Příspěvky uživatele

< návrat zpět

➙ Poušť

Pokračoval vpřed. Jeho naivní síla se však brzy ukázala být jeho další lží, které dokázal sám v sobě najít. Nechtěl však nechat vše náhodě, no, aspoň ne prozatím... Snažil se nyní dojít k místu, které se mu z dálky jevilo poněkud zajímavý. Tlapy střídal s Rytířem v poněkud nepravidelném tempu.
Očima si prohlížel okolí, ze kterého se snažil cokoliv vyvodit. Nic. Noc a to bylo asi tak vše. Už mu z té samoty začínalo poněkud šílet? No, možná trochu. Blížil se nyní k napajedlu, aneb oáze, která byla chloubou celého písečného nekonečna. Neznal to tu, a tak si místo prohlížel a brzy se odhodlal jít směrem k vodě, aby si očistil rány, které se mu mohly každou chvílí zanítit.
„Au!“ vyjekl, když vlezl do vody, která byla o něco chladnější a celým tělem se tam ponořil. Cítil, jak rány štípou, jak se brání, ale... připadalo mu to z nějakého důvodu poněkud rozumné, a tak si následujících pár minut užíval jak jeho srst vlaje v rytmu vody, která ji svým způsobem nadnášela.
Brzy se však dostavil příjemný pach. Hlodavci. Proto se rozhodl vybrat z vody a svižnějším, ač bolestivějším, krokem se vydal vpřed. Musel najít potravu, na zadní trochu kulhal a zaostávaly proti předním, ale nemohl být déle o hladu.

➙ Tichá zátoka přes Poušť

➙ Poušť

Táhnul nohy pozůstalými silami. Brzy se však zastavil nad křečivou bolestí, která projela jeho zadníma nohama. Tlapy se mu začaly klepat od přicházející bolesti od zadních končetin. Pohled mu spadnul k oranžovému písku, který nyní začínala skrývat přicházející tma, a tak se i zde, na poušti, začalo ochlazovat v poměrně velké míře.
Jeho tlapy se zabořovaly do hlubšího písku, hlava se z posledních sil začala zvedat až nakonec pocítil ten nabíjící pocit. Tento pocit potřeby se posunout vpřed mu dodalo jakési šeptání do ucha od cizáka, který s nim trávil celé tři roky, když tu s ním zatím nikdo nebyl. Hlavu otočil vzad, a to směrem na místo, kde naposledy byl. Ještě se mu vracela síla do těla, které veškerou energii dalo k regeneraci ran na zádi...
Nenechávej to tak, jsi přec silný Faust, no ne? podíval se na Rytíře, který se jevil vedle něj a brzy stáhnul uši k hlavě, polknul a odhodlaně vykročil i skrz bolest vpřed. „Jsem přeci Faust, no ne?“ kývl s úšklebkem na Rytíře a odhodlaně vykročil vpřed, kdy se snažil chytit jakýkoliv pach, kterým by se dozvěděl, že je poblíž nějaké to jídlo.

➙ Oáza

Držel se sotva v sedě. Hýbala se mu hlava ze strany na stranu v rytmu větru. Vánek s ní tak podivně houpal... jeho tělo vlálo, zatímco slyšel jakési zvláštní, utlumené zvuky. Pískalo mu v uších, hlava se mu točila do všech světových stran. Jeho přední tlapy se rozjely s tím i on sjel na zem.
Krev na jeho zadní části těla byla již zaschlá, rána se díky pevnému povrchu zacpala, a tak mu to prakticky zachránilo život. Chvíli ležel na boku, zatímco očima si prohlížel okolní krajiny, až se mu dostalo potřeby se hnout dál. Krev zde byla zaschlá a byla jí tu opravdová spousta... Mohl jít dál a vyčerpat se a být lehčí kořistí?
Možná, že kdyby se vydal dál, možná, že by právě osudu utekl. Byl mladý, chtělo to pár dnů regenerace a doufaje, že se jeho rány zocelí. Chvíli se držel na zemi, a nakonec se začal, i za slov Rytíře, zvedat ze země a zkoušet se dávat do pohybu. „Drž se,“ špitnul chraplavým tónem jak dlouho nemluvil a podíval se na kamenitý povrch, „kdo jsi?“ zeptal se poněkud zmateně a následně se za slov imaginárního přítele rozešel vpřed.
Tlapy sotva zvedal, ocas si držel stažený mezi nohama hledaje nějaké vhodnější místo pro klid.

➙ Poušť

Srst mu vlála v melodii větru. Jeho srst se roznášela do okolí společně s pachem krve, který byl ještě chvilku zpět poměrně intenzivní. Jeho tělo se drželo pár stop od tmavě hnědé kuličky, která na tom nebyla o moc lépe. Brzy se mu do čumáku začínaly dostat zvláštní kapky... byla to opět železitá.
Kdyby býval nebyl v bezvědomí, nejspíš by si šel vypláchnout čumák, ale zatím krev jen vtahoval dovnitř. Dýchal, to byla možná i dobrá zpráva. Měl momentálně na mále, kdo ví jak vlastně po tomto odvážném výkonu dopadne?
Nikdo nemohl tušit a možná jen Rytíř se mohl za Fausta modlit. Jeho tlapy snad i drkaly do nehybného těla a svým tematickým, mladým hlasem mu šeptal k uchu: Noták, brácho, prober se.... Prober se, noták... halo... ozývalo se mu v uších, což jej po několika minutové ztrátě vědomí začínalo probírat.
Když se pokusil o pohyb, cítil, jak jeho zadní nohy bolí, jak jeho záď volá o pomoc a jeho tělo je tak nějak celé rozbolavělé. Brzy se prázdnýma šedýma očima podíval vpřed a kolem sebe, začal přejíždět po okolí, až se mu podařilo tělo dostat do pozice ležení. Hlavu držel na zemi, krvácel, ale ten fakt momentálně ignoroval. Před očima měl jakési mžitky, se kterýma sledoval okolí a sem tam mu tělo zavrávoralo do pádu. Hnědého vlčete si nevšimnul a vlastně... netušil, že tu je?

➵ Hraniční pohoří

Snažil se v návalu adrenalinu ze svého chudého těla dostat vše. Jeho tlapy se předháněly společně s tepem a jeho dechem, který byl tak nějak... zběsilý. Brzy měl pocit, že mu jedinec na hřbetě začíná už trochu padat. Brzy od tohoto faktu nebyl daleko a zároveň s tím pocítil jak mu cosi zajelo drápy do těla. Jeho tvář se smrskla do jakéhosi úšklebku a on s ním stahujíc uši už začínal padat ať už s vlčetem na hřbetu nebo sám.
Tělo se mu začalo omlacovat o kamenný povrch, který s ním nemilosrdně házel ze strany na stranu. Nohy nedokázaly dostat tělo zpět na všechny čtyři. Cítil neskutečnou bolest, takové pocity nikdy neznal... Brzy se však jeho hlava střetla, už v o něco menší rychlosti, s kamenem, na který jeho smůlou dopadl. Tělo se už jak kdyby jen v sekundě vyplo a začalo se sklouzávat volně až k jezeru.
Temně modrá až černá hladina mu dělala pozadí, na kterém bylo vidět jak tělo bezvládně leží. Byly zde stopy krve od zranění, které jemu, možná i vlčeti, poměrně silně krvácelo. Nebyl schopný ničeho, prakticky sám o sobě nyní nevěděl.

➵ Most přes Temný les

Faust se blížil k dalším horám, pohoří... TO už je fakt úplně jedno jak se tomuhle zrovna říká, když to tu je všude! na tváři se mu rozlil jakýsi podivný výraz, se kterým se podíval vpřed. Viděl jakési změny... nejednalo se jen a pouze o kamenný povrch, ale i o zeleň, jehličnany... No nevěnoval tomu příliš potřebné pozornosti, jelikož ho to zkrátka vůbec nezajímalo.
Tlapy se mu střídaly, jeho uši však postřehly jakýsi zvláštní zvuk, který se ozval z dálky. Co to je za vlka? snažil se zaostřit, aby si povšimnul šelmy, která se se vší ladností a tichem plížila k tmavě hnědému uzlíčku. Jakési vlče... bylo v nebezpečí! Faust v sobě neměl zrovna moc rodinného pudu a otcovství? To byl zcela neznámý pojem, avšak... tušil, že vlčata se zde nejspíš toulají svou neznalostí.
Většina věcí mu byla lhostejná, většina vlků, ale nyní se v něm probrala jakási potřeba a souteživost proti oné pumě. Byl mladým a nezkušeným jedincem, proto se během vteřiny pokusil o ukradnutí drobné kořisti. Přecijen bych se raději najedl já? proběhlo mu hlavou, když se k hnědému fleku přiblížil a začal jej brát za krkem, jak mu už bylo z minulosti známo, brzy si jej jen hodil na hřbet a podíval se šedýma, prázdnýma očima s úšklebkem k hnědému. „Buď se mě drž anebo se z tebe stane mrtvola bobku.“ řekl k němu poněkud arogantní barvou hlasu, cítil se jako hrdina!
Následně už však cválal vpřed, nehledě na to, zda se ho vlče drží či nikoliv. Volil vhodné cesty, přizpůsoboval se terénu a brzy se ocitl jinde jak v Hraničním.

➵ Jezero smrti

➵ Luka

Faust se ocitl na poměrně zvláštním místě, kterému svou energií a aurou bylo opravdu velmi nesympatické. Trvalo mu nějakou chvíli než se dostal k dřevěným prknům, která se tak vratce hýbala. Byla tam poněkud... nejistota na místě, no možná i strach. Nikdy se s ničím takovým nesetkal, a tak mu dělalo opravdu problém se z jedné strany dostat na tu druhou. No, jeho naivita vůči prknům a potřeba poznání byla mnohem silnější, a tak se brzy vydal po jednotlivých prknech.
Tlapy pokládal velmi nejistě, občas mu křupnutí dřeva tělem projelo jako ostrý šíp a on se brzy začal blížit ke konci útrap. Dostal se do dalšího lesa, do kterého se snad sotva dostávaly sluneční paprsky. „Rychle pryč,“ vyšla z jeho tlamy reakce na tu temnotu a se staženýma ušima už švihal směrem do dalších hor.

➵ Hraniční pohoří

➵ Dračí průsmyk

Vlk se dostal do mnoha příjemnějších podmínek. Tlapami se nyní dotýkal travnatého porostu, zatímco mu hlavou procházela opravdu velká spousta otázek. Nebyly zodpovězené a on se jen tak letmo podíval kolem. „Jako kdybych tu už někdy byl,“ prošlo mu hlavou, když zaslechl jakési šumy vody nedaleko od něj, chvíli stál a to místo sledoval, ale... nezaznamenal žádnou výraznou vzpomínku či bod, „zajímavé místo.“ odpověděl Rytířovi, který mu pár vteřin zpět dal otázku ohledně jeho pocitů z tohoto místa.
„Pojď, támhle je les... půjdeme tam.“ pobídl hlavou Rytíře a následně se rozklusal vpřed. Jeho tlapy se střídaly poněkud unaveně... no nebylo divu.

➵ Most přes Les u mostu

➵ Dračí průsmyk

Brzy se začínal dostávat na konec pohoří, a tak si začal hledat i cestu dolů. Jeho oči se pohybovaly po horizontu. Jeho tlapky se na chvíli přestaly hýbat a on se zadíval na jednu z vyšlapaných cest. Opatrně se protáhnul a jeho tělo se dalo brzy do pohybu.
Sešlapoval cestou zespod, jeho tlapy klouzaly od toho jak šel ze šikmého terénu. Zanechával za sebou pravidelné stopy, šmouhy a jisté klouzance. Jeho oči se držely na tlapách a metr před ním. Nebyl si jist, zda sejde v naprostém pořádku... No, brzy se vše dalo do pohody a on se tlapami ocitl mezi zvláštními kamennými útvary. Byly děsivé! Jeho oči přejížděly v sekundových intervalech a následně se rozhodly rozvážně vyjít vpřed.

➵ Luka

➵ Severní hory

Hnědý se nyní nacházel na jedné z nejrozšířenějších hor, no vlastně na nejrozšířenějším pohoří. Chvíli stál, rozhlížel se kolem a nechával aby ranní sluneční paprsky hladily jeho srst. Už to bylo opravdu dávno, co se k němu jeho matka či otec naposledy přihlásili. Co jsou to vlastně rodiče? K čemu jsou? prošla mu tato otázka hlavou a on se nad ní musel jen letmo ušklíbnout.
Nerozuměl těmto pojmům... možná, možná že je slyšel, asi by zvládl najít definici, ale rozhodně by to nebyla jeho zkušenost či získaná znalost. Cítil na sobě hřejivé pocity, které mu evokovaly jakýsi zvláštní pocit. Hřeje to... aj, pálí to! uvědomil si a následně se rozklusal vpřed. Hodlal najít cestu zpět k tomu jezeru, které nedávno opustil kvůli jakémusi chtíči. Musel tedy pokračovat vpřed.

➵ Dračí průsmyk

➵ Rokle

Vlk pokračoval po zelené stezce, která se mu neustále otevírala na obzoru. Faust uvnitř sebe vedl zvláštní boj emocí: kladné versus ty negativní. Přetahoval se tam jka kdyby rytíř s ním samotný. „Uklidni se,“ napomenul sama sebe, když ho Rytíř vyvedl z rovnováhy díky drknutí, „opravdu na tebe nemám dneska náladu! Jsi jako malý vlče, prober se... prober se!“ okřikl jej možná trochu hlasitě, že i smuteční skupina ho mohla slyšet.
Uši stáhnul ke své hlavě a následně se rozklusal směrem k vyvýšenému terénu, který se mu brzy představil jako hory. „Tohle už fakt není možný, není to fér! Proč... proč prostě je to tady tak složitý. Sakra!“ začal bublat uvnitř sebe, když položil tlapku na kamenný povrch, který se mísil s travinami a kdoví čím.

➵ Severní hory

➵ Nejvyšší hora

Hnědý si držel klidné tempo, se kterým se posouval přes rokli, která byla poměrně hluboká. Prohlížel si jednotlivé záchytné body. Rokle se nacházela u vysoké hory, kolem ji lemovala zelená louka... Perfektní, problesklo mu hlavou, když se tak rozhlížel (ne)znale kolem.
Tlapy se střídaly v klidném tempu. Nespěchal... a taky, kam by vlastně spěchat měl? Cítil se po setkání s Merlin poněkud zvláštně. Byla tam spousta kladných názorů, ale zároveň i těch negativních. Povedlo se mu ji přesvědčit? No... v to tak nějak vůbec nedoufal.
Hnědý brzy hodlal sejít z cesty, u rokle se však držet dlouho nehodlal, jelikož mu ten tmavý kout, tam dole, nepřipadal vůbec bezpečný. Rozhodl se tedy jít přímo po zelené louce.

➵ Ostříží zrak

Vlk se podíval naposledy na Merlin, která se mu ještě před chvíli hřála u těla. Pouze stáhnul uši, očima si přejel její tříbarevnou srst a olíznul si čumák. Brzy stáhnul uši k hlavě a s vycházejícími slovy od Merlin se mu na tváři tvořil jakýsi křivý úsměv, který zatím byl jen uvnitř jeho. Faust a následně jen otočil hlavou od Merlin a zavrtěl hlavou. „Pokud ti zlomí srdce,“ hluboce se nadechl, „budu ti ho skládat zpět dokud ho neopravím, opatruj se mi Merlin...“ špitnul směrem k ní a brzy se již s otřením o její bok vydal vpřed.
Nohy mu se vší zvědavostí pokračovaly kupředu. Kam to jen jdu? tázal se sebe, Rytíře? Kdoví! Faust začal pozvedávat nožky do srnčího poklusu a pokračujíc vpřed už mířil k jakési neznámé jámě nedaleko jeho.

➵ Rokle

KONEC

Stáhnul uši k hlavě, snažil se Merlin dodat pocit bezpečí a toho, že už ji za tím bídákem z chaosu nepustí. Hodlal ji odříznotu, hodlal pro ni vrátit zem, aby se cítila v bezpečí a věřila mu. Jeho uši se držely u hlavy, v tváři byl jakýsi nalomený úsměv do smutku, který se prolínal mezi nimi. „Se Zlatou,“ zopakoval si o něco tišeji a brzy mu došlo, že se nejspíš jedná o její smečku, „to asi ne... Merlin... zkus na chvíli zapomenout, ono to občas bolí, ale... je to na druhou stranu i lepší způsob.“ vyhledal šedýma očima ty její. Cítil z ní zvláštní emoce, které neuměl kvůli ztrátě paměti pojmenovat, ale že by mu z toho bylo dvakrát nejlépe? Tak to vůbec. Bylo též dost možné, že jeho póza starostlivého přítele též byla jen zástěrkou. Uměl vždy skvěle hrát věci na druhé a také se do nich uměl občas trochu zamotat.
Nyní se cítil být v komfotní pozici; vlčice prakticky začínala věřit jeho slovům a on ji hodlal dále dělat podporu. Lehnul si tedy, a to i skrz vyprchání růžového třpytu, „Vše se stane, myslím, že jsi dost chytrá na to, aby ti došlo, že to fakt nebylo nic plánovanýho... Ale cítím, že čím víc se mnou mluvíš, tím víc se to někde... někde v tý hlavě nachází!“ pozvedl koutek, a hlavu odložil ladně na přední tlapy zatímco sledoval ji.

5

Když na něj vyprskla jako horký olej, uskočil poněkud se zvláštním výrazem v tváři o krok zpět. Srst se mu s trochou strachu ježila. Kopřiva, kopřiva, proletělo mu hlavou, když se mu přední tlapy dostaly do trojúhelníku a on jen stojíc kousek od ní přemýšlel nad tím, proč to má tříbarevná princezna za potřebí... Nedal ani jedinou známku o ničem. Ten kdo si tu hraje na vševěda stojí... kdyby mohl, tlapkou by rozehnal obláček s touto myšlenkou, ale zatím jen stál s udiveným výrazem, kterým šel ladně po tváři vlčice.
Brzy se však Merlin přichumlala k jeho kožichu a Fuastovo srdce poskočilo:„Udělat pro otce? Otec tě žádá o něco takového?“ stáhnul podezíravě uši a brzy hlavu položil na její. Cítil uvnitř sebe zvláštní typ žáru, zvláštní emoce... Něco ho tak neskutečně tížilo. „Princezno,“ špitnul k jejímu pravému, tomu černému, po kterém jemně přejel svým jazykem a brzy si hlavu uložil na její hřbet, „utečeme od takových myšlenek, hm? Merlin... jsme tu teď spolu... Nech to plavat...“ tiše vrněl do jejího ucha, zatímco tělem mu procházelo příjemné teplo. „Nechtěl jsem zapomenout, prostě se to stalo... ale vzpomínám si na nějaké střípky.“ obhájil se a brzy jí čumákem pročechral srst.