Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Furijské hory

Pousmál se. Musel přiznat, že se mu ulevilo, když se od Joseline dočkal takového vřelého uvítání. Měl z toho určité obavy. Začínal ale věřit, že to bude v pořádku. "Vůbec bych se nedivil, kdybys měla pravdu," potřásl hlavou - ne, že by už nikdy nechtěl vystrčit čenich ze smečkového území, ale měl takový dojem, že z předlouhých toulek už byl vyléčený.
"Ano, tak nějak," odsouhlasil. Ale ač si zvykl na život ve stínu stromových velikánů, snad si ho i svým způsobem zamiloval, stejně se těšil, až ho obklopí známé stromy jejich lesa. Hlavní magií, která ho nyní zajímala, bylo kouzlo domova.
Josi v těch portálech cítila nějakou zradu. Eren měl dost času nad tím přemýšlet a pomalu zavrtěl hlavou. "Nevěřím, že šlo o něco takového. Byli to moc milí vlci - akorát si k životu vybrali poněkud nestabilní místo. Nejspíš tam byly tenké hranice mezi světy či něco podobného." Ne, že by to všechno byly myšlenky z jeho hlavy. Teorie o důvodu výskytu portálů pocházela od Aithné. Té vlčice, která nepřišla s ním. "Možná líbilo, ale nemyslím, že by se zdržela dlouho," povzdechl si Eren lehce. Nebylo snadné nechat za sebou všechny přátele z druhé strany, třebaže se těšil na setkání s rodinou. I na nich mu záleželo. "Jmenuje se Aithné a z toho, co mi vyprávěla, je opravdu velká cestovatelka. Nebude o moc starší, než mi, ale stačila už toho zažít spousty. Kdoví? Třeba taky jednou ostrovy navštíví. Přinejmenším ji zajímaly." Jenže měl vždycky problém odhadnout, co Aithné střelí v hlavě příští minutu, natožpak kam ji osud zavede v budoucnosti.
To už se území smečky skutečně přibližovalo. Cítil nervózní pnutí v hrudi a přiměl se zhluboka nadechnout a vydechnout. Nebylo proč se bát. Vracel se přece domů. I tak ale... "Jsem rád, že alespoň někdo má plán, co podniknu dál," zasmál se. Jeho plány prozatím končily návratem domů, co dělat potom, to si ještě rozmyslet nestačil. Ale trénink magie tam jistě svou roli hrál. Chtěl se naučit ji zkrotit.
Brzy mu kolem čenichu zavířily pachy mnoha vlků. Známé i neznámé. Celková vůně smečky však byla důvěrně známá a div, že se mu nezatočila hlava, když se mu otřela o čenich. Opravdu to dokázal. "Tak jsme tu. Domov," hlesl tiše, zastavil a rozhlížel se kolem sebe. Domov... Jak bylo krásné být zpět.

//Němé údolí

Třeba. Mohlo to tak být. Třeba i bude. Ale Eren si popravdě nedělal velké naděje. Jaké mohly být šance, že se zase všichni sejdou? Obzvlášť, když se dalo jen těžko odhadovat, kam jeho sourozence cesty zavály? "Nezní to moc pravděpodobně," pronesl zadumaně a až po pár momentech si uvědomil, že to nejspíš nevyznělo zrovna nejlíp. "Ale... bylo by to hezké, samozřejmě," pokusil se to rychle uhladit, nicméně měl dojem, že lepší bude, když to prostě nechá tak. Snad Josie chápala, že se jí nesnažil bořit její sny?
Byl si čím dál jistější, že s tou tetičkou to asi nebude jen tak. Navíc ani nebyla v jejich smečce. Pokýval hlavou, že rozumí a pak si lehce povzdechl, až mu od úst vystoupal obláček stříbrné páry: "Josie, to ti slíbím moc rád. Nacestoval jsem se v poslední době až až." Už si skoro ani nepamatoval, proč ho to jako mladšího pořád tak táhlo kamsi pryč. Že by snad na cestách dospěl? Leccos tomu nasvědčovalo. "Ach tak?" Takže táta se svou sestrou nevycházel nejlépe. Docela ho zajímalo, co se vlastně událo, ale nechtěl to z Josie páčit. Aspoň ne teď.
A potom... potom se doopravdy rozpovídal. Napadlo ho, jestli je tohle jen poprvé z mnoha příležitostí, kdy bude celý ten příběh muset vyprávět, ale Josie samozřejmě nemohl dát jen nějakou verzi splácnutou do pár vět. "Jaký že to strom?" podivil se. Pokud věděl, pak ořešák už sám o sobě strom byl. Nebo ne? "Aha! Inu, možná je to něco podobného. Tyhle stromy byly taky dosti vážené, ale bylo jich tam až moc na to, aby všechny byly posvátné. Celý les," střihl ušima.
"Až tak moc se nedivili. Konec konců jsem nebyl první, kdo jim tam začal blábolit o kouzlech a jiných světech, i když nevím, jak moc tomu doopravdy věřili. Ale vypadl jsem z magického portálu, to tomu muselo trochu dopomoci," soudil. "Kouzla jsem tam ale používat nezkoušel. Vlastně jsem se to nikdy moc nenaučil ani tady," přiznal. Jen další oblast, ve které bylo třeba se zlepšovat...
"Každopádně to vypadalo, že tam zůstanu napořád. Jejich portál podle všeho vlky jen vyhazoval, nebral si je zpátky. Snažil jsem se o tom zjišťovat víc, ale bylo to těžké. Až jsem se konečně doslechl o vlčici, která také přicestovala odjinud. To ona mi nakonec pomohla najít portál, který mne odnesl zpátky sem." Potřásl hlavou, pořád ještě měl problém zpracovat, že se to skutečně povedlo. "Pak jsem na pláži potkal tebe a teď jsme tu," zakončil a s mírným úsměvem zahoupal oháňkou. Začínali se blížit k domovu. Navzdory všemu pocítil Eren jistý dotek nervozity. Bylo nemožné se po té době vrátit a tvářit se, jako že nic.

//Daén

//Irisin ráj přes Severní hory

Přečkat potopy v horách, to vskutku znělo velmi rozumně. V oné větě bylo cosi jiného, co ho upoutalo - byl by si toho jistě povšimnul i bez Josiina významného pohledu, kterým onu informaci ještě podtrhla. "Léčitelka? No páni," máchl ocasem s mírným dotekem úsměvu na tlamě. "To je významná pozice." Chtěl sestře pogratulovat, jenže ta rázem málem vzala tlapy na ramena. "Jen klid," pokoušel se ji umírnit, "všechno bude určitě v pořádku a můžeme už klidně vyrazit," jen by nerad, aby Joseline běžela napřed jako vítr a nechala ho tu samotného. Ne, že by netrefil domů, ale opouštět sestru, sotva ji našel, to nebyla lákavá myšlenka.
Z jejich vrhu tedy byla ztracená Elvean, ale i jejich starší sourozenci se toulali. To nicméně nebylo ničím příliš novým. "Oni měli vždy poněkud toulavé tlapy, že," pronesl ani ne příliš jako otázku. Své starší sourozence si vybavoval jen tak tak. Mrzelo ho to, ale nebylo to ničím překvapivým - narozdíl od dalšího kousku informací, který mu Josie odhalila. Překvapeně zamrkal. "Tátova sestra? Tetička?" Propána, co ještě všechno stačil zmeškat? Nedovedl ale odhadnout, jestli by měl projevovat nadšení či se spíš obávat, protože Josie se z tety Vex příliš odvařená nezdála. "Inu, to jsem na ni zvědav," zvolil nakonec přístup, který mu stejně byl nejbližší, obezřetný zájem.
Samozřejmě chtěla slyšet všechno o tom, co zažil. Musel se zasmát, jak tak do něj strkala a hleděla na něj jako na učiněný zázrak. U srdce ho šimralo, byl tak rád, že je zpět. "Dobře, dobře. Dostal jsem se na to místo skrze portál, který se otevřel v džungli. Neměl jsem důvod si myslet, že to bude jiné, než portál na louce, prostá zkratka na jinou část ostrovů... Ovšem bylo to hodně jiné. Vypadl jsem z něj na tom cizím místě. Jen jsem koukal kolem sebe a všude byly ohromné, nádherné stromy, jaké snad ani na ostrovech nemáme. Jmenují se sekvoje. Podle toho, co mi později řekli tamní vlci, jsem nebyl první a nejspíš ani poslední návštěvník, který se octl přesně na tom samém místě, pod nejvyšší sekvojí. Jako by se tam ti cestovatelé sbírali," potřásl hlavou. Pořád si pamatoval ty první zmatené dny, kdy tomu nemohl uvěřit, prostě nemohl.
"To ale byla jediná věc, která tam měla co dočinění s magií. Jinak tam všechno bylo úplně obyčejné, vlci, co se tam narodili, ani magii nikdy nepoznali. Portály, které se občas otevíraly, pro ně byly záhadné a raději se od nich drželi dál." Odmlčel se, aby dal šanci Josie to trochu zpracovat a něco dodat - a taky aby si trochu odpočinul, protože popravdě tohle bylo nejvíc mluvení, co zvládl za hodně dlouhou dobu.

//Furijské hory

Nakonec se mu podařilo láskyplnný útok ze strany Josie ustát, ale bylo to jen tak tak. Už si myslel, že se bude znovu válet. Teď by se na ni ale ani nedokázal zlobit. "To bychom měli. Určitě se toho hodně změnilo," pronesl zamyšleně a vzápětí pozorně našpicoval uši. "Potopy? To zní zle," nakrčil lehce čelo. Zdálo se, že přišel pozdě, než aby mohl pomoci. "Škoda, že jsem nemohl podat pomocnou tlapu. Snad to smečka přečkala v pořádku," zadoufal, neb se Josie nejspíš nemohl zeptat - tvrdila, že už nějakou dobu doma také nebyla. Budou se muset přesvědčit na vlastní oči.
Bylo vidět, že sestru zaskočil. Přikývl. "Také jsem si to tak myslel. A když jsem se octl pryč, chvíli jsem myslel, že se zase nebudu moci vrátit domů. Naštěstí se ukázalo, že to není pravda," zahoupal zvolna ocasem ze strany na stranu.
"Elvean jsem bohužel nepotkal," zavrtěl hlavou, docela ho znepokojovalo, co mu Josie povídala. Nebylo jistě ničím zvláštním, aby se jedno či dvě vlčata vydala svou vlastní cestou, aniž by o nich někdo věděl, ale vyznívalo to, že nějaký čas se zkrátka rozprchla valná většina jejich rodiny. "To je zvláštní. Nečekal bych, že se naše rodina takhle rozbije... To muselo být těžké," povzdechl si - měl tu být, měl tu být pro ně. "Ostatní se ale už našli? Až na Elvean?" ujišťoval se, že už nikdo další nechybí. Kde mohl být konec jeho druhé sestře? Snad ji také osud zavál do nějakých netušených koutů a brzy se objeví.
"A co jsem všechno zažil... Víš, ono to na tom místě, kde jsem se octl, bylo vlastně docela obyčejné," začal zamyšleně. "Můžu ti o tom cestou povědět," usoudil, že bude nejlepší už co nejdřív vyrazit. Zprávy o povodních a poztrácené rodině ho znepokojily. Otřepal se znovu od hlavy až po špičku oháňky ve snaze zbavit se písku a vykročil pomalu kupředu přes pláž. "Schválně, jestli si ještě pamatuju, kudy se jde domů," věnoval Josie letmý úsměv. Kdyby je vedl někam do křovin, určitě by ho opravila, že ano?

//Němé údolí přes Severní hory

Sestra vypadala podobně překvapeně, jak se on cítil. Udržel sice tlamu zavřenou, ale možná spíš jen šťastnou náhodou, než že by měl nad sebou v tu chvíli takovou kontrolu. Chvíli tam stáli naproti sobě (poté, co si ujasnili, že svá jména si pamatují, no, to bylo alespoň něco, že ano?) a jen na sebe hleděli, avšak byla to Joseline, kdo onu paralýzu přerušil.
"Napověděl bych ti, ale sám to nevím," objevil se úsměv i na jeho vlastní tváři a ve chvilce už byli opět u sebe. Spolu. Josie se po něm vrhla s opravdovým nadšením, ňuchala ho a drkala do něj, div, že ho nepovalila na zem. Eren svou radost neprojevoval tak bouřlivě, ale nechal se od sestry patřičně přivítat bez protestů. Oháňka se mu zvesela houpala sem a tam a sám se tváři otřel o Josiin krk. "Taky tě moc rád vidím. Ani nevíš, jak se mi po vás všech stýskalo," usmál se, bylo to už kolik měsíců, co zmizel z ostrovů a ještě delší dobu, kdy naposledy pořádně viděl svou rodinu.
Povzdechl si, když slyšel, jak se o něj otec strachoval. Mnohokrát přemýšlel, co si asi rodina myslela. Že je opustil? Ztratil se? Že někde leží mrtvý? "Vážně jsem se zatoulal. O mnoho dál, než kdy předtím, mimo samotné ostrovy. Byla to vlastně nehoda, ale nemusela se vůbec stát... Mrzí mě, že jsem vám způsobil starosti svou nerozvážností. Ale nikdy jsem se nepřestal snažit vrátit se k vám, domů," řekl zvolna a ke konci se na sestru opět usmál. Mohl to napravit. Teď, když už se dovedl vrátit domů, tu byla opět naděje.

//z dobrodružství kdoví kde...

Rozplácl se do vlhkého písku. Obyčejně by to v něm určitě vyvolalo rozmrzelé pocity a ani dnes z toho vskutku nebyl nijak nadšený (vždyť se mu do kožíšku nalepilo tolik toho nepořádku!), ale bylo zde mnoho polehčujících okolností. Šum moře, vzdálený křik pávů, snad i jakýsi povědomý pach ve vzduchu... Všechno mu to prozrazovalo jediné. Byl doma. Ne možná doma doma, ale tohle nepochybně byly ostrovy. A už i to bylo po několika měsících, kdy se potuloval ve zcela jiných krajích, výhrou. Měl se snad zle? Vůbec ne. Ale pořád si přál vrátit se domů. Sem skutečně patřil. Snad nikdy si to neuvědomoval jasněji, než když se jednoho dne zničehonic octl zcela odtržený od všech, které znal. Ale teď je bude moci znovu najít.
Posbíral se zvolna ze země, otřepal se z nejhoršího písku a už se chystal, že si z kožichu pořádně vyklepe i ten zbytek, včetně jakési chaluhy, co se na něj namotala - takhle se doma ukázat nemohl, vypadal jako nějaký tuleň, co ho vyvrhlo moře - když tu jeho pohled zavadil o postavu dále na pláži a on se zarazil. Stála tam celou dobu? A byla to skutečně...? "Josie?" zavolal na sestru, popoběhl několik kroků a opět se zarazil. Jeho zmizení vskutku nebylo něčím, co by se slušelo a patřilo. Možná mu to bude vyčítat. Možná by se k ní neměl nerozvážně vrhat. Srdce mu bilo radostí, že první tvář, kterou spatřil zpět na ostrovech byla tak známá, tak milá jeho duši, ale jeho hlava srdci rychle připomněla, že byli dlouho pryč a možná... možná jsou teď věci jinak, než jak je nechal.

Eren
Prosím o úpravu %. Děkuji moc!

Síla 4 % /85 % (+ o 5% jsem si dnes napsala u kola štěstí)
Vytrvalost 3 %/80 %
Rychlost 3 %/65 %
Obratnost 3 %/50 %
Schopnost lovu 2 %/70 %

Silný vlk - Eren vyrůstal s několika sourozenci a často se mu dařilo mezi nimi vynikat. Byl od malička hodně soutěživý a snažil se být tím nejlepším.

<<< Tajné ostrovy (přes Les u Mostu)

"On se tady někdy někdo objevil ze světa mimo ostrovy?" zastřihal jsem ušima. Tímhle teda Ricca zaujala mou pozornost. To mě ani nenapadlo. Já jsem se tady narodil a ostrovy jsou všechno, co znám. Zamyslel jsem se. "Tak to bych chtěl někoho takového potkat!" zavolal jsem zvesela, "a ty někoho zvenčí znáš?" zvědavě jsem se ještě doptal.
V tom nás vyrušilo počasí, které opravdu vypadalo nehezky... jak řekla Ricca. "Máš pravdu, měli bychom si najít úkryt." Dál jsem už jen přikyvoval. "Chápu tě. Sice máme opačný problém, ale vlastně dost podobný. Taky jsem moc rád, že jsme se potkali," usmál jsem se na ni. Souhlasil jsem se vším, co říkala.
Najednou se spustil liják a nebylo to nic příjemného. Moc jsem se neorientoval, a tak jsem věřil intuici Riccy a utíkal jsem za ní do jakési stavby, kterou nazývala Svatyní.

>>> Svatyně

Cítil jsem se tak zvláštně. Pochopil jsem, že Ricca není už jen obyčejná kamarádka. Je mezi námi speciální pouto, které jen tak něco nerozdělí. Tedy doufal jsem, že tohle kamarádství vydrží už dlouho. Opět jsem se zazubil po naší konverzaci. Trošku jsem se i zapotil, protože jsem neměl ve zvyku si takhle povídat o pocitech. Všechno je jednou poprvé. Pomyslel jsem si.
"To možná nikdy ani nezjistíme," zamyslel jsem se nahlas při úvaze nad velikostí ostrovů a samotného světa. "Nápodobně! A víš co? Jdeme! Ještě nás toho spoustu čeká," zaradoval jsem se s povyskočením kupředu. "No... a jak se ti tady vlastně líbí? Ve smečce jsi moc nebyla... já tam byl až MOC. Takže jsem rád, že mám možnost se s někým takhle porozhlédnout," začal jsem nové téma, "a musím říct, že žasnu nad tím, jak jsou ostrovy zajímavé a rozmanité..."

>>> Mlžná džungle (přes Les)

Zubil jsem se, až to nebylo možné, ale připadal jsem si naprosto svůj. Ricca na mě měla dobrý vliv a cítil jsem se s ní úžasně. "Nápodobně, Ricco! A neboj... taky se mám ještě hodně co učit," přiznal jsem, ač nerad. Před takovou Joseline bych tohle nikdy říct nemohl. Musel jsem se pořád chovat, jako ten silný brácha. Realita byla však trošku jinde... zatím. Na to, že by mi Ricca mohla říct úplně všechno, jsem chápavě přikývnul hlavou. "Musím přiznat, že je mi s tebou moc dobře. Jsem rád, že jsem tě poznal, Ricco," usmál jsem se. Nad otázkou, kam bych se vlastně chtěl podívat, jsem se musel hluboce zamyslet. "Hm... já ti ani nevím. Jsem rád, že jsem vůbec někam odešel. Zjistil jsem toho při naší cestě hodně. Svět je obrovský. Nedokážu si představit, co všechno je třeba i mimo ostrovy," zamyslel jsem se nahlas, "ale asi nemám určený nějaký cíl. Budu rád, když ostrovy prozkoumám co jen to půjde!"

<<< Most (přes Les u Mostu)

Ty stopy mi nepřipomínaly nic, co jsem zatím mohl znát. Takové podlouhlé čáry... "Asi tak," uchechtl jsem se po tom, co Ricca řekla, že by ji zajímalo, co ty stopy vytvořilo. Přemýšlel jsem nad tím totiž naprosto stejně. "Tak na to místo se musíme hned podívat," usmál jsem se na Riccu - velice mile. To jsem neměl ve zvyku. Na omluvu jsem zareagoval následovně: "V pořádku, já to na tobě viděl. Nemohl jsem tě ale nechat jít samotnou," zatvářil jsem se do toho hrdinsky. "Malá pauza by nám neuškodila," podotknul jsem. Na kopci jsem se cítil úplně úžasně. Od té doby, co spolu s Riccou cestujeme, jsem si tyhle výhledy zamiloval. Až se mi nechtělo domů. "Je to nádhera!"

Stejně jako Riccu mě zaujal podivný vozíček, vedle kterého postával šedý vlk. Neváhal jsem a šel jsem se za ním podívat. Sledoval jsem, jak si Ricca dohodla nákup, a tak jsem si řekl, že bych to mohl zkusit taky. Konečně jsem našel využití pro ty kamínky, které jsem s sebou celou dobu nosil. Zeptal jsem se obchodníka, co bych si za ně mohl pořídit, a ten mi poradil:

Nákup:
(Eren má 74 kšm, 5 rubínů a 5 mincí)
Koupí Mystery box - 50 kšm
____________________
Zaplatím 50 kšm
Erenovi zůstane 24 kšm, 5 rubínů a 5 mincí

Mystery box - 4 - Hrst třpytek
Schváleno

Po nákupu jsem se vrátil zpátky k vyhlídce za Riccou.

<<< Hraniční pohoří (přes Temný les)

Spadl mi kámen ze srdce, když jsme se znovu potkali. "Ricco, viděl. Co to mělo být? Bylo to hrozně zvláštní. Celou dobu jsem čekal. kam tě ten tvor zavede... a vlastně ani nevím, kdy se ztratil," odpověděl jsem Ricce se zmatením ve svém hlase.
Opět jsem si hlasitě polknul, když jsem musel přejít ten hrozný most. Už zase... já ten most fakt nesnáším! Ani jsem nevěděl jak, ale stejně jako minule, jsem most přešel. Nebylo to nic příjemného. Mám snad strach z výšek? Nebo z toho, jak je ten most nestabilní?! Zamyslel jsem se na okamžik.
Už jsem se vrátil k realitě a k otázce, kterou mi Ricca pokládala. "Neviděl." Zastřihal jsem ušima, když zmínila stopy, které se objevily v lese. Posledně tady určitě nebyly. Vydal jsem se za Riccou.

>>> Tajné ostrovy (přes Les u Mostu)

Na chvíli jsem šedohnědou vlčici ztratil z dohledu. Potřeboval jsem si trošku oddychnout. Šlo vidět, že toho měla nachozeného více, než já. To abych si trošku zlepšil kondici," pomyslel jsem si. Cítil jsem se kvůli tomu špatně, ale co se dalo čekat? Tohle všechno je teprve přede mnou. Počínaje dneškem.
Jakmile jsem Riccu opět objevil, tak jsem si uvědomil, že ta podivná levitující bytost je pryč. Posbíral jsem všechny síly, abych Riccu opět dohnal. "Ricco!" štěknul jsem po ní. "Co se stalo?" doplnil jsem otázkou. Kam naše cesta vedla? Uvědomil jsem si také, že se vracíme zpátky.

>>> Most (přes Temný les)

<<< Tundra (přes Ledové pláně)

Najednou se k naší skupince přidal další vlk. Nemluvě o tom, kolik jsme jich cestou potkali. I když mi bylo jasné, že tady bude mít Ricca na práci něco, čemu nerozumím... musel jsem jít za ní. Tolik mi pomohla a tohle byl jediný způsob, jak se jí alespoň trošičku odměnit. Nebo takhle jsem to alespoň vnímal. Bytost, kterou Ricca sledovala stále nezastavovala. Konečně jsme se však ocitli na místě, které mi připadalo povědomé - i když jsem tady určitě nikdy nebyl. Nohy mě už poměrně dost bolely, a tak jsem zaostával. Stále jsem ji měl ale na dohled. Jestli mě ona vnímala? Kdo ví. Byla hodně zamyšlená, ale chápal jsem to.

>>> Hraniční pohoří

<<< Temný les (přes Nížinu hojnosti)

Až mě z toho putování začínaly bolet nohy. Nenechal jsem se však odradit. Čím dále jsme byli, tím víc mě to vlastně bavilo. Nejdříve nádherné a nekonečné jezero, potom nebezpečný most, nakonec strašidelný les... a teď? Zasněžené krajiny, i když už sníh vlastně nikde jinde nebyl a začínalo jaro. Zvláštní. Netušil jsem, jak moc jsou ty naše ostrovy kouzelné. Byl jsem stále zvědavější, kde je naší cesty konec. Kam nás ta bytůstka táhne? Co je cílem naší cesty? V hlavě se mi přehrávalo milion otázek, na které jsem neznal odpověď. Doufal jsem, že se to co nejdřív změní. A Ricca? Ta byla jako smyslů zbavená. Nevěděl jsem, jestli vůbec ví, že za ní poslušně jdu.

>>> Tajga (přes Ledové pláně)