Příspěvky uživatele

< návrat zpět

KONEC- TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 16

Oba dva jsme se snažili se Požírače zbavit na tak dlouho, abych popadli naše duše a zmizeli co nejdříve pryč. Avšak potom, co mě entita odhodila pár metrů dál, byl jsem chvíli zmatený a viděl dvojitě. Vidar se snažil s černým bojovat, ale zdálo se, že tato mrtvá bytost se jen tak nenechá a jen tak lehce nám duše nedá.
Když jsem opět viděl na nynější poměry dobře, opět jsem se vrhl proti černému a snažil se, abych dal čas Vidarovi se dostat ke své duši a já mohl odhodit požírače a taktéž se vrhnout po té své. Několikrát jsem udeřil protivníka, ale i já na oplátku schytal několik ran. Některé byly hlubší, jiné dost povrchové, které po čase zaniknou v srsti."Teď nebo nikdy!" křikl jsem na béžového a vší silou, která mi ještě zbyla, jsem zatlačil a odhodil entitu dost daleko na to, abychom měli čas na sebrání svých duší, ale v onom finálním útoku jsem schytal dost bolestivou ránu přes čumák. Ihned to pálilo a dost bolelo. Sykl jsem bolestí a čenich si olízl, cítil jsem krev, která se z rány řinula. Přesto jsme se zbavili Požírače na nějakou chvíli a já bez váhání skočil po své duši a záhadným způsobem jsem se dostal do světa živých.

---> Křišťálové jezero přes Nerovy vodopády a SVĚT ŽIVÝCH YAY!

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 15

Snažil jsem se Požírače přemoci a ač jsem věděl, že se mi ho zřejmě nepodaří zabít, když už byl ve světě mrtvých, tak ho alespoň na nějakou dobu odlákat, abychom sebrali naše duše a mohli se vrátit zpátky, jenže černý se jen tak nenechal a utržil jsem několik ran, které nebyly zas tak hluboké, ale příjemné to rozhodně nebylo. I já jsem mu jistě něco udělal, přesto jsem netušil, jaký na to má efekt.
Do souboje se přidal i béžový, který ze mě setřásl Požírače a já byl v tu chvíli volný, mohl jsem zbaběle sebrat svou duši a pláchnout, ale to jsem nedokázal, nehodlal jsem tady svého společníka nechat s tímhle neřádem a tak jsem se opět na bytost vrhnul. "Musíme ho dostat na druhou stranu, abychom se dostali k duším a pak rychle utekli," sdělil jsem svůj plán, který sice nebyl kdo ví jak geniální, ale lepší než nic. Přišpendlil jsem Požírače, který se vzpouzel a následně mě odhodil takové pěkné tři metry od sebe. Dopadl jsem tvrdě na zem a chvíli nehybně ležel. Náraz to nebyl pěkný, zamotala se mi hlava. Přesto jsem se dostal na nohy a chtěl se do entity pustit, ale viděl jsem dvojmo, což bylo v téhle úzké uličce dost na nic.

<--- Ostříží zrak přes Rokli

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 14

V tichosti jsme se s Vidarem vydali z louku do rokle, kam nás to všechno táhlo a já doufal, že tohle všechno skončí a já budu zase moci žít svůj skoro mizerný život mezi živými a svými, ač mi nikdo moc nezbyl, ale to teď nebyla věc, nad kterou bych se chtěl zabývat. Momentálně důležitější bylo najít Požírače a s ním i naše ukradené duše.
Úspěšně jsem se dostali přes rokli bez nějakých dalších problémů a snů a bylinek a kdo ví čeho všeho a dostali jsme se k divnému otvoru, který zase připomínal tunel, kterým jsme se do světa mrtvých dostali. Hlasitě jsem polknul a šel stále mlčky za béžovým. Všechny mé pocity a přitažlivost mi říkala, že jsme opravdu blízko entitě, která nás okradla o duše. Brzy jsem Požírače opět spatřil. Tentokrát jeho svítící oči bylo k něčemu dobré, bylo tu mnohem lépe vidět, ač jsem nebyl vlastně až tak nadšený, že na něj musím vidět, ale nic jiného nezbývalo. "Jo," vydechl jsem. "Vrať nám naše duše," zavrčel jsem na Požírače, který vydal podivný skřek, který mi byl již znám. Zamračil jsem se a v tom se na mě černá entita vrhla, bránil jsem se zuby, tlapky, dokonce se mi jej podařilo i kousnout, ale boj to byl dost náročný, ale na mou duši za mou duši to stálo asi za to.

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 13

Přikývl jsem. "Pokud mi je dobře známo, tak ano, jsou tohle ostrovy, ale nemůžu to říci s jistotou vzhledem k tomu, že jsem to tu neprozkoumal celé, ale co jsem stihl vidět, tak se zdá, že jo," vysvětlil jsem a rozhlédl se. Když jsem někam přišel, ke kraji tak všude bylo moře a táhlo se kdo ví kam, tak jsem předpokládal, že žijeme ne ostrovech.
Netrvalo to ani moc dlouho, když jsme narazili na černého vlka, kterému oči zářily velmi jasně až nepříjemně. Hlasitě jsem polkl. Vidar přitakal, že se jedná asi o Požírače. Netušil jsem, co teď máme dělat, jestli za ním přijít a hezky ho poprosit, aby nám vrátil duše? Nemyslím si, že tohle by zabralo, určitě je nám nevrátí zadarmo. Ukradl si je, tak je nebude zase vracet tak jednoduše. Začínal jsem si i obávat, jakým způsobem za ně zaplatíme.
Nejistě jsem na onoho vlka tiše zíral a hlavou se mi honilo spousta myšlenek, které mi překazilo opětovné padnutí k zemi a usnutí jako předtím. Při probuzení jsem nerozeznal jediný rozdíl, ztrácel jsem ponětí o tom, zda jsme ve snu nebo v opravdovém světe mrtvých jako předtím. Jediné čeho jsem si všiml, Požírač byl zase fuč, ale tentokrát jsem nějak tušil kam jít. Cosi mě táhlo pryč a já doufal, že to bude cíl naší zvláštní cesty. Na vlkovi otázky jsem jen tiše kývl a následoval jej a následoval přitažlivost k čemusi jako magnet.

---> Katakomby přes Rokli

<--- Furijské hory

Kráčel jsem velmi opatrně, jelikož jsem neměla nejmenší tušení, kam jdeme a kam nás tunel vůbec zavede. "To mi povídej, snad to ale nebude tak těžké je dostat, tedy... rád bych, aby to nebylo tak těžké, ale kdo ví, co nás vůbec čeká," zatřásl jsem sebou, opravdu bych nerad tady trčel déle, než je nutné a ačkoli bych se rád setkal s otcem a sestrou, asi bude lepší to nechat na vhodnější dobu, než teď když hledáme ukradené duše.
Po nějaké době se nám podařilo dojít na konec tunelu, který vyústil na louce, kterou jsem snad i znal tam nahoře, ale kdo ví, třeba jsem si to jen pouze pletl. Tady všechno vypadalo dost stejně a mrtvě, to především. "Myslíš, že Požírač bude tady?" optal jsem se Vidara a stočil k němu hlavu. Bylo těžké hledat někoho, kdo nám nebyl představen. Jen jsme znali jméno a s tím jsme mohli leda křičet na lesy a čekat, jestli se neozve, avšak tohle mi nepřišlo zrovna jako dobré a nenápadné hledání.
Prostě jsem šel, kam mě čenich vedl, nic jiného ani nezbývalo. "Moc nám toho ta bylinkářka neřekla, ani přibližné místo či oblast. Zdejší ostrovy nejsou zrovna malé, takže může být kdo ví kde, třeba i na protějším ostrově," povzdechl jsem si. Začal jsem být upřímně dost zoufalý a ještě teď jsme na to byli sami, jen já a Vidar, kdo ví, kde skončila Siria a proč s námi nešla.
Potichu jsem kráčel dál a blížili jsme se do konce už i k protějším horám, když jsem ucítil ještě větší pach smrti, než byl všude kolem. "Myslíš, že by...?" nadhodil jsem s kapkou naděje a vydal se za silným pachem dál. Jmenoval se Požírač, tak proč by nemohl být cítit smrtí dvakrát tolik? A ano, v dálce jsem viděl černou skvrnu, ke které jsem se bez váhání vydal. Jak jsme se přibližovali, silueta dávala větší význam až když jsme byli v dostatečné vzdálenosti. Byl to čistě černý vlk, který se náhle otočil, když nás zbystřil. Jeho oči jen zářily, nebylo do nich takřka vidět, ani jsem se mu do očí nechtěl dívat, abych snad neoslepl. Hlasitě jsem polkl a pohlédla na Vidara. "Je to on? Požírač?" zašeptal jsem k béžovému a pohlédl zpět na čenrého.

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 11

Po snědení bylinek jsem upadl do jakéhosi snu. Probudil jsem se, ale Siriu a ani bylinkářku jsem již neviděl. Opatrně jsem se zvedl na nohy a pohlédl na béžového, který pozřel bylinky stejně jak já. Vyčkával jsem, až se probere a budeme moci jít hledat Požírače. Stále jsem přemítal, jak onen zloděj bude vypadat a co to je vůbec za bytost. Bude to zase nějaký vlk nebo to bude nějaká obluda, která měla zálusk na naše duše? Těžko říct, jediná možnost jak se to dozvědět, je jej najít.
"Tak zase jdeme hledat někoho, o kom nic nevíme," vydechl jse úzkostně k Vidarovi a vydal se dál hlouběji do tunelů. Neměl jsem tušení, kam máme jít, ale někde jsme začít museli. "Doufám, že ho najdeme co nejdřív, fakt se mi tu nelíbí," prohodil jsem k Vidarovi a stále šel uzoučkým tunelem, který se stále a stále zužoval a já měl pocit, že za chvíli se už nevlezeme. Naštěstí jsem v dálce viděl světlo, zřejmě východ, nebo v to jsem aspoň doufal. "Další světlo na konci tunelu," uchechtl jsem se a stále jej následoval.

---> Ostříží zrak

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 10

Brzy se k nám dolů, do tunelů přidal i Vidar. Konečně jsme tu byli všichni a ony jahody jsem opravdu cítil a Vidar se Siriou nic nenamítali. Přeci jen sice nezdám všechny bylinky a rostlinky, ale jahody jsem zaručeně poznal oproti šeříku, u kterého jsem stále tápal.
Dobrou chvíli jsme se brodili komplexem tunelů, které vedly bůh ví kam. Otřásl jsem sebou, moc se mi to nelíbilo a opět jsem se ocitl pod rouškou úzkosti, která se zvyšovala, čím hlouběji jsme pokračovali do tunelů. Hlasitě jsem polkl a pohlédl na vlčici i béžového. Nelíbilo se mi to, ale nakonec jsme se dostali tam, kam jsme potřebovali. Prohlédl jsem si bylinkářku, která světélkovala a urovnávala si své bylinky, které sloužilo pro kdo ví jakou černou magii. Bylo také dost znát, že vlčice již má svá nejlepší léta za sebou, za to jistě musela být znalá.
Zaskočilo mě, když věděla naše jména. Nechápavě a úzkostně jsem pohlédl především na Vidara. Chtěl jsem už i něco říci, ale to vlčice již nastavila tlapku, abychom se ji nepokusili přerušit. Nic jsem nenamítal a jen naslouchal jejím slovům. Věštba? Co prosím? Ne jen bylinkářka, ale i jasnovidka? "Požírač? A kdo to je a jak vypadá?" optal jsem se, ale to nám vnutila jakousi směs bylin, která by nám měla pomoci Požírače najít, ač jsem neměl tušení, kdo to je nebo jak vypadá. Nic jsem nenamítal a snědl bylinky a padl k zemi.

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 9

Vidar měl pravdu. Neměli jsme jistotu, že bylinkářku najdeme, mohli jsme jen doufat. A já opravdu doufal, že tam ona vlčice bude a poradí nám, kde hledat naše ztracené duše, které nám byly ukradené."Jo to já taky ne, mám jiné povinnosti, než zůstat na pospas světu mrtvých, a vůbec musím jít do smečky," byl jsem zvědav, co mi na mou dlouhodobou nepřítomnost řekne Dorya, která alfuje sama a já jsem jediná beta. No, bude to zajímavé.
Siria šla za námi a já i Vidar jsme čmuchali, zda neucítíme onen šeřík a jahody. Já nic rozhodně necítil, pohlédl jsem na béžového, který také nic necítil a šeřík neznal, stejně jako já... nebo třeba jsem jej znal, ale nevěděl jsem, že je to šeřík."Divné. Sirio, ty něco cítíš?" optal jsem se a na mrtvou vlčici se i otočil. Já opravdu nic než smrt necítil, ačkoli bych moc rád cítil jahody a i ten šeřík.
Ani se mi nelíbilo, že byla dost tma, jen díky světélkující Sirie to bylo lepší. Celkově atmosféra byla ponurá. Všechno bylo stále mrtvé,vítr zněl jako smích v tunelech. Otřásl jsem sebou, ale to se pode mnou propadla zem a já spadl kdoví kam. Když jsem dopadl, dopadl na mě i zbytek prachu. Rozlepil jsem oči a opatrně se zvedl. Nic mě nebolelo. "Jo, myslím, že jo," pronesl jsem a pohlédl na vlčici, která se dostala za mnou. Začenichal jsem. "Jahody," pronesl jsem a následoval jahodovou vůni, která se nesla podzemím.

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 8

<--- Rest

Poměrně vesele jsem si vykračoval od jezera k horám, kde by údajně měla být něco jako vlčí bylinkářka, která by o našich duších něco měla vědět. Opravdu jsem doufal, že nás páreček vlků poslal správně a my se konečně někam posuneme a budeme se moci vrátit zpátky do světa živých, kam patříme.
"Co myslíš, najdeme onu bylinkářku?" optal jsem se náhle béžového a otočil se k němu. Nikde nebylo psáno, že ji opravdu nalezneme, třeba je zrovna na lovu bylinek a my ji tam nezastihneme. "Upřímně doufám, že se odtud dostaneme, nerad bych tu skončil napořád," prohodil jsem jen tak do větru a kráčel k horám, které se před námi tak krásně rýsovaly. Byly poměrně rozlehlé, takže hledání nebude zrovna nejjednodušší, hlavně jsme ze začátku museli používat čenichy a větřit vůni šeříku a jahod.
Opatrně jsem vyskočil na balvan a větřil. Nic jsem necítil, jen mrtvolno. Odfrkl jsem si a pokračoval dál do hor. "Cítíš něco jiného než smrt?" optal jsem se Vidara, zda on něco cítí, co by nás mohlo zavést k bylinkářce. Cesta nebyl zrovna pohodlná vzhledem k tomu, že hory byly dost strmé, ale naštěstí jsme narazili na úzkou pěšinu, která byla vyšlapaná asi od zvěře, která tu mohla žít, ale asi spíše od mrtvé zvěře, abych byl přesný.

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 7

Doufal jsem, že by vlčice mohla pomoc s hledáním mé mrtvé rodiny, ale nevěděla jak. Mrzelo mě to, ale ne každý ví všechno, ačkoli Siria ve světe mrtvých žije, tedy jestli se tomu dá říci žití. "Opravdu?" objevila se mi jiskřička naděje v očích. Ani jsem nevěděl, koho bych raději viděl, zda otce nebo sestru. Nejlépe kdyby oba dva. Avšak Vidarovi se to moc nezdálo a bylo to z něj cítit, že nemá zrovna potřebu hledat mrtvé. Ne každý touží po setkání s mrtvolami svých příbuzných.
Já ani Vidar jsme neměli nápady, kdo mohl být zlodějem našich duší. Dokonce Vidar se do našeho, toho živého světa dostal docela nedávno, takže asi moc zdejších vlků neznal. Já na tom byl docela opačně, ale neměl jsem s nikým nikdy žádné velké spory na to, aby mi po smrti chtěl krást duši. To určitě ne. "No tak to jsme docela v háji," podotkl jsem. Nevěděli jsme, kdo by mohl být zloděj a ani kde vůbec začít.
Naštěstí v dáli byli další dva mrtví vlci, kteří mohli vědět, kde hledat vůni šeříku a jahod. Křikl jsem na onen páreček, kteří si nás nakonec všimli. Vidar se hned bez okolků optal na bylinkáře, jahody a šeřík. Doufal jsem, že ti dva budou tušit. S očekáváním jsem na ně jen mlčky hleděl a doufal, že nám opravdu dají pozitivní odpověď. Taková velká úleva, když vlk řekl, že nějakou takovou vlčici zná, ačkoli to není úplně bylinkářka. To bylo v podstatě jedno, hlavně že jsme měli vodítko k nalezení našich duší. "Mockrát děkujeme za pomoc!" s vděkem jsem se na něj usmál a pohlédl na VIdara a Siriu. "Tak jdeme," houpl jsem vesele ocasem a rozešel se k horám, kam nám vlk poradil.

---> Furijské hory

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 6

Dumal jsem nad otázkou, kterou jsem Sirii položil. Opravdu mě moc zajímalo, zda tady mohu nalézt mrtvé vlky, které jsem znával. Ačkoli jsem to nechtěl říci nahlas, potřeboval jsem vědět, zda je tady můj otec nebo Shay. Moc rád bych se s nimi setkal a vidina toho, že tady opravdu mohli být, mě převelice lákala. Vlčice potvrdila, že tu pravděpodobně mohou být. Nadzvedl jsem koutku v úsměv a zastříhal ušima. "Ale možné to tedy je. A kdybych se chtěl s někým setkat, mohla bys mi pomoci?" otázal jsem, ačkoli jsem měl důležitější věci na práci, než hledat svou mrtvou rodinu, která může být kdo ví kde a my bychom tak akorát ztráceli čas na hledání mé a Vidarovi duše.
Vidar položil moc dobrou otázku. Jak toho zloděje vůbec můžeme najít? Kdo by nám kradl duše? Neměl jsem dojem, že bychom znali jednoho stejného vlka nebo bytost a ještě ke všemu mrtvou. Zřejmě se tu někdo nudil a řekl jsi, proč někomu nevzít duše? Jinak jsem ti to moc neuměl vysvětlit. "Nevíš? My taky ne, nebo tedy alespoň já ne. Já totiž ani nevím, kdo by to mohl vůbec být. Nikomu jsem neudělal nic zlého, aby mi kradl duši," odfrkl jsem si. Moc se mi nelíbilo, že nikdo z nás nevěděl, kde duši začít vůbec hledat. Nebo jak zjistit, kdo nám je vůbec ukradl.
Vlčice ovšem začala mluvit o něčem zajímavém, co by nám mohlo i pomoci. Měli bychom hledat média, druidky, šamany a bylinkáře. Dala nám i radu, že to na některých místech voní po šeříku (!!!) a jahodách. Upřímně to mi nikterak nepomohlo. Začal jsem přesto přemýšlet. "Noo, vím o jednom místě, kde rostou jahody, ale vzhledem k tomu, že tady je to všechno mrtvé, tak si nemyslím, že by tam vůbec nějaké byly," opravdu jsem nevěděl, kde začít, hádanky mi moc nešly. Stočil jsem hlavu k Vidarovi s pohledem, který říkal "Napadá tě něco?" Protože já byl opravdu ztracený. "Ty Sirio... Ty to tu budeš určitě znát, nemáš aspoň trochu tušení? Nebo neznáš někoho, kdo by to věděl? Neboo... nebudou to vědět ty dva vzadu?" pokládal jsem jednu otázku za druhou a pokud nic nevěděla Siria, mohl to vědět ten pár nebo kdo ví co byli zač. "Haloo, vy dva," hejkl jsem na vlka s vlčicí, třeba by nám mohli pomoci.

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 5

Konverzace s Vidarem ohledně mé dcery skončila a mně to vůbec nevadilo. Sám jsem Anemon neznal a do nedávna nevěděl, že ji vůbec mám a upřímně rozebírat jsem to za téhle situace víc ani nechtěl. Stejně jsem vlka neznal na tolik, abych měl potřebu mu tady vyprávět celou lovestory s Kurážnou a její květinou, která mě natolik omámila, že mám Anemon a Fausta.
Celá ata věc, když Siriina tlapa projela krásně Vidarovým čenichem mě zrovna dvakrát moudřejším nedělala. Bylo opravdu už jasné, že je mrtvá, duch. Nikdy jsem se s duchem nesetkal a ani jsem potom nikdy netoužil. Vlčice vyzvídala, co si všechno pamatujeme. Otočil jsem se na béžového, který ještě dodal smích a duše. Tiše jsem jen souhlasně přikývl. Nevěděl jsem moc, co bych ji ještě pověděl a jen na její slova přikyvoval. Bylo vidět, že "duše" zarazily i Siriu.
Hodnou chvíli mlčela a já se jen podíval na vlka pohledem, který říkal "Asi jsi na to kápl." Zřejmě duše nám dost pomohly, aby vlčice začala dumat. Dokonce se pak i rozpovídala, jak funguje umírání a svět mrtvých. "Uh... Takže tedy nám někdo ukradl duši a přenesl sem a my je musíme najít," shrnul jsem spíš pro sebe a kecl si na zadek. "Kdo? To netuším... Nemám ponětí, ani tady s Vidarem jsme se doteď neznali a nikdo jiný kromě nás u jezera nebyl," vysvětlil jsem a pohlédl na béžového. "Alee... když tady jsou duše mrtvých, můžu vidět i vlky, kteří zemřeli před delší dobou a znal jsem je?" optal jsem se, ano narážel jsem tím na mou rodinu, kterou bych teď mohl vidět.

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 4

Netušil jsem, co si vlk teď mohl myslet, když jsem na něj vybalil, že vlče které ztratil, je moje dcera. Určitě tady bylo víc možností a já snad ani nad nimi nechtěl uvažovat. Rozhodně to nebylo asi nic pozitivního. Avšak vlk neznal celý příběh za tím, proč jsem ztratil svého potomka. Já ani do nedávna nevěděl, že nějaká vlčata mám. "Opravdu? Tak to je skvělé," pozvedl jsem koutky do úsměvu. "Um... Já vím, že to zní asi opravdu blbě, ale... já o ní ani do nedávna nevěděl, že existuje," hlasitě jsem polkl a otřásl sebou. Nebylo to pro mě nic příjemného a pořád jsem se s tím nedokázal smířit. Jistě chtěl jsem někdy v budoucnu svá vlčata, ale ne tak brzy a ne s někým, koho neznám, ale stalo se.
Od vlka bylo moc milé, že mi klidně pomůže, ale měl pravdu. Pokud se odtud dostaneme a to bylo to hlavní, co bychom teď měli vyřešit. Dostat se odtud pryč. Oba dva jsme byli rádi, když jsme se z tunelů dostali ven, ale přišlo něco, co ani jeden z nás určitě nečekal. Všechno to tu bylo mrtvé a ponuré. Takhle to tady rozhodně před tím nevypadalo. I vlci tady byli mrtví stejně jako rostliny. Nechápal jsem, co se to děje a opravdu se snažil uvěřit tomu, že se mi to jen zdá. Hned jsem se začal vlčice vyptávat a ona mi na oplátku mile odpověděla. Nahánělo mi to strach, ještě jak pěkně vyhláskovala slovo "mrtvá". "Nevíš?" vytřeštil jsem oči. Byli jsme ve světe mrtvých s pofidérní průvodkyní, která netušila, jak se odtud můžeme dostat.
Vlčice přistoupila k Vidarovi a chtěla se jej dotknout, načež její tlapa projela jeho čumákem. Bylo to neuvěřitelné. "No... byli jsme u jezera a najednou tma, skřeky a opravdu úzkostné pocity a probudili jsme se ve tmě v tunelu, to je všechno," vysvětlil jsem. Lehce mi zajiskřilo v očích, že nám nakonec bude možná moci pomoci. Alespoň i tahle kapka naděje byla naděje.

Nechápal jsem, co by mohlo takhle šíleně páchnout. S ničím tak nechutným jsem se nesetkal. Avšak všechno bylo jednou poprvé, ne? Ačkoli takovýmhle poprvé bych se nejraději vyhl pořádně velkým obloukem. Nečekal jsem, že by se ten puch vyhnul čenichu Vidara, který se sem tam zakuckal. Vůbec jsem se nedivil. "Nemám ponětí, co by mohlo takhle páchnout. Ale nic pěkného to nebude, možná je dobře, že je tma a mi ty zdechliny nevidíme," otřásl jsem sebou, ta představa se mi příčila, že bych kolem sebe viděl mrtvoly čehosi.
Byl jsem v úzkostných stavech, nesvůj a kdesi cosi, ale ještě víc jsem začal být nervózní při vzpomínce jména, které béžový volal. Nevím, jak to že mi to prvně ušlo. "No jak bych to řekl... Je to o dost složitější, než bych si i já přál, ale je to moc... eh... dcera," pověděl jsem k vlkovi. Znělo to tak hrozně dívně... moje dcera. Netušil jsem, co mi k tomu vlk řekneš, zřejmě se mu vytratila a teď se dozví, že je to moje vlče, které jsem ale nikdy neviděl, když nebudu počítat tu zvláštní událost a obraz na hladině.
Vlčice, která stála před námi mi na mé volání neodpověděla a vyběhla pryč odtud. Na nic jsem nečekal a běžel za ní, přičemž mě Vidar následoval. Já bych tady sám určitě zůstávat nechtěl. Vyběhl jsem ven a konečně byl zase u jezera jako předtím. S úlevou jsem si oddechl. "Jsme zpátky," zazubil jsem se na mého společníka. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu, ačkoli ten puch se mi jistě zaryl pod kožich a ještě tam se mnou nějakou dobu pobude.
Konečně jsem se mohl pořádně porozhlédnout. Všechno ale bylo jinak. Bylo to tu mrtvé. Louka nebyla pěkně zelená, ale seschlá a žlutá. Ze všeho tady byla cítit smrt, všechno tu pošlo. "Coo..." vydechl jsem. Jezero zářilo ovšem modře a vedle nich byli vlci. Původně jsem se chtěl vydat za nimi, jenže vlčice neměla nohu, ale v klidu si povídala s vlkem. Byli to v podstatě kostry a dělali jako by se nechumelilo. Kde to jsme? První otázka, která mě napadla. Hlavu jsem stočil na vlčici, která nás dovedla sem, ven z tunelu a usmívala se na nás. "Co jsi zač?" hejkl jsem na ni, když jsem místo chundelatého ocasu viděl jen kostru. Dokonce i začala mluvit. "No to teda nejsme a spíš vám chybí něco, slečno," nechápavě jsem koukl na béžového, zda vidí to stejné co já. "CO prosím? Ve světe mrtvých?" vytřeštil jsem oči. "Nenene, odveď nás zpátky do světa živých," přistoupil jsem k vlčici ne nijak hrubě, spíše nervózně. Vůbec se mi to nelíbilo.

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 2

Oba dva jsme někoho hledali a co víc, třeba bychom si navzájem mohli pomoci ztracené vlky najít, jenže to jsme už leželi kdesi ve tmě, kde se určitě ani jeden z nás necítil dobře. Odfrkl jsem si. Byl jsem zmatený, cítil úzkost a další negativní pocity, které jsem před tím necítil, jedině špatné svědomí, že jsem ztratil Indig. Co mě ale nejvíce otravovalo, co jsem nedokázal myšlenkami zahnat, byl ten odporný puch, který mě snad rozežíral zaživa. Snažil jsem se i nedýchat, což mi moc dobře nešlo. "Tady někdo normálně chcíp," broukl jsem otráveně do placu a znechuceně zavrtěl hlavou.
Naštěstí pozitivní na tom všem bylo ono světélko a příjemný šepot, který nás snad vábil. Na nic moc jsem nečekal a šel za světlem, vlk mě následoval. Ovšem přišlo mi, že se světélko vzdalovalo. "Asi bychom měli zrychlit," poznamenal jsem a přidal do kroku, nerad bych tady chcíp i já a smrděl tu. Tlapy se mi lepily na hlínu, což bylo značně nepříjemné, ale v tuhle chvíli jsem lepkavou zem nijak neřešil a uháněl za šepotem a světlem, které byly před námi.
Neměl jsem tušení, jak dlouho za oním světélkem a hlasem půjdeme, tak jsem jen nechal plynout své myšlenky, které se týkaly celé této podivné situaci, avšak trklo mě něco, čeho jsem si předtím vůbec nevšiml. "Koho že jsi to u jezera hledal. Volal jsi Anemon?" otázal jsem se dost nejistě a nervózně. Třeba jsem se jen přeslechl.
Klusal jsem dál za světlem a bylo znát, že jsme i blíže, trochu se mi ulevilo. Dokonce jsem viděl siluety vlka. "Halooo," hejkl jsem, sice to nemuselo být zrovna nejlepší, ale nic lepšího mě nenapadlo, vracet jsem se nehodlal. Co mi bylo ale fakt divné a co mě šíleně zamrazilo, byl fakt, že vlk byl mrtvý. Prudce jsem se zastavil a otočil se na Vidara. Do toho všeho se ozval hnusný smích, který mě řezal do uší a jen slovo "duše". Nechápal jsem, co se děje a já ani nedutal. Cítil jsem se hrozně, úzkostně jako nikdy. Už mě ani tolik neuklidnil východ, který se před námi zjevil. Na nic jsem ale nečekal a pelášil k němu.