Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Štěstěna nás doprovázela a dovedla nás k mrtvé srně, do které jsem se bez váhání pustil. Hlad jsem měl a moje velké tělo se potřebovalo pořádně najíst, přeci jen živit ho nebyla žádná legrace. "Tobě též," odvětil jsem s plnou tlamou masa.
Přikývl jsem. "To ano. Ovšem musím se přiznat, že já sám se jí neúčastnil. Zažil jsem... nevím, jak to popsat, ale osud mě od války zavedl a viděl jsem svou matku a...," začal jsem. Též jsem viděl své potomky, ale nebyl jsem si jist, zda je to něco, co bych chtěl rozebírat. Zas na druhou stranu, když jsem se nad tím zamyslel, sama Sachi mi toho o sobě řekla víc než dost. "Syna s dcerou," dořekl jsem. "Tedy, neviděl jsem je naživo, ale spíš jako takové obrazy. I takové věci se ti mohou tady na ostrovech stát," vysvětlil jsem. Sice je fakt, že Anemon jsem následně potkal i osobně, ale na krátkou chvíli. Bylo to celé zvláštní, Aristor si ji vzala s sebou, aniž bych věděl kam. Ovšem věděl jsem, že má matka se o ni dobře postará.
Poslouchal jsem dál její slova. Byl to zajímavý příběh, to jsem musel uznat. "Zákaz opustit území smečky? To jsi nemohla vůbec nikam a jenom jsi musela být na území? To je zvláštní pravidlo. Popravdě to se ti ani nedivím, že jsi chtěla zkoumat i to, co je za hranicemi," pousmál jsem se. Docela se mi ta její zvědavost líbila. "Myslím, že rodiče tě milují přes všechno, co se událo," odvětil jsem. "Půjdeme dál?" navrhl jsem, ale na odpověď jsem moc dlouho nečekal.

→ Nejvyšší hora

Též jsem se pustil do stopování snídaně. Byl napadnutý čerstvý sníh, takže ten nám to docel ztěžoval, pokud se tu nevyskytla potrava poté. "Cítíš to?" optal jsem se a šel za stopou. Měli jsme nejspíše štěstí. Prvně jsem čekal, že půjdeme lovit ušáky, ale zima nám přála a opravdu jsme našli čerstvě uhynutou srnu. Vypadala mladě, nejspíše tedy neuměla v tomhle nečasí fungovat. "Dobrou chuť," pronesl jsem s úsměvem a zakousl se. Sice již byl náš oběd vychladlý, ale neměnilo to jeho dobrou chuť.
To, že se dvě smečky neměly rády, mě ani nepřekvapilo. Sám Daén zažil nálet od Chaosu. "Jo, to asi není nic neobvyklého. Daénská smečka zažila taky válku s tím Chaosem, jak jsem o něm předtím mluvil," pronesl jsem. U těch smeček, o kterých Sachi vyprávěla, mi to dávalo víc smysl, ale Chaos to udělal jen z nudy, nic víc.
Naslouchal jsem jejímu vyprávění. Přišlo mi zajímavé, ač ne zrovna šťastné. Nechápal jsem stále, proč ji vyhnali. Chápal jsem pravidla, ale když o tom nevěděla, tak proč ji vyhánět? Nedávalo mi to moc smysl. "Nerozumím tomu. Sama jsi o tom nevěděla. Kdybys věděla a i tak pravidla porušila, dávalo by to větší smysl. Takhle tě vyhnat? Podlé. Jistě, pravidla jsou pravidla a někdo může říci, že jejich neznalost se neomlouvá... ale v tomhle případě? Dal bych ti třeba nějaké upozornění nebo tak něco, ale nevyhnal bych tě," řekl jsem svůj pohled na věc a dojedl polední kousky.

Přikývl jsem. Zrovna hnědá tohle dokázala zhodnotit asi lépe než já, když sama v horách žila a zároveň měla možnost delší dobu strávit i mimo ně. Já přes hory jen procházel případně tam přenocoval, každopádně jsem tam netrávil čas navíc.
Jakmile jsme dorazili na pláň, nabídl jsem Sachi jídlo. Já sám měl hlad a vlčice jistě taky. To mi potvrdila slovy a následně i zvukem, který se ozýval z jejího žaludku. "Výborně. Tak ulovíme nějakého ušáka. Těch je tu víc. Když budeme mít štěstí, možná narazíme na uhynulou srnu, která nezvládla zdejší počasí," řekl jsem. Sám za ta léta jsem tu viděl několik zvířat, která byla slabá a zemřela.
Zastříhal jsem ušima a stočil zraky na ni. "S další smečkou?" zeptal jsem se překvapeně. Že tam žila jedna smečka, budiž, ale další hned vedle? To jsem asi moc nechápal. Proč se neusadila někde v nížinách, v lese? Však by to pro život bylo mnohem lepší. Je ale fakt, že v horách je bezpečněji před napadením jinou smečkou. To jsem bral jako jednu z těch větších výhod. Vyloučili? Zamrkal jsem na ni zlatavýma očima. Nebyl jsem si jist, zda se mám na tento tenký led pouště, vzhledem k tomu že se zas tak moc neznáme. "Ah," vydechl jsem jen a tím ji nechal prostor k tomu, zda to sama rozvede či nikoliv.

← Les Alf

Chápavě jsem přikývl. "Nedivím se ti. Skaliska mi přijdou všechny stejný, raději lesy a louky, to mi přijde rozmanitější." Přeci jen v lese je toho víc k vidění než v horách, to samé na loukách.
Pomalu jsme vyšli z lesa a ocitli se ne pláni. "Tady se dá ulovit nějaký ten ušák, případně i srna," poučil jsem Sachi a rozhlédl se, zda sám ušáka neuvidím. "Nemáš hlad?" optal jsem se následně a začichal. Já sám bych i něco snědl. "Můžeme něco ulovit, kdybys chtěla," nabídl jsem.
Dle jejích slov opravdu nešlo o moc velkou smečku. Kolik členů vůbec měl Daén? Sám jsem netušil, ale mohlo to být kolem patnácti vlků, ač těžko odhadovat, když většinu z nich neznám. "Takže menší smečka v horách... No, v těch horách nebylo asi ani divu," pokrčil jsem rameny. Rád bych členy Daénu poznal, ale přišlo mi, že se pořád s někým míjím, nevím jak to vlastně vůbec dělám. A když na někoho narazím, tak to vlastně není člen smečky. Jako třeba právě tady Sachi.
Potěšilo mě, že mé dotazy ji neobtěžovali. "Jak to že jsi vlastně smečku opustila?" zajímal jsem se, sám jsem o tom nikdy neuvažoval, proto mě vlastně zajímalo, co vlka může vést k tomu, že se rozhodne domov opustit. Jistě, měl jsem několik tipů, ale Sachi mohla mít úplně jiný.

Při jejích slovech jsem přikyvoval. Život v horách jsem si nedokázal představit. Sice tady na ostrovech je hor požehnaně, nikdy jsem se v nich nezdržoval tak dlouho, že bych o nich mohl mluvit jako o domově. "To věřím. Naučit se svižně a obratně mezi skálami pohybovat není nic snadného. Vlastně obdivuji vlky, kteří žijí v horách," odvětil jsem. Já byl spokojený se životem v lese, na který jsem byl zvyklý od vlčecích let a neměl jsem potřebu zkoušet žít jinde. "Byla to velká smečka?" zeptal jsem se. Když se řekne smečka v horách, představím si spíše menší uskupení než třeba v lese.
Sachi jsem nabídl procházku po okolí. "Je pravda, že se pak budu muset zase vrátit, ale když se projdeme kousek, tak to vadit nebude," pousmál jsem se a pomalu se vydával z lesa pryč. "Jak dlouho jsi pryč ze smečky? Tedy... Omlouvám se, pokud příliš vyzvídám, když tak mě pleskni po čumáku," zavtipkoval jsem. Ne každému je příjemné dotazování na každou věc.

→ Ostříž

Nedivil jsem se. Kdo normální by se tam vůbec přidával. Jedině blázen nebo sebevrah. "To se ani nedivím. Tam se nepřidává někdo, kdo to má v hlavě v pořádku," pronesl jsem jen a k Chaosu se více nevyjadřoval. Nebylo vlastně víc co říct.
O mých zkušenostech se smečkou jsem se se Sachi podělil. Neměl jsem více zážitků z jiné smečky, jelikož jsem do Daénu patřil celý život. Nikdy mě vlastně ani nelákala myšlenka toho být tulákem. Když jsem chtěl být sám nebo se vzdálit od území, učinil jsem tak. Nikdy jsem ale neměl potřebu zmizet na delší dobu a chvíli se jen toulat. Asi jsem už přešel do věku, kdy nemám za potřebí nějaká velká dobrodružství. Taky tady už nějaký ten pátek strašíš.
Optal jsem se i hnědé, zda ona má nějaké zkušenosti se smečkou a její odpověď byla kladná. Zastříhal jsem ušima a vyslechl si ji, ač to byla velice kratičká odpověď. "V horách? Páni, to muselo být náročnější než v lese, ne?" Nedokázal jsem si představit, že by Daén sídlil v horách. Motat se mezi skálami to nebylo nic pro mě.
Už se krásně rozednilo. "Nechceš se porozhlédnout kolem?" navrhl jsem, potřeboval jsem se protáhnout, z toho ležení už jsem začínal být nějaký rozlámaný. A jistě by se hnědé hodilo dozvědět se o místním okolí.

Sachi zaujal Chaos. Nepřekvapilo mě to. "Jedná se o jakési uskupení vlků, kteří nemají nic lepšího na práci, než ubližovat ostatním," řekl jsem ve zkratce, ačkoliv tohle popsání bylo víc než jasné. "Přidávají se k nim jen cvoci a blázni," odfrkl jsem. Neměl jsem Chaos rád, ač přímo mně nikdo nic neudělal.
Také jsem hnědé řekl něco o Daénu, spíše o jeho historii. Co se týkalo přítomnosti, moc jsem toho sám nevěděl. Měl jsem docela problém se více zapojit, dřívávěji mi to nedělalo žádný problém, ale jak se změnilo vedení a složení smečky, ztrácel jsem o ní přehled, což bych vůbec neměl, ale stalo se. Nad jejími slovy jsem se pobaveně zasmál. "Sám tu jsem už poměrně dlouho a věřím, že ostrovy ještě déle. Takže Daén už nějakou tu historii má." Nad jejími dalšími slovy jsem se zamyslel. Měl jsem smečku rád, byl to můj domov, ač chvílemi se mi zdál příliš vzdálený. "To máš pravdu," pousmál jsem se a nemohl jsem si nevšimnout jejího delšího zamyšlení. "Ty máš zkušenosti se smečkou?" optal jsem se.

Usmál jsem se. "Tomu rozumím, kdo by stál o potíže. Kromě Chaosu," pronesl jsem a pokrčil rameny. Ten byl jediný, kdo o potíže stál a rád je vyvolával. Naštěstí jsem se dlouho s Chaosákem nesetkla. Nejspíše naposledy...? Ne. Nemám zdání. Byl jsem rád, nechtěl jsem se s nimi ani potkat. Většinou to nedopadalo dobře.
Sachi se zdála jako vlčice, která měla rozum. "To rozhodně. Ne vždy ale má na výběr," upozornil jsem hnědou. Sic si vlk může říkat, jak se jim nebude plést do cesty, ale ono se zapleteš a ani nevíš jak a kdy a proč. "Můžeš se chovat jak nejlépe dovedeš, ale i tak ti mohou podrazit tlapky... Ale jsem nejspíše zaujatý vůči nim," připustil jsem.
Pomalu už svítalo. Zdálo se, že jsme celou noc propovídali. "Smečka? No... To je dlouhý příběh vlastně," řekl jsem. "Do Daénské smečky jsem se narodil, můj otec ji kdysi vedl, po jeho smrti se postu alfy ujal Felicio, vlk, kterého jsem leta neviděl. No a pak jsem to měl na starosti já a... a má sestra, následně Dorya, která bývala členkou a nastala válka mezi Daénem a Chaosem a poté se semčka na chvíli rozpadla a pak se zase znovuzaložila pod vedením Lissandry, která smečku vede dodnes," odpověděl jsem. "Je to celé složité vlastně. Ale smečku mám rád, ač musím uznat, že vlky moc neznám," dodal jsem ještě.

Přikývl jsem, líbilo se mi, jak k tomu všemu přistupovala vlastně pozitivně. "Já doufám, že nebudeš muset utíkat před nebezpečím. Třeba budeš mít štěstí a nic tě nepotká, alespoň na delší dobu," řekl jsem. Nic zlého bych ji nepřál, neměl jsem ani jeden jediný důvod. Věděl jsem však, že tady je těžké se něčemu vyhnout v dlouhodobém horizontu. Kdyby teď odešla, nejspíše by se nepříjemnostem vyhnula.
Bohové. Jedna velká pohroma. "Ano. Rádi tady nám na ostrovech znepříjemňují život. Iris a Nero," prohodil jsem. "Nemám je rád, nic moc hezkého mi nepřinesli," pokrčil jsem rameny a přemítal nad tím, zda pro mě udělali někdy něco hezkého, ale nevybavoval jsem si vůbec nic. "Třeba na tebe budou hodnější než na mě," pousmál jsem se na Sachi.
"To jsem vlastně rád. Bude se ti tu žít lépe, než kdyby se ti to tu nelíbilo," odpověděl jsem a přivřel oči.

Začal jsem vyprávět to nejzákladnější - kde se vlastně nacházela. "To asi ano. Jen je nevýhoda, že se z nich jen tak nikdo nedostane, jak jsem říkal. Neslyšel jsem o někom, komu by se to povedlo," řekl jsem. Sám jsem o tom nikdy moc nepřemýšlel, byl jsem tu od narození a ostrovy byly poměrné rozlehlé na to, abych si řekl, že tu už nemám co dělat a chtěl jít pryč. "Na tom třetím jsem ještě popravdě nebyl, ale jinak ty zbylé dva... nu, je to od všeho něco. Písek, led, listnaté i jehličnaté stromy, louky, jezera, hory. Najdeš tady snad úplně všechno. Takže když už tu musíš strávit zbytek života, tak si tu jistě najdeš místo, které se ti bude líbit," zazubil jsem se na ni.
Vyplavení mořem jsem nezažil a dle slov Sachi jsem ani o nic nepřišel. Přikývl jsem. Asi to nebyl žádný zázrak být mokrý, všude slaná voda. "Jo, já si nemůžu stěžovat. Jen zdejší bohové rádi hází klacky pod nohy," pokrčil jsem rameny. Ne jednou se to stalo, minimálně jsem za to házel vinu na ně. "Snad se ti tu bude líbit," poznamenal jsem.

Vlčice byla opatrná, ač jsem jí řekl, že by měla být v bezpečí, sama se ujistila. Samozřejmě to bylo v pořádku. Nacházela s v novém prostředí, které neznala a neznala ani mě, mohl bych i lhát a kdyby mi uvěřila, nemuselo by to dopadnout dobře. Být ostražitý se vyplácí, ne že by u mě to bylo nutné.
Jemně jsem se pousmál a kývl hlavou. "Není zač, rád jsem pomohl." Kdybych pomoci nechtěl, mohl jsem ji tlapkou zamávat a vypravit se zpět na území, hned potom, co jsem hnědou potkal a obeznámil ji, že se nachází blízko hranic. Neměl jsem důvod ji nepomoci. Tím tu má úlohy vlastně i skončila.
Otočil jsem se k odchodu a už už jsem se chtěl rozloučit, ale to Sachi mě zadržela. Cukl jsem sebou a otočil se zas zpět, na ni. Hodil jsem po ní tázavý pohled. Vlčice chtěla nějaké informace a i společnost. Měl jsem momentálně nějaké neodkladné povinnosti? Neměl. Tak proč se na chvíli nezdržet. "Mohl," odpověděl jsem a pomalu se uložil u vchodu. "Ostrovy... Jsou tři. Dá se mezi nimi procházet. Celá tahle krajina se nazývá Mois Gris," odmlčel jsem se a rozhlédl se kolem. "Jakmile se sem dostaneš, je dost malá pravděpodobnost, že by ses dostala z nich pryč. Alespoň co mi je známo. Já se tady narodil, tudíž nějaké vyplavení mořem je pro mě osobně neznámá," vysvětloval jsem dál.

Ještě jsem chvíli tiše postával venku a koukal ze Sachi ven. Zdálo se, že se pohodlně uvelebila. Byl jsem rád, že jsem ji mohl alespoň takhle pomoci, když ne vzít na území smečky. Hlavu jsem měl stočenou ven a koukal, zda se tu něco kolem neděje, ale panovalo tu naprosté ticho. "Ano. Nejspíše ano. Nechci tě rušit, určitě jsi vyčerpaná a klid se ti bude hodit," pronesl jsem k hnědé. Nevadilo by mi zůstat a povídat si, ale opravdu jsem vlčici nechtěl zdržovat od spánku, který by se jí určitě hodil. Moc jsem nevěděl, jaké to je, když sem moře někoho doplaví. Rozhodně to ale muselo být vyčerpávající.
Ještě jednou jsem se kolem rozhlédl, abych se ubezpečil, že tu vlčici nechám, aniž by se jí něco stalo. Opravdu byl klid. "No... Myslím, že bys tu měla být v bezpečí. Nikoho nevidím a ani necítím," ubezpečil jsem Sachi. "Kdyby se náhodou něco dělo, můžeš doběhnout na hranice a zavýt a já tam hned budu," nabídl jsem ještě, aby se v případě nouze měla na koho obrátit. "Tak jestli je to vše...?" pronesl jsem nakonec před rozloučením.

Bylo tomu tak, lepší vědět, než být pak překvapený a nevědět, jak vlastně reagovat. Ovšem doufal jsem, že to Sachi nebude potřebovat a nic tak hrozného ji tady nepotká. Bohové si uměli hrát a ne vždy hezkým způsobem. Nejspíše se věčně tam někde nahoře nudili a tak si z nás dělali lepší den. Nad touto myšlenkou jsem jen krátce zakroutil hlavou.
Hnědá toho opravdu moc neprozkoumala. Vlastně v podstatě nic. "Tak to je s porovnáním, kolik míst tu je, nic," odvětil jsem. "Ale času bych se tady nebál. Je prakticky skoro nemožné se z ostrovů dostat pryč. Neslyšel jsem o někom, komu by se to povedlo," řekl jsem upřímně. Já sice nějaký ten rok dozadu byl mimo, ale nevím zda jen duševně nebo i fyzicky. Z té doby si nic moc nepamatuji, takže těžko říct.
Podařilo se mi najít jeskyňku pro Sachi, kde bude moci přečkat noc. Vlčice byla opatrná a řádně si okolí zkontrolovala. Já též necítil něco, co by ji mohlo ublížit. "Rádo se stalo," odpověděl jsem s mírným úsměvem. Zaplula do jeskyně, kterou si též zkontrolovala, já stál venku. "Pokud je vše v pořádku, nebudu tě tu rušit." Pomalu jsem se chystal k odchodu, ale počkal jsem, kdyby vlčice měla ještě něco na jazyku.

Svým způsobem se mi ulevilo, že vlčici nejde o život, ač jsem si to myslel už předtím, než jsem se jí na to zeptal. Jeden nikdy neví, co ho tady na ostrovech čeká. Nikdy tady nebyl klid a stále se tu něco dělo. Minimálně jsem měl takový pocit. Na druhou stranu se vlk nenudil. I když čas od času by mi to vlastně nevadilo. "To rád slyším," odvětil jsem a přikývl hlavou na její odpověď. "Je pravda, že tady není těžké, aby ti o život šlo. Tedy ne že bych tě chtěl nějak znepokojovat, ale lepší je tohle vědět než naopak," přišlo mi dobré ji na tohle upozornit, aby pak nebyla tak zaskočená.
Pomalu jsme se vydali lesem, hledajíc úkryt pro Sachi. O něčem jsem věděl a tam jsem ji měl v plánu zavést. Nebylo to vlastně ani moc daleko. Jen jsem doufal, že tam nebude obsazeno. Přeci jen je noc a po ostrovech pobíhá dost tuláků, kteří se na noc také budou někam chtít uchýlit.
Myslel jsem si to. "To jsi tu opravdu velice krátce. To jsi toho tady moc nestihla prozkoumat, že?" byla to spíše řečnická otázka. "Už jsme tu," oznámil jsem hnědé, jakmile jsme dorazili k jeskyňce, která nebyla příliš velká, ale pro ni byla jistě dostačující.

Mohl bych ji vzít na území, kdyby jí šlo o život. To by jistě alfa pochopila. Ovšem ani jsem se hnědé nezeptal, zda jí o ten život vážně nejde. Na druhou stranu nevypadala, že by šlo. Viditelné zranění neměla a po chvíli v mé přítomnosti se také uvolnila dost na to, aby šlo poznat, že jí nic vážného nehrozí. I tak jsem se chtěl ujistit, pro můj vnitřní klid. "Předpokládám, že ti o ten život nejde. Nevypadá to tak, co mohu vidět, přesto se chci ujistit."
Když jsem vlčici neměl v plánu tahat do smečkového úkrytu, nabídl jsem pomocnou tlapku s tím, že jí nocleh v lese pomohu najít. To bylo něco, co jsem alespoň mohl pro cizinku udělat. Vlastně nemusel, mohl jsem se otočit a nechat ji být, ale to nejsem já. "Ano," přikývl jsem a rozhlédl se. Les jsem za tu dobu znal a tak jsem věděl, kam vlastně jít. "Tudy," houkl jsem k vlčici a hlavou naznačil směr, kudy jsem měl v plánu jít. "Enzou. Těší mě Sachi," též jsem se představil a s dalšími mými slovy jsem se na Sachi přátelsky usmál.
Aby mezi námi nepanovalo takové ticho, promluvil jsem: "Jak dlouho jsi na ostrovech?" Dosti klasická otázka na cizince. Ono aby ne, buď se tu vlk mohl narodit - jako já - nebo ho sem mohl donést moře, což byl případ většiny tady.