Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postovaná 2

Opet jsme zůstali sami. Byla to škoda, že Phoenix odešla, rád bych se s někým ze smečky seznámil víc, ale co se dalo dělat. S Cithrianem mi to nevadilo, naopak. Za tu dobu jsem si ho popravdě oblíbil a momentálně to byl jediný vlk, který mi byl blízký. Anakhi jsem šíleně dlouho neviděl, bohužel a Vidar? To bylo něco, co jsem si doteď nedokázal vysvětlit. Přesto že mi to ublížilo, rád bych jej zas viděl a vysvětlil si to, ale těžko říct, kde je teď.
Otočil jsem se na Riana a zamyslel se. "Hmm, ono celé tyhle ostrovy jsou zajímavé," odpověděl jsem. Nic konkrétního mě teď nenapadlo. "Uvidíme, kam dojdeme a jak se ti to bude líbit, hm?" pousmál jsem se a mezitím jsem se proplétal mezi stromy a pomalu mizel pryč z území.

>>> Ostříží zrak přes les Alf

post 1

Otočil jsem se na Riana a s úsměvem přikývl. "No to by určitě bylo, ale to se spíš nestane." Nedokázal jsme se představit, že by se ryby nebály. To asi bylo kvůli tomu, že jsem je vždycky viděl se bát. "To ti věřím, ale většina zvířat, které jsou menší než ty, tak se budou bát," pokrčil jsem rameny. Já bych se takového medvěda bál, sám rozhodně. Kdyby nás bylo víc, tak by to bylo o něčem jiném. Zajímalo mě, proč se bojí lišek. Zřejmě že se s nimi setkal jako ještě opravdu maličký? Možné to bylo, sám si to asi nepamatoval. "No jo, je to tak," přitakal jsem na jeho slova.
To už tu byla vlčice jménem Phoenix. Zdála se být sympatická a milá. Hned nám nabídla její úlovek, avšak já ani Rian jsme jíst nechtěli, už jen že slušnosti. Mimo to Rian oznámil, že je Cithrian a ne jen Rian. Natočil jsem hlavu na stranu, ale nic neříkal. Přeci jen jsem ho našel jako prcka, co sotva mluvil a teď? Byl už poměrně velký a mluvit uměl dobře. Phoenix se moc dlouho nezdržela a chystala se zas pryč. "Také jsem rád, snad se brzy uvidí, měj se hezky, Phoenix!" zvolal jsem, než stihla zmizet mezi stromy. Podíval jsem se na Riana a řekl: "Co říkáš na menší výlet?" Bylo by fajn se podívat po blízkém okolí.

Bylo zvláštní, jak jsem i já byl jako malý nezkušený a o světě nic moc nevěděl a teď jsem své dosavadní zkušenosti mohl předat dál. "No, jo. Jsi pro ně jako liška," potvrdil jsem mu jeho slova. "Ryby se tě budou bát vždycky, navždy pro ně budeš liška." Nedokázal jsem si představit, že by si vlk ochočil rybu, to prostě nešlo a bylo to tak trochu proti přírodě. "Jojo. Velký a děsivý Rian," usmál jsem se na něj. "Copak ti ty lišky udělaly?" optal jsem se ho zvědavě. Já se lišek tedy nebál, mám i dojem, že jsem se s žádnou snad ani nesetkal, ne tedy z blízka.
Vlček souhlasil s procházkou po okolí. Doufal jsem, že narazíme na někoho ze smečky, rád bych se s někým znal. Dřív tu tedy bylo rozhodně více známých tváří, ale ani s nimi jsem se moc neznal. Mrzelo mě to, ale všechno pak šlo do kytek a tak...
Než jsme se stihli dát do pohybu, došla k nám vlčice. Černá se zajímavými červenými znaky převážně na hřbetě. V tlamě měla zajíce, kterého následně pustila a nabídla nám ho. Mezitím se Rian schoval za mě a ani nedutal. "Zdravím, ne děkuji. Dáš si ty zajíce, Riane?" optal jsem se ho a hlavu stočil směrem k němu. Vlčice nepůsobila agresivně, muselo být jasné z našich pachů, že sem patříme, stejně tak jsem smečku cítil i z ní. Snad jako by někdo vyslyšel mé myšlenky? "Já jsem Enzou a tohle je Rian," představil jsem nás, aby vlčice věděla s kým má tu čest.

Přikyvoval jsem na jeho slova a sem tam zastříhal uchem. "No, říct jim to rozhodně můžeš, ale nevím, zda to pomůže. To bát se, je instinkt, přirozený pud, víš," opět jsem mu vysvětlil poměrně důležitou věc. "Máš ji i ty. Taky se občas budeš něčeho bát, klidně, i když to nakonec nebude nic nebezpečného," doplnil jsem a posadil se. Bylo zvláštní takhle něco vysvětlovat vlčeti, které není ani moje. Spíš bych se měl stydět, že jsem se takhle nestihl bavit s Anemon. Taky bych měl najít Fausta...
Usmál jsem se. " Když budeš trénovat, tak jednou určitě budeš," mrkl jsem na něj. "Jak dýchají? Nu... Mají to tak uzpůsobené," pokrčil jsem rameny, odborník na ryby jsem rozhodně nebyl.
To už jsem snědl svou část ryby a Rian se pustil do té své. Zmizela v nás obou dost rychle, to se muselo nechat. Sic jsme zrovna hladový nebyl, ale taková pochoutka se přece nedala jíst dlouho. "Co kdybychom se šli projít?" navrhl jsem mu. Bylo by fajn se seznámit i s ostatními.

Nad jeho poznámkou ohledně bojácnosti ryb a ulovení, jsem se musel pobaveně usmát. Bylo vtipné, jak to vnímal. "Je to jejich instinkt, víš. Jsi větší, tak se přirozeně bojíš," vysvětlil jsem mu. I on by se bál medvěda, který by na něj číhal a pak se ho snažil ulovit. Tedy alespoň jsem v to doufal, kdyby ne, nemuselo by to pro něj dopadnout zrovna nejlépe.
To už jsem se soustředil na mou vybranou rybu, kterou se mi po nějaké době podařilo chytit. Spokojeně s ní v tlamě jsem si vycupital na břeh, kde jsem ji položil a sledoval Riana, jak se snaží o totéž. Ještě neměl skoro žádné zkušenosti s lovem, proto nebylo divu, že mu to nevyšlo. "Jsou. Tím, že se nemůžou moc bránit, tak jsou za to rychlé," opět jsem mu vysvětlil další fakt. "Když se o to budeš pokoušet častěji, jednou se ti to určitě povede," usmál jsem se na něj.
Sedl jsem si na zem a očmuchával rybu. To už za mnou přišel Rian s toužebným pohledem. Zakousl jsem se do ryby a část si odtrhl a tu snědl, zbytek jsem mu posunul k tlapkám. "Na," řekl jsem prostě a dožvýkal své sousto.

Nastal čas lovení ryb. Nebo minimálně pokus o jejich ulovení. Oba dva jsme to zkoušeli poprvé, ač já měl nějaké zkušenosti s lovem jiných zvířat. Vysvětlil jsem Rianovi, jak by měl přibližně postupovat, rozhodně jsem si tím nebyl jistý, tedy spíše zda jsem nezapomněl něco důležitého, co by mu mohlo pomoci rybu ulovit. "Ulov, to zvládněš," povzbudil jsem ho s úsměvem a střihl uchem. Rybky tu plavaly, ale byly docela daleko na to, aby se nám je podařilo ulovit.
I já jsem očima stále pátral po nějaké rybce, která by se dostala dostatenčně blízko mě, avšak zatím to tak nevypadalo. "Hm..." zamručel jsem si tiše a po očku sledoval i vlčka, jak se snaží nehybně stát a čekat na tu jeho vyvolenou rybu. "Jojo. Nesmíš je vyplašit, to jinak se zase schovají a budeš tu muset od začátku čekat," špitl jsem, kdyby je náhodou rušily i naše hlasy. "Bojí se, to není nic neobvyklého," ujistil jsem Riana s úsměvem. Oči jsem zase upřel na hladinu vody a zadíval se na jednu z lesklých ryb, která se ke mě jistě blížila. Olízl jsem si tlamu a když byla těsně u mě, ponořil jsem tlamu pod vodu a rybu chytil. Vykočil jsem z vody, kousl pořádně do ní a upustil ji na zem. "Tak tady," prohodil jsem. Nemyslel jsem si, že jsem dobrý, spíše asi štěstí začátečníka.

Seděl jsem na břehu jezírka a sledoval Riana, jak sleduje plující, lesknoucí se ryby ve vodě. Já do toho nebyl tak zabraný jako on, ale také jsem je očima sledoval. Bylo zajímavé, jak plavaly sem a tam, občas vystrčily čumáček nad vodu a hned zase zmizely u dna. Přemýšlel jsem, zda jsem někdy ryby lovil, ale upřímně jsem si nějak nevzpomínal. Zřejmě ne, spíše jsem si ulovil zajíce než rybu ve vodě. Tudíž jsem s tím neměl žádné zkušenosti, ač jsem tušil, že lov bude moje silnější stránka.
Otočil jsem hlavu na vlčka hned, jak promluvil. "Viď," usmál jsem se na něj a máchl ocasem. Hned jak jsem dořekl slovo, Rian se rozhodl skočit do vody a rybu se pokusit ulovit, avšak ta byla hbitá a hned mu zmizela. Pousmál jsem se a lehce zakroutil hlavou. Sice se mu to nepovedlo, ale snaha se cenila, no ne? "Uplavala ke dnu nebo mezi kameny," pronesl jsem k němu a rozhlížel se po hladině. "Řekl bych, že jo," odpověděl jsem a stoupl do vody vedle vlčka. "Nemám tedy s lovem ryb zkušenosti... Ale nesmíš se hýbat, všimnou si každičkého pohybu. Vyčkávej a až bude u tebe dostatečně blízko, můžeš se ji pokusit ulovit," poradil jsem mu. Jak jsem říkal, s lovem ryb jsem neměl zkušenosti, ale přemýšlet nějak strategicky jsem uměl.

Naše hra s brouky skončila ve chvíli, kdy jsem oznámil vítěze. Tím byl samozřejmě Rian, asi by se moc netvářil, kdyby já sám sebe jmenoval vítězem. To jsem tušil, že se vlčatům nedělalo. Jeho brouk brzy uletěl a ten můj se chtěl schovat někam pryč. Nedivil jsem se, ani jednomu se to nemohlo přeci jen líbit. "No ano. Vyhrál. Našel si parádního brouka," pousmál jsem se na něj a mávl ocasem. Líbilo se mi, jak má radost z něčeho tak banálního, jako je brouk. Taková čistá vlčecí a nefalšovaná radost. Hezky se na to dívalo. "Děkuji ti," přikývl jsem hlavou, když mi sdělil, že můj brouk taky nebyl špatný. Bylo to vtipné.
Náhlé ticho, které nastalo, opět ukončil Rian, který mi oznámil, že se jde napít. Zamlaskal jsem. Nebyl to špatný nápad, měl jsem poměrně sucho v tlamě a rozhodně pár doušků vody neuškodí. Následoval jsem tedy Riana k jezeru, kde jsem předtím viděli Lissandru. Tlamu jsem ponořil do vody a začal pít do chvíle, než Rian upozornil na ryby. Zvedl jsem tedy hlavu a posadil se. "To je ryba," oznámil jsem mu a pousmál se. "Pěkná, viď?" šťouchl jsem do něj lehce tlapou a očima rybu pozoroval.

Nemohl jsem zrovna říci, že by mě bavilo hledat brouky v lese, ale na druhou stranu jsem nemusel přepínat můj mozek. A konec konců mu to udělá radost, což bylo dobře... Alespoň někdo bude mít radost. Tudíž jsem na nic nečekal a vrhl se do hledání brouků. Jako prvního jsem našel nevýrazného tmavého brouka. Nebylo to nic velkého, ale našel jsem ho. Hned jsem to oznámil Rianovi, který se držel v mé blízkosti a hledal toho svého. Toho brzy našel.
Já zůstal u svého broučka, který se mi snažil utéct, ale vždycky jsem ho zastavil mou velkou tlapou. Brouk se zastavil, občas se na chvíli schoulil, ale hned si to zas štrádoval pryč, tudíž jsem ho opět zastavil. Mezitím Rian přiběhl a ukazoval mi jeho nález. "Páni! Ten je moc pěkný, rozhodně jsi vyhrál!" oznámil jsem mu radostně a následně mu ukázal svého."Můj je takový černý... Tmavý, ale koukám, že ty jsi našel hezkého zeleného a ještě se pěkně leskne!" pousmál jsem se na něj a posadil se.

Po odchodu Lissandry jsme mohli pokračovat ve hře hledání nejhezčích brouků. Netopýři už nikde nebyli, proto přišli na scénu brouci. "Tomu věřím," pousmál jsem se a začal se také rozhlížet po zemi a pátral po broukovi. Mezitím jsem se sem tam podíval na Riana, aby se mi neztratil z dohledu. Cítil jsem docela dost pachů v okolí, ale hádal jsem, že všechny patří členům smečky. Avšak o vlčeti věděla Lissandra a možná ostatní z úkrytu, kteří ho znali. Nechtěl jsem tedy, aby se dostal k někomu jinému, kdo o něm neví. Mohl by z toho být akorát problém.
Bylo i docela teplo a všechno kvetlo. Jaro bylo konečně tady. Zvedl jsem hlavu k nebi a jemně se pousmál. Avšak úsměv se také rychle změnil ve smutný pohled. V tuhle dobu mí potomci byli možná na světě. A já je nemohl pořádně poznat. Jak bych také mohl, když se Kurážná už nikdy neobjevila, aby mi to mohla říct... A o rok později? Mám na starost cizí vlče, které není ani moje. Odfrkl jsem si. "Našel jsem nějakého!" houkl jsem k Rianovi a díval se na tmavého brouka, který nebyl ničím zvláštní. Upřímně jsem se na brouky nikdy moc nedíval a nevěnoval jim pozornost, ale předpokládal jsem, že to nebude jeden z těch krásných brouků, jaké si Rian představoval.

Jméno vlka: Enzou
Počet příspěvků: 10
Postavení: gamma
Povýšení: /
Funkcia: Viděla bych ho na lovce.
Aktivita pro smečku: /
Krátké shrnutí (i rychlohry): S Cithrianem dorazili do Daénu, kdy se prospali ve smečkovém úkrytu a následně si šli hrát ven. Enzou cítil blízkost Lissandry v okolí, proto vzal rovnou Cithriana za ní, aby o něm věděla. Momentálně vlče má v péči Enzou.
Questy smečky: /

Pozorně jsem poslouchal Lissandru a veškeré informace o zdejších pečovatelích. Nedokázal jsem si momentálně představit, že bych měl mít na krku vlče, když se mnou se všechno bortilo jako domeček z karet. Bylo tu více možností - Dorya, Azrael, Freki. Každopádně Dor tu delší dobu prý neviděla a Frekiho primární funkce není pečovatel. A Azrael byl někdo nový, u koho by se zájem mohla ověřit. No nakonec padlo, že bych si ho mohl osvojit já. Hlasitě jsem polkl a nejistě koukl na malého Riana. Tomu se to moc nelíbilo, vypadalo to, že chce být se mnou. Nemohl jsem Lissandře říci, že to nezní dobře. Neměl jsem momentálně žádný cíl, nic... Takhle bych jej mohl získat, ale bál jsem se. Bál jsem se, že mu zničím život. nebo hůř, že zemře.
Nakonec jsem na to Lissandře kývl. Něco možná na tom bylo, že jsem ho našel zrovna já... "Oh... Dobrá, budu dávat pozor," ujistil jsem ji a jen kývl. Zůstali jsme opět sami. "Netopýry... Teď budou lepší ti brouci, nemyslíš?" usmál jsem se a tlapou zamával ve vodě. "Jak se ti líbí alfa Lissandra?" jemně jsem do něj při otázce šťouchl čenichem. Prvně se mi to nelíbilo, ale po tom všem, co se stalo? Nezmohl jsem se na žádný protest. Vlastně se zdálo, že se asi smečce pod jejími tlapami daří dobře, za což jsem byl samozřejmě rád.

Rian se rozhodl pro hledání různých brouků, jenže byla už tma, takže by se brouci blbě hledali. Upozornil jsem jej na to, načež s tím v podstatě souhlasil. Momentálně mě nenapadala žádná hra, kterou bychom mohli hrát, ne že by se mi do toho příliš chtělo. "Brouky můžeme lovit zas ráno, hm?" pověděl jsem k němu a máchl ocasem. Snad do té doby najdu někoho, kdo se v téhle smečce stará o vlčata, musel tu někdo takový být. Posadil jsem se na zem a vyčkával, zda navrhne něco jiného. Kdyby ne, tak nevím, co bychom dělali, asi se jen tak potulovali v lese, asi. To přišel s počítáním netopýrů. Pozvedl jsem hlavu k nebi a následně na Riana. "Nu, to asi můžeme," souhlasil jsem a zraky upřel opět k nebi. "Tak teď?" optal jsem se a to už jsem jednoho netopýra zahlédl.
Avšak v počítání netopýrů mě přerušil pach Lissandry, který byl dost čerstvý a nezdálo se, že by mířil do úkrytu. Musel jsem ji o Rinovi sdělit a pokud už nebyla v úkrytu s ostatními, byla tu výborná příležitost. "Je tu poblíž alfa, Lissandra. Měli bychom jít za ní, aby o tobě věděla," řekl jsem k němu a zvedl se. "Pojď," houkl jsem ještě k němu a rozešel se směrem k jezeru.
Tam ležela Lissandra, sama. Tiše jsem šel za ní, nic jsem neříkal, jen jsem se ohlížel po vlčeti, aby se tu někde neztratilo. "Zdravím, Lissandro," promluvil jsem k ní, udělal ještě několik kroků a zastavil se před jezerem, ze kterého jsem se napil a pohlédl na alfu. "Chci ti oznámit, že jsem našel vlče - Riana," řekl jsem a pohlédl na něj. "Je dost malý, je tu chvíli a jeho rodina je mrtvá," pronesl jsem, přičemž poslední jsem řekl tiše a opatrně, aby to zaslechla jen Lissandra. "Nevím, co s ním... Nemohl jsem ho tam samotného nechat, napadlo mě tedy, že by tu mohl zůstat, dokud nebude dostatečně starý se sám o sebe postarat a rozhodnout se, zda tu zůstane či nikoli. Sám by nepřežil," sdělil jsem svůj návrh. "Má smečka pečovatelku?" optal jsem se následovně. Ta bude vědět nejlépe, jak se o maličkého postarat.

← úkryt

Sice jsem nebyl připravený si hrát, ale tak nějak jsem věděl, že mi nic moc nezbývá. Musel jsem se o něj starat, dokud nezjistím, kdo tu pečuje o vlčata. Hádal jsem, že kdybych si odmítl hrát, byl by smutný nebo by se mě snažil přemluvit. Ani jedno jsem nechtěl, hlavně jsem nechtěl, aby byl smutný. Od toho tu jsem já. Souhlasil jsem tedy a na Rianovi bylo vidět to vlčecí nadšení a ta nevinnost. Vlastně jsem zjišťoval, že v jeho blízkosti se cítím lépe, že tolik nemyslím na poslední bolestivé události.
Vyhrabali jsme se úspěšně z úkrytu a mezitím jsem poslouchal jeho návrhy na hry. Honěná, schovávaná. Obě jsem znal, ale nakonec je maličký zavrhl. Honěná by byla nefér, byl jsem o dost větší. Jistě, mohl bych se schválně nechat chytnout nebo se nechat najít, ale Rian nakonec o tyhle hry zájem opravdu neměl. Chtěl lovit brouky. Momentálně se stmívalo a bylo znát, že brzy bude tma. "No, můžeme... Jen bude brzy tma, tak abychom na ně vůbec viděli," upozornil jsem ho a vzhlédl k nebi.

Mé probuzení jistě nebylo tak klidné jako Cithrianovo. Ze spánku jsem zakřičel, což přirozeně Riana vyděsilo nebo minimálně polekalo. Hned se ptal, zda se něco stalo. Mlčky jsem jen zakroutil hlavou. Byl to prostě zlý sen, který nebyl daleko od reality, bohužel. To už jistě na můj křikl zapomněl, protože stál na nožkách a mával ocáskem. Bylo vidět, že má zase fůru energie na rozdávání. Vydechl jsem a rozhlédl se kolem. Cítil jsem stále dost pachů, které mi nebylo nijak zvlášť povědomé. Stále jsem ale doufal, že se tu objeví někdo, koho znám.
Pohlédl jsem na Riana, který chtěl běhat. Pousmál jsem se. "Můžeme," odpověděl jsem a zvedl se ze země, která byla poměrně pohodlná, to jsem musel uznat. Sešel jsem tedy dolů a měl namířeno k jeskyni asi Lissandry, abych ji sdělil, že jsem přivedl tohohle prcka, jenže jsem slyšel i cizí hlasy a zdálo se, že Lissandra je momentálně zaneprázdněná. Snad to nebude ničemu vadit, když se jedná o vlče a ne o dospělého vlka, ne?
Koukl jsem na malého: "Tak jdeme!" To už jsem se pomalu hrabal z jeskyně ven. "Jak si chceš hrát?" zeptal jsem se nazpátek. Já sám si pomalu nepamatoval, jak jsem si hrával já. Bylo to už docela dávno.

→ Daén