Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Potom, co jsem se dobře vyspal, jsem se probudil vedle Sachi, která se na mě tiskla. Byl jsem zmatený a šokovaný. Pamatoval jsem si všechno, co jsem jí řekl a teď jsem nevěděl, jak se mám vlastně cítit. Nevěděl jsem ani, co jí mám říct. Třeba se mi to opravdu jen zdálo, na druhou stranu, když ležela u mě, nepřišlo mi to moc jako sen. Zavrtěl jsem hlavou a nervózně vyčkával na to, až se vlčice probudí.
Její probuzení bylo dosti... Živé. Vyjekla a odskočila ode mě. Zastříhal jsem ušima, které jsem mírně stáhl k hlavě. Byl jsem v rozpacích a to nešlo rozhodně přehlédnout.Co mám vlastně teď říct? Došly mi slova a já nevěděl, jak se k ní teď chovat. Sachi se za svou reakci omluvila. Nedivil jsem se, také jsem nevěděl prvně, zda se odtáhnout nebo ne. "Um... V pořádku," odvětil jsem stydlivě a sklopil oči k zemi. Hnědá vlčice se snažila navázat nějakou normální konverzaci. "Jo... Dobře, co ty?" optal jsem se nazpět. "Já... Nevím, co to do mě vjelo. Nejspíše se zdejší bohové nudí. Já jen... Nerad bych, aby sis to celé nějak špatně vyložila a pokud jsem řekl něco, co ti bylo nepříjemné, tak se omlouvám," vysoukal jsem ze sebe. Mohli jsme to nechat plavat, ale nemohl jsem. Musel jsem tohle říct.

Usnul jsem jako malé kotě vedle Sachi, která si nakonec lehla vedle mě. Spalo se mi dobře a prospal jsem i zbytek noci. Probudilo mě až ráno, když začalo svítat. Rozlepil jsem zlatavá očka a zívnul. Bylo tu ticho a klid. Očima jsem sjel k mému boku, kde byla schoulená Sachi. Zmateně jsem na ni pohlédl. Všechno bylo jinak. Co se to stalo? Vytřeštil jsem nechápavě oči a rozhlédl se kolem. Pamatoval jsem si každičké slovo, které jsem pronesla a i každičké slovo, které pronesla ona. Jenže ono silné okouzlení bylo fuč a já teď nevěděl, jak se mám vlastně zachovat. Věděl jsem, že dělat, že se nic nestalo, byl holý nesmysl. Ale co jiného? Přemítal jsem nad možnostmi, které bych mohl říci. Naštěstí jsem měl ještě čas, protože se zdálo, že hnědá vlčka stále spí.
Nechtěl jsem ji budit tím, že bych se zvedl a poodešel od ní, ale zároveň jsem se necítil zrovna komfortně když jsem nevěděl, jak je na tom ona sama. Bylo to snad kouzlo, které na nás dopadlo? Nebo... nezdálo se mi to celé? Nedokázal jsem to teď rozlišit a nezbývalo mi asi nic jiného, než vyčkat na Sachi až se probudí. Buď bude stejně zmatená jako já, nebo mě utvrdí v tom, že se mi to jen zdálo.

Valentýn 12

Najednou vše utichlo. Byli jsme tu jen my dva a užívali si jeden druhého. Cítil jsem se jak v sedmém nebi. Občas nebylo třeba slov, ale stačilo si užívat atmosféru a přítomnost toho druhého. Což jsem momentálně dělal. Na tváři mi hrál spokojený a blažený výraz. Přivřel jsem spokojeně oči a nasával její krásnou vůni. Bylo mi s ní tak moc dobře. Nemohl jsem uvěřit, že se to dělo. Že jsem našel někoho, s kým je mi tak nádherně. Věděl jsem, že je to ona, se kterou chci strávit celý zbytek mého života. Nehodlal jsem ji z mého objetí jen tak pustit. Chtěl jsem ji mít po mém boku. Jakkoli jsem se cítil předtím ohledně někoho, tohle bylo diametrálně jiné. Tohle byla opravdová láska.
Najednou byla tma a já si ani nevšiml, kdy to vlastně přišlo. Očima jsem pohlédl na nebe, poseté zářivými hvězdy. Pousmál jsem se. Tohle jen dovršilo naši příjemnou atmosféru. "Skoro jako ty," odvětil jsem a věnoval jí úsměv. Chvíli jsem mlčky sledoval nebe a sem tam pohlédl na Sachiné oči, ve kterých se odrážela ta nádherná podívaná. Následně jsem se odtáhl, ulehl na zem a pohlédl na Sachi, která odsouhlasila spánek. Kamkoli si nakonec lehla, řekl jsem jen: "Dobrou noc, má nejmilovanější." Rázem jsem usnul jako vlče.

// Za mě asi konec?

Valentýn 11

Zamával jsem spokojeně ocasem. Těšila mě její radost. Chtěl jsem ji splnit to, co jí na očích uvidím. Sice nejsem schopný splnit všechno, ale v tuhle chvíli jsem si to neuvědomoval. Myslel jsem, že dokážu snad všechno. Tak moc jsem byl okouzlený. Bodejď by ne, však je krásná, úžasná, milá, přátelská... Prostě dokonalá. Opravdu jsem si nemohl přát lepší vlčici, než byla právě Sachi. Na tváři mi hrál celou dobu úsměv od ucha k uchu a celou dobu upíral zraky na její maličkost. Byl jsem táák zamilovaný.
Byl jsem rád, že mou minulost přijala takovou, jaká opravdu byla a nevyčítala mi nic, nekoukala na mě skrz tlapky. To mě utvrzovalo v tom, že je to ta pravá. Ne každý je schopný se smířit s minulostí toho druhého, ale minulost je čas minulý a to by nemělo hrát takovou roli. Největší smysl by mi to dávalo v případě vraždy nebo tak něco, což já jsem na svědomí naštěstí neměl.
Ani jsem si nevšiml, že je tma. Tak celý den rychle utekl až k neuvěření. "Nepůjdeme si lehnout? Spolu?" navrhl jsem a usmál se na ni. Chtěl jsem se k ní přitisknout, přitulit a jen s ní být. Vzhlédl jsem k nebi, které bylo jasné a hvězdy nádherně zářily. "Podívej na to!" řekl jsem užasle a na chvíli sklopil oči k ní a jemně ji olízl na tváři.

Valentýn 10

Spokojeně jsem přikyvoval na její slova. Měla vlastně pravdu. Nezáleželo na tom, jak náš budoucí úkryt bude vypadat, hlavně že tam budeme spolu. To bylo to podstatné. "Máš pravdu, co na tom sejde, jak to bude vypadat. Ale květiny ti doručím!" zazubil jsem se na ni a hravě do ni šťouchl čenichem. Byl jsem šťastný jako blecha.
Začal jsem vyprávět o sobě, což mi nebylo zrovna nejpohodlnější. Ne že bych se před Sachi styděl, to vůbec ne, jen jsem na to nebyl zvyklý. Ovšem co bych pro ni neudělal. Při mých slovech mi oklouzla dvě krásná slůvka. Stáhl jsem jemně uši k hlavě a pohledem uhnul do strany. Její dojetí a její následující slova mě utvrdila v tom, že to, co jsem řekl, bylo správné. Na tváři se mi opět objevil nadšený výraz. "Sachi!" zvolal jsem šťastně a přitulil se k ní. Byla to ta nejbáječnější vlčice, kterou jsem mohl potkat. Fakticky.
Potěšilo mě, že mě nesoudila za nepartnerská vlčata, cítil jsem, že tu pro mě je, aniž bych se musel před ní cítit nějak špatně za mou minulost. Opravdu to byl skvělý pocit se někomu odhalit a nebýt za to souzený. Také jsem na oplátku chtěl vědět něco o ní. Jak se rozpovídala, sem tam jsem pokýval hlavou, aby věděla, že ji poslouchám. Jak jsem si ji vyslechl, utvrdil jsem se v tom, že ona je ta pravá s kým chci zůstat. Uculil jsem se na ni. "Jsi fakticky skvělá," prohodil jsem a jemně ji olízl na čenichu.

Valentýn 9

Ještě stále jsem si užíval její blízkost. Moc se mi to líbilo a nechtěl jsem, abychom se od sebe odtáhli, přesto jsem v hloubi duše věděl, že takhle fungovat nejde. I kdybychom chtěli. "Ano. Domov. Máš nějakou představu, jak by náš domov měl vypadat? Jeskyně se světýlky? S jezírkem. Nebo snad s vodopádem? Květiny kolem? Jen si řekni. Splním ti tvá přání!" básnil jsem nadšeně o našem budoucím úkrytu. Moc jsem se těšil, až náš domov budeme hledat a zvelebovat si ho dle našich představ.
Chtěla mě poznat. Já chtěl poznat ji. Znali jsme se krátce a bylo pravdou, že jsme o sobě reálně nic moc nevěděli. Na druhou stranu jsem měl pocit, jako kdybych ji znal odjakživa. Nedokázal jsem tyhle pocity pojmenovat. "Co mám rád? No... jednoznačně miluju tebe," řekl jsem jako kdyby se nechumelilo a chvíli na to mi došlo, co jsem to řekl. Snad bych se teď červenal, kdyby to šlo přes kožich vidět. Hlasitě jsem polkl a pohlédl jí do dvoubarevných oček. Nejistě jsem pokračoval dál. "Rád se procházím, objevuji nová místa. Taky rád sleduji noční oblohu," mluvil jsem a přitom pohlédl na nebe, které bylo černé a zatažené. Hvězdy s měsícem jsem neviděl a obával jsem se, že dnes v noci ani neuvidím. Škoda. "Nesnáším vlky, kteří ubližují nevinným a slabším. Ty nemohu vystát," zakabonil jsem se nad tím. "A... miluji svou rodinu, bohužel otec se sestrou jsou mrtví a matka odešla pryč. Pryč s mou dcerou Anemon. Někde po ostrovech by se měl nacházet můj syn, Faust. Ovšem abych ti to vysvětlil," obával jsem se její reakce na mé potomstvo. "Stalo se to neplánovaně, nějaká magie. Nechtěl jsem to. Ne tak, jak se to stalo," zastyděl jsem se. Bylo zvláštní o sobě mluvit, často jsem to nedělal, ale Sachi jsem to říci chtěl. "Chci poznat i já tebe," řekl jsem s prosíkem a žďuchl do ni čenichem.

Valentýn 8

Ač jsme v jednu chvíli oba mlčeli, byly to přesto krásné chvíle. Není nutné stále mluvit, abychom si onu přítomnost užívali. Já jsem si ji vychutnával všemi doušky. Měl jsem stále zavřená očka a jen naslouchal jejímu tlukotu srdce a dýchání. Její vůně byla omamná. Stále jsem ji nasával a přitom spokojeně mručel. Kdybych býval kočka, jistě bych spokojeností vrněl a nedokázal přestat. Kdepak si celou dobu byla má milá. Čím déle jsem se Sachi byl, tím jsem pomalu zapomínal na všechno kolem, včetně Anakhi a Vidara, kteří pro mne též znamenali hodně. Myslel jsem si, že stejně jako Sachi právě teď, jenže se Sachi to bylo jiné, snad kdyby opravdovější? Možná. Tak či onak, věděl jsem, že tohle je to ono. Alespoň jsem tu v tuhle chvíli tak vnímal.
Pomalu jsem ze sebe soukal další pocity. Měl jsem hnědou vlčku rád, víc než rád a chtěl jsem jí to říct, ale nedokázal jsem se pořádně vymáčknout. Ulevilo se mi, když Sachi řekla, že ví, jak to myslím. Zároveň jsem z toho byl vlastně ještě víc nervóznější, protože jsem nevěděl, zda to má stejně. Avšak její další slova mě utvrdila v tom, že to co jsem začal říkat, bylo správní. "Ach Sachi... má milovaná Sachi," vydechl a pohlédl jsem na ni jako zamilovaný ňouma. Což jsem vlastně byl, tudíž označení bylo správné. "Vidím to stejně. Nepotřebuji k životu nic jiného než tebe. Ať jsme kdekoliv, hlavně že budu mít tebe po svém boku. Najdeme si úkryt, kde budeme spolu žít. Navždy." Podal jsem návrh, který jsem chtěl zrealizovat co nejdříve, ale nechtělo se mi Sachi od sebe odtrhnout, chtěl jsem být stále v tomto objetí.

Valentýn 7

Nechtěl jsem ji z mého objetí pustit. Bylo to přespříliš příjemné. Nasával jsem její vůni a užíval si přítomného okamžiku. Nechápal jsem, že se tohle vůbec děje. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ach Sachi, ty jsi mé štěstí. Na tebe jsem celičký život čekal! Usmíval jsem se jak měsíček na hnoji.
Zastříhal jsem ouškama. "Mám to stejně. Kohokoli jsem měl rád, teď zjišťuji, že to nikdy nebylo to pravé pro mě. Ty jsi ta pravá, koho mám mít po svém boku," zašeptal jsem ji do ouška a stále měl položenou hlavě na té její. "Ale neboj se nic, už jsme spolu, že je dobře," usmál jsem se a zavřel očka. "Přesně tak. Jak říkáš, důležité je, že jsme spolu. A to se nezmění. Už ne. Nepustím tě, nikdy," mlaskl jsem spokojeně. Mávl jsem radostně ocasem, když se ke mně namáčkla blíže. "Sachi..." vydechl jsem jen.
"Též tě mám moc moc rád, ty moje štěstíčko!" opět jsem zašeptal. "Víš..." znervózněl jsem lehce a hlasitě polkl. "Mám tě asi víc rád, než rád..." nevěděl jsem, jak jinak jí to říci. No. Co dál? Nad tím jsem doposud nepřemýšlel. "Kamkoli. Hlavně, že budeme spolu. Na tom záleží," odvětil jsem. Bylo něco důležitějšího? Nebylo.

Valentýn 6

Měl jsem na tváři úsměv od ucha k uchu, jinak to ani nešlo. Byl jsem tak spokojený, nedokázal jsem všechny ty pocity uvnitř mě pojmenovat. Odehrávalo se toho tolik, neuměl jsem udržet jedinou myšlenku. Měl jsem jich tolik, ale všechny byly krásné a spojené se Sachi.
Přikyvoval jsem na její slova. Krásně se to poslouchalo! "Ano. Celou tu dobu jsem čekal na tebe, aniž bych to věděl. Ty's mi měla přijít do cesty, ty jsi byla ta, kterou jsem měl potkat!" Mával jsem ocasem a stále se usmíval. Byla tak pěkná, moc hezky se na ni dívalo. Její hlásek byl přespříliš příjemný a nemohl jsem se jím nabažit. Tolikrát jsem si myslel, že jsem tu k ničemu, že mě nečeká už nic pěkného, ale opak byl pravdou. Nejspíše jsem se musel dostat na úplné dno, abych se mohl dostat na samý vrchol.
Zazubil jsem se. "A já jsem jen tvůj. Napořád," uculil jsem se a dotkl se jejího světlého čumáčku. Užíval jsem si to celými doušky, nechtěl jsem, aby tohle někdy skončilo. Zahřálo mě, když se ke mně přitulila. Spokojeně jsem vydechl a položil si tlamu na její hlavu mezi uši. "Mám tě moc rád, ani nevíš jak," zašeptal jsem. Její objetí mě úplně pohltilo, nic jiného jsem kolem sebe nevnímal, jen její tlukot srdce, dýchání, vůni, hlas... Pohltila mě ona. Jen ona.

Valentýn 5

Mohl jsem být šťastnější? Nikoliv. Víc už to nešlo. Nemohl jsem být víc šťastnější, když jsem měl po boku Sachi, která se ze sekundy stala tím nejdůležitějším v mém životě. Nečekal jsem, že tohle někdy zažiju, že mě to pohltí a nebudu se z toho chtít nikdy dostat. Kde jsi jen celou dobu byla? Čekal jsem na tebe taaak dlouho. Zamrkal jsem na ni blaženě a nespustil z ní oči.
Horlivě jsem přikyvoval. "Ano, ano. Byli jsme pro sebe stvoření a konečně jsme se potkali. Po takové době mohu být šťastný. Šťastný s tebou. Ach...," vydechl jsem a olízl si čenich. "Všechno, co se nám stalo v životě, se stát mělo. Mělo se to stát, abychom se my dva mohli potkat!" Co bych dělal, kdybych ji nepotkal? Kde bych teď byl? A hlavně kým bych bez ní byl? Nemohl jsem nad tím přemýšlet, jistě bych byl troska, která se potácí po okolí. Ovšem tomu byl konec. Měl jsem ji. Navždy.
Všechny ty pocity mě pohltily, možná až příliš. Měl jsem růžové brýle a nehodlal si je sundat. Za žádnou cenu. "Jsem ten nejšťastnější vlk na celých ostrovech. Ne... Na celém světě. Kdepak! V celém vesmíru. Ty jsi můj vesmír, Sachi!" vylíčil jsem, nebyl jsem si jist, zda to dávalo smysl, ale to mi bylo jedno.
Jakmile se přiblížila dostatečně blízko, cítil jsem její čumáček na tom mém. Zamával jsem ocasem. Mnou projelo horko, šimralo mě ještě víc v břichu, myslel jsem, že se snad začnu vznášet. "Ach Sachi, moje nejmilovanější. Ani já tebe za nic neopustím. Nikdy. Chci s tebou opravdu být na věky věků," pronesl jsem a objal ji. Zabořil jsem tlamu do její srsti na krku a přivřel oči.

Valentýn 4

Celý jsem se zachvěl štěstím, když mi oznámila, že spolu zůstaneme. Tato slova byla tak nádherná a krásně se poslouchala. Nechtěl jsem nic jiného, než zůstat s ní. Navěky! Sachi byla skvělá, krásná, rozuměli jsme si. Měla všechno, co bych si mohl přát. Spokojeně jsem se na ni usmál. "To jsem moc rád. Rád s tebou budu. Navždycky!" pronesl jsem horlivě a zamrkal na ni zlatavýma očima. Nemohl jsem se vynadívat.
Opravdu jsem měl pocit, že konečně žiju a neutápím se. Dodala mi nový dech, novou chuť do života. Šel bych s ní až na samý konec světa. Takhle krásně jsem se cítil. "Ach Sachi..." vydechl jsem a uculil s na ni. "Tohle byl osud. Potkat se. Mi tě snesli z nebe, jak úžasná jsi!" pronesl jsem a udělal k ní krok blíže.
Doufal jsem, že tohle nikdy už neskončí. Chtěl jsem, aby tohle takhle zůstalo napořád. Ty pocity... Stále hřály. Cítil jsem se bezpečně, chtěný. Nemohlo to přestat, co bych si pak počal? Bál jsem se, že když tohle všechno vyprchá, přijdu o ni. Že cokoli tohle bylo, byla jen pouhá iluze a pokud odezní, bude se zas cítit sám.
Zvážněl jsem. Opravdu jsem nemohl přijít o dalšího milovaného vlka. Nemohl jsem. Zničilo by mě to. "Bojím se. Bojím se, že zmizíš a už tě nikdy neuvidím... Jako moje celá rodina. Nedokážu už zažít tu bolest ze ztráty, prožil jsem ji tolikrát, že další by mě zničila," povzdechl jsem si.
Těšilo mě, že se mnou hnědá vlčka chtěl zůstat. Jistým způsobem mě to uklidňovalo. "To jsem moc rád," odvětil jsem již s úsměvem a jak ona, tak i já udělal krok blíže. Chtěl jsem ji mít celou u sebe a už ji nikdy nepustit.

Valentýn 3

Usmál jsem se. Potěšilo mě, že souhlasila s mým návrhem. Už jsem se těšil, až lesík v létě navštívíme. Pravdou bylo, že to bude docela za dlouho, přeci jen teď jsme tu měli zimu. Ovšem věřil jsem, že to rychle uteče, nebo že se uvidíme ještě předtím. To bych rád.
Jakmile jsme oba dokašlali, nastaly krásné chvíle. Stále jsem nedokázal ten nával pocitů vstřebat, nechal jsem se tedy jimi unášet. Nechal jsem všechno kolem za hlavou a soustředil se jen a pouze na Sachi. Dívalo se na ni krásně, nemohl jsem od ní odtrhnout zlatavé oči, nemohl jsem se vynadívat. Na tváři mi hrál blažený úsměv a sem tam jsem spokojeně mávnul ocasem.
Její slova mě zahřála u srdce. Krásně se to poslouchalo. Hltal jsem každičké slovo, které vypustila z tlamičky, krásné tlamičky. "Tak se loučit nebudeme. Zůstaneme spolu," řekl jsem náhle a bez rozmyslu - to mi ale bylo jedno. "Ach Sachi... Taky je mi s tebou tak báječně. Jsem rád, že jsme se potkali. Víš, s tebou jsem se za tu dobu cítil opravdu živý. Jako kdybys smyla všechny šrámy na srdci!" mluvil jsem jako otevřená kniha. Nechtěl jsem nic zatajovat, musel jsem jí říct úplně všechno.
Spokojeně jsem vydechl. "Sachi... Já doufám, že tě neztratím. Nemůžu ztrati nikoho dalšího," pronesl jsem a přešlápl na místě. Byl jsem z toho všeho nervózní a v břiše mi lítalo snad několik tuctů motýlků. Šimralo to, ale líbilo se mi to. "Chci, abys se mnou zůstala. Moc si to přeju," žadonil jsem jako malé vlče, nedokázal jsem si představit, že by mi zmizel z očí. Nešlo to.

Valentýn 2

Nadhodil jsem docela náhodnou otázku ohledně ovoce. "Rozumím. V tom případě sem v létě zajdeme a ochutnáš, co ty na to?" navrhl jsem další plán s úsměvem. Ne každému ovoce pochopitelně chutnalo, ale zkusit se má snad všechno, no ne? Já když mám příležitost, rád si bobule dám. Změna je to příjemná.
Náhle jsem se rozkašlal a neměl jsem ponětí proč. Rozhodně to nebylo příjemné, škrábalo to, ale nakonec to po chvíli ustalo. Najednou jsem se cítil... zvláštně. Zvláštní pocit na hrudi a všechno mi přišlo najednou veselejší, růžovější. Neměl jsem nejmenší ponětí, kde se tohle tak z čista jasna vzalo, ale líbilo se mi to. Byl jsem snad omámený? Možná. Tak či tak mi to v tuhle chvíli bylo šumafuk.
Velice mě zahřálo u srdce, když souhlasila s tím, že mě doprovodí. "Budu moc moc rád," vypadlo ze mě. Chvíli na to se rozkašlala i Sachi, ovšem po chvíli na mě upřela pohled a já snad jako kdybych se na místě rozpustil. Ne, roztál jak ten sníh. Upřeně jsem hleděl do jejích krásných očích. "Sachi... Nechci se s tebou loučit. Jsem s tebou rád," vyhrkl jsem opět, ale bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, co si o tom myslí, jen jsem chtěl být v její přítomnosti a koukat se na ni.

Valentýn 1

Procházel jsem mezi stromky a tu a tam se ohlédl na Sachi. Nedokázal jsem si moc představit, jaké to je, se ocitnout tady, kde je hodně věci jinak než jinde, všudypřítomná magie, bohové a nevím co všechno za další překvapení. Byl jsem si ovšem jist, že to musel být jistým způsobem šok. Asi jsem byl i rád, že já se tu narodil a byl na většinu z toho zvyklý.
Jak jsem koukal po stromkách napadla mě jedna otázka. "Máš ráda ovoce?" zeptal jsem se a rozhlédl se po ovocných stromcích, kterých tu bylo tedy dost. Já sám jsem si rád dal borůvky, maliny, bylo to fajn osvěžení od masa, které jsem jedl pořád. Rozhodně bych ho neměnil, ale zpestřit si to bylo rozhodně fajn.
"Tak to jsem rád," odvětil jsem s úsměvem. Zdálo se, že mě Sachi nechce víc zdržovat. Loučit jsem se nechtěl. "Jestli se ti chce, můžeš mě doprovodit, případně se můžeme rozloučit," navrhl jsem.
Vůbec jsem si nevšiml růžového obláčku, který nám plul nad hlavami. Asi by se jen tak nepřehlédl, kdybych koukal výš. Nevšiml jsem si ani třpytek, které se z něj snášely. Ty se mi podařilo vdechnout a já se rozkašlal a že to nebyl příjemný kašel. No co to- Dokašlal jsem a najednou se cítil jinak. Jako kdybych snad Sachi viděl v trochu jiném světle než doposud. Ty pocity jsem částečně znal, ale nechápal jsem, kde se najednou vzaly. Asi mi to ale bylo jedno. Pohlédl jsem na Sachi jako ňouma, který se poprvé do někoho zakoukal.

← Mlžná džungle

Jakmile jsem se k Sachi vrátil, hned jsem jí povykládal, co jsem viděl a zažil. Sic jsem byl na zvláštnosti ostrova docela zvyklý, tohle jsem nevěděl, že tu je. Nejspíše to bylo užitečné, když jsem se cítil silnější. "Jo, není to jednoduché, co ti připraví za úkoly, ale nejspíše to stojí za to," pousmál jsem se máchl ocasem. Chápal jsem, že se jí tam teď nechtělo, přeci jen jsme dováděli ve vodě, kde nám pak nebylo nejtepleji a teď jít ještě někam trénovat.
Oba jsme odtud chtěli už jít. "To má, spousta míst tady na ostrovech má zvláštní energii. Časem si zvykneš a nebudeš to ani tak vnímat, bych řekl," pokrčil jsem rameny a šel vpřed a snažil se opět nezakopnout o liánu nebo kládu. Dařilo se mi to, asi ten šedý vlk mě něco přeci jen naučil. "Rozumím, ale neboj, nenechal bych tě tu napospas liánám a kdo ví čemu ještě," zazubil jsem se na ni a pomalu vycházel z džungle.
Před námi se rozprostřel lesík, který byl už zase pokrytý sněhem. Zdálo se, že tu rostou ovocné stromy, ale na sladké ovoce si budeme muset ještě nějaký ten měsíc počkat. "Vidíš, magie," zavtipkoval jsem. "Je ti už tepleji?" zajímal jsem se. Mě samotnému už tepleji bylo, docela jsem se u Mistra zahřál, ač teda z toho teplého prostředí přejít zas do zimy rozhodně nebylo nejpříjemnější.