Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Zauber

Ještě jsem se párkrát ohlédl za sebe, když jsme opouštěli fialový les. Věděl jsem, že se tam někdy zase vrátím, ale teď už jsem měl myšlenky někde jinde. Cestovali jsme a mohli tak objevovat nová místa a zažít určitě nějaká zajímavá dobrodružství, ještě když Rýdie měla takovou dobrodružnou duši. Avšak pořád jsem měl na okraji paměti, že nemůžu být od smečky příliš dlouho, ale teď si chci užít cestování, které třeba delší dobu zase nebude. Kdo ví.
Pohlédl jsem na místo, o kterém Rýdie mluvila. Přikývl jsem a usmál se. "Pravda!" vyhrkl jsem a rozeběhl se za hnědou vlčkou, nemusel jsem běžet tak rychle, měl jsem oproti ní delší nohy. Úspěšně jsme dorazili na ono místo, musel jsem uznat, že je to bylo opravdu zajímavé. Pře námi stál obrovitý modrý strom. "To já teda taky ne," přitakal jsem a udiveně si strom prohlížel. "Koukám, že je tady spousta barevných a prazvláštních stromů," dodal jsem polohlasem."Možná. A nevím, ale vypadají lákavě, že?" též jsem si olízl tlamu a koumal, jak plody dostat dolů. Byly dost vysoko, takže skákat nemělo cenu, jedině použít magii a zrovna shodou okolností jsem měl já i má společnice vzduch. "Těžko říct," měl jsem docela chuť plody ochutnat, ačkoli ani jeden z nás netušil, zda jsou k jídlu či ne. "Možná, můžeš to zkusit, nebo to můžeme zkusit spolu, když máme ten vzduch oba, hm?" pohlédl jsem na ni tázavě.

Tlapku jsem jemně položil na kmen a přivřel očka. Byl jsem vlastně i rád, že jsem tady. Od té nehody jsem sem už nikdy nepřišel a konečně jsem se odhodlal, ačkoli ne úmyslně, sem zajít a ještě ke všemu se o to s někým podělit. Vlastně byla první, komu jsme to všechno řekl a ukázal. Normálně bych to zřejmě neudělal, ale vzhledem k tomu, že jsem byl za poslední dobu přeplněný emocemi. Muselo to ven, jinak bych se doopravdy zbláznil.
Otevřel jsem oči a pohlédl na drobnou vlčku. Přikývl jsem na znamení souhlasu. "Jo. Asi máš pravdu. Teď s tím už stejně nic nezmůžu," řekl jsem a tím to vlastně celý uzavřel. Neměl jsem moc víc, co bych řekl. Už takhle se mi aspoň trochu ulevilo, ale na srdíčku jsem toho měl mnohem víc, možná než by bylo vůbec zdrávo.
lehce mi zajiskřilo v očkách. "To bychom měli!" zavrtěl jsem ocasem. Pohlédl jsem směrem, kterým koukala a jen mlčky přikývl. Ještě jednou jsem tlapu položil na otcovu tvář. "Nezapomenu na tebe, nikdy," vydechl jsem a pak se rozešel se za Rýdií.

>>> Modrák

Bohové byli pro mě jedna velká záhada a asi tomu nikdy jinak nebude. Bylo až roztomilé, jak Rýdie byla ze všeho tak nadšená, trošku mi připomínala Anakhi, která mi chyběla, ale teď jsem ji nehodlal hledat, až ji budu chtít najít, mám přeci tu zajímavou věcičku na uchu, která mě za ní dovede. "Asi ano. Těžko říct. Myslím, že pozorují naše životy a sem tam nám do nich zasáhnou, i když mi přijde, že spíš nehezky," odvětil jsem vlčici. Kdo ví, třeba ten motýlek alá matka mohlo být také dílo bohů.
Nebyl jsem si jistý, jak Rýdie vezme vysvětlení ohledně tváře otce na kmeni stromu. Upřímně mě překvapilo, že to vzala zcela v pořádku, jako kdyby se to dělo každý den, což mě potěšilo. Nechtěl jsem vypadat jako nějaký cvok, co vidí něco ve stromě a hned je to otec. Moc dobře si pamatuji jak se to stalo a nikdo by mi nikdy nevymluvil, že je to blbost. Zahřálo mě na srdíčku Rýdiina empatie, kterou dávala najevo. Přivřel jsem očka, když se mi otřela o tvář. Střihl jsem očka a pohlédl na ni. "Já vím, ale říkám si, že kdybych třeba uhnul, uskočil, tak by tady pořád byl, víš," povzdechl jsem si. "To asi ne, ale i tak se toho pocitu asi nikdy nezbavím. Ale s těmi památkami máš pravdu," pousmál jsem se vděčně na vlčici, která mě alespoň trochu uklidnila.

Pobaveně jsem se usmál. "Tomu věřím," zavrtěl jsem ocasem. Já třeba nevěděl nic moc, asi bych se měl více zajímat, abych nebyl úplný ňouma, který nic neví a to tady žiji už poměrně dlouho.
Měl bych se s nešťastnými chvílemi v životě už vyrovnat, ale moc se mi to nedařilo. Do doby, než zmizela matka, bylo všechno tak krásné a šťastné, ale pak se to začalo bortit, jako domeček z karet."To mě těší, Rýdie," usmál jsem se na vlčici, která mi zvedala náladu, ačkoli jsme se znali opravdu krátce. Na další její slova jsem se musel pobaveně a hlasitě zasmát. Byla vtipná a tak moc pozitivní, zářila jak sluníčko. Ještě víc než to sluníčko!
S bohy jsem se na přímo nesetkal, minimálně si to nepamatuji, ale věděl jsem, že se některé věci tady nedějí jen tak, určitě v tom měly tlapky vyšší síly. "Těžko říct, podle mě dokážou na sebe vzít podobu čehokoli, ale možná jsou to vlci jako my, jen třeba větší a s mocnými magiemi a schopnostmi... Ale těžko říct. Dle mého ale tady jsou a sledují naše životy a občas nám házejí klacky pod nohy," dumal jsem. Určitě tu byli, věřil jsem tomu.
Seděl jsem před stromem a koukal na jeho kmen. Brzy se ke mě přidala i Rýdie. Byl jsem rád, že vlčí obličej taky viděla. Zdál se mi výš, než si jej pamatuji. "Možná ti to bude znít zvláštně... Ale je to můj otec," řekl jsem nejistě. Nevěděl jsem, jak na to bude vlčice reagovat, ještě si bude myslet, že jsem nějaký blázen. "Zemřel při mé záchraně před velikým jelenem, který se splašil a vrhnul se po mně... Otec přede mě skočil a jelen ho zranil moc, že na zranění zemřel. Od něj mám i ten přívěsek, který mi stihl ještě předat. A nevím, jak je to možné, ale strom jej vcucnul do sebe a v kmeni se objevila jeho tvář," vysvětlil jsem, koukajíc upřeně na kmen. "Od té doby, co se to stalo, jsem tady nebyl. Nedokázal jsem to a do dneška si to vyčítám, že je to kvůli mě, že zemřel," vydechl jsem. I po těch letech to stále bolelo a to už se nikdy nezlepší.

A vůbec! když jsem se nad tím zamyslel, vlastně mě nic ve smečce už nedrželo, jen památka na otce, jenže ta smečka už není, co bývala za jeho časů a ještě případně za Feliciových. Teď bylo všechno strašně jinak a nic pořádně původního nezůstalo, jen pár vlků, co se ještě drželi.Ovšem pořád mě stále držela jediná věc, nechtěl jsem otce zklamat. Snažil jsem se, opravdu moc jsem se snažil, ale život mi naházel docela dost klacků pod nohy, že bych nejraději zmizel a začal od začátku, jen tohle nebylo zrovna dvakrát možné.
Usmál jsem se pobaveně. "Nevadí. Já se pro změnu moc neptám, nebo si nepamatuji, že bych za poslední dobu kladl někomu moc otázek. Aspoň máš přehled, ne?" musela toho pak o vlcích vědět docela dost, třeba právě to, že většina z nich není odtud. "Ne," zašeptal jsem k vlčici. Hned ale jak promluvila, zajiskřilo mi v očkách. Rýdie byla moc hodná duše, přestože jsem ji neznal nijak dlouho. "To budu rozhodně moc rád," pronesl jsem se širokým úsměvem. "Někdo tak pozitivní jako ty mi jistě v životě chybí," řekl jsem a zastříhal ušima. Teď bych opravdového přítele potřeboval.
"Bohové? Nu... Jistě tady nějaké na Mois Grisu máme, jinak si některé věci nedokážu vysvětlit," třeba právě toho motýla, který mě odvedl a pak jsem spatřil svou matku.
Hlavu jsem sklonil k díře, kterou hnědá vlčice udělala. "To asi ne, těžko říct. Přijde mi, že ten les je starý a je tu opravdu dlouho," zauvažoval jsem a následně se již řítil ke stromu, kde by měl být. "Chci se někam podívat a tobě to můžu ukázat," houkl jsem za Rýdií a snažil se rozpoznat to osudné msíto. Chvíli mi to trvalo, abych pravdu řekl, ale nakonec jsem našel ten veliký strom. Posadil jsem se a kouknul na kmen. "Pojď ke mě a koukni na ten kmen. - Vidíš ten vlčí obličej?" zeptal jsem se. Byl tam. Pořád tam byl.

S úsměvem jsem přikývl. Já se ve smečce narodil a žil v ní, ačkoli trošku přerušovaně, ale je to docela logické, byl jsem mladý - ne že bych teď byl starouš - a chtěl prozkoumávat a zažívat dobrodružství. "Třeba ano, minimálně za zkoušku nic nedáš, řekl bych," podpořil jsem ji a zamával ocasem. Kdyby se k nám přidala, alespoň by někoho znala a já ve výsledku taky. Za ta léta mě mrzí, že jsem nikoho pořádně nepoznal a když už ano, už ve smečce déle nežijí a dlouho je neviděl.
Docela mě překvapilo, že Rýdie byla překvapená. Nepřišlo mi to zvláštní, snad ani výjimečné, ale já se vlastně nikdy nezajímal o to, kdo odkud pochází. "No ano. Narodil jsem se tu v té smečce, ve které žiji dodnes," usmál jsem se. Dle jejích dalších slov jsem pochopil její nadšení. "Opravdu? Já se tedy nikdy nevyptával, zda se tu narodili či ne, ale je to možné... Vlastně když to takhle řekneš nahlas, taky nevím o někom, kdo by se tu narodil, alespoň myslím," zauvažoval jsem nahlas. Když nebudu počítat Shay... Ale ta bohužel již není mezi námi. Vlčata! Naskočilo mi, ale kdo ví, zda to bylo pravdivé, možná bych to měl časem zjistit. "Kdepak. Moc vlků tady vlastně neznám, bohužel. Abych pravdu řekl, vlky které jsem znával nejsou mezi námi nebo se vypařili," posmutněl jsem. Vlastně spousta vlků z mých vlčecích let byli ta tam a musel jsem si přiznat, že jsem snad neměl ani žádného opravdového přítele a to mě zabolelo u srdíčka.
Dostali jsme se do onoho lesa, ve kterém jsem byl před lety a hned jsem si na tu událost vzpomněl a opět se mi sevřel žaludek. "Asi ano," vydechl jsem a očima pátral po onom místě. "Ti ani nevím, je tu asi dlouho a kdo ví, třeba v tom mají tlapky bohové," přemýšlel jsem a šel k místu, kde zemřel můj otec. Musel jsem se jít podívat, otáčel jsem se, zda Rýdie jde za mnou, nerad bych ji ztratil.

Potěšilo mě, že Rýdie měla radost, já díky tomu vlastně taky. Konečně budu moct pryč a nějakým způsobem si odpočinout ode všeho. "To jo, ačkoli si nejsem jist, zda vědí, že jsem odešel. Ona se totiž stala taková divná věc," zavrtěl jsem hlavou při vzpomínce na motýla, který mě zavedl v podstatě až sem. "Hm, žít ve smečce je fajn, máš to jako takovou rodinu a bezpečí," řekl jsem krátce, jak jsem smečky viděl já. Přesto nevím, zda Daén zajistil bezpečí mé sestry a o rodině jsem vlastně taky nemohl mluvit, většinu vlků jsem ani neznal... Vůbec, co tam dělám? Kvůli otci, pitomče!
Neměl jsem ponětí, kam bychom se mohli vydat a nechal to na malé vlčce, která z toho měla radost. Přišlo mi, že měla radost ze všeho zatím. "Určitě, že můžeš," usmál jsem se a vydal se směrem, který vybrala. Hned jsem poznal, kam jdeme a musel jsem uznat, že se mi začal svírat žaludek. To zvládneš. Uklidňoval jsem se. Naštěstí Rýdie opět promluvila a já se mohl soustředit na něco jiného. "No to tedy ano," zasmál jsem se. "Narodil jsem se tu a už nějakou zimu jsem tady zažil, tuším... Tuším, že jsem se narodil před zimou a tohle bude teď čtvrtá," snad jsem se nemýlil, ale už to byl nějaký pátek, co nejsem malé škvrně.

>>> Zauberwald

Po těch všech špatnostech jsem se konečně cítil uvolněněji a snad i na chvíli na problémy zapomněl. Konečně jsem byl v přítomnosti někoho veselého a nezasaženého nešťastnými událostmi a to mě upřímně těšilo. "Určitě a budu rád, jistě narazíme na něco zajímavého. - A ano máš pravdu, když vlk cestuje sám, není to ono jako když budeme dva," usmál jsem se přátelsky a zamával oháňkou. Budou? Nebudou? Na tom mi moc teď nezáleželo. "Nevím, bylo to tam takové poloprázdné, když jsem odcházel a myslím, že snad budou pro to mít pochopení," ujistil jsem Rýdii. Minimálně Dorya by měla mít pochopení.
Očkama jsem ještě jednou sjel na můj náhrdelník, který pro mě tolik znamenal, bylo v něm moc vzpomínek, bohužel i bolesti, ale stále to byla památka na otce. "Ne, v pořádku, to jsi nemohla vědět," pousmál jsem se. Jak bych ji to mohl mít za zlé, moc vlků o tom neví, vlastně teď není nikdo, kdo by o tom věděl. Přišlo mi smutné, že všichni, které jsem znal jako vlče, mi mizeli ze života jako pára nad hrncem.
Zavrtěl jsem hlavou a pohlédl na vlčici. "Tak co? Vyrazíme? A směr nechám na tobě, jakožto veliké cestovatelce," zazubil jsem se na Rýdii.

Na vlčici jsem se pousmál, bylo hezké potkat někoho, koho neznám a měl o mě strach. "To jsem rád a jo, taky jsem se trošku strachoval, alespoň vím, že tady se ta voda pít rozhodně nedá," zamračil jsem se na vodní hladinu. Snad jsem nikdy slanou vodu nepil a teď se jí jistě budu vyhýbat. Nic dobrého to nebylo, ještě by mi to rozežralo žaludek.
Nebyl jsem si jist, zda jsem úplně velký cestovatel, ale rozhodně jsem se toulkám nebránil, ještě po těch všech věcech, co se teď staly. "Neřekl bych úplně cestovatel, jsem členem smečky, ale stalo se toho tolik a nějak jsem se zvláštním způsobem ocitl tady," vysvětlil jsem. "Ne? Tak pokud ti to udělá radost, půjdu cestovat s tebou, mohlo by mi to prospět," nabídl jsem se a věnoval ji přátelský úsměv. "moc mě těší, Rýdie," zazubil jsem se na drobnou vlčku a také lehce zamával oháňkou. Pohlédl jsem na houpající se přívěsek, na který koukala Rýdie. "Děkuji. Dostal jsem ho od svého otce.." vydechl jsem lehce smutně a lehce jej nadzvedl tlapou. Již to bylo docela dlouho, co zemřel a dal mi ho a nikdy mi nepřestal chybět a nikdy se to ani nestane.

Prskal jsem a otíral si čenich o tlapky. Tak moc to štípalo, ačkoli to sice trochu ustupovalo, rozhodně to stále nebylo něco příjemného. Pořád jsem sebou ošíval, ale to překazil pohyb kousek ode mě. Zastříhal jsem ušima a otočil hlavu směrem, kde jsem viděl pohyb. Stála tam hnědá drobná vlčice a hned se mi zdála roztomilá. Zřejmě jsem měl úchylku na malé a drobné vlčice. Ještě jednou jsem si otřel čenich o nohy a nervózně se na ni podíval. Pěkné setkání. Naježeného hřbet jsem si ani nevšiml, měl jsem moc práce s otíráním čenichu, který stále štípal. "To se moc omlouvám," pronesl jsem přátelsky. Hnědá vlčka se zdála býti milou duší, usmívala se a mávala ocáskem ze strany na stranu. "Joo, myslím, že jo... Jen to teda pekelně štípě, abych řekl pravdu," zavrtěl jsem hlavou a vražedně pohlédl na vodu, jako kdybych snad čekal omluvu. "Zřejmě ne. Po dlouhé cestě jsem se potřeboval napít a takhle to dopadlo," pobaveně jsem se usmál a posadil se na zem. "Jo a jinak moje jméno je Enzou," představil jsem se a maličkou si prohlédl.

<<< Sněžné tesáky přes Bull meadow

Pokládal jsem jednu tlapku za druhou a štrádoval jsem si to přes louku až k vodě, kde jsem se potřeboval napít a řekl bych snad, že i odpočinout po tom náročném nahánění motýly a matky. To musím říci, že mě po dlouhé době vyčerpalo. Budu muset nabrat síly, než se vrhnu na prozkoumávání mé rodné domoviny.
Došel jsem až k samotné zátoce a nemyslel na nic jiného, než na to až se konečně napiju. Docválal jsem až na břeh zátoky a ponořil tlamu do vody. Hltavě jsem se napil, jenže voda byla slaná a hned jsem ji vyprskl z tlamy. Čenich mě pálil jako čert a já nevěděl, co teď mám dělat. Prskal jsem a pšíkal, avšak nepomáhalo to. Jistě si toho mohla všimnout vlčice, která byla kousek ode mě, ovšem v této situaci jsem si jí vůbec nevšiml a stejně tak jsem ji ani necítil.

<<< Červená louka

Zlatá věc mě vyprdla někde úplně jinde, než jsem vůbec byl. Nacházel jsem se v horách, které jsem sice neznal, ale když jsem se vyhoupl na nohy a rozešel se na vyvýšeninu, hned jsem poznal, kde jsem. "Zavedla si mě zpět domů?" položil jsem otázku, ačkoli jsem věděl, že mi na ni nikdo neodpoví. Chvíli jsem si užíval výhled, který se mi naskytl. Viděl jsem bývalé území smečky, kde jsem se i narodil. Lehce jsem se pousmál. Bylo odtud krásně vidět i na vodní hladinu, která byla hned kousek od plání. Dokonce jsem viděl onen fialový les, kde zemřel můj otec a na druhé straně jsem zahlédl i zlatý les, který byl moc pěkně vidět.
Po tom samém cestování jsem dostal žízeň a rozhodl se navštívit zátoku, která je blízko mého rodného místa, kam bych se pak také moc ráda vydal. Nějak jsem se spokojil s myšlenkou, že mě matka dovedla sem, abych... Nevím proč, ale už jsem tu byl, tak to přeci využiju.

>>> Tichá zátoka přes Bull Meadow

<<< Ostříží zrak

Oběhl jsem horu a dostal se na louku, pokrytou vlčími máky. Vypadalo to tady kouzelně, ale bohužel tady nebyla má matka, která se snad vypařila. Přeci nemohla být tak moc rychlá, že bych si ji nevšiml. "Mami..." zakňučel jsem a zmateně pobíhal po louce. Čenichal jsem a doufal, že ji třeba ucítím, ale bohužel nikdo nikde. Nedokázal jsem si to vysvětlit. Zdálo se mi to snad? Ne... To nebylo možný, vždyť jsem ji viděl na vlastní oči a přeci i toho barevného motýla jsem viděl. Nemohlo se mi to zdát, určitě tu byla, jen jsem nevěděl proč mě zase opustila. "Proč to děláš!" štěknul jsem kamsi a poté jsem si všiml čehosi, co bylo na konci louky. Zlatě to zářilo a já dumal nad tím, co je tohle zase za magii. "Mami! Jsi tam?" hejknul jsem k tomu a rozeběhl se přímo k portálu.

>>> Sněžné tesáky

<<< Dračí průsmyk přes Severní hory mimo boj

Hnal jsem se, kam mě napadlo. Proč se objevila, když hned zmizela? Proč se mnou nestrávila ještě nějakou chvíli. Přišlo mi to kruté, přijít a hned odejít, aniž by se se mnou pořádně rozloučila. Tak moc mě to štvalo, ale zároveň mě to i bolelo. Sice mi sdělila informaci o vlčatech, ale jak moc jsem tomu mohl věřit? Co když to byla jen nějaká léčka? Co když to měla být pouhá útěcha? Zavrtěl jsem hlavou. Úspěšně jsem se dostal přes hory a dostal se na pláň, kde jsem se rozhlížel, zda ji někde neuvidím, ale nikde nebyla. Nehodlal jsem přestat a pokračoval dál v cestě za hledáním.

>>> Červená louka

<<< Severní hory

Následoval jsem už ne motýla, ale vlčici, která byla mou matkou. Nechápal jsem, jak se tady vzala a co tu dělá, přesto jsem ji následoval kamkoli ona šla. Měl jsem touhu vědět, co mi chce, co tady dělá. Aniž bych se díval po okolí, nakonec jsme skončili v průsmyku, kde se i zastavila. Já jsem se též zastavil, několik kroků od ní. Chvíli jsem na ni tiše zíral, ale poté jsem se usadil vedle ní. "Ty's mi ale ublížila...," vydechl jsem tiše a sklesle. Avšak další její slova mě dost zarazila. Nechápavě jsem na ni pohlédl. "Mé děti? Já nemám-" a to už měla tlapku na vodě, kde se objevily obrazy. Viděl jsem černého vlka s hnědým vlčetem a následovně světlého vlčka s hnědou vlčicí. Stále jsem nerozuměl, co to má znamenat. To nemůžou být přeci moji potomci. Jak by mohli? Přesto mi to po chvíli došlo... Kurážná. Jak to, že jsem o nich nevěděl? Proč se mě nesnažil najít? Nebo ano? Najednou jsem měl hlavu plnou otázek, na které jsem neznal odpovědi
Stále jsem hleděl na obrazy mých vlčat, o kterých jsem neměl ani páru. "Děkuji," vydechl jsem. "Anemon... Faust..." vyřkl jsem jejich jména a snažil si je uložit do paměti. Dle matky byli blízko a já věděl, že bych je měl najít, ačkoli jsem nevěděl, kde začít a jak vůbec s touto informací naložit. "Ne!" křikl jsem a ohlédl se na místo, kde matka byla, ale zmizela. Byla pryč. Zase byla pryč... "Vrať se! Neopouštěj mě znovu!" křičel a otáčel se na místě. Nikde ji neviděl, rozhodl se ji jít hledat.

>>> Ostříží zrak přes Severní hory