Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Uculil jsem se na její slova a jen na ni mlčky civěl. Nemohl jsem přestat, jak moc byla krásná a tak moc přitažlivá. Ach. Jak je to jen možné? "Jak si přeješ, má milá," vypnul jsem hruď a věnoval jí jeden z těch nejmilejších úsměvů, které jsem uměl. "Ano to je možné, ale horší by bylo, kdybys nastydla ty, věř mi, že by to byla větší škoda," usmál jsem se na ni a přistoupil jsem k ní blíže. Jak moc voněla. Její příjemná vůně mě tak moc přitahovala, až to možné nebylo. "Neboj se, spát nebudu a svou veškerou pozornost věnuji jen a jen tobě," šťouchl jsem jemně do jejího krčku.
Byl jsem rád, že jí mohl svými slovy udělat radost, až mi z toho srdce plesalo radostí. "To mě velmi těší, Kurážná, " pousmál jsem se a olízl si čenich. "To není možné, jak by si nikdo nevšiml tvé krásy? Tomu nerozumím," zavrtěl jsem nechápavě hlavou. Její polechtání na mém čenichu mě až příjemně vzrušilo. Její doteky byly tak moc příjemné. Lehce jsem ji čenichem projížděl srst na krku a nasával její pach. Slova vlčice mě potěšila, ale zároveň lehce vyděsila, ale ne ve špatném slova smyslu. "Ach... Asi ano... Já tebe taky, tak moc!" nadšeně jsem odpověděl a jemně ji svalil na zem. "Nikdy o tebe nechci přijít," vydechl jsem vlčici do srsti na hrudi. Několikrát jsem ji olízl na tvář, za uchu a na čenich. Byl jsem z její přítomnosti zcela unesen.

Překvapeně jsem na Kurážnou pohlédl. "Opravdu, jo?" zasmál jsem se a pohodil ocasem. "Když o tom tak mluvíš, také bych se moc rád prospal, nějak jsem za poslední dobu neměl moc příležitostí," zamyslel jsem se, ale její další slova mě od myšlenek odtrhla. "Opravdu?" ostýchavě jsem se vlčice optal a čenichem jí jemně přejel na srsti na krku. Jak krásně voněla!
Zamračil jsem se. To, co mi řekla, mě zaskočilo. "Cože?! Jak to, že ti to nikdo neřekl? To si tvé krásy nikdo nevšiml? Jak je to možné! Tebe a tvou krásu není možné přehlédnout a co ta tvá příjemná vůni? To jsou ale nezdvořáci!" zakroutil jsem nechápavě hlavou.
Její tulení se mě uklidnilo a já se zas usmíval. Olíznutí jsem vlčce oplatil. Byl jsem tak nadšený z její přítomnosti, že to ani slovy nešlo popsat. "Jsem tak rád, že jsem sem šel a mohl tě poznat, Krásko," olízl jsem ji ještě jednou a jemně ji převalil na záda. "Proč jsem tě nepotkal už dříve?" optal jsem se a jemně si pohrával s její srstí na hrudi.

Pozvedl jsem "obočí" a usmál se. "Opravdu? A jaké?" zeptal jsem se zvědavě a olízl si čenich. Těšilo mě její přitulení a jemně se usmál. Byla tak milá a přítulná, až tak moc, že se to jen tak vůbec nevidí.Nevěděl jsem, čím to je. Jestli to má v povaze nebo je snad tímto místem také tak učarovaná? Kdo ví.
Zajímalo mě, proč tady jde. Chvíli přemýšlela, možná jen váhala, zda mi má takovou věc sdělit, ale nakonec mi odpověděla. "No na odpočinek je to tady ideální," řekl jsem a na druhou část odpovědi jsem se jen ušklíbl.
Pohlédl jsem na lístek z květiny, který mi Kurážná nabízela. "Opravdu?" zeptal jsem se. "Nu dobrá," již jsem neváhala a kvítek si vložil do tlamy. Byl dobrý, chutnal mi, ale do toho se mi zamotala hlava. Co to? Vyvalil jsem zlatá očka na vlčici a poblázněně se na ni usmál. "Jsi tak nádherná vlčice, řekl ti to někdy někdo? Krásnější a půvabnější vlčici jsem neviděl," otřel jsem se hlavou o vlčici a jemně ji olízl na tváři. "Jsi úžasná," zašeptal jsem jí do srsti a hlasitě, ale spokojeně vydechl. Jak já byl šťatsný v její přítomnosti.

V její přítomnosti mi bylo pěkně, tohle místo bylo pěkné a nikdo nikde. Krásná chvíle a krásná atmosféra, co víc bych si teď a tady mohl přát? Vlčice byla krásná a velmi milá. Usmíval se na ni a při tom sem tam zamával lehce ocasem. Dokonce myšlenky na smečku, Shay nebo na Anakhi mě přešly a já si užíval jen tohoto příjemného momentu. Mohla to být magie? Nebo se to skutečně děje? Byly zajímavé otázky, ale mě to bylo jedno, momentálně mi to bylo jedno.
Přišla ke mě blíže a jemně se i otřela o pravý bok. Já jsem nasál její příjemnou vůni a usmál se. Lehce jsem s sebou ošil, až tak mi to bylo příjemné. Otočil jsem na ni hlavu. "Kurážná? Ty, takové poupátko?" zavtipkoval jsem na její účet a hlavu otřel o její zadní nohu. Obešla mě. Hlavu jsem otočil na druhou stranu. "Děkuji ti, Kurážná," usmál jsem se a nad další její poznámkou jsem se zvědavě na vlčku podíval. "Šel jsem se vydat hledat úkryt a z těch hor jsem sem viděl a musel se jí podívat, je to tu krásné. Co tebe přivádí?" optal jsem se nazpět.

Vlčice vypadala zamyšleně, ale jak mě zbystřila, zvedla se a přišla ke mně. S překvapením jsem se pousmál. Vypadala velmi mile a to mě těšilo, že jsem ji naštěstí nevyrušil nebo nevyděsil. Vypadala tak něžně a krásně. Musel jsem se usmívat jako měsíček na hnoji. To jsou ty hormony, tě jednou přejde! Tuhle myšlenku jsem s úspěchem odignoroval a veškerou svou pozornost zaměřil na maličkou. "Tak to jsem rád, že jsem vás nevyrušil, to bych velmi nerad," řekl jsem s úsměvem a s vážností zároveň. V tuhle chvíli i myšlenky na Anakhi zmizely, byl jsem učarován a ty pocity se mi vlastně i líbily. Užíval jsem si to.
Vlčice se ke mně ještě o několik kroků přiblížila a měli jsme mezi sebou jen několik centimetrů. Srdce se mi rozbušilo. Vidíte, co udělají hormony s mladým vlkem? Divy. "Já jsem Enzou a vy se jmenujete jak, slečno?" optal jsem se na oplátku. Její slova mi zalichotila, nebýt srsti, jistě by si všimla, jak se červenám. Přišla mi tak jemná, nevinná, okouzlující. A květiny jí dodávaly šmrnc.

<<< Daén (přes Severní hory)

Seskočil jsem z kamenů na pláž, která byla neskutečně nádherná a já se cítil ještě mnohem lépe než předtím. "Magické místo," vydechl jsem a porozhlédl se. Bylo to blízko moře a ačkoli byl sníh, tak stále mě místo uchvátilo. Ještě hezčí bude v létě. Můj plán byl jasný, až skončí zima, musím sem zas jít.
Nasál jsem do čenichu místní vůně a jeden z pachů mě zaujal. Byl blízko a byl vlčí. Nedivil jsem se, že jsem tu nebyl sám. Bylo tu tak pěkně. Nečekal jsem a rozešel se za pachem, který mě dovedl za vlčicí, která ležela na zemi a zjevně odpočívala. Především mě zaujal její dlouhý ocas a její velmi pěkné zbarvení. Zamával jsem jemně oháňkou a přistoupil k vlčici. "Zdravím," pousmál jsem se naň. "Doufám, že nikterak neruším, ale tohle místo je tak pěkné, že jsem sem musel jít," vysvětlil jsem mou přítomnost a posadil se kousek od vlčice. Zaujal mne její kvítek, který měla u ucha a také kvítky, které se jí obmotávaly kolem tlapy. Byla krásná až na mě působila jako nějaká víla, květinová víla. Byl jsem naprosto unešen, ale snažil jsem se to nedat znát, nerad bych, aby si o mě myslela hned něco špatného. To snad nehrozilo, vždyť tohle místo bylo tak uklidňující!

Pátravě jsem se rozhlížel po našem území a vlastně si užíval ten klid, který tady panoval. Na mysli i duši jsem se cítil spokojený a byl rád, že jsem doma a tam, kam patřím. Ke své sestře a vlkům, kteří jsou má rodina. Byl to krásně hřejivý pocit a naplňovalo mě to štěstím.
Pohlédl jsem na Lissandru a s úsměv pokýval. "Není zač a případně tedy, zda-li máš zájem být v Daénské smečce, jsi tu vítaná," oznámil jsem vlčce a zastříhal ušima. Smečka se nám krásně rozrůstala a to byl jen a jen dobře. Jistě to bude chtít vlkům přidělit nějaké funkce, je nás tu dost a práce by se měla rozdělit a mohli bychom se Shay někoho povýšit, jistě se to bude hodit, přeci jen většina vlků je na začátečnické pozici.
"Moc ne, asi si zvykají na nové prostředí a po otřesech se snaží zjistit, co se vlastně stalo, například Shay odešla, aby zjistila co se stalo. Nedivím se, zvědavost je zvědavost," pousmál jsem se jemně a ačkoli to nebyla otázka mířená přímo na mě, odpověděl jsem, spíše vyjádřil mé pocity ohledně té věci.
Mé plány? Jistě, měl jsem plány. "Mám. Rád bych obhlédnoul území a pokusil se najít onen úkryt. Přeci jen nejsem tu zas tak dlouho a rád bych znal zdejší terén. Pokud chceš, klidně se přidej," nabídl jsem vřele Lissandře a pomalými kroky se vydal k horám, kde jsem čekal, že by náš úkryt mohl být. několikrát jsem se otočil, zda vlčici jde se mnou, nebo má své plány.
Území bylo rozlehlé, sem tam nějaký zasněžený keř či malý stromek, jinak pusto. Naštěstí, že tu byly ty hory, ke kterým jsem se zdárně blížil. A pro mou srandu bude úkryt na druhé straně. Ušklíbnul jsem se a vyskočil na jeden z velkých kamenů. Pokračoval jsem v cestě přes hory, která tu byla a když jsem se dostal docela vysoko, rozprostíralo se přede mnou krásné místo. Zastříhal jsem ušima a pousmál se. Musel jsem se tam jít podívat.

>>> Irisn ráj přes Severní hory

Lehce mě znervózňovalo, že tady nikdo nebyl. Vím, že šli zkoumat, ale asi to bylo přirozené. Já bych měl spíše jít vyzkoumat ten úkryt, abych věděl, kde ho máme, kdyby se někdo příště ptal. Jistě to nebude nikde uprostřed, takže bylo jasné, že se budu muset poohlédnout u těch hor, které nás chránily, ale doleva či doprava? Kdo ví. Mám čas, můžu kouknout na obě dvě strany. Měl by ses taky kouknout po Anakhi. Chyběla mi, byla to již delší doba, co jsem tu mrňavou vlčku neviděl.
Otočil jsem se na Lissandru a přikývl na její slova. Něco na jejích slovech bylo, ale přeci jen já tady nikdy v zimě nebyl a ona také ne, ani jeden z nás nemůže vědět, jak to opravdu bude. Ať tak či onak, možná by se měly udělat zásoby.
Když jsem se nad tím zamyslel. Především Dorya byla proti, která to dala jasně a několikrát najevo. Darkey spíše přikyvovala a bránila Doryu, ačkoli se přiklonila i k našim slovům. "Jistěže můžeš," doufal jsem, že si pamatuji všechna jména. "Dorya je s tou hřívou, její partner Kyle, ta s modrými znaky je Darkey. Ten s dvoubarevnýma očima je Hranin. Dalším je hnědobéžový vlk, Amorphis, dobrý kamarád Shay. Béžovošedá vlčice je Dail. Bílošedá s ornamenty je Solfatara a... toho Sara jsem ještě nepotkal," odpověděl jsem na její dotaz, snad jsem na nikoho dalšího nezapomněl, přeci jen neznám zcela všechny.

Doufal jsem, že jistým způsobem se chovám tak, jak by se takový alfa měl chovat, když před ním stojí zájemce o smečku. Nechtěl jsem působit, že mě to nezajímá. Byl jsem rád, že můžu tohle zkusit takhle velmi brzy, avšak všechno chce čas, abych nasbíral dostatečné zkušenosti.
Lissandra asi otřesy zaznamenala, přeci jen to bylo dost hlučné a nedalo se to moc jak přehlédnout. "Tohle jsem tady ještě tedy nezažil," poznamenal jsem jen tak do éteru a rozhlédl se. Že by snad bohové?
Potěšilo mě, že mou nevědomost ohledně úkrytu vzala v pohodě. "To rozhodně. Rád bych se po něm pak také poohlédl. Přichází zima a to se zrovna úkryt bude hodit. Nevíme, jak letošní zima může být krutá," řekl jsem směrem k vlčici a posadil se. Všechny zimy, co jsem zažil - ne že by jich bylo moc - byly dlouhé a velmi chladné a nějak jsem neměl pocit, že by se to mělo měnit.
Zastříhal jsem ušima a poslouchal její slova. Bylo logické, že vlčku zajímalo i tohle. "Uhm. Rozumím tomu. Ano, členka, Dorya byla výrazně proti vůdcovství mému a Shayinému. Na druhou stranu byli i tací, kteří nás podpořili. Jinak vztahy jako takové bych hodnotil kladně, ovšem nejsem zde moc dlouho na to, abych tohle mohl nějak komentovat," přeci jen bych se měl se zbytkem smečky více seznámit a upevnit vztahy, je to nutné pro přežití smečky.

Z vlčice jsem neměl obavy, proč bych taky měl mít? jestliže má zájem o smečku, není se čeho obávat. Aspoň doufám. Ještě několikrát jsem si ji prohlédl. Měla takový, řekl bych specifický vzhled. Především mě zaujal onen červený šátek, ale i květina u ucha a zajímavý přívěsek na krku. Pravděpodobně onen obchodník, u kterého jsem byl i já sám? Možná.
Byl jsem připraven odpovědět na její dotazy, od toho jsem tady také byl, mimo jiné. Chtěla toho vědět víc, asi nic zvláštního, když přemýšlela o přidáním se do smečky, tak toho chtěla vědět co nejvíc, snad jsem znal na všechno odpovědi. "Momentálně? Naše smečka čítá deset členů, včetně mně a Shay," nepřemýšlel jsem nad tím předtím, ale bylo nás celkem dost, ačkoli teď se každý rozprchl svou cestou a prozkoumáváním a Felicio spí tvrdým spánkem. Sám jsem všechny pořádně neznal, ale doufal jsem, že to napravím a upevním se všemi vztahy. Na její další otázku jsem měl štěstí, že jsem si území šel projít. "Je poměrně rozlehlé. Západně se táhne k moři a část jezera patří také ke smečce," odpověděl jsem a čenichem naznačil. Měli jsme poměrně velké území, které nám bohatě stačilo a ne třeba jej rozšiřovat. O úkrytu jsem toho moc nevěděl, ani na to nebyl pořádně čas, jelikož jsme se tady docela dlouho dohadovali s Doryou a pak se ostrovy třásly, ale měli jsme úkryt. "Ano, ano. Úkryt máme a bude to znít blbě, ale nestihl jsem si zjistit kde. Řešili jsme důležité smečkové věci a poté se tady děly zvláštní věci, otřesy a celkově snad bych řekl přesouvání ostrovů, možná jsi to zaznamenala," ačkoli to bylo dost trapné, že jsem nevěděl, kde máme úkryt, ale na druhou stranu bych měl být upřímný. Co bych pak dělal, kdyby ho chtěla vidět nebo se ptala na polohu? Takhle je to lepší.

Bezcílně jsem se procházel po území. Rozhodně to byla změna od těch plání, kde bylo spoustu mlhy. Jistě, pro nás, jako obyvatele to byla výhoda, když jsme naše území znali, pro cizince to byla nevýhoda. Mohli se ztratit a na smečku třeba ani nenarazit. Mělo to rozhodně své pro a proti. Ovšem tady jsme byli chráněni horami z obou stran a za námi bylo již moře. Bylo to strategické místo, avšak kdyby nás někdo napadl, neměli jsme moc možností kudy utéct, jedině přes hory. Super bylo také to, že kousek byla pláně, kde se dalo krásně lovit. Podtrženo, sečteno, místo bylo vybrané dobře a mně se tady líbilo.
Pozvedl jsem hlavu k obloze. Padal první sníh. Pousmál jsem se. Zima mi nikterak nevadila. Jen snad sníh nebyl toxický od těch pohybů a celkové změny na ostrovech. Mimo padajících vloček jsem zahlédl vlčici. Neměl jsem tušení, zda-li je to členka, ale její pach jsem tu předtím necítil. Dokonce si mě s někým spletla. "Nevadí," odvětil jsem a pořádně jsem si ji prohlédl. Byla pěkná a sympatická, alespoň na první pohled. Po dalších jejích slovech mi došlo, že k nám nepatří. "Těší mě Lissandro. Já jsem Enzou, Shayin bratr. Jsem rád, že ti takovou myšlenku vnukla," pousmál jsem se na Lissandru. "Daénské smečce rozhodně šanci dej. Narodil jsem se v ní a ačkoli zde nežil celou dobu, jsem si jist, že ji mohu jedině a vřele doporučit," natočil jsem hlavu jemně do strany. Musel jsem samozřejmě smečce udělat dobrou reklamu, která byla také i pravdivá. "Je něco, co bys chtěla vědět?" optal jsem se. Sice jsem od otce vypozoroval přijímání členů, ovšem to bylo ještě, když jsem byl prcek, takže si toho zas moc nepamatuji a nebyl si zcela jistý, jak se to dělá, ale vím, že to nějak zvládnu.

Vše se konečně vyřešilo a snad i uklidnilo. Všichni se vydaly po svých a já zůstal tady. Byl jsem neskutečně rád, že jsem se sem vrátil, do mé rodné smečky. Sice se za ta léta přesunula hodně daleko, ale pořád to byla Daénská smečka věděl jsem, že Felicio se rozhodl nejlépe, jak uměl. Bylo mi moc líto, že jsem jej dlouho neviděl a teď, když jsem zpátky, byl v jakémsi spánku, který trval dost dlouho a stále spal. Tiše jsem vydechl. Moc rád bych mu pomohl, ale jak? Jak jsem jej mohl probudit k životu? Očividně to nebyl obyčejný spánek, ze kterého bych ho mohl probrat tím, že na něj skočím. Ach Felicio...
Byl jsem tu momentálně sám. Shay s Hraninem se šli podívat po okolí. Dorya také zmizela spolu s Darkey a tak nějak všichni si šli dělat své. A co teď já? Co bych měl teď dělat? Jít se prospat? Podívat se po území? Jo, to zní dobře. Jako alfa bych asi měl vědět, jak naše území vypadá.

Pohlédl jsem na všechny přítomné, kterých moc nebylo. Já, Shay, Dorya, Hranin a proužkatá vlčice. Dail odešla a ty dva - Solfatara a Amorphis nic neříkali a nijak se neprojevovali.Za to Dorya měla plnou tlamu řečí a mně už to nebavilo, avšak nedal jsem to na sobě znát, snažil jsem se si udržet mírnou tvář, což se mi dařilo.
Stočil jsem pohled na Shay a souhlasně kýval. Nechápal jsem proč mi přišlo, že cokoli jsem řekli, Dorya se to snažila všemožně zazdít. "Přesně tak. Nemám potřebu si na někom zvyšovat sebevědomí tím, že mu budu přikazovat, o tom smečka vůbec není. Jen chci, aby tu panoval klid a pohoda... držet pospolu ´, podporovat se a chránit území a nás všechny navzájem a to že jsme mladí je sice pravda, ale věřím tomu, že to tady všichni krásně zvládneme, jen si musíme důvěřovat," uklidnil jsem lehce své emoce, doufal jsem, že to nebudeme řešit už moc dlouho.
Nikdy jsem neměl potřebu se na někoho povyšovat, přijde mi to podlé. Hlavně tohle není to, co by měla Daénská zažívat. Otec nikdy nepohrdal svým členy, ba naopak... spíš se choval jako ostatní členové, jen prostě měl to vůdčí slovo a tak jsem v tom chtěl pokračovat i já se Shay. "Přesně tak. Vaše názory nikdy nepošleme do háje se slovy, že nás to zajímá. Budeme chtít slyšet, co si myslíte," doplnil jsem Shayina slova.
Nadechl jsem se, abychom mohl opět odporovat na slova Doryi, ale do toho se pustila proužkatá, možná že udělala dobře. Líbilo se mi, co říkala, až na tři alfy... To mi přišlo ne jako úplně vhodné řešení. "Ano, musíme spolupracovat a držet při sobě, jedině tak bude Daén schopný fungovat," souhlasně jsem přikývl.
Obrátil jsem se opět na Doryu. "Nejsem naivní, vím, že je to práce a není to nic jednoduchého, ale pořád si stojím za tím, že to se Shay zvládneme, i kdyby s tvými radami nebo s radami i ostatních, které mohou být přínosnými," odpověděl jsem. Nějak jsem cítil, že se s tím ač nerada začala smiřovat, že alfování padne nám do tlapek.
Do toho se začalo dít něco velmi divného. Třáslo se to tu, zvláštní oblaka ve vzduchu a celkově to bylo všechno ponuré, až jsem se obával konce světa. Byla dokonce tma, tedy... Slunce nebylo vidět, ale odráželo se světlo od měsíce, tudíž to nebylo nikterak hrozné. "Co se to děje?" nadhodil jsem otázku do éteru a pohlédl na všechny i na Doryu, která se vzdálila. Nastal náraz, při kterém jsem se taktéž neudržel na nohou.

Byla to prekérní situace, která už potřebovala jasné řešení. Já jsem moc dobře věděl, jaké řešení bych chtěl a Shay to měla stejně, ale očividně Dorya si myslela své a z mého pohledu chtěla vést smečku ona snad za každou cenu. Třeba to byly pouze mé dojmy a bylo to úplně jinak, ale moc příležitostí to ukázat moc nedávala. "Víš, má drahá, to že jsem byl pryč je smůla, avšak vím, jak se mě Felicio snažil vést k tomu, abych jednou tím alfou byl. Otec před ním mě tak vychovával, ale jelikož zemřel velmi brzy a já byl pouhé vlče, které těžko mohlo vést smečku, prozatímně se toho ujal Felicio. Kdybych býval nezmizel tam, kde bylo velmi nepříjemno, stejně by do mé dospělosti smečku vedl on a časem bych se do vedení pravděpodobně dostal já. Upřímně řečeno... Jak to vidíš ty a nelíbí se ti to, dobrá, ale ani já tě neznám a nepřipadáš mi na to, abys vedla smečku, snažíš se nás tady jen shazovat a pohoršovat," pověděl jsem k vlčici.
Zastříhal jsem ušima a pohlédl na Shay. Co říkala, bylo pravdivé. Proč si tak nárokuje místo, když i sám Felicio nedal post bety? "Shay má naprostou pravdu," odvětil jsem na její slova. Vše, co řekla, mělo hlavu a patu a já se s tím jen mohl ztotožnit. "To, že ty jsi měla takový příběh, jak ses stala alfou je pěkné, ale to neznamená, že to musí být u všech vlků, kteří chtějí být alfami nebo na to mají nárok. Já a Shay bychom na to byli dva, pomáhali si a podporovali se, dávali bychom možnost rozhodnout i ostatní věci smečky a kdybychom byli sami v úzkých, optali bychom se vás, členů. Oba víme, co to obnáší a myslím si, že naši rodiče nás k tomu vedli a věděli co dělají," Dorye se asi nelíbí, že my bychom se smečky ujali takhle mladí, na rozdíl od ní, které to trvalo roky. Nebyl jsem naivní, věděl jsem, že je to práce náročná, ale byl jsem velmi odhodlaný se s tím popasovat, což jsem dával najevo.
Mezitím se Dail rozhodla odejít, neznal jsem ji, nevěděl jsem proč a ani jsem jí to neměl za zlé, očividně ji to nebavilo a tomu jsem se nedivil. Do toho Hranin nadhodil zajímavou otázku, na kterou mě velmi zajímala odpověď. Pohlédl jsem na ni a čekal, co na to odpoví. Jestli byla alfou smečky a teď je tady. Co se tedy stalo? Svrhli ji? Nedokázala smečku ubránit? Odešla? Ani jedna z možností se mi nelíbila a kdyby byla nějaká možnost pravdivá, rozhodně by se to vlkům asi nelíbilo. Na to jsem byl velmi zvědav.

Vlk, který na Shay skočil byl očividně její přítel a já jen tedy přikývl již klidně hlavou. Přestože jsem Shay děsně dlouho neviděl, neznamenalo, že nemám o ní strach. Přes ta léta jsem k ní choval stále silné pouto a byl jsem velmi šťastný, že jsme byli opět pospolu.
Jemně jsem se pousmál, když Shay Solfataře (idk?) nechala vykvést květinu u jejích tlap. Bylo to milé gesto, které by mohla prokázat i Dorya, kdyby trošku držela jazyk za zuby a snažila se vyjadřovat slušněji a klidně, ale očividně o post alfy hodně stála.
Všechny vlky jsem sledoval. Hlavu jsem stočil ke své sestře. "Ne, to je sice pravda, to že je někdo vlče alf neznamená, že to chce nebo v tom bude dobrý, ale pořád na to má větší právo, než jiný vlk," oponoval jsem. Ovšem na její další slova jsem se usmál a souhlasně pokýval hlavou. "Ano, velmi si cením otcovy práce, smečku vedl velmi dobře, avšak zahynul velmi brzy na to, abych vůbec smečku mohl vést, tudíž se jí dočasně ujal Feli, který s ní odvedl také bezvadnou práci, které si velmi vážím. Shay má pravdu, že hodlám otcovu věc hájit a chci pro ni jen to nejlepší a rozhodně smečku nesvěřím někomu, koho neznám a nevěřím mu a ano, ačkoli většina z vás nezná mě a může říci to samé, tak vězte, že udělám vše, co je v mých silách, aby smečka mohla dále vzkvétat po boku mé sestry Shay," vydechl jsem a vypjal hruď. Otočil jsem hlavu na Doryu. "Jistě, máš pravdu, nic není hned, toho jsem si vědom, ale jsem otevřený tomu, naučit se to nejlíp, jak dokážu," přišlo mi, že za každou cenu nás tam nechce, nedala nám ani šanci a ihned to zavrhla.
Jenže, co Dorya pak vypustila z tlamy mě rozohnilo. "To snad nemyslíš vážně?! Já jsem byl vlče, nemohl jsem smečku vést a to, co se mi poté stalo, rozhodně nebude říkat někomu, komu absolutně nevěřím, nebylo to nic příjemného a věř mi, nechceš to zažít," zamračil jsem se na ni a probodával ji pohledem. "Očividně jsi zaujatá proti Shay a proto ji nedáváš ani jedinou šanci jí ukázat, že na to má. Vím, že to má v krvi stejně tak, jako to mám já," dovolovala si toho už přespříliš. "Vážně si myslíš, že si neuvědomuji, že vést smečku je důležitá věc? Vím, co to obnáší, ačkoli jsem si to nikdy nemohl ověřit v praxi a jak také mohu, když nám nedáváš šanci? Jak ti mám dokázat něco, k čemu mě ani nepustíš? Není to trošku začarovaný kruh?" zavrtěl jsem na ni nechápavě hlavou.
Brzy na má slova se ozval onen černý vlk, který stál na naší straně a říkal to, co jsem řekl i já a měl pravdu. Souhlasně jsem přikývl a pohlédl na něj. Očividně věděl, o čem mluví. Jak někdo má něco dokázat, když ho k tomu ani nepustí?
Do rozhovoru se opět přidal i Kyle, který řekl rozumný názor a pověděl jej konstruktivně a s rozvahou, ne jako jeho partnerka, která si to ani nepromyslela, co vůbec řekne. "Nerad bych vás, velké dospěláky urazil, ale když mladším nedáte šanci, jak jsem několikrát už zmiňoval, tak nikdy nemohou nabrat praxi a to platí i v jiných věcech, ne jen v tomhle," doplnil jsem Kylova slova, se kterými jsem víceméně souhlasil. Ale koho mít pod sebou? Vlčici s hubou nevymáchanou? To se mi upřímně nezdá.
Dokonce se do konverzace přidala i Solfatara, která tady skoro nikoho neznala, a přesto se odvážila říct svůj názor. Pobídl jsem ji hlavou a usmál se na ni. "Rozhodně jsem pro, aby smečka táhla za jeden provaz, to bezpochyby, ale jestliže je náš milovaný Felicio indisponován a nevypadá to, že by se to mělo zlepšit, musí smečku někdo vést a na tom se musíme právě dohodnout," řekl jsem klidně na Sol slova. Pro smečku bylo rozhodně teď důležité se domluvit, kdo se chopí vůdčího postu, jinak se dál smečka nemůže rozvíjet a kvést.