Příspěvky uživatele

< návrat zpět

→ Luka přes Les u Mostu

Když Faust přicházel, povšiml si, že v dálci leží jakýsi zajímavě barevný, větší flíček. Byla to srst a čím blíže byl, tím více se mu silueta vykreslovala. Byla to jakási maličkost, jasně barevná a dávala mu, už jen z dálky, vědomí, že nejspíš by se měl v blízkosti vlka držet na pozoru. Šel proto velmi opatrně, snad připomínal chůzí i neodbytnou hyenu, která si chce uloupit mršinu se shnilým masem, které tam už nějaký pátek leží.
On jevil zájem o toho, kdo se nyní probouzel. Opatrně tedy našlapoval, vybíral jednotlivé tlapy a polštářky je pokládal s ladností na zem. Krémová srst nebyla nikdy příliš slibným krytím, a tak mohl pro vlka být mnohem více nápadný, ačkoliv: U tý jeho bych se hádal. prošla mu povrchní poznámka hlavou a brzy se dostal jen pár odvážných metrů od cizáka.
„Ale, ale...“ odvážně zavrněl protivným skákavým tónem, kdy se mu na tváři objevil jeho povrchní výraz. Brzy jej shodil, ale jen na pár vteřin, když mu podklouzla levá přední a on se jen tak tak dostal na všechny čtyři.
„Ztratil ses?“ zavrněl a čumáčkem začal chytat pachy, zároveň šedýma, prázdnýma očima přejížděl po těle vlka, čekaje, jak se situace ještě vyvine.

→ Nerovy vodopády

Krémový se potřeboval informovat co nejdříve. Za poslední dobu toho prošel poměrně dost a nechtěl si připustit, že by toho mohl vědět méně; no, už takto byl velmi pozadu, a tak měl co dohánět proti tříročkům. Brzy se tedy poklusem vpřed vydal směrem na Luka. Místo bylo krásně zelené a s vycházejícími slunečními paprsky až romantické - nelitoval ba naopak - a tak se chvílemi kochal vycházejícím Sluncem. Vlku dodávalo energii, sem tam i něco jiného. Faust tedy následně pokračoval směrem na místo, které ho nyní lákalo nejvíce, a to vyhlídku, která se situovala nad vodopády.

→ Na Vyhlídce

Krémový narcis se držel po dobu celé konverzace s jakýmsi nadřazeným pohledem, kterým dával najevo jeho velmi nejistou pózu, kterou zatím uměl hrát. Vlastně ani sám netušil, proč dělal co dělal... šlo to tak nějak samo, a tak jako šlo samo toto - hodlal se nyní dále vydat po hranicích vodopádů s chtíčem najít něco nového.
„Iridan,“ uchechtl se poněkud s křivým úsměvem na tváři a následně pokýval hlavou, „dobrá dobrá... Pokusím se. Nyní se však odeberu,“ a zívnul si, „jsem poněkud... jsem prostě unavenej, tak si ustelu někde tam a pak se kdyžtak porozhlédnu.“ myslel místo nad vodopády, které se hemžilo zelení a Faust cítil, že by se tam rád podíval... mohl tam být parádní výhled na území smečky? Co je to vlastně smečka? Co jsou její hranice? Tyto otázky si hodlal co nejdříve zodpovědět, a tak se nehodlal dále zdržovat černým vlkem. „Děkuji za skvělé setkání,“ vycenil tesáky, „pokusím se zjistit více~.“ pronesl a se svými slovy se odebral tak svižným klusem, jako se kterým přišel a tak pokračoval kamsi.

→ Luka přes Křišťálové jezero

Krémový hřbet čumáku byl tím jediným, co momentálně Faust ukazoval. Bílou část hlavy držel s hrdostí u své hrudi, zatímco krémová maska byla plně k vidění. Byl si vědom toho, že černého už někdy určitě viděl... Minimálně mu v hlavě začínaly nabíhat ty krátké úseky s ním. Měl tehdy ještě tak velké tlapy proti Faustovi! Že se nad tím až býval zkoušel zamýšlet. Ovšem, nyní zde byla daleko důležitější činnost jak přemýšlení nad velikostí tlap... Měl tu černého, který si jej tak nějak sám odchytl a on se nyní mohl ukázat v lepším světle, které by však mohl též rychle ztratit.
„Merlin,“ zavrněl její jméno k černosrstému, jak kdyby hlavu odtáhl, čímž obnažil i svou světlou náprsenku a na tváři vytvořil jakýsi úsměv, kdy táhl jen jeden koutek nahoru a kůži na hlavě tak podivně tahal do zamračení, „byla tuze zmatená... netuším moc o tý Zlatý, no,“ kousl se zuby do tváře a přešlápl, zatímco se odtahoval hřbetem směrem od Scara, „kdo to je? Ta její nehynoucí láska?“ položil otásku, se kterou se mu v očích zažehly chybějící plameny. K hlavě se mu stáhnulo i pravé ucho, s čímž jen předními sjel do lehnutí, zatímco pozoroval černého.
„Merlin je zmatená, sama... sama vlastně netuší co chce, ale vypadalo to, že tomu jejímu to hodlá sdělit... Myslíte, že bude něco velkého, když by se o tom dozvěděli její rodiče? Něco s tím zmiňovala... Mohl bych o tom zkusit zjistit víc?“ zavrtěl natěšeně ocasem a následně hodil očka od Scara, usmál se a s povrchním výrazem přijal jeho přivítání. „Samozřejmě, bude mi ctí tu být zas s vámi, hlavně někým... jako jste vy,“ a podlézavě sklopil hlavu, s čímž chtěl vyjádřit úctu.
Následně si olíznul tlapu a podíval se k místu, které se před chvíli hemžilo vlky. „Je potřeba něco udělat? Vím, že jsem tu dlouho nebyl, ostatně jsem asi i zapomenul na všechny, včetně své matky - ta co se nestarala... Rád bych, rád bych se nějak začlenil, nechcete s něčím, vy konkrétně, pomoc?“ vytvořil na tváři jakýsi úsměv se kterým se zvednul a opatrně přiblížil poblíž Scara, zatímco hlavu nesl u země a do čumáku nasával pachy.

Jméno vlka:Faust
Počet postů: 24
Postavení: Sigma
Aktivita pro smečku: Prohlížení okolí, zjišťování informací a objevování "nových" věcí.
Krátké shrnutí (i rychlohry): Faust se setkal s Merlin, od které se následně přesunul na první ostrov, kde se potkal s Fredislavem, kterého ve své fantazii využil a následně se přesunul za Scarem, kterému sděluje informace a chová se jako Faust.
Bobříci: nikoliv.

→ Křišťálové jezero

Krémový se přesunul pod vodopád a podíval se směrem k černému vlku, který stál opodál. Mluvil na něj a Faust jej až moc dobře slyšel. No co si budeme, v jeho tváři bylo poněkud větší zděšení z toho, co by měl nyní černému vlku odpovědět. Zrovna nejlépe si nevybavoval jeho jméno, a tak se na chvíli zamýšlel.
„Zajímavé poznatky,“ zamumlal pro sebe a následně hlavu snesl k hrudníku, zatímco si očima hlídal stále toho, kdo mu otázku položil, „je to tu všude fakt velký... Potkal jsem nějakou Merlin, která mi řekla, že se Chaos nesmí paktovat se zlatou,“ dramaticky se odmlčel a usadil se kousek od něj, kdy se jak kdyby empaticky zadíval na zem a následně s nádechem otočil hlavu směrem k, „prý.. prý musí někoho zavraždit, byla tak neskutečně... zmatená, má prý partnerství s někým z chaosu, ale... to už jsem nějak nezjistil,“ hluboce vydechl a arogantně se podíval na své tlapy.
„Tuším, že ho musí ona teď zabít.“ řekl s klidem a smutně se zadíval na Scara, ač mu ta situace byla lhostejná. „Nic zajímavýho...“ zavrtěl hlavou a následně si s klidem lehnul a se zívnutím se podíval na Scara, jehož přítomnost vůbec nerespektoval.

Béžový uvnitř sebe cítil jakýsi pocit štěstí a odhodlání; lovit hraboše a odmítnout jakéhosi ztraceného hnědáka? To byla rozhodně výhra! Vlk s béžovou pokrývkou a zrzavými proužky přes uši si to štrádoval dále. Svým zbarvením by možná některým připomenul jeho srnčí matku s parůžky, květy a zeleným hadem na tlapě... Kam všechny vzpomínky zmizely? prošlo mu hlavou, když se tak nenápadně protahoval mezi skupinami vlků, kteří na sobě měli i jiné barvy jak jen „přirozené“. Co on mohl vůbec brát za přirozené? Skoro nic v jeho životě nebylo přirozené.
Brzy, když už byl od skupinky dále a mířil spíše pod samotné vodopády, se ozval jakýsi hlas, který jej zabrzdil a on se stažením uším a nahozením ublíženého výrazu se podíval k černému vlku. Hodlal už otevřít tlamu a něco říct, když tu mu došlo, že by nejspíš měl být ten, kdo nyní táhne ocas po zemi a je podřízený. V těle bojovaly ty dva pocity: Musíš mu to natřít! Ukaž mu šéfa Fauste! procházela mu myšlenka evokovaná od Rytíře hlavou. No brzy stáhnul jen uši k hlavě a s letmým stažením kůže na hlavě do nepříjemného úšklebku se podíval k černému, který od něj byl pár stop.
„Taky vás zdravím,“ odpověděl na jeho slova kousavým tónem a zornice nechal sklouznout po hraně oka čímž jimi zakoulel a následně šedýma kouknul k černému, kterého netušil jak nazvat, „no... ovšem, je to možné. Hodně jsem cestoval, zkoumal místní končiny a hlavně ty samice, víte?“ spustil první várku svých lží, které byly zkreslenou realitou posledního setkání s Merlin.
Polknul na sucho a následně se zas otočil hlavou vpřed, aby se napil pod vodopády.

→ Nerovy vodopády

→ Les u Mostu

Nazrzlé chlupy se přihnaly s večerním vánkem. Jeho našlapování bylo čím dál tím více tiché, snad by si jej někdo zapletl i s duchem či kočkovitou šelmou. Hlavu snížil pod úroveň lopatek a čumákem začal prohledávat nažloutlou trávu, která jej vedla k vodnímu toku, který vydával jemu známý zvuk. Někdy zde byl, šedýma očima vyhledal i svého imaginárního přítele - Rytíře - který kráčel kousek za ním. Jen na sebe kývnuli a následně Faust vznesl hlavu do nebe.
Byly zde známé pachy, některé jej štípaly v očích více, jiné méně a další mu byly naopak zcela lhostejné. Brzy se očima ukotvil na jakémsi tmavém vlkovi opodál, tu větší skupinu, která se zde zatím tvořila, jen pozdravil letmým pohledem a brzy se pokusil po Faustovsku proklusat za vodopád, aby odtud mohl vypadnout.
„Zas banda potrhlých starců~,“ odfrknul si a kdyby mohl, nejspíš by z čela odfoukl pyšnou čupřinu, hodlal se ještě napít, a tak zamířil s naprostým klidem k vodě ignorujíc fakt, že nepozdravil ani jednoho člena jeho vlastní smečky.

→ Temný les

Faust zaslechl ten podivný zvuk, který mu začal tahat uši. Stáhnul je k hlavě a jen se ušklíbl nad tím podivně neznámým zvukem, který ho však táhl k jakémusi vodopádu. Prázdnýma očima se rozhlédl kolem a začal přemýšlet nad tím, jak moc podstatné jeho cestování momentálně je. Co ho tam čeká? Proč se vrací na ten podivný druhý břeh?
On sám zatím netušil, a tak jen šel. Do uší přicházely všelijaké zvuky, sem tam se ohlédl s vyděšeným výrazem za těmi zvláštními tvory, které zaslechl za sebou. Co to...? prošlo mu hlavou a stahujíc uši k hlavě zvedl ze země i svou tlapu, se kterou by býval udělal krok. Nyní bylo na čase se posunout dál. Potřeboval najít nějaké místo, ze kterého by teoreticky... no počkat. Jeho hlava se natočila směrem za něčím, co donášelo na Luka takový zvláštně zajímavý šumivý zvuk. Hodlal ho objevit a přiřadit si k čemusi, a tak vyklusal.

→ Křišťálové jezero

→ Modrák přes Kvetoucí louku, Hraniční pohoří

Faust si to vykračoval vpřed, následně se přesouval vpřed se vším klidem. Klidně se pohyboval a snažil se pomocí vzpomínek připomenout si, kde vlastně je... Brzy si povšiml toho, že se blíží k neznámě známým místům. Stáhnul uši k sobě a podíval se kolem. Temno. Byl to ten typický, charakteristický temný les.
Vzhledem k tomu, že už naposledy tudy procházel, se následně se vším klidem rozešel dále. „Mně se přec nemůže nic stát,“ zavrtěl hrdě hlavou a následně pokračoval dále přes dřevěná prkna, jež se hýbala tak podivně nahoru a dolu... Ten pohyb ho z nějakého důvodu hypnotizoval. Olíznul si čumák, jemně si drbnul zuby do tváře a následně pokračoval vpřed.

→ Les u mostu

„No tak to fakt netuším,“ nadhodil hrdě a následně se rozešel vpřed, kdy zcela s klidem ignoroval jeho slova a následně zaslechl jakýsi zvláštní zvuk v dáli. Zastříhal ušima a klidně se rozklusal vpřed ignorujíc, zda jedinec s ním má mít nějaké další interakce v plánu.
Pokračoval dál, ignoroval to vše a pokračujíc směrem na Temný les si vyhlížel tu nejsnazší cestu dále. Doufal, že se dostane kamsi kdovíkam. Jeho tlapy ťapaly a on si je tak hrdě zvedal... Ulovil hraboše, odpálkoval potencionálního přítele? No kdo tu byl frajer? No přeci Faust. Hlavou mu tak nějak opakoval Rytíř výtězně jeho jméno, se kterým si tak šťastně kráčel a držel ten nepříjemně arogantní výraz, no nebyl na facku?

→ Temný les

Spokojeně se usadil, přední tlapy měl srovnané vedle sebe, hlavu se držela v šikmém úhlu spoilečně s rovnými zády, se kterými se rozhlížel kolem. Cítil se tak skvěle... bylo mu naprosto skvěle! Dokázal ulovit hraboše, což pro něj bylo něco. Podíval se hrdě kolem, až si povšimnul hnědého fleku, který se opět blížil k němu. Hlavu držel dále hrdě nad úrovní lopatek a jen přimhouřil oči a prohlédl si příchozího.
„Oh,“ vyšlo z jeho tlamy s takovým tichým nádechem, hodlal z této pomoci vytěžit něco, co by mu ještě více zvedlo sebevědomí, „no... nemám... nemám příliš času, ale ano... vyslechnu si vaši prosbu?“ podíval se šedýma očima k příchozímu hnědákovi a olíznul si čumák.
V místě, kde se nacházeli, se mísil pach krve a smrti.

➙ Kvetoucí louka

Brzy se Faustovi do života dostalo trochu toho nešťastného štěstí a s každým dalším krokem si všímal stop krve, které zde byly rozesety po zemi. Stáhnul uši k hlavě, zatímco si přičichával k té dávce informací, která jej brzy dovedla k poraněnému živočichovi, který ležel poblíž toho kouzelného stromu. Možná by mu býval věnoval více pozornosti.... ale proč? Mohl nyní získat něco, co mu nasytí žaludek.
„Pomůžu ti prcku,“ vyšlo poněkud sebejistějším tónem z jeho tlamy, cítil se jako někdo, „už jsem prostě schopný lovec... Jen, jen... ne počkej!“ křikl s úšklebkem na tváři za hlodavcem, který se pod jeho stínem odmítal dále držet a pokusil se, i skrz raněnou končetinu, utéct.
Faust se dal rychle do pohybu a s jeho méně funkčními zadními, kvůli připomínající se bolesti, se rozklusal vpřed. Byl to opravdu těžký výklus, se kterým začal tlapami šermovat po drobné kuličce s ocáskem dlouhým jako klacík. Brzy do něj praštil svou tlapou, se kterou droběnka odpadla na záda a zatímco se otáčela, on využil situace a její tělo zkrátka zmizelo v jeho tlamě.
Cítil se tak skvěle. Byl to jeho první úlovek! Spokojeně se tak usadil přežvykujíc velmi křupavé tělo a začal si jej zkrátka vychutnávat a hodovat nad slavnostním jídlem alá hrabošem.

➙ Tichá zátoka

Pokračoval tím svižnějším tempem stále vpřed. Hlavu držel pod kohoutkem sledujíc traviny, kterými byla poseta a sem tam zavadil o samostatný stonek. Ty zelený věci se mu zrovna příliš nelíbily... nebylo asi divu? Kdoví. Koukal hlavně po malém pachateli, který mu narušil svým lákavě zralým pachem chvilku u Oázy, kde si zrovna dával regenerační lázeň. Měl hlad jako vlk, no ještě aby ne.
Tlapy našlapovaly se vší neopatrností, zatímco po zemi hledal jedinou stopu hlodavce. Nikde nic, koho by to překvapilo? S jeho hlasitým našlapováním, neopatrným rozeštváním travnatého porostu tu mohl najít tak velké nic. Uši stáhnul k hlavě a nespokojeně začal z hrdla vydávat mručivý zvuk, se kterým přitiskl čumák k zemi. „Ještě tu před chvílí byl! Vidíš to Rytíři? Takovouhle smůlu mám jen já, Rytíři?“ ohlédl se se svraštěnou kůži kolem, až si uvědomil že jeho imaginární přítel mířil kamsi k nějakému velkému stromu opodál. Aha? spokojeně zvedl hlavu a s úšklebkem se rozešel směrem tam, kdy mu stále nedocházelo, že by měl trochu zpomalit a uklidnit své neurvalé chování.

➙ Modrák

➙ Oáza přes Poušť

Pokračoval po pachu dále. Nohy ho začínaly nést o něco svižněji než by čekal, dokonce si začínal zvykat i na nepříjemnou, křečovitější bolest, která jej pronásledovala až sem. Cítil se něčím lépe, no možná tím, že se kousl a začal řešit i něco jiného jak sám sebe. No, a tak se začal točit do nesmyslné cesty, která jej dovedla sem. Ten pach jej sem dovedl, ano.
Rozhlédl se s trochou pomatení kolem, aby si získal přehled o místní situaci. Ucítil jen dva cizí pachy, které jej nijak nezastavily v hledání. Proto se cestou k Zátoce stočil zpět s nadějí toho, že chytí pach hlodavce, kterého by si při nejmenším rád dal aspoň na svačinu. Bude muset ještě hodně zesílit, aby se jeho život mohl někam posunout, a tak pokračoval směrem k jindy rozkvetlé louce.

➙ Kvetoucí louka