Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Severní hory přes Ostříž

Konečně jsme byli skoro doma. Jakmile jsme se dostali z hor a prošli přes pláň do lesa, zbývalo opravdu málo. Už jsem cítil značky na území a lehce mávl ocasem. Těšil jsem se, až ulehnu a prosím se. Měl jsem toho už docela dost a dobrý spánek se rozhodně hodí. Zívl jsem a pohlédl na Cithriana, který šel mlčky po mém boku, zřejmě byl taktéž unavený. Nedivil jsem se, prožili jsme toho za poslední dobu opravdu hodně a to jsme si nikde pořádně neodpočinuli. "Snad tam bude něco k snědku," pronesl jsem, nečekal jsem na odpověď.
Proplétali jsme se mezi stromy a já už věděl, že jsme blízko hranic. "Rovnou do úkrytu?" zeptal jsem se, ale tušil jsem odpověď. Nemyslel jsem si, že by se Rian chtěl zdržovat venku. Vypadal unaveně stejně jako já. Byl jsem zvědavý, zda někoho cestou potkáme. Opravdu dlouho jsem nemluvil s někým ze smečky a docela bych to uvítal. Znát se se členy bylo důležité.

→ úkryt přes území

<---- Dračí průsmyk přes Irisin ráj

Počasí se zase zlepšilo a s příchodem noci se zcela uklidnilo. Obloha byla jasná a všude zářily hvězdy. Pousmál jsem se. Bouřka přestala, tak jsme zas nemuseli tak moc chvátat, ač jsme byli skoro doma. Těšil jsem se, až se svalím a prospím se, alespoň na chvíli.
Z průsmyku jsme se před pláž brzy dostali do hor. Zdejší terén nebyl tak obtížný, na druhou stranu kameny byly namoklé a dalo se po nich uklouznout. "Pozor na nohy," upozornil jsem Riana a sám se pořádně díval, kam šlapu. Nerad bych si tady tu nohu zlomil.
Usmál jsem se na něj. "Jistě. Rád ti ji někdy povyprávím. Minimálně to, co já si pamatuju," ujansil jsem. Kdy samotná smečka vznikla, jsem nevěděl, otec mi to nikdy neřekl. Neptal jsem se. Byl jsem ještě dost malý na to, aby mě takové věci napadaly a teď už bylo hodně pozdě.
"Za chvíli tam jsme," prohlásil jsem, aby tu nebylo takové ticho a hleděl kupředu, kde se pomalu objevoval v dálce les.

---> les Alf přes Ostříž

<--- Na Vyhlídce

Už jsme se blížili k území a já se těšil. Taky jsem doufal, že tam bude něco k snědku, protože jsem začínal mít hlad. Byl bych býval i lov navrhl, ale začalo pršet a vypadalo to, že se blíží i bouřka. "Vracíme se včas," poznamenal jsem k Rianoci a čumákem naznačil, ať se podívá k nebi. Nerad bych byl na výletě v tomhle počasí. Docela jsem b i unavený, takže šlofík přijde taky vhod.
Pousmál jsem se. "Je to tak. Někdy tě tam zavedu. Smečku kdysi vedl můj otec," ach jak ten mi chyběl. Vždycky,když jsem o něm mluvil, vzpomněl jsem si na ten den, kdy jsem o něj přišel. Uplnylo pár let, ale stále to bylo bolestivé a jiné to už nikdy nebude. "Smečka si toho zažila dost za celou svojí existenci," dodal jsem ještě.
Už jsem chtěl být na území, déšť sílil a už hřmělo. "Možná bychom si měli pospíšit," popohnal jsem a zrychlil krok. "Taktéž to mám v plánu. Výletů bylo teď dost," souhlasně jsem přikývl.

---> Severní hory (přes Irisin ráj)

Výlet byl rozhodně delší, než jsem čekal. Netušil jsem, kam se všechen ten čas poděl, na druhou stranu mi to přišlo už docela normální. Nestalo se mi to poprvé, kdy by mi čas utíkal tak rychle. Moc jsem tomu nerozuměl, ale bral jsem to tak, jak to bylo.
Den se přehoupl v noc a my se pomalu, ale jistě vraceli na území Daénu, kam jsem se opravdu už těšil. "To ano," zazíval jsem taktéž. "Moc rád, každopádně teď se těším, až se svalím na území a prospím se," pronesl jsem docela unaveně a jendu tlapu pokládal za další. "Víš, co ti pak někdy ukážu, až půjdeme na další výlet?" otázal jsem se, ale nečekal jsem na odpověď. "Původní území Daénské smečky, dříve sídlila jinde než teď. Ono je to tedy takové celkově složitější," podotkl jsem a zatřepal hlavou.
Neměl jsem nejmenší ponětí, jak naše výprava trvala, ale doufal jsem, že ne tak moc dlouho, aby o nás měli ostatní starosti. Ačkoli tedy na druhou stranu jsem neměl moc blízké vztahy s ostatními členy, jak se celá smečka přesouvala a rozapadala, tak spousta známých vlků vlastně zmizelo a vydalo se svou vlastní cestou a moc mi známých nezůstalo. To bych měl napravit konec konců.

>>> Ostříží zrak přes Severní hory

Počasí se umírnilo, dokonce bych řekl, že zlepšilo. Začalo svítit slunce a sníh začal tát. Že by snad už přicházelo jaro? Kdo ví. Každopádně jsem měl radost. Zimu jsem neměl v lásce, na druhou stranu jsem o ní nemohl říci, že bych ji nenáviděl. Měl jsem raději jiná období a zima oblíbenec nebyla.
Měli jsme v plánu zajímavé dobrodružství, jen se mi ho podařilo zapomenout. Tak či onak bychom se stejně měli vypravit zpět na území, aby s námi počítali. Věděl jsem, že Lissandra v tomhle bude nemilosrdná a kohokoli, koho déle neuvidí, nebude považovat za člena smečky. Já bych v ní rád zůstal. Přeci jen to pro mě mělo významnou hodnotu a ač se smečka rozpadla a dala zas dohromady, stále nese jméno Daénská a to patří mé rodině.
Obrátil jsem se na Riana. "To rozhodně," usmál jsem se na něj. Pomalu se vydal směrem k Daénu a já šel týmž směrem. "Tak jak se ti to líbilo?" optal jsem se ho.

→ Dračí průsmyk přes Luka

Odpověděl jsem na vše, co ti dva chtěli vědět. Doufal jsem, že jsem jim dal taková informace, které alespoň trošku očekávali a nevyděsil je. Zřejmě to bylo vše, co potřebovali vědět a rozhodli se, že půjdou dále. Což jsem chápal, i my s Rianem bychom se zas měli pohnout dál.
Věnoval jsem jim přátelský úsměv. "Nemáte zač a přeji šťastnou cestu," zvolal jsem ještě za nimi a chvíli jen sledoval jak mizí ve sněhu pod vyhlídkou. Byli oba dva milí a doufal jsem, že je ještě někdy potkám a dozvím se o nich i něco víc a jak prožili své cestování.
Obrátil jsem hlavu na Cithriana. "Nu. To bychom měli a my bychom se asi také měli pohnout, co ty na to? Kam že jsme to měli vlastně namířeno?" optal jsem se, jelikož mi to zcela vypadlo z hlavy. Také by nebylo od věci se zas ukázat ve smečce, přeci jen Lissandra nás dlouho neviděla, tak aby s námi ještě počítala jako se členy smečky.

Oba stále měli několik otázek na srdci. Nedivil jsem se. Asi muselo být zvláštní se tady z ničeho nic objevit a nic nevědět. Já jsem tohle neznal, narodil jsem se tady, tudíž mi to nepřišlo vůbec zvláštní, ale většina vlků se sem dostala zřejmě díky magii, alespoň to jsem si myslela a dávalo mi to největší smysl.
Přikývl jsem hlavou. "Ano. Smeček je tu hned několik. Já s Rianem patříme do Daénské smečky, kterou vede Lissandra a pokud se podívate tímhle směrem," naznačil jsem tlapou směr, kde Daén je. "Tak tam sídlí naše smečka," ujasnil jsem. "Pak je tu Chaos, to není smečka v pravém slova smyslu a jsou v ní vlci, kteří... Nu, nejsou to zrovna dobré duše, řekl bych," zatřepal jsem hlavou. "Pak na druhém ostrově je ještě jedna, Zlatá, tuším, ale tu nikterak neznám," pokrčil jsem rameny. O více smečkách jsem nevěděl.
"Co se týče ostrovů. Magie tu rozhodně je a ta vás asi jen tak z těchto ostrovů nepustí. Nesetkal jsem se nikým, kdo by se z nich dostal. Pokud ano, tak se sem už asi nevrátil," pokrčil jsem rameny. "Tohle je jedno z mnoha tajemství Mois Grisu," dodal jsem.

Na Rianovu úvahu jsem souhlasně přikývl hlavou. Něco na jeho teorii bylo a mohla být i klidně pravdivá. "Heh. To ani já bych se medvěda neptal, abych ti pravdu řekl," zasmál jsem se pobaveně. Zrovna jsem netoužil po setkání s medvědem a už vůbec jsem neměl zapotřebí se ho na něco vyptávat. Stejně by mi ani nerozuměl. I když tady jeden nikdy neví.
Před námi stáli dva cizinci, které jsem viděl prvně a Cithrian očividně taktéž. Snažil se za mnou schovat, ale už nebyl tak bázlivý, jako když byl ještě maličký. Teď už tak malý opravdu už nebyl. Přesto jsem byl dost vysoký, tudíž oproti mně byl drobný.
Slova se ujal vlka. Střihl jsem uchem a podíval se na něj a vyslechl si jeho slova. "Nacházíte se na ostrovech. Ostrovy mají název Mois Gris a pravděpodobně jste se sem dostali tak, jako většina - přineslo vás sem moře, které je všude kolem a není možné se odsud dostat. Minimálně co je mi známo," vysvětlil jsem. Dosud jsem neslyšel o někom, kdo by se dostal pryč z ostrovů. Já sám nad tím asi nepřemýšlel, že bych chtěl pryč. J8 se tady narodil a byl jsem tu na všechno docela zvyklý.

Riana bohové zaujali. Jak by taky ne, vše nového a neznámého ho zajímalo. Stejně jako mě, když jsem byl v jeho věku. Celkově vlčata jsou zvídavá, všechno chtějí vědět a na vše se ptají. Bylo to takové přirozené. "Zajímavá otázka. Já viděl bohyni, která vypadala jako vlčice a ten druhý bůh vypadal jako normální vlk," pokrčil jsem rameny. "Myslím si, že každá skupina zvířat má své bohy a ti vypadají jako oni. Třeba medvědi mají medvědí bohy a tak," vyslovil jsem svou teorii. "Ale nevím, jak moc tohle je pravdivé, jen si to myslím," dodal jsem pro jistotu. "Je to tak," zasmál jsem se na jeho poznámku o náladovosti.
Jeho přání bylo zajímavé. Neměl jsem pocit z našich bohů, že by byli zlí, jen se chovali tak, jak se jim zrovna chtělo a jak se ten den vlastně vyspali. Jestli vůbec spí. "Tak snad se ti to splní," mrknul jsem na něj. "Voda? Voda by tu být mě-" nestihl jsem ani doříct větu, když k nám došel páreček vlků.
Oba byli tmavě zbarvení a oba měli jizvy. Ovšem nepůsobili na mě nějak nebezpečně. "Zdravím. Já jsem Enzou," představil jsem se a pohlédl na Riana, zda se představí sám, nebo to mám udělat za něj. "Nerušíte... Co byste rádi věděli?" optal jsem se. Takže nováčci. Já sice byl zde narozen, ale neměl jsem pocit, že bych to tu za ta léta dokonale znal. Na druhou stranu jsem si myslel, že nováčkům bych s něčím přeci jen mohl poradit. Hádám, že budou chtít vědět, kde to vlastně jsou.

← Severní hory

Pokrčil jsem rameny, opravdu jsem v tomhle směru nebyl příliš vzdělaný. Prostě jsem kroupy bral jako normální záležitost a nikdy nad tím moc nepřemýšlel, kde se vlastně berou a proč. Bylo to tak a hotovo. "Uhm," přikývl jsem. "Už ano. A... Já nevím. Bohyně Iris mě zachránila, ale zároveň mi odvedla dceru, tak těžko říct," s těžkostí jsem si povzdechl. "Přijde mi, že se chovají zrovna tak, jakou mají náladu, no," zakončil jsem. Byl jsem z nich sám zmatený, abych pravdu řekl. Nikdy vlk neví, co od nich čekat.
Brzy jsme se dostali mimo hory a už jsme si to mířili na jednu z vyhlídek, které jsme tu mohli navštívit. Co se týkalo počasí. Bouře odešla, zároveň se brzy setmělo a začínalo být docela chladno. Od tlam se nám pářilo, na druhou stranu padající hvězdy nám udělali krásnou přehlídku. "Koukni!" hejkl jsem na vlčka. "Padají hvězdy, něco si přej," usmál jsem se na něj a na chvíli se posadil a užíval si tu nádheru nad našimi hlavami.

Usmál jsem se na něj a pohodil ocasem. Počasí bylo stále neideální, ale to mi ani nevadilo. Mohli jsme si na chvíli odpočinout, než to přejde a pak vyrazit. Rianova otázka mě trochu zaskočila. Jak vznikaly kroupy? Sám jsem nevěděl. Již jsem je několikrát viděl, ale nikdy jsem nezjistil, jak vznikají. Jediné, co mě napadlo, bylo zdejší bohové. "No, abych ti pravdu řekl, nevím... Buď je tam nahoře taková zima, že se voda promění na kroupy, nebo v tom mají tlapky bohové," pokrčil jsem rameny. Nic jiného mě upřímně nenapadlo. Kdo ví, co v tom bylo za čáry.
Jedna kroupa přistála blízko nás a Cithrian se jí hned začal věnovat, já jej jen tiše sledoval. Na jeho poznatek jsem jen přikývl. "No to rozhodně ne, musí to být docela pecka," zavrtěl jsem nad tou představou hlavou. Vybídl mě k olíznutí, já to udělal. "Ano, máš pravdu," pousmál jsem se na něj.
Po chvíli, nebo mě to přišla jako chvíle, se počasí umoudřilo, a dokonce vyšlo i sluníčko, které hřálo. "No, tak budeme moct vyrazit, už je tam pěkně," navrhl jsem a už se soukal ven z našeho úkrytu. Jakmile jsme se ven dostali oba, rozhlédl jsem se kolem a vyhlížel směr, kam bychom se mohli vydat.

→ Na Vyhlídce

Počasí se víc a víc kabonilo, ještě že jsme stihli najít úkryt ještě poměrně včas. Doufal jsem, že to přejde co nejdříve, neměli bychom být pryč příliš dlouho. Minimálně já, u Lissandry mám jistě vroubek ohledně mé přítomnosti na území a nerad bych ji naštval. Daén byl můj domov a nerad bych o něj přišel. Netušil jsem, kam jinam bych šel. "Určitě můžeme, ale zatím to nevypadá, že by bouře měla přestat. Spíš naopak, hádám, že se spustí i déšť," povzdechl jsem si. Vypadalo to na dlouhou noc.
Úspěšně jsem se nasoukal do úkrytu, kde bylo docela dost místa, to znamenalo, že jsme se nemuseli tlačit. "Je to tu pěkné. Našel jsi super místo," ještě jsem jednou Riana s úsměvem pochválil a lehce zamával ocasem. Lehl jsem si podél stěny a hlavu položil na tlapy. Jakmile jsem se takhle uvelebil, slyšel jsem déšť a do toho rány. Nakoukl jsem ven a viděl obří kroupy. "Vidíš je? Kroupy. A dost veliké. Dostat s nimi do hlavy by bylo bolestivé. Fakt jsme měli štěstí," poznamenal jsem s úlevou.

Zdálo se, že bouře sílila, měli bychom si chvátnout. Nerad bych dostal do zadnice. Mně bouře nijak nevadily, ale že bych chtěl být na otevřeném prostranství? To také ne. Jen jsem se jich nebál a nevadilo mi sledovat blesky na obloze, ale věděl jsem, že bouře dokáže být nebezpečná. "Neboj, jakmile se dostaneme do úkrytu, bude to lepší," povzbudivě jsem se na něj usmál a pokračoval v cestě. Já si na bouřku z vlčecích let nevzpomínal. Buď jsem si je nepamatoval nebo je prospal, těžko říct. Ovšem tohle byla jedna z těch silnějších, co jsem zažil.
Pátrali jsme po jeskyňce a mezitím se dostali k horskému plesu, které bylo poměrně veliké. Určitě by ale bylo lepší na něj narazit za hezčího počasí, bývalo by se hodilo v těch vedrech, které tu panovaly předtím. "Určitě se nám podaří na něco narazit," poznamenal jsem s nadějí v hlase. "A bude ještě pěknější za hezčího počasí," usmál jsem se. Prošli jsme kolem horského jezera a Rian na něco upozornil. Otočil jsem hlavu tím směrem a zamával ocasem. "To vypadá nadějně," řekl jsem a vydal se k otvoru. Jak jsem se dostal blíže, nemohl jsem přehlédnout maličkost otvoru. Natáhl jsem hlavu a nakoukl dovnitř. "Vejdeme se tam, dokonce by se nás tam vešlo víc, ale musíme se procpat," popsal jsem a snažil se tam vecpat své mohutné tělo. Hlava nebyla problém, ale zbytek těla už ano. No, nakonec jsem se tam nasoukal, sice stěží, ale nasoukal. "Tak jsme tu," oznámil jsem s potěšením ve chvíli, když sem dorazí Cithrian.

← Ostříží zrak

Nebe bylo černé jak noc a blesky lítaly po celé obloze. Veliká buřina byla za dveřmi a my museli jít rychle najít náš úkryt před tímhle nečasím. Doufal jsem, že nám to nebude trvat příliš dlouho, než se roztrhne průtrž deště, který jistě bude silný. Minimálně jsem to očekával podle bouře, která taky není zrovna malá. "Jojo, bouře. Právě proto musíme najít úkryt, dokáže být nebezpečná ač je to i docela pěkná podívaná," odvětil jsem a pohlédl opět k nebi, které prosvítil jeden táhlý blesk. "Vidíš?" dloubl jsem do Cithriana a pokračoval v cestě.
"Jo, to se může stát. Snad ten úkryt najdeme co nejdřív." Blížili jsme se k horám a já už očima pátral po nějaké skulině, která by mohla být vchodem do jeskyně. Zatím jsem žádnou neviděl. "Vidíš něco?" optal jsem se Riana a procházel už po úzkých cestičkách v horách.
Vchod do jeskyně jsem zatím nenašel, ale podařilo se nám narazit na horské pleso, které bylo poměrně velké. "To není zrovna to, co bychom potřebovali," zakroutil jsem pobaveně hlavou.

← Daén přes Les Alf

Postupně jsme prošli část lesa, kde byla smečka a brzy prošli i les, který už nepatřil do smečkového území. Vypadal stejně, logicky a já si ho tiše jen prohlížel a nasával okolní pachy, zda nenarazím na nějaký známý, ale bohužel. Vydechl jsem a přivřel oči. Jediné, co jsem cítil, byla jistá změna v počasí, která se na nás blížila. Zastřihal jsem ušima a pohlédl skrz stromy ne nebe. To nevypadalo zrovna přívětivě. "Měli bychom chvátnout, blíží se bouře," oznámil jsem Rianovi a přidal do kroku. Vlček již nebyl tak maličký, že by mě nestíhal, ač jsem tedy oproti němu byl dost velký.
Kam jdeme? To byla otázka. Sám jsem moc netušil, kam ho vlastně vezmu, no momentálně bylo třeba jít někam, kde se schováme před bouří. "Budeme muset jít asi k těm horám, tam by snad mohla být nějaká jeskyně. Přečkáme bouři a budeme se moci vydat někam dál, jo?" obeznámil jsem ho se svým plánem, ovšem pověděl jsem to tak, že mi klidně mohl odporovat a říct jiný směr. Avšak neznal to tu a teď nebyl moc čas na vymýšlení jiných věcí.

→ Severní hory