Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Svatyně

Spokojeně jsem si kráčel z chrámu. Sice jsem na sobě pocítil únavu, na druhou stranu jsem se cítil fyzicky silnější. Nevěděl jsem, jak jinak to popsat. Zajímavé místo. To také musím říci Sachi! Rozhodl jsem se a šel směrem, odkud jsem si myslel, že jsem přišel. Ovšem nejprve jsem vůbec nevěděl kam jdu a měl jsem pocit, že jsem ji asi ztratil.
Zastříhal jsem ušima, jakmile jsem zaslechl její křik. Už už jsem chtěl posmutnět, ale její hlas mě od této myšlenky vytrhl. Máchl jsem ocasem a rozešel se za jejím hlasem. "Tady jsem!" křikl jsem zpět, aby věděla, že jdu zpět a nezmizel jsem jí. I když na chvíli jsem zmizel, to je pravda. Vlastně jsem netušil, jak dlouho jsem u toho starce byl, přišlo mi to jako docela dlouho. Snad se nebude zlobit.
Brzy jsem mezi stromy zahlédl její kožíšek, který z dálky mohl s okolím splývat, ale z mé vzdálenosti jsem ji již rozpoznal. "Tady jsem, Sachi," řekl jsem k ní s úsměvem. "Nezmizel jsem," začal jsem vysvětlovat: "ale jak jsem šel, tak jsem se na chvíli ztratil a dostal se na zajímavé místo. Je tam taková prapodivná stavba a uvnitř je starší vlk, který nemluví, ale vycítíš z něho, co po tobě chce. Trénoval mě. Musel jsem lovit, běhat, prolézat, a dokonce jsem se musel vyškrábat na skálu. Musím říct, že ač mě to lehce unavilo, tak jsem zároveň silnější. Mám aspoň takový pocit. Myslím, že tě ten vlk trénuje," zakončil jsem své vysvětlování.
Co jsem jí svůj zážitek vyprávěl, pomalu jsem se rozešel. "Asi bychom měli jít, abychom se zas... teda já, neztratil," zazubil jsem se. "Vlastně... Jak dlouho jsem byl pryč? U starce mi přišlo, jako kdybych tam byl dlouho," optal jsem se.

→ Ovocný lesík

← Mlžná džungle

Našlapoval jsem velice opatrně, abych nezakopl nebo se nezachytil do nějaké liány. Naštěstí se mi to dařilo a tím, že jsem neslyšel žuchnutí, předpokládal jsem, že Sachi je také v pořádku. Pro jistotu jsem se otočil, ale ona nikde. Zděšeně jsem se ohlížel kolem sebe. "Sachi?!" křikl jsem, ale nikdo se neozval. Zrychlil jsem do kroku a začal ji hledat, ale brzy jsem se v džungli dost zamotal a vlastně se ztratil. Achjo... Povzdechl jsem si a šel nějakým směrem, kam mě vedla intuice.
Avšak intuice mě zavedla úplně někam jinam. Zastříhal jsem ušima a prohlížel si stavbu, která se přede mnou objevila. Všude kolem byly pochodně a celé prostředí vypadalo tajemně. Neváhal jsem a opatrně vešel dovnitř. Před mýma očima se rozprostřela místnost, která byla honosná a byly všude kolem zajímavé věci. S údivem jsem si ji prohlížel a pomalu postupoval dál.
V druhém sále to bylo úplně jiné. Vypadalo to jako... vlastně jsem neměl k čemu to přirovnat. Také tu byl šedý vlk, ze kterého šel zvláštní respekt a ten mě donutil poklonit hlavou na důkaz úcty. Zdálo se, že vlk věděl, co potřebuji.

NÁKUP
• platím 9 mincí = 72 %

Vytrvalost 67 %/85 % ---> +18 % = full
Rychlost 59 %/70 % ---> +11 % = full
Obratnost 42 %/49 % ---> +7 % = full
Schopnost lovu 40 %/70 % ---> +30 % = full

Schváleno, zapsáno


Vytrvalost
Z ničeho nic se přede mnou objevila skála, nechápal jsem, co se stalo, ale pohled staříka mi říkal, že bych měl jít vzhůru. Na nic jsem tedy nečekal a vydal se na výšlap. Rozhodně to nebylo nic jednoduchého. Sem tam mi uklouzla tlapa a já několikrát málem spadl. Přišlo mi, že to ale jinak zvládám docela dobře. Nehodlal jsem se tedy vzdát a přidal jsem do kroku. Zarazil mě až balvan, který musel někde povolit a řítil se přímo na mě. Jen tak tak jsem uhnul. To jsou výpravy tohle. Zamručel jsem a vyrazil dál. Neměl jsem páru o čase, ale nakonec jsem se dostal až na zdárný vrchol.
Rychlost
Puf. Opět jsem byl v džungli. Byl bych býval znovu překvapený, ale připomněl jsem si, že se nacházím na magických ostrovech. Ocitli jsme se s vlkem uprostřed džungle a z jeho tváře jsem pochopil, že teď budeme závodit. Nu dobrá. Jakmile se stařík rozeběhl, na nic jsem nečekal a běžel za ním. Na to, kolik mu mohlo být, byl dosti rychlý a měl jsem problém mu stačit. Ztratil jsem ho v zatáčce, kterou jsem nevybral a rozmáznul se. Svižně jsem se zvedl a pokračoval dál, jenže to Mistr byl už v cíli a čekal na mě. Jak... Zakroutil jsem nechápavě hlavou.
Obratnost
Cvak. Prostředí se opět změnilo a já stanul opět v džungli, tentokrát mi již došlo, oč tu jde. Musel jsem prokázat, jak hbitě se umím v pohybovat. Na signál jsem vyrazil. Podlézal jsem stromy, přeskakoval je. Snažil se nezamotat do lián. Obratnost rozhodně nebyla mou silnou stránkou a bylo to dost vidět. Několikrát jsem zakopl a div si nerozbil čumák, také jsem se nohou zachytil v liáně. Nakonec jsem se ale dostal úspěšně do cíle.
Schopnost lovu
Mým posledním úkolem bylo ulovit zajíce, který se kousek od nás objevil. V lovu jsem byl dobrý a věděl, co dělat. Přimáčknul jsem se k zemi a tiše se k němu plížil, alespoň tak, jak mi okolí dovolilo. Ušák zpozorněl a brzy si mě všiml, ale ne tak brzy, abych jej nestihl ulovit. Rozeběhl jsem se za ním, mezitím podlezl kládu stromu. Zajíc zaběhl ostře doprava, což jsem nečekal, ale nevyvedlo mě to z míry. Stihl jsem zabočit za ním. Zrychlil jsem a jakmile jsem ho měl dostatečně blízko, čapl jsem ho za krk a prokousl mu ho. Do tlamy se mi začala vlévat teplá zaječí krev.

Vše se vrátilo do původní podoby. Prohlédl jsem si to kolem a následně se podíval i na Mistra, který na mě jen spokojeně pokýval hlavou. Já se mu uklonil a vydal se zpět. Musel jsem se i o tohle podělit se Sachi.

→ Mlžná džungle

← Tajné ostrovy

Jakmile jsem se dostal na pláž z vody ven, oklepal jsem ze sebe veškerou vodu. Kožich i tlapy jsem měl docela mokré a bylo mi chladno. Chtělo by to se zahřát a jedna z nejlepší možností byla se dostat z toho větru pryč někam mezi stromy. Zamířil jsem tedy do lesa, přes který jsme se dostali k těm ostrovům. Stále foukalo, ale rozhodně to nebylo takové, jako na otevřeném prostranství.
Předtím jsem si všiml letmého pohledu hnědé vlčice na její zadní nohu. Netušil jsem, zda ji bolí, nebo se snad zranila, tak jsem se ihned optal. "Tak to jsem rád," pousmál jsem se. Kdyby se teď nějak zranila, nebyl by to ideální stav. Určitě ne takhle v zimě o moře. Tak či tak bych ji musel dostat někam, kde by tolik nefoukalo a i to by nebylo ideální. Akorát by na sněhu prochladla. Tyhle chmurné myšlenky jsem ale rychle hodil za hlavu. Ovšem její další slova mě neuklidnila. "Ah, tak to není příjemné," odvětil jsem a mírně se zamračil. Dle toho co mi Sachi vyprávěla, její bývalý Alfa nebyl zrovna chladná hlava.
Z lesa jsme se dostali do džungle, kde jsem též byl prvně. Očividně toho máš ještě co prozkoumávat. Zavrtěl jsem mírně hlavou a opatrně našlapoval, abych nezakopl o kořen, kterých tu bylo dost. "Nerozbij si čumák," houkl jsem k hnědé společnici a vyšlapával snad bezpečnou cestičku. Až po chvíli jsem si teprve uvědomil, že už nešlapu do sněhu. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se. "Tak... zde můžeš vidět, že na ostrovech všechno funguje jinak. Vedle máš sníh, tady teplo," pobaveně jsem se pousmál a málem zakopl o liánu, která visela ze stromu. "Tak myslím, že si dávej bacha i na ty liány, ať se do nich nezamotáš jak skoro já," zavtipkoval jsem.

→ Svatyně

Vesele jsem poskakoval ve vodě a sem tam cáknul na Sachi docela velké množství vody. Ne že bych to dělal schválně, ale byl jsem mohutný. Jednalo se o veselou chvilku, která se mi líbila a nejspíše mi na nějakou delší dobu uvízne v paměti. "Já vím," uculil jsem se na ni a žďuchl do ni tlapou, jemně, abych ji nesrazil, to bych opravdu nerad.
Touhle situací jsem si připomněl léta, kdy jsem byl ještě vlčetem. Bylo to tak dávno a od té doby se mnohé změnilo. A ne všechny chvíle v mém útlém věku byly šťastné, spíše naopak. I tak jsem měl radost z toho se opět dostat do bodu, jako kdybych byl malý. Jednalo se o chvíle, kdy jsem zapomněl na všechno a užíval si jen přítomného okamžiku. Tyhle chvíle byly vzácné a moc jich bohužel nebyla. Proto jsem si ji musel užít do posledního dechu.
Poskakoval jsem ve vodě, sem tam cáknul vodu na mou společnici a usmíval se od ucha k uchu. Ovšem mi neutekl krátký pohled Sachi na její nohu. "Děje se něco? Bolí tě noha?" zeptal jsem se hned, jizvy jsem si nevšiml, tudíž jsem nevěděl, zda ji něco bolí, nebo si jen na něco vzpomněla.
Kam vyrazím bylo pro mě jasné. "Ano, vrátím se zas ke smečce," pronesl jsem prostě. Nebylo co bych dodával. Věděl jsem, že se tam musím taky ukazovat a ideálně tam plnit svou funkci, ač tu jsem posledně splnil dle mého dobře.
Dosti foukalo a vítr byl ledový. Česal mi hnědou srst. Sic jsem byl na zdejší klimatické podmínky zvyklý, ale stát v ledovém moři nebylo zvykem ani pro mě. "Nepůjdeme?" navrhl jsem. Očima jsem pátral po nějakém lese, případném úkrytu. Nakonec jsem se rozhodl, kudy povedou naše tlapy dál.

→ Mlžná džungle

Pravdou bylo, že druhý ostrov jsem zas tak dobře neznal jako tento. Přeci jen na tomhle je smečka, kde trávím nejvíce času - na ostrově, ne ve smečce. Tam bych každopádně také měl trávit více času. "A až se zas setkáme, tak mi budeš moci povyprávět," mrknul jsem na ni. Opravdu jsem doufal v to, že se pak někdy sejdeme, až se tedy rozdělíme.
Sdělil jsem jí další informace o smečkách, které jsem měl. Ne že by jich bylo mnoho. "Jo, zní to dobře a celoročně zlatý les je snad jen tenhle. Jinde tuším že listí opadává. Ne že bych zrovna tohle zkoumal," zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. "No uvidíš, jaké to tam bude. Říkám... Sám jsem ji ještě neměl šanci navštívit, nebo alespoň poznat její členy," pokrčil jsem rameny. Neměl jsem páru, kdo tam mohl žít. "Ale asi bych se toho nebál. Minimálně jsem o ní neslyšel nějaké hrůzy jako o Chaosu." To byl fakt.
Došli jsme na ostrovy, kterých tu bylo hned několik a dalo se mezi nimi procházet. Jednalo se o zajímavé místo, které rozhodně vypadalo lépe než teď, když bylo zahaleno duchnou sněhu. "To máš pravdu," usmál jsem se. Tiše jsem se rozhlížel a pomalu se procházel po pláži. Musel jsem tohle místo navštívit v létě. Zdálo se skryté, byl tu tedy klid a v létě to tu musí být skvělé. Minimálně tak jsem si to představoval.
Sachi se na mě šibalsky usmála a hned byla v té ledové vodě. Zastříhal jsem ušima. Několik kapek vody dopadlo i na mě. Vypadalo to, že se hnědá baví a je spokojená. To mě těšilo. Chvíli jsem jen stál na břehu, ale stále mě něco nutilo běžet za ní. Tak jsem tedy na nic nečekal a rozeběhl se do studené mořské vody taky. "To jsou mi nápady," zazubil jsem se pobaveně. Museli jsme teď vypadat jak dvě vlčata, co si hrají ve vodě, kterou vidí poprvé ve svém životě.

← Les u Mostu

Proplétal jsem se mezi stromy a moc netušil kam jdeme, ač je fakt, že v dálce jsem zahlédl most, který jsem znal. "Jestli vidíš mezi stromy ten most, tak přes ten se dá přejít na druhý ostrov. Ten je rozlehlejší než tento," informoval jsem ji a naznačil tlapou směr, kde most byl. Nebyl tedy nejbezpečnější, ale držel a neslyšel jsem ještě o někom, komu by se ho nepodařilo projít.
Usmál jsem se. "Není vůbec zač, opravdu." Dělal jsem to, protože jsem chtěl a vlastně mě to i bavilo. Mohl jsem předat tak své zkušenosti a někdo, kdo se tu v právě ocitl, byl na to nejlepší. Věřil jsem, že tyhle informace Sachi zužitkuje. Byl jsem si jist, že je tu spousta vlků, kteří nováčky na ostrově odbyde a nechá je na pospas osudu, ale to já neuměl. Nepřišlo mi to správné.
Aby řeč nestála - tedy ne že by mi vadilo ticho - tak jsem nadhodil téma smečky. Zajímalo mě, zda by se někdy v budoucnu k nějaké přidala. Nepřekvapilo mě, že by se k Choasu nepřidala. Opravdu to nebylo nic pro ni. Minimálně ne pro tu její stránku, kterou jsem stihl poznat. "Určitě by tě nějaká vzala. Nevím, kolik jich vzniklo za ty roky tady, ale vím ještě o Zlaté smečce, ta sídlí na tom druhém ostrově a jižním směrem. Les je celoročně zlatý, rozhodně bys ho nepřehlédla. Ovšem je fakt, že velkou recenzi ti nedám, neznám členy a ani o další smečce nevím. Je možné, že na nějakou jinou ještě třeba narazíš," předal jsem jí další informace, které jsem měl. Musím říci, že mě příjemně překvapila její další otázka, ač ji podala jako vtip. "Mhm, myslím, že u nás místo je," odpověděl jsem vesele. Sic jsem nevěděl, kolik členů Daén má, ale nemyslel jsem si, že by Lissandra měla stop stav.
Tlapy nás zavedly na ostrovy, které byly velice dobře schované a neznal jsem je. "Tak tohle je jedno z míst, které vidím prvně," pronesl jsem užasle. "Věřím, že v létě vypadají rozhodně lépe než teď v zimě," zavrtěl jsem hlavou a rozhlížel se. Voda byla mělká, dalo se tedy mezi ostrůvky chodit, ale do té ledové vody se i nechtělo, takže jsem se pohyboval jen po pláži.

← Luka

Před námi se rozprostřel les a já neváhal a vkročil do něj. Jak jsem tak šel a rozhlížel se, les vypadal jako normální, klasický a obyčejný les. Stromy byly od sebe dostatečně daleko, takže nebyl problém lesem procházet. Připomínal mi les v Daénu, ale přesto byl jiný.
"No ano. Provedu tě ještě několika místy, aby ses tu lépe orientovala," mrkl jsem na ni s úsměvem a procházel dál. Netušil jsem moc, kde vlastně skončíme, ale popravdě mi to bylo jedno, dokud budeme v bezpečí. Čas strávený se Sachi bylo příjemným zpestřením. Měl jsem tedy v plánu se především seznamovat s vlky ze smečky, ale tak stalo se. Vůbec jsem toho nelitoval. Hnědá vlčka byla milá, dobře se mi s ní povídalo a celkově její společnost mi dělala radost. Spokojeně jsem vydechl a pokračoval tiše dál.
Zamručel jsem. "Máš v plánu se někdy přidat do smečky?" nadhodil jsem náhle, abych to delší ticho přece jen narušil. Docela mě zajímalo, zda se bude k nějaké smečce přidat. Daén nebyla tou jedinou, ovšem předpokládal jsem, že do Chaosu se nepřidá a vlastně jsem nevěděl, zda nějaká nová smečka vznikla. Věděl jsem jen o Chaosu a Zlaté, ve které jsem nebyl a znal jsem jen to vlče, které jsem před dávnější dobou potkal, které mi pak zmizelo z dohledu. Jinak jsem další členy vlastně neznal.

→ Tajné ostrovy

← Křišťálové jezero

Souhlasně jsem přikývl. Měla pravdu, tady pořád bylo něco k vidění. Někdy více zajímavé, někdy méně, ale pořád tu bylo co objevovat. I já sám jsem měl pořád co dělat. Vlastně i teď jsem objevoval místa, která jsem neznal a mohl je tak poznávat, ještě ke všemu s takovou milou společností. Při této myšlence jsem se krátce na Sachi obrátil a věnoval ji úsměv.
Sice ze sněhu jsem se nenapil tak, jak by to bylo z jezera, ale v tuhle chvíli mi nic nezbývalo. Hnědá vlčka šla po mém vzoru a udělala totéž. Ač nebylo horko, cesta nám energii ubírala a tu jsme museli někde dohnat, ať už srnou, nebo vodou.
Pomalu jsem se dostali na louku, kde jsem se zastavil a přemýšlel, jakým směrem se vydat teď. K lesu. Rozhodl jsem se. Ten jsem tuším prozkoumaný neměl a rád bych ostrovy znal pořádně. Ještě když jsem byl zdejší.
Zajímalo mě, kam se Sachi vydá po našem rozloučení. "Co asi jiného no," pokrčil jsem rameny. "Ale... naše rozloučení ještě počká, máme plány," zazubil jsem se, abych myslel na něco pozitivnějšího. "Tak jdeme," zavelel jsem a mířil ke stromům, které se před námi tyčily.

→ Les U Mostu

← Nerovy vodopády

Máchl jsem spokojeně ocasem a vzdaloval se od vodopádů. Těšilo mě, že Sachi chtěla ukázat další místa. "Je tedy pravda, že ač jsem se tu narodil, všechny neznám. Přijde mi, že ostrovy se pořád nějak mění," přiznal jsem vlčici a rozhlížel se. Zrovna tohle místo jsem znal. Měl jsem docela i žízeň, ale jezero bylo pokryté ledem. Na druhou stranu jsme tu měli dost sněhu, který jsem si nabral do tlamy, chvíli nechal ho nechal rozpustit a pak polkl. Sice to nebylo ideální, ale aspoň něco, no ne?
Ošil jsem sebou, když do mě žďuchla. Ne proto, že by mi to bylo nepříjemné, ale nečekal jsem to a na dotyky jsem zas tak zvyklý nebyl. Přesto to bylo vlastně příjemné. "Koukám. Vlastně oba dva," též jsem se zasmál a pohodil hlavou. "Myslím, že tohle se mi ani předtím nikdy nestalo," doplnil jsem. "To ano. A kdo ví, co se nám cestou ještě přihodí... Ne tedy, že bych chtěl přivolávat něco špatného, spíše naopak." Nebránil jsem se nějakému příjemnému zpestření.
Věděl jsem, že se nejspíše pak budeme muset rozloučit, ač vlastně nerad, se Sachi mi bylo fajn. "Vím, že to tu moc neznáš, ale co budeš dělat pak?" optal jsem se zvědavě. Vlastně jsem nevěděl, co tu noví ostrované dělali, když to tu neznali a nevěděli co a jak.

→ Luka

Ještě chvíli jsem tuhle celou situaci rozdýchával. Nevím, proč přesně mě to tak pobavilo, ale stalo se. Zavrtěl jsem ještě pobaveně hlavou a z lehu jsem se přesunul do sedu a hleděl na vodopád, který se před námi rozprostíral. "Nebo je to kombinace obou," poznamenal jsem pobaveně. Nechápal jsem, jak se nám mohlo podařit spadnou oběma. Chvíli jsem mlčky hleděl na padající vodu a pak se ohlédl na Sachi.
Těšilo mě, že se jí vodopády líbily. Pousmál jsem se a máchl ocasem. "Tak to mě těší," řekl jsem jen a pak se zvedl ze země. "Půjdeme dál? Ještě jsou tady nějaká místa, která můžeme projít, než se budu muset vrátit," nadhodil jsem a otočil se k vodopádům zády. Neměl jsem konkrétní plán, spíše jsem to nechával na tom, kam nás tlapy dovedou. Na druhou stranu jsem nechtěl jít moc daleko, věděl jsem, že se musím na území také ukazovat. "Pád do sněhu byla podle mě třešnička na dortu na celé téhle výpravě," řekl jsem pobaveně a pomalu se vzdaloval od vodopádů pryč.

→ Křišťálové jezero

Vážně jsem byl rád, že jsme se z katakomb vyhrabali a ještě ke všemu v pořádku. Jakmile jsme byli v jeskyni, hledal jsem skulinu, kterou bych mohl prolézt na druhou stranu vodopádu, což se mi i docela rychle podařilo. Tlapy jsem měl mokré a jak jsem procházel kolem závoje vody, tak ten mě také ohodil.
Nemotora. Přesně tak bych se teď popsal. Jak jsem šlápl na sníh, podklouzlo mi to a já se natáhl na zem. Jak jsem dopadl, sníh kolem mě se rozvířil a několik sněhových vloček přistálo i na mém těle. Sachi na mě promluvila, chtěla komentovat mou kreaci, ale i ona se natáhla hned vedle mě. To vedlo k výbuchu smíchu. Smál jsem se opravdu nahlas. Z nějakého důvodu mě takhle situace hodně pobavila. "No-," chtěl jsem něco říci, ale musel jsem se nejdříve uklidnit. "Koukám, že jsme šikovní oba dva," pověděl jsem nakonec k hnědé, když se mi podařilo se uklidnit a přestat se tak moc smát. Bylo to opravdu po hodně dlouhé době, co jsem se takhle zasmál a musel jsem říci, že to byl velice příjemný pocit.
Překulil jsem se na bok, břichem směrem k mé společnici. "Tak tyhle vodopády jsem ti chtěl ukázat," pověděl jsem již relativně klidně. "Co na ně říkáš?" optal jsem se a pohlédl jejich směrem. Líbily se mi.

← Katakomby

Pobaveně jsem se zasmál nad její poznámkou. „To já rozhodně taky, to ti povím. Ale i tady máme moc pěkná místa a pak taková, jako jsou tyhle katakomby,“ odvětil jsem a pokračoval jsem dál. Už abychom vylezli.
Vody přibývalo a bylo to znát, měl jsem nohy už dost mokré. To bylo vlastně dobré znamení, pokud se něco za tu dobu nezměnilo, ale neměl jsem takový pocit. „Jo, už se opravdu blížíme,“ řekl jsem zvesela a mávl ocasem. Už jsem viděl světlo a po několika krocích jsem konečně z té temné chodby vylezl a mohl se nadechnout čerstvého vzduchu, což bylo velice příjemné.
Nacházeli jsme se v jeskyni za vodopádem. Bylo tu dost hlučno, takže pokud z dálky Sachi něco říkala, nejspíše jsem ji nezaslechl. Počkal jsem tedy až taky vyleze z katakomb. „Jsme tu, ale z téhle strany to není tak pěkné,“ prohodil jsem zvýšeným hlasem a hledal skulinu po stranách, kudy bychom mohli vylézt ven. Naštěstí nebylo tak těžké ji najít a rozešel jsem se po pravé straně vodopádu a za chvíli byl venku. Mrzlo a hodně, naštěstí já byl relativně zvyklý na ostrovní počasí. Jak jsem se rozhlížel, sklouzla mi tlapa a já se natáhl jak široký, tak dlouhý do sněhu. Zafuněl jsem a zavrtěl hlavou.

← Rokle

Zaplul jsem do další jeskyňky a doufal, že tahle ta to bude správná. Chvíli jsem dumal a rozhlížel se, ale byla tu tma a na krok nebyla ani vidět. Myslel jsem, že jsme opět zabloudili, ale hniloba, která se tu linula mě přesvědčila o opaku. Šli jsme správně, ač Sachi si mohla myslet, že zase bloudíme. „No je to místo, které je rozhodně hezčí než tohle,“ ubezpečil jsem ji a šel dál temnou chodbou. I když jsme postoupili dál, žádná světla tu nebyla. Nezbývalo nám tedy nic jiného než se řídit sluchem a čuchem, ač ten chudák teď musel trpět. Rozhodně to tady nevonělo.
„Sice to nevypadá, ale jdeme správně,“ ujistil jsem hnědou. Kdo ví co si myslela. Třeba že ji vedeš někam do záhuby, zamorduješ ji a její tělo necháš na tomto místě ležet. I tohle si mohla myslet, ale rozhodně tohle nebylo v mém plánu, chtěl jsem se dostat k vodopádům, které by se měly nacházet za touto chodbou. „Myslím, že se pomalu blížíme na konec,“ informoval jsem vlčici. Vody, která tu všude kolem byla, začínalo přibývat a to znamenalo, že bychom měli už být u oněch vodopádů.

→ Nerovy vodopády

← Nejvyšší hora

Úspěšně jsme prošli kolem hory, která snad byla z těch nejvyšších, které jsem tady na ostrovech za ta léta mohl potkat. Přišlo mi, že se ostrovy neustále měnily, pořád jsem objevoval nová a nová zákoutí a to mám pocit, že jsem snad prošel skoro celé ostrovy, ale nejspíše jsem se mýlil a mám toho ještě dost co dohánět.
Pomalu jsem scházel níž a níž a dával pozor na to, kam šlapu, nerad bych skončil někde dole se zlomeninami. Nebyl to zrovna ideální terén, ale pokud mě má mysl nešálila, měl jsem tušení, kde můžeme nakonec vylézt. „Dávej pozor,“ upozornil jsem mou hnědou společnici a šel jako gentleman první, abych případné nebezpečí schytal já. „Pokud se mi podaří najít vchod, vyjdeme na hezké místě,“ hlesl jsem k Sachi a ohlédl se na ni, zda je vše v pořádku. Musel jsem hledat, sám jsem si přesnou jeskyňku nepamatoval, bylo to poměrně dávno a s Vidarem. Ne. Nemohl jsem nad ním přemýšlet a zavrtěl jsem jen hlavou, abych myšlenky na něj vyhnal.
„Tak tudy ne,“ řekl jsem polohlasem a obrátil se. Podařilo se i zahnout do špatné skuliny, která byla slepá. Nacházelo se tu mnoho jeskyněk, kde se jeden mohl ukrýt, ale já jsem potřeboval tu průchozí.

→ Katakomby

← Ostříž

Byl to zvláštní pocit se po tak dlouhé době rozpovídat o strastech života, které jsem stihl zažít. Za svůj život jsem dle mého skromného názoru přišel už o dost blízkých vlků a ani jedna z těch ztrát nebyla vůbec jednoduchá. Ani nefungovalo to, že s každou ztrátou to bude lepší a lepší. Vůbec ne. Nikdy to není dobré. Jak by taky mohlo? Zavrtěl jsem hlavou.
Přikývl jsem. „To máš pravdu, pravidla jsou důležitá a měla by se dodržovat, ale... Tohle pravidlo mi přijde zvláštní. Jak mohou Alfy čekat, že všichni členové smečky celý život budou na území? Nejde to. Já sám jsem se s tím nesetkal a jsi vlastně první, kdo mi to říká. A ano, sice tě za to potrestali, ale upřímně? Líbí se mi tvoje odhodlání a odvahu,“ pousmál jsem se na ni.
Rodiče svoje potomky milují i přes všechno, co se stane. Který rodič by své vlče nesnášel tak moc, že by šel s radostí proti němu? Nechtělo se mi tomu věřit. Ač já jsem měl rodiče hodné, kteří mě milovali celým svým srdcem, přestože jsem o oba přišel velice brzy.
Z pláně jsme se dostali k hoře, neměl jsem v plánu se na každém místě zastavovat, spíše jsem chtěl, aby Sachi plus minus věděla, jak to tady vypadá a co tu za místa máme, proto jsem pokračoval dál. O tomhle místě jsem ani nemohl nic říct, nic speciálního tady nebylo a já sám jsem takhle blízko hory byl prvně.

→ Rokle