Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Amorek 7

Cítil jsem tlukot našich srdcích, proudění naší krve v žílách a to ticho. Byla to tak zvláštní chvíle, kterou jsem nevěděl, jak si vyložit a jak s ní naložit. Po všech těch chvílích přemýšlení o tom, zda je to správné či nikoli, zda to chce nebo ne, jsem se tomu již plně poddal. Nechtěl jsem více nad tím přemýšlet, jelikož jsem věděl, že by mě ty city nakonec přemohly, ač jsem se snažil sebevíc bránit, nešlo to. Nechtěl jsem s tím víc bojovat, ač jsem věděl, že když si to dovolím, může to nakonec strašlivě bolet. Věděl jsem moc dobře, jaká bolest ze ztráty je. Přesto mě ten nával citů a emocí zmohl.
Byl jsem k němu natisknutý, měl jsem přivřená očka a jen si užíval tyhle momenty dokud to jen šlo. Já jsem to již přijal, ale Vidar se mi zdál stále nejistý a to mě děsilo. To byla jediná věc, která mě na tomhle všem už děsila. To, že Vidar se toho bude bát natolik, že odejde, nechá mě tu a zlomí mi srdce. Avšak musel jsem s tím asi počítat, když jsem to přijmul, když jsem se tomu poddal. "Určitě jsi... každý si zaslouží být šťastný, i přes všechny chyby, které jsme udělali..." vydechl jsem mu do béžové srsti. "Určitě jsi neuděl nic tak strašného, že by sis nezasloužil být šťastný," dodal jsem polohlasem.

Amorek 6

Nebyl jsem si jistý, zda ten krok blíže k němu, do neznáma mám udělat či být stále zdrženlivý. Nakonec jsem onen krok udělala a přitiskl se k němu. Cítil jsem, jak moje i jeho srdce bije jako o závod. Přesto jsem si úžíval té krásné chvíli, kdy jsem cítil jeho vůni, jeho teplo a jeho blízkost u mě. Cítil jsem se, jako kdyby všechny problémy a strasti zmizely. Pousmál jsem se, stále s hlavou na jeho krku. Nevěděl jsem, zda mám promluvit nebo být tiše a jen si užívat tuhle chvíli, která může v mžiku zmizet. Nadechl jsem se, ale to Vidar mě již předběhl a promluvil. Zastříhal jsem ušima a vydechl mu do srsti. "Já taky," odpověděl jsem. Měl jsem strach, že to vše zmizí, že zmizí všechno hezké, co jsem kdy měl. Otec, matka, sestra... Nechtěl jsem cítit tu bolest, opravdu ne, ale již jsem více nedokázal stát a nic nedělat. "Jsme v tom spolu, to zvládneme," pokusil jsem se o povzbudivá slova.

Amorek 5

Přišlo mi, jako kdyby tahle situace byla nekonečná, nejen ohledně pocitů, ale i u našich postojů. Ani jeden jsme neudělali první krok, já jsem se strachoval a hádám, že to tak měl i Vidar. Šlo to ale takhle držet pořád? Přece tu nemůžeme na sebe věčnost zírat, sem tam utrousit slovo, ale nehnout se. To nešlo. Musel jeden z nás už pokročit a nezdálo se, že by to měl Vidar v plánu a já? Já jsem se strachoval, že jakmile udělám ten krok kupředu, všechno se zbortí jako domeček z karet. Toho jsem se nejvíce obával. Nedokázal jsem už pojmout tolik ztrát, ale co když to má béžový podobně? Smýšlí nad tím samým? To je pak začarovaný kruh, ze kterhé se nedostaneme.
"Já také ne. Z ničeho nic, z nenadání..." vydechl jsem a opět mu hluboce pohlédl do očí. Hlasitě jsem polkl a zachvěl se. Vzrušením a strachem zároveň. Vydechl jsem a přivřel zlaté oči. Teď nebo nikdy... Musel jsem nabrat odvahu. Neměl jsem problém se servat se šedivým, ale na tohle jsem odvahu musel najít, jinak bychom se nehnuli. Udělal jsem k němu opět krok a druhý a třetí, až jsem stál přímo před ním, jen pár centimetrů nás dělilo, Vidar mohl slyšet můj zrychlený dech, možná tlukoucí srdce, které mi snad chtělo vyletěl z hrudi. "Já-..." na nic jsem víc nečekal a natiskl se mu ke krku. Vydechoval jsem mu na srsti na krku a nasával jeho vůni. Přišlo mi, jako kdyby mi spadl kámen ze srdce. Byl jsem nervózní, že uhne, uteče, ale zároveň jsem se cítil lehčí.

Amorek 4

Nějak jsem vycítil, že nejsem nervózní jen já, ale i Vidar. Jak to bylo možné? Jak to, že z ničeho nic nás to přepadlo oba dva? Před tím jsem ani na ždibíček nepřemýšlel, že bych snad měl k Vidarovi cítit větší sympatii než přátelskou. Nerozuměl jsem tomu a v tom záplavu citů a emocí mě ani nenapadlo, že by v tom mohli mít tlapky ti seshora. Prostě jsem to vzal tak, že se to nějak stalo, ač jsem nevěděl jak, proč a co s tím mám dělat. Měl jsem se tomu zcela poddat? Mělo smysl se všem těm pocitům vzepřít? A ač jsem se snažil jakkoli, prostě to nešlo zastavit a postupně jsem začínal přijímat fakt, že to tak je a buď tomu půjdu naproti nebo ne, ale v tom případě budu hodně bojovat, možná ten boj i prohraji...
Chtěl jsem moc vědět, co to znamená, ale ani já a ani Vidar jsme to nevěděli. "Já taky ne... Nerozumím tomu, přišlo to tak náhle a nečekaně..." hlasitě jsem polknul a hleděl béžovému do očí. Ani jeden z nás tu situaci nechápal a ani jeden z nás nevěděl, co máme dělat. Bál jsem se, když bych udělal další krok, že se to všechno rozplyne jako mlha. Možná to tak viděl i on a proto nikdo z nás neudělal další krok, pohyb, cokoli... Zřejmě jsme se oba báli, co nastane potom. Nechtěl jsem o někoho dalšího přijít. Nemohl jsem.

Amorek 3

Oba jsme byli nervózní, cítil jsem to. Byl jsem napjatý jako struna a nevěděl, co čekat. Tohle bylo to zamilování? To, co cítili kdysi moji rodiče? Takové pocity měli zamilovaní vlci? Jestli ano, bylo to příjemné, ale zároveň matoucí a nejisté. Netušil jsem, jak bych měl k béžovému přistupovat, nikdy jsem zamilovaný ještě nebyl, ne takhle. Nějaké city jsem choval k té maličké, ale nebylo to přesně to, co cítím teď. Měl jsem se tomu oddat? Nechat se těmi pocity unášet, nebo je snad kontrolovat? Co jsem měl dělat? Nechtěl jsem udělat něco, co by snad mělo Vidara odehnat, nechtěl jsem, aby odešel. Měl jsem potřebu být s ním a v tuhle chvíli jsem si ani nedokázal představit, že by zmizel. Nechtěl jsem další ztrátu někoho mi tak blízkého.
Udělal jsem krok k němu, nejistý krok, který mu možná měl dodat odvahu? Aby věděl, že je vše v pořádku? "Ah ano," vydechl jsem a pohlédl ke své hrudi, kde mi srdce bylo jako splašené, jako kdybych běžel maraton, přitom jsem jen stál před někým, ke komu mě to tak moc táhlo. Udělal jsem ještě jeden krok a můj tep vyletěl ještě výše, než jsem jej měl doposud. "Co... Co to znamená?" vyslovil jsem poměrně tiše a hleděl mu do krásných rudých očí. Byly tak krásné, hřejivé... Cítil jsem se příjemně a nechtěl, aby tohle skončilo. Potřeboval jsem to, jako nějakou drogu, za kterou bych dal cokoli.

Amorek 2

Byl jsem teď příliš zmatený, nevěděl jsem, co to je, to co cítím. Zavrtěl jsem hlavou a přivřel oči. Byl to snad sen? Zahrával si tu někdo? Nevěděl jsem. Otevřel jsem oči a ty pocity tu stále byly. Nemohl jsem se jich zbavit, i kdybych sebevíc chtěl. Musel jsem si však položit otázku, zda jsem se těch pěkných pocitů zbavit vůbec chtěl? Nebyl jsem si jistý. Líbily se mi, ale zároveň jsem byl děsně zmatený a obával jsem se, že Vidar to má jinak, než co cítím momentálně já. Nastalo hrobové ticho. Ani jede z nás nic neříkal. Asi... Asi bych měl něco říct. Usoudil jsem. Ale co? Pocit nejistoty mě začal zužovat Nervózně jsem přešlápl na místě a pohlédl Vidarovi do očí, které se mi zdály nádhernější než kdykoli předtím. Hlasitě jsem polkl a vydechl.
Naštěstí se slova ujal béžový, který ze sebe něco vysoukal. "Eh... Nemáš vůbec za co děkovat... Já rád," vydechl jsem a sklopil oči. Přišlo mi, že jsem mluvil, ale zároveň nevěděl co říkám a proč to říkám. "Já. Já jsem rád že jsem tě potkal, Vidare," pohlédl jsem mu do očí a měl pocit, že se v nich utápím, že se z toho nemůžu dostat a že mě to nakonec pohltilo.

Amorek 1

Vrátil jsem se naštvaný, zklamaný. Vlastně jsem ani moc nevěděl, jak se mám cítit. Měl jsem z toho setkání se šedivým a novými informacemi smíšené pocity. Povzdechl jsem si a rozhlédl se po lese. Cítil jsem, že to už nikdy nebude jako předtím. Jestli je alfou Lissandra, měl jsem zlé tušení, co říkal šedivý, že ze mě nadšená nebude a já v tuhle chvíli nevěděl jak s tím naložit. Co když mě vyžene? Nechtěl jsem to, chtěl jsem ctít otcovu památku a Daénovu památku, jenže dle šedivého, tohle už byl jiná smečka jen se stejným názvem a to se mi příčilo.
Pohlédl jsem na Vidara a ucítil štípnutí. Ošil jsem sebou a ucítil zvláštní pocity, které jsem pořádně nikdy nepociťoval. Nejblíže mi to připomnělo pocity ohledně Anakhi. Jemně jsem se pousmál. "Snad ano... Uvidíme po setkání s Lissandrou, novou alfou," zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem nad tím momentálně více myslet a i kdybych chtěl, v hlavě se mi spíše motaly myšlenky ohledně Vidara. Měl jsem k němu najednou tak moc blízko. Měl jsem mu to říct? Nevěděl, jsem co cítí on a bál jsem se další bolesti, která by mohla přijít a to jsem nechtěl. Tak jsem jen na něj upřeně s jemným úsměve hleděl a jen tiše vyčkával.

Začínalo mi být opravdu divné, že za námi ještě nikdo nepřišel. Zafuněl jsem a nervózně se rozhlížel kolem sebe. Kde ta Dorya byla? Snad musí vědět, že tu jsme ne? Nebo někdo jiný ze smečky nás musí cítit. Zakroutil jsem nechápavě hlavou. Byl jsem si jistý, že tu někdo je, cítil jsem je. "Čekáme nějak moc dlouho," pronesl jsem k Vidarovi a Anemon (:c). Přelápl jsem na místě a opět se rozhlížel po lese, udělal jsem dokonce i několik kroků, ale nikde nikdo. Možná byli všichni v úkrytu? Možná. Jenže nevěděl jsem, kde úkryt vůbec máme, tudíž tam jsem nemohl.
Popsal jsem Doryin vzhled Vidarovi. Nepřekvapilo mě, že ho udivila její barva, koho ne? Kdo nebyl zvyklý na zdejší zvláštnosti, jistě to muselo být nečekané. "Ano, fialová. Dějí se tu takové věci. Dokonce je tu takový vlčí obchodník. Wu se jmenuje, myslím. Ten prodává různé věci... magie, znaky, magické předměty," vysvětlil jsem. "Ale těžko říct, kde teď je, dlouho jsem ho nepotkal," pokrčil jsem rameny a pohlédl na Anemon. "Počkáte tu? Já půjdu někoho sehnat, abychom tu nečekali věčnost. Kdyby náhodou někdo přišel, odkažte, že tu jste se mnou a já šel někoho hledat," bylo mi jasné, že z toho by Dorya moc nadšená nebyla, ale zase jsem je nechtěl s sebou tahat.

Rychlohra se Zinkem
Dostal jsem se hlouběji do lesa, kde jsem zahlédla šedivého vlka, který vypadal, jako kdyby se topil. Rozhodl jsem se mu pomoct, ale ten byl nepříjemný a tvrdil, že se utopit nechtěl. Oznámil jsem mu, že jsem beta zdejší smečky, přičemž mi nevěřil a začal přednášet o tom, kde jsem tak dlouho byl. Po výměně názorů jsem se dozvěděl, že Dorya již není alfou, ale je jí Lissandra, která smečku získala prostřednictvím Iris. Byl jsem z toho v šoku. Následně se semlela mela mezi mnou a šedivým. Oba jsme utržili rány, která mi šedivý později ošetřil ve smečkovém úkrytu. Pak jsme se vydali každý svou cestou.
Konec rychlohry se Zinkem

Vrátil jsem se za Vidarem a Anemon. Byl jsem celý nesvůj z toho boj a především s novým vedením. Nějak jsem to nedokázal vstřebat. Nebyl jsem si jist, zda jsem byl rád, že je Lissandra alfou, neznal jsem ji. "Doryu jsem nenašel, ale někoho jiného," vydechl jsem. "Dorya už není alfa, je jí Lissandra," pověděl jsem k oběma. "Takže budeme muset najít Lissandru a tu nevím, kde momentálně mám hledat. Tak asi bychom zůstali ještě tady," navrhl jsem.

Tiše jsem stál mezi stromy a rozhlížel se kolem a čekal, kdy se tu někdo objeví. Přeci už museli vědět, že tu jsme a ještě když jsem vyl. Pokrčil jsem rameny a hlasitě vydechl. Šel jsem ještě o pár metrů dál, ale nikde nikdo. "Zvláštní..." řekl jsem polohlasem a pohlédl na Vidara s Anemon. "Asi budeme muset chvíli vyčkat," pronesl jsem k těm dvěma a posadil se na zem.
Bylo to tak děsně zvláštní být zase ve smečce po tak šíleně dlouhé době a ke všemu si nás nikdo nevšímal, ale pachy jsem tu cítil, jisto jistě tu někdo byl. Zřejmě měla Dorya moc práce a něco řešila? Zřejmě, jinak jsem si to nedokázal vysvětlit. Pohlédl jsem na Vidara. "Doryu nepřehlédneš, to mi věř... Je celá fialová a má takovou hřívu na hlavě," popsal jsem a nebylo to ani dlouho, vůbec to nebylo třeba. Dorya měla specifické zbarvní, které se rozhodně nepřehlédne. "Neboj Anemon, ještě chvíli a budeš si moci odpočinout," pousmál jsem se na ni a posadil jsem se a hleděl na mé společníky, přičemž jsem se i rozhlížel kolem sebe, zda k nám někdo už nepřijde.

<--- Les Alf

Všichni jsme již kráčeli tiše. Ane byla již unavená, tak jsem se ani nedivil. Potřebovala si odpočinout. Otočil jsem se na ni. "Za chvíli si budeš moci odpočinout, neboj," pousmál jsem se. I já bych odpočinek potřeboval, ale rozhodně méně než Anemon, která sotva šla. I Vidrovi by se hodil šlofík po tom náročném dobrodružství v té mrtvolné říši, která nám dala zabrat.
Brzy jsme už překročili hranice Daénu. "Tak jsme tu," pronesl jsem a spokojeně vydechl. Konečně jsem dorazil domů.Zavyl jsem, abych dal o sobě znát, ještě když jsem tu dlouho nebyl. "Budeme muset najít Doryu," pronesl jsem k nim, ač ani jeden netušili, kdo ona vlčice je. "Doufám, že tu bude," dodal jsem spíše pro sebe a kráčel dál do středu smečky. Musel jsem uznat, že les byl snad lepší než to jezeru, kde smečka yla dříve. Dor odvedla skvělou práci, vlastně jsem byl rád, že smečku měla ona, já v tu dobu byl tak moc mimo ze ztráty sestry, že bych ji nedokázal vést a Dor měla o smečku zájem a ještě ke všemu ji přemístila sem, kde to bylo mnohem lepší.

<--- Ostříží zrak

Z pláně jsme vstoupili do lesa, kde by poblíž měla už sídlit smečka, do které jsem putoval šíleně dlouho. Jenže vždycky mě něco zdrželo, například taková říše mrtvých, která nás pohltila, aniž bychom vůbec sami chtěli. Tušil jsem, že Dorya z mé dlouhé toulky nebude nadšená, ale věřil jsem, že to nějak pochopí. Nerad bych mou rodnou smečku ztratil nadobro. Pořád jsem měl pocit, že v Daénu musím zůstat kvůli otci, který smečku založil a ještě ji pojmenoval po mém strýci, kterého jsem tedy nikdy neměl šanci potkat. Nechtěl jsem zklamat ani Cinteriona, ani Daéna.
Otočil jsem se na Vidara s Anemon. "Už jen kousíček, je v tomhle lese," upozornil jsem. Pak přišla otázka od Vidara, která mě trošku vyvedla z míry. Bylo přirozené, že chtěl vědět, jaká ta smečka vlastně je. Zamyslel jsem se, nevěděl, jak bych ji popsal, přeci jen jsem v ní víc nebyl, než byl a moc členů jsem neznal. "Nu... Narodil jsem se do ní a všichni byli vždycky hodní, co jsi pamatuji. Nesetkal jsem se s velkými neshodami mezi členy. Mírumilovná atmosféra panuje povětšinou, když opomenu změnu alfy," to jsem narážel na sebe se Shay a Doryu, která nechtěla, abychom byli alfami. Nakonec jsme smečku moc dlouho nevedli kvůli sestřinému úmrtí, které mě stála moc bolelo.

---> Daén

<--- Irisin ráj

Kráčel jsem vpřed a docela se i těšil, až budu doma a budu si moci na chvíli odpočinout, měl jsem toho fakt plné kecky a pak? Pak se půjde hledat můj syn. To bude taky asi dosti náročné, když nemám žádnou představu o tom, kde je. Anemon se optala na matku a její hledání. Kurážnou jsem v podstatě neznal, neměl k ní žádný vztah a sám za sebe jsem ani neměl ji potřebu vyhledávat, ale Ane by ji zřejmě ráda viděla. Tiše jsem přikývl. "Nevíš, kde by mohl být tvůj bráška?" optal jsem se zvědavě. Doufal jsem, že něco málo o něm bude vědět, jinak jeho hledání bude dost těžký.
"Nic se neboj, támhle v tom lese, co je před námi," broukl jsem k vlčici a podíval se i na Vidara. "Najdeme alfu, odpočineme si, najíme se a půjdeme hledat Fausta," sdělil jsem své plány, ač jsem měl tušení, že to bude opět všechno na delší dobu, než bych já sám vůbec chtěl.

---> les Alf

<--- Dračí průsmyk

Pomalu jsem se dal do pohybu směrem k území smečky. Doufal jsem, že Dorye nebude vadit přítomnost mé dcery, když si ji přivedu do smečky. Spíše jsem se obával toho, že mě sežera za mou dlouhou nepřítomnost od smrti Shay a to už bylo poměrně dlouho. Vidar šel s námi, za co jsem byl vlastně rád. Přišel mi fajn a proč mu nenabídnout útočiště u nás? Je zima a pro tuláky tedy začíná krušné období, ač se zdálo, že tahle zima snad nebude tak krutá.
Otočil jsem hlavu na Anemon a přemýšlel, jak jí to vůbec vysvětlit, já to sám moc nechápal, jak se zjevila a proč. Avšak byl jsem rád, ač jsem nikdy neskousl její odchod beze slova. Teď jsem se mohl částečně vyvarovat chyby, kterou moje matka udělala. Nehodlal jsem Anemon ztratit ani opustit. "Víš. Ono to bylo celé zvláštní. Zjevil se mi motýl a měl jsem potřebu jej následovat, tak jsem za ním šel daleko od původního území smečky a... A pak najednou jsem viděl ji, místo motýly přede mnou byla ona a nechtěla, abych vás neznal. Ukázala mi tebe a Fausta v kaluži vody a řekla mi, ať vás najdu a zmizela," vydechl jsem a pohlédl na Anemon, pro kterou tohle možná bylo neuvěřitelné, ale bylo to tak. "Fausta ale najdeme. Společně!" usmál jsem se.
Bylo mi Vidara líto, teď se tu musel cítit opravdu blbě. Řešili jsme rodinné záležitosti, které se béžového netýkaly. !Za chvíli tam budeme, nové území je v lese," řekl jsem k oběma a pokračoval dál v cestě.

---> Ostříží zrak

Bylo to pro vlčku zvláštní a vlastně to bylo zvláštní i pro mě, když jsem to řekl nahlas. Měl jsem vlčata omylem a neplánovaně. Otřásl jsem se, bylo mi to vlastně líto, že jsem je neměl z lásky, ale jen tak. Teď se ale už nic nedalo dělat a já i ona jsme to museli přijmou tak, jak to bylo. "Ano, neznali..." vydechl jsem a sklopil lehce uši dozadu.
Otočil jsem hlavu na Vidara, který vysvětlil Anemon to, jak jsme se my dva poznali. Já jen tiše přikyvoval. Jemně jsem se pousmál a oči zas stočil k mladé vlčici. "Aristor se jmenovala. Vlastně ona zmizela, když jsem byl ještě poměrně malý, takže ani nevím, zda ještě žije," povzdechl jsem si. Nechtěl jsem ji tímhle děsit, ale chtěl jsem, abych jí říkal pravdu. "To bychom mohli. Ale nejprve se musím stavit u nás v Daénské smečce," koukl jsem na Vidara tázavým pohledem, zda ještě platí jeho společnost do smečky. "A pak ho půjdeme hledat, co říkáš?" pousmál jsem se a pomalu se vydal směrem ke smečce.

---> Irisin ráj

Nemohl jsem přehlédnout krok mladé vlčice k Vidarovi místo ke mně, jako k otci. Sic mě to uvnitř zabolelo, ale nedal jsem to znát, vlastně jsem tomu rozuměl. Neznala mě a já si sem nakráčel a oznámil jí, že jsem její táta. Nebylo divu, že byla vůči mně rozpačitá a nedůvěřivá. Béžového znala nějakou chvíli, tudíž bylo i logické, že bude věřit spíše jemu, ač ji ztratil.
Otřásl jsem sebou při otázce, kterou Anemon položila. Nepřekvapila mě, ale doufal jsem, že se jí vyhnu. "Měla by, ale tohle bylo takové zvláštní, víš," neměl jsem ponětí, jak mé dceři vysvětlit to, že mě její matka omámila divným květem a já se nemohl ovládnout. To jsem nemohl říct takhle na rovinu. "Tvoje máma a já jsme se vlastně ani neznali... A díky divné magii, která na mě zapůsobila se to stalo. Moc nevím, jak to přesně funguje, ale bylo to tak," vysvětlil jsem, doufajíc, že jí tohle bude stačit. "A od té doby jsme se neviděli... Nevyhledala mě, neřekla mi, že mám tebe a tvého bráchu. Vlastně jsem se to dověděl taky zvláštním způsobem... Díky tvé babičce," znělo zvláštně o své matce mluvit jako o babičce, ale bylo to tak.
Anemon se rozhodla mou důvěryhodnost ověřit u Vidara, tohle mě vlastně taky ani nepřekvapilo. Vlastně jsem byl docela zvědavý na to, co vlčici odpoví. Hádal jsem, že přizná, že krátce. Neměl sebemenší důvod Anemon lhát a to já ani nechtěl. Bral jsem to tak, že se s tím prostě musím vypořádat a doufat v dobré.