Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Valentýn 5

Mohl jsem být šťastnější? Nikoliv. Víc už to nešlo. Nemohl jsem být víc šťastnější, když jsem měl po boku Sachi, která se ze sekundy stala tím nejdůležitějším v mém životě. Nečekal jsem, že tohle někdy zažiju, že mě to pohltí a nebudu se z toho chtít nikdy dostat. Kde jsi jen celou dobu byla? Čekal jsem na tebe taaak dlouho. Zamrkal jsem na ni blaženě a nespustil z ní oči.
Horlivě jsem přikyvoval. "Ano, ano. Byli jsme pro sebe stvoření a konečně jsme se potkali. Po takové době mohu být šťastný. Šťastný s tebou. Ach...," vydechl jsem a olízl si čenich. "Všechno, co se nám stalo v životě, se stát mělo. Mělo se to stát, abychom se my dva mohli potkat!" Co bych dělal, kdybych ji nepotkal? Kde bych teď byl? A hlavně kým bych bez ní byl? Nemohl jsem nad tím přemýšlet, jistě bych byl troska, která se potácí po okolí. Ovšem tomu byl konec. Měl jsem ji. Navždy.
Všechny ty pocity mě pohltily, možná až příliš. Měl jsem růžové brýle a nehodlal si je sundat. Za žádnou cenu. "Jsem ten nejšťastnější vlk na celých ostrovech. Ne... Na celém světě. Kdepak! V celém vesmíru. Ty jsi můj vesmír, Sachi!" vylíčil jsem, nebyl jsem si jist, zda to dávalo smysl, ale to mi bylo jedno.
Jakmile se přiblížila dostatečně blízko, cítil jsem její čumáček na tom mém. Zamával jsem ocasem. Mnou projelo horko, šimralo mě ještě víc v břichu, myslel jsem, že se snad začnu vznášet. "Ach Sachi, moje nejmilovanější. Ani já tebe za nic neopustím. Nikdy. Chci s tebou opravdu být na věky věků," pronesl jsem a objal ji. Zabořil jsem tlamu do její srsti na krku a přivřel oči.

Valentýn 4

Celý jsem se zachvěl štěstím, když mi oznámila, že spolu zůstaneme. Tato slova byla tak nádherná a krásně se poslouchala. Nechtěl jsem nic jiného, než zůstat s ní. Navěky! Sachi byla skvělá, krásná, rozuměli jsme si. Měla všechno, co bych si mohl přát. Spokojeně jsem se na ni usmál. "To jsem moc rád. Rád s tebou budu. Navždycky!" pronesl jsem horlivě a zamrkal na ni zlatavýma očima. Nemohl jsem se vynadívat.
Opravdu jsem měl pocit, že konečně žiju a neutápím se. Dodala mi nový dech, novou chuť do života. Šel bych s ní až na samý konec světa. Takhle krásně jsem se cítil. "Ach Sachi..." vydechl jsem a uculil s na ni. "Tohle byl osud. Potkat se. Mi tě snesli z nebe, jak úžasná jsi!" pronesl jsem a udělal k ní krok blíže.
Doufal jsem, že tohle nikdy už neskončí. Chtěl jsem, aby tohle takhle zůstalo napořád. Ty pocity... Stále hřály. Cítil jsem se bezpečně, chtěný. Nemohlo to přestat, co bych si pak počal? Bál jsem se, že když tohle všechno vyprchá, přijdu o ni. Že cokoli tohle bylo, byla jen pouhá iluze a pokud odezní, bude se zas cítit sám.
Zvážněl jsem. Opravdu jsem nemohl přijít o dalšího milovaného vlka. Nemohl jsem. Zničilo by mě to. "Bojím se. Bojím se, že zmizíš a už tě nikdy neuvidím... Jako moje celá rodina. Nedokážu už zažít tu bolest ze ztráty, prožil jsem ji tolikrát, že další by mě zničila," povzdechl jsem si.
Těšilo mě, že se mnou hnědá vlčka chtěl zůstat. Jistým způsobem mě to uklidňovalo. "To jsem moc rád," odvětil jsem již s úsměvem a jak ona, tak i já udělal krok blíže. Chtěl jsem ji mít celou u sebe a už ji nikdy nepustit.

Valentýn 3

Usmál jsem se. Potěšilo mě, že souhlasila s mým návrhem. Už jsem se těšil, až lesík v létě navštívíme. Pravdou bylo, že to bude docela za dlouho, přeci jen teď jsme tu měli zimu. Ovšem věřil jsem, že to rychle uteče, nebo že se uvidíme ještě předtím. To bych rád.
Jakmile jsme oba dokašlali, nastaly krásné chvíle. Stále jsem nedokázal ten nával pocitů vstřebat, nechal jsem se tedy jimi unášet. Nechal jsem všechno kolem za hlavou a soustředil se jen a pouze na Sachi. Dívalo se na ni krásně, nemohl jsem od ní odtrhnout zlatavé oči, nemohl jsem se vynadívat. Na tváři mi hrál blažený úsměv a sem tam jsem spokojeně mávnul ocasem.
Její slova mě zahřála u srdce. Krásně se to poslouchalo. Hltal jsem každičké slovo, které vypustila z tlamičky, krásné tlamičky. "Tak se loučit nebudeme. Zůstaneme spolu," řekl jsem náhle a bez rozmyslu - to mi ale bylo jedno. "Ach Sachi... Taky je mi s tebou tak báječně. Jsem rád, že jsme se potkali. Víš, s tebou jsem se za tu dobu cítil opravdu živý. Jako kdybys smyla všechny šrámy na srdci!" mluvil jsem jako otevřená kniha. Nechtěl jsem nic zatajovat, musel jsem jí říct úplně všechno.
Spokojeně jsem vydechl. "Sachi... Já doufám, že tě neztratím. Nemůžu ztrati nikoho dalšího," pronesl jsem a přešlápl na místě. Byl jsem z toho všeho nervózní a v břiše mi lítalo snad několik tuctů motýlků. Šimralo to, ale líbilo se mi to. "Chci, abys se mnou zůstala. Moc si to přeju," žadonil jsem jako malé vlče, nedokázal jsem si představit, že by mi zmizel z očí. Nešlo to.

Valentýn 2

Nadhodil jsem docela náhodnou otázku ohledně ovoce. "Rozumím. V tom případě sem v létě zajdeme a ochutnáš, co ty na to?" navrhl jsem další plán s úsměvem. Ne každému ovoce pochopitelně chutnalo, ale zkusit se má snad všechno, no ne? Já když mám příležitost, rád si bobule dám. Změna je to příjemná.
Náhle jsem se rozkašlal a neměl jsem ponětí proč. Rozhodně to nebylo příjemné, škrábalo to, ale nakonec to po chvíli ustalo. Najednou jsem se cítil... zvláštně. Zvláštní pocit na hrudi a všechno mi přišlo najednou veselejší, růžovější. Neměl jsem nejmenší ponětí, kde se tohle tak z čista jasna vzalo, ale líbilo se mi to. Byl jsem snad omámený? Možná. Tak či tak mi to v tuhle chvíli bylo šumafuk.
Velice mě zahřálo u srdce, když souhlasila s tím, že mě doprovodí. "Budu moc moc rád," vypadlo ze mě. Chvíli na to se rozkašlala i Sachi, ovšem po chvíli na mě upřela pohled a já snad jako kdybych se na místě rozpustil. Ne, roztál jak ten sníh. Upřeně jsem hleděl do jejích krásných očích. "Sachi... Nechci se s tebou loučit. Jsem s tebou rád," vyhrkl jsem opět, ale bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, co si o tom myslí, jen jsem chtěl být v její přítomnosti a koukat se na ni.

Valentýn 1

Procházel jsem mezi stromky a tu a tam se ohlédl na Sachi. Nedokázal jsem si moc představit, jaké to je, se ocitnout tady, kde je hodně věci jinak než jinde, všudypřítomná magie, bohové a nevím co všechno za další překvapení. Byl jsem si ovšem jist, že to musel být jistým způsobem šok. Asi jsem byl i rád, že já se tu narodil a byl na většinu z toho zvyklý.
Jak jsem koukal po stromkách napadla mě jedna otázka. "Máš ráda ovoce?" zeptal jsem se a rozhlédl se po ovocných stromcích, kterých tu bylo tedy dost. Já sám jsem si rád dal borůvky, maliny, bylo to fajn osvěžení od masa, které jsem jedl pořád. Rozhodně bych ho neměnil, ale zpestřit si to bylo rozhodně fajn.
"Tak to jsem rád," odvětil jsem s úsměvem. Zdálo se, že mě Sachi nechce víc zdržovat. Loučit jsem se nechtěl. "Jestli se ti chce, můžeš mě doprovodit, případně se můžeme rozloučit," navrhl jsem.
Vůbec jsem si nevšiml růžového obláčku, který nám plul nad hlavami. Asi by se jen tak nepřehlédl, kdybych koukal výš. Nevšiml jsem si ani třpytek, které se z něj snášely. Ty se mi podařilo vdechnout a já se rozkašlal a že to nebyl příjemný kašel. No co to- Dokašlal jsem a najednou se cítil jinak. Jako kdybych snad Sachi viděl v trochu jiném světle než doposud. Ty pocity jsem částečně znal, ale nechápal jsem, kde se najednou vzaly. Asi mi to ale bylo jedno. Pohlédl jsem na Sachi jako ňouma, který se poprvé do někoho zakoukal.

← Mlžná džungle

Jakmile jsem se k Sachi vrátil, hned jsem jí povykládal, co jsem viděl a zažil. Sic jsem byl na zvláštnosti ostrova docela zvyklý, tohle jsem nevěděl, že tu je. Nejspíše to bylo užitečné, když jsem se cítil silnější. "Jo, není to jednoduché, co ti připraví za úkoly, ale nejspíše to stojí za to," pousmál jsem se máchl ocasem. Chápal jsem, že se jí tam teď nechtělo, přeci jen jsme dováděli ve vodě, kde nám pak nebylo nejtepleji a teď jít ještě někam trénovat.
Oba jsme odtud chtěli už jít. "To má, spousta míst tady na ostrovech má zvláštní energii. Časem si zvykneš a nebudeš to ani tak vnímat, bych řekl," pokrčil jsem rameny a šel vpřed a snažil se opět nezakopnout o liánu nebo kládu. Dařilo se mi to, asi ten šedý vlk mě něco přeci jen naučil. "Rozumím, ale neboj, nenechal bych tě tu napospas liánám a kdo ví čemu ještě," zazubil jsem se na ni a pomalu vycházel z džungle.
Před námi se rozprostřel lesík, který byl už zase pokrytý sněhem. Zdálo se, že tu rostou ovocné stromy, ale na sladké ovoce si budeme muset ještě nějaký ten měsíc počkat. "Vidíš, magie," zavtipkoval jsem. "Je ti už tepleji?" zajímal jsem se. Mě samotnému už tepleji bylo, docela jsem se u Mistra zahřál, ač teda z toho teplého prostředí přejít zas do zimy rozhodně nebylo nejpříjemnější.

← Svatyně

Spokojeně jsem si kráčel z chrámu. Sice jsem na sobě pocítil únavu, na druhou stranu jsem se cítil fyzicky silnější. Nevěděl jsem, jak jinak to popsat. Zajímavé místo. To také musím říci Sachi! Rozhodl jsem se a šel směrem, odkud jsem si myslel, že jsem přišel. Ovšem nejprve jsem vůbec nevěděl kam jdu a měl jsem pocit, že jsem ji asi ztratil.
Zastříhal jsem ušima, jakmile jsem zaslechl její křik. Už už jsem chtěl posmutnět, ale její hlas mě od této myšlenky vytrhl. Máchl jsem ocasem a rozešel se za jejím hlasem. "Tady jsem!" křikl jsem zpět, aby věděla, že jdu zpět a nezmizel jsem jí. I když na chvíli jsem zmizel, to je pravda. Vlastně jsem netušil, jak dlouho jsem u toho starce byl, přišlo mi to jako docela dlouho. Snad se nebude zlobit.
Brzy jsem mezi stromy zahlédl její kožíšek, který z dálky mohl s okolím splývat, ale z mé vzdálenosti jsem ji již rozpoznal. "Tady jsem, Sachi," řekl jsem k ní s úsměvem. "Nezmizel jsem," začal jsem vysvětlovat: "ale jak jsem šel, tak jsem se na chvíli ztratil a dostal se na zajímavé místo. Je tam taková prapodivná stavba a uvnitř je starší vlk, který nemluví, ale vycítíš z něho, co po tobě chce. Trénoval mě. Musel jsem lovit, běhat, prolézat, a dokonce jsem se musel vyškrábat na skálu. Musím říct, že ač mě to lehce unavilo, tak jsem zároveň silnější. Mám aspoň takový pocit. Myslím, že tě ten vlk trénuje," zakončil jsem své vysvětlování.
Co jsem jí svůj zážitek vyprávěl, pomalu jsem se rozešel. "Asi bychom měli jít, abychom se zas... teda já, neztratil," zazubil jsem se. "Vlastně... Jak dlouho jsem byl pryč? U starce mi přišlo, jako kdybych tam byl dlouho," optal jsem se.

→ Ovocný lesík

← Mlžná džungle

Našlapoval jsem velice opatrně, abych nezakopl nebo se nezachytil do nějaké liány. Naštěstí se mi to dařilo a tím, že jsem neslyšel žuchnutí, předpokládal jsem, že Sachi je také v pořádku. Pro jistotu jsem se otočil, ale ona nikde. Zděšeně jsem se ohlížel kolem sebe. "Sachi?!" křikl jsem, ale nikdo se neozval. Zrychlil jsem do kroku a začal ji hledat, ale brzy jsem se v džungli dost zamotal a vlastně se ztratil. Achjo... Povzdechl jsem si a šel nějakým směrem, kam mě vedla intuice.
Avšak intuice mě zavedla úplně někam jinam. Zastříhal jsem ušima a prohlížel si stavbu, která se přede mnou objevila. Všude kolem byly pochodně a celé prostředí vypadalo tajemně. Neváhal jsem a opatrně vešel dovnitř. Před mýma očima se rozprostřela místnost, která byla honosná a byly všude kolem zajímavé věci. S údivem jsem si ji prohlížel a pomalu postupoval dál.
V druhém sále to bylo úplně jiné. Vypadalo to jako... vlastně jsem neměl k čemu to přirovnat. Také tu byl šedý vlk, ze kterého šel zvláštní respekt a ten mě donutil poklonit hlavou na důkaz úcty. Zdálo se, že vlk věděl, co potřebuji.

NÁKUP
• platím 9 mincí = 72 %

Vytrvalost 67 %/85 % ---> +18 % = full
Rychlost 59 %/70 % ---> +11 % = full
Obratnost 42 %/49 % ---> +7 % = full
Schopnost lovu 40 %/70 % ---> +30 % = full

Schváleno, zapsáno


Vytrvalost
Z ničeho nic se přede mnou objevila skála, nechápal jsem, co se stalo, ale pohled staříka mi říkal, že bych měl jít vzhůru. Na nic jsem tedy nečekal a vydal se na výšlap. Rozhodně to nebylo nic jednoduchého. Sem tam mi uklouzla tlapa a já několikrát málem spadl. Přišlo mi, že to ale jinak zvládám docela dobře. Nehodlal jsem se tedy vzdát a přidal jsem do kroku. Zarazil mě až balvan, který musel někde povolit a řítil se přímo na mě. Jen tak tak jsem uhnul. To jsou výpravy tohle. Zamručel jsem a vyrazil dál. Neměl jsem páru o čase, ale nakonec jsem se dostal až na zdárný vrchol.
Rychlost
Puf. Opět jsem byl v džungli. Byl bych býval znovu překvapený, ale připomněl jsem si, že se nacházím na magických ostrovech. Ocitli jsme se s vlkem uprostřed džungle a z jeho tváře jsem pochopil, že teď budeme závodit. Nu dobrá. Jakmile se stařík rozeběhl, na nic jsem nečekal a běžel za ním. Na to, kolik mu mohlo být, byl dosti rychlý a měl jsem problém mu stačit. Ztratil jsem ho v zatáčce, kterou jsem nevybral a rozmáznul se. Svižně jsem se zvedl a pokračoval dál, jenže to Mistr byl už v cíli a čekal na mě. Jak... Zakroutil jsem nechápavě hlavou.
Obratnost
Cvak. Prostředí se opět změnilo a já stanul opět v džungli, tentokrát mi již došlo, oč tu jde. Musel jsem prokázat, jak hbitě se umím v pohybovat. Na signál jsem vyrazil. Podlézal jsem stromy, přeskakoval je. Snažil se nezamotat do lián. Obratnost rozhodně nebyla mou silnou stránkou a bylo to dost vidět. Několikrát jsem zakopl a div si nerozbil čumák, také jsem se nohou zachytil v liáně. Nakonec jsem se ale dostal úspěšně do cíle.
Schopnost lovu
Mým posledním úkolem bylo ulovit zajíce, který se kousek od nás objevil. V lovu jsem byl dobrý a věděl, co dělat. Přimáčknul jsem se k zemi a tiše se k němu plížil, alespoň tak, jak mi okolí dovolilo. Ušák zpozorněl a brzy si mě všiml, ale ne tak brzy, abych jej nestihl ulovit. Rozeběhl jsem se za ním, mezitím podlezl kládu stromu. Zajíc zaběhl ostře doprava, což jsem nečekal, ale nevyvedlo mě to z míry. Stihl jsem zabočit za ním. Zrychlil jsem a jakmile jsem ho měl dostatečně blízko, čapl jsem ho za krk a prokousl mu ho. Do tlamy se mi začala vlévat teplá zaječí krev.

Vše se vrátilo do původní podoby. Prohlédl jsem si to kolem a následně se podíval i na Mistra, který na mě jen spokojeně pokýval hlavou. Já se mu uklonil a vydal se zpět. Musel jsem se i o tohle podělit se Sachi.

→ Mlžná džungle

← Tajné ostrovy

Jakmile jsem se dostal na pláž z vody ven, oklepal jsem ze sebe veškerou vodu. Kožich i tlapy jsem měl docela mokré a bylo mi chladno. Chtělo by to se zahřát a jedna z nejlepší možností byla se dostat z toho větru pryč někam mezi stromy. Zamířil jsem tedy do lesa, přes který jsme se dostali k těm ostrovům. Stále foukalo, ale rozhodně to nebylo takové, jako na otevřeném prostranství.
Předtím jsem si všiml letmého pohledu hnědé vlčice na její zadní nohu. Netušil jsem, zda ji bolí, nebo se snad zranila, tak jsem se ihned optal. "Tak to jsem rád," pousmál jsem se. Kdyby se teď nějak zranila, nebyl by to ideální stav. Určitě ne takhle v zimě o moře. Tak či tak bych ji musel dostat někam, kde by tolik nefoukalo a i to by nebylo ideální. Akorát by na sněhu prochladla. Tyhle chmurné myšlenky jsem ale rychle hodil za hlavu. Ovšem její další slova mě neuklidnila. "Ah, tak to není příjemné," odvětil jsem a mírně se zamračil. Dle toho co mi Sachi vyprávěla, její bývalý Alfa nebyl zrovna chladná hlava.
Z lesa jsme se dostali do džungle, kde jsem též byl prvně. Očividně toho máš ještě co prozkoumávat. Zavrtěl jsem mírně hlavou a opatrně našlapoval, abych nezakopl o kořen, kterých tu bylo dost. "Nerozbij si čumák," houkl jsem k hnědé společnici a vyšlapával snad bezpečnou cestičku. Až po chvíli jsem si teprve uvědomil, že už nešlapu do sněhu. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se. "Tak... zde můžeš vidět, že na ostrovech všechno funguje jinak. Vedle máš sníh, tady teplo," pobaveně jsem se pousmál a málem zakopl o liánu, která visela ze stromu. "Tak myslím, že si dávej bacha i na ty liány, ať se do nich nezamotáš jak skoro já," zavtipkoval jsem.

→ Svatyně

Vesele jsem poskakoval ve vodě a sem tam cáknul na Sachi docela velké množství vody. Ne že bych to dělal schválně, ale byl jsem mohutný. Jednalo se o veselou chvilku, která se mi líbila a nejspíše mi na nějakou delší dobu uvízne v paměti. "Já vím," uculil jsem se na ni a žďuchl do ni tlapou, jemně, abych ji nesrazil, to bych opravdu nerad.
Touhle situací jsem si připomněl léta, kdy jsem byl ještě vlčetem. Bylo to tak dávno a od té doby se mnohé změnilo. A ne všechny chvíle v mém útlém věku byly šťastné, spíše naopak. I tak jsem měl radost z toho se opět dostat do bodu, jako kdybych byl malý. Jednalo se o chvíle, kdy jsem zapomněl na všechno a užíval si jen přítomného okamžiku. Tyhle chvíle byly vzácné a moc jich bohužel nebyla. Proto jsem si ji musel užít do posledního dechu.
Poskakoval jsem ve vodě, sem tam cáknul vodu na mou společnici a usmíval se od ucha k uchu. Ovšem mi neutekl krátký pohled Sachi na její nohu. "Děje se něco? Bolí tě noha?" zeptal jsem se hned, jizvy jsem si nevšiml, tudíž jsem nevěděl, zda ji něco bolí, nebo si jen na něco vzpomněla.
Kam vyrazím bylo pro mě jasné. "Ano, vrátím se zas ke smečce," pronesl jsem prostě. Nebylo co bych dodával. Věděl jsem, že se tam musím taky ukazovat a ideálně tam plnit svou funkci, ač tu jsem posledně splnil dle mého dobře.
Dosti foukalo a vítr byl ledový. Česal mi hnědou srst. Sic jsem byl na zdejší klimatické podmínky zvyklý, ale stát v ledovém moři nebylo zvykem ani pro mě. "Nepůjdeme?" navrhl jsem. Očima jsem pátral po nějakém lese, případném úkrytu. Nakonec jsem se rozhodl, kudy povedou naše tlapy dál.

→ Mlžná džungle

Pravdou bylo, že druhý ostrov jsem zas tak dobře neznal jako tento. Přeci jen na tomhle je smečka, kde trávím nejvíce času - na ostrově, ne ve smečce. Tam bych každopádně také měl trávit více času. "A až se zas setkáme, tak mi budeš moci povyprávět," mrknul jsem na ni. Opravdu jsem doufal v to, že se pak někdy sejdeme, až se tedy rozdělíme.
Sdělil jsem jí další informace o smečkách, které jsem měl. Ne že by jich bylo mnoho. "Jo, zní to dobře a celoročně zlatý les je snad jen tenhle. Jinde tuším že listí opadává. Ne že bych zrovna tohle zkoumal," zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. "No uvidíš, jaké to tam bude. Říkám... Sám jsem ji ještě neměl šanci navštívit, nebo alespoň poznat její členy," pokrčil jsem rameny. Neměl jsem páru, kdo tam mohl žít. "Ale asi bych se toho nebál. Minimálně jsem o ní neslyšel nějaké hrůzy jako o Chaosu." To byl fakt.
Došli jsme na ostrovy, kterých tu bylo hned několik a dalo se mezi nimi procházet. Jednalo se o zajímavé místo, které rozhodně vypadalo lépe než teď, když bylo zahaleno duchnou sněhu. "To máš pravdu," usmál jsem se. Tiše jsem se rozhlížel a pomalu se procházel po pláži. Musel jsem tohle místo navštívit v létě. Zdálo se skryté, byl tu tedy klid a v létě to tu musí být skvělé. Minimálně tak jsem si to představoval.
Sachi se na mě šibalsky usmála a hned byla v té ledové vodě. Zastříhal jsem ušima. Několik kapek vody dopadlo i na mě. Vypadalo to, že se hnědá baví a je spokojená. To mě těšilo. Chvíli jsem jen stál na břehu, ale stále mě něco nutilo běžet za ní. Tak jsem tedy na nic nečekal a rozeběhl se do studené mořské vody taky. "To jsou mi nápady," zazubil jsem se pobaveně. Museli jsme teď vypadat jak dvě vlčata, co si hrají ve vodě, kterou vidí poprvé ve svém životě.

← Les u Mostu

Proplétal jsem se mezi stromy a moc netušil kam jdeme, ač je fakt, že v dálce jsem zahlédl most, který jsem znal. "Jestli vidíš mezi stromy ten most, tak přes ten se dá přejít na druhý ostrov. Ten je rozlehlejší než tento," informoval jsem ji a naznačil tlapou směr, kde most byl. Nebyl tedy nejbezpečnější, ale držel a neslyšel jsem ještě o někom, komu by se ho nepodařilo projít.
Usmál jsem se. "Není vůbec zač, opravdu." Dělal jsem to, protože jsem chtěl a vlastně mě to i bavilo. Mohl jsem předat tak své zkušenosti a někdo, kdo se tu v právě ocitl, byl na to nejlepší. Věřil jsem, že tyhle informace Sachi zužitkuje. Byl jsem si jist, že je tu spousta vlků, kteří nováčky na ostrově odbyde a nechá je na pospas osudu, ale to já neuměl. Nepřišlo mi to správné.
Aby řeč nestála - tedy ne že by mi vadilo ticho - tak jsem nadhodil téma smečky. Zajímalo mě, zda by se někdy v budoucnu k nějaké přidala. Nepřekvapilo mě, že by se k Choasu nepřidala. Opravdu to nebylo nic pro ni. Minimálně ne pro tu její stránku, kterou jsem stihl poznat. "Určitě by tě nějaká vzala. Nevím, kolik jich vzniklo za ty roky tady, ale vím ještě o Zlaté smečce, ta sídlí na tom druhém ostrově a jižním směrem. Les je celoročně zlatý, rozhodně bys ho nepřehlédla. Ovšem je fakt, že velkou recenzi ti nedám, neznám členy a ani o další smečce nevím. Je možné, že na nějakou jinou ještě třeba narazíš," předal jsem jí další informace, které jsem měl. Musím říci, že mě příjemně překvapila její další otázka, ač ji podala jako vtip. "Mhm, myslím, že u nás místo je," odpověděl jsem vesele. Sic jsem nevěděl, kolik členů Daén má, ale nemyslel jsem si, že by Lissandra měla stop stav.
Tlapy nás zavedly na ostrovy, které byly velice dobře schované a neznal jsem je. "Tak tohle je jedno z míst, které vidím prvně," pronesl jsem užasle. "Věřím, že v létě vypadají rozhodně lépe než teď v zimě," zavrtěl jsem hlavou a rozhlížel se. Voda byla mělká, dalo se tedy mezi ostrůvky chodit, ale do té ledové vody se i nechtělo, takže jsem se pohyboval jen po pláži.

← Luka

Před námi se rozprostřel les a já neváhal a vkročil do něj. Jak jsem tak šel a rozhlížel se, les vypadal jako normální, klasický a obyčejný les. Stromy byly od sebe dostatečně daleko, takže nebyl problém lesem procházet. Připomínal mi les v Daénu, ale přesto byl jiný.
"No ano. Provedu tě ještě několika místy, aby ses tu lépe orientovala," mrkl jsem na ni s úsměvem a procházel dál. Netušil jsem moc, kde vlastně skončíme, ale popravdě mi to bylo jedno, dokud budeme v bezpečí. Čas strávený se Sachi bylo příjemným zpestřením. Měl jsem tedy v plánu se především seznamovat s vlky ze smečky, ale tak stalo se. Vůbec jsem toho nelitoval. Hnědá vlčka byla milá, dobře se mi s ní povídalo a celkově její společnost mi dělala radost. Spokojeně jsem vydechl a pokračoval tiše dál.
Zamručel jsem. "Máš v plánu se někdy přidat do smečky?" nadhodil jsem náhle, abych to delší ticho přece jen narušil. Docela mě zajímalo, zda se bude k nějaké smečce přidat. Daén nebyla tou jedinou, ovšem předpokládal jsem, že do Chaosu se nepřidá a vlastně jsem nevěděl, zda nějaká nová smečka vznikla. Věděl jsem jen o Chaosu a Zlaté, ve které jsem nebyl a znal jsem jen to vlče, které jsem před dávnější dobou potkal, které mi pak zmizelo z dohledu. Jinak jsem další členy vlastně neznal.

→ Tajné ostrovy

← Křišťálové jezero

Souhlasně jsem přikývl. Měla pravdu, tady pořád bylo něco k vidění. Někdy více zajímavé, někdy méně, ale pořád tu bylo co objevovat. I já sám jsem měl pořád co dělat. Vlastně i teď jsem objevoval místa, která jsem neznal a mohl je tak poznávat, ještě ke všemu s takovou milou společností. Při této myšlence jsem se krátce na Sachi obrátil a věnoval ji úsměv.
Sice ze sněhu jsem se nenapil tak, jak by to bylo z jezera, ale v tuhle chvíli mi nic nezbývalo. Hnědá vlčka šla po mém vzoru a udělala totéž. Ač nebylo horko, cesta nám energii ubírala a tu jsme museli někde dohnat, ať už srnou, nebo vodou.
Pomalu jsem se dostali na louku, kde jsem se zastavil a přemýšlel, jakým směrem se vydat teď. K lesu. Rozhodl jsem se. Ten jsem tuším prozkoumaný neměl a rád bych ostrovy znal pořádně. Ještě když jsem byl zdejší.
Zajímalo mě, kam se Sachi vydá po našem rozloučení. "Co asi jiného no," pokrčil jsem rameny. "Ale... naše rozloučení ještě počká, máme plány," zazubil jsem se, abych myslel na něco pozitivnějšího. "Tak jdeme," zavelel jsem a mířil ke stromům, které se před námi tyčily.

→ Les U Mostu

← Nerovy vodopády

Máchl jsem spokojeně ocasem a vzdaloval se od vodopádů. Těšilo mě, že Sachi chtěla ukázat další místa. "Je tedy pravda, že ač jsem se tu narodil, všechny neznám. Přijde mi, že ostrovy se pořád nějak mění," přiznal jsem vlčici a rozhlížel se. Zrovna tohle místo jsem znal. Měl jsem docela i žízeň, ale jezero bylo pokryté ledem. Na druhou stranu jsme tu měli dost sněhu, který jsem si nabral do tlamy, chvíli nechal ho nechal rozpustit a pak polkl. Sice to nebylo ideální, ale aspoň něco, no ne?
Ošil jsem sebou, když do mě žďuchla. Ne proto, že by mi to bylo nepříjemné, ale nečekal jsem to a na dotyky jsem zas tak zvyklý nebyl. Přesto to bylo vlastně příjemné. "Koukám. Vlastně oba dva," též jsem se zasmál a pohodil hlavou. "Myslím, že tohle se mi ani předtím nikdy nestalo," doplnil jsem. "To ano. A kdo ví, co se nám cestou ještě přihodí... Ne tedy, že bych chtěl přivolávat něco špatného, spíše naopak." Nebránil jsem se nějakému příjemnému zpestření.
Věděl jsem, že se nejspíše pak budeme muset rozloučit, ač vlastně nerad, se Sachi mi bylo fajn. "Vím, že to tu moc neznáš, ale co budeš dělat pak?" optal jsem se zvědavě. Vlastně jsem nevěděl, co tu noví ostrované dělali, když to tu neznali a nevěděli co a jak.

→ Luka