Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pozvedl jsem koutky do úsměvu. "Není zač. Případně smečka bude jistě ráda za posily," dodal jsem ještě. Hádám, že Dorya by ze mě měla radost, kdybych do smečky přivedl dalšího člena smečky, která by se hned o kousek rozšířila, ale těžko říct, jestli Vidar byl zrovna smečkový typ. Zatím se mi tak moc nejevil, ale třeba ještě překvapí.
Anemon se představila jako Anemon. A ač jsem to věděl, jen jsem se pousmál. Byla zřejmě vychovaná, přestože jsem na tom neměl sebemenší podíl. Což mě samozřejmě mrzelo, ale Kurážná mi o vlčatech neřekla ani ň, jak jsem se tedy o ně měl vůbec postarat? A byl jsem na to vůbec připravený takhle náhle? "No, ano, tvůj táta," odpověděl jsem rozpačitě. Ani jsem se nedivil, že tomu moc nerozuměla, když slovo táta asi moc neznala, když žádného do téhle chvíle neznala. "Jsem. Na sto procent jsem si jistý," vydechl jsem a opět si ji prohlédl. Byla to krásná vlčice, vypadala stejně jako jak mi ji ukázala Aristor, jen byla už větší. "Vím, že mám co vysvětlovat, Ane..." pověděl jsem. Přicházely otázky, kterých jsem se docela obával, ale bylo to asi přirozené. "Já o tobě do nedávna nevěděl a když jsem se o tom dozvěděl, nemohl jsem tomu uvěřit, že mám vlčata... A pak jsem nějak potkal tady Vidara, který tě hledal a nějak jsme se dostali k tomu, že hledal tebe a já přišel na to, že hledá mou dceru," vysvětlil jsem zřejmě příliš komplikovaně, ale i pro mě to bylo nové a já moc nevěděl, jak se k takové situaci postavit. Jen jsem vděčně stočil hlavu k Vidarovi, který ji sice ztratil, ale neudělala si nic, co by ji mělo ohrožovat na životě.

Vidar se zdál býti v pořádku, což mě těšilo. Má rána na čenichu se také pomalu a jistě hojila, ale bolela za všech nejvíce, nějak jsem tušil, že tam budu mít pěknou památku na toho Požírače. "Jo, nic vážného," pronesl jsem s klidem a olízl si ránu na čenichu. Stále jsem cítil krev, která již skoro vůbec z rány netekla.
Navrhl jsem béžovému odpočinek u nás ve smečce, který by se hádám hodil nám oběma. "Určitě nebudeš, případně jako beta se tě mohu ujmout a tím uklidnit alfu, že nemusí mít žádné starosti," ujistil jsem vlka s úsměvem a kráčel dál. Vlk začal mluvit o tom, že tímhle by měla být pláž, kde ztratil mou dceru. Avšak to jsem již cítil pach, který byl dost blízko. Po bližším zkoumání jsem zjistit, že se jedná o mladou vlčici, která mi připomínala dceru, kterou mi ukázala má matka. Polkl jsem a to mě už plavý ujistil, že to je Anemon.
Přiblížil jsem se k ní, avšak držel jsem si jistý odstup, nerad bych ji vyděsil. "Já jsem Enzou," řekl jsem a pokusil se o úsměv. "A... A jsem tvůj otec," vydechl jsem a na víc jsem se už nezmohl. Dost jsem se obával její reakce, která mohla být zcela jakákoli.

<--- Křišťálové jezero přes Luka

Očividně ani jeden z nás si až tak na úpravě kožichu nelpěl. Hlavně v tuhle chvíli byl dobrý nápad se dostat, co nejdál od tunelů, kde jsme naše duši našli. Třeba by se sem Požírač mohl náhodou dostat zpět a duše nám ukrást znovu a já rozhodně netoužil potom onu cestu opakovat. Už nikdy víc. "Jsi v pořádku?" optal jsem se vlka a sjel jej pohledem. Bylo vidět, že krvácel, ale dle toho jsem nemohl soudit, jak se cítí. Já přes všechny rány byl schopný chodit a normálně fungovat, ač by se hodil odpočinek, ale to až dorazím na nové území smečky.
To jsme se již přes louku dostali do průsmyku, věděl jsem, že jsem ke smečce už blízko. Chtěl jsem i Vidarovi nabídnout, zda se nechce přidat, alespoň si jen u nás odpočinout, ale to už vzpomněl Anemon s tím, že tady ji potkal. Zastříhal jsem ušima pohlédl na něj. "Jo? A kudy jste šli dál? Našli bychom ji a šli do smečky? Kde by sis mohl odpočinout?" navrhl jsem a pozvedl koutky do úsměvu.
Pomalu jsem kráčel skrz průsmyk a dával bacha, zda třeba svou dceru někde neuvidím, přeci jen ji Vidar tady potkal a pokud ji ztratil, mohla se vrátit na to samé místo, kde se potkali, no ne? A nebo mohla být už někde na druhý straně ostrovů a já pak mohl hledat kdo ví jak dlouho. Ale to se mi do nozder dostal dost čerstvý pach a ač jsem nevěděl, čí je, rozhodl jsem se jej následovat. Otočil jsem se na Vidara s otázkou v očích, zda neví, o koho jde. "Haloo," pronesl jsem polohlasem a přibližoval se k skalní stěně, kde se zdálo, že někdo je. Hned jsem nepoznal, že se jedná o vlka, poměrně splýval se stěnou. Jenže jak jsem se přibližoval, dávalo mi to všechno hned větší smysl. Ležela tam schoulená vlčice a mě se náhle rozbušilo srdce. Hlasitě jsem polkl. "A... Ane-Anemon?" dotázal jsem se nervózně k vlčici a i dle vzhledu jsem hádal, že se nám ji podařilo najít mnohem dříve, než jsem vůbec čekal.

<--- Katakomby přes Nerovy vodopády

Vyběhl jsem co nejrychleji jsem dokázal z té podivné uličky hrůzy. Proběhl jsem i okolo vodopádů a nehodlal nijak zastavovat, prostě jsem chtěl být už pryč a dostat se z toho světa mrtvol a divných entit do světa živých. Zastavil jsem se až u jezera a otočil se za sebe, zda i Vidar zvládl sebrat svou duši a zmizet. Zdálo se že ano. Spokojeně jsem si oddechl a už chtěl navrhnout kam teď, abychom se dostali mezi živé, ale to jsme už byli zpátky. "Vidare! Zvládli jsme to!" vydechl jsem spokojeně a s úsměvem jsem se na něj podíval. Byl celý od krve, stejně tak jako já, ale díky mé čokoládové srsti to nebylo tak moc vidět. Rány bolely, ale ta nejbolestivější byla na mám čenichu, ze které stále tekla krev.
Vyčerpaně jsem došel k jezeru, kde jsem smočil tlamu a hltavě začal pít. Mezitím jsem si vyčistil i ránu na tlamě, která zatraceně pálila, ale s tím jsem už nic nezmohl. Býval bych snad i vlezl do jezera celý, ale vzhledem k počasí jsem to neudělal, mokrá srst by byla dost nepříjemná. Rozhodl jsem se vyčkat, až krev zaschne a sama se dostane z mé srsti. Nijak jsem extra nedbal na svůj zevnějšek... Tedy ne že bych chtěl vypadat jako strašidlo, ale nevěnoval jsem svému kožichu víc času, než bylo třeba. "Nevím jak ty, ale asi bych radši šel od toho místa ještě dál," řekl jsem k béžovému a chvíli vyčkal, poté jsem se rozešel pryč.

---> Dračí průsmyk přes Luka

KONEC- TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 16

Oba dva jsme se snažili se Požírače zbavit na tak dlouho, abych popadli naše duše a zmizeli co nejdříve pryč. Avšak potom, co mě entita odhodila pár metrů dál, byl jsem chvíli zmatený a viděl dvojitě. Vidar se snažil s černým bojovat, ale zdálo se, že tato mrtvá bytost se jen tak nenechá a jen tak lehce nám duše nedá.
Když jsem opět viděl na nynější poměry dobře, opět jsem se vrhl proti černému a snažil se, abych dal čas Vidarovi se dostat ke své duši a já mohl odhodit požírače a taktéž se vrhnout po té své. Několikrát jsem udeřil protivníka, ale i já na oplátku schytal několik ran. Některé byly hlubší, jiné dost povrchové, které po čase zaniknou v srsti."Teď nebo nikdy!" křikl jsem na béžového a vší silou, která mi ještě zbyla, jsem zatlačil a odhodil entitu dost daleko na to, abychom měli čas na sebrání svých duší, ale v onom finálním útoku jsem schytal dost bolestivou ránu přes čumák. Ihned to pálilo a dost bolelo. Sykl jsem bolestí a čenich si olízl, cítil jsem krev, která se z rány řinula. Přesto jsme se zbavili Požírače na nějakou chvíli a já bez váhání skočil po své duši a záhadným způsobem jsem se dostal do světa živých.

---> Křišťálové jezero přes Nerovy vodopády a SVĚT ŽIVÝCH YAY!

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 15

Snažil jsem se Požírače přemoci a ač jsem věděl, že se mi ho zřejmě nepodaří zabít, když už byl ve světě mrtvých, tak ho alespoň na nějakou dobu odlákat, abychom sebrali naše duše a mohli se vrátit zpátky, jenže černý se jen tak nenechal a utržil jsem několik ran, které nebyly zas tak hluboké, ale příjemné to rozhodně nebylo. I já jsem mu jistě něco udělal, přesto jsem netušil, jaký na to má efekt.
Do souboje se přidal i béžový, který ze mě setřásl Požírače a já byl v tu chvíli volný, mohl jsem zbaběle sebrat svou duši a pláchnout, ale to jsem nedokázal, nehodlal jsem tady svého společníka nechat s tímhle neřádem a tak jsem se opět na bytost vrhnul. "Musíme ho dostat na druhou stranu, abychom se dostali k duším a pak rychle utekli," sdělil jsem svůj plán, který sice nebyl kdo ví jak geniální, ale lepší než nic. Přišpendlil jsem Požírače, který se vzpouzel a následně mě odhodil takové pěkné tři metry od sebe. Dopadl jsem tvrdě na zem a chvíli nehybně ležel. Náraz to nebyl pěkný, zamotala se mi hlava. Přesto jsem se dostal na nohy a chtěl se do entity pustit, ale viděl jsem dvojmo, což bylo v téhle úzké uličce dost na nic.

<--- Ostříží zrak přes Rokli

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 14

V tichosti jsme se s Vidarem vydali z louku do rokle, kam nás to všechno táhlo a já doufal, že tohle všechno skončí a já budu zase moci žít svůj skoro mizerný život mezi živými a svými, ač mi nikdo moc nezbyl, ale to teď nebyla věc, nad kterou bych se chtěl zabývat. Momentálně důležitější bylo najít Požírače a s ním i naše ukradené duše.
Úspěšně jsem se dostali přes rokli bez nějakých dalších problémů a snů a bylinek a kdo ví čeho všeho a dostali jsme se k divnému otvoru, který zase připomínal tunel, kterým jsme se do světa mrtvých dostali. Hlasitě jsem polknul a šel stále mlčky za béžovým. Všechny mé pocity a přitažlivost mi říkala, že jsme opravdu blízko entitě, která nás okradla o duše. Brzy jsem Požírače opět spatřil. Tentokrát jeho svítící oči bylo k něčemu dobré, bylo tu mnohem lépe vidět, ač jsem nebyl vlastně až tak nadšený, že na něj musím vidět, ale nic jiného nezbývalo. "Jo," vydechl jsem. "Vrať nám naše duše," zavrčel jsem na Požírače, který vydal podivný skřek, který mi byl již znám. Zamračil jsem se a v tom se na mě černá entita vrhla, bránil jsem se zuby, tlapky, dokonce se mi jej podařilo i kousnout, ale boj to byl dost náročný, ale na mou duši za mou duši to stálo asi za to.

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 13

Přikývl jsem. "Pokud mi je dobře známo, tak ano, jsou tohle ostrovy, ale nemůžu to říci s jistotou vzhledem k tomu, že jsem to tu neprozkoumal celé, ale co jsem stihl vidět, tak se zdá, že jo," vysvětlil jsem a rozhlédl se. Když jsem někam přišel, ke kraji tak všude bylo moře a táhlo se kdo ví kam, tak jsem předpokládal, že žijeme ne ostrovech.
Netrvalo to ani moc dlouho, když jsme narazili na černého vlka, kterému oči zářily velmi jasně až nepříjemně. Hlasitě jsem polkl. Vidar přitakal, že se jedná asi o Požírače. Netušil jsem, co teď máme dělat, jestli za ním přijít a hezky ho poprosit, aby nám vrátil duše? Nemyslím si, že tohle by zabralo, určitě je nám nevrátí zadarmo. Ukradl si je, tak je nebude zase vracet tak jednoduše. Začínal jsem si i obávat, jakým způsobem za ně zaplatíme.
Nejistě jsem na onoho vlka tiše zíral a hlavou se mi honilo spousta myšlenek, které mi překazilo opětovné padnutí k zemi a usnutí jako předtím. Při probuzení jsem nerozeznal jediný rozdíl, ztrácel jsem ponětí o tom, zda jsme ve snu nebo v opravdovém světe mrtvých jako předtím. Jediné čeho jsem si všiml, Požírač byl zase fuč, ale tentokrát jsem nějak tušil kam jít. Cosi mě táhlo pryč a já doufal, že to bude cíl naší zvláštní cesty. Na vlkovi otázky jsem jen tiše kývl a následoval jej a následoval přitažlivost k čemusi jako magnet.

---> Katakomby přes Rokli

<--- Furijské hory

Kráčel jsem velmi opatrně, jelikož jsem neměla nejmenší tušení, kam jdeme a kam nás tunel vůbec zavede. "To mi povídej, snad to ale nebude tak těžké je dostat, tedy... rád bych, aby to nebylo tak těžké, ale kdo ví, co nás vůbec čeká," zatřásl jsem sebou, opravdu bych nerad tady trčel déle, než je nutné a ačkoli bych se rád setkal s otcem a sestrou, asi bude lepší to nechat na vhodnější dobu, než teď když hledáme ukradené duše.
Po nějaké době se nám podařilo dojít na konec tunelu, který vyústil na louce, kterou jsem snad i znal tam nahoře, ale kdo ví, třeba jsem si to jen pouze pletl. Tady všechno vypadalo dost stejně a mrtvě, to především. "Myslíš, že Požírač bude tady?" optal jsem se Vidara a stočil k němu hlavu. Bylo těžké hledat někoho, kdo nám nebyl představen. Jen jsme znali jméno a s tím jsme mohli leda křičet na lesy a čekat, jestli se neozve, avšak tohle mi nepřišlo zrovna jako dobré a nenápadné hledání.
Prostě jsem šel, kam mě čenich vedl, nic jiného ani nezbývalo. "Moc nám toho ta bylinkářka neřekla, ani přibližné místo či oblast. Zdejší ostrovy nejsou zrovna malé, takže může být kdo ví kde, třeba i na protějším ostrově," povzdechl jsem si. Začal jsem být upřímně dost zoufalý a ještě teď jsme na to byli sami, jen já a Vidar, kdo ví, kde skončila Siria a proč s námi nešla.
Potichu jsem kráčel dál a blížili jsme se do konce už i k protějším horám, když jsem ucítil ještě větší pach smrti, než byl všude kolem. "Myslíš, že by...?" nadhodil jsem s kapkou naděje a vydal se za silným pachem dál. Jmenoval se Požírač, tak proč by nemohl být cítit smrtí dvakrát tolik? A ano, v dálce jsem viděl černou skvrnu, ke které jsem se bez váhání vydal. Jak jsme se přibližovali, silueta dávala větší význam až když jsme byli v dostatečné vzdálenosti. Byl to čistě černý vlk, který se náhle otočil, když nás zbystřil. Jeho oči jen zářily, nebylo do nich takřka vidět, ani jsem se mu do očí nechtěl dívat, abych snad neoslepl. Hlasitě jsem polkl a pohlédla na Vidara. "Je to on? Požírač?" zašeptal jsem k béžovému a pohlédl zpět na čenrého.

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 11

Po snědení bylinek jsem upadl do jakéhosi snu. Probudil jsem se, ale Siriu a ani bylinkářku jsem již neviděl. Opatrně jsem se zvedl na nohy a pohlédl na béžového, který pozřel bylinky stejně jak já. Vyčkával jsem, až se probere a budeme moci jít hledat Požírače. Stále jsem přemítal, jak onen zloděj bude vypadat a co to je vůbec za bytost. Bude to zase nějaký vlk nebo to bude nějaká obluda, která měla zálusk na naše duše? Těžko říct, jediná možnost jak se to dozvědět, je jej najít.
"Tak zase jdeme hledat někoho, o kom nic nevíme," vydechl jse úzkostně k Vidarovi a vydal se dál hlouběji do tunelů. Neměl jsem tušení, kam máme jít, ale někde jsme začít museli. "Doufám, že ho najdeme co nejdřív, fakt se mi tu nelíbí," prohodil jsem k Vidarovi a stále šel uzoučkým tunelem, který se stále a stále zužoval a já měl pocit, že za chvíli se už nevlezeme. Naštěstí jsem v dálce viděl světlo, zřejmě východ, nebo v to jsem aspoň doufal. "Další světlo na konci tunelu," uchechtl jsem se a stále jej následoval.

---> Ostříží zrak

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 10

Brzy se k nám dolů, do tunelů přidal i Vidar. Konečně jsme tu byli všichni a ony jahody jsem opravdu cítil a Vidar se Siriou nic nenamítali. Přeci jen sice nezdám všechny bylinky a rostlinky, ale jahody jsem zaručeně poznal oproti šeříku, u kterého jsem stále tápal.
Dobrou chvíli jsme se brodili komplexem tunelů, které vedly bůh ví kam. Otřásl jsem sebou, moc se mi to nelíbilo a opět jsem se ocitl pod rouškou úzkosti, která se zvyšovala, čím hlouběji jsme pokračovali do tunelů. Hlasitě jsem polkl a pohlédl na vlčici i béžového. Nelíbilo se mi to, ale nakonec jsme se dostali tam, kam jsme potřebovali. Prohlédl jsem si bylinkářku, která světélkovala a urovnávala si své bylinky, které sloužilo pro kdo ví jakou černou magii. Bylo také dost znát, že vlčice již má svá nejlepší léta za sebou, za to jistě musela být znalá.
Zaskočilo mě, když věděla naše jména. Nechápavě a úzkostně jsem pohlédl především na Vidara. Chtěl jsem už i něco říci, ale to vlčice již nastavila tlapku, abychom se ji nepokusili přerušit. Nic jsem nenamítal a jen naslouchal jejím slovům. Věštba? Co prosím? Ne jen bylinkářka, ale i jasnovidka? "Požírač? A kdo to je a jak vypadá?" optal jsem se, ale to nám vnutila jakousi směs bylin, která by nám měla pomoci Požírače najít, ač jsem neměl tušení, kdo to je nebo jak vypadá. Nic jsem nenamítal a snědl bylinky a padl k zemi.

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 9

Vidar měl pravdu. Neměli jsme jistotu, že bylinkářku najdeme, mohli jsme jen doufat. A já opravdu doufal, že tam ona vlčice bude a poradí nám, kde hledat naše ztracené duše, které nám byly ukradené."Jo to já taky ne, mám jiné povinnosti, než zůstat na pospas světu mrtvých, a vůbec musím jít do smečky," byl jsem zvědav, co mi na mou dlouhodobou nepřítomnost řekne Dorya, která alfuje sama a já jsem jediná beta. No, bude to zajímavé.
Siria šla za námi a já i Vidar jsme čmuchali, zda neucítíme onen šeřík a jahody. Já nic rozhodně necítil, pohlédl jsem na béžového, který také nic necítil a šeřík neznal, stejně jako já... nebo třeba jsem jej znal, ale nevěděl jsem, že je to šeřík."Divné. Sirio, ty něco cítíš?" optal jsem se a na mrtvou vlčici se i otočil. Já opravdu nic než smrt necítil, ačkoli bych moc rád cítil jahody a i ten šeřík.
Ani se mi nelíbilo, že byla dost tma, jen díky světélkující Sirie to bylo lepší. Celkově atmosféra byla ponurá. Všechno bylo stále mrtvé,vítr zněl jako smích v tunelech. Otřásl jsem sebou, ale to se pode mnou propadla zem a já spadl kdoví kam. Když jsem dopadl, dopadl na mě i zbytek prachu. Rozlepil jsem oči a opatrně se zvedl. Nic mě nebolelo. "Jo, myslím, že jo," pronesl jsem a pohlédl na vlčici, která se dostala za mnou. Začenichal jsem. "Jahody," pronesl jsem a následoval jahodovou vůni, která se nesla podzemím.

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 8

<--- Rest

Poměrně vesele jsem si vykračoval od jezera k horám, kde by údajně měla být něco jako vlčí bylinkářka, která by o našich duších něco měla vědět. Opravdu jsem doufal, že nás páreček vlků poslal správně a my se konečně někam posuneme a budeme se moci vrátit zpátky do světa živých, kam patříme.
"Co myslíš, najdeme onu bylinkářku?" optal jsem se náhle béžového a otočil se k němu. Nikde nebylo psáno, že ji opravdu nalezneme, třeba je zrovna na lovu bylinek a my ji tam nezastihneme. "Upřímně doufám, že se odtud dostaneme, nerad bych tu skončil napořád," prohodil jsem jen tak do větru a kráčel k horám, které se před námi tak krásně rýsovaly. Byly poměrně rozlehlé, takže hledání nebude zrovna nejjednodušší, hlavně jsme ze začátku museli používat čenichy a větřit vůni šeříku a jahod.
Opatrně jsem vyskočil na balvan a větřil. Nic jsem necítil, jen mrtvolno. Odfrkl jsem si a pokračoval dál do hor. "Cítíš něco jiného než smrt?" optal jsem se Vidara, zda on něco cítí, co by nás mohlo zavést k bylinkářce. Cesta nebyl zrovna pohodlná vzhledem k tomu, že hory byly dost strmé, ale naštěstí jsme narazili na úzkou pěšinu, která byla vyšlapaná asi od zvěře, která tu mohla žít, ale asi spíše od mrtvé zvěře, abych byl přesný.

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 7

Doufal jsem, že by vlčice mohla pomoc s hledáním mé mrtvé rodiny, ale nevěděla jak. Mrzelo mě to, ale ne každý ví všechno, ačkoli Siria ve světe mrtvých žije, tedy jestli se tomu dá říci žití. "Opravdu?" objevila se mi jiskřička naděje v očích. Ani jsem nevěděl, koho bych raději viděl, zda otce nebo sestru. Nejlépe kdyby oba dva. Avšak Vidarovi se to moc nezdálo a bylo to z něj cítit, že nemá zrovna potřebu hledat mrtvé. Ne každý touží po setkání s mrtvolami svých příbuzných.
Já ani Vidar jsme neměli nápady, kdo mohl být zlodějem našich duší. Dokonce Vidar se do našeho, toho živého světa dostal docela nedávno, takže asi moc zdejších vlků neznal. Já na tom byl docela opačně, ale neměl jsem s nikým nikdy žádné velké spory na to, aby mi po smrti chtěl krást duši. To určitě ne. "No tak to jsme docela v háji," podotkl jsem. Nevěděli jsme, kdo by mohl být zloděj a ani kde vůbec začít.
Naštěstí v dáli byli další dva mrtví vlci, kteří mohli vědět, kde hledat vůni šeříku a jahod. Křikl jsem na onen páreček, kteří si nás nakonec všimli. Vidar se hned bez okolků optal na bylinkáře, jahody a šeřík. Doufal jsem, že ti dva budou tušit. S očekáváním jsem na ně jen mlčky hleděl a doufal, že nám opravdu dají pozitivní odpověď. Taková velká úleva, když vlk řekl, že nějakou takovou vlčici zná, ačkoli to není úplně bylinkářka. To bylo v podstatě jedno, hlavně že jsme měli vodítko k nalezení našich duší. "Mockrát děkujeme za pomoc!" s vděkem jsem se na něj usmál a pohlédl na VIdara a Siriu. "Tak jdeme," houpl jsem vesele ocasem a rozešel se k horám, kam nám vlk poradil.

---> Furijské hory

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 6

Dumal jsem nad otázkou, kterou jsem Sirii položil. Opravdu mě moc zajímalo, zda tady mohu nalézt mrtvé vlky, které jsem znával. Ačkoli jsem to nechtěl říci nahlas, potřeboval jsem vědět, zda je tady můj otec nebo Shay. Moc rád bych se s nimi setkal a vidina toho, že tady opravdu mohli být, mě převelice lákala. Vlčice potvrdila, že tu pravděpodobně mohou být. Nadzvedl jsem koutku v úsměv a zastříhal ušima. "Ale možné to tedy je. A kdybych se chtěl s někým setkat, mohla bys mi pomoci?" otázal jsem, ačkoli jsem měl důležitější věci na práci, než hledat svou mrtvou rodinu, která může být kdo ví kde a my bychom tak akorát ztráceli čas na hledání mé a Vidarovi duše.
Vidar položil moc dobrou otázku. Jak toho zloděje vůbec můžeme najít? Kdo by nám kradl duše? Neměl jsem dojem, že bychom znali jednoho stejného vlka nebo bytost a ještě ke všemu mrtvou. Zřejmě se tu někdo nudil a řekl jsi, proč někomu nevzít duše? Jinak jsem ti to moc neuměl vysvětlit. "Nevíš? My taky ne, nebo tedy alespoň já ne. Já totiž ani nevím, kdo by to mohl vůbec být. Nikomu jsem neudělal nic zlého, aby mi kradl duši," odfrkl jsem si. Moc se mi nelíbilo, že nikdo z nás nevěděl, kde duši začít vůbec hledat. Nebo jak zjistit, kdo nám je vůbec ukradl.
Vlčice ovšem začala mluvit o něčem zajímavém, co by nám mohlo i pomoci. Měli bychom hledat média, druidky, šamany a bylinkáře. Dala nám i radu, že to na některých místech voní po šeříku (!!!) a jahodách. Upřímně to mi nikterak nepomohlo. Začal jsem přesto přemýšlet. "Noo, vím o jednom místě, kde rostou jahody, ale vzhledem k tomu, že tady je to všechno mrtvé, tak si nemyslím, že by tam vůbec nějaké byly," opravdu jsem nevěděl, kde začít, hádanky mi moc nešly. Stočil jsem hlavu k Vidarovi s pohledem, který říkal "Napadá tě něco?" Protože já byl opravdu ztracený. "Ty Sirio... Ty to tu budeš určitě znát, nemáš aspoň trochu tušení? Nebo neznáš někoho, kdo by to věděl? Neboo... nebudou to vědět ty dva vzadu?" pokládal jsem jednu otázku za druhou a pokud nic nevěděla Siria, mohl to vědět ten pár nebo kdo ví co byli zač. "Haloo, vy dva," hejkl jsem na vlka s vlčicí, třeba by nám mohli pomoci.