho zastavil mou velkou tlapou. Brouk se zastavil, občas se na chvíli schoulil, ale hned si to zas štrádoval pryč, tudíž jsem ho opět zastavil. Mezitím Rian přiběhl a ukazoval mi jeho nález. "Páni! Ten je moc pěkný, rozhodně jsi vyhrál!" oznámil jsem mu radostně a následně mu ukázal svého."Můj je takový černý... Tmavý, ale koukám, že ty jsi našel hezkého zeleného a ještě se pěkně leskne!" pousmál jsem se na něj a posadil se.

Po odchodu Lissandry jsme mohli pokračovat ve hře hledání nejhezčích brouků. Netopýři už nikde nebyli, proto přišli na scénu brouci. "Tomu věřím," pousmál jsem se a začal se také rozhlížet po zemi a pátral po broukovi. Mezitím jsem se sem tam podíval na Riana, aby se mi neztratil z dohledu. Cítil jsem docela dost pachů v okolí, ale hádal jsem, že všechny patří členům smečky. Avšak o vlčeti věděla Lissandra a možná ostatní z úkrytu, kteří ho znali. Nechtěl jsem tedy, aby se dostal k někomu jinému, kdo o něm neví. Mohl by z toho být akorát problém.
Bylo i docela teplo a všechno kvetlo. Jaro bylo konečně tady. Zvedl jsem hlavu k nebi a jemně se pousmál. Avšak úsměv se také rychle změnil ve smutný pohled. V tuhle dobu mí potomci byli možná na světě. A já je nemohl pořádně poznat. Jak bych také mohl, když se Kurážná už nikdy neobjevila, aby mi to mohla říct... A o rok později? Mám na starost cizí vlče, které není ani moje. Odfrkl jsem si. "Našel jsem nějakého!" houkl jsem k Rianovi a díval se na tmavého brouka, který nebyl ničím zvláštní. Upřímně jsem se na brouky nikdy moc nedíval a nevěnoval jim pozornost, ale předpokládal jsem, že to nebude jeden z těch krásných brouků, jaké si Rian představoval.

Jméno vlka: Enzou
Počet příspěvků: 10
Postavení: gamma
Povýšení: /
Funkcia: Viděla bych ho na lovce.
Aktivita pro smečku: /
Krátké shrnutí (i rychlohry): S Cithrianem dorazili do Daénu, kdy se prospali ve smečkovém úkrytu a následně si šli hrát ven. Enzou cítil blízkost Lissandry v okolí, proto vzal rovnou Cithriana za ní, aby o něm věděla. Momentálně vlče má v péči Enzou.
Questy smečky: /