Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Začal jsem vyprávět to nejzákladnější - kde se vlastně nacházela. "To asi ano. Jen je nevýhoda, že se z nich jen tak nikdo nedostane, jak jsem říkal. Neslyšel jsem o někom, komu by se to povedlo," řekl jsem. Sám jsem o tom nikdy moc nepřemýšlel, byl jsem tu od narození a ostrovy byly poměrné rozlehlé na to, abych si řekl, že tu už nemám co dělat a chtěl jít pryč. "Na tom třetím jsem ještě popravdě nebyl, ale jinak ty zbylé dva... nu, je to od všeho něco. Písek, led, listnaté i jehličnaté stromy, louky, jezera, hory. Najdeš tady snad úplně všechno. Takže když už tu musíš strávit zbytek života, tak si tu jistě najdeš místo, které se ti bude líbit," zazubil jsem se na ni.
Vyplavení mořem jsem nezažil a dle slov Sachi jsem ani o nic nepřišel. Přikývl jsem. Asi to nebyl žádný zázrak být mokrý, všude slaná voda. "Jo, já si nemůžu stěžovat. Jen zdejší bohové rádi hází klacky pod nohy," pokrčil jsem rameny. Ne jednou se to stalo, minimálně jsem za to házel vinu na ně. "Snad se ti tu bude líbit," poznamenal jsem.

Vlčice byla opatrná, ač jsem jí řekl, že by měla být v bezpečí, sama se ujistila. Samozřejmě to bylo v pořádku. Nacházela s v novém prostředí, které neznala a neznala ani mě, mohl bych i lhát a kdyby mi uvěřila, nemuselo by to dopadnout dobře. Být ostražitý se vyplácí, ne že by u mě to bylo nutné.
Jemně jsem se pousmál a kývl hlavou. "Není zač, rád jsem pomohl." Kdybych pomoci nechtěl, mohl jsem ji tlapkou zamávat a vypravit se zpět na území, hned potom, co jsem hnědou potkal a obeznámil ji, že se nachází blízko hranic. Neměl jsem důvod ji nepomoci. Tím tu má úlohy vlastně i skončila.
Otočil jsem se k odchodu a už už jsem se chtěl rozloučit, ale to Sachi mě zadržela. Cukl jsem sebou a otočil se zas zpět, na ni. Hodil jsem po ní tázavý pohled. Vlčice chtěla nějaké informace a i společnost. Měl jsem momentálně nějaké neodkladné povinnosti? Neměl. Tak proč se na chvíli nezdržet. "Mohl," odpověděl jsem a pomalu se uložil u vchodu. "Ostrovy... Jsou tři. Dá se mezi nimi procházet. Celá tahle krajina se nazývá Mois Gris," odmlčel jsem se a rozhlédl se kolem. "Jakmile se sem dostaneš, je dost malá pravděpodobnost, že by ses dostala z nich pryč. Alespoň co mi je známo. Já se tady narodil, tudíž nějaké vyplavení mořem je pro mě osobně neznámá," vysvětloval jsem dál.

Ještě jsem chvíli tiše postával venku a koukal ze Sachi ven. Zdálo se, že se pohodlně uvelebila. Byl jsem rád, že jsem ji mohl alespoň takhle pomoci, když ne vzít na území smečky. Hlavu jsem měl stočenou ven a koukal, zda se tu něco kolem neděje, ale panovalo tu naprosté ticho. "Ano. Nejspíše ano. Nechci tě rušit, určitě jsi vyčerpaná a klid se ti bude hodit," pronesl jsem k hnědé. Nevadilo by mi zůstat a povídat si, ale opravdu jsem vlčici nechtěl zdržovat od spánku, který by se jí určitě hodil. Moc jsem nevěděl, jaké to je, když sem moře někoho doplaví. Rozhodně to ale muselo být vyčerpávající.
Ještě jednou jsem se kolem rozhlédl, abych se ubezpečil, že tu vlčici nechám, aniž by se jí něco stalo. Opravdu byl klid. "No... Myslím, že bys tu měla být v bezpečí. Nikoho nevidím a ani necítím," ubezpečil jsem Sachi. "Kdyby se náhodou něco dělo, můžeš doběhnout na hranice a zavýt a já tam hned budu," nabídl jsem ještě, aby se v případě nouze měla na koho obrátit. "Tak jestli je to vše...?" pronesl jsem nakonec před rozloučením.

Bylo tomu tak, lepší vědět, než být pak překvapený a nevědět, jak vlastně reagovat. Ovšem doufal jsem, že to Sachi nebude potřebovat a nic tak hrozného ji tady nepotká. Bohové si uměli hrát a ne vždy hezkým způsobem. Nejspíše se věčně tam někde nahoře nudili a tak si z nás dělali lepší den. Nad touto myšlenkou jsem jen krátce zakroutil hlavou.
Hnědá toho opravdu moc neprozkoumala. Vlastně v podstatě nic. "Tak to je s porovnáním, kolik míst tu je, nic," odvětil jsem. "Ale času bych se tady nebál. Je prakticky skoro nemožné se z ostrovů dostat pryč. Neslyšel jsem o někom, komu by se to povedlo," řekl jsem upřímně. Já sice nějaký ten rok dozadu byl mimo, ale nevím zda jen duševně nebo i fyzicky. Z té doby si nic moc nepamatuji, takže těžko říct.
Podařilo se mi najít jeskyňku pro Sachi, kde bude moci přečkat noc. Vlčice byla opatrná a řádně si okolí zkontrolovala. Já též necítil něco, co by ji mohlo ublížit. "Rádo se stalo," odpověděl jsem s mírným úsměvem. Zaplula do jeskyně, kterou si též zkontrolovala, já stál venku. "Pokud je vše v pořádku, nebudu tě tu rušit." Pomalu jsem se chystal k odchodu, ale počkal jsem, kdyby vlčice měla ještě něco na jazyku.

Svým způsobem se mi ulevilo, že vlčici nejde o život, ač jsem si to myslel už předtím, než jsem se jí na to zeptal. Jeden nikdy neví, co ho tady na ostrovech čeká. Nikdy tady nebyl klid a stále se tu něco dělo. Minimálně jsem měl takový pocit. Na druhou stranu se vlk nenudil. I když čas od času by mi to vlastně nevadilo. "To rád slyším," odvětil jsem a přikývl hlavou na její odpověď. "Je pravda, že tady není těžké, aby ti o život šlo. Tedy ne že bych tě chtěl nějak znepokojovat, ale lepší je tohle vědět než naopak," přišlo mi dobré ji na tohle upozornit, aby pak nebyla tak zaskočená.
Pomalu jsme se vydali lesem, hledajíc úkryt pro Sachi. O něčem jsem věděl a tam jsem ji měl v plánu zavést. Nebylo to vlastně ani moc daleko. Jen jsem doufal, že tam nebude obsazeno. Přeci jen je noc a po ostrovech pobíhá dost tuláků, kteří se na noc také budou někam chtít uchýlit.
Myslel jsem si to. "To jsi tu opravdu velice krátce. To jsi toho tady moc nestihla prozkoumat, že?" byla to spíše řečnická otázka. "Už jsme tu," oznámil jsem hnědé, jakmile jsme dorazili k jeskyňce, která nebyla příliš velká, ale pro ni byla jistě dostačující.

Mohl bych ji vzít na území, kdyby jí šlo o život. To by jistě alfa pochopila. Ovšem ani jsem se hnědé nezeptal, zda jí o ten život vážně nejde. Na druhou stranu nevypadala, že by šlo. Viditelné zranění neměla a po chvíli v mé přítomnosti se také uvolnila dost na to, aby šlo poznat, že jí nic vážného nehrozí. I tak jsem se chtěl ujistit, pro můj vnitřní klid. "Předpokládám, že ti o ten život nejde. Nevypadá to tak, co mohu vidět, přesto se chci ujistit."
Když jsem vlčici neměl v plánu tahat do smečkového úkrytu, nabídl jsem pomocnou tlapku s tím, že jí nocleh v lese pomohu najít. To bylo něco, co jsem alespoň mohl pro cizinku udělat. Vlastně nemusel, mohl jsem se otočit a nechat ji být, ale to nejsem já. "Ano," přikývl jsem a rozhlédl se. Les jsem za tu dobu znal a tak jsem věděl, kam vlastně jít. "Tudy," houkl jsem k vlčici a hlavou naznačil směr, kudy jsem měl v plánu jít. "Enzou. Těší mě Sachi," též jsem se představil a s dalšími mými slovy jsem se na Sachi přátelsky usmál.
Aby mezi námi nepanovalo takové ticho, promluvil jsem: "Jak dlouho jsi na ostrovech?" Dosti klasická otázka na cizince. Ono aby ne, buď se tu vlk mohl narodit - jako já - nebo ho sem mohl donést moře, což byl případ většiny tady.

Hleděl jsem na hnědou vlčici, která byla každou chvilkou uvolněnější a uvolněnější. Sem tam jsem střihl uchem nebo se rozhlédl kolem nás. Přemýšlel jsem, zda je dobrý nápad ji vodit na území smečky a ještě ke všemu do úkrytu. Měl jsem dojem, tě s tím by Lissandra nesouhlasila. Na druhou stranu mi bylo blbé ji tady v noci nechat na pospas kdoví čemu.
Mlaskl jsem a dlouze se na cizinku podíval. "Nejsi členkou smečky a ani ti nejde o život, nemohu tě tedy vzít na smečkové území, respektive do úkrytu," řekl jsem nakonec po delší odmlce. Hnědá se pomalu chystala má odchod. "Ale... Jestli chceš, mohu ti pomoci najít nějaký úkryt na noc tady v lese," nabídl jsem. Když už jsem ji nehodlal brát do toho smečkového, mohl jsem jí pomoct s nalezením něčeho mimo území.

Měl jsem dojem, že z mé přítomnosti je nesvá. Být v její kůži, asi bych byl nesvůj taky. Vysoký cizinec, který může vypadat eventuelně nebezpečně. Neznala mě, nemohla vědět, jak já zareaguji. Na druhou stranu ani já nevěděl, jak bude reagovat ona. Klidně mohla zaútočit, ať už fyzicky nebo pomocí magií. Ovšem takový pocit jsem z ní neměl, zdála se být docela sympatická a rozhodně zmínka o smečce ji zaujala.
Sdělila mi právě, že hledá místo, kde by mohla přečkat noc. Snažila se mi snad naznačit, abych ji vzal na území? Možná. Ale jelikož jsem ji teď potkal, rozhodně jsem neměl v plánu ji tahat na území, Lissandra by z toho nejspíše nebyla nadšená. "Rozumím," přikývl jsem jen. "To rád slyším a ne, není má," odpověděl jsem. Ač Daén patřil dříve mně, už tomu tak nebylo. Momentálně alfou byla Lissandra a přestože se mi to dříve nelíbilo, byl jsem spokojen, jak otcovu smečku vede.

Nedošel jsem zas tak daleko od území, ale ani to nebyl příliš blízko. Přeci jen mi přišlo dobré zkontrolovat, kdo se v lese nachází a jaké má úmysly. Vlk nikdy nevěděl, co ten druhý má za lubem.
Jakmile jsem došel k vlčici blíže, řádně jsem si ji prohlédl. Hnědá se zelenooranžovýma očima. Neznal jsem ji ani dle pachu, ani dle vzhledu. Byla to pro mě naprosto nová vlčice. Neměl jsem z ní pocit, že by snad byla nebezpečná, přeci jen mezi námi byl výškový rozdíl, který rozhodně nešel přehlédnout. Ač jsem tedy netvrdil, že výška je vše. To rozhodně ne.
Nemohl jsem si nevšimnout přidrzlého tónu. Přivřel jsem oči a sjel ji pohledem. Zdála se být odvážná, což se mi vlastně líbilo. "Hledáš tu něco konkrétního?" optal jsem se. "Nacházíš se v lese, kde nedaleko odsud je smečka a ne každému by se to mohlo líbit, ač tedy nejsi na jejím území," upozornil jsem ji pro jistotu.
Rozhlédl jsem se kolem. Setmělo se a foukal vítr, ač v lese to nebylo takové, jako by to bylo na otevřeném prostranství. Ovšem mlha do lesa prostoupila a brzy nebylo vidět pořádně ani na krok. Podzim se chýlil ke konci a blížila se opět zima.

← území smečky

Pomalými kroky jsem procházel hranice smečky a hledal jakýkoliv náznak toho, že by se v jejich okolí nacházel cizinec, který by se snad pokoušel o jejich překročení. Opravdu jsem byl důsledný a pokud jsem cítil, že pachová stopa slábne, hned jsem to napravil. Předtím jsem dlouho na území nebyl, takže teď jsem měl možnost mou nepřítomnost napravit něčím užitečným pro smečku. Lissandra by to jistě ocenila. Alespoň jsem v to doufal.
Mlaskl jsem a pokračoval dál v obchůzce smečky, ovšem jemný vánek ke mě zanesl pach neznámého vlka. Zastříhal jsem ušima, nezdálo se, že by dotyčný byl nějak blízko hranic, ale přeci jen jsem se rozhodl pach následovat a zjistit, kdo to vlastně je a co poblíž hranic smečky hledá.
Brzy se přede mnou objevila hnědá vlčice. Neznal jsem ji. Nebyla mi ani trochu povědomá. Byla oproti mě dost maličká, na druhou stranu to bylo dost vlků. Má výška byla dosti nad průměrem. Kráčel jsem k ní docela sebevědomě. "Zdravím, cizinko," oslovil jsem ji a nechal mezi námi dostatečný rozestup, aby se necítila ohroženě.

← Ostříž přes les

Společnými silami se nám podařilo přitáhnout kořist zpět na území smečky. Byl jsem rád, že se nám lov povedl, ač to nebylo bez potíží. Nuntis měla poraněnou nohu, ale mělo by o ni být dobře postaráno, když jsme tu měli léčitele. Tím jsem si tedy hlavu nezatěžoval.
Z mrtvé kořisti jsem se najedl do syta, už to bylo potřeba. Hlad jsem měl opravdu veliký a po lovu jsem si to zasloužil. Všichni jsme si to zasloužili. Neotálel jsem tedy a pustil se do toho. Jakmile jsem byl plný, rozešel jsem se k jezírku, abych se dostatečně napil. Nebylo odtud daleko, takže jsem tam byl velice brzy. Napojil jsem se a olízl si tlamu. Voda mi omyla krvavou mordu a já byl opět spokojený. Nic mi teď nechybělo. Mírně jsem se pousmál a rozešel se napříč lesem. Bylo třeba to tu projít a případně vyhnat cizince, kteří tu neměli co dělat.

→ les Alf

Vino, Sar, Zinek, Nuntis + plus poslední odstavec částečně i pro zbytek

Jakmile jsme měli vybranou kořist, museli jsme ji oddělit od zbytku stáda. Nuntis se Zinekm zůstali za ním a já se Sarem a Vinem jsme se ho snažili korigovat a navést ho jiným směrem. Jelenovi se to samozřejmě nelíbilo, ale musel jsem uznat, že nám to šlo moc dobře a to jsem ani moc nečekal. Ovšem byl jsem rád.
Sar se pustil do jelena a začal se mu zakusovat do krku. Jakmile jsem i já měl příležitost, použil jsem své tesáky ke skolení kořisti.
Zinek se zakousl jelenovi do nohy a tím jelen zpomalil. Já využil příležitost a tentokrát jsem se do něj zakousl mnohem silněji. Ten začínal být unavený. Výborně. To jsme potřebovali. Ušklíbl jsem se a potlačoval ve své práci. Jenže jelen se nechtěl jen tak vzdát a zastavil se. Pohodil hlavou a málem mě sejmul svým mohutným parožím. Bylo to o chlup a mohl jsem být roztržený na půl. Uskočil jsem kousek od něj. Jelen se otočil na Nuntis a Zinka a Nuntis skončila s ránou na zemi. Vytřeštil jsem oči a přiskočil k ní a zároveň dával na jelena pozor a pokud by třeba nebo byl blízko, opět jsem se do něj zakousl. Následně jsem se vrhl na pomoc Sarovi a jelena stahoval k zemi. Přidal se Vino i Zinek a po chvíli jelen s posledním výkřikem se sesunul k zemi a byl mrtvý.
Olízl jsem si krvavou tlamu a pustil mrtvé zvíře. Otočil jsem se k Nuntis a přistoupil k ní. Nezdála se být zcela v pořádku. Naštěstí jsme tu měli Zinka, který by se o ni měl postarat. Také brzy přišla Lissandry a dala nám další instrukce. Přikývl jsem hlavou.
Otočil jsem se na zbytek, který tu zůstal. "Tak pojďme na to," zavelel jsem a chytl laň za krk a čekal, až se přidají ostatní a pak jsem se vydal pomalu na území smečky

---> území přes Les Alf

Vino, Zinek, Nuntis, Sar

Vyčkával jsem na další instrukce od Vina, který si nás rozdělil na dvě skupinky. Byl jsem ve skupince s Vinem, Potápníkem, Nuntis a vlkem, kterého jsem zřejmě neznal, nebo jsem si ho v tuhle chvíli nevybavoval. Chtěl jsem se ale s někým novým seznámit, tak jsem začal u Nuntis, jejíž jméno jsem pochytil správně. Za což jsem byl rád, alespoň jsem se neztrapnil hned na úvod. "Je to tak," usmál jsem se na ni. Očividně jsme naše jména pochytili oba dva správně.
Následně se Vino dal do vysvětlování a strategie lovu. Na jeho slova jsem jen mlčky přikývl. Měl jsem být vepředu a případně potom kořist skolit společně s hnědým, který se jmenoval Sar a Vinem. Znělo to dobře, tak jsem doufal, že se nám lov podaří úspěšně a bez komplikací.
Následoval jsem Vina ke stádu a vyhledával jedince, kterého bychom mohli ulovit. Ovšem Nuntis byla rychlejší a všimla si ho. Též jsem ho očima vyhledal a zaměřil se tedy na něj. Vino vyrazil a já též. Připojil jsem se na bok zvířete, které se ohánělo parohy a nechtělo se nechat ulovit. Přirozeně. Teď jsme ho museli pořádně oddělit od zbytku stáda, což se nám dařilo a já následoval Sarovi kroky.

← Daén

Většina vlků se odebrala na pláň, kde se měl uskutečnit smečkový lov. Docela jsem se těšil, jednak jsem měl hlad a potřeboval jsem se najíst, druhak jsem mohl alespoň částečně poznat další členy Daénu, což bylo též důležité. Přeci jen jsem ve smečce byl dost dlouho a měl poměrně vysoké postavení, ale vlky jsem tu příliš neznal.
Na pláň jsem dorazil mezi prvními a poslouchal Vina, který měl lov na starost. Měl jsem být v jeho skupince společně s dalšími vlky. Znal jsem vlastně jeho a toho Potápku, který se jmenoval Zinek. "Dobrá," přikývl jsem na jeho slova a čekal, než sem doputuje i zbytek smečky a budeme se moci vrhnout na lov.
Popošel jsem blíže k vlčici, kterou Vino oslovil Nuntis, ta měla jít s námi a byla to nová členka. "Zdravím, Nuntis, že?" ujistil jsem se přeci. Jistota byla jistota.

Postupně sem docházeli i ostatní. Šedý vlk, který se topil v jezírku a následně jsem zjistil, že se vlastně netopil. Za ním si to štrádovalo několik mladých vlků, kteří mu byli příliš podobní. Stihl se rozmnožit? Zřejmě. Jen jsem mlčky na něj kývl hlavou a prohlédl si jeho nejspíš mladé.
Lissandra mluvila o lovu, který se měl udát. Proto jsme se tu tedy scházeli. Chtěla mimo jiné mluvit i se mnou. Bylo mi jasné proč. Jen jsem ji na to pokývl a nic neříkal. Věděl jsem, že jsem tu moc času netrávil. Ovšem teď jsem měl v plánu se tu zdržet na delší dobu a pořádně si odpočinout a myslím, že Lissandra moji přítomnost jistě ocení, pokud mě ze smečky nevyžene.
Také měla dlouhý proslove, kde představovala nováčky mezi námi. Všechny jsem si prohlédl a s úsměvem jim kývl na pozdrav. Taktéž jsem souhlasně přikývl na slova alfy ohledně mně. Znělo to pěkně, to jsem musel uznat.
Ohlédl jsem se na Solfataru. "Ano, Enzou," ujistil jsem vlčici. "Rozumím, já se mám... no vlastně docela fajn," odpověděl jsem. Rozhodně jsem se měl mnohem lépe než předtím. Čas s Rianem mi hodně pomohl. "Jistě," odpověděl jsem a rozešel se po boku Solf na pláň, kde se měl uskutečnit smečkový lov.

→ Ostříž