Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlček byl zvědavý a chtěl vědět, proč jsem se vyděsil. Avšak důvody byly příliš složité pro někoho, jako byl právě on. Jak jsem mu měl říct, že jsem o všechny přišel a nikoho nemám a bylo mi ukradnuto vlče a nechtěl jsem se do kontaktu s dalším dostat? To nešlo. Tak jsem jen zavrtěl hlavou, jako kdyby se nic nestalo. Pořád jsem nechápal, co tu dělá, proč se tu objevil a proč teď a proč u mě? Nechápal jsem to. Někdo tu měl zřejmě dost debilní smysl pro humor.
Vlčeka zaujal můj přívěsek a to dost. Chtěl si s ním hrát, máchal tlapičkami, lovil ho. Já se ani nehnul a nechal si ho hrát. To se mi objevily vzpomínky na mého otce, které když umíral, dal mi tenhle přívěsek. Povzdechl jsem si. Trošku mi tím připomínal mě, když jsem byl malý já. Chtěl ho, sundavat jsem ho nehodlal, ale opatrně jsem natáhl hlavu tak, aby se mu lépe lovil. Aspoň měl radost, aspoň někdo. Já z jeho přítomnosti radost neměl a vyhlížel jsem, kdy se tu objeví rodiče a odvedou si ho pryč. Nechtěl jsem ho tu.
Zajímalo mě, co tu dělá. Sám. Ač jsem doufal v rodiče někde poblíž. Avšak z prcka vyšlo jen slůvko 'hlad'. Nebyl jsem ve stavu, abych mohl jít něco lovit. Byl jsem vysílený, unavený. POtřeboval jsem se prospat a aspoň některé myšlenky zahnat a ne tu lovit pro cizí vlče. "Kde máš rodiče? Ty ti určitě něco uloví," odpověděl jsem a odtáhl se od něj.

Jak mi došlo, že přede mnou stojí malé vlče. Prudce jsem vyskočil a couvl o několik kroků dozadu. Co se děje? Za co mě kdo trestá? Nerozuměl jsem tomu, Anemon mi vzali, ale připravili mi snad jiné vlče? Nebo jak jsem si to měl vysvětlit, hm? Každopádně svým rychlým pohybem jsem malého vlčka zřejmě poplašil. Nedivil jsem se, kdyby to bylo opačně, taky bych se polekal. Avšak on byl první, kdo se pokusil o nějakou komunikaci. Zřejmě chtěl vědět, co se děj. Zavrtěl jsem hlavou. "Nic... Nic," řekl jsem polohlasem a koukal mu do zlatých očí. I já měl zlaté oči. Bylo to snad nějaké znamení? Těžko říct.
Avšak malý vlček si ze mě nic moc nedělal a rozhodl se jít ke mě blíž. Stáhl jsem nervozně uši dozadu. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zaujal ho můj náhrdelník, co jsem měl okolo krku a rozhodl se jej ulovit. Strnule jsem stál a ani se nehnul, prostě jsem ho nechal dělat to, o co se pokoušel. Nakonec stejně padl na zem. Byl opravdu maličký, takové křehké ztracené nebožátko... "Eee... Co tu děláš?" zeptal jsem se. Musel to někde mít rodiče. Určitě si pro něj přijdou. Za chvíli...

Opravdu jsem si malého vlčete nevšiml, utápěl jsem se ve svých myšlenkách. Kdyby to byl někdo jiný, nebezpečný místo toho vlčete, třeba by ukončil mé trápení a já bych měl klid. Snad. Mohlo by mě to pronásledovat i po smrti? Možná. Tentokrát se to ale nedozvím, mimo mě a ono vlče tu nikdo jiný nebyl.
Ležel jsem na zemi, hlavu na zemi a svěšené uši. Neměl jsem v plánu se hnut a to jsem se chtěl projít a myšlenky si v hlavě urovnat. Třeba příště. Ten prcek, který se ke mě rozhodl přijít a dělat kdo ví co, do mě vrazil a já si jej všiml těsně před tím. Hlavu jsem pomalu zvedl a pohlédl na malé vlče, byl opravdu malinký, sotva pár měsíců a byl tu sám. Jako já byl sám. Byl jsem klidný do té doby, než si mozek uvědomil. VLČE! Vystřelil jsem na všechny čtyři a couvl a pár kroků dozadu. Ne, ne, ne. Tohle je snad zlý sen. Žádná vlčata, prosím. Přináší jim a mě smůlu...

← Daén

Procházel jsem mezi stromy a nechával veškeré mé myšlenky plynout tak, jak se jim zachtělo. Pořád jsem nechápal, proč mi Anemon vzali. Z ničeho nic, co se stalo? Proč? Hodlal jsem se o ni postarat, zajistit ji domov a místo, kde může vyrůst, moc jsem ji chtěl poznat, ale ani to mi bohužel nebylo dopřáno. a ač jsem měl ještě jednoho potomka - Fausta, bál jsem se, že kdybych byl s ním, tak by mi ho taky vzali. Asi mi nebylo souzeno mít rodinu, asi to mnou mělo skončit. Náš rod. Otec byl mrtev, matka byla kdo ví co, Shay byla mrtvá, Anemon mi vzali... Z našeho rodu jsem tu byl teď já a Faust, ani teta Attila tu už nebyla, ne že bych ji nějak moc znal, ale stále to byla má rodina. Kdybych tedy se chtěl u Fausta postarat, vzali by mi ho a to já nechtěl. Nerozuměl jsem ani tomu, proč mě Vidar tak náhle opustil. Něco mezi námi bylo, bylo to pěkné, ale oba jsme se báli a já se bál oprávněně. Opustil mě v té nejhorší situaci, kdy mi měl být oporou a ne zmizet jak pára nad hrncem. Povzdechl jsem si. Nedokázal jsem ho za to nenávidět nebo být naštvaný, spíše mi to rvalo srdce na kusy. Vidare... Povzdechl jsem si zoufale a sesypal se na zem, aniž bych si všiml, že kousek ode mě je malinké vlče, co se asi snaží si najít něco k snědku.

Ticho jsem přerušil mým dotazem ohledně mé přítomnosti ve smečce. Očekával jsem asi vše. Lissandra se pustila do velké odpovědi. Pozorně jsem ji poslouchal, tedy nejpozorněji, co mi můj stav dovoloval. Na její slova jsem sem tam přikývl. Takže tohle nebyla tak úplně smečka, ale jen bezpečné útočiště? Jméno by se nemělo rozšiřovat, poloha by se neměla rozšiřovat. Neměl bych o tomto místě moc mluvit s tuláky, kteří by mohli být napojeni na Chaos. Hm. Jak chtěla zabránit tomu, aby sem vlci nechodili sami? Přeci jen pach smečky tu byl cítit ať chtěla nebo ne. I já sám cítil pachy vlků, které jsem neznal, tudíž se sem museli připojit pod tlapkami Lissandry a nového místa.
Její slova se pak dostala i k mé přítomnosti tady. Musel jsem uznat, že její odpověď mě dost překvapila. Mohl jsem zůstat, a dokonce najít pochopení u ostatních členů. "Děkuji..." vydechl jsem jen a díval se na ni, jak mizí mezi stromy. Byl jsem tu teď sám. Měl jsem moc myšlenek v hlavě a rozhodně jsem se necítil po psychické stránce o moc lépe. Nehodlal jsem se příliš vzdalovat, spíš jsem se potřeboval projít a být na chvíli sám.

→ Ostříží zrak přes les Alf

Čekal jsem nějaká další Lissandřina slova ohledně mé (ne)přítomnosti. Pořád jsem vyčkával na přednášku, která se stále nedostavila. Tedy ne že bych tak moc toužil po tom, aby na mě někdo křičel a říkal, co jsem udělala a neudělal. Na druhou stranu by mě to zas tak nešokovalo. Věděl jsem, že jsem tu nebyl dlouho a dle slov Šedivého se původní Daén rozpadl a vznikla v podstatě nová smečka, ale se stejným názvem. Tomu jsem moc nerozuměl, ale budiž. Nechal jsem to být, ale dokud se smečka jmenuje Daén, bude to stále odkaz mého otce ať se to někomu líbilo nebo ne. Pokud chce čistě novou smečku, bez nějakých odkazů, měla by ji přejmenovat.
Nic dalšího z nové alfy nevypadlo a já sám neměl už co říct, ale ač jsem byl stále dost vykolejený, měl jsem dojem, že bych měl asi ještě promluvit. Něco. Cokoli. Tohle ticho bylo trapné ticho. "A... Jak to teda se mnou... a smečkovou vypadá?" zeptal jsem se. Bylo by fajn to vědět, abych se dle toho případně zařídil. Ač mi v tuhle chvíli bylo zcela jedno, zda mě vyžene, nebo mě tu nechá dál žít.

Nakonec jsem vybalil vše, co by měla vědět a to bylo vlastně všechno, co se stalo od té doby, co jsme se viděli naposledy. A že toho bylo. Já se to snažil říct nejjednodušeji a nejkratší cestou, co to šlo. Bolelo to a tím, že jsem to musel celé přeříkat, tak to bolelo ještě víc a znova. Povzdechl jsem si a sklopil oči k zemi. Chtěl jsem, aby to utrpení už konečně skončilo.
Lissandra mi k tomu nic neřekla, jakože vůbec nic. Nechápal jsem její reakci a byl jsem z toho zmatený. Myslel jsem, jak mě tu seřve, jak mě tu roztrhá, nebo že mě prostě vyhostí ze smečky, ale ani jedno se nestalo. Zatím. Zmateně jsem na ni pohlédl, ale nic jsem neříkal. Neříkal jsem poslední dobou nic, pokud to nebylo nutné a pokud to situace nevyžadovala. Proto jsem tedy byl nadále zticha. Neměl jsem co víc k tomu říct. Nakonec se optala na Chaos a zda se Vidar s ním dostal do kontaktu. Jen jsem zavrtěl hlavou. Nesetkal. Vlastně Anemon a já jsme byli první, na které vůbec na ostrovech narazil. Nebylo tedy možné, aby se s Chaosem setkal. Chápal jsem, proč se ptala. Válka s Chaosem nebyla nic pěkného, ač jsem tam nebyl, na válkách nebylo nikdy nic pěkného. Mimochodem jsem si ani nevšiml, že Lissandra byla kulatější, než když jsem ji viděl prvně a naposled... Ono jsem si na ni ani pořádně nepodíval, tak nebylo ani moc možné si všimnout jejího kulatého břicha. Kdybych jen věděl...

Rozhovor, ač krátký mezi Lissandrou a Vinem jsem také zcela úspěšně odignoroval. Proč bych je vůbec poslouchal? Přeci mi do toho nic nebylo, ne? Ale vzhledem k tomu, že Vino se dal na odchod, jsem usoudil, že teď budu muset asi začít vysvětlovat. Doufal jsem, že se Lissandra bude ptát a dá mi rovnou hlubokou přednášku o smečkovém poutu a loajalitě a tak dále. Ale toho se mi nedostalo, spíše naopak. Mlčela a neřekla ani slovo. Povzdechl jsem si. Posadila se a zřejmě vyčkávala, až něco řeknu. Neměl jsem vůbec chuť ani sílu mluvit, ale nezbývalo mi nic jiného, pokud tu nechceme na sebe zírat a mlčet.
Sebral jsem se a posadil se, stát jsem nechtěl, kdo ví, zda by mě mé nohy udržely. Asi ano, ale pochyboval jsem o nich...Jako teď o všem. Musel jsem zavzpomínat, kdy jsem ji vůbec viděl naposledy. Při jejím přijímání? Pokud ano, bylo to sakra dlouho a od té doby se toho stalo docela dost. "No... Já. Nevím vlastně kde bych měl začít," vydechl jsem zkroušeně. "Shay," řekl jsem jen, ale hádal jsem, že o té už dávno věděla. Z toho jsem se musel dostat a to se mi po čase podařilo, ač ta rána tam uvnitř mě bude napořád. "No a pak jsem se vrátil na území, ale nevím co se stalo, ale byl jsem tam jen já, tedy... byla kolem mě mlha a nic jiného a nikoho jsem neviděl, kromě motýla," už teď to pro ni muselo znít děsně směšně. "A vydal jsem se... za ním," vydechl jsem, dělalo mi problém mluvit v souvislých větách. "Pak jsem viděl svoje potomky a matku, která byla ten," opět jsem vydechl. "Motýl. Pak nějaká říše mrtvých a následně...Následně jsem se s Vidarem opět vrátil sem, mezi živé," teď nastávala ta bolestivá chvíle. "Našel jsem svoji dceru a vydal jsem se sem s ní a Vidarem... Něco se stalo, nevím... Nevím co, ale měli jsme oba z ničeho nic divné pocity... A pak... aPak jsem viděl jak moje dcera zmizela... Viděl jsem to v nějaké divné iluzi nebo co.... A pak tu nebyla, byla pryč... Jako kdyby se po ni slehla zem a ... a Vidar mě tu nechal..." víc nebylo třeba říkat. Jak jsem to víc a víc popisoval, bylo vidět na mé tváři opět velká bolest. Nechápal jsem, proč mi ji někdo vzal, proč mě v tom Vidar nechal, po tom hezkém, co jsme mezi sebou měli...

Neměl jsem ponětí, jak dlouho tady už ležím bez hnutí. Upřímně jsem ani nepřemýšlel o tom, že bych se zvedl a začal něco dělat, vzchopil se. Ne. Možná bych se měl jít utopit jako Šedivák, který se tedy dle jeho slov netopil, ale vypadal tak. Ten by mi jistě i pomohl, kde je teď, když je třeba? Pff. Asi se budu muset zvednout, dojít tam a utopit se sám a bez pomoci. Zdálo se to nemožný. Přišlo mi, že je mé tělo příliš těžké na to, abych ho dokázal zvednout na nohy. Vlk, který se představil jako Vino, se mě snažil povzbudit, ale nefungovalo to, ne teď, když jsem byl na nejhlubším dne, na kterém jsem kdy byl. Neviděl jsem nic pozitivního, žádné světlo na konci tunelu, prostě nic.
Nakonec přišla i Lissandra, ke které bych býval měl nějaká ta slova, ale teď jsem nechtěl mluvit, konec konců jsem jí už ani neměl moc co říct. Pakliže ona mi chtěla něco říct, tak mohla. Slyšel jsem, ale na většinu slov nereagoval. Nedokázal jsem se smířit s tím, že jsem přišel o Anemon, mou dceru a Vidar, který mi taky odešel. Proč mi všichni mizeli ze života? Povzdechl jsem si a hleděl na ni. Byl jsem připravený asi už na všechno, nebylo snad nic, co by mě teď překvapilo.

Jediné pozitivní tady bylo to slunce, které sem dopadalo skrz stromy. To mě nějakým způsobem motivovalo nezdechnout, ač jsem se stejně nehnul a na vlk se stále pořádně ani nepodíval. Neměl jsem mu moc co říct, sdělovat mu své problémy jsem taky nechtěl, neznal jsem ho, třeba by to ani nepochopil. Ulevilo by se mi? Možná. Možná kdybych se vyzpovídal, spadl by mi jistý kámen ze srdce, ač by to nic nezměnilo. Anemon by mi to nevrátilo, Vidara by mi to nevrátilo a ani nikoho dalšího, o koho jsem přišel, jen bych se možná cítil líp. K čemu by mi to ale bylo, kdybych lepší náladu neměl s kým sdílet? K prdu."Když myslíš..." zafuněl jsem. Jak jsem se přes tohle všechno mohl přenést? Šlo to? Nemyslel jsem si. Všechno jsem teď viděl černě a neviděl konec.
Vlk se snažil komunikovat, dokonce se i představil. Vino... "Enzou," vydechl jsem aniž bych se na vlka podíval. Stále jsem ležel s hlavou položenou na tlapách a zíral do země. Stále jsem pociťoval potřebu plakat, ale nemohl jsem. Už tak jsem ztratil dost hrdosti a tohle by mě rozložilo úplně.
Do toho všeho se k nám přidala Lissandra. Cítil jsem ji a po chvíli jsem ji i slyšel. Střihl jsem uchem jejím směrem. Vzchop se. tohle ti nepomůže! Moc mě to v tuhle chvíli nezajímalo. Můj život se rozpadl na prach, proč bych se tedy měl snažit? Proč? Kvůli čemu? Nakonec jsem ale zvedl hlavu a pohlédl a ni. Nic jsem neříkal, spíše jsem čekal na její proslov.

Pokud jsem někdy měl nějakou hrdost, tak ta byla momentálně ta tam. Stále jsem nehnutě ležel na zemi a neměl jsem ani v plánu se zatím zvedat. Proč taky. Vlk se snažil i zažertovat, ale se mnou to ani nehlo, vlastně jsem mu na tu jeho poznámku ani neodpověděl. Dle jeho slov neměla Lissandra mě v plánu roztrhat na kousíčky, ale co o tom mohl vědět? Co když mě zamorduje, až sem přijde? A vůbec, docela ji to trvalo, byl jsem na území už poměrně dlouho a jediný, kdo přišel, byl černý žíhaný.
Na jeho další slova jsem opětovně neodpověděl. Neignoroval jsem ho, slyšel jsem, ale neměl jsem co říct. Jen jsem sem tam zamručel, abych nějaký ten zvuk přeci jen vydal. Přivřel jsem oči a zadržoval další slzy. Už tak jsem vypadal jak troska a slzy mi moc nepomůžou. "Život na nic," odpověděl jsem tiše. A že jsem byl na území smečky? To jsem věděl, patřil jsem k ní, nevím zda ještě, ale dřív ano.

Kdo ví, co si o mě vlk musel myslet, ač mi to tedy v tuhle chvíli bylo zcela ukradené. Nebyl jsem schopný se zvednout, nebyl jsem schopný ani oči k němu zvednout, aby věděl, že o něm vím. Byl jsem totální troska. Za celý můj život, jsem si snad víc nepřál zemřít, jako teď... Chtěl jsem, aby můj mizerný život skončil a nemusel cítit ukrutnou bolest, která mě momentálně neskonale sžírala. Jak já tak doufal, že Vidar zůstane a ještě po tom všem, co se mezi námi stalo. Nemohl jsem říci, že jsem jej miloval, ale jisté zalíbení díky divnému vlivu jsem v něm našel a to by mě nikdy nenapadlo, že zalíbení budu mít ve vlkovi, vždy jsem myslel, že mé zalíbení patří jen a jen vlčicím, asi jsem se mýlil. Avšak tohle nebylo momentálně vůbec podstatné.
Střihl jsem uchem, když zmínil Lissandru. Vydechl jsem. "Klidně můžeš... Může mě rovnou roztrhat na milion kousíčků, jestli bude chtít. Je mi to jedno," odpověděl jsem polohlasem, aniž bych se na něj podíval. Šedivý naznačil, že Lissandra asi nebude nadšená, až mě potká, ani sám Šedý nebyl nadšený a ani by mě znal, hned mě odsoudil za to, že jsem tu pro smečku nebyl, když mě potřebovala a ani po mém vysvětlení nijak nepovolil.
Slza mi stekla a dopadla na zem. Další začala také stékat, tentokrát na druhé straně tváře. Až v tu chvíli vlka napadlo, zda jsem v pořádku? Vypadal jsem snad, že jsem v pořádku? Rozhodně ne. Nedokázal jsem najít další sílu, abych mu mohl odpovědět, musel si odpověď najít sám a jistě bude chytrý a nebude mu to moc dlouho trvat.

Ležel jsem a pomalu se nehýbal. Kdyby to šlo, ani bych se nezmohl na dýchání, ale to mi bohužel dopřáno nebylo. Za to jsem přicházel o všechny, které jsem měl rád. Všechno začalo matkou a skončilo to o mé dcery, jak kouzelné. Nerozuměl jsem, proč mi byla ukradena, co jsem dělal špatně, že se mi všechno bortilo před očima? Že se vše sesypalo jako domeček z karet? Proč? Proč já? Co jsem udělal, že mi to někdo musí brát a nedovolí mi být na chvíli šťastný. Povzdechl jsem si.
Kdo ví, co si o mě musel myslet černý vlk, který za mnou přišel. Šel do mě kopnout? To by tomu dal třešničku. Dokonalé. Mohl by to ale udělat pořádně, abych se z toho nedostal, abych nemusel cítit tu ohromnou bolest, která mi sršela z očí. Přehlédl by ji i slepý. Dokonce i promluvil. Za normálních okolností bych odpověděl, ale teď? Nemohl jsem, nevěděl jsem vlastně na co se mě ptal a co po mě chtěl. Ale můžeš si kopnout... Vydechl jsem a hlavu položil na tlapy. Emoce se ve mě tak mísily a já je už nedokázal ovládat, po hnědé srsti mi stekla slza. Slza smutku a neštěstí. Proč Vidar utekl a nechal mě to všechno prožívat bez pomoci? Kde byl někdo, kdo by mi pomohl? Nikoho takového jsem neměl, všichni mě opustili i nedobrovolně. Tati... Kdybych zemřel, alespoň bych se setkal se svým otcem, který svou smrtí zachránil můj mizerný život. Kdyby jen věděl...

Najednou jsme si zas byli vzdálenější a já byl z toho celý zmatený. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Byl jsem zklamaný? Zřejmě. Čekal jsem asi něco jiného od těch pocitů, které jsme k sobě tu chvíli chovali, ač to bylo náhlé a bez nějakého hlubšího důvodu. Znali jsme se krátce a předtím jsem o něm takhle vůbec, ale vůbec nesmýšlel. Najednou jako z čistého nebe to přišlo, bylo to krásné, ale zase to vyprchalo. Když jsem nad tím přemýšlel víc a víc, popadal mě smutek. Smutek ze ztráty, kterou jsem moc neuměl popsat. Čím mi Vidar byl? Přítelem? Něčím víc? Nevěděl jsem. Byl jsem zmatený, mé srdce bylo zmatené. Béžový mlčel neřekl jediné slovo. Já sám také nevěděl, co víc bych měl říci, ovšem cítil jsem jako kdyby se mi srdce pomalu a jistě tříštilo na drobné kousky, které se budou těžko slepovat...
Z ničeho nic jsem viděl zvláštní obraz, kde byla má matka s...s Anemon. Vytřeštil jsem zlatavé oči. Proč byla s ní? Byla to snad vize? Budoucnost? Nevěděl jsem. Hned na to jsem viděl své druhé vlče s dalším mladým vlkem a černou vlčicí a náhle zatím jsem viděl toho Šedivého. Zmateně jsem zavrtěl hlavou. Vize zmizela, pátravě jsem se podíval na místo, kde posledně stála Anemon, nebyla tam, necítil jsem ji. Snad jako kdyby se vypařila a mé srdce puklo, opět. Zármutek, který mě pohltil mě zároveň složil k zemi. Ztratil jsem ji, nebyla tu. Někdo mi ji vzal, někdo mi ji ukradl! Nešťastně jsem pohlédl na Vidara, doufal jsem, že v něm najdu alespoň malou útěchu a podporu. Toho se mi nedostalo. Omluvil se a zmizel mezi stromy. Do očí se mi nahrnuly slzy, ležel jsem na zemi a nevěděl, co mám dělat. Konečně jsem se cítil, že budu moci být na chvíli šťatsný, že tu budu žít se svou dcerou a třeba i s Vidarem, jenže jsem o oba přišel. Bolelo to, příliš to bolelo, abych se dokázal zvednou ze země. Chtěl jsem zmizet, nechtěl jsem tu být.
Do toho všeho sem přišel černý vlk se žíháním. Nehnul jsem se, nezvedl jsem k němu oči, ležel jsem tu jako jedna velká hromádka neštěstí. Bylo mi jedno, co si o mě bude myslet, bylo mi jedno, jestli mě na místě roztrhá. Všechno bylo mi jedno... Ztratil jsem poslední motivaci k životu. Sic někde byl můj syn, ale nevěděl jsem, kde jje hledat. Bál jsem se, že když jej najdu, ztratím ho stejně tak, jako Anemon, se kterou jsem neměl šanci se pořádně poznat. Proč mi ji vzali?

Užíval jsem si jeho blízkosti, jeho vůně... Bylo to úžasné a já jsem se všemu poddal a nechal se tím vším unášet. Jemně jsem se usmíval a přitom měl přivřené oči. Bohužel z Vidara jsem cítil stále nejistotu, což mě znepokojovalo, ale nevyčítal jsem mu to. Nechtěl jsem a ani jsem nemohl. "Věř..." zašeptal jsem mu do ucha a ještě blíže jsem se k němu natiskl. Užíval jsem si tuhle chvíli tiše, beze slov pěknou řádku minut.
Jenže... Po nějaké době bum. Nic. Byl jsem zmatenější než předtím. Jako kdybych procitl. Najednou jsem se cítil zase jinak, jako předtím, ale zároveň jinak. Vše jsem si pamatoval, věděl jsem, co se událo, ale nevěděl jsem jak a proč. Znervózněl jsem a nevěděl jsem, zda se mám odtáhnout či nikoli. Jak moc takhle situace bude trapná? Proč se nám to stalo? Nakonec jsem se jemně a opatrně odtáhl a pohlédl Vidarovi do očí. "Cítíš to taky? Tu změnu...?" nejistě a tiše jsem k němu promluvil, ač jsem cítil, že ta situace mě čímsi poznamenala, ale ještě jsem nevěděl jak. Že by snad Amorkův vliv přetrvával? Nebo snad jsem tomu uvěřil? Každopádně bál jsem se Vidarovi reakci, pokud procitl také. Bál jsem se, že uteče, nechá mě tu.