Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pozorně jsem poslouchal Lissandru a veškeré informace o zdejších pečovatelích. Nedokázal jsem si momentálně představit, že bych měl mít na krku vlče, když se mnou se všechno bortilo jako domeček z karet. Bylo tu více možností - Dorya, Azrael, Freki. Každopádně Dor tu delší dobu prý neviděla a Frekiho primární funkce není pečovatel. A Azrael byl někdo nový, u koho by se zájem mohla ověřit. No nakonec padlo, že bych si ho mohl osvojit já. Hlasitě jsem polkl a nejistě koukl na malého Riana. Tomu se to moc nelíbilo, vypadalo to, že chce být se mnou. Nemohl jsem Lissandře říci, že to nezní dobře. Neměl jsem momentálně žádný cíl, nic... Takhle bych jej mohl získat, ale bál jsem se. Bál jsem se, že mu zničím život. nebo hůř, že zemře.
Nakonec jsem na to Lissandře kývl. Něco možná na tom bylo, že jsem ho našel zrovna já... "Oh... Dobrá, budu dávat pozor," ujistil jsem ji a jen kývl. Zůstali jsme opět sami. "Netopýry... Teď budou lepší ti brouci, nemyslíš?" usmál jsem se a tlapou zamával ve vodě. "Jak se ti líbí alfa Lissandra?" jemně jsem do něj při otázce šťouchl čenichem. Prvně se mi to nelíbilo, ale po tom všem, co se stalo? Nezmohl jsem se na žádný protest. Vlastně se zdálo, že se asi smečce pod jejími tlapami daří dobře, za což jsem byl samozřejmě rád.

Rian se rozhodl pro hledání různých brouků, jenže byla už tma, takže by se brouci blbě hledali. Upozornil jsem jej na to, načež s tím v podstatě souhlasil. Momentálně mě nenapadala žádná hra, kterou bychom mohli hrát, ne že by se mi do toho příliš chtělo. "Brouky můžeme lovit zas ráno, hm?" pověděl jsem k němu a máchl ocasem. Snad do té doby najdu někoho, kdo se v téhle smečce stará o vlčata, musel tu někdo takový být. Posadil jsem se na zem a vyčkával, zda navrhne něco jiného. Kdyby ne, tak nevím, co bychom dělali, asi se jen tak potulovali v lese, asi. To přišel s počítáním netopýrů. Pozvedl jsem hlavu k nebi a následně na Riana. "Nu, to asi můžeme," souhlasil jsem a zraky upřel opět k nebi. "Tak teď?" optal jsem se a to už jsem jednoho netopýra zahlédl.
Avšak v počítání netopýrů mě přerušil pach Lissandry, který byl dost čerstvý a nezdálo se, že by mířil do úkrytu. Musel jsem ji o Rinovi sdělit a pokud už nebyla v úkrytu s ostatními, byla tu výborná příležitost. "Je tu poblíž alfa, Lissandra. Měli bychom jít za ní, aby o tobě věděla," řekl jsem k němu a zvedl se. "Pojď," houkl jsem ještě k němu a rozešel se směrem k jezeru.
Tam ležela Lissandra, sama. Tiše jsem šel za ní, nic jsem neříkal, jen jsem se ohlížel po vlčeti, aby se tu někde neztratilo. "Zdravím, Lissandro," promluvil jsem k ní, udělal ještě několik kroků a zastavil se před jezerem, ze kterého jsem se napil a pohlédl na alfu. "Chci ti oznámit, že jsem našel vlče - Riana," řekl jsem a pohlédl na něj. "Je dost malý, je tu chvíli a jeho rodina je mrtvá," pronesl jsem, přičemž poslední jsem řekl tiše a opatrně, aby to zaslechla jen Lissandra. "Nevím, co s ním... Nemohl jsem ho tam samotného nechat, napadlo mě tedy, že by tu mohl zůstat, dokud nebude dostatečně starý se sám o sebe postarat a rozhodnout se, zda tu zůstane či nikoli. Sám by nepřežil," sdělil jsem svůj návrh. "Má smečka pečovatelku?" optal jsem se následovně. Ta bude vědět nejlépe, jak se o maličkého postarat.

← úkryt

Sice jsem nebyl připravený si hrát, ale tak nějak jsem věděl, že mi nic moc nezbývá. Musel jsem se o něj starat, dokud nezjistím, kdo tu pečuje o vlčata. Hádal jsem, že kdybych si odmítl hrát, byl by smutný nebo by se mě snažil přemluvit. Ani jedno jsem nechtěl, hlavně jsem nechtěl, aby byl smutný. Od toho tu jsem já. Souhlasil jsem tedy a na Rianovi bylo vidět to vlčecí nadšení a ta nevinnost. Vlastně jsem zjišťoval, že v jeho blízkosti se cítím lépe, že tolik nemyslím na poslední bolestivé události.
Vyhrabali jsme se úspěšně z úkrytu a mezitím jsem poslouchal jeho návrhy na hry. Honěná, schovávaná. Obě jsem znal, ale nakonec je maličký zavrhl. Honěná by byla nefér, byl jsem o dost větší. Jistě, mohl bych se schválně nechat chytnout nebo se nechat najít, ale Rian nakonec o tyhle hry zájem opravdu neměl. Chtěl lovit brouky. Momentálně se stmívalo a bylo znát, že brzy bude tma. "No, můžeme... Jen bude brzy tma, tak abychom na ně vůbec viděli," upozornil jsem ho a vzhlédl k nebi.

Mé probuzení jistě nebylo tak klidné jako Cithrianovo. Ze spánku jsem zakřičel, což přirozeně Riana vyděsilo nebo minimálně polekalo. Hned se ptal, zda se něco stalo. Mlčky jsem jen zakroutil hlavou. Byl to prostě zlý sen, který nebyl daleko od reality, bohužel. To už jistě na můj křikl zapomněl, protože stál na nožkách a mával ocáskem. Bylo vidět, že má zase fůru energie na rozdávání. Vydechl jsem a rozhlédl se kolem. Cítil jsem stále dost pachů, které mi nebylo nijak zvlášť povědomé. Stále jsem ale doufal, že se tu objeví někdo, koho znám.
Pohlédl jsem na Riana, který chtěl běhat. Pousmál jsem se. "Můžeme," odpověděl jsem a zvedl se ze země, která byla poměrně pohodlná, to jsem musel uznat. Sešel jsem tedy dolů a měl namířeno k jeskyni asi Lissandry, abych ji sdělil, že jsem přivedl tohohle prcka, jenže jsem slyšel i cizí hlasy a zdálo se, že Lissandra je momentálně zaneprázdněná. Snad to nebude ničemu vadit, když se jedná o vlče a ne o dospělého vlka, ne?
Koukl jsem na malého: "Tak jdeme!" To už jsem se pomalu hrabal z jeskyně ven. "Jak si chceš hrát?" zeptal jsem se nazpátek. Já sám si pomalu nepamatoval, jak jsem si hrával já. Bylo to už docela dávno.

→ Daén

Ve spánku jsem sebou několikrát škubl. Měl jsem dost divoké sny o tom, že jednoho dne budu na tomto světe zcela sám, úplně sám. Objevila se mi ve snu i Anemon, která opakovaně mizela, opakovaně se mi srdce tříštilo na milion kousků a opět se zjevovala. Stále dokola. Tak moc to bolelo. "Neee!" křikl jsem ještě ze spánku a následně se probudil s kapkou slzy u oka. Zatřepal jsem hlavou a podíval se na Riana, který byl již vzhůru.
"Dobré ráno," odpověděl jsem a chvíli se ještě sbíral z toho zlého snu. Proč se mi muselo něco takového zdát? Nebyl jsem potrestaný už dost? Za co vlastně? Nelíbilo se mi to, chtěl jsem, aby bylo všecičko v pořádku. Věděl jsem, že toho chci moc. Od mala mě všichni opouštěli, proč by to teď mělo být jiné? Už jsem si ani nenalhával, že bych mohl mít po boku partnerku, přítele nebo dokonce vlastní rodinu. Už jsem tomu víc nevěřil, byl jsem zlomený.
Pohlédl jsem na Riana, který měl celý život ještě před sebou a má šanci být šťastný a to jsem mu nechtěl zkazit. Předám ho a nebude mít vedle sebe někoho, kdo o všechny přichází, ještě bych ho tím nakazil.

Podařilo se nám bezpečně dostat do úkrytu, kde jsem cítil mimo Lissandry i dalšího vlka a pachy, které byly podobné Lissandřiným? Střihl jsem uchem a zvědavě se podíval směrem, kde by měli být. Měla tam snad nějaké příbuzné? Možná. Každopádně teď jsem se potřeboval prospat a pak teprve zjišťovat a ohlásit ji, že jsem sem přitáhl ztraceného sirotka. O toho bychom se měli postarat než vyroste a bude se moci o sebe starat sám. Byl mrňavý, dlouho by mimo smečku a s někým nepřežil a to jsem nechtěl. Smrti jsem kolem sebe měl dost a tak nějak jsem měl potřebu ho od toho ochránit, už tak ztratil rodinu, ač to tolik zatím nevnímal.
Svalil jsem se na mechovou podlahu a zavřel jsem oči. Byl jsem psychicky i fyzicky vyčerpaný a spánek by mi alespoň na jedno z nich měl pomoci. Přeci jen, dlouho jsem nespal. Jak dlouho vůbec? Nevzpomínal jsem si. Jak bych mohl, všechno co se událo, se vecpalo do popředí mé mysli, že jsem zapomínal na jiné důležité věci. Přestože uteklo několik dní, tak jsem se cítil stále mizerně a pořád jsem měl v hlavě Anemon a Vidara, kteří mě tak náhle opustili.
Střihl jsem uchem a pootevřel očko, když jsem ucítil tělíčko Riana, který se přilepil ke mě. Nevěděl jsem, jak se ohledně toho cítit. Nechtěl jsem, aby se ke mě vázal, musel se o něj postarat někdo jiný. Nejlépe pečovatelka, pokud Daén někoho takového má. Jenže momentálně tu nebyl nikdo jiný než já. Nechtěl jsem ho odehnat, tak jsem ho nechal. Stejně rychle usnul, což potřeboval stejně jako já.

← území

Přikývl jsem a odpověděl: "Nu, v podstatě ano. Ale může ji vést i maminka," z toho jsem nějak pochopil, že svého otce bral jako hlavu rodiny, někoho, kdo je vede a matka se o ně starala. Rian se zdál být chytrým vlčkem, učil se rychle a věci, které jsem mu řekl, chápal. "Všechno se ohledně fungování smečky naučíš, uvidíš," pozvedl jsem koutky do lehkého úsměvu.
Hledal jsem úkryt, do kterého mě zavedl Šedý. Chvíli mi to trvalo, přeci jen jsem v něm byl jen jednou a také vchod byl ukrytý před cizinci. Nakonec se mi ho podařilo najít. "Tak jsme tu," ukázal jsem tlapkou ke vchodu a zašel dovnitř. Úspěšně jsme se dostali do hlavní místnosti smečkového úkrytu. Rozhlédl jsem se, kam bychom mohli složit hlavu. Vyšel jsem 'schůdku' a dostal se na plošinu pokrytou mechem, kde se bude dobře ležet. Čenichem jsem Rianovi naznačil, kam si může lehnout a sám jsem se svalil na zem.
Vlček měl sourozence, ale ti prý také skončili jako srnky. Povzdechl jsem si. Byl to sirotek bez jakékoli rodiny. Byl sám. Úplně sám, jako já. Vlastně jsme na tom byli dost podobně, ač já to všechno nesl dost špatně, za to on z toho neměl takový rozum a bral to jako fakt. "Nemám," odpověděl jsem mu na otázku. U toho mě opět bodlo u srdce. "Prospi se," špitl jsem k němu a sám zavřel oči. Cítil jsem tu Lissandru a další pachy, které jsem neznal. Nečekaně.

To, co říkal bylo v podstatě správně, ale nebylo to pravidlem. Ne vždy smečku vedli dva vlci, ač v samotné rodině byli rodiče a vlčata, ač se tedy mohlo stát, že jeden z rodičů chyběl. "Většinou ano, ale může smečku vést i jen jeden vlk. Jako tady, v Daénu," poučil jsem ho. Měl se ještě co učit, ale koncept smečky chápal správně, byl tedy na dobré cestě. Uchechtl jsem se nad jeho poznámkou ohledně Lissandřiného jména a nedošlo mi, že myslel vlka jako samce. To mě nenapadlo, že by o ni mohl uvažovat jako o samci. Jak to? Proč jsem nevedl smečku? "To je trochu komplikovanější. To ti vysvětlím někdy později," odpověděl jsem. Nehodlal jsem se pouštět do nějakého vysvětlování, proč nevedu smečku a jak funguje vůbec hierarchie.
Sám jsem si potřeboval odpočinout jako sůl, proto jsem to navrhl i Rianovi, který jistě byl také vysílený, když byl celou dobu teď sám. "Dobře, tak tudy," ukázal jsem čenichem směr a vydal se jím. "Máš sourozence? Sestřičky a brášky?" napadlo mě. To, že neměl rodiče, neznamenalo, že nemá sourozence. Třeba jsou také ztracení někde po okolí.

→ úkryt

Zdálo se, že rozumí tomu, co smečka je. Což mi to všechno vysvětlování usnadnil. Sice bude mít asi otázky, ale pochopil o co tak zhruba jde. "No... Nemusí být jeden, můžou být dva. Ale ano, vedou ji a rozhodují," přikývl jsem hlavou. Daén vystřídal již několik alf, které buď byli sami nebo ve dvojici. Ve dvojici byli jen moji rodiče a já se Shay. Ale tohle všechno je už dávno pryč. Lissandra smečku vedla sama, jak se zdálo, ale kdo ví, třeba časem bude mít někoho po svém boku. "Já ji nevedu. Lissandra je vůdce," opravil jsem ho. Netušil jsem, jak vydedukoval to, že smečku vedu, ale svým způsobem mě to vnitřně pobavilo. Navenek jsem se stále tvářil dost zničeně po tom všem.
U vody jsem se posadil, byl jsem trošku jak na trní. Ač jsem byl vlastně doma, necítil jsem se tu jako doma. Mrzelo mě to, ale doufal jsem, že se to časem zlepší. Sem tam jsem se i ohlédl, zda sem někdo nejde. Nešel. Cítil jsem pachy, ale ani jeden jsem neznal. "Jo, v lese jsme, ale to už je území smečky, víš... A nějací vlci tu jsou," oznámil jsem mu. "Pokud si chceš odpočinout, můžeme jít do úkrytu," nabídl jsem mu.

Jméno vlka: Enzou
Počet příspěvků: 19
Postavení: gamma
Povýšení: -
Funkce: asi bych si ho nejlépe představila jako lovce
Aktivita pro smečku: Vzhledem k jeho breakdownu asi nic
Krátké shrnutí: Dorazil (na konci února) na území smečky s Vidarem a Anemon, Anemon zmizela, což ho zničilo a dodělal ho odchod Vidara. Následně ho našel Vino, který se s ním snažil komunikovat. Což se moc nepodařilo. Nakonec za nimi dorazila Lissandra, které vysvětlil jeho absenci s tím, že počítal se všemi možnými scénáři. Lissandra mu dovolila zůstat. Šel se projít mimo území, kdy narazil na vlče - Cithriana, o kterého se postaral a společně se vydali do Daénu.
Questy/úkoly: Možná Věrný? Nechám na tvém uvážení.

← Les Alf

Pomalu jsme kráčeli přes les přímo na území smečky. Doufal jsem, že se tady najde pro Riana místo, kde by mohl zůstat. Zdálo se, že rodiče pro něj nejdou a dle jeho slov, která následně řekl, mě ujistil v mé myšlence. Byl bez rodičů. Smečka se o něj jistě postará. Zima skončila, tak by snad neměl být problém uživit jeden krk navíc. Do zimy vlček vyroste, osamostatní se a třeba se rozhodne jít svou vlastní cestou. To by teď rozhodně nezvládl. Střihl jsem uchem a podíval se na něj. Snažil se mi říct, co se stalo jeho rodičům. Hlavu jsem naklonil na stranu a vyčkával, co vlastně řekne. Z rodičů se stali srnky? Sklopil jsme uši. Byli tedy mrtví. Povzdechl jsem si, nějakým způsobem jsem se v něm viděl. Ani já už neměl rodiče a ani sourozence, vlastně ani žádné přátelé jsem v podstatě neměl. Jediná Anakhi, ale ta byla kdo ví kde teď. "To mě mrzí," řekl jsem jen na jeho slova a pokračoval dál.
Ani o smečkách Rian nevěděl, takže se hádám narodil tulákům. "Uhm. Chápeš to správně. Vlci ve smečce jsou taková tvoje rodina a staráte s vzájemně o sebe," vysvětlil jsem, ač já jsem to tak necítil. Mělo to ta být a chodit, ale já ve smečce vlastně nikoho neznal, k nikomu neměl blízko. Cítil jsem se tu jako cizinec. "Vlastně jsme už tady, ve smečce," podotkl jsem. Rozhodl jsem se vlčka dovést k jezeru, které jsme tu měli, měl jsem žízeň a jistě i on. "Voda, můžeš se z ní napít," vyzval jsem ho a sám se napil. Poté jsem se posadil na břehu jezírka a tiše koukal na hladinu vody.

← Ostříží zrak

Neměl jsem nejmenší tušení, jak dlouho se vlče mohlo potulovat samo. Byl ještě maličký, možná potřeboval ještě mateřské mléko? Těžko říct. Matka jsem nebyl a ani správný otec jsem nebyl a z mého mládí jsem si tohle už nepamatoval. Doufal jsem, že on bude vědět přibližně, jak dlouho je tu sám. Z vlčka vypadlo slovo 'dlouho'. Vydechl jsem. Bylo mi ho líto. Jeho rodiče byli proč, nevěděl jsem, zda ho opustili, nebo zemřeli. Na druhou stranu proč by ho opouštěli v neznámém kraji? Zvláštní. "Pár dní? Dobře," odpověděl jsem. To nebylo tak hrozné. "Rodiče se nevrátí?" optal jsem se. Chtěl jsem se ujistit, jak na tom s rodiči vůbec je.
Z planiny jsme se pomalu dostali do lesa. Byli jsme již už poměrně blízko hranicím smečky. Všechno tohle mi připomnělo, když jsem šel do smečky předtím. S Anemon a Vidarem. Opět mě to bodlo u srdce. Nedokázal jsem se ani s jedním smířit. Bylo to tak těžké a bolestivé a nemohl jsem udělat nic, co by to změnilo. Minimálně jsme nemohl získat zpět Anemon... Vlček mě však vyrušil, když se začal představovat - což jsem po něm tedy chtěl, ale myšlenky mě zase odvlály jinam. "Rian. Dobře. Riane, byl jsi ve smečce předtím?" doufal jsem, že aspoň smečku zná, že by to pro něj nemuselo být tolik cizí. "Enzou," řekl jsem své jméno a povzdechl si. Byl jsem rád, že Rian ještě moc nechápal okolní svět, že byl tak nevinný... Bohužel to stejně jdenou skončí a svět mu nějak ublíží. Stejně jako mě, stejně jako ostatním...

→ Daén

Přívěsek malého už nadále nezajímal. Nebylo to k jídlu, pohrál si, proč by jej tedy dále řešil. Pro mě však měl velkou hodnotu a nerad bych o něj někdy přišel. Toho bych hluboce litoval. Už teď mě mrzelo, co se stalo s Daénem. Takhle si to jistě Cinterion nepředstavoval a měl jsem pořád pocit, že jsem ho zklamal. Že jsem nenaplnil jeho očekávání. Povzdechl jsem si a sklopil hlavu. Bylo mi to tak moc líto a nejhorší bylo, že jsem se mu nemohl omluvit. Ač jsem se omlouvat mohl, ale k čemu mi to bylo, když jsem ho nemohl vidět? Nemohl jsem ho slyšet? Povzdechl jsem si.
Mezitím vlček spořádal docela pořádný kus králíka. Zdálo se, že byl opravdu vyhladovělý. Jak dlouho se toulal sám? To mě docela zajímalo. "Odkdy jsi sám?" optal jsem se a snažil se vybírat taková slova, kterým by snad mohl porozumět. Pravdou bylo, že já většinu času svého života byl také tak nějak sám, ale o otce jsem přišel později, než tenhle drobek.
Dobrá otázka. Co teď? Měl bych jej opravdu zavést do smečky, ač jsem se obával Lissandřiné reakce. Určitě jsem neudělal dobrý dojem - ne že by mi to lámalo srdce - ale přivést prcka do smečky po mém zmizení? Na druhou stranu je to malé bezbranné vlče, snad by neměla srdce na to ho poslat pryč. "Půjdeme do smečky. Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se rovnou, co jsem ho seznámil s plány. "Tudy," ukázal jsem hlavou a pomalu se opět vydal na území smečky.

→ les Alf

Vlček nechápal, k čemu mi je ta třpytivá věc. Ono to nebylo k ničemu užitečné, byla to pro mě památka na otce, který mi zachránil život, ale za to skončil ten jeho. "To je památka od mého táty," odpověděl jsem mu. Po té době jsem už neměl problém o mém otci mluvit, ač mě to vždycky píchlo u srdce - to však nikdy asi nezmizí. Netušil jsem, zda to malý pochopí, zdálo se, že mu je opravdu sotva pár měsíců, když pořádně neuměl ani mluvit.
Vlček se dožadoval nějakého jídla, nakonec jsem se přemohl a šel jsem mu něco ulovit. Rodiče byli pryč a mě asi nezbývalo momentálně nic, než se o něj postarat, dokud se ho někdo neujme. Donesl jsem mu králíka, kterého jsem před něj položil a čekal, až se nasytí. Měl jsem v plánu ho dovést do smečky. Tam se ho někdo ujme, nějaká pečovatelka? Netušil jsem, zda někoho takového Daén vůbec má. Na jeho poděkování jsem jen mlčky přikývl. Nevěděl jsem, jak se mám k někomu tak maličkému a křehkému chovat. Nevěděl jsem, jak se o mláďata mám starat tak, abych mu neublížil. Tak či onak, zřejmě se mnou nemohl být někdo šťastný, jak tomu nasvědčovala má minulost.

Vlče si hrálo s mým přívěskem a já nemohl vstřebat to, že se tu zjevilo další vlče. Pořád jsem přemítal nad tím, zda to něco znamená, nebo si ze mě vážně někdo dělá srandu. Jinak to nebylo ani možný. Hlavu jsem zvedl k nebi a pohlédl na měsíc a hvězdy. Doufal jsem, že mě odtamtud táta se sestrou sledují. Přál bych si je vidět, tak moc jsem si to přál... Byla tam někde i matka s Anemon? Netušil jsem, matka se mi zjevila jako motýl, ukázala mi vlčata a teď jedno už nemám. Proč?
Zavrtěl jsem hlavou, když se ozval hlásek toho prcka a pohlédl na něj. Jistěže to nebylo k jídlu. "Není," odpověděl jsem jednoduše a posadil se. Neměl jsem tušení, co si s nám mám teď počít. Přirozeně jsem se zeptal na rodiče. Naštěstí věděl, co to znamená a nemusel jsem to tu z něl dolovat jinými způsoby. Přikývl jsem na jeho dotaz o mamince a tatínkovi a fakt doufal, že tu někde jsou. Bohužel jeho odpověď mě zklamala, ale zároveň jistým způsobem zasáhla. Velcí vlci? Pryč? Zabili je snad ti velcí vlci? Zamrkal jsem na ně. V tenhle okamžik jsem se v něm trochu viděl. Já rodiče neměl, neměl jsem nikoho a jak se zdálo, tak ani tento vlček nikoho neměl. Povzdechl jsem si. Co to bylo za trend?
Chvíli jsem na něj tiše hleděl a přemýšlel, kdo by se o něj mohl postarat. Bohužel jsem momentálně nevěděl, kdo všechno do smečky patří a zda je tam nějaký pečovatel, vlčice, která by se jej mohla ujmout. Já nebyl rozhodně šťastná volba, abych se o něj měl snad starat. Potkalo by ho něco zlého. Měl hlad. Vydechl jsem a rozhlédl se. "Počkej tady," řekl jsem a rozhodl se mu tedy něco ulovit.
Byla noc, přesto jsem cítil pach králíka, který tu byl někde poblíž. Neměl jsem tušení, zda se mi to povede. Cítil jsem se mizerně, na druhou stranu jsem jej nechtěl nechat hladovět. Jak jsem králíka zahlédl, přišpendlil jsem se k zemi a plížil se. Větřík pofukoval mým směrem, tudíž si mě všiml na poslední chvíli, což už bylo pozdě. Králík byl mrtvý a tím se stal večeří toho malého. Donesl jsem ho k němu a položil ho na zem. "Na, tady máš," pronesl jsem a sedl si.