Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ještě chvíli jsem tuhle celou situaci rozdýchával. Nevím, proč přesně mě to tak pobavilo, ale stalo se. Zavrtěl jsem ještě pobaveně hlavou a z lehu jsem se přesunul do sedu a hleděl na vodopád, který se před námi rozprostíral. "Nebo je to kombinace obou," poznamenal jsem pobaveně. Nechápal jsem, jak se nám mohlo podařit spadnou oběma. Chvíli jsem mlčky hleděl na padající vodu a pak se ohlédl na Sachi.
Těšilo mě, že se jí vodopády líbily. Pousmál jsem se a máchl ocasem. "Tak to mě těší," řekl jsem jen a pak se zvedl ze země. "Půjdeme dál? Ještě jsou tady nějaká místa, která můžeme projít, než se budu muset vrátit," nadhodil jsem a otočil se k vodopádům zády. Neměl jsem konkrétní plán, spíše jsem to nechával na tom, kam nás tlapy dovedou. Na druhou stranu jsem nechtěl jít moc daleko, věděl jsem, že se musím na území také ukazovat. "Pád do sněhu byla podle mě třešnička na dortu na celé téhle výpravě," řekl jsem pobaveně a pomalu se vzdaloval od vodopádů pryč.

→ Křišťálové jezero

Vážně jsem byl rád, že jsme se z katakomb vyhrabali a ještě ke všemu v pořádku. Jakmile jsme byli v jeskyni, hledal jsem skulinu, kterou bych mohl prolézt na druhou stranu vodopádu, což se mi i docela rychle podařilo. Tlapy jsem měl mokré a jak jsem procházel kolem závoje vody, tak ten mě také ohodil.
Nemotora. Přesně tak bych se teď popsal. Jak jsem šlápl na sníh, podklouzlo mi to a já se natáhl na zem. Jak jsem dopadl, sníh kolem mě se rozvířil a několik sněhových vloček přistálo i na mém těle. Sachi na mě promluvila, chtěla komentovat mou kreaci, ale i ona se natáhla hned vedle mě. To vedlo k výbuchu smíchu. Smál jsem se opravdu nahlas. Z nějakého důvodu mě takhle situace hodně pobavila. "No-," chtěl jsem něco říci, ale musel jsem se nejdříve uklidnit. "Koukám, že jsme šikovní oba dva," pověděl jsem nakonec k hnědé, když se mi podařilo se uklidnit a přestat se tak moc smát. Bylo to opravdu po hodně dlouhé době, co jsem se takhle zasmál a musel jsem říci, že to byl velice příjemný pocit.
Překulil jsem se na bok, břichem směrem k mé společnici. "Tak tyhle vodopády jsem ti chtěl ukázat," pověděl jsem již relativně klidně. "Co na ně říkáš?" optal jsem se a pohlédl jejich směrem. Líbily se mi.

← Katakomby

Pobaveně jsem se zasmál nad její poznámkou. „To já rozhodně taky, to ti povím. Ale i tady máme moc pěkná místa a pak taková, jako jsou tyhle katakomby,“ odvětil jsem a pokračoval jsem dál. Už abychom vylezli.
Vody přibývalo a bylo to znát, měl jsem nohy už dost mokré. To bylo vlastně dobré znamení, pokud se něco za tu dobu nezměnilo, ale neměl jsem takový pocit. „Jo, už se opravdu blížíme,“ řekl jsem zvesela a mávl ocasem. Už jsem viděl světlo a po několika krocích jsem konečně z té temné chodby vylezl a mohl se nadechnout čerstvého vzduchu, což bylo velice příjemné.
Nacházeli jsme se v jeskyni za vodopádem. Bylo tu dost hlučno, takže pokud z dálky Sachi něco říkala, nejspíše jsem ji nezaslechl. Počkal jsem tedy až taky vyleze z katakomb. „Jsme tu, ale z téhle strany to není tak pěkné,“ prohodil jsem zvýšeným hlasem a hledal skulinu po stranách, kudy bychom mohli vylézt ven. Naštěstí nebylo tak těžké ji najít a rozešel jsem se po pravé straně vodopádu a za chvíli byl venku. Mrzlo a hodně, naštěstí já byl relativně zvyklý na ostrovní počasí. Jak jsem se rozhlížel, sklouzla mi tlapa a já se natáhl jak široký, tak dlouhý do sněhu. Zafuněl jsem a zavrtěl hlavou.

← Rokle

Zaplul jsem do další jeskyňky a doufal, že tahle ta to bude správná. Chvíli jsem dumal a rozhlížel se, ale byla tu tma a na krok nebyla ani vidět. Myslel jsem, že jsme opět zabloudili, ale hniloba, která se tu linula mě přesvědčila o opaku. Šli jsme správně, ač Sachi si mohla myslet, že zase bloudíme. „No je to místo, které je rozhodně hezčí než tohle,“ ubezpečil jsem ji a šel dál temnou chodbou. I když jsme postoupili dál, žádná světla tu nebyla. Nezbývalo nám tedy nic jiného než se řídit sluchem a čuchem, ač ten chudák teď musel trpět. Rozhodně to tady nevonělo.
„Sice to nevypadá, ale jdeme správně,“ ujistil jsem hnědou. Kdo ví co si myslela. Třeba že ji vedeš někam do záhuby, zamorduješ ji a její tělo necháš na tomto místě ležet. I tohle si mohla myslet, ale rozhodně tohle nebylo v mém plánu, chtěl jsem se dostat k vodopádům, které by se měly nacházet za touto chodbou. „Myslím, že se pomalu blížíme na konec,“ informoval jsem vlčici. Vody, která tu všude kolem byla, začínalo přibývat a to znamenalo, že bychom měli už být u oněch vodopádů.

→ Nerovy vodopády

← Nejvyšší hora

Úspěšně jsme prošli kolem hory, která snad byla z těch nejvyšších, které jsem tady na ostrovech za ta léta mohl potkat. Přišlo mi, že se ostrovy neustále měnily, pořád jsem objevoval nová a nová zákoutí a to mám pocit, že jsem snad prošel skoro celé ostrovy, ale nejspíše jsem se mýlil a mám toho ještě dost co dohánět.
Pomalu jsem scházel níž a níž a dával pozor na to, kam šlapu, nerad bych skončil někde dole se zlomeninami. Nebyl to zrovna ideální terén, ale pokud mě má mysl nešálila, měl jsem tušení, kde můžeme nakonec vylézt. „Dávej pozor,“ upozornil jsem mou hnědou společnici a šel jako gentleman první, abych případné nebezpečí schytal já. „Pokud se mi podaří najít vchod, vyjdeme na hezké místě,“ hlesl jsem k Sachi a ohlédl se na ni, zda je vše v pořádku. Musel jsem hledat, sám jsem si přesnou jeskyňku nepamatoval, bylo to poměrně dávno a s Vidarem. Ne. Nemohl jsem nad ním přemýšlet a zavrtěl jsem jen hlavou, abych myšlenky na něj vyhnal.
„Tak tudy ne,“ řekl jsem polohlasem a obrátil se. Podařilo se i zahnout do špatné skuliny, která byla slepá. Nacházelo se tu mnoho jeskyněk, kde se jeden mohl ukrýt, ale já jsem potřeboval tu průchozí.

→ Katakomby

← Ostříž

Byl to zvláštní pocit se po tak dlouhé době rozpovídat o strastech života, které jsem stihl zažít. Za svůj život jsem dle mého skromného názoru přišel už o dost blízkých vlků a ani jedna z těch ztrát nebyla vůbec jednoduchá. Ani nefungovalo to, že s každou ztrátou to bude lepší a lepší. Vůbec ne. Nikdy to není dobré. Jak by taky mohlo? Zavrtěl jsem hlavou.
Přikývl jsem. „To máš pravdu, pravidla jsou důležitá a měla by se dodržovat, ale... Tohle pravidlo mi přijde zvláštní. Jak mohou Alfy čekat, že všichni členové smečky celý život budou na území? Nejde to. Já sám jsem se s tím nesetkal a jsi vlastně první, kdo mi to říká. A ano, sice tě za to potrestali, ale upřímně? Líbí se mi tvoje odhodlání a odvahu,“ pousmál jsem se na ni.
Rodiče svoje potomky milují i přes všechno, co se stane. Který rodič by své vlče nesnášel tak moc, že by šel s radostí proti němu? Nechtělo se mi tomu věřit. Ač já jsem měl rodiče hodné, kteří mě milovali celým svým srdcem, přestože jsem o oba přišel velice brzy.
Z pláně jsme se dostali k hoře, neměl jsem v plánu se na každém místě zastavovat, spíše jsem chtěl, aby Sachi plus minus věděla, jak to tady vypadá a co tu za místa máme, proto jsem pokračoval dál. O tomhle místě jsem ani nemohl nic říct, nic speciálního tady nebylo a já sám jsem takhle blízko hory byl prvně.

→ Rokle

Štěstěna nás doprovázela a dovedla nás k mrtvé srně, do které jsem se bez váhání pustil. Hlad jsem měl a moje velké tělo se potřebovalo pořádně najíst, přeci jen živit ho nebyla žádná legrace. "Tobě též," odvětil jsem s plnou tlamou masa.
Přikývl jsem. "To ano. Ovšem musím se přiznat, že já sám se jí neúčastnil. Zažil jsem... nevím, jak to popsat, ale osud mě od války zavedl a viděl jsem svou matku a...," začal jsem. Též jsem viděl své potomky, ale nebyl jsem si jist, zda je to něco, co bych chtěl rozebírat. Zas na druhou stranu, když jsem se nad tím zamyslel, sama Sachi mi toho o sobě řekla víc než dost. "Syna s dcerou," dořekl jsem. "Tedy, neviděl jsem je naživo, ale spíš jako takové obrazy. I takové věci se ti mohou tady na ostrovech stát," vysvětlil jsem. Sice je fakt, že Anemon jsem následně potkal i osobně, ale na krátkou chvíli. Bylo to celé zvláštní, Aristor si ji vzala s sebou, aniž bych věděl kam. Ovšem věděl jsem, že má matka se o ni dobře postará.
Poslouchal jsem dál její slova. Byl to zajímavý příběh, to jsem musel uznat. "Zákaz opustit území smečky? To jsi nemohla vůbec nikam a jenom jsi musela být na území? To je zvláštní pravidlo. Popravdě to se ti ani nedivím, že jsi chtěla zkoumat i to, co je za hranicemi," pousmál jsem se. Docela se mi ta její zvědavost líbila. "Myslím, že rodiče tě milují přes všechno, co se událo," odvětil jsem. "Půjdeme dál?" navrhl jsem, ale na odpověď jsem moc dlouho nečekal.

→ Nejvyšší hora

Též jsem se pustil do stopování snídaně. Byl napadnutý čerstvý sníh, takže ten nám to docel ztěžoval, pokud se tu nevyskytla potrava poté. "Cítíš to?" optal jsem se a šel za stopou. Měli jsme nejspíše štěstí. Prvně jsem čekal, že půjdeme lovit ušáky, ale zima nám přála a opravdu jsme našli čerstvě uhynutou srnu. Vypadala mladě, nejspíše tedy neuměla v tomhle nečasí fungovat. "Dobrou chuť," pronesl jsem s úsměvem a zakousl se. Sice již byl náš oběd vychladlý, ale neměnilo to jeho dobrou chuť.
To, že se dvě smečky neměly rády, mě ani nepřekvapilo. Sám Daén zažil nálet od Chaosu. "Jo, to asi není nic neobvyklého. Daénská smečka zažila taky válku s tím Chaosem, jak jsem o něm předtím mluvil," pronesl jsem. U těch smeček, o kterých Sachi vyprávěla, mi to dávalo víc smysl, ale Chaos to udělal jen z nudy, nic víc.
Naslouchal jsem jejímu vyprávění. Přišlo mi zajímavé, ač ne zrovna šťastné. Nechápal jsem stále, proč ji vyhnali. Chápal jsem pravidla, ale když o tom nevěděla, tak proč ji vyhánět? Nedávalo mi to moc smysl. "Nerozumím tomu. Sama jsi o tom nevěděla. Kdybys věděla a i tak pravidla porušila, dávalo by to větší smysl. Takhle tě vyhnat? Podlé. Jistě, pravidla jsou pravidla a někdo může říci, že jejich neznalost se neomlouvá... ale v tomhle případě? Dal bych ti třeba nějaké upozornění nebo tak něco, ale nevyhnal bych tě," řekl jsem svůj pohled na věc a dojedl polední kousky.

Přikývl jsem. Zrovna hnědá tohle dokázala zhodnotit asi lépe než já, když sama v horách žila a zároveň měla možnost delší dobu strávit i mimo ně. Já přes hory jen procházel případně tam přenocoval, každopádně jsem tam netrávil čas navíc.
Jakmile jsme dorazili na pláň, nabídl jsem Sachi jídlo. Já sám měl hlad a vlčice jistě taky. To mi potvrdila slovy a následně i zvukem, který se ozýval z jejího žaludku. "Výborně. Tak ulovíme nějakého ušáka. Těch je tu víc. Když budeme mít štěstí, možná narazíme na uhynulou srnu, která nezvládla zdejší počasí," řekl jsem. Sám za ta léta jsem tu viděl několik zvířat, která byla slabá a zemřela.
Zastříhal jsem ušima a stočil zraky na ni. "S další smečkou?" zeptal jsem se překvapeně. Že tam žila jedna smečka, budiž, ale další hned vedle? To jsem asi moc nechápal. Proč se neusadila někde v nížinách, v lese? Však by to pro život bylo mnohem lepší. Je ale fakt, že v horách je bezpečněji před napadením jinou smečkou. To jsem bral jako jednu z těch větších výhod. Vyloučili? Zamrkal jsem na ni zlatavýma očima. Nebyl jsem si jist, zda se mám na tento tenký led pouště, vzhledem k tomu že se zas tak moc neznáme. "Ah," vydechl jsem jen a tím ji nechal prostor k tomu, zda to sama rozvede či nikoliv.

← Les Alf

Chápavě jsem přikývl. "Nedivím se ti. Skaliska mi přijdou všechny stejný, raději lesy a louky, to mi přijde rozmanitější." Přeci jen v lese je toho víc k vidění než v horách, to samé na loukách.
Pomalu jsme vyšli z lesa a ocitli se ne pláni. "Tady se dá ulovit nějaký ten ušák, případně i srna," poučil jsem Sachi a rozhlédl se, zda sám ušáka neuvidím. "Nemáš hlad?" optal jsem se následně a začichal. Já sám bych i něco snědl. "Můžeme něco ulovit, kdybys chtěla," nabídl jsem.
Dle jejích slov opravdu nešlo o moc velkou smečku. Kolik členů vůbec měl Daén? Sám jsem netušil, ale mohlo to být kolem patnácti vlků, ač těžko odhadovat, když většinu z nich neznám. "Takže menší smečka v horách... No, v těch horách nebylo asi ani divu," pokrčil jsem rameny. Rád bych členy Daénu poznal, ale přišlo mi, že se pořád s někým míjím, nevím jak to vlastně vůbec dělám. A když na někoho narazím, tak to vlastně není člen smečky. Jako třeba právě tady Sachi.
Potěšilo mě, že mé dotazy ji neobtěžovali. "Jak to že jsi vlastně smečku opustila?" zajímal jsem se, sám jsem o tom nikdy neuvažoval, proto mě vlastně zajímalo, co vlka může vést k tomu, že se rozhodne domov opustit. Jistě, měl jsem několik tipů, ale Sachi mohla mít úplně jiný.

Při jejích slovech jsem přikyvoval. Život v horách jsem si nedokázal představit. Sice tady na ostrovech je hor požehnaně, nikdy jsem se v nich nezdržoval tak dlouho, že bych o nich mohl mluvit jako o domově. "To věřím. Naučit se svižně a obratně mezi skálami pohybovat není nic snadného. Vlastně obdivuji vlky, kteří žijí v horách," odvětil jsem. Já byl spokojený se životem v lese, na který jsem byl zvyklý od vlčecích let a neměl jsem potřebu zkoušet žít jinde. "Byla to velká smečka?" zeptal jsem se. Když se řekne smečka v horách, představím si spíše menší uskupení než třeba v lese.
Sachi jsem nabídl procházku po okolí. "Je pravda, že se pak budu muset zase vrátit, ale když se projdeme kousek, tak to vadit nebude," pousmál jsem se a pomalu se vydával z lesa pryč. "Jak dlouho jsi pryč ze smečky? Tedy... Omlouvám se, pokud příliš vyzvídám, když tak mě pleskni po čumáku," zavtipkoval jsem. Ne každému je příjemné dotazování na každou věc.

→ Ostříž

Nedivil jsem se. Kdo normální by se tam vůbec přidával. Jedině blázen nebo sebevrah. "To se ani nedivím. Tam se nepřidává někdo, kdo to má v hlavě v pořádku," pronesl jsem jen a k Chaosu se více nevyjadřoval. Nebylo vlastně víc co říct.
O mých zkušenostech se smečkou jsem se se Sachi podělil. Neměl jsem více zážitků z jiné smečky, jelikož jsem do Daénu patřil celý život. Nikdy mě vlastně ani nelákala myšlenka toho být tulákem. Když jsem chtěl být sám nebo se vzdálit od území, učinil jsem tak. Nikdy jsem ale neměl potřebu zmizet na delší dobu a chvíli se jen toulat. Asi jsem už přešel do věku, kdy nemám za potřebí nějaká velká dobrodružství. Taky tady už nějaký ten pátek strašíš.
Optal jsem se i hnědé, zda ona má nějaké zkušenosti se smečkou a její odpověď byla kladná. Zastříhal jsem ušima a vyslechl si ji, ač to byla velice kratičká odpověď. "V horách? Páni, to muselo být náročnější než v lese, ne?" Nedokázal jsem si představit, že by Daén sídlil v horách. Motat se mezi skálami to nebylo nic pro mě.
Už se krásně rozednilo. "Nechceš se porozhlédnout kolem?" navrhl jsem, potřeboval jsem se protáhnout, z toho ležení už jsem začínal být nějaký rozlámaný. A jistě by se hnědé hodilo dozvědět se o místním okolí.

Sachi zaujal Chaos. Nepřekvapilo mě to. "Jedná se o jakési uskupení vlků, kteří nemají nic lepšího na práci, než ubližovat ostatním," řekl jsem ve zkratce, ačkoliv tohle popsání bylo víc než jasné. "Přidávají se k nim jen cvoci a blázni," odfrkl jsem. Neměl jsem Chaos rád, ač přímo mně nikdo nic neudělal.
Také jsem hnědé řekl něco o Daénu, spíše o jeho historii. Co se týkalo přítomnosti, moc jsem toho sám nevěděl. Měl jsem docela problém se více zapojit, dřívávěji mi to nedělalo žádný problém, ale jak se změnilo vedení a složení smečky, ztrácel jsem o ní přehled, což bych vůbec neměl, ale stalo se. Nad jejími slovy jsem se pobaveně zasmál. "Sám tu jsem už poměrně dlouho a věřím, že ostrovy ještě déle. Takže Daén už nějakou tu historii má." Nad jejími dalšími slovy jsem se zamyslel. Měl jsem smečku rád, byl to můj domov, ač chvílemi se mi zdál příliš vzdálený. "To máš pravdu," pousmál jsem se a nemohl jsem si nevšimnout jejího delšího zamyšlení. "Ty máš zkušenosti se smečkou?" optal jsem se.

Usmál jsem se. "Tomu rozumím, kdo by stál o potíže. Kromě Chaosu," pronesl jsem a pokrčil rameny. Ten byl jediný, kdo o potíže stál a rád je vyvolával. Naštěstí jsem se dlouho s Chaosákem nesetkla. Nejspíše naposledy...? Ne. Nemám zdání. Byl jsem rád, nechtěl jsem se s nimi ani potkat. Většinou to nedopadalo dobře.
Sachi se zdála jako vlčice, která měla rozum. "To rozhodně. Ne vždy ale má na výběr," upozornil jsem hnědou. Sic si vlk může říkat, jak se jim nebude plést do cesty, ale ono se zapleteš a ani nevíš jak a kdy a proč. "Můžeš se chovat jak nejlépe dovedeš, ale i tak ti mohou podrazit tlapky... Ale jsem nejspíše zaujatý vůči nim," připustil jsem.
Pomalu už svítalo. Zdálo se, že jsme celou noc propovídali. "Smečka? No... To je dlouhý příběh vlastně," řekl jsem. "Do Daénské smečky jsem se narodil, můj otec ji kdysi vedl, po jeho smrti se postu alfy ujal Felicio, vlk, kterého jsem leta neviděl. No a pak jsem to měl na starosti já a... a má sestra, následně Dorya, která bývala členkou a nastala válka mezi Daénem a Chaosem a poté se semčka na chvíli rozpadla a pak se zase znovuzaložila pod vedením Lissandry, která smečku vede dodnes," odpověděl jsem. "Je to celé složité vlastně. Ale smečku mám rád, ač musím uznat, že vlky moc neznám," dodal jsem ještě.

Přikývl jsem, líbilo se mi, jak k tomu všemu přistupovala vlastně pozitivně. "Já doufám, že nebudeš muset utíkat před nebezpečím. Třeba budeš mít štěstí a nic tě nepotká, alespoň na delší dobu," řekl jsem. Nic zlého bych ji nepřál, neměl jsem ani jeden jediný důvod. Věděl jsem však, že tady je těžké se něčemu vyhnout v dlouhodobém horizontu. Kdyby teď odešla, nejspíše by se nepříjemnostem vyhnula.
Bohové. Jedna velká pohroma. "Ano. Rádi tady nám na ostrovech znepříjemňují život. Iris a Nero," prohodil jsem. "Nemám je rád, nic moc hezkého mi nepřinesli," pokrčil jsem rameny a přemítal nad tím, zda pro mě udělali někdy něco hezkého, ale nevybavoval jsem si vůbec nic. "Třeba na tebe budou hodnější než na mě," pousmál jsem se na Sachi.
"To jsem vlastně rád. Bude se ti tu žít lépe, než kdyby se ti to tu nelíbilo," odpověděl jsem a přivřel oči.