Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hleděl jsem na vlče, které zřejmě neumělo pořádně mluvit, protože většině toho, co vypustila z tlamy, jsem nerozuměl. Kdo ví jak dlouho se toulala ani její věk jsem nebyl schopný odhadnout vzhledem k tomu, že jsem se s vlčetem nikdy nesetkal, jen jako když jsem byl já sám vlče a to už nějaký ten pátek už bude. Vlastně jsem ani nevěděl, jak se s takovým vlčetem zachází a ještě ke všemu se ztraceným vlčetem. Naštěstí jsem vyřešil první záhodu, "Mešku". Zřejmě hledala smečku, odkud pocházela a kde měla i asi svoje rodiče, pokud ji tady nevysadili a nezdrhli. "JAká smečka? Kde?" snažil jsem se komunikovat, ale s někým, kdo neumím řádně mluvit, bylo dost těžký. Dokonce jsem z ní vytáhl i jméno. Indig. Nic mi neříkalo, ale ono ani její pach mi nebyl nikterak povědomí, natož jméno. "Indig, dobře... Měl bych jít do své smečky, ale jistě tvoji rodiče nebudou daleko, tak pojď, půjdeme najít rodiče, táta, máma, hm?" pobídl jsem mladou vlčici a pomalu se rozešel pryč. Několikrát jsem se ohlédl a počkal a poté zmizel z lesa s vědomím, že mě vlče následuje.

>> Rest přes Furijské hory

S přátelským úsměvem jsem hleděl na vlče a sem tam zamával ocasem. Doufal jsem, že jsem ji nikterak nevyděsil, to bych nerad. Bylo ale znát, že z mé přítomnosti neskáče do vzduchu. "Nemusíš se mě bát," ujistil jsem ji. Poté i sama promluvila. Položila něco jako otázku, ale absolutně jsem neměl ponětí, co po mně vůbec chce. "Cože to?" optal jsem se a lehce k ní natáhl čenich. Byly z ní cítit pachy, ale žádný z nich mi nebyl povědomí a některé byly už dost slabé. "Ztratila ses?" nevypadalo to, že by tady někde měla rodiče. Meška? Přemýšlel jsem, co tím to prtě myslelo. "Smečka myslíš?" napadlo mě jediné, co by to mohlo být. "Jsem Enzou. Jak se jmenuješ ty?" jestli byla ztracená, něco o ní vědět mi přišlo jako dobrý začátek.

<<< Rest přes Furijské hory

Znamení mě dovedlo až sem. Smečka se očividně přesunula sem, do lesa, což mi přišlo lepší než původní místo. Dor odvedla dobrou práci. Pousmál jsem se a zamával ocasem. Konec konců to bylo asi dobré rozhodnutí nechat alfování a předat ho Dorye, která zřejmě věděla, co dělat a vylepšit. Následoval jsem pachy, které jsem znal a patřily vlkům ze smečky. Sice jich nebylo tolika nebyly zrovna nejčerstvější, ale aspoň jsem věděl, kam se příště vracet.
Býval bych snad i překročil hranice, ale to jsem ucítil pach vlka, kterého jsem neznal a byl blízko - nejblíž oproti zbylým pachům. Vlk se nacházel blízko hranic a já měl potřebu zjistit, kdo to je. Čekal jsem už snad cokoli, ale i tak jsem byl nakonec překvapený. Narazil jsem na odrostlejší vlče. Hned jsem si vzpomněl na ta svá, ale dle toho co jsem mohl vidět, tak to nebylo moje. "Ahoj, co ty tu?" promluvil jsem na skoro bílou vlčí slečnu a zamával oháňkou.

<<< Dračí průsmyk přes Irisin ráj

Konečně jsem došel na cílové místo. Lehce jsem se pousmál a zavyl na můj příchod, ale pak mi došlo, že je něco jinak. Přimhouřil jsem oči a procházel se po území smečky. Nikdo tu nebyl a ani pachy nebyly čerstvé. Srdce se mi vyděšením rozbušilo. Co se stalo? Naskočilo mi hned. Neviděl jsem známky nějakých bojů, mrtvá těla tady nebyl, nic, co by nasvědčovalo nějakému násilí. Odešli? Dorya smečku rozpustila? Tolik otázek jsem měl, ale nic a nikdo mi na ně teď nemohl ani odpovědět. Chvíli jsem ještě po území, teď zřejmě bývalém, bloumal a hledal cokoli, co by mi řeklo, co se stalo. Nakonec jsem objevil jakousi šipku, která ukazoval směr. Hned jsem jej následoval. Nevěděl jsem, zda to je znamení pro mě, ale bylo to asi to nejrozumnější, co jsem teď mohl vůbec udělat.

>>> les Alf přes Furijské hory

<<< Most přes les a Luka

Nejdříve jsem nevěděl, kam jsem se dostal, jelikož jsem tady nikdy nebyl, ale jak jsem procházel přes louku, poznal jsem jezero, kde jsem již byl a dostal se až sem, do průsmyku, kde jsem také již by. Hned jsem věděl, že jsem skoro doma. Docela jsem se i těšil, abych pravdu řekl. Bylo mi lépe díky Rýdii a jakožto beta bych taky se měl ukázat a zjistit, co je nového během mé nepřítomnosti. Naposledy jsem se s Doryou viděl při oznámení, že je Shay mrtvá a od té doby jsem tam nebyl a ani se s ní jakožto alfou a zbytkem smečky neviděl. Doufal jsem, že to pochopí jak ona, tak i zbytek smečky. Musel jsem to vstřebat. Do toho jsem se setkal s vlastní matkou a zjistil, že mám vlčata, o kterých jsem do té doby nevěděl. Zřejmě s Kurážnou to nebylo jen tak a čau. Ne, že bych takový byl, ale zvláštním způsobem se to stalo a teď z toho mám potomky, kteří už nebudou úplná malá vlčátka.

>>> Rest přes Irisin ráj

<<< Pityas (přes Laicu a Temný les)

Neměl jsem nejmenší ponětí, jak se se sem mohl dostat, ale už se stalo. Zastavil jsem před mostem, který mimochodem nevypadal zrovna nejbezpečněji. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že jsem se dostal docela daleko od hor, kde jsem byl s Rýdií. Všechno se seběhlo tak rychle. Smutně jsem svěsil hlavu. Konečně jsem narazil na tak optimistickou duši a už byla zase pryč, ale vzpomněl jsem si na věcičku v uchu, kterou mohu využít na její hledání. Jenže jsem věděl, že bych se měl dostavit do smečky, opravdu to už bylo delší dobu, co jsem tam byl. Věřil jsem, že vlčice je v pořádku. Sice se to nezdá, ale je to silná bytost.
Opatrně jsem vstoupil na most, který se zhoupnul a opatrně našlapoval, aby se mi tlapy nepropadly skrz dřeva a já neskončil mrtvý na útesech ve vodě, která pode mnou byla a narážela na břeh. Vydechl jsem si, když jsem se bez problémů dostal na druhou stranu. Více jsem se tu nezdržoval a šel dál.

>>> Dračí průsmyk přes les a luka

<<< Kvetoucí louka

Dle Rýdiiných slov její rodná země byla v podstatě dost podobná, jen tady jsme měli fialové stromy a podivné magické záležitosti. S úsměvem jsem přikývl. "Stejně bych to tam za mořem chtěl asi vidět na vlastní oči, ačkoli jak to popisuješ, tak tady to opravdu bude mnohem zajímavější... A vůbec stejně nemáme probádané všechno," podotkl jsem a rozhlédl se kolem.
Chtěl bych mít tolik pozitivních myšlenek jako měla vlčice. "Tak to ti i závidím," uchechtl jsem se a zamával oháňkou.
Byl bych rád, kdyby se se mnou Rýdie šla podívat do smečky. Cítil jsem se s ní tak moc v klidu a uvolněně jak dlouho ne. A mít ji poblíž by bylo skvělé. "Vadit to určitě nebude a ne, nejsem alfa, ale jsem beta, takže skoro," pousmál jsem se. Byl jsem rád, že s mým návrhem souhlasila. "Tak tudy!" řekl jsem vesele. Jenže to se dost hnusně rozpršelo a déšť byl tak intenzivní, že se mi drobná vlčice ztratila z očí. Pátravě jsem se ji snažil najít, hledal jsem ji opravdu dlouho, ale jako by se po ní slehla zem. Sám jsem se orzešel pryč a ani nevěděl kam, nic jsem v podstatě neviděl.

>>> Most přes Laica mar a Temný les

<<< Modrák

Souhlasně jsem pokyvoval na Rýdiina slova. "Je to asi tak, ale já vlastně ani nevím, jak to vypadá tam jinde. Ty nejsi původně odtud, jak to za mořem vypadá? Nebo jak to vypadalo ve tvé rodné krajině?" optal jsem se zvědavě. Neměl jsem příležitost nikdy opustit tyto ostrovy a docela mě zajímalo, jak to může vypadat jinde, když tady máme magie a bohy a všelicos možného a vlčice se se spousty věcmi setkává poprvé.
Když jsem maličkou poslouchal, říkal jsem si, že bych si z těch jejích slov měl něco vzít. Neměl bych se trápit věcmi, se kterými nic nezmůžu, očividně se žije lépe. "To je asi pravda. A jak to děláš, že jsi pořád tak pozitivní? To si jen říkáš, že nemá smysl se tím trápit?" vyptával jsem se, chtěl bych tuhle schopnost mít taky, ale život mi naházel tolik klacků pod nohy, že mi to upřímně moc nešlo. "Já vím, že nejsi úplně smečkový typ, spíše dobrodruh, ale nechtěla by ses podívat k nám do smečky? Určitě ty, jako takové sluníčko, bys rozzářila naše území," pousmál jsem se na Rýdii.
Ani jsem si pořádně nestihl všimnout změny krajiny. Byli jsme na louce, kterou vlčice znala. "Jo? Já si nejsem jistý, zda jsem tu byl, ale vypadá to tu pěkně, to musím uznat," usmál jsem se na vlčici a rozhlédl se po louce. Navštívil jsem několik míst a ne všechna si hned vybavoval.

>>> Pityas

Pobaveně jsem se zasmál při Rýdiiné poznámce. "Když budu chtít, tak vlastně ne. Ačkoli nevím, jak ten dotyčný může být daleko," řekl jsem lehce zadumaně. "Třeba to funguje jen, když ten vlk je na zdejších ostrovech, ale jak se dostane mimo ně, tak už je nenajdu," podělil jsem se o svou teorii, docela by to dávalo smysl. Přeci jen tady ta kouzla fungují, ale jinde? Těžko říct, vlastně jsem ji dlouho nevyužil. "To rozhodně ano," pousmál jsem se.
Sic jsem Rýdii neznal dlouho, ale rozhodně jsem měl obavy o její zdraví, když ji magie vyčerpala. Ovšem vlčka se hned pustila do vysvětlování její slabosti. "Oh... To nezní moc pozitivně, ale koukám, že tebe to moc netrápí," usmál jsem se. "Opravdu je moc fajn znát někoho takhle přespříliš pozitivního vlka. Upřímně jsem se s nikým tak pozitivním, jako jsi ty, nesetkal," zazubil jsem se na Rýdii a zamával oháňkou. Chvíli jsme ještě odpočívali, pak Rýdie zavelela a šli jsme dál.

>>> Kvetoucí louka

Upřímně jsem si opravdu nepamatoval, kde jsem na postaršího vlka narazil, ale měl tam docela užitečné věcičky. "A kromě přebarvení očí a kožichu si u něj můžeš koupit i magii a i její vylepšení, dokonce jsem si u něj koupil ten kroužek na uchu, který je moc užitečný," vydechl jsem. "Můžu díky němu najít vlka, kterého chci najít," alespoň nějak takhle to fungovalo. Zdálo se, že Rýdie by chtěla aspoň nějakou ozdobičku. "No, to nevím... Myslím, že tohle zrovna neprodával, ale třeba se na tebe usměje štěstí a taky někdy budeš mít něco takového," povzbudil jsem ji s úsměvem a zamával oháňkou.
Rýdii její magie vyčerpala, měl jsem o ni starost, ale dle jejích slov byla v pořádku. "To jsem rád," pronesl jsem tiše a pousmál se. "Opravdu? Jak je to možné?" vykulil jsem lehce zlatá očka. Jo, sice byla maličká, ale i tak mi nepřišlo, že by měla být zcela slabá a bezbranná, ale asi někoho ty magie vyčerpávají. Dost mě zajímalo, kde se tady vlci vůbec berou a vlčice byla zrovna tak od někud jinud, tudíž jsem s mohl dozvědět, jak se sem ona dostala. "Právě... No, zajímavé. Že by sem vlky přineslo moře? To mi je divný, přeci každý vlk nepůjde dobrovolně do moře," zadumaně jsem hleděl před sebe. Zakroutil jsem hlavu a pohlédl na vlčici. "Až budeš chtít jít, jsem připraven," pověděl jsem s lehce vypnutou hrudí.

Očkama jsem sjel pohledem na mé tlapy. Ani nevím, proč mám zlaté drápy, ale zvykl jsem si a ani bych neměnil. A vůbec... Proč mám i to zbarvení? Moc si totiž nepamatuji, zda jsem to chtěl, nebo jsem dostal změnu omylem, za kterou jsem i zaplatil. Těžko říct, ale byl jsem ve výsledku spokojený a nemohl jsem si stěžovat. "To je a hodně bych řekl a bohužel ne, je to docela dávno, ale můžeme ho jít najít... nebo na něj prostě třeba narazíme," mrkl jsem na ni a prohlédl si ji. "Ačkoli si nemyslím, že ty bys zrovna potřebovala vylepšovat," usmál jsem se na vlčici a zastříhal ušima. Líbila se mi tak, jak je, nebylo třeba nic přebarvovat.
Opravdu jsem se snažil ze všech sil ovoce dostat dolů, ale ani se nehnulo. Chvíli jsem ještě vytvářel dost silný vítr, ale zjistil jsem, že je to marné, tak jsem své pokusy už nechal být a ovoce také nechal ovocem. Pohlédl jsem na Rýdii, která vypadala dost zmoženě, také jsem na sobě pociťoval slabost, ačkoli asi ne tak moc jako má společnice. "Jsi v pořádku?" optal jsem se a posadil se vedle ní. "Jak si se sem vlastně vůbec dostala?" optal jsem se, docela mě zajímalo, jak se sem ti vlci dostávají. Bylo zde opravdu spousta vlků, kteří se tady nenarodili, takže se sem museli nějak dostat a co jsem viděl, většinou pevnina končila u moře. Avšak nemám prozkoumanou celou zemi, abych věděl, kam až zasahuje.

Přestože jsem tady na ostrovech žil od malinka, tak jsem spoustu míst tady vůbec neznal a ani všechny tajemství mi nebyla jasná, stejně jako tento osamělý obrovitý strom. Byl jsem jím uchvácen jako moje společnice. "Asi jo. Nevím, čím to je, ale třeba támhle to vypadá, že jsou stromy normální," prohodil jsem a tlapkou naznačil směr. A i celkově jsem narazil na normální lesy, zelené lesy, ale proč je nedoplnit barevnými, že?
Vzduch jsem měl od narození, ale pak jsem získal i jiné magie, o kterých jsem sice věděl, ale nikdy je ještě nezkusil. Docela by mě zajímalo, co dělají, ale teď by se nejvíce hodil vzduch. "Um, ano," pousmál jsem se, nedošlo mi, že já už delší dobu nemám modrá očka, ale zlatá, proto Rýdie si nebyla jistá. "Ah, to ano... Jen jsem byl u zvláštního vlka, který mi přebravil oči, srst, čenich i drápy," vysvětlil jsem, přičemž jsem doteď moc nevěděl, kdo ten vlk byl. Na pobídnutí jsem jen tiše přikývl a soustředil jsem se, podařilo se mi vyvolat o dost silnější vítr než Rýdie, avšak mi přišlo, že se plod ani nehnul. "Co to má znamenat?" zamračil jsem se na strom a nechápavě se podíval na maličkatou vlčku. "V tom je určitě taky nějaká magie," dodal jsem ještě.

<<< Zauber

Ještě jsem se párkrát ohlédl za sebe, když jsme opouštěli fialový les. Věděl jsem, že se tam někdy zase vrátím, ale teď už jsem měl myšlenky někde jinde. Cestovali jsme a mohli tak objevovat nová místa a zažít určitě nějaká zajímavá dobrodružství, ještě když Rýdie měla takovou dobrodružnou duši. Avšak pořád jsem měl na okraji paměti, že nemůžu být od smečky příliš dlouho, ale teď si chci užít cestování, které třeba delší dobu zase nebude. Kdo ví.
Pohlédl jsem na místo, o kterém Rýdie mluvila. Přikývl jsem a usmál se. "Pravda!" vyhrkl jsem a rozeběhl se za hnědou vlčkou, nemusel jsem běžet tak rychle, měl jsem oproti ní delší nohy. Úspěšně jsme dorazili na ono místo, musel jsem uznat, že je to bylo opravdu zajímavé. Pře námi stál obrovitý modrý strom. "To já teda taky ne," přitakal jsem a udiveně si strom prohlížel. "Koukám, že je tady spousta barevných a prazvláštních stromů," dodal jsem polohlasem."Možná. A nevím, ale vypadají lákavě, že?" též jsem si olízl tlamu a koumal, jak plody dostat dolů. Byly dost vysoko, takže skákat nemělo cenu, jedině použít magii a zrovna shodou okolností jsem měl já i má společnice vzduch. "Těžko říct," měl jsem docela chuť plody ochutnat, ačkoli ani jeden z nás netušil, zda jsou k jídlu či ne. "Možná, můžeš to zkusit, nebo to můžeme zkusit spolu, když máme ten vzduch oba, hm?" pohlédl jsem na ni tázavě.

Tlapku jsem jemně položil na kmen a přivřel očka. Byl jsem vlastně i rád, že jsem tady. Od té nehody jsem sem už nikdy nepřišel a konečně jsem se odhodlal, ačkoli ne úmyslně, sem zajít a ještě ke všemu se o to s někým podělit. Vlastně byla první, komu jsme to všechno řekl a ukázal. Normálně bych to zřejmě neudělal, ale vzhledem k tomu, že jsem byl za poslední dobu přeplněný emocemi. Muselo to ven, jinak bych se doopravdy zbláznil.
Otevřel jsem oči a pohlédl na drobnou vlčku. Přikývl jsem na znamení souhlasu. "Jo. Asi máš pravdu. Teď s tím už stejně nic nezmůžu," řekl jsem a tím to vlastně celý uzavřel. Neměl jsem moc víc, co bych řekl. Už takhle se mi aspoň trochu ulevilo, ale na srdíčku jsem toho měl mnohem víc, možná než by bylo vůbec zdrávo.
lehce mi zajiskřilo v očkách. "To bychom měli!" zavrtěl jsem ocasem. Pohlédl jsem směrem, kterým koukala a jen mlčky přikývl. Ještě jednou jsem tlapu položil na otcovu tvář. "Nezapomenu na tebe, nikdy," vydechl jsem a pak se rozešel se za Rýdií.

>>> Modrák

Bohové byli pro mě jedna velká záhada a asi tomu nikdy jinak nebude. Bylo až roztomilé, jak Rýdie byla ze všeho tak nadšená, trošku mi připomínala Anakhi, která mi chyběla, ale teď jsem ji nehodlal hledat, až ji budu chtít najít, mám přeci tu zajímavou věcičku na uchu, která mě za ní dovede. "Asi ano. Těžko říct. Myslím, že pozorují naše životy a sem tam nám do nich zasáhnou, i když mi přijde, že spíš nehezky," odvětil jsem vlčici. Kdo ví, třeba ten motýlek alá matka mohlo být také dílo bohů.
Nebyl jsem si jistý, jak Rýdie vezme vysvětlení ohledně tváře otce na kmeni stromu. Upřímně mě překvapilo, že to vzala zcela v pořádku, jako kdyby se to dělo každý den, což mě potěšilo. Nechtěl jsem vypadat jako nějaký cvok, co vidí něco ve stromě a hned je to otec. Moc dobře si pamatuji jak se to stalo a nikdo by mi nikdy nevymluvil, že je to blbost. Zahřálo mě na srdíčku Rýdiina empatie, kterou dávala najevo. Přivřel jsem očka, když se mi otřela o tvář. Střihl jsem očka a pohlédl na ni. "Já vím, ale říkám si, že kdybych třeba uhnul, uskočil, tak by tady pořád byl, víš," povzdechl jsem si. "To asi ne, ale i tak se toho pocitu asi nikdy nezbavím. Ale s těmi památkami máš pravdu," pousmál jsem se vděčně na vlčici, která mě alespoň trochu uklidnila.