Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rozlepil jsem oči a rozhlédl se, onen hnědák byl pryč a já měl dostatek energie se odtud vydat dál. Zívl jsem a začenichal, cítil jsem v dáli nějaké pachy vlků, ale nehodlal jsem za nimi jít. Stejně by tě ani nechtěli vidět. Uchechtl se hlásek v mé hlavě a já si jen odfrknul. Doufal jsem, že třeba zmizí, ale on je tady pořád se mnou, aniž bych o to stál. Však víš, že já ti neublížim, neboj se. "Drž laskavě tlamu!" okřiknul jsem jej a rozešel se odtud pryč. Neměl jsem důvod se tady asi více zdržovat, jen jsem se napil, jelikož jsem měl sucho v tlamě a už jsem se vzdaloval z této louky blíže k moři. Aby ses neutopil, dávej bacha. Hlas mi nedal pokoj a já nevěděl, jak se jej zbavit, ani proč ho má v hlavě! Co mám dělat. Co se dělo, že mám ten hlas v hlavě? Proč? Snažil jsem se ho ignorovat, strašlivě moc, ale že by to šlo? Ne. Ne moc. Hele... Jednou ti třeba povím, co se stalo... Třeba taky ne. CO na tom sejde, stejně minulost už nezměníš. To mi to ulehčoval. Nestál jsem o jeho hloupé kecy.

>>> Mělká pláž

Opět jsem pohlédl na hnědáka. "To se mi nezdá, zní to jako blbost," odpověděl jsem mrzutě a pohlédl na mé tlapy. Kam jste mě to donesly... Cítil jsem se velmi zdeptaný a unavený. Ale ne fyzicky unavený, ale psychicky. Užíral jsem se něčím, o čem jsem ani nic nevěděl. Netušil jsem, zda jsem se něčím provinil nebo neprovinil. "Ale já vím, že ses provinil! "Sklapni," okřikl jsem hlas a zavrčel. Štvalo mě provokování onoho hlasu a začínal jsem se bát, že tam zůstane sakra dlouho.
Kývnul jsem hlavou. "Enzou Aerisius," řekl jsem jednoduše a víc neříkal, neměl jsem zájem vědět víc o vlkovi, který do mě hučí nějaké hlouposti. "Jo, máš pravdu... Vlastně tu pravdu mám já a nemusím ti říkat vůbec nic a hlavně, jak se ti můžu svěřit, když si nic nepamatuji? No, řekni. Zase další hloupost, měl bys přemýšlet. Těžko se někomu můžu vypovídat z něčeho, co si nepamatuji," zavrtěl jsem nechápavě hlavou a zastříhal ušima, když jsem slyšel, jak si vlk lehá na zem. Aspoň jsem věděl, že není nikterak nebezpečný a nemá v plánu útočit.

"Rád by ses dostal domů, co? A víš kde jsi? Dělí tě od tvého rodného území ostrov. Jak se přes něj chceš dostat? A vůbec... Ani netušíš, kde seš," smál se mi hlas v hlavě a já se jen zamračil. Měl pravdu, že jsem netušil, kde jsem, ale třeba to zjistím, třeba se dostanu pryč. Alespoň jsem v to doufal. Byl jsem někde, kde jsem nikdy předtím nebyl. Ve výsledku...místa tady jsem neznal a netušil, kde co je, natož se umět dostat domů. Měl jsem dvě přání, dostat se domů a zbavit se toho přiblblého hlasu v mé hlavě. "Mně se jen tak nezbavíš, víš? Už jsem s tebou jeden celý rok, aniž bys o tom věděl. Nic netušíš, a já vím všechno a to všechno se nedozvíš," zasmál se a já tiše zavrčel a vycenil zuby. Nechtěl jsem se s ním dohadovat, ale zároveň jsem nebyl schopný jej odfiltrovat.
Začal mluvit ten hnědý vlk. Neotočil jsem se k němu, jen jsem zas zastříhal ušima. "Každý? Jsi si jistý? A vůbec, jak to, že tohle víš? Nikdy jsem nikoho neslyšel mluvit o hloupém hlasu v hlavě," začínal jsem jej podezřívat. "Kdo jsi vůbec?" otočil jsem na něj hlavu a teď jsem si jej mohl pořádně prohlédnout. Hnědý, černé nohy, modré oči. Nic zajímavého. "Zapomeň na nějaké svěřování, ublíží ti to." Nebyl jsem si teď jist, možná by mi mohl pomoct, ale co když onen hlas má tentokrát pravdu? "Proč bych to měl dělat? A s čím bych se ti měl jako vůbec svěřovat?" zamračil jsem se na něj a hlavu zas odvrátil.

Vlk chvíli mlčel a já jen víceméně ignoroval, pokud zrovna nemluvil. Neměl jsem náladu někoho odhánět, dokonce si s někým začít hned povídat. Měl jsem náladu úplně pod psa a celkově jsem nevěděl, co si mám nebo nemám počít. "Dobře ti tak, to je tvůj trest. Budeš v depkách! Hahaha," hlas ne a ne zmizet. Ještě můj pohár trpělivosti nepřetekl, ale obával jsem se, že se to stane, jestliže se ho včas nezbavím.
Zastříhal jsem ušima - stále otočen vlkovi zády - a zamyslel se nad jeho slovy. "Jak se mám učit minulostí, kterou si nepamatuji? Rok života, který si nepamatuji, nevím, co jsem provedl, co jsem dělal. Jak se tím mám poučit? Snít o budoucnosti? Nemám sny, nevím, co bych měl chtít," odpověděl jsem mu a protočil panenkami. Tohle mi mělo jako pomoct? Poučit se z minulosti? Aha. Skvělá rada. Fakt díky. "Nic ti nepomůže Aerisiusi!" Hlasitě jsem vydechl, přítomnost onoho hlasu mě fakt děsila. Kde jsem k němu mohl přijít? Ale teď jsem se nechtěl vybavovat s hlasem nebo hůř, sám se sebou.
"Hmm. A nevíš tak náhodou, kde se v mé hlavě mohl vzít? Nikdy jsem ho neslyšel, až teď. Poté, co jsem se probudil z nějakého transu nebo z náměsíčnosti..." jeho rady mi moc nepomáhaly. "Dobře ti tak, nic ti nepomůže. A vůbec, neposlouchej ho, nic dobrého ti neříká," "Hlavně, že ty seš dobrej, co?" sykl jsem potichu na hlas v mé hlavě a položil si hlavu na tlapy.

Stále jsem přemýšlel, co mám dělat. Netušil jsem ani kde jsem, natož kudy mám jít, abych našel Felicia. "Jsi tu za trest, určitě ano," netušil jsem, co to mám v hlavě za hlas a rozhodně se mi to nelíbilo. Možná to bylo mé zlé já? Nebo někdo úplně cizí, co se mě tu snaží dostat na dno? Ať to bylo jak chtělo, snažil jsem se hlas neposlouchat, nevnímat. Kdo ví, co by mi zase nakecal a já bych měl ještě větší výčitky svědomí, než mám teď. Co když mě Felicio nepozná a nebude chtít vidět? A co Shay? Moc myšlenek na jedno vlčí tělo a mysl. Nedokázal jsem všechno takhle rychle vstřebat, bylo toho asi na mě moc.
Byl jsem smutný a zároveň strašně naštvaný, stále jsem nechápal, co jsem dělal v tom ročním výpadku. Nepamatovat si rok svého života. No není to děsivé? Viď, že je. A já to všechno vím, ale nepovím. NIDKY!" zvedl jsem prudce hlavu. "Pověz mi to!" křikl jsem na hlas v mé hlavě a zamračil jsem se. Bylo až děsivé, že jsem onu hlasu nemohl ublížit a on mohl v mé hlavě dělat to, co chtěl.
Z toho všeho mě vyrušil cizák. Otočil jsem se na něj, avšak nezvedal jsem se ze země. "Nazdar, nic se nestalo. Co by se mělo dít? Vždyť je normální mít výpadek jeden celý rok a nic si nepamatovat, že jo? A ještě k tomu mít v hlavě něčí hlas, o kterém jsem nikdy nevěděl?" prohodil jsem nabroušeně k vlkovi a hlavu zas obrátil do původní polohy - tudíž jsem na příchozího neviděl.

<<< ?

Ležel jsem u jezera a oddechoval. Netušil jsem, jak jsem se sem dostal. Vím, že naposledy jsem byl na území Daénu. To je to poslední, co jsem si pamatoval. Cítil jsem se ale zvláštně, jako kdybych prožil nějaké trauma. "Přišel's o rodiče, sestru jsi také někdě vytratil! Divíš se, že máš divný pocit? Ty jeden ubožáku, nedokázal's ochránit ani otce ani sestru, matka ti raději odešla. Nepočítej s tím, že se s rodiči někdy setkáš! Oba jsou mrtví! A sestra? Kdo ví, zda tě pozná. Odešel's aniž bys o sobě dal vědět. Myslíš, že tě Felicio rád uvidí? Nikoli. Srabe. Zbabělče." zavrtěl jsem hlavou, kterou jsem zvedl a pohlédl na můj odraz na hladině jezera. Bylo mi úzko, cítil jsem se strašně provinile. Věděl jsem, že bych se neměl vracet a ukazovat se Feliciovi na oči. Udělal jsem dost chyb, největší chyba ale je, že jsem nedokázal ochránit otce, ačkoli mi říkávali, že za to nemůžu, a že jsem udělal dost. "Neměli jste tam co dělat, slyšíš? A ani ten otcův přívěšek si nezasloužíš!" Pohlédl jsem na modrý křišťál a vzpomněl si, když mi jej otec přenechával. Bylo mi příšerně. A to jsem rok dozadu byl v pohodě, netuším, co se stalo. Měl jsem snad nějaký výpadek? Kdo ví, kde jsem byl a co jsem udělal. "To nechceš vědět, můj milý." "Zmlkni, stejně nevím, proč tě poslouchám!" křikl jsem na hlas v mé hlavě a bouchl tlapou o zem.

Dopadlo na mě pár kapek vody a slyšel jsem hlasy. Trhl jsem hlavou a probudil se z dlouhého spánku. Zívl jsem a rozlepil oči. Viděl jsem tady Felicia a nějaké neznámé vlky. To jsem zaspal i tohle? Podivil jsem se a vstal, už to chtělo zase začít fungovat, bohužel bez rodičů a sestry, ale s tím jsem už nic dělat nemohl.
"Zdravím," prohodil jsem k vlkům vesele a zamával ohonem. Nikoho z nich jsem neznal a ani si nepamatoval, že bych někde alespoň ucítil pach. Dva vlci s černou srstí si byli velice podobní, že by snad sourozenci? Možné to asi bylo. Další vlčice do zrzava a poslední vlk, co tu byl kromě Felicia tu byl ještě vlk zbarvený do hněda.
"Koukám, že nová posila smečky, jo? proběhl jsem mezi vlky a zastavil se až těsně vedle Feliho. Bylo poznat, že už jsem se nějak srovnal se ztrátou otce a obrátil list.

Pochopil jsem správně a myslím, že tohle mi stačilo. Prostě ztráta bližního prostě bolí. A je to.
"Hm... teta Attila asi taky zmizela, třeba šla otce hledat nebo já nevím, ale co se dá dělat," pokrčím rameny a kouknu se na zrzavého přítele. Ten, když jsem mu oznámil můj návrh, nekoukal kdo, ví jak nadšeně. Já se v tomhle nevyznám, tak jsem ani nevěděl, jak tohle funguje, jen vím, že kdybych byl starší, asi bych měl místo zaujmout já nebo Shay. Jenže byl jsem mladý a tohle mě nelákalo, takže by to byla asi Shay nebo někdo jiný, ale já ne. "Mnó... To je pravda, vlastně tě ne moc znám, ale nemyslím si, že bys byl zlý, protože si se snažil zachránit tátu," řeknu, znělo to naivně. To, že se jej snažil zachránit, hned nemuselo znamenat, že vlk má nad hlavou svatozář, že ano.
Zrakem jsem spočinul na Sarah. Víš co? Co kdybychom se spolu pak vydali hledat Perličku?" navrhl jsem a dloubl do ni čenichem. Utrápený jsem tady byl já, víc takových tady není třeba, tak musíme najít její dceru, která očividně zmizela, kdo ví kam.
Na Feliciova slova jsem přikyvoval, přesto to moc bolelo, to všechno slyšet a zažívat znovu. "Bohužel to tak je a Felicio se mě a tatínka snažil zachránit. On mě vzal na lov a snažil se mě naučit, jak si ulovit zajíce. Rozeběhl se a skočil na balvan, který nebyl vlastně balvan, nýbrž spící vobří jelen, který byl divný a snažil se mě zabít, ale tatínek mu to nedovolil. Felicio se mu snažil pomoc, ale už byl poraněný od jeho paroží," smutně jsem řekl, jak to celé bylo a kecl si na zadek.
Felicio navrhl Caspera jak alfu. Tázavě jsem se na vlka s parůžky podíval, ten ale odmítl a vypadalo to, že tady už pro něj smečka prostě není. Jen jsem se na něj zklamaným pohledem podíval. Nijak jsem to ale více neřešil, viděl to tak, tak co více řešit. "Já tady spoustu vlků nevidím..." zamumlal jsem a koukl po třech vlcích tady, kteří tu kromě mě byli. Casper alfou být nechtěl, Sarah se k tomu asi také neměla, já to místo nemohl a ani nechtěl mít.
"Shay? Já nevím, zmizela v době, kdy zmizela i moje matka," sklopil jsem ouška, dívajíc se na Sarah.
Zastříhal jsem ouškama, když jsem zaslechl vytí, dle Casperových slov to byla jeho partnerka a on se rozhodl jít za ní s tím, že odchází ze smečky. Nechápavě jsem natočil hlavu na stranu a díval se za odcházejícím parůžkáčem. "Tak ahoj, Caspere," stihl jsem ještě říci, než mi z dohledu zmizel úplně.

Modrýma očkama jsem se díval na Felicia a čekal, co mi na mou otázku odpoví. Snad to i vypadalo, že jsem ho vyvedl z míry. Jen já chtěl znát odpověď. Když otevřel tlamu a začal mluvit, svá ouška jsem dal do pozoru a lehce naklonil hlavu na stranu. "Aha. Takže když někdo odejde nebo zemře a bude to bolet, tak to znamená, že jsem toho vlka měl rád a pokud ne, tak mi na něm nezáleželo?" spíše řečnická otázka a pomalu si to urovnal v hlavě. Ano, ano. Tatínek v mém srdci bude navždy a nehodlám na něj zapomenout, v žádném případě.
Ne, smečku jsem vést nechtěl, alespoň ne teď. Vždyť jsem sám nevěděl spoustu věcí a celkově mi to přišlo prostě divné. A vlastně jsem si ani nějak nemyslel, že bych chtěl smečku i do budoucna. Nevím, možná jako syn alfy bych o tento post měl usilovat, ale mně to nic neříkalo. Je to věkem nebo prostě povahou? Ale souhlasně jsem přikývl na pomoc při výběru alfy. "To bych mohl... a beta? Já nevím, asi teta Attila, ale po ní žádné památky... Tak já nevím," povzdychl jsem si těžce... ani má tetička tu nebyla, která by o smrti svého bratra asi měla vědět, ne? Ale s ní jsem vlastně žádný vztah ani neměl, vždyť jsem ji viděl ještě jako malej ťuňťa. "A víš co? Myslím si, že na toho alfu by ses hodil ty, otec by se mnou souhlasil," pousmál jsem se na něj.
Velice by mě zajímalo, kam se Perlička vydala takhle bez mamky. Chudák Sarah vůbec netušila, kde je její dcera. Achjo. Co se to děje. Matka mi utekla, otec zemřel, Shay je někde v trapu, nějaká Pandora je fuč, Perlička... Teta Attila je taky v čudu... Je to strašně divné, všichni mizí. Zakroutil jsem nechápavě hlavou a koukl se na Sarah. Hlavičkou jsem se otřel o hruď Sarah a poté když se odtáhla, jsem si kecl na zadek a prohlížel všechny přítomné. "Děkuju teto Sarah," pokusil jsem se pousmát, ačkoli to úplně nešlo.
Koukl jsem se na Caspera a vydechl jsem. "Já jsem Enzou Aerisius," představil jsem se mu a ostatní odpovědi nechal na Felim, jelikož se ptal jeho. Na slova Caspera o mém otci jsem kývl a podíval se na něj a Sarah, které by zajímalo, co bude se smečkou. Postavil jsem se a koukl ještě na Felicia. "Mno... já smečku vést nemůžu a ani nechci, ale jsem... byl synem alfy, tak bych rád, aby smečku vedl tady Felicio, pokud by to nikomu nevadilo," pověděl jsem a máchl ocáskem. Nevím, nikdo jiný mi nepřišel jako vhodný nástupce alfy.

Nakonec jsme úspěšně došli na území smečky a já se jen rozhlédl. Jak moc jsem si přál, aby tu s námi mohl stát tatínek. Hlavu jsem svěsil a podíval se na přívěšek, který mi dal a lehce do něj čenichem strčil a jemně sklopil ouška. "Feli? Proč to vlastně musí takhle moc bolet?" optal jsem se zkroušeně zrzka a zastříhal ušima.
"No... dobrá, když to říkáš," nakonec jsem tedy souhlasil, přesto jsem to viděl trošku jinak, ačkoli měl Feli pravdu, tak já si to nechtěl zcela přiznat. Ne to, že by taťkův život bral méně důležitě než ten můj, ale to, že za to částečně můžu. Ale kdo ví, časem na to změním názor. Všechny tyhle chvíli může spravit pouze čas, nic jiného.
Čekal jsem, jak mi Felicio odpoví. Chtěl jsem - asi - vědět, jak se jmenovala. "Araster, hm..." pokýval jsem hnědou hlavou a snažil si to jméno zapamatovat, ačkoli pro mně nemělo význam, když nás matka opustila jako ještě malé prcky. Neměl jsem ani potřebu ji tady mít, když se nedokázala postarat o svá vlčata a zranila city partnerovi.
Bedlivě jsem zrzavého poslouchal a přikyvoval hlavou, že chápu. "Ale já asi alfa být nechci, nedokážu si tam sám sebe představit a hlavně jsem moc mladý a bez zkušeností tam nemám, co dělat," shrnu nakonec a pohodím oháňkou.
Jdeme přes pláně a nikde nikdo. Bylo horko, tudíž jsem se nedivil, že jsou všichni v čudu. Přesto si Felicio někoho všiml. Nebyl jsem si jist, zda jsem jej někdy viděl, ale asi ano, nevím... možná ne?. Tuším, že je to právě i člen smečky, ale ty parohy mě znejistily a při pohledu na ně jsem ještě posmutněl. Právě parohy zabily mého otce. Tak ne Araster, ale Aristo... ale mně je to fuk, jak se ta vlčice jmenovala, nemohl jsem ji ani nazvat matkou... Cinterion zmizel... lépe řečeno, zemřel... Chtěl jsem to hned říci, ale nestihl jsem to, jelikož jsem zahlédl Sarah, která nevypadala zrovna nejlépe.
"Co se Perličce stalo?" zděšeně jsem na vlčici pohlédl a rozklusal se k ní. Hlavu jsem zabořil do její srsti na hrudi. "Tatínek umřel," vyhrkl jsem ze sebe a koukl se do očí Sarah.

<<< Zauberwald (Mlžné pláně)

Ťapkal jsem zpět domů a doufal, že mě ostatní nebudou chtít vyhnat, přeci jen jsem synem alfy a když už nikdo není, kdo by smečku zatím vedl, tak by se tam mohl najít někdo, kdo touží po vedení smečky a mě by mohl vyhnat, přinejhorším zabít. Aspoň bych se viděl s tatínkem... Povzdechl jsem si a upoutal svou pozornost na Felicia.
"Noo...ale nezachránil sebe...," zakroutil jsem hlavou a nechápavě se na zrzka podíval. On zachránil mě, ale sebe už zachránit nestihl a tím jsem přišel o druhého rodiče, kterého jsem měl moc rád. Očkama jsem sklouzl na přívěšek, který mi můj otec daroval. Aspoň jsem měl na něj památku. Ale co maminka? Po ní mi nezbylo nic, nic co by mi ji připomínalo a ani se pořádně nerozloučila, bylo to od ní ošklivé. Pokud by se sem jednou vrátila - což pochybuji - tak by byla asi velice zklamaná, že už její partner nežije a její jediná dcera zmizela. Vlastně an nevím, jak se jmenovala. "A Feli? Jak se jmenovala moje "mamka"? musel jsem se optat a doufal, že on jméno mé matky bude znát. Tušil jsem snad, že něco na A? Možná, ale nevím. A chudák Shay, ta svoje rodiče nepoznala skoro vůbec...
"Hm... ano, budu dělat čest mému otci, alespoň doufám," bezmocně jsem na něj pohlédl a dál pokračoval v naší cestě za domovem. "A myslíš,
že mě ostatní vlci nevyženou? Nebudou si myslet, že jsem hrozba pro někoho,
kdo bude vést smečku? Ovšem pokud bude stále fungovat," pověděl jsem Felimu a zamyšleně se podíval před sebe. "Tak, jsme tu," oznámil jsem a rozhlédl se po Daésnké smečce.

Sklíčený jsem se lepil na Felicia, který mě svým tělem zahříval a objímal. Aspoň na chvilku jsem si mohl představit, že místo něj je otec, ale hned jsem si zas uvědomil, že to on není a už nikdy nebude. Hlasitě jsem si povzdechl a smutným kukučem jsem se podíval na vlka, který tu se mnou byl.
"Ale kdybych tomu jelenovi ublížil víc, tak bych na sebe upoutal pozornost a tatínek by měl čas utéct a já to nezvládl, vždyť ten jelen byl ohromný a já jsem oproti němu jak nějaký brouk," zavrtěl jsem naštvaně hlavou. Kdybych byl větší, určitě by se mi ho podařilo zachránit, ale jelikož jsem ještě vlastně prcek, který nic neví a neumí, tak jsem to prostě nezvládl a to mě mrzelo. Kdybych si toho jelena i všiml a upozornil tatínka, tak by na něj nešlápl a vůbec by se to nestalo nebo kdybychom byli jinde. "Nesnáším tenhle les," špitl jsem a zamračil se. Tenhle les může za to, že ten jelen zaútočil a já, že jsem nebyl schopný otci pomoct.
"Zvládnu, už tady nechci být," řekl jsem k Feliciovi a zvedl se. Protáhl jsem své tělo, které bylo takové rozlámané a rozhlédl se, abych si vzpomněl, kudy jsme sem přišli. "Dobře, jdeme," zavelel jsem a vydal se - ačkoli nejistými kroky - domů.

>>> Daénská smečka (přes Mlžné pláně)

Tiše jsem se chvěl na zemi, už ani slzy nestékaly, dokonce přestalo pršet a můj promočený kožíšek mohl pomalinku schnout. "Mohu za to já," špitl jsem spíše pro sebe, každopádně se to mohlo dostat k uším Felicia stojícího kusem u mě.
Ucítil jsem teplo z jeho těla, které si ke mně lehlo a já, ačkoli nebyl už tak malý, jsem se nalepil na něj. Možná jsem byl dostatečně velký, abych se z toho oklepal a šel dál a nelepil se na nějakého vlka, kterého jsem viděl u nás ve smečce a pak tady, ale nikdo jiný tu nebyl a nikoho jiného jsem tu ani neměl. "Víš Felicio, nebýt mě... nestalo by se mu to," zvedl jsem hlavu a koukl se upřímným výrazem na vlka. Byl jsem ale moc rád, že mě chtě chránit, ale otci se prostě nevyrovná, otec je otec, Felicio bude jen jeho náhražka. Tato slova jsem si ani pořádně neuvědomoval, na to jsem byl ještě moc malý, abych takhle mohl začít uvažovat. Svůj čumáček jsem zabořil do srsti na Feliciově krku a lehce se zachvěl chladem, který na mě přešel.
"Já chci domů..." zašeptal jsem k němu a doufal, že půjdeme domů, ačkoli nevím, zda jsem to stále mohl považovat za domov, když tam moje rodina nebyla, možná tetička Attila nebo jak se vlastně jmenovala, ale tu jsem jen zahlédl a snad se nedá pořádně ani za tetu považovat.
Vůbec jsem netušil, co bude dál a kdo vlastně povede smečku? Já moc o těhlech věcech nevěděl, ale jediné co, tak že otec byl s matkou alfou mé rodné smečky a když ani jeden není? Kdo bude dál? Snad já? Ne...

Tiše jsem stále u svého umírajícího otce a nebyl schopný si tuto skutečnost prostě připustit. Snazší by to možná bylo, kdybych předtím neztratil matku a Shay, ale tolik neštěstí je na mě moc, vždyť nejsem na tomhle světě ani rok a ztratil jsem celou rodinu? To není možný, mě někdo prostě ze srdce nenávidí a tohle mi přeje.
„Tati, prosím ne,“ s bezmocí jsem na něj hleděl a již nemohl jak pomoci, nešlo to, nebyla žádná cesta, jak tomu zabránit. Přál jsem si, abych se snad nikdy nenarodil, otec by nikdy takhle nezemřel.
Začal mi vyprávět, jak jsem ke jménu Aerisius přišel, bylo to pěkné, ale to mě v tuhle chvíli klidným neučinilo, jen jsem mohl slíbit, že budu. „Neboj se, budu...“ ač jsem byl skoro rok starý, nemohl jsem zabránit slzám, které mi stékaly po srsti. Někdo by si mohl říct, že nejsem schopný nebrečet, ale víte... ono ztratit oba rodiče zrovna není snadné a ještě pro tak mladého vlka, který nezažil skoro nic šťastného. „Budu otče, budu,“ na jeho pokyn jsem k němu přistoupil a otec mi předal jeho přívěšek, který se změnil do modra. Koukl jsem se na něj a doufal, že mi štěstí přinese a bude ochraňovat, jak řekl otec. Čenich jsem zabořil do jeho srsti. „Budeš mi strašně chybět...“ zahuhňal jsem, nasával jsem jeho pach a nehodlal jsem ho pustit, nechtěl jsem, ale jiná cesta nebyla.
Začal mluvit k Feliciovi, tak jsem se odtáhl a z mého otce nespustil oči, připadal jsem si v tuhle chvíli ztracený a netušil, jak se svým životem naložím dál, však jsem ani neměl potuchy, co takový vlk má dělat, nikoho jsem pořádně neznal, jen pár vlků ze smečky, které jsem zahlédl jako ještě malý a kdo ví, kde teď jsou.
Jeho slova mě zraňovala ještě víc, musel jsem k němu ještě přistoupit. Ulehl jsem k jeho umírajícímu tělu a nechal slzy a kapky deště stékat po mé hnědé srsti. „Strašně moc mi budeš chybět, tati...“ zašeptal jsem mu do ucha a naposledy jsem jej zaslechl vydechnout...
Z ničeho nic strom začal pohlcovat otcovo tělo a Felicio mě zadržel. Po otcovi zbyla jen tvář na kmeni, jinak žádné památky. Zavyl jsem steskem stejně jako Felicio a mé nožky se rozklepaly a já se svalil na zem. Netušil jsem, co v tuhle chvíli mám dělat...

Kde je maminka? Mamííí! Stále spím, tudíž se mi něco zdá a přitom kupu tlapkami kolem a poté se vzbudím. Rozespale a zároveň lehce vyvedený z míry koukám na svého otce, který byl u mě. Zívnu si a protáhnu své tlapky. Otec z ničeho nic vyletěl a vzpomněl si na Shay, mou sestřičku. "Tati, kde je? Mám o ní strach, snad se jí nic nepřihodí," zakroutil jsem hlavičkou a rozhlédl se po okolí, zda náhodou tady není, ale bohužel.
A jelikož jsem ještě polehával, ač jsem tedy již by vzhůru, otec se mě snažil dát na nohy, abych se vydal jít něco ulovit. Vlastně jsem se i těšil a byl rád, že si půjdeme zalovit. "Super!" zavrtěl jsem svou oháňkou a modrýma očkama jsem na otce zamrkal.
Na prázdný žaludek jsem jen přikývl a bedlivě poslouchal, co mi otec říká a přitom sem tam pokýval hlavou, že tomu rozumím. Také jsem si zkusil postoj na plížení a poté se usadil a sledoval otce, který se blížil k prvnímu zajícovi a já jen vyčkával na svou příležitost.
Ale to se vše bohužel zvrtlo. Občas si říkám, že já mám nehoráznou smůlu, že jsem se narodil do špatného světa, ale vše se dalo zatím zachránit. Vysoká zvěř? Zvedl jsem své tělo ze země a jak jsem to sledoval, musel jsem jít otci na pomoc, nejsem přeci žádný srab, který se něčeho zalekne, ne? Vyběhl jsem ze svého úkrytu a běžel přímo k tomu obrovskému jelenovi, který se snažil zabít mého otce, který používal svůj element, což mě udivilo, ale nevzdával jsem se a dál běžel k jelenovi. Nevím, co se tam stalo, ale otec se najednou nepohnul, snad to vypadalo, že chce, aby ho jelen smetl z povrchu zemského. "Tatíííí, pozor!" zakřičel jsem z plných plic a své tesáčky zaryl do nohy jelena. Ale to už měl otec paroží v boku. Při tomhle pohledu jsem přimrzl a ani se nehnul a ještě otcovo bolestné vytí. Upřímně jsem si přál, aby tohle byl pouhý špatný sen a já se probudím někde na louce s otcem a bude vše v pořádku.
Jelen se obrátil na mě a já jen na něj čučel, aniž bych měl nějaký pud sebezáchovy. Hleděl jsem na tátu, který ležel s krvavým bokem na zemi, ale to se už zvedl a běžel k jelenovi a skočil mu přímo na paroží. To jsem se "probudil" z tranzu a zavrčel na jelena, který se snažil mého otce setřást. Opět jsem se mu zakousl do nohy, ale to jsem již slyšel další hlas, v tu chvíli jsem nebyl schopný jej někam zařadit. Onen vlk, kterého jsem později poznal - Felicio - po něm skočil a svou vahou ho shodil na zem a zakousl se mu do krku a drásal mu břicho. Já na nic nečekal a přiběhl k otcovi. "Tati! Jsi v pořádku?" dost blbá otázku, když jsem viděl jeho bok, který nevypadl moc dobře, ale nechtěl jsem si připustit, že by tady byla možnost o další ztrátu. Nejdřív matka, která zmizela, Shay, která se ztratila a potom ještě otec, který by byl roztrhaný jelenem zemřel na vykrvácení? Prosím! Jen to ne. Za svůj krátký život jsem toho ztratil víc než dost a už jsem o nikoho jiného přijít nechtěl! Za žádnou cenu!