Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Podívala se na bratra. Jo, jako měl pravdu v tom, že tu byl s nimi a Helios ne, přesto by jim bratr nedělal takové šoky. "Ach, bratře... tak ho nech být. K čemu ti to může být, že tvoje rýpání neuslyší?" Zeptala se ho mírně pobaveným hlasem. To byla Etoile. Snažila se mezi všemi zachovat dobré vztahy. Ne aby se ti dva neustále popichovali, i když tu s nimi Helios nebyl. Co se na to dalo říct.
A pak se dostali debatou právě k němu. Zaryla drápy do země a snažila se působit v klidu. Jenže tohle s Taylorem moc dobře nešlo. "Fajn. Necháme ho být. Nechtěj ani vědět kolik nadávek v sobě dokážu najít. Místo toho mi řekni. Okouzlila tě nějaká vlčice v té Zlaté smečce?" Cítila se jako Jayce. Zajímala se o něj jako kdyby byla jeho matkou. Olízla si čenich a sledovala ho svýma modrýma očima.

Uchechtla se tomu tiše. Ano, skutečně to mezi nimi bylo ikonické spojení. Které nikdo nemohl vyvrátit. Šlehla ocasem a podívala se na něj. V modrých očích se jí zalesklo. "Naše ikonické pouto... ach. Helios ale asi je spokojený doma... nikdy nebyl typ, co by rád změny. Však je jako ty." Neměli tu být a přesto jim požehnali. Žili jen díky nim. Nemohl se na ní zlobit. Ona se zase nemohla zlobit na něj. Slabě se pousmála. Více to nekomentovala.
A pak zmínil, že jí to neulehčoval. Zavrtěla hlavou a dříve než stihla více říct, zmínil, že se usadil jinde. "Háde, chci abys byl spokojený... i když to znamená naše rozdělení... víš kde nás najít a já vím, kde najít tebe." A pak to přišlo. Stáhla uši k hlavě a vycenila bělostné tesáky. Ozvalo se hrdelní vrčení. Nenáviděla ho. A že Etoile měla ráda hodně vlků, nikoho neměla ráda... teda až na jednoho vlka. A to byl on. On jediný byl trnem v její patě. "On? Kvůli němu je matka mrtvá... neudělal nic... aby je zachránil... jak s ním můžeš být v jedné smečce?" Zavrčela a podívala se na něj. Hledala jeho reakci. Jak se bude cítit po tomto vyčtení.

Sledovala ho a povzdechla si. Typický Haedus. Velice typický Haedus, který jí zase káral ohledně tohohle všeho. Etoile si povzdechla a zavrtěla lehce hlavou. "Děkuji, volila jsem podobnost s tebou, když je Helios podobný Alhoji..." Odpověděla mu s menším ůsměvem a ocasem šlehla ze strany na stranu. Sledovala ho pozorně. "Já vím, že nejsi malý. Přesto mi dovol mít starost o mého bratra, který přežil potopy sám." Pokárala ho hlasem podobným starostlivé matce. Rozhodně to nebylo něco, co by mu odpustila lehce. Když se o něj bála. "Přidali jsme se k pouštní smečce. Nejspíše se vrátil tam. Nikde sem necítila jeho pach." Přiznala se mu s menším úsměvem. Bude rád, že se jeho sourozenci někam přidali? A nebo rozhodně by aspoň nemusel nadávat na to, že se konečně i oni usadili.

<-- Poušť

Našla ho. Skutečně ho našla. Už z dálky viděla jeho srst, která momentálně pasovala k ní. Rozběhla se k němu snad ještě rychleji, div se nerozmázla na písku, po kterém zase tak moc chodit neuměla. Nebyla nikdy vlk pouště. Ne, byla spíše vlkem zeleně. Ale všechno se jednoho dne mění. Věřila, že Alha našel cestu zpět domů. Ale zato netušila jestli druhý bratr měl nějaký domov. Co když byl zcela sám? Ach ne! Tak to nemůže nechat!
Už mu byla skoro na dosah. Odhodlala se promluvit. Její hlas nebyl nikterak hlasitý na to, kolik v ní bylo pocitů. "Bráško! Ach, bráško, ani nevíš jak moc jsme se o tebe báli. Jsi v pořádku? Nic se ti nestalo? Nebo jsi zraněný? Postarám se o tebe, pokud jsi zraněný." Ptala se ho ihned. Starostlivě si ho prohlížela. Hledala na něj jakýkoliv šrám. Co kdyby přeci jen mu někdo ublížil? Chudáčkovi malému. A konečně si mohl všimnout změny na jejím kožíšku.

<-- Začarovaný les (přes Kvetoucí louku)

Ani v poušti necítila pachy kohokoliv ze smečky. Kde byli? Jako jasně, smečka změnila lokaci a do pouště už nejspíše nikdo nepláchne, ale už tu nebyla voda. Mohli se vrátit zpět. Byla noc. Haedus by se skutečně mohl cítit plný síly, stejně jako ona. Zívnula si a podívala se všude okolo. Kde jen mohl být? "Haedusi... kde jen jsi bráško. Máme o tebe strach." Zašeptala si pro sebe Etoile. Nikdo tu nebyl, aby jí mohl odpovědět. Což pro tuhle vlčku, co měla ráda společnost nebylo nic příjemného. Zastřihala uchem, když ucítila velice slaboulinký pach. Haedus! Někde tu byl! Někde daleko. Ale přesto to byla naděje. Velká naděje, že ho tu uvidí. Rozběhla se. Písek jí za packami odlétal jak se řítila pouští. Ona ho najde. Ona najde brášku a obejme ho pořádně, jak moc se o něj bála.
--> Duny

<-- Sněžné tesáky

A tak se Etoile dostala do tohoto podivného lesa. Bylo tu tolik barev, i když byla vlastně zima. Nakrčila čeníšek. Ach, skutečně jak se zdálo, tak byla asi až moc dlouho mimo. Všude se zdálo chladno. Oklepala se a pšíkla. Kéž by zase konečně našla jejich brášku a mohla se vydat někam jinam. Kde byl vůbec Alha? Naposled ho viděla, co ho sebrala ta voda. A kde byl vůbec Siva? Ten milý obřík. Ten u ní nebyl. A nepotkala ho cestou nikde. Kéž by ho zase našla. Nebyla ráda sama. Nebyla vůbec ráda o samotě. Cítila jak se jí stahovalo srdce. Bolelo to. Bála se o ně tak moc. Nechtěla to ani popisovat, jak moc se o ně bála. Ale to už se opakovala. Procházela tímto podivným lesem plným přeludů. Mysl si s ní skutečně hrála. A ona se nehodlala poddat tomu.
--> Poušť (Přes Kvetoucí louku)

Její spánek netrval moc dlouho než zastřihala ušima a slyšela hlas, který jí přál dobrý den. Chvilku rozespale mžourala než se postavila na útlé nožky. "Dobrý den." Pozdravila vlčici chraplavým rozespalým hlasem. Dokonce přišlo i optání na to, zdali byla v pořádku. Usmála se na ní slabě a pokynula hlavou. "Ano, jen jsem si potřebovala odpočinout." Odpověděla vlčici a slabě se pousmála. Zase. Chtěla aby se vlčice v její přítomnosti cítila dobře. Pak sklouzla pohledem na její rány. Copak asi dělala? Zkoušela se s někým porvat? "Co jsi prováděla? Rány jsou dosti hluboké a jejích okraje se krabatí. Udělal ti to někdo drápy? Měla bych ti to vymýt a najít nějaké rostliny." Zamyslela se nad tím a prohlížela si jejich okolí. Nakonec skutečně dokázala udělat něco z bylinek, které nesebrala voda. Některé z nich prostě sežvýkala v léčivou pastu, menší vodní kuličkou, kterou nedokázala moc ovládat jí vyčistila ránu a začala jí pomazávat. "Ještě moc místních bylinek neumím, ale tohle je účinná pasta z měsíčku lékařského, heřmánku pravého, řepíku lékařského a arniky horské. Doufám, že to pomůže." S tím jí pomazala rány a sledovala jak se to skutečně dostává do ran. Nakonec ustoupila a sledovala své hotové dílo. "Snad ti to pomůže. Tímto se loučím a uvidíme se snad za lepší situace. Hlavně teď ránu nenamáčej." Pokynula na ni a vydala se zase směrem z hor. Bratr o ní musí mít hroznou starost.
--> Začarovaný les (Přes Mlžné pláně)

× Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění
× Ošetři/nech si ošetřit vážné zranění související s potopami

<--- Mlžné pláně

A tak se Etoile ocitla zase v horách. Jako kdyby se v nich poslední dobou nenacházela neustále, ale to všechno bylo kvůli té velké vodě. Ta brala vše, co nebylo jakkoliv připevněné. Podívala se na nebe. Začínal další den. Možná by si měla odpočinout než se pustí do hledání. Spokojeně si tedy lehla na místo, kde bylo nejméně bordelu. Tam si mohla spokojeně lehnout a odfrkla si jakmile si položila hlavu na packy. Bude to k něčemu? Nebo to bude jen krátký odpočinek? Zastřihala ušima. Co by se mohlo pokazit, kdyby si na pár momentů zavřela oči? Alha tu stejně nikde nebyl. Neutopil se snad? Ale to by našla mrtvé tělo. Tělo jí samotné začínalo mít menší tep kvůli přicházejícímu dni. A s tím ona usnula. Spokojeně jako nemluvně.

<-- Kvetoucí louka (Přes Začarovaný les)

Podívala se všude okolo. Byla tu mlha. A ta byla tak hustá, že by se dala krájet. Nacházel se tu snad rybníček Brčálník? A v něm by byl Rákosníček. Haha. No to byla trochu jiná pohádka. Ne něco, co by se týkalo těchto ostrovů. Hm, líbilo se tu všem vlkům? Ona tu byla zatím spokojená, až na to brodění se bahnem. Bylo snad bahno zdravější verze čokolády? Ne, nebude to zkoušet. Jako léčitel by si to nedoporučila. Byla na této výpravě za rostlinami, jen aby se jich pár naučila a mohla Ushari dostatečně pomáhat, když teď byla Alfa. Etoile zavrtěla slabě ocasem, když si všimla dalších hor. Tam jistě bude růst něco, co přežilo potopu a nebylo to od bahna. A tak se tam směle vydala.
--> Sněžné tesáky

<--- Nížina hojnosti (Přes Hraniční pohoří)

A tak se dostala Etoile až na louku, kde se zdálo že zůstalo příšerně moc bahna. Tak tohle za sebou zanechala povodeň. Takovouhle zkázu. A ještě tady v nížinách bylo drobet vody, ale nebylo to takové. To skutečně někdo vytáhl špunt? Nero? Nebo snad ta druhá bohyně? Iris? Netušila nic o těchto ostrovech pořádného. Proč jim to nebyl schopen nikdo říct? Stáhla uši k hlavě. Proč se to dělo jen a jen jí? Ne, nemohla mít takové temné myšlenky. Začínal nový den a to vždy byla spíše melancholická. Zívnula a podívala se na bahno, které se jí lepilo na chlupy. Smrdělo jako smrt. A bylo navíc studené. Brrr, proč se to dělo? Ne! Dost tohohle opakování. Musela dál pokračovat. Musela najít svého bratra. Kde byl? Necítila jeho pach kvůli tomu všemu smradlavému bahnu. Kde by ho našla...
--> Mlžné pláně (Přes Začarovaný les)

A tak se voda začala odpařovat respektive mizet jako kdyby někdo vytáhl špunt. Co to bylo za šílené náhody? Proč se to dělo? Co se to dělo? Nakrčila čeníšek a vydala se tedy směrem do bezpečí. Siva jí nenásledoval, netušila kam se vytratil, ale tak moc doufala, že byl v bezpečí. Nemohla hledat jeho a bratra zároveň. Jak by to udělala? Sakra práce. Proč se to dělo? Povzdechla si tichým hlasem. Proč se to sakra celé muselo dít jen a jen jí. Jako kdyby toho dramatu neměla dost i doma. "Bráško?! Kde jsi? Bráškooo." Křičela Etoile a snažila se ho skutečně vyhledat kdekoliv. Proč se jí to dělo? Povzdechla si ona ještě jednou. Neustále na to musela myslet. Ale jak se říká... no to bylo jedno. Stáhla uši k hlavě a šla dál. Šla dál s ocasem mezi nohami.
--> Kvetoucí louka (Přes Hraniční pohoří)

<-- Slané jezero
Ptal se na jejího bratra. "Je to z názvu v souhvězdí tuším. Ale nechci ve plést. Náš rod vždy měl slabost pro nějaké významy jmen. Nás pojmenoval všechny strýček. Ve většině máme názvy po souhvězdích, hvězdách či tělesech." Pousmála se na něj Etoile ještě než se odehrál ten slet událostí toho všeho. Ptal se ještě na to spolu, načež přikývla a usmála se na něj sladce jako kdyby její úsměv mohl způsobovat diabetes. Jako kdyby ho tím ale dostávala do rozpaků. Proč to tak bylo? Proč mu způsobovala tohle všechno? Nedivila se tomu, samci občas mysleli tím malým mozečkem mezi nohami.
A tak se dostali až sem, tudíž Etoile neslyšela jak říkal, že tito sourozenci budou jeho smrt. Podařilo se jí v proudu zachytit za větev, co tu byla a ona mohla na něj počkat. Jakmile se k ní dostal, tak se ho pokusila zachytit. "Promiň, nepočítala jsem s tím, že mne to takto hned vezme." Volala na něj, aby jí přes rozbouřenou vodu slyšel.

× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty - 2/3

Lehčí TW
Čekal srdceryvný příběh o tom, jak jen jejich rodina milovala a oni žili na výsluní? Vše bylo dokonalé a snad ještě lepší? Ne, takový její život nebyl. A dokonce to vypadalo, že to překvapovalo samotného Sivu. "Mám být zapšklá jen kvůli tomu, že mi nějací chuligáni zavraždili rodiče a vlci mne museli reálně dostávat se sourozenci z těla matky? Mám si to vybíjet na ostatních? Ne, nepřijde mi to fér. Lepší se soustředit na pozitivní věci." Pousmála se na něj. A pak zmínil to jejich střídání s denní dobou. Zamyslela se, co vše by mu měla prozradit. "Víš, ono to souvisí s tím, kdo nás zachránil. Do mých dvou bratrů vdechl život bůh slunce, Solaris. Do mne a další sestry spolu ještě s jedním bratrem to byla zase bohyně noci. Něco co se zde na Moisu nejspíše dít nemůže. Nevím jaké jsou tu konexe s bohy. Jestli je to dobré či nikoliv. Ale prostě... u nás to tak bylo. Proto ty rozdílné cykly. Ovlivňuje nás to více než si jeden myslí..." Osvětlila mu. Taky její skutečná magie působila ohledně tohoto fenoménu, ale tímto mu nechtěla nějak motat hlavu. Zasmála se na jeho dotaz a zavrtěla hlavou. "Ne, nejsem bludička. Ale moje jméno znamená hvězda. Proto se mi říká hvězdička." Odůvodnila to a zasmála se tomu. Skutečně tedy byl zajímavý. Prý hodně objevoval. Překvapeně se na něj dívala a dávala si to do hlavy. Rád objevoval. Ona taky ráda objevovala. "To bychom mohli objevovat společně." Pousmála se na něj.
Alha byl jako stín. On se na ní podíval a ona zase na něj. Působila zoufale. Zavalení vchodu nebylo vůbec příjemné. Hledala cestu, kterou by se mohla dostat ven. Navíc Siva jí jako správný hrdina ochraňoval. Její srdce poskočilo tak podivně. A po těle se jí rozlil teplý pocit. Co to bylo? Byla to snad... náklonnost? Ne! Na tu bylo brzy. Leč si dosti rozuměli. "Nemůžeme se tu jen tak modlit, aby byl v pořádku. Musíme ven." Nakonec ale přeci jen se vydala ven tím, že podplazila dobře spadlý strom, co přeci jen dával vlkům možnost odejít. "Alho!" Volala na svého bratra a pak. Podjela jí packa a ona se ocitla skutečně v proudu vody. Vyjekla a podívala se směrem na Sivu. "Pomooc!" S tím už ji proud nesl dál.
--> Nížina hojnosti

× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty - 1/3

Ushari mu dala roli průzkumníka, což bratr přijal. Byla za něj ráda. Jen si to užívej bráško. Jednoho dne v téhle smečce budeš na vysoké pozici. Doufala v to aspoň. Zasloužil by si to za to všechno. A když na ní ještě nereagoval obřík, tak měla čas na bratra. Sledovala jak se její bratr dával dohromady s bělostnou vlčicí. Jenže to co se pak stalo. Sledovala jak se její bratr svážel. Podívala se na Sivu. "Sivo! Musíme mu pomoc! Pojď! Jdeme za bráškou!" Etoile ohledně své rodiny byla úzkostlivá. A tak se potřebovala hlavně ujistit, že byl její bratr v pořádku. Zastavila se však u vstupu u jeskyně. Zoufale se podívala na Sivu a zadržovala slzičky. "Co když se mu něco stalo? Jenže takhle bychom se ohrozili také... mám o něj hrozný strach." Věnovala tato slova obříkovi po kterém pokukovala zoufalým pohledem. Dokonce i slzičky měla v očích. Zachrání někdo nebohého bratra? Nebo to bude muset udělat ona sama s obříkem?