Příspěvky uživatele

< návrat zpět

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 5

Konverzace s Vidarem ohledně mé dcery skončila a mně to vůbec nevadilo. Sám jsem Anemon neznal a do nedávna nevěděl, že ji vůbec mám a upřímně rozebírat jsem to za téhle situace víc ani nechtěl. Stejně jsem vlka neznal na tolik, abych měl potřebu mu tady vyprávět celou lovestory s Kurážnou a její květinou, která mě natolik omámila, že mám Anemon a Fausta.
Celá ata věc, když Siriina tlapa projela krásně Vidarovým čenichem mě zrovna dvakrát moudřejším nedělala. Bylo opravdu už jasné, že je mrtvá, duch. Nikdy jsem se s duchem nesetkal a ani jsem potom nikdy netoužil. Vlčice vyzvídala, co si všechno pamatujeme. Otočil jsem se na béžového, který ještě dodal smích a duše. Tiše jsem jen souhlasně přikývl. Nevěděl jsem moc, co bych ji ještě pověděl a jen na její slova přikyvoval. Bylo vidět, že "duše" zarazily i Siriu.
Hodnou chvíli mlčela a já se jen podíval na vlka pohledem, který říkal "Asi jsi na to kápl." Zřejmě duše nám dost pomohly, aby vlčice začala dumat. Dokonce se pak i rozpovídala, jak funguje umírání a svět mrtvých. "Uh... Takže tedy nám někdo ukradl duši a přenesl sem a my je musíme najít," shrnul jsem spíš pro sebe a kecl si na zadek. "Kdo? To netuším... Nemám ponětí, ani tady s Vidarem jsme se doteď neznali a nikdo jiný kromě nás u jezera nebyl," vysvětlil jsem a pohlédl na béžového. "Alee... když tady jsou duše mrtvých, můžu vidět i vlky, kteří zemřeli před delší dobou a znal jsem je?" optal jsem se, ano narážel jsem tím na mou rodinu, kterou bych teď mohl vidět.

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 4

Netušil jsem, co si vlk teď mohl myslet, když jsem na něj vybalil, že vlče které ztratil, je moje dcera. Určitě tady bylo víc možností a já snad ani nad nimi nechtěl uvažovat. Rozhodně to nebylo asi nic pozitivního. Avšak vlk neznal celý příběh za tím, proč jsem ztratil svého potomka. Já ani do nedávna nevěděl, že nějaká vlčata mám. "Opravdu? Tak to je skvělé," pozvedl jsem koutky do úsměvu. "Um... Já vím, že to zní asi opravdu blbě, ale... já o ní ani do nedávna nevěděl, že existuje," hlasitě jsem polkl a otřásl sebou. Nebylo to pro mě nic příjemného a pořád jsem se s tím nedokázal smířit. Jistě chtěl jsem někdy v budoucnu svá vlčata, ale ne tak brzy a ne s někým, koho neznám, ale stalo se.
Od vlka bylo moc milé, že mi klidně pomůže, ale měl pravdu. Pokud se odtud dostaneme a to bylo to hlavní, co bychom teď měli vyřešit. Dostat se odtud pryč. Oba dva jsme byli rádi, když jsme se z tunelů dostali ven, ale přišlo něco, co ani jeden z nás určitě nečekal. Všechno to tu bylo mrtvé a ponuré. Takhle to tady rozhodně před tím nevypadalo. I vlci tady byli mrtví stejně jako rostliny. Nechápal jsem, co se to děje a opravdu se snažil uvěřit tomu, že se mi to jen zdá. Hned jsem se začal vlčice vyptávat a ona mi na oplátku mile odpověděla. Nahánělo mi to strach, ještě jak pěkně vyhláskovala slovo "mrtvá". "Nevíš?" vytřeštil jsem oči. Byli jsme ve světe mrtvých s pofidérní průvodkyní, která netušila, jak se odtud můžeme dostat.
Vlčice přistoupila k Vidarovi a chtěla se jej dotknout, načež její tlapa projela jeho čumákem. Bylo to neuvěřitelné. "No... byli jsme u jezera a najednou tma, skřeky a opravdu úzkostné pocity a probudili jsme se ve tmě v tunelu, to je všechno," vysvětlil jsem. Lehce mi zajiskřilo v očích, že nám nakonec bude možná moci pomoci. Alespoň i tahle kapka naděje byla naděje.

Nechápal jsem, co by mohlo takhle šíleně páchnout. S ničím tak nechutným jsem se nesetkal. Avšak všechno bylo jednou poprvé, ne? Ačkoli takovýmhle poprvé bych se nejraději vyhl pořádně velkým obloukem. Nečekal jsem, že by se ten puch vyhnul čenichu Vidara, který se sem tam zakuckal. Vůbec jsem se nedivil. "Nemám ponětí, co by mohlo takhle páchnout. Ale nic pěkného to nebude, možná je dobře, že je tma a mi ty zdechliny nevidíme," otřásl jsem sebou, ta představa se mi příčila, že bych kolem sebe viděl mrtvoly čehosi.
Byl jsem v úzkostných stavech, nesvůj a kdesi cosi, ale ještě víc jsem začal být nervózní při vzpomínce jména, které béžový volal. Nevím, jak to že mi to prvně ušlo. "No jak bych to řekl... Je to o dost složitější, než bych si i já přál, ale je to moc... eh... dcera," pověděl jsem k vlkovi. Znělo to tak hrozně dívně... moje dcera. Netušil jsem, co mi k tomu vlk řekneš, zřejmě se mu vytratila a teď se dozví, že je to moje vlče, které jsem ale nikdy neviděl, když nebudu počítat tu zvláštní událost a obraz na hladině.
Vlčice, která stála před námi mi na mé volání neodpověděla a vyběhla pryč odtud. Na nic jsem nečekal a běžel za ní, přičemž mě Vidar následoval. Já bych tady sám určitě zůstávat nechtěl. Vyběhl jsem ven a konečně byl zase u jezera jako předtím. S úlevou jsem si oddechl. "Jsme zpátky," zazubil jsem se na mého společníka. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu, ačkoli ten puch se mi jistě zaryl pod kožich a ještě tam se mnou nějakou dobu pobude.
Konečně jsem se mohl pořádně porozhlédnout. Všechno ale bylo jinak. Bylo to tu mrtvé. Louka nebyla pěkně zelená, ale seschlá a žlutá. Ze všeho tady byla cítit smrt, všechno tu pošlo. "Coo..." vydechl jsem. Jezero zářilo ovšem modře a vedle nich byli vlci. Původně jsem se chtěl vydat za nimi, jenže vlčice neměla nohu, ale v klidu si povídala s vlkem. Byli to v podstatě kostry a dělali jako by se nechumelilo. Kde to jsme? První otázka, která mě napadla. Hlavu jsem stočil na vlčici, která nás dovedla sem, ven z tunelu a usmívala se na nás. "Co jsi zač?" hejkl jsem na ni, když jsem místo chundelatého ocasu viděl jen kostru. Dokonce i začala mluvit. "No to teda nejsme a spíš vám chybí něco, slečno," nechápavě jsem koukl na béžového, zda vidí to stejné co já. "CO prosím? Ve světe mrtvých?" vytřeštil jsem oči. "Nenene, odveď nás zpátky do světa živých," přistoupil jsem k vlčici ne nijak hrubě, spíše nervózně. Vůbec se mi to nelíbilo.

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 2

Oba dva jsme někoho hledali a co víc, třeba bychom si navzájem mohli pomoci ztracené vlky najít, jenže to jsme už leželi kdesi ve tmě, kde se určitě ani jeden z nás necítil dobře. Odfrkl jsem si. Byl jsem zmatený, cítil úzkost a další negativní pocity, které jsem před tím necítil, jedině špatné svědomí, že jsem ztratil Indig. Co mě ale nejvíce otravovalo, co jsem nedokázal myšlenkami zahnat, byl ten odporný puch, který mě snad rozežíral zaživa. Snažil jsem se i nedýchat, což mi moc dobře nešlo. "Tady někdo normálně chcíp," broukl jsem otráveně do placu a znechuceně zavrtěl hlavou.
Naštěstí pozitivní na tom všem bylo ono světélko a příjemný šepot, který nás snad vábil. Na nic moc jsem nečekal a šel za světlem, vlk mě následoval. Ovšem přišlo mi, že se světélko vzdalovalo. "Asi bychom měli zrychlit," poznamenal jsem a přidal do kroku, nerad bych tady chcíp i já a smrděl tu. Tlapy se mi lepily na hlínu, což bylo značně nepříjemné, ale v tuhle chvíli jsem lepkavou zem nijak neřešil a uháněl za šepotem a světlem, které byly před námi.
Neměl jsem tušení, jak dlouho za oním světélkem a hlasem půjdeme, tak jsem jen nechal plynout své myšlenky, které se týkaly celé této podivné situaci, avšak trklo mě něco, čeho jsem si předtím vůbec nevšiml. "Koho že jsi to u jezera hledal. Volal jsi Anemon?" otázal jsem se dost nejistě a nervózně. Třeba jsem se jen přeslechl.
Klusal jsem dál za světlem a bylo znát, že jsme i blíže, trochu se mi ulevilo. Dokonce jsem viděl siluety vlka. "Halooo," hejkl jsem, sice to nemuselo být zrovna nejlepší, ale nic lepšího mě nenapadlo, vracet jsem se nehodlal. Co mi bylo ale fakt divné a co mě šíleně zamrazilo, byl fakt, že vlk byl mrtvý. Prudce jsem se zastavil a otočil se na Vidara. Do toho všeho se ozval hnusný smích, který mě řezal do uší a jen slovo "duše". Nechápal jsem, co se děje a já ani nedutal. Cítil jsem se hrozně, úzkostně jako nikdy. Už mě ani tolik neuklidnil východ, který se před námi zjevil. Na nic jsem ale nečekal a pelášil k němu.

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 1

Ležel jsem a vyčkával, zda se Indig objeví, ale bohužel. Musel jsem ji prostě ztratit a já nevěděl, co dělat. Zda se vydat zpátky s tím, že třeba na ni narazím nebo pro jistotu ještě vyčkávat tady, kdyby šla za mnou a jen se prostě zdržela. "Chmm..." zamručel jsem a zastříhal ušima. Slyšel jsem kroky a v očkách se mi zablyštila naděje, že to jde Indig, ale bohužel. Byl to nějaký béžový vlky, kterého jsem nikdy neviděl a zřejmě také někoho hledal. Zvedl jsem se a chvíli na něj jen mlčky čučel.
Pomalými kroky jsem se vydal k vlkovi a doufal, že na vlče třeba narazil a jelikož jsem neviděl odkud jde, mohl jít stejným směrem jako já. "Zdravím tě, jsem Enzou a hledám bílé vlče s hnědými a černými fleky a jmenuje se Indig," začal jsem rovnou, nač chodit okolo horké kaše.

Tma. Z ničeho nic tma, nerozuměl jsem proč nebo co se to děje, rozhodně takhle střídání dne a noci nefungovalo. Pohlédl jsem vlkovi do očí, načež se ozval velmi divný skřek a já najednou upadl k zemi do bezvědomí.
Smích, hlasitý smích. Ležel jsem vedle vlka, kterého jsem před chvílí potkal. DOkonce jsem měl ještě oči zavřené, netušil jsem, co se vůbec stalo. Dělo se něco opravdu zvláštního, slyšel jsem jen smích a bolest na hrudníku. Po chvíli vše utichlo a já se o něco uklidnil.
Konečně jsem byl plně při sobě, otevřel jsem zlatá očka a rozhlédl se, ale nic jsem vlastně neviděl, byla tu šílená tma a... a šílený smrad. "Fuj," odkašlal jsem si. Všechno bylo tak moc divný, cítil jsem úzkost a možná dokonce i strach, nechápal jsem, co se to tu děje. Šepot, tak příjemný šepot, který lahodil mým uším a já se cítil o něco lépe. Světýlko. "Vidíš to?" zašeptal jsem k vlkovi a pomalými kroky jsem se za oním světýlkem vydal, ačkoli jsem si nebyl zcela jistý, zda je to správné.

<<< les Alf

Vyšel jsem z lesa a otočil se za sebe, jenže Indig tam nebyla. Připlácl jsem uši k hlavě a vydechl. Vždyť byla za mnou! Kam se poděla. Docela mě to vyděsilo, že se takhle vlče jednoduše ztratí, vlastně jsem se teď ani nedivil, že rodiče svou dceru ztratili, když mizí jako pára nad hrncem. "Indig? Kde jsi?! Indig!" hejkal jsem a rozhlížel se kolem, jenže vlče jsem neviděl. Nikde nebylo a ačkoli jsem pátral jsem jsem jen dokázal, nenašel jsem ji. Plácl jsem sebou u jezera a doufal, že se jen prostě vytratila a objeví se. Nebo hraje na schovávanou a po čase pochopí, že ji nemůžu nikde najít a přijde sama. Tím jsem se alespoň snažil uklidňovat. Nějak vzadu v hlavě jsem věděl, že ji asi jen tak nenajdu a sama nepřikráčí. Mám někde vlastní vlčata, jak za boha můžu ohlídat svoje vlastní, když nedokážu ohlídat cizí? Odfrkl jsem si a přivřel oči. Musel jsem to tu rozdýchat a pak se vrátit zpátky.

Hleděl jsem na vlče, které zřejmě neumělo pořádně mluvit, protože většině toho, co vypustila z tlamy, jsem nerozuměl. Kdo ví jak dlouho se toulala ani její věk jsem nebyl schopný odhadnout vzhledem k tomu, že jsem se s vlčetem nikdy nesetkal, jen jako když jsem byl já sám vlče a to už nějaký ten pátek už bude. Vlastně jsem ani nevěděl, jak se s takovým vlčetem zachází a ještě ke všemu se ztraceným vlčetem. Naštěstí jsem vyřešil první záhodu, "Mešku". Zřejmě hledala smečku, odkud pocházela a kde měla i asi svoje rodiče, pokud ji tady nevysadili a nezdrhli. "JAká smečka? Kde?" snažil jsem se komunikovat, ale s někým, kdo neumím řádně mluvit, bylo dost těžký. Dokonce jsem z ní vytáhl i jméno. Indig. Nic mi neříkalo, ale ono ani její pach mi nebyl nikterak povědomí, natož jméno. "Indig, dobře... Měl bych jít do své smečky, ale jistě tvoji rodiče nebudou daleko, tak pojď, půjdeme najít rodiče, táta, máma, hm?" pobídl jsem mladou vlčici a pomalu se rozešel pryč. Několikrát jsem se ohlédl a počkal a poté zmizel z lesa s vědomím, že mě vlče následuje.

>> Rest přes Furijské hory

S přátelským úsměvem jsem hleděl na vlče a sem tam zamával ocasem. Doufal jsem, že jsem ji nikterak nevyděsil, to bych nerad. Bylo ale znát, že z mé přítomnosti neskáče do vzduchu. "Nemusíš se mě bát," ujistil jsem ji. Poté i sama promluvila. Položila něco jako otázku, ale absolutně jsem neměl ponětí, co po mně vůbec chce. "Cože to?" optal jsem se a lehce k ní natáhl čenich. Byly z ní cítit pachy, ale žádný z nich mi nebyl povědomí a některé byly už dost slabé. "Ztratila ses?" nevypadalo to, že by tady někde měla rodiče. Meška? Přemýšlel jsem, co tím to prtě myslelo. "Smečka myslíš?" napadlo mě jediné, co by to mohlo být. "Jsem Enzou. Jak se jmenuješ ty?" jestli byla ztracená, něco o ní vědět mi přišlo jako dobrý začátek.

<<< Rest přes Furijské hory

Znamení mě dovedlo až sem. Smečka se očividně přesunula sem, do lesa, což mi přišlo lepší než původní místo. Dor odvedla dobrou práci. Pousmál jsem se a zamával ocasem. Konec konců to bylo asi dobré rozhodnutí nechat alfování a předat ho Dorye, která zřejmě věděla, co dělat a vylepšit. Následoval jsem pachy, které jsem znal a patřily vlkům ze smečky. Sice jich nebylo tolika nebyly zrovna nejčerstvější, ale aspoň jsem věděl, kam se příště vracet.
Býval bych snad i překročil hranice, ale to jsem ucítil pach vlka, kterého jsem neznal a byl blízko - nejblíž oproti zbylým pachům. Vlk se nacházel blízko hranic a já měl potřebu zjistit, kdo to je. Čekal jsem už snad cokoli, ale i tak jsem byl nakonec překvapený. Narazil jsem na odrostlejší vlče. Hned jsem si vzpomněl na ta svá, ale dle toho co jsem mohl vidět, tak to nebylo moje. "Ahoj, co ty tu?" promluvil jsem na skoro bílou vlčí slečnu a zamával oháňkou.

<<< Dračí průsmyk přes Irisin ráj

Konečně jsem došel na cílové místo. Lehce jsem se pousmál a zavyl na můj příchod, ale pak mi došlo, že je něco jinak. Přimhouřil jsem oči a procházel se po území smečky. Nikdo tu nebyl a ani pachy nebyly čerstvé. Srdce se mi vyděšením rozbušilo. Co se stalo? Naskočilo mi hned. Neviděl jsem známky nějakých bojů, mrtvá těla tady nebyl, nic, co by nasvědčovalo nějakému násilí. Odešli? Dorya smečku rozpustila? Tolik otázek jsem měl, ale nic a nikdo mi na ně teď nemohl ani odpovědět. Chvíli jsem ještě po území, teď zřejmě bývalém, bloumal a hledal cokoli, co by mi řeklo, co se stalo. Nakonec jsem objevil jakousi šipku, která ukazoval směr. Hned jsem jej následoval. Nevěděl jsem, zda to je znamení pro mě, ale bylo to asi to nejrozumnější, co jsem teď mohl vůbec udělat.

>>> les Alf přes Furijské hory

<<< Most přes les a Luka

Nejdříve jsem nevěděl, kam jsem se dostal, jelikož jsem tady nikdy nebyl, ale jak jsem procházel přes louku, poznal jsem jezero, kde jsem již byl a dostal se až sem, do průsmyku, kde jsem také již by. Hned jsem věděl, že jsem skoro doma. Docela jsem se i těšil, abych pravdu řekl. Bylo mi lépe díky Rýdii a jakožto beta bych taky se měl ukázat a zjistit, co je nového během mé nepřítomnosti. Naposledy jsem se s Doryou viděl při oznámení, že je Shay mrtvá a od té doby jsem tam nebyl a ani se s ní jakožto alfou a zbytkem smečky neviděl. Doufal jsem, že to pochopí jak ona, tak i zbytek smečky. Musel jsem to vstřebat. Do toho jsem se setkal s vlastní matkou a zjistil, že mám vlčata, o kterých jsem do té doby nevěděl. Zřejmě s Kurážnou to nebylo jen tak a čau. Ne, že bych takový byl, ale zvláštním způsobem se to stalo a teď z toho mám potomky, kteří už nebudou úplná malá vlčátka.

>>> Rest přes Irisin ráj

<<< Pityas (přes Laicu a Temný les)

Neměl jsem nejmenší ponětí, jak se se sem mohl dostat, ale už se stalo. Zastavil jsem před mostem, který mimochodem nevypadal zrovna nejbezpečněji. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že jsem se dostal docela daleko od hor, kde jsem byl s Rýdií. Všechno se seběhlo tak rychle. Smutně jsem svěsil hlavu. Konečně jsem narazil na tak optimistickou duši a už byla zase pryč, ale vzpomněl jsem si na věcičku v uchu, kterou mohu využít na její hledání. Jenže jsem věděl, že bych se měl dostavit do smečky, opravdu to už bylo delší dobu, co jsem tam byl. Věřil jsem, že vlčice je v pořádku. Sice se to nezdá, ale je to silná bytost.
Opatrně jsem vstoupil na most, který se zhoupnul a opatrně našlapoval, aby se mi tlapy nepropadly skrz dřeva a já neskončil mrtvý na útesech ve vodě, která pode mnou byla a narážela na břeh. Vydechl jsem si, když jsem se bez problémů dostal na druhou stranu. Více jsem se tu nezdržoval a šel dál.

>>> Dračí průsmyk přes les a luka

<<< Kvetoucí louka

Dle Rýdiiných slov její rodná země byla v podstatě dost podobná, jen tady jsme měli fialové stromy a podivné magické záležitosti. S úsměvem jsem přikývl. "Stejně bych to tam za mořem chtěl asi vidět na vlastní oči, ačkoli jak to popisuješ, tak tady to opravdu bude mnohem zajímavější... A vůbec stejně nemáme probádané všechno," podotkl jsem a rozhlédl se kolem.
Chtěl bych mít tolik pozitivních myšlenek jako měla vlčice. "Tak to ti i závidím," uchechtl jsem se a zamával oháňkou.
Byl bych rád, kdyby se se mnou Rýdie šla podívat do smečky. Cítil jsem se s ní tak moc v klidu a uvolněně jak dlouho ne. A mít ji poblíž by bylo skvělé. "Vadit to určitě nebude a ne, nejsem alfa, ale jsem beta, takže skoro," pousmál jsem se. Byl jsem rád, že s mým návrhem souhlasila. "Tak tudy!" řekl jsem vesele. Jenže to se dost hnusně rozpršelo a déšť byl tak intenzivní, že se mi drobná vlčice ztratila z očí. Pátravě jsem se ji snažil najít, hledal jsem ji opravdu dlouho, ale jako by se po ní slehla zem. Sám jsem se orzešel pryč a ani nevěděl kam, nic jsem v podstatě neviděl.

>>> Most přes Laica mar a Temný les

<<< Modrák

Souhlasně jsem pokyvoval na Rýdiina slova. "Je to asi tak, ale já vlastně ani nevím, jak to vypadá tam jinde. Ty nejsi původně odtud, jak to za mořem vypadá? Nebo jak to vypadalo ve tvé rodné krajině?" optal jsem se zvědavě. Neměl jsem příležitost nikdy opustit tyto ostrovy a docela mě zajímalo, jak to může vypadat jinde, když tady máme magie a bohy a všelicos možného a vlčice se se spousty věcmi setkává poprvé.
Když jsem maličkou poslouchal, říkal jsem si, že bych si z těch jejích slov měl něco vzít. Neměl bych se trápit věcmi, se kterými nic nezmůžu, očividně se žije lépe. "To je asi pravda. A jak to děláš, že jsi pořád tak pozitivní? To si jen říkáš, že nemá smysl se tím trápit?" vyptával jsem se, chtěl bych tuhle schopnost mít taky, ale život mi naházel tolik klacků pod nohy, že mi to upřímně moc nešlo. "Já vím, že nejsi úplně smečkový typ, spíše dobrodruh, ale nechtěla by ses podívat k nám do smečky? Určitě ty, jako takové sluníčko, bys rozzářila naše území," pousmál jsem se na Rýdii.
Ani jsem si pořádně nestihl všimnout změny krajiny. Byli jsme na louce, kterou vlčice znala. "Jo? Já si nejsem jistý, zda jsem tu byl, ale vypadá to tu pěkně, to musím uznat," usmál jsem se na vlčici a rozhlédl se po louce. Navštívil jsem několik míst a ne všechna si hned vybavoval.

>>> Pityas

Pobaveně jsem se zasmál při Rýdiiné poznámce. "Když budu chtít, tak vlastně ne. Ačkoli nevím, jak ten dotyčný může být daleko," řekl jsem lehce zadumaně. "Třeba to funguje jen, když ten vlk je na zdejších ostrovech, ale jak se dostane mimo ně, tak už je nenajdu," podělil jsem se o svou teorii, docela by to dávalo smysl. Přeci jen tady ta kouzla fungují, ale jinde? Těžko říct, vlastně jsem ji dlouho nevyužil. "To rozhodně ano," pousmál jsem se.
Sic jsem Rýdii neznal dlouho, ale rozhodně jsem měl obavy o její zdraví, když ji magie vyčerpala. Ovšem vlčka se hned pustila do vysvětlování její slabosti. "Oh... To nezní moc pozitivně, ale koukám, že tebe to moc netrápí," usmál jsem se. "Opravdu je moc fajn znát někoho takhle přespříliš pozitivního vlka. Upřímně jsem se s nikým tak pozitivním, jako jsi ty, nesetkal," zazubil jsem se na Rýdii a zamával oháňkou. Chvíli jsme ještě odpočívali, pak Rýdie zavelela a šli jsme dál.

>>> Kvetoucí louka