Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Bašta přes Ostříží zrak

Zaujatě jsem přikyvoval. Bylo toho hodně, co si musíme říct a teď asi na to nebyla vhodná chvíle. "Tak to jsem rád, ačkoli mě stále mrzí, že se zachovala tak, jak se zachovala, táta by to nikdy neudělal," odvětil jsem zcela upřímně a sledoval okolí, kam jsme přicházeli. Tak sem se Daénská odstěhovala. Krásné místo. Líbilo se mi tu. "Feli zvolil vhodné místo," prohodil jsem mezi řečí a pohlédl na Shay. Ohledně Feliciova stavu jsem jen posmutněle přikývl.
"Nenene, Shay, budeme vést smečku spolu... Alespoň bych rád," usmál jsem se na ni a to už oznamovala náš příchod smečce. Byl jsem lehce nervózní, ale nedal jsem to na sobě znát.

Brzy se přiřítil první člen smečky. Fialový vlk. "zdravím," přejel jsem jej pohledem. Nebyl jsem si jist, zda jsem ho znal či ne, ale on mě asi ano. "Ano jsem to já," odpověděl jsem vcelku mile, avšak já stále vzpomínal, kdo to může být. Ale nevzpomněl jsem si. "A ty jsi?"
Po chvíli sem přispěchaly dvě vlčice. Jednu jsem vůbec neznal, tu šedou, ovšem ta druhá. Její pach mi něco říkal, ale asi to bylo dlouho a jen krátké setkání. "Ano, Enzou," odpovím vlčici. Bylo zvláštní, že i ona věděla o mé maličkosti. Na šedou jsem přikývl.
Nechal jsem Shay mluvit. Momentálně jsem neměl, co říct. Jen jsem tiše na všechny přítomné hleděl.
Brzy na to se sem přiřítil další vlk. Černý, s něčím na těle, dvoubravenýma očima a modrými znaky. "zdravím," pozdravil jsem nově příchozího. Toho jsem rozhodně neznal. A aniž bych se pořádně rozkoukal, objevil se barvený vlk, který Shay shodil k zemi. Tiše jsem zavrčel a zamračil se naň. Nelíbilo se mi, jak Shay přivítal.
Šedá se představila jako Solfatara. Snažil jsem si její jméno zapamatovat, pokud tady mám pobývat.
Nestíhal jsem se ani rozkoukávat, bylo toho nějak moc najednou. Shay jsem nechal, ať se přivítá a pak zmínila, že bych měl vést smečku já. Pohlédl jsem na ni. Nikdy by mě nenapadlo, že se tohle někdy stane. Smečku měl vést náš otec, Cinterion, ale ten je mrtvý. Smečku převzal Feli, který má nějaké kóma. A ano, věděl jsem, jak tohle všechno funguje, že jsem právoplatným nástupcem, ale nebyl jsem si jistý, zda mě jako svého vůdce vůbec chtějí.
Pak se tady také objevila béžová tichá vlčice, věnoval jsem ji úsměv a opět se po všech podíval.
Doteď jsem byl tiše a spíše jen pozoroval, ale do řeči se pustila ta oranžová vlčice, která mi sice někoho připomínala, ale nějak jsem si ji stejně nevybavoval. Otec by chtěl, abychom se Shay táhli za jeden provaz a smečku vedli. To vím nejlépe já. Vykročil jsem lehce vpřed a vážně se podíval na přítomné. "Otec věděl, že jednou nastoupím na jeho místo a jelikož zemřel velmi brzy a já byl velmi mladý na to, abych smečku mohl vést, ujal se ji prozatímně Felicio, který věděl, že jednoho dne se mohu stát vůdcem smečky a velmi mě rmoutí jeho spánek, který přetrvává již delší dobu a očividně nemáte vůdce a smečka někoho potřebuje... I kdybych se zde neobjevil, smečku by měla právoplatně vést Shay, proč tomu tak není? Je jedinou dcerou Cinteriona a Aristor a v mé přítomnosti na to měla plné právo. Ví o členech, o okolí, věřím, že Felicio ji naučil mnohému, je to moudrý vlk. A jistě, mám menší právo mluvit do věci smečky, ale stále je to mým domovem a vždy bude," mluvil jsem dlouho, ale nemohl jsem mlčet. "Myslím si, že Shay dokáže vést smečku, ačkoli je to mladá vlčice, ale má v sobě vůdcovskou krev a já v ní věřím a rád jí budu nápomocný," dokončil jsem. probodnu oranžovou pohledem, bodla do špatného místa, nemám rád, když se někdo zmiňuje o mých rodičích a takhle to podá.

Skoro až sladce jsem sledoval Shay, která mluvila, kde byla. Na jednu stranu jsem ji záviděl, že mohla strávit víc času s mámou, ale taky nás nemusela opouštět. "A kde to bylo? Vím jen, že nás hodně brzy s tátou opustila a ty's zmizela. Mámu jsem od té doby neviděl. Je v pořádku?" otázal jsem se zvědavě, a ačkoli jsem mámu nebral jako mámu, pořád jsem chtěl vědět, jak na tom aspoň je. "Nu, to věřím, cukrátko," zavtipkoval jsem a zavrtěl hlavou.
trochu jsem se zděsil, když říkala, že s Feliciem to není moc dobré teď. "Ale ne.To není dobré," odpověděl jsem sklesle. Nerad jsem to slyšel a kdo ví, když se probudí, tak aby mi neřekl, že si koleduji o výprask, když jsem náhle zmizel. "Jak mu mohu pomoci?" moc rád bych mu pomohl, měl jsem jej rád.
Rozejdu se za Shay a naslouchám jejím slovům. "Ale... to přeci nejde. Nejsem na to připravený, nikdo mě na to moc ani nestihl připravit..." přemýšlel jsem. "A sám... Sám to nezvládnu. Budeš mi muset stát po boku," šťouchl jsem do ni lehce. Vzpomněl jsem si na Felicia a na jeho srst zbarvenou podobně jako dýně. Bylo mi lehce smutno, že na tom není tak dobře. Ale... Asi si teď na chvíli budu muset vzít masku, kostým velkého alfy, který bude vést smečku. Nechtěl jsem otce zklamat, věděl jsem, že mu na smečce záleželo. Nezklamu tě, tati...

>>> Území Daénské smečky v Restu přes Ostříží zrak

Bylo to všechno tak moc zvláštní, po letech vidět jediného sourozence, kterého mám a kterého kdy mít budu. O matce jsem léta neslyšel a otec je mrtvý. Shay se tvářila stejně jako já, nadšeně a zároveň děsně udiveně. Nebylo se čemu divit. Kdyby mi někdo ukázal pouhý obrázek, tak bych nedokázal ani říct, že je to Shay. Rozhodně vypadala jinak.
"To je úžasné!" vyjekl jsem nadšeně. "Tak různě po ostrově a hledal jsem tě s Feliciem, ale nikdy jsme tě nenašli," odpověděl jsem na Shayinu otázku. Nabídku na obejmutí jsem neodmítl. Nasál jsem její pach a celý se jakž takž uvolnil "Rozhodně si máme o čem povídat!" souhlasil jsem a pohodil ocasem. určitě se nám oběma stalo spousta věcí, které si musíme sdělit.

Přikyvoval jsem na slova vlčice a přemýšlel. Musel jsem se dopátrat k tomu, odkud tuhle vlčici znám, prostě jsem musel. "U smečky? Jaké pak?" optal jsem se zvědavě. Mou jedinou dosavadní smečkou byla Daénská, ve které jsem se dokonce narodil a žil tam, ale teď nepředpokládám, že bych byl stále považován za člena, dlouho jsem tam nebyl, ale mohl bych se tam zajít podívat, rád bych se opět setkal s Felim.
Vlččiny plameny si ukradly mou pozornost. Bylo zvláštní, že hořely, ale zároveň se nerozšiřovaly a vlčici nepálily, jen když chtěla. "Tak to je fakt zajímavý, kde si k nim vůbec přišla?" víte, možná jsem byl moc zvědavý, ale obvykle hořící vlky nepotkáváte.
"No ano, Enzou. Enzou Aerisius," dodal jsem i své druhé jméno, které jsem moc nepoužíval. Má to být jméno boha vzduchu, po kterém mám i tuto magii, alespoň mi to tak říkal otec, kdysi. Možná jméno slyšela, nebo někoho s podobným zná, ale její další slova mě tak trochu vyvedla z omylu. Znala jména mých rodičů i smečky. Vyvalil jsem své zlaté bulvy a skoro si až kecnul na zadek. Jak mě mohla znát? Ne... To přeci nebylo možný. Začínalo mi dávat asi nějak vše smysl. "Jo..." vydechl jsem polohlasně. Nemohl jsem z ní odtrhnout oči, nemohl jsem odtrhnout oči z mé sestry. SESTRY! "To není možné, Shay," pomalu se mi v očích objevily slzy, ale byl jsem přece chlapák a musel něco vydržet.

Vlčice si mě brzy všimla, zastrihal jsem ušima a naklonil lehce hlavu na stranu. Dle jejího pohledu jsem poznal, že vlčici zajímá můj přívěsek, při kterém mi došlo, že je stále modrý a ne zlatý, jako mám teď oči. Očividně se opravdu mění podle vrozeného elementu a ne podle očí. Docela by se mi i líbilo, kdybych někdy já tento přívěsek předal svému synovi tak, jak to udělal můj otec, ale to je stejně za dlouhou dobu.
"Dostal jsem ho od otce, když jsem byl malý," odpověděl jsem vlčici upřímně, nevím zda přívěsek někdy viděla nebo jí byl jen povědomí nebo podobný jinému. Avšak vlčice byla z toho taková nesva. "Viděla si ho snad?" optal jsem se, ale nevzpomínal jsem si, že bych tuhle vlčici viděl, ale prostě mi byla děsně povědoma.
Vlčice si mě prohlížela a natahovala hlavu ke mně, naklonil jsem hlavu zas na stranu a také si ji prohlížel. Měla zajímavé zbarvení, ale nejvíc zajímavé bylo, že lehce hořela, ale nevypadala, že by jí to vadilo. "Hele, to hoříš normálně? Já jen, že to vypadá děsivě," poznamenal jsem a prohled si její záda. "A abych nevypadala nevychvone... Jmenuji se Enzou," představil jsem se a úšklibl se.

<<< Katakomby přes Rokli

A jak jsem říkal, přes ten zvláštní tunel a přes roklinu jsem se opět ocitl na louce, kde jsem před chvíli byl a moc jsem se tu už zdržovat nechtěl, měl jsem nutkavou potřebu se podívat i dál.
A aby toho nebylo málo, začalo do toho pršet. Tiše jsem si povzdechl a pohlédl na svůj nový fešácký kožich, který mi moknul. Začínal podzim a to znamenalo, že brzy bude zima a já vlastně také budu zas o rok starší. A vůbec, mé štěstí bylo to, že jsem se narodil do chladných dní a jsem na zimu zvyklý a nebudu trpět jako ostatní. Za to jsem byl rád, zima mi nevadila, ba naopak vítal jsem ji více, než parné dny, kde jsem sotva dýchal.
Pomalým krokem jsem přecházel louku a vydával se směrem, kterým jsem ještě nešel a musel jsem jej prozkoumat, jenže to víte, vždycky mi něco nebo někdo musí přerušit plány. Do čenichu mě praštil pach, ne ledajaký, ale nějaký, který mi byl povědomí. Nemohl jsem to jen tak nechat být a rozešel jsem se směrem, odkud přicházel.
Jak jsem se tak blížil, viděl jsem poměrně hubenou a pro mě malou vlčici. Něčím mi byla tak známá, ale nebyl jsem si jist, čím to přesně bylo. "Zdravím," vyřkl jsem a stále se ještě blížil k oné známé neznámé. "Nerad ruším, ale musel jsem sem přijít, někoho mi připomínáš," bez okolků jsem to vlčici řekl, aniž bych vyčkal na její jakoukoli reakci, avšak nemusela mít strach, držel jsem si bezpečný odstup a měl na tváři milý úsměv.

<<<Křišťálové jezero přes Nerovy vodopády

Spokojeně jsem si kráčel a byl opět nadšený z nákupu u pana Wua. Bylo zvláštní, že se tady vyskytuje nějaký vlk, který je skoro všemocný. Může vás přebarvit do barev duhy, změnit oči, vylepšit magie nebo si zakoupit zcela nové a nejlepší na tom je, že si tam vlk sežene i jakési magické předměty, které asi jinde nejsou k nalezení. No není to bezva?
Já jsem měl žíhání, které jsem měl jako malý vlček, ale už si to skoro vůbec nepamatuji, spíš si při pohledu na to vybavím otcovu zlatou srst, kterou jsem naposledy viděl, když byla zakrvácená. Tato vzpomínka mě velmi bolela, i když je to již delší dobu, ale na takové věci se prostě nezapomíná a asi mě to bude děsit do konce mých dnů.
Mezitím, co jsem přemýšlel o otcově úmrtí, ocitl jsem se opět v tom zvláštním tunelu, který ústil do rokle. Měl jsem v plánu se porozhlédnout a projít další území, která byla vidět z dálky z oné louky, kde jsem se viděl s Anakhi.

>>> Bašta přes Rokli

<<< Katakomby přes Nerovy vodopády

Přes krásné vodopády jsem se dostal až k jezeru. Vypadalo to tady úžasně, očka se mi rozzářila a já přiskočil k vodě a namočil si přední tlapky a přitom se napil vody. Břeh byl poměrně hluboký, ale já se hezky udržel tak, abych nebyl mokrý celý. "Jsem jednou musím zavést Anakhi!" usmál jsem se nadšeně a rozhlédl se kolem a v dálce jsem již viděl obchodníka a jeho vozíček, kde měl své věci. Oběhl jsem jezero a přispěchal k Wuovi.
"Mladý vlk opět nakupovat?" zeptal se mě a já jen přikývl a sledoval vše, co měl vystavené. Zalíbily se mi oči, které byly do zlatavé barvy. "Mohl bych poprosit změnu barvy očí na tuhle?" optal jsem se Wua. "Ano, ale muset koupit magii tuto," neváhal jsem a rozhodl si koupit onu magii, abych mohl mít i takové oči. Přitom, ani nevím jak, jsem si vzpomněl na otce a jeho krásnou zlatavou srst a to mi vnuklo nápad. "Mohl bych mít i podobné barvy žíhání?" byl jsem z tohoto nákupu nadšený. "Jistě, můžeš, všechno je to?" řekl Wu a já přikývl. Jeho hůlkou mávnul, kolem mě se zjevila zlatavá záře a konec. Otočil jsem se a opravdu jsem měl ono žíhání. "Děkuji, tady máte kamínky či co to je," dal jsem mu vše a rozeběhl se k vodě, abych se mohl na sebe podívat. Aniž bych chtěl, měl jsem zlatý i čenich i drápky. "Paráda!" nadšeně jsem vypískl a rozešel se zpět, odkud jsem přišel.

>>> Katakomby přes Nerovy vodopády

NÁKUP:
• magie světla - 170 KŠM + 3 rubíny
• změna očí podle světla - 10 rubínů
• znaky + drápky + čenich - 85 KŠM (naceněno Barnatt)
= 255 KŠM + 13 rubínů

inventář před nákupem:
KŠM: 285||Rubíny: 13||Mince: 5

inventář po nákupu:
KŠM: 30||Rubíny: 0||Mince: 5

<<< Bašta přes Rokli

Pokládal jsem jednu tlapku za druhou a mizel někde v zemi. V rokli až tak nic moc zajímavého nebylo, ačkoli se to jen tak nevidím, ale kam jsem přišel teď, tak to bylo o dost zajímavější. Ne, že bych toho viděl hodně v té tmě, ale přeci jen něco ano a nebylo to nic příjemného. Připadalo mi to jako nějaké pohřebiště vlků. Hlasitě jsem polknul, ale rozhodně jsem se nechtěl otáčet a utéct, přeci jen jsem měl nějakou odvahu projít skrz tohle zvláštní místo. Také jsem si nebyl jist, jestli je mi příjemné to ticho. "Haló," vyřkl jsem tahle slova, ale jako odpověď se mi dostala jen má ozvěna. Předpokládal jsem tedy, že jsem tu sám.
Kde to asi končí? Prolétla mi otázka myslí, byl bych rád, kdybych na nějaké konec narazil a aby to nebyla stěna. Bylo tu i poměrně chladnu, naštěstí jsem byl vybaven hustou srstí.
Jak jsem si tak šel, v dáli jsem už viděl světlo. Pousmál jsem se a šel přímo za ním, ačkoli jsem neměl tušení, kde vylezu.

>>> Křišťálové jezero přes Nerovy vodopády

Moc rád bych s Anakhi strávil mnohem více času, jelikož to byla úžasná vlčice, ale potřebovala se podívat i jinam a nepostávat na jednom místě a jelikož jsem ji měl velmi, velmi rád, nebránil jsem ji v tom, já jsem stejně potřeboval najít toho obchodníka, abych si mohl upravit srst. "Kde pak asi budeš!" zamyslel jsem se a použil onu náušnici, která mě měla z obchodníkem zavést. Neměl jsem upřímně představu o tom, jakou změnu srsti bych chtěl, ale předpokládal jsem, že pan Wu mi jistě dobře poradí.
"Neměl bych se zdržovat," zamumlal jsem a rozešel jsem se dolů, k rokli, kde jsem doufal, že naleznu cestu za obchodníkem. Jak jsem se dostával z této louky níže a níže, krajina se začala měnit. Bylo to zajímavé místo a já s nadšením zavrtěl oháňkou. Chtěl jsem tam být co nejdříve, tak jsem přidal do kroky a pomalu mi mizela tráva pod tlapkami.

>>> Katakomby přes Rokli

#post14

Netušil jsem, jakou proměnu by mohl pan Wu udělat, ale dle slov Anakhi se jí můj kožíšek líbil takový je. Jen drobné změny! Sám jsem nechtěl nic velkého, tak jsem byl spokojený s tím, jak jsem byl zbarvený teď, ale něčím drobným to nezkazím, no ne? "Neboj se, žádná razantní změna to určitě nebude!" řekl jsem rozhodně a s úsměvem k mé milé společnosti.
Pořád jsem se musel roztékat, mé pocity ohledně téhle mrňavé slečínky nemizely a já vlastně ani nechtěl, aby něco tak příjemně hřejivého mizelo. Chci to tak pořád. Slastně jsem se na Anakhi podíval a věnoval jí ten nejsladší úsměv, který jsem vůbec dokázal.
Přesto jsem si nebyl jist mými komplimenty, které jsem Ank pokládal, nemuselo jí to být příjemné, ale utvrdila mě v tom, že jestli to nevadí mě, tak není problém. "To jsem moc rád, nerad bych tady plácal něco, co by ti bylo nepříjemné, to bych velmi nerad, Maličká princezničko," ušklíbl jsem se s úlevou v očí a jemně do ní čenichem strčil.
Hned jak jsme si začali hrát, musel jsem si z vlčky vystřelit. Plácnul jsem sebou o zem a předstíral, že jsem v bezvědomí, což nebyla pravda. Anakhi začala panikařit. Jak se mě snažila "oživit" a pomoci mi, svou malou hlavičku přiložila na tu mou. Musel jsem se jemně pousmát, nasával jsem její krásnou vůni a nechtěl, aby se vůbec ode mě odtáhla. Díky magii vzduchu vytvořila proud vzduchu. Otevřel jsem očka a usmál se na ni. "Jsem v pořádku, nemusíš se bát. Jen jsem si z tebe udělal legraci," hravě jsem do Anakhi strčil hlavou a zasmál se. "Doufám, že ti to nevadí, Maličká!" kecl jsem si na zadek.

#post13

Zavrtěl jsem hlavou. "Určitě ne víc jako tobě!" usmál jsem se lišácky na Anakhi. Vypadal pěkně a bylo velmi zajímavé, co ten obchodník dokázal. "Hmm...Co kdybych za ním taky došel? Stále cítím jeho pach a i když jsem tam teď byl, tak ničemu nevadí, když tam dojdu znovu, ne? Co říkáš má milá Anakhi?" optal jsem se na její názor. Netušil jsem, co by ten Wu mohl udělat s mou srstí, ale mohlo by to být zajímavé. Anakhi udělal krásnou, tak třeba budu také vypadat lépe. Uvidíme.
Jsi tak roztomilá! Okouzleně jsem vydechnul a zamrkal na ní modrýma očkama. "Já... Um, hele kdyby ti vadily moje řeči, řekni si já... No nemůžu si pomoci," řekl jsem lehce stydlivě a ošil sebou. Nebyl jsem si jistý, jak to přijme a přeci jenom jsem dosud tyto pocity neznala a ani nevěděl, jak se pořádně chovat tak, abych ji třeba nějak neodradil, ale dle jejích odpovědí a chování jsem usoudil, že jí to asi nevadí.
Zavrtěl jsem hlavou. "Nevadí," odpověděl jsem a usmál se na ni. "nepolezeš, věř mi," šťouchl jsem do ní s úsměvem.
Jak jsme si hráli, já zaběhl do křoví. Cítil jsem a především slyšel, jak se přibližuje a vzpomněl si na její poznámku s kyslíkem. Šibalsky jsem se usmál a plácnul sebou na zem. "Asi.. asi nem...nemůžu dýchat," vydechl jsem a zavřel oči. Musel jsem té její poznámky taky využít.

#post12

Vrtěl jsem ocasem a na tváři jsem měl rozzářený úsměv. Má očka byla upřená na Anakhi a nehodlala se od ní odtrhnout ani na moment. "Anakhi má nejmilejší," vydechl jsem spokojeně. "ten tvůj růžový čumáček vypadá úchvatně, ještě jsem nikoho s růžovým čeníškem nepoznal a strašně ti sekne," vychrlil jsem na vlčku další milý kompliment. Neměl jsem potřebu přestat, ani to moc nešlo, abych byl upřímný. "Má princezno, už jej nikdy více neuslyšíte!" zavtipkoval jsem a pohodil hlavou.
Očividně ji má náušnice velmi zajímala a jak byla oproti mě tak malinká, musela se postavit na zadní nožky a ještě se opřít o můj hřbet a natáhnout hlavu. "Opravdu? Asi toho má víc. A jo funguje, jak vidíš, našel jsem si tu nejmenší vlčí kamarádku," uculil jsem se na ni. "A jak se máš tam dole?" zeptal jsem se se smíchem a ještě naposledy ji počechral její hebounkou srst na hlavě. "Já ti povím. Krásná vlčice, která má úžasný hlas a tak hebkou srst? No páni, nejde ani popsat slovy, jak úžasná jsi," začal jsem a nakonec se zarazil. Nebyl jsem si zcela jistý, zda ji takové řeči již neotravují, ale vše co jsem říkal, byla čistá pravda.
"Ano, celý tvůj a tvé přání je mi rozkazem, Ankhí," vypnul jsem hruď a zasmál se. "Mám? Tak jo, hned si tě chytím!" křikl jsem za vlčkou, která již pelášila někam ode mě pryč. Nechal jsem j krátký náskok, přeci jen mé nohy byly stejně dlouhé, jako ona je vysoká, tudíž není těžké ji dohonit.
Rozeběhl jsem se za ní a za nedlouho běžel vedle jejího boku. Tlapkou jsem se ji jemně dotknul a vykřikl: "Ty ji máš!" zasmál jsem se a běžel dál od Anakhi a když jsem zaběhl za křoví, do jednoho jsem skočil a vyčkával, až se objeví.

#post11

Vlčice, která tady byla s Anakhi na můj příchod nereagovala, jen jsem pokrčil rameny a soustředil se teď jen na tu nejkrásnější vlčici pod Sluncem! Jak byla roztomilá, když ležela na zádech a svou hlavinku zaklonila, aby na mě aspoň trochu viděla. Sladce jsem se usmál, nerozuměl jsem svému chování, nikdy jsem se tak nechoval, ale v tuto chvíli mi to bylo přirozené. "Ankhííí! vypískl jsem na ni nazpět a zastříhal ouškama. Jak moc rád jsem ji viděl, ačkoli jsme se viděli nedávno, ale to nic neznamenalo. Nebylo to špatné, být nadšený z toho, že ji po chvíli vidím zase.
Líbilo se mi, jak si poskakovala kolem mě na nožkách, na krásných nožkách a byla vidět čirá radost. To mě neskutečně hřálo na srdíčku. Poslouchal jsem její slova a přitom sledoval, jak kolem mého velkého těla cupitá, až mi vykoukla z pod předních noh. "Našla bys mě určitě, ale já byl rychlejší. Jsem moc rád, že jsem tě našel a to díky této věcičce, co mám v uchu. Při představě na tebe mě sem zavedla," vysvětlil jsem s radostí a čenichem ji počechral kratičkou srst na hlavě. Když jsem cítil její malou hlavičku zabouřenou v mé srsti, projelo mnou takové příjemné teplo a v bříšku! Jako kdybych měl motýlky! "Jsem tu a jsem celý tvůj!" zasmál jsem se a vyplázl jazyk na malou roztomilou vlčku.
Byl jsem moc rád, že si chtěla hrát, když jsem ji vybídl na té ledové pláni. "neztratila, o to se neboj a hrát si klidně můžeme hned!" vyštěkl jsem hravě a jemně do ni strčil čenichem a zavrtěl ocasem. "Že se vůbec ptáš! Je nádherný! Ty jsi nádherná!" sršel jsem komplimenty a nepřestával se usmívat. "Pan Wu? u něj jsem byl taky a právě od něj mám i tuhle náušnici," očividně se obchodník měl dobře, když k němu chodilo tolik vlků. "Věděl, co dělá," zazubil jsem se na Maličkou.

#post10

Co jsem ještě dojídal ty sladké ostružiny, vzpomněl jsem si opět na Anakhi a přemýšlel, zda se vydala za mnou či ne. Mrzelo by mě, kdyby se rozeběhl s nadějí, že poběží za mnou a to by se nestalo. Ta představa její maličkosti mě úplně zahřála u srdíčka a zatahala za ucho? Nechápavě jsem se podíval a pak si uvědomil, že tu náušnici mám v uchu a při přemýšlení nad Anakhi, jako kdyby mě někam vedla a našeptávala cestu, kudy bych se za ní měl vydat. Co? Ono to fakt funguje? To jsem samozřejmě ještě nemohl vědět, když jsem Ankahi ještě nenašel, ale možná bych se dle toho signálu mohl řídit a třeba ji opravdu najdu.
Otočil jsem se na svého nynějšího společníka. "Xere, já si tam koupil tuhle náušnici, která by měla najít vlky, které chci a rád bych zkusil, zda to funguje, jelikož mám nějaký signál. Zkusím jít podle toho signálu, zda to opravdu funguje a pak se za tebou vrátím, slibuji," usmál jsem se na něj. Neměl jsem v plánu se na něj vykašlat a ani to nebyla výmluva, jak se toho vlčka zbavit, vůbec ne, byl milý.
Rozešel jsem se za tím signálem a myslel si, že půjdu směrem k té pláži, kde byl portál, ale táhlo mě to trochu jiným směrem, na druhý konec této louky. Hmmm. Opět jsem si vybavil Anakhi a signál zesílil. Zavrtěl jsem spokojeně ocasem a rozklusal se směrem, kudy mě signál vábil.
Nemohl jsem tomu uvěřit, když jsem v dálce viděl dvě vlčice a jedna z nich byla Anakhi, poznal jsem ji podle pachu a ta její výška, tu jsem také nemohl přehlédnout. Zrychlil jsem tempo a brzy byl u vlčic. Prudce jsem zastavil, když jsem pohlédl na Anakhi. Byla jiná a krásnější! "Anakhi, nemám slov. Jsi ještě krásnější," vyhrkl jsem ze sebe a pohlédl na druhou vlčici. "Um, zdravím," pohlédl jsem na ní a pak opět na maličkou Anakhi, která stála kousek ode mě. Nemohl jsem z ní spustit oči.