Příspěvky uživatele

< návrat zpět

--> Území Alatey
A tak se tedy i samotný Espen dostal do úkrytu. Chvilku trvalo než si zvykl na to z jasného světla, které na něj bylo venku. Toto oproti tomu bylo příjemné. Nasál okolní pachy a uvědomil si, kolik členů rodiny zde měl. Matka, otec, Arne, Solveig, Nora a jak se zdálo, tak dokonce i její sestra, které stále nemohl přijít na jméno. Předtím by jí bral jako nepodstatnou, ale momentálně by preferoval, kdyby ji aspoň trochu poznal.
Klidným krokem se tak jal následovat pachy své rodiny. Podíval se na otce a pak zase na další členy. Hlavně na matku jejíž levnější napodobenina byl. "Jsem zde." Vydechl nakonec a sledoval tohle rodinné setkání. Jak sladké. Na něj až moc. Musel si zkousnout jazyk, aby neřekl nějakou kousavou poznámku. "Noro, jsem rád, že jsi dorazila zpět ke smečce v pořádku." Pověděl směrem k zrzavé vlčici. Odkašlal si a podíval se na otce. Něco se mu stalo. Nehodlal vyšilovat. Byl silný, otci se nikdy nemohlo nic smrtelného stát. Aspoň v jeho očích.

Probral se s trhnutím. Musel nejspíše během své konverzace s Norou usnout. Jenže kde byla ona? Neviděl jí nikde ve svém okolí. Mohlo se něco stát? Snad ne. Nakrčil nos a dal lehce hlavu na stranu. Slunce se najednou zdálo až moc ostré. Nepříjemné. Naštěstí už nebyla taková zima. Otec. Vzpomněl si na něj. Jako kdyby někdo udeřil bleskem do jeho kožichu. S tím se tedy vydal směrem k úkrytu. Nejspíše tam budou všichni jeho sourozenci. A on by je zase nějak tak rád viděl. Přeci jen se musel ujistit, že žádné z těch vlčat to nebylo. Mrtvol bylo dost. Teda mrtvol, které ho nutili si to všechno uvědomit. To jaký to byl spratek. To jak se zdálo ale působilo dokonale. Vydal se dovnitř. Úkryt si stále pamatoval kde byl. Takže ztratit se zde nemohl ani kdyby chtěl.
--> Úkryt Alatey

Všímal si jejích gest, toho jak se nadechovala chladného vzduchu. Jak vlastně nevěděla, co mu říct. Zastřihal uchem a díval se na ni. "Nemusíš se se mnou bavit, pokud nevíš co mi říct... chápal bych to, sestro..." Jako kdyby najednou Espena někdo vyměnil. Ale on to prostě chápal. Byl jen z části její krev. Nebyl její plný bratr. Přesto on v tom takový rozdíl neviděl. "Já... ano... chci všem ukázat, že na to mám. Na to, že jsem někdo jiný. Změněný... že jsem se polepšil." Snažil se, aby byl lepší. Pozoroval jí. Otec si chtěl promluvit. Povzdechl si. "Chápu to... chce si promluvit pouze s tebou či?" Nevěděl co by otec mohl chtít. Ale chápal by kdyby chtěl mluvit jen a pouze s Norou. Kdyby chtěl jen jí uvítat zase do smečky. On momentálně nebyl hlavní hvězdou, ani jeho sourozenci.

Vydechl obláček páry a podíval se na svou poloviční sestru. Vznášela se ve vzduchu tak nepříjemná nálada, až se on sám divil, že tu s ním ještě je. "Hodně vlků mi řeklo, že se nechovám zrovna... tak jak by se asi chtělo. No spíš že sem... jak to říkali... spratek?" Zamyslel se nad tím jak by to ještě lépe vyjádřil. Zavětřil. Skupina se vydávala někam do hor. "Chceš se projít po ostrovech? Stále jsou tvým domovem tak jako mým... a bylo by příjemné... mít lepší vztah se starší sestrou... Clara nás... zdá se, že nás nebere moc pozitivně. Leč jsem jí moc neviděl a nemluvil s ní mimo, tak nás asi bere... špatně. Ale chápu to... táta si udělal vlčata s jinou... vaší mámu odsunul stranou jako kdyby pro něj nic neznamenala... tohle se nemá dělat..." Podíval se na ni a zastřihal ušima. Dopadal mu na ně rána a to nepříjemně studělo.

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

Podíval se na ni a pokynul hlavou na to potvrzení, že jim je skutečně pět. Pokud to skutečně dobře spočítal. Jenže co by jí mohlo tak jako vadit? A pak to tedy skutečně zjistil. Podíval se na ni a povzdechl si. "Myslím si, že když máš někoho rád, tak si neděláš vlčata s někým jiným. Spíše mu jsi oddaný. Viděl jsem to u Xandera. Ten své družce byl věrný až do smrti." Dal jí on tu svou teorii. Xander byl skutečně vzorným příkladem partnera. Byli spolu až dokud je nerozdělilo něco, co nemohli ovlivnit. Povzdechl si a sklopil hlavu, když začala vyšilovat. Ale chápal to. Chápal, co se jí na tom nelíbilo. On by nejspíše vyváděl podobně být na jejím místě.
Ptala se jej, kde to vlče viděl. "Tam v ledové krajině. Byli tam dvě podobné hory... ale... otec nezvládne zachránit všechny. Kord když by ho do té situace dal on sám a to kvůli jeho chování..." Věděl, že by na to jejich otec měl.

Vypadalo to, že když se jí představil, tak byla velice opařená. Jako kdyby tomu snad nevěřila ani. A on ji chápal. Kdyby otec podvedl matku a měl vlčata ještě s jinou, tak by tomu ani nevěřil. Nechtěl by ty nevlastní uznávat. Pokynul hlavou po její otázce. "Chápu tvůj šok. Je nás... pět. Spolu se mnou." Odpověděl jí na otázku a pak se ptala na její matku. Pokrčil rameny jak to jen vlčí tělo dokázalo. Nevěděl ani jak její matka vypadala. Byla vůbec na posledním srazu? Ale předpokládal, že s tím jak měla světlejší rysy její sestra, že to bude jedna ze světlejších vlčic. "Neznám tvou mámu... ale... i když se mi zdá, že jí táta nemá rád, protože jí nehledal nějak aktivně a nevztekal se, když tam nebyla, tak... by nenechal aby se jí něco stalo." Snažil se jí uklidnit Espen jak to jen tato prořízlá tlama dokázala.
A nakonec se ho ptala co měl na mysli. Když konečně byli dostatečně daleko, tak konečně nechal své slzy dopadat na zem. "Viděl jsem... mrtvé vlče... někdo ho tam venku nechal... bylo to příšerné... já... co když mi otec udělá to samé?" Jeho hlas byl plný strachu.

<--- Úkryt
A tak se Espen spolu se zrzavou vlčicí vydal ven. Vydechl a podíval se na ní. "Promiň, ještě se to učím." Zamručela mladší kopie Stiny akorát s flíčkem navíc a podívala se na zrzku. "Jsem Espen Fiske z Alatey, syn Einara Fiske a Stiny Ezry. A jsem asi tvůj poloviční bratr? Odhaduji z toho, jak ses dívala na tátu." Espen nebyl trouba. Dokázal to poznat. Nadechl se venkovního vzduchu, který bodal do plic. Podíval se na Noru a lehce pokynul hlavou. "Šla by ses se mnou prosím projít kousek za území? Já... nechci aby někdo viděl, co se bude dít." Nemohl jít sám. A ona byla už starší. Přesto to co chtěl udělat nebylo něco, co by musela vidět většina členů. Aneb Espen cítil tu potřebu plakat. Uvnitř sebe stále nosil obraz toho vlčete.

Espena probralo zavytí otce a on tedy rozlepil své červené zraky. Podíval se všude okolo, zamlaskal a protáhnul se. Co se tu dělo? Proč je svolával? Podíval se zase všude okolo až ho pohledem zaujala vlčice, co voněla jako Taiclara a připomínala jejich otce. Kdo se tu objevil? Měl snad otec ještě jiná vlčata? Měl snad samotný harém? Xander jako skromný otec hájil svého syna. Hah, možná kdyby Enigma nebyl tak neschopný, tak by ho teď nemusel hájit. Protočil očima Espen a odfrkl si. Dobře mu tak. Přesto se tedy zvedl a vydal se za tou podivně vypadající vlčicí. Nejspíše jeho sestrou. "Měli bychom jít ven.... nechat jim dostatek prostoru, aby to tu s klidem mohli probrat... jdeme." Pokynul k ní hlavou Espen a olízl si pysky. Bude ho následovat? To by bylo jen na ní. Nemohl jí rozkazovat, ale zase překážet jim tu asi nechtěla, ne?
--> Území smečky

<-- Území
A tak se Espen dostal až do úkrytu, kde už byl Xander a kontroloval to tam. "Slyšel jsem otce výt, ale ještě nepoznám rozdíly mezi tím, co to znamená... myslíš teda, že je v pořádku? Nechci aby se mu něco stalo..." Poprvé projevil jiné emoce. Možná mu to vlče skutečně dalo zabrat. Ne jen že se zastavil, aby to neřekl. "Ale asi bude v pořádku. Je to táta..." Podotkl Espen a povzdechl si. Nechtěl vůbec myslet na to, že by se tátovi něco stalo. A tak se podíval na Xandera a posadil se. Zívnul a podíval se zase na ostatní členy. S tím se konečně stočil do klubíčka. "Jsem docela unavený... asi bych si odpočinul na chvilku." Podokl Espen a zase zívl. Velice brzy mladý vlček skutečně zavřel víčka a odevzdal se do říše snů. Občas sebou zaškubal. Ale byla mu zima jak byl ještě promočený z jeho plavání.

<--- Ledovcové jezero (Přes Ledové pláně)
Pokyvoval hlavou na jeho slova. Byla složitá a on to pořád nechápal. Díval se na něj nechápavě. Tak velká smečka, že by se musela dělit na frakce? To jak velká skutečně musela být?" Ptal se ho Espen a pak zase jeho slova nechápal. Co se mu sakra snažil říct? Co tím autor myslel? Do prkený ohrady, neexistoval někde návod na Xanderštinu? Díval se na něj a jen překvapeně mrkal. Co mu chtěl říct. A pak mu líčil jak oči mluvily o tom, co vlk cítil před smrtí. To mu stáhlo žaludek ještě více. "Aha... to zní zajíma..." A pak slyšel vytí otce. Podíval se za ním a zamyslel se nad tím. Měl za nimi jít? Ne... je to otec, je to příšerně silný vlk a on mu teda akorát uškodí, když za ním poleze. Proto se vydal za Xanderem.
--> Úkryt

<--- Dvojčata (Přes Ledové pláně)
Xander na rodiče hubatý nebyl. Espen se v ten moment cítil ještě menší. Skutečně byl na ně hubatý? Myslel si to hnědý vlk před ním? Proč si to myslel? Dal mu důvod? Nevěděl."Chápu, to je hodně zajímavé. Že u vás byla beta něco jiného." A pak to přišlo. Myslel si, že se zbláznil on. Ale on momentálně nevěděl nic. Sledoval ho jako svatý obrázek. A pak když mluvil o té gravitaci, tak ho nechápal. "Proč do toho motáš najednou... gravitaci? Tohle asi nechápu, to mi omluv." Pokusil se během toho dávat pozor na slova, co vypouštěl z tlamy. Držel se. Aby mu neřekl něco, co by mohlo druhého zranit. Překvapeně na něj pak bezeslov zíral. Nevěděl, co mu sakra říct. Tak to nechal.
Sestoupili z hory poté, co pohřbili vlče. "Uhm, co mi mohou říct mrtvé oči?" Zeptal se ho Espen jako typické malé vlče. Zkousl si však jazyk, aby neřekl nějakou urážku. A pak dostal pochvalu. "Udělal jsem pro něj to, co bych chtěl i pro sebe." Nechtěl by se jako mrtvý stále koukat na svět. Proto mu dal kamínky na oči. Aby mohlo vlče dál spát i s otevřenýma očima.
Kráčel vedle něj a rozhlížel se. Skutečně to tu bylo takový špatný. Bylo tu všude vlhko, sníh nekřupal jako předtím a jemu se tu moc nelíbilo. A na jezeru to bylo snad ještě horší. Viděl pod ně jak se na některých částech sníh prostě odplavil pryč. Dělalo se mu z toho špatně. "Pojďme prosím pryč... nechci se dívat do těch hlubin víc..." Zamumal Espen a podíval se na Xandera.
--> Alatey (přes Ledové pláně)

× Jakkoliv se zbav nalezeného, vyplaveného těla
× Odhal následky potop

Drcnul do něj bokem a on překvapeně na něj zamrkal. Proč? Co se to? Ale přeci jen se na něj slabě pousmál místo toho, aby klasicky začal nadávat. On skutečně byl... na cestě k tomu se změnit. "Takže jsi byl v mládí stejnej? To je docela zajímavé zjištění..." Podotkl Espen a mírně zavrtěl ocasem. To skutečně bylo něco. Zjišťovat více o jiných a tak mít možnost se s nimi sbližovat. A přesto se podíval na vlče, které bylo dokonce i pěkně ztuhlé. Ne asi jen zimou, která všude okolo panovala, ale asi i tím stavem. Espen tohle viděl po druhé v životě a poprvé to ani nestihlo nastoupit. Tohle byla už pravá mrtvola. Zanechaná na pospas tomu všemu. "Říká se, že první krok je nejtěžší, ne? Tak když jsem ho zvládl, tak to bude... pak už jen lehčí." Uvažoval nahlas. Leč stále držel hlavu zdviženou, tak stále. Došel k mrtvému vlčeti a utrhl pár rostlinek, které vypadaly pěkně a nebylo to zase tak... nicotné. Položil je na vlče a nakonec vzal i dva kamínky a položil je na jeho oči. S tím poustoupil a pokynul Xanderovi. "Nikdo by neměl zemřít sám... musel být vystrašený..." A něco v sobě cítil. Takové pohnutí, které bodalo u jeho srdce. Jako kdyby toho i litoval. Měl v očích poprvé za svůj život slzy, které ronil pro někoho jiného. A byl to dosti osvobozující pocit. V tichosti se modlil za duši vlčete a pak pokynul Xanderovi, že mohli jít. Vydal se mlčky za ním. "V posledních momentech života musel být vystrašený... A nikdo tu nebyl, aby ho mohl utišit.... byl zcela sám.
--> Ledovcové jezero (přes Ledové pláně)

Pochválil ho a Espen slabě zavrtěl ocasem. Tento pocit se mu skutečně líbil. Nebylo to jako když ho každý káral za to, že si otevřel tlamu. Bylo to tak příjemně hřejivé. Nechával ho poté co se stalo mluvit. Na otázku ohledně vlčete jen pokynul hlavou. Neměl sílu o tom mluvit. Do mysli se mu zaryly otevřené rudé oči vlčete. Někdo ho tu nechal zemřít a to mělo element ohně. Jako kdyby nebylo nic. Jako kdyby jen rodičům škodilo. Byl na tom místě i on? Byl na tom místě a každý ho skutečně nenávidí? "No přišlo mi, že když si každý otevře pusu na toho druhého, tak... má prostě tu moc. A já chtěl mít tu moc jako táta... proto jsem byl na ostatní tak zlej." Přeci jen když od malička toto posloucháte ve smečce, tak se vám to zaryje do mysli a myslíte si, že toto je skutečně ta cesta. Jenže ona to cesta nebyla. Espen chtěl ale po vzoru rodičů dosahovat zářných výkonů více než Enigma. Což nic proti synovi Xandera, ale ten skutečně vysoko nemířil. Spíše se držel při dnu a pomáhal ostatním jako morální podpora leč to potřeboval on sám hlavně. "Řekl bych mu nazpět, že... ne, to by byla urážka... Chci se změnit... nechci abych dopadl takto..." Najednou si to všechno začínal uvědomovat. A věděl že to bude dlouhá cesta a nebude to jako mávnutím proutku, ale prostě to půjde. Přeci jen ohledně jeho dospělé povahy zde byla spousta otazníčků.
Xander mu dal odvaz a Espen se tedy napil. Nebylo to špatné. Na jeho jazyku to ale působilo trpce. Podíval se na nebe a pousmál se slabě. "Rád bych... rád bych... asi šel domů... chci se omluvit Sieře upřímněji." Odhodlal se nakonec Espen.

Espen se na něj díval docela nasupeně, jako kdyby tohle vlče odsuzovalo jakýkoliv jeho krok. Jenže Xander se snažil, za co si tedy zasloužil toto zacházení od malého vlčka? "No nekecej... musel jsem se praštit, protože tys nebyl schopnej mi zachránit... Odfrkl si a protočil očima. Na jeho nabídku se zatvářil nespokojeně. "Princ nejezdí na zádech někoho." Odpověděl mu a hrdě zvedl hlavičku nahoru. Nepotřeboval nikoho a ničeho.
A to co se pak stalo, když kráčeli k puklině, tak... si všiml něčeho pod mokrým sněhem. Udělal k tomu pár kroků a všiml si ztuhlého vlka. Spíše vlčete jeho věku. Ztěžka polkl a podíval se na Xandera, jestli si všiml jeho počínání. Vypadalo to, že tu vlče bylo necháno samo. Chovalo se stejně jako on a došlo na to? Kurník šopa. Začínal si to všechno uvědomovat. Slyšel jak mu divoce buší vlastní srdce v hrudníku. Jak se najednou nemůže nadechnout ani pořádně. Co to bylo? Proč to bylo?
Nakonec udělal kroky za Xanderem a dohnal ho. Díval se všude okolo a když tam byla puma, tak se po ní rozhodl taky zavrčet. Naježil se a nespokojeně po ní cvakl. Když zmizela, tak se podíval na Xandera. Rozhodl se mu o tom říct. "Našel jsem tam... vlče... mého věku. Někdo ho nechal samotné... myslíš že... by to rodiče taky udělali pokud se budu chovat dál jako... spratek?" Zeptal se ho a nejistě přešlápl. Najednou ho to nepříjemně hlodalo.

× Pokus se ubránit své bezpečné místo