Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ve spánku jsem sebou několikrát škubl. Měl jsem dost divoké sny o tom, že jednoho dne budu na tomto světe zcela sám, úplně sám. Objevila se mi ve snu i Anemon, která opakovaně mizela, opakovaně se mi srdce tříštilo na milion kousků a opět se zjevovala. Stále dokola. Tak moc to bolelo. "Neee!" křikl jsem ještě ze spánku a následně se probudil s kapkou slzy u oka. Zatřepal jsem hlavou a podíval se na Riana, který byl již vzhůru.
"Dobré ráno," odpověděl jsem a chvíli se ještě sbíral z toho zlého snu. Proč se mi muselo něco takového zdát? Nebyl jsem potrestaný už dost? Za co vlastně? Nelíbilo se mi to, chtěl jsem, aby bylo všecičko v pořádku. Věděl jsem, že toho chci moc. Od mala mě všichni opouštěli, proč by to teď mělo být jiné? Už jsem si ani nenalhával, že bych mohl mít po boku partnerku, přítele nebo dokonce vlastní rodinu. Už jsem tomu víc nevěřil, byl jsem zlomený.
Pohlédl jsem na Riana, který měl celý život ještě před sebou a má šanci být šťastný a to jsem mu nechtěl zkazit. Předám ho a nebude mít vedle sebe někoho, kdo o všechny přichází, ještě bych ho tím nakazil.

Podařilo se nám bezpečně dostat do úkrytu, kde jsem cítil mimo Lissandry i dalšího vlka a pachy, které byly podobné Lissandřiným? Střihl jsem uchem a zvědavě se podíval směrem, kde by měli být. Měla tam snad nějaké příbuzné? Možná. Každopádně teď jsem se potřeboval prospat a pak teprve zjišťovat a ohlásit ji, že jsem sem přitáhl ztraceného sirotka. O toho bychom se měli postarat než vyroste a bude se moci o sebe starat sám. Byl mrňavý, dlouho by mimo smečku a s někým nepřežil a to jsem nechtěl. Smrti jsem kolem sebe měl dost a tak nějak jsem měl potřebu ho od toho ochránit, už tak ztratil rodinu, ač to tolik zatím nevnímal.
Svalil jsem se na mechovou podlahu a zavřel jsem oči. Byl jsem psychicky i fyzicky vyčerpaný a spánek by mi alespoň na jedno z nich měl pomoci. Přeci jen, dlouho jsem nespal. Jak dlouho vůbec? Nevzpomínal jsem si. Jak bych mohl, všechno co se událo, se vecpalo do popředí mé mysli, že jsem zapomínal na jiné důležité věci. Přestože uteklo několik dní, tak jsem se cítil stále mizerně a pořád jsem měl v hlavě Anemon a Vidara, kteří mě tak náhle opustili.
Střihl jsem uchem a pootevřel očko, když jsem ucítil tělíčko Riana, který se přilepil ke mě. Nevěděl jsem, jak se ohledně toho cítit. Nechtěl jsem, aby se ke mě vázal, musel se o něj postarat někdo jiný. Nejlépe pečovatelka, pokud Daén někoho takového má. Jenže momentálně tu nebyl nikdo jiný než já. Nechtěl jsem ho odehnat, tak jsem ho nechal. Stejně rychle usnul, což potřeboval stejně jako já.

← území

Přikývl jsem a odpověděl: "Nu, v podstatě ano. Ale může ji vést i maminka," z toho jsem nějak pochopil, že svého otce bral jako hlavu rodiny, někoho, kdo je vede a matka se o ně starala. Rian se zdál být chytrým vlčkem, učil se rychle a věci, které jsem mu řekl, chápal. "Všechno se ohledně fungování smečky naučíš, uvidíš," pozvedl jsem koutky do lehkého úsměvu.
Hledal jsem úkryt, do kterého mě zavedl Šedý. Chvíli mi to trvalo, přeci jen jsem v něm byl jen jednou a také vchod byl ukrytý před cizinci. Nakonec se mi ho podařilo najít. "Tak jsme tu," ukázal jsem tlapkou ke vchodu a zašel dovnitř. Úspěšně jsme se dostali do hlavní místnosti smečkového úkrytu. Rozhlédl jsem se, kam bychom mohli složit hlavu. Vyšel jsem 'schůdku' a dostal se na plošinu pokrytou mechem, kde se bude dobře ležet. Čenichem jsem Rianovi naznačil, kam si může lehnout a sám jsem se svalil na zem.
Vlček měl sourozence, ale ti prý také skončili jako srnky. Povzdechl jsem si. Byl to sirotek bez jakékoli rodiny. Byl sám. Úplně sám, jako já. Vlastně jsme na tom byli dost podobně, ač já to všechno nesl dost špatně, za to on z toho neměl takový rozum a bral to jako fakt. "Nemám," odpověděl jsem mu na otázku. U toho mě opět bodlo u srdce. "Prospi se," špitl jsem k němu a sám zavřel oči. Cítil jsem tu Lissandru a další pachy, které jsem neznal. Nečekaně.

To, co říkal bylo v podstatě správně, ale nebylo to pravidlem. Ne vždy smečku vedli dva vlci, ač v samotné rodině byli rodiče a vlčata, ač se tedy mohlo stát, že jeden z rodičů chyběl. "Většinou ano, ale může smečku vést i jen jeden vlk. Jako tady, v Daénu," poučil jsem ho. Měl se ještě co učit, ale koncept smečky chápal správně, byl tedy na dobré cestě. Uchechtl jsem se nad jeho poznámkou ohledně Lissandřiného jména a nedošlo mi, že myslel vlka jako samce. To mě nenapadlo, že by o ni mohl uvažovat jako o samci. Jak to? Proč jsem nevedl smečku? "To je trochu komplikovanější. To ti vysvětlím někdy později," odpověděl jsem. Nehodlal jsem se pouštět do nějakého vysvětlování, proč nevedu smečku a jak funguje vůbec hierarchie.
Sám jsem si potřeboval odpočinout jako sůl, proto jsem to navrhl i Rianovi, který jistě byl také vysílený, když byl celou dobu teď sám. "Dobře, tak tudy," ukázal jsem čenichem směr a vydal se jím. "Máš sourozence? Sestřičky a brášky?" napadlo mě. To, že neměl rodiče, neznamenalo, že nemá sourozence. Třeba jsou také ztracení někde po okolí.

→ úkryt

Zdálo se, že rozumí tomu, co smečka je. Což mi to všechno vysvětlování usnadnil. Sice bude mít asi otázky, ale pochopil o co tak zhruba jde. "No... Nemusí být jeden, můžou být dva. Ale ano, vedou ji a rozhodují," přikývl jsem hlavou. Daén vystřídal již několik alf, které buď byli sami nebo ve dvojici. Ve dvojici byli jen moji rodiče a já se Shay. Ale tohle všechno je už dávno pryč. Lissandra smečku vedla sama, jak se zdálo, ale kdo ví, třeba časem bude mít někoho po svém boku. "Já ji nevedu. Lissandra je vůdce," opravil jsem ho. Netušil jsem, jak vydedukoval to, že smečku vedu, ale svým způsobem mě to vnitřně pobavilo. Navenek jsem se stále tvářil dost zničeně po tom všem.
U vody jsem se posadil, byl jsem trošku jak na trní. Ač jsem byl vlastně doma, necítil jsem se tu jako doma. Mrzelo mě to, ale doufal jsem, že se to časem zlepší. Sem tam jsem se i ohlédl, zda sem někdo nejde. Nešel. Cítil jsem pachy, ale ani jeden jsem neznal. "Jo, v lese jsme, ale to už je území smečky, víš... A nějací vlci tu jsou," oznámil jsem mu. "Pokud si chceš odpočinout, můžeme jít do úkrytu," nabídl jsem mu.

Jméno vlka: Enzou
Počet příspěvků: 19
Postavení: gamma
Povýšení: -
Funkce: asi bych si ho nejlépe představila jako lovce
Aktivita pro smečku: Vzhledem k jeho breakdownu asi nic
Krátké shrnutí: Dorazil (na konci února) na území smečky s Vidarem a Anemon, Anemon zmizela, což ho zničilo a dodělal ho odchod Vidara. Následně ho našel Vino, který se s ním snažil komunikovat. Což se moc nepodařilo. Nakonec za nimi dorazila Lissandra, které vysvětlil jeho absenci s tím, že počítal se všemi možnými scénáři. Lissandra mu dovolila zůstat. Šel se projít mimo území, kdy narazil na vlče - Cithriana, o kterého se postaral a společně se vydali do Daénu.
Questy/úkoly: Možná Věrný? Nechám na tvém uvážení.

← Les Alf

Pomalu jsme kráčeli přes les přímo na území smečky. Doufal jsem, že se tady najde pro Riana místo, kde by mohl zůstat. Zdálo se, že rodiče pro něj nejdou a dle jeho slov, která následně řekl, mě ujistil v mé myšlence. Byl bez rodičů. Smečka se o něj jistě postará. Zima skončila, tak by snad neměl být problém uživit jeden krk navíc. Do zimy vlček vyroste, osamostatní se a třeba se rozhodne jít svou vlastní cestou. To by teď rozhodně nezvládl. Střihl jsem uchem a podíval se na něj. Snažil se mi říct, co se stalo jeho rodičům. Hlavu jsem naklonil na stranu a vyčkával, co vlastně řekne. Z rodičů se stali srnky? Sklopil jsme uši. Byli tedy mrtví. Povzdechl jsem si, nějakým způsobem jsem se v něm viděl. Ani já už neměl rodiče a ani sourozence, vlastně ani žádné přátelé jsem v podstatě neměl. Jediná Anakhi, ale ta byla kdo ví kde teď. "To mě mrzí," řekl jsem jen na jeho slova a pokračoval dál.
Ani o smečkách Rian nevěděl, takže se hádám narodil tulákům. "Uhm. Chápeš to správně. Vlci ve smečce jsou taková tvoje rodina a staráte s vzájemně o sebe," vysvětlil jsem, ač já jsem to tak necítil. Mělo to ta být a chodit, ale já ve smečce vlastně nikoho neznal, k nikomu neměl blízko. Cítil jsem se tu jako cizinec. "Vlastně jsme už tady, ve smečce," podotkl jsem. Rozhodl jsem se vlčka dovést k jezeru, které jsme tu měli, měl jsem žízeň a jistě i on. "Voda, můžeš se z ní napít," vyzval jsem ho a sám se napil. Poté jsem se posadil na břehu jezírka a tiše koukal na hladinu vody.

← Ostříží zrak

Neměl jsem nejmenší tušení, jak dlouho se vlče mohlo potulovat samo. Byl ještě maličký, možná potřeboval ještě mateřské mléko? Těžko říct. Matka jsem nebyl a ani správný otec jsem nebyl a z mého mládí jsem si tohle už nepamatoval. Doufal jsem, že on bude vědět přibližně, jak dlouho je tu sám. Z vlčka vypadlo slovo 'dlouho'. Vydechl jsem. Bylo mi ho líto. Jeho rodiče byli proč, nevěděl jsem, zda ho opustili, nebo zemřeli. Na druhou stranu proč by ho opouštěli v neznámém kraji? Zvláštní. "Pár dní? Dobře," odpověděl jsem. To nebylo tak hrozné. "Rodiče se nevrátí?" optal jsem se. Chtěl jsem se ujistit, jak na tom s rodiči vůbec je.
Z planiny jsme se pomalu dostali do lesa. Byli jsme již už poměrně blízko hranicím smečky. Všechno tohle mi připomnělo, když jsem šel do smečky předtím. S Anemon a Vidarem. Opět mě to bodlo u srdce. Nedokázal jsem se ani s jedním smířit. Bylo to tak těžké a bolestivé a nemohl jsem udělat nic, co by to změnilo. Minimálně jsme nemohl získat zpět Anemon... Vlček mě však vyrušil, když se začal představovat - což jsem po něm tedy chtěl, ale myšlenky mě zase odvlály jinam. "Rian. Dobře. Riane, byl jsi ve smečce předtím?" doufal jsem, že aspoň smečku zná, že by to pro něj nemuselo být tolik cizí. "Enzou," řekl jsem své jméno a povzdechl si. Byl jsem rád, že Rian ještě moc nechápal okolní svět, že byl tak nevinný... Bohužel to stejně jdenou skončí a svět mu nějak ublíží. Stejně jako mě, stejně jako ostatním...

→ Daén

Přívěsek malého už nadále nezajímal. Nebylo to k jídlu, pohrál si, proč by jej tedy dále řešil. Pro mě však měl velkou hodnotu a nerad bych o něj někdy přišel. Toho bych hluboce litoval. Už teď mě mrzelo, co se stalo s Daénem. Takhle si to jistě Cinterion nepředstavoval a měl jsem pořád pocit, že jsem ho zklamal. Že jsem nenaplnil jeho očekávání. Povzdechl jsem si a sklopil hlavu. Bylo mi to tak moc líto a nejhorší bylo, že jsem se mu nemohl omluvit. Ač jsem se omlouvat mohl, ale k čemu mi to bylo, když jsem ho nemohl vidět? Nemohl jsem ho slyšet? Povzdechl jsem si.
Mezitím vlček spořádal docela pořádný kus králíka. Zdálo se, že byl opravdu vyhladovělý. Jak dlouho se toulal sám? To mě docela zajímalo. "Odkdy jsi sám?" optal jsem se a snažil se vybírat taková slova, kterým by snad mohl porozumět. Pravdou bylo, že já většinu času svého života byl také tak nějak sám, ale o otce jsem přišel později, než tenhle drobek.
Dobrá otázka. Co teď? Měl bych jej opravdu zavést do smečky, ač jsem se obával Lissandřiné reakce. Určitě jsem neudělal dobrý dojem - ne že by mi to lámalo srdce - ale přivést prcka do smečky po mém zmizení? Na druhou stranu je to malé bezbranné vlče, snad by neměla srdce na to ho poslat pryč. "Půjdeme do smečky. Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se rovnou, co jsem ho seznámil s plány. "Tudy," ukázal jsem hlavou a pomalu se opět vydal na území smečky.

→ les Alf

Vlček nechápal, k čemu mi je ta třpytivá věc. Ono to nebylo k ničemu užitečné, byla to pro mě památka na otce, který mi zachránil život, ale za to skončil ten jeho. "To je památka od mého táty," odpověděl jsem mu. Po té době jsem už neměl problém o mém otci mluvit, ač mě to vždycky píchlo u srdce - to však nikdy asi nezmizí. Netušil jsem, zda to malý pochopí, zdálo se, že mu je opravdu sotva pár měsíců, když pořádně neuměl ani mluvit.
Vlček se dožadoval nějakého jídla, nakonec jsem se přemohl a šel jsem mu něco ulovit. Rodiče byli pryč a mě asi nezbývalo momentálně nic, než se o něj postarat, dokud se ho někdo neujme. Donesl jsem mu králíka, kterého jsem před něj položil a čekal, až se nasytí. Měl jsem v plánu ho dovést do smečky. Tam se ho někdo ujme, nějaká pečovatelka? Netušil jsem, zda někoho takového Daén vůbec má. Na jeho poděkování jsem jen mlčky přikývl. Nevěděl jsem, jak se mám k někomu tak maličkému a křehkému chovat. Nevěděl jsem, jak se o mláďata mám starat tak, abych mu neublížil. Tak či onak, zřejmě se mnou nemohl být někdo šťastný, jak tomu nasvědčovala má minulost.

Vlče si hrálo s mým přívěskem a já nemohl vstřebat to, že se tu zjevilo další vlče. Pořád jsem přemítal nad tím, zda to něco znamená, nebo si ze mě vážně někdo dělá srandu. Jinak to nebylo ani možný. Hlavu jsem zvedl k nebi a pohlédl na měsíc a hvězdy. Doufal jsem, že mě odtamtud táta se sestrou sledují. Přál bych si je vidět, tak moc jsem si to přál... Byla tam někde i matka s Anemon? Netušil jsem, matka se mi zjevila jako motýl, ukázala mi vlčata a teď jedno už nemám. Proč?
Zavrtěl jsem hlavou, když se ozval hlásek toho prcka a pohlédl na něj. Jistěže to nebylo k jídlu. "Není," odpověděl jsem jednoduše a posadil se. Neměl jsem tušení, co si s nám mám teď počít. Přirozeně jsem se zeptal na rodiče. Naštěstí věděl, co to znamená a nemusel jsem to tu z něl dolovat jinými způsoby. Přikývl jsem na jeho dotaz o mamince a tatínkovi a fakt doufal, že tu někde jsou. Bohužel jeho odpověď mě zklamala, ale zároveň jistým způsobem zasáhla. Velcí vlci? Pryč? Zabili je snad ti velcí vlci? Zamrkal jsem na ně. V tenhle okamžik jsem se v něm trochu viděl. Já rodiče neměl, neměl jsem nikoho a jak se zdálo, tak ani tento vlček nikoho neměl. Povzdechl jsem si. Co to bylo za trend?
Chvíli jsem na něj tiše hleděl a přemýšlel, kdo by se o něj mohl postarat. Bohužel jsem momentálně nevěděl, kdo všechno do smečky patří a zda je tam nějaký pečovatel, vlčice, která by se jej mohla ujmout. Já nebyl rozhodně šťastná volba, abych se o něj měl snad starat. Potkalo by ho něco zlého. Měl hlad. Vydechl jsem a rozhlédl se. "Počkej tady," řekl jsem a rozhodl se mu tedy něco ulovit.
Byla noc, přesto jsem cítil pach králíka, který tu byl někde poblíž. Neměl jsem tušení, zda se mi to povede. Cítil jsem se mizerně, na druhou stranu jsem jej nechtěl nechat hladovět. Jak jsem králíka zahlédl, přišpendlil jsem se k zemi a plížil se. Větřík pofukoval mým směrem, tudíž si mě všiml na poslední chvíli, což už bylo pozdě. Králík byl mrtvý a tím se stal večeří toho malého. Donesl jsem ho k němu a položil ho na zem. "Na, tady máš," pronesl jsem a sedl si.

Vlček byl zvědavý a chtěl vědět, proč jsem se vyděsil. Avšak důvody byly příliš složité pro někoho, jako byl právě on. Jak jsem mu měl říct, že jsem o všechny přišel a nikoho nemám a bylo mi ukradnuto vlče a nechtěl jsem se do kontaktu s dalším dostat? To nešlo. Tak jsem jen zavrtěl hlavou, jako kdyby se nic nestalo. Pořád jsem nechápal, co tu dělá, proč se tu objevil a proč teď a proč u mě? Nechápal jsem to. Někdo tu měl zřejmě dost debilní smysl pro humor.
Vlčeka zaujal můj přívěsek a to dost. Chtěl si s ním hrát, máchal tlapičkami, lovil ho. Já se ani nehnul a nechal si ho hrát. To se mi objevily vzpomínky na mého otce, které když umíral, dal mi tenhle přívěsek. Povzdechl jsem si. Trošku mi tím připomínal mě, když jsem byl malý já. Chtěl ho, sundavat jsem ho nehodlal, ale opatrně jsem natáhl hlavu tak, aby se mu lépe lovil. Aspoň měl radost, aspoň někdo. Já z jeho přítomnosti radost neměl a vyhlížel jsem, kdy se tu objeví rodiče a odvedou si ho pryč. Nechtěl jsem ho tu.
Zajímalo mě, co tu dělá. Sám. Ač jsem doufal v rodiče někde poblíž. Avšak z prcka vyšlo jen slůvko 'hlad'. Nebyl jsem ve stavu, abych mohl jít něco lovit. Byl jsem vysílený, unavený. POtřeboval jsem se prospat a aspoň některé myšlenky zahnat a ne tu lovit pro cizí vlče. "Kde máš rodiče? Ty ti určitě něco uloví," odpověděl jsem a odtáhl se od něj.

Jak mi došlo, že přede mnou stojí malé vlče. Prudce jsem vyskočil a couvl o několik kroků dozadu. Co se děje? Za co mě kdo trestá? Nerozuměl jsem tomu, Anemon mi vzali, ale připravili mi snad jiné vlče? Nebo jak jsem si to měl vysvětlit, hm? Každopádně svým rychlým pohybem jsem malého vlčka zřejmě poplašil. Nedivil jsem se, kdyby to bylo opačně, taky bych se polekal. Avšak on byl první, kdo se pokusil o nějakou komunikaci. Zřejmě chtěl vědět, co se děj. Zavrtěl jsem hlavou. "Nic... Nic," řekl jsem polohlasem a koukal mu do zlatých očí. I já měl zlaté oči. Bylo to snad nějaké znamení? Těžko říct.
Avšak malý vlček si ze mě nic moc nedělal a rozhodl se jít ke mě blíž. Stáhl jsem nervozně uši dozadu. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zaujal ho můj náhrdelník, co jsem měl okolo krku a rozhodl se jej ulovit. Strnule jsem stál a ani se nehnul, prostě jsem ho nechal dělat to, o co se pokoušel. Nakonec stejně padl na zem. Byl opravdu maličký, takové křehké ztracené nebožátko... "Eee... Co tu děláš?" zeptal jsem se. Musel to někde mít rodiče. Určitě si pro něj přijdou. Za chvíli...

Opravdu jsem si malého vlčete nevšiml, utápěl jsem se ve svých myšlenkách. Kdyby to byl někdo jiný, nebezpečný místo toho vlčete, třeba by ukončil mé trápení a já bych měl klid. Snad. Mohlo by mě to pronásledovat i po smrti? Možná. Tentokrát se to ale nedozvím, mimo mě a ono vlče tu nikdo jiný nebyl.
Ležel jsem na zemi, hlavu na zemi a svěšené uši. Neměl jsem v plánu se hnut a to jsem se chtěl projít a myšlenky si v hlavě urovnat. Třeba příště. Ten prcek, který se ke mě rozhodl přijít a dělat kdo ví co, do mě vrazil a já si jej všiml těsně před tím. Hlavu jsem pomalu zvedl a pohlédl na malé vlče, byl opravdu malinký, sotva pár měsíců a byl tu sám. Jako já byl sám. Byl jsem klidný do té doby, než si mozek uvědomil. VLČE! Vystřelil jsem na všechny čtyři a couvl a pár kroků dozadu. Ne, ne, ne. Tohle je snad zlý sen. Žádná vlčata, prosím. Přináší jim a mě smůlu...

← Daén

Procházel jsem mezi stromy a nechával veškeré mé myšlenky plynout tak, jak se jim zachtělo. Pořád jsem nechápal, proč mi Anemon vzali. Z ničeho nic, co se stalo? Proč? Hodlal jsem se o ni postarat, zajistit ji domov a místo, kde může vyrůst, moc jsem ji chtěl poznat, ale ani to mi bohužel nebylo dopřáno. a ač jsem měl ještě jednoho potomka - Fausta, bál jsem se, že kdybych byl s ním, tak by mi ho taky vzali. Asi mi nebylo souzeno mít rodinu, asi to mnou mělo skončit. Náš rod. Otec byl mrtev, matka byla kdo ví co, Shay byla mrtvá, Anemon mi vzali... Z našeho rodu jsem tu byl teď já a Faust, ani teta Attila tu už nebyla, ne že bych ji nějak moc znal, ale stále to byla má rodina. Kdybych tedy se chtěl u Fausta postarat, vzali by mi ho a to já nechtěl. Nerozuměl jsem ani tomu, proč mě Vidar tak náhle opustil. Něco mezi námi bylo, bylo to pěkné, ale oba jsme se báli a já se bál oprávněně. Opustil mě v té nejhorší situaci, kdy mi měl být oporou a ne zmizet jak pára nad hrncem. Povzdechl jsem si. Nedokázal jsem ho za to nenávidět nebo být naštvaný, spíše mi to rvalo srdce na kusy. Vidare... Povzdechl jsem si zoufale a sesypal se na zem, aniž bych si všiml, že kousek ode mě je malinké vlče, co se asi snaží si najít něco k snědku.